Strukturněsémantické typy deagentních vět (K srovnávacímu studiu ukrajinské a české jednoduché věty)

Josef Anderš

[Articles]

(pdf)

Structural – semantic types of deagentive clauses (a contribution to a contrastive study of Ukrainian and Czech clauses)

Věta má v současných slovanských jazycích složitou strukturu, jež může být zkoumána v různých plánech – modálním, komunikativním, emocionálním atd. Nicméně je třeba uznat, že základem bádání má v každém plánu být stukturněsémantický popis, poněvadž jen tento popis dovoluje zjistit charakter formálně-gramatické a sémanticko-syntaktické organizace věty, určit strukturní a sémantické modely a vybudovat se zřetelem k nim typologii jednoduché slovanské věty.

Strukturněsémantický popis jednoduché slovesné věty – této centrální jednotky slovanské syntaxe – je třeba zakládat na syntakticko-sémantickém modelování, spojeném s vytvářením modelů věty jako abstraktních syntaktických vzorců, podle nichž se utvářejí jednotlivé minimální, ale relativně úplné věty (srov. Daneš – Hlavsa a kol., 1981, aj.). Přitom v konkrétních větách, tvořených podle těchto modelů, mohou být různé vzájemné vztahy mezi sémantickými (intenčními) a formálně-syntaktickými (valenčními) komponenty. Přímý vzájemný vztah mezi intenčními (agens, patiens) a valenčními (podmět, předmět) komponenty je takový, že agens se realizuje v pozici podmětu a patiens předmětu. Věty s touto korelací komponentu sémantické a formálně-syntaktické struktury se jmenují agentní. Současně existují v slovanských jazycích věty, ve kterých je agens odstraněn z pozice podmětu. Takové věty se obvykle charakterizují jako deagentní.

Článek si klade za cíl zjistit formální a sémantické zvláštnosti deagentních vět v současné spisovné ukrajinštině a češtině, vymezit základní typy jejich modelů, a tak přispět k porovnávacímu studiu syntaxe ukrajinské a české jednoduché věty. Studium deagentních vět v srovnávacím plánu na základě syntakticko-sémantického modelování může být užitečné nejen pro samotnou komparatistiku jako teoretickou disciplínu, ale i pro teorii a praxi překládání z ukrajinštiny do češtiny a naopak jako jazyků blízce příbuzných.

Při tvoření deagentních vět probíhají tyto změny: agens (rozumí se jím personický původce nebo nositel) se odsouvá z pozice podmětu do jiné pozice nebo se nevyjadřuje vůbec; pozice podmětu se zachovává (obsazuje ji patiens), nebo likviduje; predikát nejčastěji nabývá zvratné formy slovesné nebo analytické konstrukce z pomocného slovesa být/buty a pasivního participia nebo participiální formy na -no/-to.[1] Např.: Toto město turisté často navštěvovali → Toto město se často navštěvovalo/Toto město bylo často navštěvováno/Toto město bylo turisty často navštěvováno.

Důležitou sémantickou zvláštností deagentních vět je to, že část z nich může vyjadřovat mimovolný vztah (dispozici) nositele děje k ději, a jiná takový vztah nevyjadřuje (totiž v popředí je děj sám). První typ deagentních vět nazýváme ve shodě s pojetím Mrázkovým (1971) věty dispoziční, druhý – věty dějové. Jde vlastně o dva základní typy deagentizace, charakterizované v Mluvnici češtiny (MČ, 1987) jako deagentizace typu agens/proživatel – patiens a agens – patiens (s. 254).

[179]V dispozičních větách ukrajinských a českých se uplatňuje jen zvratná forma slovesná, přičemž sám nositel, který má charakter proživatele, může být vyjádřen jménem podstatným (zájmenem) v dativu nebo není vyjádřen, srov.: Žylosja nam dobre. – Žylosja dobre. Participantu signalizovanému subjektovým dativem je možno připsat dvojroli nositel děje (stavu) + proživatel děje (stavu). Možnost zavedení takové dvojrole je dána zaprvé tím, že – jak píší M. Grepl a P. Karlík – „přemísťování participantu do různých syntaktických pozic a gramatická forma těchto pozic přece jen do jisté míry modifikují sémantickou roli participantu, způsobují, že se na základní funkci navrstvují různé odstíny přídatné“ (Grepl – Karlík, 1983, s. 29), a zadruhé tím, že se dativem označený nositel chápe jako proživatel, který má nebo nemá prospěch z děje nebo stavu. Prospěchový/neprospěchový způsob prožívání děje (stavu) je explicitně naznačen výrazy typu dobře/špatně a jejich ekvivalenty.

V dějových větách může být predikátem jak zvratný tvar slovesný, tak i analytická konstrukce z pomocného slovesa být/buty a trpného participia anebo participiální forma na -no/-to, např.: Dům se staví. Dim budujet’sja. – Spisovatel byl kritizován. Pys’mennyk buv krytykovanyj. – O tom už bylo nejednou hovořeno. Pro ce vže ne raz bulo hovoreno. V některých z těchto vět může být vyjádřen agens, ale takový agens postrádá sémantický rys ‚schopný prožívat děj nebo stav’.

Někdy se deagentizace chápe dost široce a k základním syntaktickým prostředkům deagentizace se řadí i další konstrukce, zejména konstrukce s transponovaným užitím formy 3. os. pl. a forem 1. a 2. os. sg. a pl. (srov. MČ, 1987, s. 236 aj.). Přesto se mi zdá, že věty s transponovaným užitím těchto forem nelze považovat za deagentní, a to proto, že se pozice podmětu v nich neodstraňuje (stává se jen nulovou) (k tomu srov. Ružička, 1968, s. 115–117; Anderš, 1986, s. 53; aj.) a agens se z této pozice neodsouvá (stává se jen neurčitým nebo všeobecným), tj. nesplňuje se základní podmínka deagentizace – odsunutí agentu z podmětové pozice. Proto lze tyto věty považovat za výchozí agentní konstrukce, ze kterých je možno odvozovat věty deagentní, srov.: O tom psali v novinách (agentní věta) → O tom se psalo v novinách (deagentní věta); Maso nakrájíme na malé kousky (agentní věta) → Maso se nakrájí na malé kousky (deagentní věta). Jde tedy ne o deagentizaci, tj. „přemístění participantů do různých syntaktických pozic“, ale o dekonkretizaci agentu v rámci agentních vět. O tom svědčí i synonymičnost vět s transponovanými formami s větami, ve kterých se dekonkretizovanému agentu dostává vyjádření pomocí obecných výrazů typu někdo, kdosi, kdokoli, člověk, lidé aj., srov.: O tom kdosi už psal v novinách.

Repertoár větných modelů, podle nichž se tvoří minimální, ale strukturně a informačně úplné deagentní věty v češtině a ukrajinštině, je možno stanovit na základě valenčně-intenčních vlastností sloves vystupujících v úloze predikátu. Do valenčních větných modelů se zahrnuje kromě predikátu (rozumím jím jak přísudek, tak i základní větný člen věty jednočlenné) nominativ podmětu, subjektový dativ, instrumentál původce děje a některé další konstitutivní předměty a příslovečná určení.

Dispoziční deagentní věty se v ukrajinštině tvoří podle dvou dvoučlenných a dvou jednočlenných modelů: Snom – Vf refl demipass – Sdat; Snom – Vf refl demipass – Sdat – Adv; Vf impers refl – Sdat; Vf impers refl – Sdat – Adv.

K prvnímu dvoučlennému modelu jsou řazeny věty rozvité subjektovým dativem, např.: Meni zhadalysja ti dovhi večory-noči (L. Ukrajinka); Vy znov zhadalysja me[180]ni (M. Hirnyk); Vin meni odrazu poljubyvs’ (J. Janovs’kyj) aj. Subjektovým dativem se označuje v těchto větách agens/proživatel nějakého děje, který se vyjadřuje slovesy vnímání, uvědomování, vzpomínání, představování ap. Může být nerealizován, je-li mimovolný vztah k ději dekonkretizován, srov.: Bezmežno bačylas’ vesna (M. Nahnybida).

Čeština tento typ deagentnich vět nezná.[2] Těmto větám odpovídají v češtině agentní konstrukce, srov.: Cej vypadok ne raz zhaduvavsja jomu. Na tuhle příhodu nejednou vzpomínal. Podobné ukrajinským větám jsou české věty typu To jídlo se mi zprotivilo (← Zprotivil jsem si to jídlo). Ale, jak píše R. Mrázek, jde tu o jakýsi modifikovaný vztah k ději, který se nenápadně mění ve význam běžného spontánního mimovolného děje, vyjádřeného zvratným slovesem (Mrázek, 1970, s. 175).

Společným dvojčlenným větným modelem pro ukrajinštinu a češtinu je model s obligatorním adverbiálním komponentem typu dobře, špatně, pohodlně, lehko, těžko a podobných příslovcí, vyjadřujících „intenzitu nebo způsob prožívání nějaké činnosti, děje nebo stavu“ (MČ, 1987, s. 254), např.: Movy vyvčalysja lehko. Jazyky se studovaly lehce. Adverbiální výrazy zvýrazňují proživatelský charakter agentu/proživatele, který je vždy v ukrajinských větách anonymizován, to jest dekonkretizován. Dekonkretizace agentu/proživatele se projevuje nerealizací pozice subjektového dativu, kterou můžeme charakterizovat jako nulovou. V češtině, na rozdíl od ukrajinštiny, tato pozice může být realizovaná nebo potenciální. České věty s realizovanou pozicí subjektového dativu lze překládat do ukrajinštiny pomocí vět s infinitivem nebo popisně, srov.: Knížka se mi čte lehce. Cju knyžku meni lehko čytaty. – Knížka se mi psala těžko. Ja nasylu napysav cju knyžku.

Další dva dispoziční modely jsou jednočlenné, tj. není v nich syntaktická pozice nominativu podmětu: Vf impers refl – Sdat; Vf impers refl – Sdat – Adv.

První větný model obsahuje jen jednu konstitutivní pozici, a to pozici pro subjektový dativ, která může být realizovaná nebo potenciální. Tento model je produktivní jen v ukrajinštině; podle něho se tvoří věty typu: Ditjam ne spalosja. – Synovi ne pracjuvalosja. – Ne žyveťsja (A. Teslenko). Pozoruhodné na těchto větách je to, že se v nich deagentizace většinou uskutečňuje konstrukcí se zápornou reflexivní formou slovesnou.

České věty podle tohoto modelu tvořené jsou, jak píše M. Grepl, „poměrně řídké a omezené“ (Bauer – Grepl, 1980, s. 71).[3] Část ukrajinských vět tohoto druhu lze přeložit do češtiny pomocí konstrukcí se slovesem chtít, které už svým lexikálním významem vyjadřuje dispozici agentu/proživatele k ději nebo stavu. Srov.: Dětem se nechtělo spát. – Synovi se nechtělo pracovat atd.

Druhý jednočlenný větný model obsahuje dva konstitutivní komponenty – subjektový dativ a adverbiální výraz s významem hodnocení typu dobre, pohano, harno, čudovo, lehko atd. Adverbiální výraz je obligatorní, pozice subjektového dativu může být obsazena nebo potenciální, např.: I lehko dychalos’ meni … (P. Voron’ko). – Dobre tam žyveťsja, de hurtom sijeťsja j oreťsja (lidové přísloví). České [181]věty jsou úplnou obdobou ukrajinských, srov.: Lehce se mi dýchalo. – Dobře se tam žije. Srov. také pol. Dychało mi się lekko, sloven. Dýchalo sa mi ľahko ap. Neužívá se subjektového dativu v srbocharvátštině a jen zřídka se vyskytuje v slovinštině a makedonštině (Křížková, 1971–1972, s. 199).

Dějové deagentní věty na rozdíl od dispozičních vět mohou mít ve své struktuře instrumentál původce děje, jehož užívání nebo neužívání má v ukrajinsko-českém srovnávacím plánu relevantní význam. Predikát nabývá v těchto větách reflexivní formy slovesné, participiálně-pasivní konstrukce nebo formy na -no, -to. Stejně jako dispoziční věty mohou být i dějové deagentní věty dvoučlenné (tvoří se na základě tranzitivních sloves) i jednočlenné (konstituují se z intranzitivních nebo bezpředmětových sloves).

Ukrajinské dvoučlenné dějové věty s reflexivní formou slovesnou jsou tvořeny podle modelu Snom – Vf refl pass – Sinstr, který obsahuje instrumentál původce děje, např.: Dim budujeťsja robitnykamy. – Hroši vyplačujuťsja kasyrom. – Dveri začynjajuťsja vodijem atd. Pozice instrumentálu původce děje může být neobsazena, je-li původce děje dekonkretizován, tj. anonymizován nebo generalizován. V češtině se reflexivní formy slovesné užívá jen ve větách, kde je agens dekonkretizován, nebo – jak píše F. Trávníček – „kde je činitel děje ne individuální, nýbrž obecný, člověk, lidé, někdo, kdokoli, ten nebo ti, koho se věc týče, činitel rozumějící se sám sebou, a proto zpravidla nevyjádřený: brambory se kopou, louky se sekají, provinění se trestá, hříchy se odpouštějí, víno se pije po večeři, hostinec se zavírá o 12. hodině noční, obchody se otvírají ráno v sedm apod.“ (Trávníček, 1939, s. 18).[4] To znamená, že pokud bychom chtěli přeložit ukrajinskou reflexivně-pasivní větu do češtiny, měli bychom užít aktivní konstrukce, srov.: Knyha pysalasja učenym kil’ka rokiv. Knihu psal vědec několik let.

Dvoučlenné dějové deagentní věty tvořené podle modelu Snom – Vfcop -n-/-t- pass – Sinstr s participiálně-pasivní formou a instrumentálem původce děje jsou zastoupeny v obou jazycích. Přitom zásadní podmínky deagentizace tohoto typu jsou v ukrajinštině a v češtině zcela stejné: participant patiens zaujímá v deagentní struktuře pozici nominativu podmětu a participant agens se odsouvá do pozadí nebo dekonkretizuje. Nicméně i tady mohou být uvedeny rozdíly mezi těmito jazyky. Zaprvé, v současné spisovné češtině je možno užít trpného participia od sloves dokonavých i nedokonavých, srov.: Syn byl potrestán/trestán. Syn buv pokaranyj/karavsja (české participiálně-pasivní formě od sloves nedokonavých odpovídá ukrajinská forma reflexivně-pasivní). Zadruhé, čeština má pro vyjádření agentního participanta v deagentních větách různé syntaktické prostředky, zejména instrumentál původce děje a konstrukci „od + substantivum v genitivu”, kdežto v ukrajinštině je tu jen instrumentál původce děje, srov.: Syn byl potrestán otcem/od otce. Syn buv pokaranyj baťkom. Ačkoli má čeština větší možnosti tvoření participiálně-pasivní konstrukce než ukrajinština, vcelku se v ní deagentní dějové věty tohoto druhu vyskytují méně často než v ukrajinštině. Je to dáno tím, že čeština dává častěji než ukrajinština přednost větám aktivním.

[182]Jednočlenné deagentní dějové věty jsou tvořeny podle modelů, které obsahují reflexivní formu slovesnou nebo participiální formu na -no/-to. Syntaktická pozice nominativu podmětu je v těchto větách odstraněna a participant agens dekonkretizován.

V češtině jsou produktivní věty s reflexivní formou slovesnou. Můžeme tu vlastně vyčlenit jeden základní model: Vf impers refl – S/Adv (reflexivní forma slovesná impersonální + konstitutivní závislý komponent v nepřímém pádě prostém (mimo akuzativ) nebo předložkovém, nebo ve formě příslovce), např.: Toho se zneužívá. – O tom se mlčelo. – Na to se nevzpomíná. – Reagovalo se momentálně atd.[5] Podle tohoto modelu se v ukrajinštině tvoří věty typu Pro ce ne hovorylos’. – Pytan’ ne stavylos’ atd. Tento model však je tu méně produktivní než v češtině. Je to podmíněno tím, že konstrukcím tohoto typu velmi úspěšně konkurují věty s transponovaným užitím 3. os. pl., srov.: Pro ce ne hovoryly. – Pytan’ ne stavyly. Věty typu Rany oblyvalosja harjačoju vodoju i perevjazuvalosja šmaťťjam z bilyzny poranenoho (J. Smolyč). – Nemov učylos’ otut hurtom urok na zavtra (P. Tyčyna) aj., v nichž se dá užít závislý komponent v akuzativu, jsou velmi vzácné, „užívají se zřídka“ (Kurs …, 1951, s. 67). Nicméně tento fakt dovoluje doplnit myšlenku R. Mrázka, který napsal, že „jen v polštině je zastoupen typ s akuzativem přímého předmětu (Czyta się książke, s částečnými analogiemi ve slovinštině a makedonštině)“ (Mrázek, 1990, s. 31).[6]

V ukrajinštině na rozdíl od češtiny jsou produktivní modely jednočlenných deagentních dějových vět s participiální formou na -no, -to. Je možné v ní vyčlenit tři základní modely.

První model je Vf impers cop -no/-to – S (participiální forma na -no, -to + předmět v nepřímém pádě prostém (mimo akuzativ) nebo předložkovém), např.: Porušen’ ne bulo vyjavleno. – Jomu vidmovleno. – Pro ce hovoreno ne raz. – Na ce bulo vkazano. – Z cym bude pokinčeno atd. Tento model zná i čeština, srov.: Bude ti odpuštěno. – Bylo jí ubližováno. – Na to bylo často vzpomínáno. – Bude s tím počítáno atd. Avšak užití konstrukce „být + trpné participium“, jak uvádí Mluvnice češtiny, „se cítí jako prostředek knižní až strojený, jde-li o sloveso nedokonavé“ (MČ, 1987, s. 241).

Druhý model je Vf impers cop -no/-to – Adv (participiální forma na -no, -to + konstitutivní příslovečné určení místa), např.: U kimnati ne meteno, ne prybrano. – Tut nakureno aj. Čeština tento model také má, srov.: Je tu už zameteno. – Je zde nakouřeno.

Třetí model je Vf impers cop -no/-to – Sacc (participiální forma na -no, -to + předmět v akuzativu), např.: Knyžku napysano. – Robotu zrobleno. – Pole pereorano i zasijano aj. Věty tvořené podle tohoto modelu se vyskytují velmi často. Jak píše A. A. Peškovskij, „v ukrajinštině tento typ spojení slov nádherně rozkvetl“ (Peškovskij, 1956, s. 362). Ostatní východoslovanské jazyky tento typ spojení neznají; nezná ho ani čeština na rozdíl od polštiny, která ho má (srov. Otwarto [183]nową wystawą). Do češtiny se tyto ukrajinské jednočlenné věty dají přeložit větami pasivními s nominativem podmětu, srov.: Plan bulo vykonano. Plán byl splněn. Je-li v ukrajinské větě vyjádřen původce děje, a to se stává zřídka (viz Zatovkaňuk, 1984, s. 5), lze užít pro tento účel i českou konstrukci agentní, srov.: Mnoju kryvdu staru ne zabuto (A. Malyško). Nezapomněl jsem na starou křivdu.

 

Závěr. Srovnávací analýza deagentních vět v ukrajinštině a češtině, opírající se o zásady syntakticko-sémantického modelování, prokázala podobnost obou jazyků v strukturní a sémantické organizaci těchto vět. Ukázalo se zejména, že se v obou jazycích vyskytuje hodně shodných strukturních modelů, podle nichž jsou tvořeny dispoziční a dějové deagentní věty. Je to pochopitelné vzhledem ke genetické blízkosti obou porovnávaných jazyků a také proto, že skupiny výrazových prostředků, které jsou vyjádřením vnitřní jednoty obsahu věty a vnitřní organizace formální stránky věty jako znakové jednotky řeči, jsou v historii jazyka relativně stálé (srov. Mel’nyčuk, 1966, s. 303).

Nicméně lze vedle těchto shod pozorovat v typologické soustavě ukrajinských a českých deagentních vět i jisté rozdíly. Zejména v ukrajinštině se vyskytují strukturní modely Snom – Vf refl demipass – Sdat (Misto meni poljubylos’), Snom – Vf refl pass – Sinstr (Ispyt skladajeťsja studentamy), Vf impers cop -no/-to – Sacc (Lekciju zakinčeno) aj., které chybějí v češtině. Pro češtinu jsou možné strukturní modely Snom – Vf cop -n-/-t- pass – od Sgen (Žák byl pochválen od učitele), Snom – Vf refl demipass – Sdat – Adv (Článek se mi četl snadně) aj., které chybějí v ukrajinštině zcela nebo jsou netypické.

Bylo zjištěno (a to je podle mého názoru velmi důležité), že se v češtině na rozdíl od ukrajinštiny užívá subjektového dativu a instrumentálu původce děje zřídka, přičemž v některých typech vět nemůže být vyjádřen vůbec (srov. Ce pryhaduvalos’ jomu často. – Na to často vzpomínal; Seminar vivsja profesorom. – Seminář vedl profesor). Studium deagentních vět ukázalo, že tam, kde ukrajinština vyjadřuje subjekt pomocí nepřímých pádů, dává čeština často přednost nominativu podmětu. Toto zjištění potvrzuje myšlenku, že v češtině na rozdíl od ukrajinštiny a jiných východoslovanských jazyků se projevuje tendence „k unifikaci syntaktického schématu věty“ (Guiraud – Weber, 1978, s. 137).

Srovnávací analýza deagentních vět v ukrajinštině a češtině s přihlédnutím k situaci v jiných slovanských jazycích, založená na systémových principech syntakticko-sémantického modelování, poskytuje možnost zpřesnit typologickou charakteristiku porovnávaných jazyků a takto přispět k vybudování typologie deagentních vět v slovanských jazycích jako celku.

 

LITERATURA

 

Anderš, J.: Syntaktiko-semantičeskaja charakteristika ličnych struktur s potencial’nym podležaščim v češskom jazyke v sopostavlenii s ukrajinskim. Slavia, 55, 1986, s. 48–53.

Bauer, J. – Grepl, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1980.

Běličová-Křížková, H.: Kategorie osoby a systém diateze v slovanských jazycích (Ke vztahu morfologické a syntaktické roviny v jazyce). Slavia, 45, 1976, s. 337–355.

Daneš, F. – Hlavsa, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

Grepl, M. – Karlík, P.: Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty. Brno 1983.

[184]Guiraud – Weber, M.: Klassifikacija prostogo předloženija i jeje posledstvija dlja tipologii jazykov. In: Revue des Études Slaves. Communications de la Délégation française au VIII^e Congrès international des slavistes. Zagreb (3–9 septembre 1978). Paris 1978, s. 129–137.

Křížková, H.: Slovanské jednočlenné věty se zvratným slovesem. In: Zborník filozofickej fakulty UK, 23–24, Philol. Bratislava 1971–1972.

Kurs sučasnoji ukrajins’koji literaturnoji movy, 2. Red. L. A. Bulachovs’kyj. Kyjiv 1951.

Mel’nyčuk, O. S.: Rozvytok struktury slovjans’koho rečenja. Kyjiv 1966.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Praha 1987.

Mrázek, R.: Modeli češskich konstrukcij s vozvratnoj glagol’noj formoj. In: Issledovanija po sovremennomu russkomu jazyku. Moskva 1970.

Mrázek, R.: Slovanské konstrukce typu rus. mne ne spitsja. In: Miscellanea Linguistica. Ostrava 1971.

Mrázek, R.: Sravnitel’nyj sintaksis slavjanskich literaturnych jazykov. Ischodnyje struktury prostogo predloženija. Brno 1990.

Norman, B.: Universal’noje i specifičeskoje v sintaksičeskich modeljach slavjanskich jazykov. Minsk 1988.

Peškovskij, A. M.: Russkij sintaksis v naučnom osveščenii. Moskva 1956.

Ružička, J.: O vetach s nulovým gramatickým subjektom. In: Otázky slovanské syntaxe, II. Brno 1968.

Savický, N.: Tzv. „neosobní věty“ s finitním slovesem v ukrajinštině ve srovnání s ruštinou a češtinou. In: Studie ze slovanské syntaxe. Praha 1971.

Trávníček, F.: Pasivum ve spisovné češtině. SaS, 5, 1939, s. 13–24.

Zatovkaňuk, M.: Do charakterystyky ukrajins’kych konstrukcij typu „kozačen’ka vbyto“. Slavia, 33, 1984, s. 1–11.

 

R É S U M É

Strukturell-semantische Typen der deagentiven Sätze (Zum vergleichenden Studium des einfachen Satzes im Ukrainischen und im Tschechischen)

Im Referat werden die sogenannten Dispositions- und Aktionssätze in der ukrainischen und in der tschechischen Sprache analysiert. Es werden die syntaktisch-sematischen Modelle dieser Sätze bestimmt und ihre Funktionsweise beschrieben. Das Studium läßt zur Erkenntnis kommen, daß die analysierenden Sprachen hinsichtlich der strukturellen und semantischen Gestaltung dieser Satztypen viel Ähnliches aufweisen. Zugleich werden auch bestimmte Unterschiede festgestellt, die davon zeugen, daß die strukturell-semantischen Typen der deagentiven Sätze mit dem Dativ des logischen Subjekts und dem agentiven Instrumental im Ukrainischen öfters vorkommen als im Tschechischen; in der tschechischen Sprache beobachtet man eine Tendenz zum Ausdruck der Subjektbeziehungen durch den Nominativ des grammatischen Subjekts. Die vergleichende Analyse der deagentiven Sätze im Ukrainischen und im Tschechischen ermöglicht – unter Berücksichtigung der Situation in den anderen slawischen Sprachen – klarere Fassung der typologischen Charakteristik dieser Sprachen, wie auch Wege für die Gestaltung der allgemeinen Typologie der nichtagensbezogenen Sätze in den slawischen Sprachen bahnen.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 3, pp. 178-184

Previous Petr Sgall: Lingvistický pohled na český pravopis I.

Next Aloyzas Gudavičius: Syntagmatischer und paradigmatischer Forschungsweg in der semantischen Analyse