Funkce a adekvátnost vzájemné interpretace mluveného a psaného textu

Jaroslava Hlavsová

[Articles]

(pdf)

Function and adequacy of mutual interpretation of spoken and written texts

Chceme-li posoudit možnost, vhodnost, účelnost a funkční přiměřenost převodu textu mluveného do formy písemné (a naopak), je třeba vzít v úvahu hlavní znaky obou těchto realizačních forem textu, které se při jejich fungování uplatňují. Základní vlastnosti obou forem je však prospěšné sledovat na pozadí také dalších opozic, které obě formy v různých kombinacích a různé míře obvykle provázejí, a zároveň tak vymezují jejich funkce a možnosti působení.

Jsou to např. protiklady těchto vzájemně vázaných vztahů:

1) oficiální, veřejné – neoficiální, soukromé

2) exoterické, otevřené – ezoterické, uzavřené (popř. magické)

3) obecné, univerzální (globální) – individuální, skupinové (nacionální)

4) aktuální, originální, produktivní – ustálené, konvenční, neproduktivní (kanonické)

5) progresivní, nové – archaické, tradiční.

Omezíme se zde na ty opozice, které jsou relevantní pro konkrétní, specifickou funkci textu a pro možnost jeho obojí realizace (písemné i mluvené). Sledujeme přitom jen texty primárně psané nebo primárně mluvené a okolnosti i důsledky jejich převodu do formy opačné (ne tedy např. texty psané pro hlasitý přednes, vytvářené záměrně se znaky mluvenosti). Některé rozdíly, které se projevují při transformaci textů mluvených do podoby písemné a naopak, je možno zvlášť názorně demonstrovat na textech folklórních a textech kanonických. Ačkoli jde v obou případech o texty vázané na určité společenství, texty limitované v prvotní formě sociálně, lokálně, etnicky nebo nábožensky, představuje text folklórní typický produkt orální tradice a jeho primární vázanost na mluvenou formu je nepochybná; kanonický text, ačkoli může být svým původem také svázán s ústním podáním, je ve své konečné (kanonizované) podobě klasickým příkladem textu nesoucího všechny znaky projevu písemného.

Text folklórní je produktem anonymního autora, v původní verzi zpravidla individuálního.[1] Text, který je pak předmětem záznamu, přepisu původní mluvené (popř. zpívané) formy do podoby psané, je jen posledním článkem řetězu variací, jež přenosem spontánně vznikají. Čím více je přenos mechanický a tvořivost individuálního interpreta minimalizována, tím více je sdělovaný text po obsahové i formální stránce bližší původnímu autorskému východisku. Naopak, čím více je tvořivých účastníků řetězce orální tradice, tím menší je její testimoniální hodnota, tj. pravdivost, autentičnost textu se snižuje; vzniká více verzí, variant původního, písemně nezachyceného, ale předpokládaného vzoru. S přibývajícím počtem interpretací vzrůstá idiolektovost textu. Do rozporu se tu dostává často selhávající a nezcela spolehli[16]vá individuální paměť s pamětí kolektivní, udržovanou v celém společenství, která koriguje případné odchylky interpreta od původního textu. Kritika se pak nejvýrazněji týká stránky obsahové, popř. ustálených, normalizovaných míst v textu (incipit, pointová věta, závěr), nejméně jazykových prostředků (zejména dodržování neuvědomělých znaků dialektu). Z hlediska tolerance k individuálním odchylkám od obecně uznávané původní verze textu je důležitá prestiž produktora (vypravěče) textové varianty. Podle této prestiže je varianta společenstvím přijímána a hodnocena a je popř. sběrateli, který zápis textu pořizuje, doporučována a schvalována jako autentická.

Důvody pro písemné zachycení, popř. zveřejnění zapsané podoby textu jsou různé a tato různost záměru ovlivňuje i písemnou formu, její blízkost mluvené předloze. Text, který má pouze dokumentovat individuální jazykový projev představující lokální nářeční typ, není zapisovatelem sledován s důrazem na stránku obsahovou, na tradiční podání, výstavbu příběhu, na jeho literárně estetickou hodnotu. Naopak folklorista zanedbává detaily lingvisticky náročného přepisu a sleduje míru variantnosti textu, jeho tematickou výstavbu i zachování ustálených formulí. Má-li sběratel a vydavatel regionální literatury na zřeteli pouze záměr vybrat propagačně zábavní texty, dokumentující svéráznost určité oblasti nebo místa, vzdaluje se mluvené předloze nejvíce. Nářeční jazykové prostředky využívá jen výběrově (s ohledem na širší okruh čtenářů tak omezuje pouze lokální srozumitelnost nářečního textu, jeho ezoteričnost, oblastní podmíněnost, uzavřenost). Některé, zvláště expresivní prostředky naopak užívá v psané úpravě hojněji, protože nářečí se tu stává prostředkem zábavy čtenáře a vyvažuje často nedostatky příliš naivního příběhu. Ezoteričnost lokálního textu se tak omezuje především na vazbu na určité prostředí (kromě prvků dialektu s názvy lokálně omezených reálií jsou to odkazy k místům známým jen v daném regionu, anoikonyma, původně užívaná jen v neoficiálním mluveném textu, odkazy k místním osobám nebo rodům známým jen v blízkém okolí, připomínky místních zvyklostí aj.). Aby byl text širšímu okruhu příjemců srozumitelný, bývá nezbytný poznámkový aparát, vysvětlivky, popř. slovníček. Nejsnáze a tedy nejvěrněji bývá dodržována stránka lexikální, popř. morfologická. Starší zapisovatelé však nespisovný tvar (archaický a neznámý) často korigovali jako individuální odchylku nebo chybu vypravěče. Při převodu do písemné formy je ovšem nejméně respektována specifičnost fonologická a syntaktická. Zvuková stránka nespisovných projevů nemá pro převod do písemné podoby adekvátní grafické prostředky a fonetická transkripce znesnadňuje čtení textu. Zvláštním problémem je konvenční interpretace paralingvistických zvuků jejich „vokálními identifikátory“ (termín Vachkův) – částicemi naznačujícími např. mlaskání, obdivné hvízdnutí, smích, zvuk váhání, významné odkašlání, nesouhlasné mručení aj. Výrazný rozdíl mezi přístupem dialektologa, folkloristy a editora regionální literatury k zápisu mluveného textu je též v zásazích do větné stavby. Povrchní nápodobou mluvenosti a „lidovosti“ textu bývá v edici regionálních textů např. nadměrné užívání lokálně příznakových navazovacích částic (tož), ale podstata odlišnosti větné stavby je v psané interpretaci porušována vždy.

Zápisy textů lidových písní jsou speciální otázkou. Zvlášť problematické je dodržování nářeční kvantity samohlásek, která bývá pro zapisovatele neoddělitelná od délky zpívané slabiky vyjádřené notou.

[17]Při edici folklórního prozaického textu (původně jen mluveného, neoficiálního, ezoterického, konvenčního, archaického a zpravidla již neproduktivního) je část zvukových prostředků nahrazena grafickými, avšak písemná interpretace nepřekoná ztráty přímého působení mluveného projevu. Uvědomovala si to už B. Němcová, která v korespondenci poznamenala, že jí chodské humorky nepřipadají zdaleka tak směšné, jsou-li napsány, jako příběhy vyprávěné. Právě u těchto prostých textů nejvíce působí mluvené interpretační umění, využití individuálních zvukových prostředků a zejména prostředků neverbálních. Záznamy vtipu tzv. lidových vypravěčů (projevů tzv. folklorismu, tj. druhotného folklóru) zvláště dobře dokládají rozdíl psaného a mluveného textu tohoto žánru. Zapsané příběhy jsou až překvapivě primitivní a humoru je v nich minimálně, a přece jejich rozhlasové nahrávky dosvědčují bouřlivé ohlasy nedávného publika, shromážděného na velkých přírodních amfiteátrech.

Původní folklórní text však neoslovuje vzdáleného posluchače, nebo dokonce čtenáře, není zaměřen mimo uzavřené společenství, zůstává textem ezoterickým, soukromým, lokálním, bez ambicí po širším uplatnění. Po převodu do psané formy bývá pak šíření mimo původní společenství provázeno dalším porušováním autentičnosti folklórního textu (umělé převyprávění pohádek, nejrůznější způsob individuální i kolektivní interpretace lidových písní). Zápisem sběratele, převodem z mluvené do písemné formy už zvykoslovné texty přestávají být internalizovány jiným společenstvím, už si je jinde neosvojují v původní mluvené formě a v původní vznikové funkci, tj. ve funkci rituální, magické. Mohou být ovšem scénicky zpracovány jako součást zvyků a obřadů ve folkloristických souborech; přitom se však magická funkce textu zcela vytrácí, text se tu uplatňuje jen jako lokálně-historický národopisný dokument, popř. plní funkci estetickou. Ezoteričnost tradičních zvykoslovných magických formulí (např. masopustních) je natolik výrazným rysem těchto textů, že jsou užívány v nezměněné tradované formě se stále menším až zastřeným porozuměním smyslu recitovaného textu, vázaného nejen na určitou situaci, ale i na roli, postavu, symbolickou masku apod.

Značně odlišný přístup k převodu textu z podoby mluvené do písemné (z hlediska obsahové i formální ekvivalence obou podob) je u textů kanonických. I těmto textům někdy předchází ústní tradice (text folklórní), ale různé zápisy pak pro kanonizaci sjednotí konečná redakce odborníků, představených, která připraví text v podobě závazné pro celé společenství. U náboženských textů později kanonizovaných (na rozdíl od textů folklórních) jejich autor často proklamuje snahu o co nejvěrnější zápis událostí, o podání svědectví o mimořádných událostech, testimoniální hodnotu textu stvrzuje vlastním zážitkem, popř. vnuknutím schopností splnit poslání. V druhém listě apoštola Petra proti bludařům čteme: „… žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha“ (2 Petr 1, 20–21). Trvalá platnost kanonických textů náboženských (bible, korán) je zaručena nejen touto kanonizací, ale i vysokou prestiží, úctou k textu i mimo uzavřené společenství vyznavačů náboženství (v širokém globálním rozšíření). Úcta k textu zavazuje společenství k přesným citacím kanonizovaného textu, k jeho neměnnosti obsahové i formální. Během tisíciletého působení a užívání biblických textů narůstá v určitých dobách i prostředích dalšími konvencemi formální [18]ezoteričnost psané podoby užitím ustálených grafických zvyklostí, např. hojných zkratek (IS = Isus, Chs = Christus, sv. = svatý aj.).

Kanonizace textu nutně předpokládá jeho psanou realizaci. Mluvený text je nejen následnou interpretací, ale často i výchozí, orálně tradovanou předlohou. Ke kanonizaci dochází postupně, po ověření autorství, původnosti, autenticity psaného textu, který je pak závazný pro všechny členy společenství.[2] Stává se nejen podkladem další interpretace, včetně obřadného čtení, ale i exegetických výkladů a překladů do dalších jazyků umožňujících jeho šíření; např. Mohamedovy výroky byly jako hlavní součást koránu kanonizovány v polovině 7. století, biblický Starý zákon koncem 1. stol. po Kr.[3] Pro katolickou církev byla od tridentského koncilu (1545–63) závazná tzv. Vulgáta – latinský překlad bible podle hebrejského textu, pořízený už kolem r. 400. Část biblických knih (tzv. knihy deuterokanonické) církve protestantské nepřijaly za kanonické (od Boha), ale pouze za „lidské“ – apokryfní. Překážkou pro kanonizaci biblického textu může být i nedochování původního textu. Apokryfy, zapsané podle orální tradice (kniha Judit, dvě knihy Makabejské a kniha Bárukova), se dochovaly jen v řeckém překladu. Kanonizovány byly jen křesťany, ale židé je pro absenci hebrejského originálu za svaté neuznali. Ústní forma předcházela též texty starozákonních knih Mojžíšových (Tóra) a také samo slovo evangelium znamená původně ‚zvěst ústní’, později pak ‚psané poselství’. Písemné texty evangelií se vyznačují vědomím věčnosti zapsaných slov Kristových („Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ – Matouš 24/35), vědomím jedinečnosti, pravosti (sv. Pavel v listu ke Galatským 1/9: „Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet“) a vědomím zjevené pravdy (tamtéž 1/12: „Ujišťuji vás, bratři, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka, ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus“).

U kanonických textů je vážným problémem jejich obsahová interpretace. Odlišnost překladu nebo výkladu textu vede k rozporům a vzniku frakcí uvnitř společenství. Partikulární přístup k ezoterickému textu, uznávání pouze některých jeho částí, popř. zdůrazňování pouze některých odstavců nebo vět bez náležité souvislosti bývá důvodem vzniku sekt, hereze (odpadlictví) v křesťanském smyslu. Sekta se pak vyznačuje fundamentalismem, neschopností dialogu a popřením univerza. Nejen text sám, ale i jeho jednoznačný výklad tedy přispívá k soudržnosti a je ezoterické povahy. Často bývají společenstvím obecně uznány i následné písemné výklady posvátných textů (např. talmud – výklad Tóry – nebo výklady menších evangelních čtení, tzv. perikop ve sbírkách kázání, tzv. postilách; ty byly oceňovány značnou prestiží, zejména u protestantských církví, kde na výklad slova Božího byl [19]i mezi laiky kladen velký důraz). Šíření kanonických textů v prostředí jazykově odlišném naráží na neporozumění (problém psaného koránu v jazyce klasické arabštiny v prostředí současných, značně odlišných mluvených norem arabských). Překladatel kanonického textu cítí proto značnou odpovědnost za ekvivalenci, přesnost překladu (již sv. Konstantin-Cyril píše v předmluvě k slovanskému překladu Evangeliáře: „Snažili jsme se položit (slovo) náležité a báli jsme se přidat (něco) k evangeliu.“ Zvláštní otázkou jsou některé přímé řeči a citáty Kristových slov evangelisty samými. Aramejský text je na těchto místech přeložen do jazyka evangelia, např. Marek 14: „řekl abba – otče!“, Marek 5–6 „vzal ji za ruku a řekl Talithakum, což znamená ’Děvče, pravím ti, vstaň!’“ a Marek 78 „povzdechl a řekl ’Effatha’, což znamená ’otevři se!’“. Aramejské zvolání Kristovo z kříže „Eli, Eli, lema sabachtchani“ je v evangeliích přeloženo „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Matouš 46–47, Marek 34–35). V obou verzích evangelisté dodávají, že někteří kolemstojící říkali „volá Eliáše“, a tak vlastně dokládají, že citovaný jazyk nebyl srozumitelný v té době ani všem Izraelcům. V těchto a dalších případech jde už o vědomí nutnosti překladu (už v textu samém) do jazyka sdělnějšího, obecně kulturního (řečtiny).

Důsledkem vysoké prestiže a úcty ke kanonickému textu v určitém společenství, které se s jeho obsahem identifikuje, je skutečnost, že i materializace textu, sama kniha působí emocionálně, rituálně a zároveň soudržně. Kniha je symbolem vyznávaného obsahu. Proto např. svědci u soudu přísahají na bibli, vyznavači islámu (i v evropském prostředí) na korán, prezident přísahá na ústavu svého státu. Kardinál F. Tomášek v úvodu ekumenického vydání bible připomíná silný zážitek z obřadu intronizace bible na II. vatikánském koncilu v šedesátých letech, od něhož význam bible značně v katolické církvi vzrostl. (Před začátkem jednání byl tehdy denně nesen jako symbol v průvodu vzácný evangeliář a položen na oltář.)

Z hlediska funkcí, které texty folklórní i kanonické v daném společenství plní (např. skupinově identifikační, kohezivní, estetická, rituální, magická aj.), je zajímavé sledovat vztah obsahu a formálních (vyjadřovacích) prostředků. Ty folklórní texty, které mimo jiné plní funkci rituální a magickou, se vyznačují maximální formální neměnností a archaičností jazykových prostředků. Obřadní folklórní formule (např. svatební, kolední) mají i bez fixování písemnou formou nejmenší variabilitu. Text se stává plně symbolickým, a proto je zcela tradiční, neměnný, ale tím často už málo srozumitelný pro současné interprety. Text kanonický v rituální funkci je provázen řadou závazných interpretačních pravidel, která mluvené formě předpisují způsob dikce, popř. zpěvu, event. způsob střídání mluvené a zpívané formy, určují dialogické členění (střídání odpovědí knězi sborem věřících aj.). Zvuková interpretace kanonických textů předepsaná, kodifikovaná a neměnně tradovaná plní i estetickou funkci (gregoriánský chorál, rituální zpěvy v synagoze, sborové polyfonie v ortodoxní církvi, zpěv muezzina svolávající do mešity aj.). Estetická funkce psaného kanonického textu byla v určitém prostředí nebo historickém období kodifikována pravidly ustálenými tradicí (způsob zdobení iniciál, kaligrafie). Nadměrné užívání ornamentálních prostředků kaligrafie může však překážet přesnému a správnému čtení posvátného textu. V případě koránu bylo proto třeba zavést (od 9. stol.) jednotná znaménka pro označení krátkých vokálů, povinně pak užívaná kvůli přesnému čtení zdobeného textu svatých knih.

[20]Pro interpretaci kanonického textu bývá příznačné povýšení principu jazykové tradice, která je důležitým kohezivním faktorem společenství, nad srozumitelnost posvátného textu pro všechny jeho členy. Příkladem je užívání cizího kulturního jazyka – latiny v katolické bohoslužbě od počátku našich křesťanských dějin. R. 880 v listu papeže Jana VIII. knížeti Svatoplukovi je obsažen příkaz, aby evangelium se četlo „pro větší poctu“ latinsky a pak „hlásalo přeložené do jazyka slovanského na poslech lidu latinských slov neznalého“. Kníže sám si však žádal bohoslužbu latinskou. Stejně problematická je srozumitelnost textů koránu pro vyznavače islámu. Exkluzivnost, až nesrozumitelnost jazyka tradičních textů je tu zdůvodněna předností jeho univerzality, která spojuje společenství v prostoru, a silou tradice, spojující je v čase. Význam posvátného textu pro soudržnost rozptýleného Židovstva vyjádřil V. Bělohradský: „V jistém smyslu je symbolem moderního lidství židovská diaspora: národ vyhnaný ze svého místa na zemi se zabydlil v ’zákonu’, v ’písmu’, v textu“ (Bělohradský, 1992, s. 28–29).

U textů kanonických i folklórních se v jejich rituální funkci někdy slova uplatňují nejen jako konvenční znaky jazykové, ale také jako znaky přirozené, jimž se připisuje magická moc. Ve folklórních textech jsou příkladem některá slova starých zaříkávacích formulí, citoslovce masopustních figur, nápisy na amuletech, tabu vázaná na hlasité vyslovení jména aj. Zajímavým příkladem náboženské tradice je grafická symbolizace svatého jména Kristova akrostichem řeckého ICHTHYS, tvořeným prvními písmeny výrazu Ježíš Kristus Boží syn – spasitel. Tajným ezoterickým symbolem prvních křesťanů byl pak piktogram ryby (řecky ichthys). Také na počátku našeho křesťanství a písemnictví se patrně uplatňovala symbolická hodnota grafických prostředků – přirozených znaků. Podle výkladu papeže Jana Pavla II. tvořil sv. Konstantin písmena hlaholice jako mystické symboly: kříž jako znak pro hlásku a na počátku abecedy znamená, že smrtí Kristovou začíná nový život, oba znaky – pro I a S – ve slově Ježíš se skládají vždy z tvaru trojúhelníku (znamení trojice) a kruhu (znamení věčnosti). Symbolika slov plní i v moderním umění estetickou funkci, např. ve výtvarné interpretaci náboženských textů (srov. dřevěný reliéf, dílo symbolisty Fr. Bílka – Výklad slova Madona). Také u výjimečně primárně psaného textu folklórního je zajímavé jeho estetické využití ornamentální. Text bývá totiž organickou součástí lidové kresby nebo výšivky na zvykoslovných předmětech (verše a věnování na kraslicích, na vyšívaných šátcích aj.).

S estetickou funkcí kanonického textu souvisí i různá míra volnosti jeho interpretace – od exegetické snahy o vystižení původního smyslu, vloženého do textu jeho uznávaným autorem, až po básnický, alegorický výklad. Např. Píseň písní je původem sbírka svatebních písní hebrejských z různých dob, doložených orální tradicí. R. 90 po Kr. byla kanonizována, avšak s alegorickým výkladem: vztah Milého k Milé je chápán jako vztah Hospodina k Izraeli. Křesťanský výklad není tak jednoznačný. Vedle alegorie Milý – Kristus a Milá – církev akceptuje tu i realitu lidské lásky. Některé metafory z Písně písní pak využívá jinde – pro oslavení Panny Marie (v barokní tzv. loretánské litanii jsou převzaty metafory „věže Davidova“ nebo „věže ze slonové kosti“).

Volnost interpretace kanonického textu souvisí tedy nejen s tolerancí společenství, které ho užívá, ale také s odpovědností k tradičnímu výkladu a se snahou [21]o uchopení pravého smyslu. Kanonické texty biblické patří jistě k nejčastěji citovaným textům vůbec, mnohá místa zvláště Nového zákona bývají užívána i mimo křesťanská společenství pro trvalou hodnotu morální i estetickou. Na evangelium se odvolává nejen mladší verze (ze 4. stol.) textu křesťanského Creda: „… třetího dne vstal z mrtvých podle Písma“, ale vychází z něj i politická parafráze komunistického hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Původní znění věty z evangelia sv. Marka („Kdo není proti vám, je pro vás“) se vyznačuje vstřícnou otevřeností, obrácený smysl svědčí o útočnosti a o maximálním omezení okruhu oslovených stoupenců.

Z uvedených příkladů uplatnění textů kanonických i folklórních je patrno, že své funkce plní v obou realizačních formách. Text folklórní má všechny nevýhody mluvenosti, jeho realizace je aktem jedinečným, v identické podobě neopakovatelným. Nové realizace jsou jen variantami, texty novými. Text kanonický – záměrně udržovaný při nových psaných realizacích v identické podobě – má jistou kontinuitu v čase, je na čase do jisté míry nezávislý, je libovolně opakovatelný. Jeho dokumentární hodnota je jedním z důvodů prestiže písma a písemných projevů, prestiže pochopitelné, ale ne zcela oprávněné. Lévi-Strauss připomíná, že onu schopnost lidí uchovat v paměti minulost sice znalost písma znásobuje, ale rychlejší postup vpřed nezajistí (Lévi-Strauss, 1966, s. 210–211). Není náhodou, že i pojem dogmatu je produktem písemné civilizace, ať už jde o jeho kodifikaci v kterémkoli oboru. Přesto víme, že slovo mluvené, i kdyby emocionálně a esteticky působilo sebevíce, racionální sílu písemného dokumentu nemá. Ta zůstává písemné formě i dnes, v době přesné dokumentace videozáznamem, stejně jako na počátku doby historické. Mezi opozicemi, které jsme stanovili, je dominantní vzhledem k výchozí opozici psané-mluvené také vztah mezi univerzálním, otevřeným, a skupinově partikulárním. Psaný text přispívá k podpoře univerzality, ponechávaje mluvenému projevu (pokud není přenášen hromadnými sdělovacími prostředky) především jeho partikulárnost, působení omezené místem i časem.

Jestliže chceme směřovat vývojem k otevřenosti, univerzalitě, globálnímu porozumění (podle R. Palouše k „světověku“ – Palouš, 1990), pak je dobré uvést do souvislosti s postmoderními tendencemi myšlení fakt, že současná civilizace je civilizací písemnou, že potřebuje texty i kódy exoterické, otevřené, komunikabilní. Není novinkou, že mezi tyto všelidské globální hodnoty mohou patřit i texty původně ezoterické, staré tisíce let.

 

LITERATURA

 

Bělohradský, V.: Kapitalismus a občanské ctnosti. Československý spisovatel, Praha 1992.

Bogatyrev, P.: Aktivně kolektivní, pasivně kolektivní, produktivní a neproduktivní etnografické jevy. Souvislosti tvorby. Odeon, Praha 1971.

Leach, E.: The legitimacy of Salamon. In: M. Lane (ed.), Structuralism. A Reader. J. Cape, London 1970.

Levi-Strauss, C.: Smutné tropy. Odeon, Praha 1966.

Palouš, R.: Světověk. Vyšehrad, Praha 1990.

 

[22]R É S U M É

Function and adequacy of mutual interpretation of spoken and written texts

It is useful to study the relation between spoken and written texts on the background of other oppositions, by which the basic characters of both forms are usually accompanied and their functions are limited. The present paper especially demonstrates the oppositions exoteric vs esoteric, closed vs open, global, universal vs particular, local, conventional vs original, collective vs individual. The mentioned differences can be convincingly brought up by canonical and folklore texts.

Folklore texts are primarily spoken, exoteric, local and retained in collective memory, which may correct the interpreter neglecting the original form, especially the fixed elements of a text (incipit, punch-line, end). The reason for its fixing is an important circumstance for its written recording because the attitudes of a dialectologist, a folklorist and an editor of amusing regional literature are usually different. Many features of spoken texts (esp. phonological and syntactic) are always lost because there are no adequate graphical means corresponding to the phonological component of dialectal texts; a special problem is the interpretation of paralinguistic sounds, too. Folklore texts with their magic, ritual functions are the most stable (in folk customs and ceremonies, although they are rarely fully intellegible to the whole community and are used in the same form only thanks to tradition).

On the other hand canonical texts, which may also be based upon oral tradition, are unified by final redaction, in which they obtain their obligatory form. The high prestige and reverence makes the community to quote them precisely, without changing anything both in their contents and forms. A canonical text is the base for ceremonial interpretation – reading, explanation, and translation. The parts and sentences from the Old Testament and the Gospels are presented as examples.

For both types of exoteric texts (folklore, canonical) cohesive function is a very important feature. In canonical texts this function is implemented by common cultural languages (it may be incomprehensible to the members of the community – e. g. Latin in Roman Catholic Church). In ritual function implemented by both types of texts (i. e. folklore and canonical) words can be found that are used not only as conventional signs but also as natural signs bearing magic power.

Thus many examples give an evidence that especially ritual, aesthetic and cohesive functions can be implemented both by texts that are primarily spoken and primarily written.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 1, pp. 15-22

Previous Ludmila Uhlířová: O jednom modelu rozložení délky slov

Next Alena Macurová: … protože já bavím spolu vypravovat (Komunikace v dopisech českých neslyšících)