Standard a substandard v zemích východní a jihovýchodní Evropy

Olga Müllerová

[Chronicles]

(pdf)

Standard and Substandard in the countries of Eastern and South-Eastern Europe

Ve dnech 13.–16. října 1992 se konalo v Berlíně sympozium s názvem Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa und Osteuropa, které uspořádaly společně Südosteuropa–Gesellschaft a Osteuropa–Institut der Freien Universität Berlin. Setkalo se na něm přibližně 30 lingvistů z Německa, Bulharska, Jugoslávie, České a Slovenské republiky, Ruska, Rumunska, Albánie a Turecka, ze slovanských zemí chyběli pouze lingvisté z Polska. Každý z účastníků sympozia přednesl referát, dostatečný prostor byl vymezen velice živým diskusím. Z jednacích jazyků převládla němčina a ruština, vzhledem ke slavistickému zaměření většiny přítomných zaznívaly zejména v kuloárových diskusích i jednotlivé slovanské jazyky.

Autoři většiny referátů vedle termínu standard, jímž se většinou chápalo prestižní, doporučované jazykové vyjadřování, které se vyznačuje nejen jazykovou správností, ale i stylistickou přiměřeností, kulturností a dalšími kvalitami, užívali termínů nonstandard a substandard. První z nich se pociťoval spíše jako neutrální opozice ke standardu, druhým se označovaly hlavně společensky nižší způsoby vyjadřování a nižší jazykové vrstvy a útvary. Jejich typickým představitelem jsou argoty (o rumunském vězeňském argotu referoval K. Bochmann, o substandardní slovní zásobě v různých jazycích s důrazem na její kulturněsémantické aspekty J. van Leeuven–Turnovcová). Mnoho argotických prvků se vyskytuje v typickém útvaru velkých ruských měst označovaném jako gorodskoje prostorečije. Jeho mnohé zvláštnosti jsou dány tím, že jde (podle J. A. Zemské) o zcela zvláštní sociální a psychologický „svět” (v tomto útvaru se neuplatňuje např. kategorie vykání, oslovení se redukuje pouze na křestní jméno bez jinak v ruštině obligátního otčestva, mísí se v něm archaické gramatické i výslovnostní formy řeči nejstarších obyvatel se slangem (žargonem) mládeže a dětí, jsou zde patrné rozdíly mezi řečí mužů a žen).

Slang jako způsob vyjadřování, pro jehož označení lze váhat mezi termíny substandard a nonstandard, byl tématem referátu, v němž se podávaly historické a metodologické aspekty jeho zkoumání v české lingvistice (J. Nekvapil).

Na příkladech z ruské a bulharské publicistiky bylo ukázáno pronikání slov, která až dosud byla ve veřejných písemných projevech tabu (např. z oblasti sexu, argotická slova atp.). Tento jev byl hodnocen jako důsledek uvolnění společenských norem po politických změnách ve východní a jihovýchodní Evropě (L. Zybatow). Jako důsledky těchto společenských změn lze charakterizovat i množství ruských městských řečových stereotypů, které poskytují bohatý materiál pro lingvistická zkoumání. Vyznačují se maximální redukcí verbálních komponentů až k přechodu na neverbální komunikaci, prozodickými stereotypy, posunutým chápáním zdvořilosti (na trhu se přechod na tykání nepociťuje jako nezdvořilost), při hodnocení jazykových a komunikačních jevů se zavádí kategorie hrubosti proti kategorii zdvořilosti (M. V. Kitajgorodskaja). Bylo konstatováno velké rozšíření slangu (žargonu) mládeže u dětí v ruských městech s množstvím expresívních, negativně zabarvených výrazů. Příčiny tohoto rozšíření se hledají zejména v současné sociální situaci, jak o tom svědčí výrok, že destruktivní procesy ve společnosti vyvolávají destruktivní procesy v jazyku (O. R. Jermakova). Je třeba poznamenat, že nejde pouze o destrukci, ale i o výraznou jazy[160]kovou, byť ve smyslu zdvořilosti, vztahu ke skutečnosti, k okolí, negativní tvořivost. Mluva velkých ruských měst se zkoumá podrobně a komplexně, včetně její zvukové stránky (N. N. Rozanova).

V některých příspěvcích se účastníci sympozia zaměřili na celkovou charakteristiku současné komunikace v příslušné zemi, na její stránku hláskoslovnou, tvaroslovnou, syntaktickou i lexikální (P. Ilieva–Baltova – Bulharsko, M. Ciolac – Rumunsko, Ch. Lloshi – Albánie, D. Aksan – Turecko), vyskytla se i obecněji chápaná problematika jazykové situace, shod a rozdílů mezi různými jazyky (B. N. Širjajev) i historická perspektiva výzkumu městské mluvy (M. Videnov), jeden referát se týkal romštiny (Y. Matras).

Do celého kontextu sympozia se dobře zařadil i příspěvek o rysech současné jazykové situace na Slovensku, o užívání slovenštiny v běžné komunikaci a postojích jejích uživatelů k některým, zejména hláskoslovným jevům (S. Ondrejovič) i příspěvek o problematice užívání spisovných a nespisovných (obecně českých) tvarů ve veřejných a neveřejných komunikačních situacích současné mluvené češtiny (O. Müllerová).

Problematika vztahu standard – substandard byla podle mého názoru chápána někdy až příliš široce, někteří autoři považovali za substandardní rysy např. i jevy syntaxe mluveného textu (Ch. Voitschizky v příspěvku o redukci v mluvené bulharštině). Při takovém širokém chápání substandardu a při hledání shodných rysů v různých jazycích mohou některé poznatky působit poněkud zjednodušeně (např. konstrukci včera jsem ho viděl mojeho učitele s dvojím vyjádřením objektu zařadil U. Hinrichs ve své materiálové příloze do skupiny syntaktických balkanismů).

Ačkoli bylo toto sympozium chápáno jako setkání lingvistů z oblasti východní a jihovýchodní Evropy, šlo především o zajímavé setkání slavistů ze zemí, které spojuje nejenom vzájemná blízkost jejich jazyků, ale i podobný hospodářský a politický vývoj, který se odráží ve stavu jazyka a jazykových projevů. Jednání také potvrdilo aktuálnost projednávaného tématu a potřebu podobných vzájemných kontaktů. Pořadatelům sympozia, kteří je zajistili i po stránce materiální, patří za tento počin uznání.

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 2, pp. 159-160

Previous Petr Sgall: Patnáctý mezinárodní sjezd lingvistů

Next Writing vs. Speaking: Language, Text, Discourse, Communication