Žena v jazyce

Světla Čmejrková

[Discussion]

(pdf)

Woman in language

1. Úvod

Jazyk nepřebývá v koherentním řečovém společenství, drženém pohromadě homogenní komunikační kompetencí, kterou ve stejné míře sdílejí všichni jeho členové. Strukturní lingvistika byla s to chápat jazyk jako proslulé eleatské jedno, jak to vyjadřuje i známá de Saussurova rovnice 1 + 1 + 1… = 1. Tím se ovšem pojetí [44]jazyka odlišuje od pojetí mluvy, jejíž manifestace jsou individuální a „nejde tu o nic jiného než o úhrn jednotlivých případů podle formule 1 + 1’ + 1”… Celek řeči je nepoznatelný, protože není homogenní… Je třeba volit mezi dvěma cestami, kterými se nelze ubírat zároveň; je třeba je sledovat každou zvlášť… Termín lingvistika lze, striktně řečeno, užít pro každou z těchto disciplín a lze mluvit i o lingvistice mluvy. Nelze ji však směšovat s lingvistikou ve vlastním smyslu, jejímž jediným objektem je jazyk…“ (de Saussure, 1989, s. 39). Víra v celostní strukturní pohled na jazyk, spatřující v úběžníku perspektiv systém jazyka s jasně vyznačeným centrem a periferií, byla vyjádřena ve formulaci úkolů tzv. lingvistiky vnitřní, zatímco jevy zůstávající mimo zorné pole této perspektivy byly odsunuty mezi témata tzv. lingvistiky vnější.[1]

Ve srovnání se soustředěností strukturního pohledu na jazyk vyniká šíře záběru poststrukturní lingvistiky, s jejím zaujetím projevy v de Saussurově smyslu vnější, vytvářející místo obrazu jedna členitý obraz řečového společenství a prokreslující zřetelně jeho jednotlivá prostředí lokální, etnická, generační, kulturní, sociální, profesionální, zkrátka v širokém slova smyslu funkční, nepřehlížející ani prostředí okrajová, včetně zón, v nichž jeden jazyk vstupuje do kontaktu s jazykem jiným. Tak scény lingvistických zkoumání postupně ovládá zaujetí pro heterogennost a diferencovanost řečového společenství.

Rozrůzněnost a variování jazyka v závislosti na typu mluvčího, jeho příslušnosti etnické a teritoriální, jeho věku, sociální identitě a vzdělání, na jeho profesní orientaci a institucionálním postavení, situační zakotvenosti a interakčním zaměření jeho řeči apod. se jeví jako lingvistický program, který je třeba naplňovat dalšími a dalšími zjištěními o rozdílnosti a jinakosti. Jazyk jako znak příslušnosti k určité skupině, sektě, třídě, kastě, jazyk jako odznak a symbol osobnosti, jazyk a identita – v měřítku osobním i veřejném – to jsou hlediska ležící v základě lingvistické teorie jazykové variability.

 

2. Jazyk mužský a ženský?

V kontextu tohoto uvažování se vynořila i otázka, zda má na užívání jazyka nějaký vliv také rod mluvčího. Je vyslovována domněnka, že ženy a muži neužívají jazyk stejně a že se rozdílné způsoby užívání jazyka příslušníky obou pohlaví promítly v průběhu historického vývoje i do samé struktury jazyka (Borkerová, 1980). V posledních letech vznikla na toto téma řada studií a jazyk mužů a žen se usilovně zkoumá (podrobnou bibliografii uvádí např. Klann-Deliusová, 1987). Zájem o tento druh jazykové diferenciace je nesen zájmem sociologickým a jeho důležitou motivací je sílící hnutí feministické, nebo jak se také říká, studia rodu, tzv. gender studies. Toto téma je velmi živé jak ve Spojených státech, tak Japonsku, a studuje se i v evropských zemích. Výzkumům se podrobují jazyky nejrůznějších kultur, jazyky zaniklé (sanskrt) i moderní, západní i východní.

[45]Je nutno předeslat, že zjišťované rozdíly mezi tím, jak mluví muži a jak mluví ženy, nikde nejsou tak velké, aby se nedalo říci, že muži a ženy sdílejí tentýž jazyk. Jinak by japonský muž nemohl např. ocenit úctu, jakou japonská žena vkládá do jeho oslovení (Mc Connell-Ginetová, 1980, s. 14). Japonština je totiž názorným příkladem jazyka, v němž se může žena pohybovat ve svém jasně vyznačeném prostoru. Japonština má svůj historicky vzniklý ženský styl, doložený již od 11. století. Japonské ženy vyšších společenských vrstev tradičně užívaly styl známý jako joseigo či omnakotoba, který signalizoval jejich zvláštní společenské postavení. Spolu s jemným a vybraným chováním patřil k tomuto společenskému postavení i zvláštní slovník, gramatické tvary, částice. Třebaže se dnes tradiční formy společenského života rychle mění, jasně definované ženské role stále přetrvávají, a stejně tak i jazykové tvary, které jsou pro ně charakteristické.

Japonským ženám zůstává možnost volby mezi příznakovým stylem, který zdůrazňuje jejich ženskost, a stylem neutrálním. Japonská žena může užívat ženský styl, když hovoří se svou přítelkyní o svých dětech, a neutrální styl, když hovoří se svými kolegy o své práci. Může ovšem užívat i řeč mužskou, chce-li se mužům rovnat a zdůraznit svou rodovou rovnoprávnost. V dnešní době je to dosti časté – příkladem je vzrůstající frekvence zájmene boku (já), vyhrazeného dříve jen mužům, v řeči žen a dívek. (V českém prostředí nám to připomene malířku Toyen, která o sobě mluvila v mužském rodě.) Naproti tomu japonský muž, jehož mužský styl se vyznačuje asertivností a tvrdostí, se může za určitých okolností uchýlit k tvarům ženským, chce-li signalizovat svou ohleduplnost a něhu. Vedle rodově neutrálních stylů tak japonština nabízí i rodově odstíněné registry, jimiž mluvčí projevuje své rodově příznakové postoje.[2]

 

3. Rod a užívání jazyka

 

3.1. Fonetika, gramatika, slovník

Ve srovnání s japonštinou vykazují moderní evropské jazyky méně výrazné rozdíly v mužském a ženském zacházení s jazykem a na jejich identifikaci je třeba vynaložit o to větší úsilí. Kde všude se v jazyce rodové rozdíly hledají? Nejpatrnější a nejlépe doložené jsou rozdíly na fonetické úrovni. Kromě rozdílu ve výšce hlasu a v timbru jde i o to, že ženy prý zřetelněji a správněji vyslovují a – pokud jde o intonaci – střídají výšku hlasu dynamičtěji než muži a hovoří rytmičtěji. Živost jejich intonace bývá uváděna do souvislosti s emocionálností projevu a citlivým reagováním na mezilidské vztahy (Mc Connell-Ginetová, 1983). Rozdíly mezi muži a ženami bývají nacházeny také ve volbě intonačních vzorců: zatímco muži dávají přednost klesavým intonacím, ženy stoupavým, jakoby tázavým (Lakoffová, 1973). Tento rys bývá interpretován jako projev ženské zdvořilosti a submisivnosti. Jejím projevem je podle některým výzkumů i silnější tendence k užívání takových syntaktických prostředků, jako jsou zdvořilostní otázky (angl. tag-questions) [46]a intenzifikační prostředky (intensifiers). Výzkumy angličtiny však také ukazují, že syntaktická kompetence mužů a žen (znalost syntaktických pravidel) je v podstatě stejná.

Pokud jde o lexikon, ženy přirozeně mnohem častěji hovoří o šití, vaření, péči o děti a o rodině (obecně se uvádí, že ženská zkušenost je primárně situovaná do soukromého světa a že v ženském světě je subjekt více spjat s objekty své zkušenosti a činnosti, a to principem kooperace, péče, ochrany, citové vázanosti), zatímco muži referují k poněkud odlišným tematickým okruhům (mužská zkušenost je primárně situovaná do sféry veřejné, občanské, politické a v mužském světě vzniká mezi subjektem a objektem větší odstup, v němž vládne princip konkurence, citové neutrality, autonomie, distance a autority). Ženy prý více hovoří o sobě a o vlastní zkušenosti a častěji užívají zájmena my a vy. Užívají více slov z okruhu pocitů, emocí, motivací a jejich slovník je výraznější v oblasti kvalifikačních určení (Lakoffová, 1973, např. uvádí slovo adorable, jemuž v češtině odpovídá např. slovo úchvatný). Dále se uvádějí typická ženská adjektiva jako super a lovely, intenzifikační prostředky, jako je so a such, zvolání Goodness me a Oh dear (Crystal, 1992) apod. Muži prý v slovní oblasti více tíhnou ke slovům označujícím destruktivní činnosti (Borkerová, 1980, s. 32n.), ke klením a nadávkám. Vyšší frekvence intenzifikačních prostředků v řeči žen byla sledována i v němčině, francouzštině a ruštině, a i v češtině si jistě spojujeme určité výrazy s užitím spíše ženským a jiné s užitím spíše mužským („to holčičky neříkají“, „to se na holčičky nehodí“).

 

3.2. Rod a řečová činnost

Tradičně se uvádí, že ženy jsou výmluvnější a v řeči plynulejší a že se také snáze učí cizím jazykům, ale výzkumy tu jednak nedocházejí k týmž výsledkům a kromě toho – interpretace dat je v této oblasti velmi obtížná.

Pokud badatelé či badatelky nejsou zaujatí – a i to hraje v tomto, často feministicky orientovaném výzkumu svou roli –, formulují své závěry velmi obezřetně. Tak především na projevu mluvčího se nepodepisuje nikdy jen rod, ale i sociální postavení, profesní orientace, institucionální příslušnost, situace, její veřejnost nebo familiárnost, prestižnost nebo tolerantnost, a konečně vlastní vztahy komunikujících osob. Rod nelze chápat jako jednoduchou nezávislou proměnnou. Navíc nezáleží jen na rodu mluvčího, ale přinejmenším stejně i na rodu adresáta, a konečně i na rodu pozorovatele, svědka a analyzátora takové komunikace.

Výzkumy ukazují, že více než sám biologický rod má na řeč vliv určitý stereotyp, očekávání, model, v němž chlapci a dívky od malička vyrůstají, jemuž se přizpůsobují a v němž si utvrzují své pozdější mužské a ženské role. O rodu se tedy uvažuje ani ne tak jako o fenoménu biologickém, nýbrž jako o fenoménu sociálně-kulturním. Na této rovině je kladena otázka, jaký je vztah mezi typem subjektu (vzhledem k jeho rodové příslušnosti) a způsobem jeho poznávání, prožívání a artikulace skutečnosti. Lingvistika se tu vlastně podílí na mapování a prokreslování problémových zón mnohem širších (Belenky, 1986; Code, 1991). Má k tomu ovšem vzhledem k svým metodologickým aparátům analýzy řečové činnosti a řečového chování nepochybně co říci.

To ukazují např. pozorování týkající se výběru řečových aktů (Lakoffová, 1973): ženy mají údajně větší sklon užívat nepřímé, zahalené, jakoby maskované řečové akty, tedy např. otázky namísto direktivních výpovědí, anebo i namísto odpovědí. [47]Muži více diskutují a pronášejí více tvrzení a vyjadřují častěji svůj názor (Crystal, 1992). Provádějí se i výzkumy žánrové: jak muži a ženy vyprávějí příběhy, jak formulují popis a jak formulují výklad, jak vyprávějí vtipy, jak klevetí apod. Často jsou to výzkumy samy o sobě spíše anekdotické, ze života. Jak je však rozmanitý život, tak je rozmanitá i řeč mužů a žen. Může tu lingvistika nalézt stereotypy? Pravděpodobně ano, ale je opět otázkou, nakolik je rozdíl mezi mužskými a ženskými způsoby vázán i na jiné proměnné.

Na vlně zájmu o konverzaci se nese zájem o konverzační chování mužů a žen. Zkoumají se mechanismy střídání replik a předávání slova, uvádění nových témat a jejich rozvíjení, základní komunikační schémata v řeči mužů a žen apod. Empirické studie ukazují, že muži se prý chápou slova častěji než ženy, že jejich repliky jsou delší a že se repliky mužů stávají častěji podkladem následujících replik mužů i žen. Muži prý také ostřeji přerušují repliky žen (podle některých studií až třikrát častěji), avšak sami nechtějí být ženami přerušováni (Kramerová, 1975). Ženy prý nechrání před takovým konverzačním počínáním mužů ani vyšší sociální statut. Muži zkrátka chtějí mít v konverzaci prim a v konverzaci s ženami usilují o dominantní postavení. (V kontextech, v nichž se podrobuje zkoumání smíšená konverzace mužů a žen, si obzvláště uvědomujeme obtížnost překladu takových angl. výrazů, jako je mixed-sex groupings, cross-sex communication apod., neboť český ekvivalent anglického slova sex, tj. české slovo pohlaví, se tu snad vůbec nedá použít, a proto si v celém tomto pojednání o beztak dosti choulostivých otázkách vypomáháme méně speciálním slovem rod.

Podle mínění jiných badatelů nevyplývá ovšem konverzační chování mužů a žen ani tak z rodu mluvčího jako z typu osobnosti a její snahy dominovat. Tento názor zní sice velmi rozumně a obezřetně, jenže lze namítnout – a sociologické studie, aniž by musely být zrovna feministicky orientované, tento argument uvádějí –, že představa mužnosti je zaprvé úzce vázána na představu dominance a zadruhé je obtížné, ne-li vůbec nemožné, vymezit pojem silné osobnosti nezávisle na představě rodu. Nelze pravděpodobně vyloučit, že silné osobnosti ženského rodu na sebe vlastně berou některé z mužských charakteristik (Klann-Deliusová, 1987, s. 773).

I další empirická zjištění týkající se smíšené konverzace mužů a žen (Aries, 1977) mohou působit dojmem tak trochu tendenčním: Nová témata prý do konverzace uvádějí spíše ženy (i když jiné výzkumy přisuzují tuto aktivitu také mužům, srov. Crystal, 1992, s. 21), a je pak na mužích, zda tato témata do hovoru přijmou, budou je dále rozvádět, anebo je opustí. To závisí na míře jejich kooperativnosti a pozornosti, kterou tématům věnují (muži si prý totiž více než ženy dovolují témata konverzace ignorovat a hovořit o něčem jiném). Výzkumy ukazují, že ženy jsou kooperativnější než muži (jak o tom svědčí vyšší frekvence souhlasných signálů, pokyvování hlavou a přitakání, povzbuzujících zvuků typu hmm apod.) a zastanou tak ve společné konverzaci více interakční práce (Fishmanová, 1983). Jsou to ony, kdo mužům pomáhají témata jejich hovoru rozvinout, udržet a završit. Tento fakt bývá někdy samozřejmě interpretován tak, že zatímco muži dávají svým dominantním chováním v konverzaci najevo svou sílu, kterou od nich společnost tradičně očekává, ženy mají v konverzaci roli podpůrnou, protože jsou tradičně vychovávány k tomu, aby právě takovou roli vůči mužům zastávaly.

 

[48]3. 3. Rod a komunikační orientovanost mužů a žen

Ženská kooperativnost a interakční nápomocnost bývá jindy považována za projev specifické ženské komunikační orientovanosti, projevující se nejen v konverzaci s muži. Zatímco muži jsou orientováni soutěživě a mají neustále na zřeteli kritéria hierarchie, autority a dominance, ženy se obecně v konverzaci chovají vůči druhému citlivě, vnímavě a starostlivě. Tento rozdíl mezi mužskou a ženskou komunikační orientací není podle některých teorií spjat s ženskou submisivností a mužskou dominantností, protože ženy se takto chovají nejen vůči mužům, ale i vůči sobě navzájem, komunikují-li ve společnostech výhradně ženských. Sociolingvistická encyklopedie uvádí (s odvoláním na Mc Connell-Ginetovou, 1980, s. 18n.), že tento rys ženského komunikačního chování je projevem pozitivního ženského komunikačního potenciálu, který však má na smíšenou konverzaci mužů a žen neblahé účinky. Laskavý čtenář či čtenářka si dovodí příslušné ilustrace.

Existují pravděpodobně i ženské a mužské strategie řešení konfliktů, ale zde všude se již lingvistika dotýká tak žhavých témat každodenního soužití mužů a žen, že lze jen těžko předpokládat nezaujatost a nestrannost badatelů a badatelek, a tím méně nějakou objektivnost jejich závěrů.

Veškeré výzkumy týkající se rozdílných strategií mužů a žen jsou velmi zajímavé, problém nastává, začnou-li se z nich vyvozovat univerzální doporučení. Mají si ženy zachovat své ženské role? Mají si počínat jako muži? Je záhodno, aby muži převzali ženské modely chování? Je šance, že se oba modely, mužský a ženský, navzájem ovlivní a sblíží? A je to vůbec žádoucí? Pohybujeme se tu na křehkém ledu a odvážit se ukvapeného kroku může jen hazardér. Uveďme příklad. Ženské lingvistky mají samozřejmě tendenci vydávat větší ženskou slovní kooperativnost jednoznačně za přednost žen a za vzor solidárnosti a přátelskosti (Lakoffová, 1979), ale nabízí se také otázka, zda nejde jen o vyhýbání se otevřeným konfliktům a tlumení výbuchů nesouhlasu, disharmonie a agresivity.

 

4. Feministická teorie myšlení a řečového chování

Ženská lingvistika vycházející z myšlenky rodově diferencovaného myšlení a chování je vystavena nebezpečí, jemuž se těžko může úplně vyhnout: konstituuje se v opozici k druhému pólu a do jisté míry pěstuje jeho kritiku, a tím se vystavuje riziku, že podlehne iluzím o své vlastní nadřazenosti a privilegovanosti a bude absolutizovat své vlastní možnosti.

Radikální feminismus tvrdí, že uchopení reality ze ženského stanoviska a perspektivy je objektivnější, nezaujatější a pravdivější než mužské uchopení reality, že ženský zorný úhel poskytuje přístup k takovým aspektům a úsekům reality, které jsou nesnadno přístupné mužům, a že pozice žen odhaluje z univerza lidského a ne-lidského víc než pozice mužů (srov. k tomu Farkašová, 1993).

Feministická teorie je sama o sobě velmi nejednotná (rozchází se v mnoha bodech, např. v tom, jakou roli v konstituování ženského způsobu poznávání, prožívání a artikulace skutečnosti připisuje mateřství, tzv. maternal thinking, případně pečování, tzv. practice of caring, jež má v některých feministických teoriích místo nejvýznamnější, jinde je potlačeno, anebo nahrazeno představou myšlení na druhé, tzv. second-persons thinking). Typ myšlení orientovaného na druhé (na jejich potřeby, zájmy, tužby) vytváří, rozvíjí schopnost intuice (srov. Farkašová, 1993), neboť tu panuje solidarita, pečování a pomoc a v průběhu těchto interakcí dochází [49]k vciťování se do druhého, k empatii a k schopnosti dotvářet si fantazií jeho osobní situaci. Proto se teoretičky feminismu domnívají, že by ženské myšlení rozvíjené na bázi intuice mohlo sehrát pozitivní úlohu v procesech transformace společnosti, v hledání přijatelnějších forem jejího uspořádání.

Úsilí dokázat, že existuje specifická ženská komunikační orientovanost, stejně tak jako úsilí dokázat, že existují specifické ženské kognitivní a sémiotické postupy, spjaté s typem ženské subjektivity, je reakcí na univerzalismus předchozích teorií jazyka a řečové činnosti i na univerzalismus teorií kognitivních a sémiotických. Je tu však riziko, jak připomíná Farkašová (1993, s. 115), že „tieto úsilia protestovať proti esencializmu a univerzalizmu jedného typu ústia však do esencializmu a univerzalizmu druhého typu, keď sa za abstraktného, rodovo-neutrálneho človeka dosadí abstraktná, jedine rodom (a nie aj sociálne, kultúrne, historicky) určená žena (ženstvo)“. Lze se tázat, zda tato představa není zavádějícím stereotypem, stejně homogenizovaným a nediferencovaným, jako byla představa homogenní komunikační a kognitivní kompetence prototypického člověka.

Vyvstává konečně otázka, „či spôsoby poznávania prezentované ako ženské spôsoby poznávania nie sú viac produktom ženskej (potláčanej sociálnej) pozície – alebo sú viac produktom ženskej potláčanej sociálnej pozície, teda či nie sú vo vyššej miere podmienené sociálnou (v najširšom slova zmysle) ako rodovou příslušnosťou“ (Farkašová, 1993, s. 117).

Věc se má totiž tak, že zájem o ženskou variantu komunikační i kognitivní kompetence[3] je nesen nejen sociologickou vlnou feminismu, ale i mnohem širší vlnou zájmu o vše alternativní, jinaké, sekundární, menšinové, co bylo dosud univerzalistickými koncepcemi potlačováno, opomíjeno, překrýváno, zkrátka o vše, co zůstávalo ve stínu principů dominantních, primárních, centrálních.[4] Výsledkem této vlny je přehodnocování, revidování, reformování norem a stereotypů sociálních, etnických, kulturních, a samozřejmě i jazykových. Neboť i do jazyka se vepsal určitý model uvažování o světě, model, v němž už dávno před vzedmutím vlny feminismu rozpoznal Pavel Eisner ve své Knize o češtině (Chrám i tvrz, 1946, s. 366–388) model patriarchální.

 

[50]5. Rod a struktura jazyka

Kromě zjevných rozdílů mezi mužskými a ženskými způsoby výběru jazykových prostředků je mnoho jevů, které si běžně neuvědomujeme, protože patří k lexikální, morfologické a syntaktické povaze samého jazyka a odhaluje je teprve jeho rodově diferencovaná analýza.

Nejzatíženější kategorií, k níž je dnes soustředěna pozornost lingvistů a lingvistek rozvíjejících své studie v naznačeném směru, je kategorie gramatického rodu. Kategorie gramatického rodu má určitý vztah i k rodu přirozenému (srov. v češ. muž – žena – dítě, kocour – kočka – kotě, milý – milá – milé, spal – spala – spalo apod.). A právě v tom se jazyky dosti liší. Jak píše Pavel Eisner, můžeme „co do pohlavní výstavby koncovkové a tím i tvarové rozlišovat jazyky naprosto bezpohlavní, jako je angličtina, jazyky s malou dávkou pohlavnosti, jako je němčina, jazyky s dávkou značnější – jsou to jazyky románské –, a konečně jazyky důsledně pohlavní, což jsou v Evropě jazyky slovanské a s nimi čeština“ (Eisner, 1946, s. 378).

 

6. Patriarchální model jazyka

Ty jazyky, které jsou od přírody ke strukturní kategorii rodu spíše lhostejné, se začínají kategorií rodu v poslední době dost trápit a zaobírat. Ženám se zdá, že nejsou v jazyce dost viditelné, a usilují o revidování patriarchálního modelu, který se do jazyka vepsal, a o zviditelnění ženského podílu v něm. Nejvíce důvodů pro takové zviditelnění mají anglicky mluvící ženy (kromě toho, že angličtina je jazyk, v němž je kategorie ženského rodu velmi málo vyznačena, tu působily důvody sociologické – raný americký feminismus). Jakmile však už takové hnutí v jednom jazyce nastalo, zachvátilo i další jazyky. Totéž, co požadují ženy mluvící anglicky, požadují i německy a francouzsky mluvící ženy a obecně ženy v zemích, kde feminismus patří k tónu společenského života, a ten zní i v jazyce (Hellingerová, 1989). Ženy se cítí být v jazyce ukryty za muži. Mají dojem, že muž zcela kolonizoval jejich ženské teritorium, a ony nemají v jazyce žádný vyznačený prostor.

S tím si v češtině zatím hlavu nelámeme. V češtině má žena přechylování a má také vlastní garnituru koncovek: Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala … Když k ženským slovesným koncovkám přidáme koncovky přídavných jmen veselá, milá, spanilá …, je to samé -la, -la, -la, vytvářející kouzlo ženské řeči. Čeština je přímo erotizována soustavou svých rodových koncovek mužských a ženských, píše Pavel Eisner v Knize o češtině (s. 381).

Když naproti tomu čteme např. anglický text, marně čekáme na tvarový signál toho, zda k nám mluví muž, či žena. Žena mluví tvarově stejným jazykem jako muž. Signál zachytíme, teprve když se o někom mluví v 3. osobě. Mluví-li se o muži, signalizuje to zájmeno he (on), jde-li se o ženu, zájmeno she (ona). Právě k tomuto projevu rodového rozlišení se v angličtině (i v dalších jazycích, srov. Hellingerová, 1989) upíná úsilí o reformu řeči. Mluvený i psaný projev je nutno neustále prokládat zájmeny he a she, aby nedocházelo k tomu, že se mluví v mužském rodě a žena se prostě jen vyrozumívá. Jde o to, že z textu musí být jaksepatří zjevné, že pisatel či pisatelka měl či měla na mysli jak muže, tak ženy, a proto užíval či užívala jak mužské, tak ženské tvary. Anebo užívá rovnou jen rodu ženského. To vše proto, aby se rozrušil patriarchální model jazyka, do něhož je žena mlčky zahrnována (srov. Duboisová – Crouchová, 1987). Někdy dovede pisatel text pořádně zašmodrchat a zejména nerodilý čtenář anglických odborných textů má [51]občas i problém s dešifrací, mění-li pisatel odkazovací zájmena v generické funkci, užívá-li namísto generického he generické she, vyhrazuje-li she pro autora a he pro čtenáře apod.

 

7. Reforma jazyka a její textové projevy

S tímto jevem se český mluvčí setkává při četbě cizojazyčných textů a je většinou nucen jej akceptovat, když např. anglicky píše nebo mluví. Jev známý zejména z angličtiny a němčiny se postupně šíří i do ostatních jazyků, jako je norština, holandština, dánština, italština, španělština aj. Můžeme se tázat (srov. též Čmejrková, 1992, 1993), zda budou slovanské jazyky vůči němu rezistentní, anebo je jen otázkou času, kdy bitva mezi he a she ovládne i slovanské jazyky včetně češtiny. Neměla by. Revidování tzv. patriarchálního paradigmatu jazyka je motivováno pocitem, že žena je jazykem diskriminována, protože je v jazyce neviditelná, a různé jazyky hledají různé strategie, jak rozrušit „patriarchální paradigma“, v němž je „ženský rod subsumován pod rodem mužským“ (podrobný přehled viz Hellingerová, 1989). Slovanské jazyky, které mají hluboce zakořeněnou a zřetelně vyznačenou kategorii gramatického rodu, by vlastně tento problém neměly pociťovat, a už vůbec ne mu podléhat.

Přenos tohoto jevu do češtiny by měl neúnosné morfologické a syntaktické manifestace. Důsledná rodově bezúhonná česká paralela anglické věty The reader is invited to find out for him/herself about contrastive pragmatics on the basis of the papers included in this volume… by zněla asi takto: Čtenář/čtenářka je vyzýván/vyzývána, aby sám/sama odhalil/odhalila na základě příspěvků v tomto sborníku, co to je kontrastivní pragmatika… Ani plurálová varianta, jež i v anglickém textu působí úlevněji než singulárová, situaci v češtině příliš nezjednodušuje: Rodově bezúhonnou paralelou věty The readers are invited to find out for themselves… by bylo v češtině těžkopádné Čtenáři/čtenářky jsou vyzýváni/vyzývány, aby sami/samy odhalili/odhalily…

 

8. Bezrodost a nástrahy sexismu

Existují i pokusy nalézt, anebo spíše stvořit pro angličtinu takové zájmeno třetí osoby, jež by bylo rodově neutrální a nahradilo generické užití zájmene he, případně dvojic he/she ve větách uvedeného typu: If anyone wants a copy, he (he/she) can have one. Návrhy na rodově neutrální zájmeno zní: tey, co, E, ne, thon, mon, heesh, he, hesh, et, hir, jhe, na, per, xe, po (tento výčet uvádí Crystal, 1992). Žádný z těchto návrhů se ovšem v jazyce moc neprosadil, pouze zájmeno co se prý užívá v některých amerických komunách a na a per se objevilo u několika romanopisců (srov. též zprávu J. Škvoreckého v Respektu, 1992). Podle J. Škvoreckého vede škála od mužsky dominantního he k he or she, nebo při obzvláštní uvědomělosti she or he, anebo konečně he/she, případně she/he. Anebo se lze podobným konstrukcím, v nichž by autor či autorka mohl či mohla o podobnou nesnáz zakopnout, zdaleka vyhnout.

Dalším místem v cizích jazcích, které se upravuje v duchu feministických představ reformy patriarchálního modelu jazyka, jsou názvy povolání a vůbec různá označení osob. Člověk se anglicky řekne man, tedy muž, a toto slovo je součástí mnoha složenin typu chairman (předseda), sportsman (sportovec), spokesman (mluvčí) apod. Po ozdravující reformě jazyka je nutno užívat buď novotvar chairwoman, kde [52]woman je žena, anebo využít rodově neutrální osoba (person) a říkat chairperson, sportsperson, spokesperson, anebo složeniny typu sales assistant a zkráceniny typu chair.

Tyto a podobné tendence vedly k tomu, že byly sestaveny příručky bezúhonného chování s ohledem na rodové diskriminace (příručky provádějící uživatele nástrahami tzv. sexismu). Pro angličtinu je takovým vodítkem např. kniha (Millerová – Swiftová, 1976) nazvaná Words and Woman: New Language in New Time, kniha týchž autorek (1980) nazvaná The Handbook of Nonsexist Writing: For Writers, Editors and Speakers, případně článek (Henleyová – Thornová, 1976) nazvaný Womanspeak and Manspeak. Pro němčinu sestavily podobnou instruktáž nazvanou Richtlinien zur Vermeidung sexistischen Sprachgebrauchs autorky Trömel-Plötzová – Guentherodtová – Hellingerová et al. (1982). Podobných brožur a příruček tohoto zaměření vychází ovšem mnohem více (Klann-Deliusová, 1987).

V těchto příručkách bezúhonného rodového chování se udílují rady, jak se vyhnout malérům tzv. slovního sexismu všeho druhu. Uveďme několik příkladů tohoto odsouzeníhodného jevu, jehož je třeba se vystříhat: První jazykový malér stojí na samém počátku Spojených států, v Prohlášení nezávislosti, jak připomíná J. Škvorecký ve zmíněné zprávě o americkém lingvistickém feminismu: We hold these truths to be selfevident, that all men are created equal… (Všichni lidé – nikoliv všichni muži – jsou stvořeni jako sobě rovní…). Generický význam slova man je prostě v dnešní feministické atmosféře zastřen a podobné výroky se považují za projev sexismu. Podobně Crystal (1992) uvádí další výroky zatížené tímto hříchem: Poeple would bring their wives, mothers, and children (Lidé přivádějí své ženy, matky, děti), Man, being a mammal, breastfeeds his young (Člověk jakožto savec kojí svá (v angl. je ovšem his, nikoli her) mláďata) apod.

Podobné obavy ze sexismu vyvolávají i německé uzance, gramatické i lexikální. Tam, kde si při formulaci výroku např. konkuruje rod přirozený a rod gramatický, řeší se věc ve prospěch maskulinních tvarů: Neunundneunzig Lehrerrinen und ein Lehrer, das sind in „unserer“ Sprache genau einhundert „Lehrer“. Podobně ve francouzštině se k těmto sto osobám odkazuje nikoli zájmenem elles, nýbrž ils (Puschová, 1984, s. 106). V duchu nonsexismu se v němčině slůvko man (tedy etymologicky muž) ve funkci všeobecného podmětu (např. man sagt) nahrazuje slůvkem frau (frau sagt) apod.

Touto reformou, někde více někde méně závaznou, projevující se zejména v některých oblastech veřejného života, ve správě, vědě a kultuře, se patriarchální model jazyka vědomě rozbíjí. Tato změna v kultuře řeči jistě mění a pravděpodobně zjemňuje vědomí uživatelů jazyka, a to nelze podcenit, jakkoli pesimisticky či optimisticky posuzujeme závislost ženských práv na změnách v jazyce.

 

9. Rodová diskriminace pravopisem?

Rodově diferencovaná čeština zatím tento problém neprožívá. Ale kdyby se feminismus ujal i u nás a chtěl češtinu reformovat, našla by se i v češtině místa, kde by se asi mohl realizovat. Napíšeme-li v češtině jednoduchou větu, v níž Muž a žena šli do kina, napíšeme měkké i. Přestože je ve větě zastoupen jak rod mužský, tak ženský, přednost při výběru koncovky má rod mužský. I na to upozorňuje Pavel Eisner v Knize o češtině jako na krásný doklad patriarchálního modelu jazyka. Uvádí větu: Její Veličenstvo královna anglická a císařovna indická a řidič Pepa Žambourek [53]vypadli z vozu (psáno s měkkým i). Fakt je, že nám to dosud v češtině nevadí a že by zavedení jakýchkoli změn působilo velmi těžkopádně, jak si čtenář či čtenářka jistě představil či představila nebo jak si čtenáři i čtenářky jistě představili/y, případně představily/i. Jak bude čeština a jazyky jejího typu, např. jazyky slovanské, řešit problém, který před ní předestírají jazyky jiného typu, to se musíme nechat překvapit. Snad odolá.

 

10. Metodologické aspekty lingvistického feminismu

Změna, ke které dochází v (zatím) neslovanských jazycích, je zajímavá z mnoha důvodů, nejen sociologických, ale i obecně lingvistických.

Uvedu dva lingvistické metodologické aspekty, které se mi zdají být důležité:

1. rozdíl mezi interpretací strukturní a poststrukturní,

2. vnější zásahy do jazykové struktury a jejich životnost.

Ad 1:

Zmíněná změna testuje současnou interpretační sílu strukturalistické metodologie privativních opozic, teorie příznakovosti a nepříznakovosti.

Z hlediska strukturního se má celá záležitost tak, že tvary mužského rodu, mající širší referenční záběr než odpovídající tvary ženského rodu, jsou chápány jako gramatické tvary nepříznakové. Zatímco příznakový ženský rod má vždy v oblasti pojmenování lidských bytostí „ženskou“ referenci, nepříznakový mužský rod má buď referenci „mužskou“, anebo generickou. Tato interpretace zřejmě ve sféře lingvistického strukturalismu neztrácí platnost.

Postmoderní společnost má ovšem jiný pohled. Nepříznaková interpretace tvarů mužského rodu, jakkoli se může jevit lingvisticky vyhovující, ztrácí vysvětlující sílu v konfrontaci s dnešním jazykovým vědomím uživatelů jazyka, které je živeno především ohledy sociologickými, psychologickými, ideologickými… Mužské tvary prostě nejsou chápány jako nepříznakové, naopak, jednoznačně se asociují s „mužskostí“, a aby „ženskost“ neutrpěla, je třeba ji respektovat a zviditelnit, rozdíl je třeba „zohlednit“. Na této změně, která je po mnoha stránkách provokativní, je dobře patrný obor tzv. lingvistiky vnější, poststrukturní (Čmejrková, 1992, 1993).

Ad 2:

Obava z rodové diskriminace plynoucí z užívání jazyka v té jeho podobě, v jaké byl jazyk současné generaci uživatelů předán, je zřejmě tak velká, že uživatel raději volí zaručeně rodově bezúhonnou, třebaže často matoucí formulaci, než by se vystavil obvinění z tzv. sexismu. Jaký je rozsah změn, k nimž v jazyce a jeho používání mužskými i ženskými uživateli dochází, to je těžké odhadnout. Je jisté, že některé redakce se podle nového úzu zařídily a trvají na něm, někteří autoři se k tomuto úzu přiklonili z vlastní iniciativy, jiní jej prostě respektují. Podle americké studie (Cooper, 1984, cit. podle Crystal, 1992, s. 47) pokleslo užití zájmene he v generické funkci z 12,3 % (v 5 000 slovech) v r. 1971 na 4,3 % v r. 1979 (D. Crystal kvalifikuje tento pokles jako dramatický). Nejstrmější byl v ženských časopisech, ale hned za nimi následovaly vědecké časopisy, naproti tomu poslanci amerického Kongresu byli vůči této změně spíše rezistentní a poslankyně v tom byly nejednotné. Kromě toho je zřejmé, že uživatelé se snaží tomuto problému vyhnout a užívají jiné způsoby vyjádření (nejčastěji plurálové, jako např. D. Crystal v citované encyklopedii angličtiny).

[54]Je tedy jisté, že psaný jazyk – zejména v některých svých žánrech – zaznamenal změnu, vyvolanou vědomým vyhýbáním se jevu, který byl označen za tzv. lingvistický sexismus. Není ovšem jisté, v jakém rozsahu se tato změna dotkla mluveného jazyka, a hlavně – jak dlouho se tato změna udrží. Desetiletí, během něhož se uskutečňovala, je např. podle D. Crystala dosti dlouhá doba na to, aby se tato změna stala trvalou, na druhé straně – co je desetiletí v životě jazyka? Nechme se překvapit.

 

LITERATURA

 

Aries, E.: Male – female interpersonal styles in all-male, all-female and mixed groups. In: A. Sargent (ed.), Beyond Sex Roles. St. Paul 1977, s. 292–299.

Belenky, M. F. et al.: Women’s Ways of Knowing: The Development of Self, Voice, and Mind. Basic, New York 1986.

Borker, R.: Anthropology: social and cultural perspectives. In: S. Mc Connell-Ginet – R. Borker – N. Furman (ed.), Women and Language in Literature and Society. New York 1980, s. 26–44.

Code, L.: What Can She Know? Feminist Theory and the Construction of Knowledge. Cornell University Press, Ithaca – London 1991.

Cooper, R. L.: The avoidance of androcentric generics. International Journal of the Sociology of Language, 50, 1984, s. 5–20.

Crystal, D.: The Cambridge Encyclopedia of Language. Cambridge University Press, Cambridge 1992.

Čmejrková, S.: Contrastive linguistics and linguistic characterology. In: Ch. Mair – M. Marcus (ed.), New Departures in Contrastive Linguistics. Innsbruck 1992, s. 1–7.

Čmejrková, S.: Čeština v mezikulturní komunikaci. In: Čs. přednášky pro 11. mezinár. sjezd slavistů. Bratislava 1993, s. 305–310.

Derrida, J.: Differance. In: An Anthology of Aesthetic Theory. New York 1984, s. 410–436.

Dubois, B. – Crouch, I.: Linguistic disruption: he/she, s/he, he or she, he-she. In: J. Penfield (ed.), Woman and Language in Transition. State University of New York Press, Albany 1987, s. 28–36.

Eisner, P.: Chrám i tvrz: Kniha o češtině. Praha 1946.

Farkašová, E.: Problém intuície v rodovo-diferencovanom myšlení. In: Intuice ve vědě a filozofii. Filozofický ústav AV ČR, Praha 1993, s. 109–120.

Fishman, J. A.: Language in Sociocultural Change. Stanford University Press 1972.

Fishman, P. M.: Interaction: The work women do. In: B. Thorne – C. Kramarae – N. Henley (ed.), Language, Gender and Society. Rowley, Mass. 1983, s. 89–102.

Hellinger, M.: Revising the patriarchal paradigm. Language change and feminist language politics. In: R. Wodak (ed.), Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse. Amsterdam – Philadelphia 1989, s. 273–288.

Henley, N. – Thorne, B.: Womanspeak and manspeak. In: A. Sargent (ed.), Beyond Sex Roles. New York 1976, s. 201–218.

Klann-Delius, G.: Sex and language. In: Encyclopedia of Sociolinguistics. Walter de Gruyter, Berlin – New York 1987, s. 767–780.

Kramer, Ch.: Woman’s speech: Separate but unequal. In: B. Thorne – N. Henley (ed.), Language and Sex: Difference and Dominance. Rowley, Mass. 1975, s. 43–56.

Lakoff, R.: Language and woman’s place. Language in Society, 1, 1973, s. 45–80.

Mc Connell-Ginet, S.: Linguistics and the feminist challenge. In: S. Mc Connell-Ginet – R. Borker – N. Furman (ed.), Women and Language in Literature and Society. New York 1980, s. 3–25.

[55]Mc Connell-Ginet, S.: Intonation in a man’s world. In: B. Thorne – C. Kramarae – N. Henley (ed.), Language, Gender and Society. Rowley, Mass. 1983, s. 69–88.

Miller, C. – Swift, K.: Words and Woman: New Language in New Time. Garden City, New York 1976.

Miller, C. – Swift, K.: The Handbook of Nonsexist Writing: For Writers, Editors and Speakers. New York 1980.

Pusch, L. F.: Das Deutsche als Männersprache. Frankfurt am Main 1984.

Saussure, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Odeon, Praha 1989.

Škvorecký, J.: Je možné mluvit a psát správně bez diskriminace? (Dobrodružství amerického feminismu). Respekt 46, 16.–22. 11. 1992, s. 13.

Tannen, D.: Gender and Conversational Interaction. Oxford University Press, New York – Oxford 1993.

Trömel-Plötz, S. – Guentherodt, I. – Hellinger, M. – Pusch, L. et al.: Richtlinien zur Vermeidung sexistischen Sprachgebrauchs. In: M. Heuser (ed.), Frauen, Sprache, Literatur. Paderborn 1982, s. 84–90.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 1, pp. 43-55

Previous Petr Mareš: Citát v multidisciplinárním pohledu (Studie o citátu v časopise Zeitschrift für Semiotik)

Next Viktor Petioky (Vídeň): Německo-český slovník právní terminologie z roku 1850