Jazyk, styl, smysl, text – a stylistika

Alena Macurová

[Articles]

(pdf)

Language, style, sense, text – and stylistics

Karlovi Hausenblasovi

jubilujícímu              

 

Se stylistikou se to má v podstatě jako se všemi těmi rychle fungujícími, vždy platnými a neproměnnými návody k interpretaci čehokoli. Soudí S. Fish (1981a) a srovnává postupy stylistiky s postupy příručky sloužící k interpretaci snů:[1] Stejně jako každý takový návod–klíč, i stylistika pracuje s jistým inventářem (předem už) daných, fixovaných „zásobníků” vztahů mezi pozorovatelnými (v případě stylistiky lingvistickými) daty a významy; význam v souvislosti s tím chápe jako nezávislý na kontextu i na pozorovateli (interpretovi) textu. Na něm je jen oněch zásobníků použít. Tímto způsobem chce stylistika podle Fishova názoru zbavit své interpretace „subjektivnosti”, typické pro literární kritiku (literary criticism), a v opoře o (vyčerpávající) popis lingvistických dat budovat interpretaci „objektivní”.

Fish své mínění o stylistice[2] odvozuje především z analýzy prací L. Milica, R. Ohmanna, J. P. Thorna, M. Hallidaye a M. Riffaterra (jiné autory zmiňuje jen okrajově). Nechám stranou otázku, zda by všechny práce uvedených autorů vyhověly Fishově potřebě stejně dobře jako práce, jež analyzuje. Nemyslím ale, že by názory vyslovované nad pracemi právě jen těchto pěti stylistiků (?), reprezentujícími právě jen jisté pojetí stylu a jistý náhled na stylistiku, měly či mohly mít platnost obecnou; nemyslím, že by měly platit pro stylistiku a její přístupy k interpretaci textu (protože o to tady jde) vůbec.

Existuje totiž i jiná stylistika a v jejím rámci i jinak zaměřená interpretace textu. Na mysli mám domácí tradici té české stylistiky, kterou založil a rozvíjí Karel Hausenblas. Často i s předstihem odpovídá tato stylistika na většinu otázek, jež Fish staví (v r. 1981) jako otázky aktuální – a jež jsou nepochybně aktuální i dnes: zvl. tím, že v souvislosti se stylistikou a skrze ni se ozřejmuje problematika obecnější a zásadnější povahy – problematika „bytí” textu (srov. i Fish, 1981b).

Mluví-li pak Fish o stylistice (textu), má na mysli, v návaznosti na dosud živou, zvl. západní tradici, stylistiku speciálního (užšího) zaměření, totiž (jen) 1) na individuální styl autorský, a to umělecký; 2) na repertoár jazykových prostředků v tom kterém uměleckém textu[3] využitý. Styl textu je pak v tomto pojetí chápán (pouze) jako suma jazykových odlišností pro ten či onen text „typická”.

Jaký je ale onen „základ”, vzhledem k němuž se tyto odlišnosti, styl textu, profilují? Lze jeho existenci vůbec předpokládat, a pokud ano, jak ho vymezit? Je to nějaký ten „konstrukt” (degré [280]zéro), nějaká „realita neaktualizovaného sdělení”, jak uvádí Kraus (1992, s. 237) v souvislosti s úvahami o básnickém jazyce a o protikladu „neaktualizovaný” × „aktualizovaný”? Je snad možné uvažovat o extrapolaci tohoto protikladu a „stylovost” definovat na obdobném základě jako „básnickost”? I v případě kladných odpovědí[4] by identifikace „sumy odlišností” nebyla nijak snadná; srov. jen problém (spolu)působení norem jazykových, stylových, ale i sociálních, a otázky z toho plynoucí, např. zda do oné sumy odlišností zahrnout nebo nezahrnout i prostředky (a postupy) s danými normami sice spjaté, ale v daném textu nápadně frekventované, problém určení této „nápadné frekvence” atd. Obávám se, že vědomí rozdílnosti tzv. kontextové x výrazové teorie stylu (Chloupek et al., 1990, s. 16) tady nijak zvlášť nepomůže.

Hausenblas definuje styl jinak, a jeho pojetí stylu se zákonitě promítá i do jeho přístupu k problémům interpretace. 1. Styl není jen „sumou odlišností”, ale principem výstavby textu;[5] 2. Není přitom (jen) záležitostí jazyka, jazykové složky textu,[6] ale zasahuje všechny roviny celku.

„Stylotvorné” jsou tedy podle Hausenblase potenciálně všechny prostředky výstavby / stavební prostředky textu. K tomu poznámku: V podstatě jako synonyma k termínu stavební prostředek / prostředek výstavby užívá Hausenblas též termínu prostředek tvárný[7] (např. 1968, s. 343; 1971, s. 21); ten je v jeho pojetí souvztažný s termíny „tvar”, „utváření”, „utvářenost” a koresponduje s vyhraněně formulovaným přesvědčením, že styl patří „do oblasti tvaru (Gestalt) komunikátu” (1971, s. 21), je „záležitostí především tvaru” (1971, s. 22).

Je na místě zde připomenout – protože z toho vznikají četná nedorozumění –, že stavební, tvárné prostředky chápe Hausenblas značně široce: řadí mezi ně (1971, s. 13–15) 1) jako základní: vlastní prostředky jazykové (od fonologických přes morfologické a lexikální k syntaktickým); ty nazývá prostředky lingvální; 2) prostředky paralingvální (fonické nebo grafické); 3) prostředky tematické; 4) prostředky textové (umožňují spojení části promluvy v celek, její členění, rozvíjení obsahu atd. – např. aktuální členění); 5) prostředky tektonické (specificky profilují tvar komunikátu, podílejí se na výstavbě celku v jejím postupném uskutečňování, narůstání – např. opakování, gradace, kontrast); 6) prostředky komplexní povahy: schémata komunikátu jako celku (žánrové, slohové útvary); 7) úryvky promluv, popř. hotové promluvy víceméně ustálené v kolektivním úzu, vstupující do promluv nových jako citáty či bez takového uvození; „z hlediska příjemce pak takové hotové části nebo i celé promluvy mohou, ale také nemusí být jako takové identifikovány”.

Do souboru (komplexních) prostředků, jimiž komunikanti určitého společenství disponují, zahrnuje Hausenblas (1971, s. 22) i styly na úrovni vyššího zobecnění (kde mají povahu interpersonálních norem celkové výstavby komunikátu).

[281]V textu plní styl – podle Hausenblase – několikerou funkci: hlavní jsou funkce integrační a funkce charakterizační (ta se jeví jednak jako diferenciační, jednak jako zařazovací), další jsou funkce estetická a sémantická.

Svou koncepcí stylu jako integračního principu výstavby textu řeší Hausenblas originálně jednu z aktuálních otázek těch disciplín, jež se orientují na text jako celek, a to zvl. na text umělecký; tam je ona integrovanost částí právě jakožto atribut celku věcí zvláště podstatnou.

Není to otázka nová. V souvislosti s úsilím vymezit „objektivně zjistitelné vlastnosti literárního díla” ji klade už v r. 1907 Vilém Mathesius: „Které jsou integrující prvky uměleckého díla literárního a jakým způsobem možno je (…) vědecky stanoviti?” (cit. podle 1982, s. 279). Není to ovšem otázka jednoduchá. Zodpovídána bývá různě. Alespoň stručně (podrobněji Hausenblas, 1992; Macurová – Homoláč – Vaňková, 1992) je zde třeba připomenout přinejmenším Mukařovského „sémantické gesto” a navazující názory Hausenblasovy: Status integračního principu díla v jeho celku Hausenblas sémantickému gestu nepřiznává, a to proto ne, že nezohledňuje integraci tvarové stránky díla, akcentuje jen sémantiku. Ale: stejně jako „v hudbě a v tanci můžeme počítat také s významy, musíme ve slovesných dílech počítat také s působením, které nevede přes sféru intelektuálních významů” (Hausenblas, 1992, s. 223; zdůraznila A. M.). Kořeny tohoto Hausenblasova přesvědčení lze nalézt v jeho podnětných úvahách (1976) o funkcích (jazykových) prostředků, tj. formací, jichž se užívá k určitému cíli, zvl. v rozlišení funkcí externích (významů) a funkcí interních, konstrukčních.

Styl pak v celku textu integruje[8] jak prostředky nesoucí významy, tak prostředky s platností konstrukční; ne všechno „stylové” přitom nutně vstupuje do „významového”[9] – a to ani ne v textech uměleckých: některé „tvary” (prostředky) mají i v celku „jen” platnost, funkci konstrukční, „neznamenají”, ale to neznamená, že nepůsobí.

Styl jako „princip výstavby výtvoru a soubor určitých vlastností jeho struktury” (1968, s. 343) Hausenblas spojuje s každým textem (na rozdíl např. od P. Trosta, 1939). Ovšem: ne všechno v textu je „styl”, styl zabírá podle Hausenblase jen „takové aspekty strukturace komunikátů, které „nejsou dány obecně danými principy jejich výstavby, nýbrž které jsou výslednicí působení faktorů zvláštních až jedinečných”[10] (1971, s. 17). Takové obecně dané principy, jisté schéma, „na které možno převést všechnu onu variabilitu jednotlivých konkrétních komunikátů”, zahrnuje „opravdu jen nečetné vlastnosti komunikátu, které ho charakterizují jako časovou, resp. časoprostorovou strukturu určitého druhu, která se rozvíjí adicí elementů výrazu v podstatě v lineární posloupnosti” (1971, s. 19); v horizontální strukturaci textu se tyto principy projevují jako schéma začátek – prostředek – konec, ve vertikální strukturaci jako vztah mezi výrazem a obsahem.[11]

V této souvislosti si dovolím částečně citovat, částečně parafrázovat názory na tyto otázky zveřejněné už jinde (Macurová – Homoláč – Vaňková, 1992). Pokud jde o obecné vlastnosti textu, tedy vlastnosti nezávislé na dílčích podmínkách a okolnostech komu[282]nikace, nelze je klást „níže” než na rovinu „být časoprostorově strukturovaný a ohraničený”, „být vnitřně strukturovaný a soudržný”. Styl je pak prostředkem realizace těchto obecných (nejobecnějších) principů; zároveň je styl ovšem funkcí oněch (systémových?) prostředků, jež ho formují, skrze jejichž výběr a uspořádání (resp. i modifikaci) je konstituován. Principiální důležitost stylu pro výstavbu textu zřejmě Hausenblas (byť to nikde explicitně neformuluje) odvozuje ze zřetele k tomuto rysu stylu, tj. z jeho podvojného „bytí” – jako prostředku a jako funkce, jež z „nejvyšších” rovin textové stavby prostupuje text jako celek.[12]

Uvažuje-li tak stylistika, jak ji představuje Fish, i ve vztahu k textu a jeho interpretaci především v kategoriích jazyk a styl (vymezený ve vztahu k jazyku), a interpretuje-li především „z jazyka”, Hausenblas a česká stylistika pohausenblasovská orientuje styl jinam: do popředí staví pojmy styl (jako integrační princip) a text – a interpretuje především „z textu” (široce založeného a speciálně pojatého).[13]

Hausenblasovo pojetí textu je charakterizováno zvl. důrazem, který klade – přinejmenším stejnou měrou jako na zřetel strukturní, zřetel ke stavbě textu – na zřetel komunikační: o textu uvažuje – obecně řečeno – jako o lidském výtvoru určeném k lidskému vnímání a interpretaci.[14] Hausenblas si je přitom dobře vědom – a upozorňoval na to v našem domácím kontextu dávno předtím, než komunikační přístup k textu získal nad přístupem strukturním převahu –, že text takto nahlížený lze uspokojivě vyložit jen jako součást komunikace, v užším pohledu – komunikační události. Ta má (naposledy srov. 1988, s. 14) tři fáze: „(1) produkci, kreaci komunikátu, (2) přenos materiálního nositele znaků, jež text vytvářejí, včetně jeho skladování, (3) recepci, příjem komunikátu”.

Nelze tedy nijak tvrdit, že by česká stylistika procesy produkce a recepce textu nezohledňovala[15] – a i v tom je výrazně jiná než ta stylistika, o níž mluví Fish.

V této souvislosti by bylo na místě připomenout, že otázky textu ve vztahu k jeho produkci a recepci reflektovalo české myšlení o textu, byť ne systematicky, už v hluboké minulosti. Zmíním alespoň Mathesiovy (1907) úvahy o hlediscích autora a čtenáře, jeho postřehy o důležitosti duševní dispozice vnímající osoby a o prvku subjektivním, nutně přítomném při – dnes bychom řekli – recepci textu[16] (1982, s. 280–282). Nelze neuvést také zcela zásadní názory Skaličkovy, který předjímá pozdější soustavný zájem lingvistiky o recepci textu a její problematiku, když vymezuje (už 1948) „parole” jako „not only conversation, with writing, but also listening with reading” (s. 25, zdůraznila A. M.). V návaznosti na to pak uvažuje o 1. a 2. osobě, které jsou [283]v parole „present as agents, giving to parole a source and meaning” (zdůraznila A. M.). Skaličkovy zmínky o individuálních konkretizacích, tj. o interpretacích „počúvajúcich”, jež mezi sebou bojují o to, aby byly uznané za platné (s. 37), potom svědčí o tom, že i v dobové české lingvistice jsou živé názory Ingardenovy (1931) reflektované v české literární vědě Mukařovským a systematicky zvl. Vodičkou. Otázka (jediné) možné a/nebo adekvátní interpretace je ovšem otázkou aktuální bez ohledu na dobu, v níž se klade.

Nutně se tak česká hausenblasovská stylistika liší od stylistiky představené Fishem i svým postojem k problémům interpretace.[17] Především tím, jak těsně spojuje interpretaci – a nebo i šíře: recepci textu – s jeho příjemcem jako subjektem lidským (k tomu Hausenblas, 1973a, s. 23), subjektem, jenž je vedle jiných (sociálních) aktivit nadán i aktivitou výhradně lidskou, totiž (široce determinovanou) schopností udělit (textu) význam, nebo v souvislosti s textem přesněji a víc po hausenblasovsku: konstituovat jeho smysl.[18]

Význam a smysl liší Hausenblas už před čtvrtstoletím; smyslem rozumí (1966, s. 62) význam situačně a/nebo kontextově podmíněný.[19] Do „situace” a „kontextu” je nepochybně zahrnutelný jak autor, tak příjemce textu (srov. 1988, s. 17). Smysl je tak chápán jako kategorie specificky komunikační, vyrůstající ve vztahu mezi autorem textu a jeho příjemcem: „text dává svou strukturací podklad k interpretaci smyslu a (…) je záměrem autorovým, aby text byl příjemcem interpretován v určitém smyslu” (1988, s. 17).[20]

Přístup k textu z hlediska příjemce, jenž v poslednějším období v naukách o textu nepochybně dominuje,[21] ovšem není neproblémový. V zásadní studii (1988) pojednává o těchto problémech v plné šíři a zasvěceně F. Daneš. Identifikuje základní problémy, jež z tohoto přístupu k textu plynou, a zároveň je přesvědčivým způsobem řeší, resp. navrhuje, jak je řešit rozumně a konsistentně; z tohoto důvodu zde tuto problematiku nechávám stranou.

Do Hausenblasovy koncepce stylistiky vstupuje pak smysl jako specifická kategorie, jež spolu s tvarem (rozumějme: stylem) formuje základní vztah ve výstavbě textu (1973c, s. 224). Tento základní vztah lze, soudím (aniž by Hausenblasova koncepce byla dezinterpretována), vyložit tak, že styl je „označujícím” ke smyslu:[22]

 

[284]

 

Je příznačné, že v pracích posledního období (za všechny jmenuji alespoň soubor objevných studií nerudovských) jde (stylistikovi) Hausenblasovi o smysl a dynamiku jeho utváření přinejmenším stejnou měrou jako o styl. Má to dobrý důvod: nejdůležitější komunikační kvalitou textu je totiž právě jeho smysl (1973a, s. 22). Kruhy Hausenblasových zájmů se tak rozšiřují: od jazyka ke stylu, od jazyka a stylu k textu, od jazyka, stylu a textu ke smyslu (a pojem smyslu je v komunikaci pojmem koncovým).[23] Smysl textu a interpretace jsou přitom v Hausenblasově pojetí jevy „bytostně spjaté”: „interpretace je pochod, při němž příjemce konstituuje, vytváří smysl textu, a smysl textu je výsledek, k němuž příjemce dospívá pochodem interpretace textu” (1988, s. 17). O nějaké „dehumanizaci významu” (Fish, 1981a, s. 68), údajně pro stylistiku typické, zde tedy nemůže být ani řeči. Řeči nemůže být ani o tom, že by se fishovského „břemene interpretace” (1981a, s. 66) zříkala všechna stylistika. Zcela určitě ne stylistika Hausenblasova, která dokázala hranice úzké tradiční lingvistické stylistiky překročit takovým (tak zásadním a koherentním) způsobem. Neexistuje mnoho mezioborově pojatých a široce zaměřených koncepcí nauk o textu (verbálním komunikátu, abych alespoň jednou užila termínu svého učitele) vyrůstajících právě ze stylistického základu a budovaných přitom jako složka obecné nauky o komunikaci. Soudím, že hausenblasovská stylistika je tím – a nejen v našem domácím vědním kontextu – výjimečná. Za výjimečnou by ji myslím musel považovat i S. Fish, i když on zřejmě především proto, že (a jak) je tato stylistika vpojena do úvah o komunikaci, o předávání významů jako záležitosti povýtce lidské.

 

LITERATURA

 

Červenka, M.: Individuální styl a významová výstavba literárního díla (1975). Styl a význam. Praha 1991, s. 246–262.

Červenka, M.: Významová výstavba literárního díla. Praha 1992.

Doležel, L. – Hausenblas, K.: O sootnošenii poetiki i stilistiki. In: Poetics – Poetika – Poetyka. The Hague – Warszawa 1961, s. 39–52.

Daneš, F.: Předpoklady a meze interpretace textu. In: AUC. Philol. 4–5. SlavPrag XXXII. Praha 1988, s. 85–109.

Eco, U.: The Role of the Reader. Exploration in the Semiotics of Texts. London etc. 1985.

Fish, S.: What is stylistics and why are they saying such terrible things about it? In: D. C. Freeman (ed.), Essays in Modern Stylistics. London – New York 1981a, s. 53–78.

[285]Fish, S.: How to recognize a poem when you see one. In: I. Konigsberg (ed.), American Criticism in the Poststructuralist Age. Univ. of Michigan 1981b, s. 102–115.

Hausenblas, K.: Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte. TLP 2. Praha 1966, s. 59–69.

Hausenblas, K.: Výstavba slovesných komunikátů a stylistika (K současnému stavu stylistického bádání slavistického). In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 343–347.

Hausenblas, K. Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

Hausenblas, K.: K základním pojmům v oblasti řečové (verbální) komunikace. In: Studia Slavica Pragensia. Praha 1973a, s. 21–27.

Hausenblas, K.: Komplexní a simplexní styly. In: Poetyka i stylistika slowiańska. Wrocław etc. 1973b, s. 39–46.

Hausenblas, K.: Utváření stylu v textu. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Literatura – folklór – historie. Praha 1973c, s. 217–225.

Hausenblas, K.: K terminologii sémantické. In: Aktuálne problémy lingvistickej terminológie. Bratislava 1976, s. 103–110.

Hausenblas, K.: Situace stylistiky, její koncepce a aktuální úkoly. AUC. Philol. 4–5. SlavPrag XXVI. Praha 1987, s. 9–18.

Hausenblas, K.: Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci. AUC. Philol. 4–5. SlavPrag XXXII. Praha 1988, s. 13–24.

Hausenblas, K.: Jak pracoval J. Mukařovský s pojmem sloh (styl)? ČL, 40, 1992, s. 216–228.

Havránek, B.: Stylistika. In: OSNND VI/1. Praha 1940, s. 471–473.

Hoffmannová, J.: Komunikační charakteristiky textu a interpretace smyslu. AUC. Philol. 4–5. SlavPrag XXXII. Praha 1988, s. 149–158.

Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. Praha 1990.

Ingarden, R.: Das literarische Kunstwerk. Halle (Saale) 1931.

Iser, W.: Der Akt des Lesens. München 1976.

Jauss, H. R.: Literaturgeschichte als Provokation. Frankfurt 1970.

Kraus, J.: K vztahu rétoriky a neorétoriky k ruskému formalismu a k funkčnímu strukturalismu pražské školy. ČL, 40, 1992, s. 233–239.

Luzina, L. G. – Trošina, N. N. – Strel’cova, G. D. (ed.): Problemy sovremennoj stilistiki. Moskva 1989.

Macurová, A. – Hroudová, I. – Homoláč, J.: Recepce slovesných textů z hlediska lingvistiky. In: O interpretácii umeleckého textu, 12. Nitra 1989, s. 235–248.

Macurová, A. – Homoláč, J. – Vaňková, I.: Pražská škola a nejnovější stylistika. O smyslu stylu. Estetika, 29, 1992, č. 3, s. 56–60.

Mathesius, V.: Tainova kritika Shakespeara. Příspěvky k dějinám pokusů o zvědečtění literární historie. In: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982, s. 252–293.

Mukařovský, J.: Kapitoly z české poetiky, III. Praha 1948.

Mukařovský, J.: Filosofie jazyka básnického (universitní přednáška ze zimního semestru 1933–34). Wiener Slawistischer Almanach, B. 8, 1981, s. 13–76.

Mukařovský, J.: Jazyk spisovný a jazyk básnický. Studie z poetiky. Praha 1982, s. 34–54.

Naumann, M. a kol.: Literatur – Gesellschaft – Lesen. Literaturrezeption in theoretischen Sicht. Berlin – Weimar 1973.

Nisin, A.: La littérature et le lecteur. Paris 1959.

Skalička, V.: The need for a linguistics of „la parole”. In: Recueil linguistique de Bratislava, vol. I. Bratislava 1948, s. 21–38.

Trost, P.: Z problémů poetiky (Prace ofiarowane Kazimierzowi Wójcickiemu. Wilno). SaS, 5, 1939, s. 59–61.

 

[286]R É S U M É

Language, style, sense, text – and stylistics

Comparing the Czech stylistics with the ”stylistics” described by S. Fish (1981a), the article analyzes the concept of style worked out by Karel Hausenblas and its consequences to the problems of interpretation.

Katedra českého a slovenského jazyka FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 4, pp. 279-286

Previous Palaeobohemica

Next Jana Hoffmannová: Stylistika ve Velké Británii (mezi lingvistikou a literární vědou)