Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí II.

František Štícha

[Articles]

(pdf)

Predicative questions: inference, implicitness and explicit expressing illocutionary functions

II. Část speciální

Tato část představuje pokus o co nejdetailnější taxonomii ilokučního spektra otázek predikátových. Snažíme se přitom stanovit jako specifické ilokuční funkce (IF) všechny ty komunikativní funkce otázek predikátových (OP), které lze pojmenovat různými nesynonymními lexémy; jestliže tedy výrazy jako podiv, údiv, překvapení pokládáme za synonymní, nebudeme rozlišovat otázky podivové od „údivových“ či „vyjadřujících překvapení“.

Žádný pokus o detailnější taxonomii než jsou ty, které byly dosud provedeny,[1] se neobejde bez zavádění nových termínů a/nebo použití dosavadních v jiném významu. Také my jsme se nedokázali tomuto problému vyhnout. Je tedy třeba naší terminologii rozumět tak, že daným termínem se označuje právě ta komunikativní funkce (KF), kterou se snažíme verbálně definovat. To je samo o sobě značným problémem a není jistě nemožné ani neobvyklé, že různí lingvisté budou jakožto běžní uživatelé jazyka vnímat a používat nějakou jazykovu formu v identickém (nebo téměř identickém) smyslu, a přitom jejich verbální charakteristiky komunikačního obsahu této formy se budou (někdy i značně) odlišovat.

V našich charakteristikách IF jsme se snažili podat co nejpřesnější charakteristiku co nejméně explicitním způsobem. To je ovšem další zásadní problém verbálních charakteristik jazykových hodnot (srov. Štícha, 1994a): jaká míra explicitnosti je nutná či žádoucí? Na tuto otázku bohužel zatím odpovědět nedokážeme.

V příkladech užíváme těchto zkratek: O = odpověď; pK = předcházející kontext; nK = následující kontext.

 

A. Otázky podivové

Jako otázky podivové označujeme pouze ty OP, u nichž je (ze sémantiky věty samotné či z kontextu nebo situace) zcela zřejmé, že jejich jedinou, popř. centrální KF[2] je vyjádřit podiv nad právě vnímanou skutečností.

 

1. Otázky čistě podivové

Mluvčí (M) je překvapen tím, co právě vidí (uviděl) nebo o čem byl právě informován; otázka je pouze výrazem jeho údivu; zároveň je však adresát touto otázkou nepřímo jakoby vybízen k vysvětlení dané skutečnosti; např. otázka Ty jsi už přišel? může za daných komunikativních okolností fungovat jako redukovaná [205]forma explicitní výpovědi Vidím, že jsi už přišel, a divím se, jak je to možné. Jak je to možné?

Formální exponent (FE) otázek podivových je os. zájmeno v počátkovém větném postavení.

Na podivovou otázku lze reagovat různě. V reálné řeči mluvené lze běžně odpovědět Jo nebo No.

a) M reaguje na to, co vidí:

Vy jste už tady? (Havel, 399 – O: To koukáš, co?); Tys mi přinesl snídani? podivila se (Klíma: Čekání, 64 – O: Večeři. Je už večer); Tak ty ses vrátil? (Klíma: Čekání, 152 – O: Jsem zas u tebe);

b) M reaguje na to, o čem byl právě informován; otázka je jen formální transformací předcházející věty oznamovací:

Ty mi uvaříš kaši? (Klíma: Čekání, 190 – pK: Udělám ti bramborovou kaši); Vy nemáte televizi? (Klíma: Řemesla, 121 – pK: Já nemám televizi); Tys mě nečekala? (Klíma: Čekání, 153 – pK: Nečekala jsem tě už).

 

2. Otázky podivově-apelové

a) M vyslovuje podiv nad tím, co se právě dozvěděl, a implicite si žádá vysvětlení. V reálné řeči mluvené lze reagovat např. No jo, Už je to tak apod., popř. podat vysvětlení dříve, než si ho tazatel explicite vyžádá; polysémním FE této funkce je partikule to:

To máte tak velkého syna? (Klíma: Řemesla, 132 – O: Já se vdávala v osmnácti); To má klíče a nenechá si tu ani fusekle? (Klíma: Čekání, 168);

b) M je konsternován a ohrazuje se:

Proboha snad jste se nezul? (Havel, 295 – pK: Všimne si, že Vaněk je v ponožkách).

 

B. Otázky apelové

Otázky apelové jsou sice ve všech svých KF explicitním výrazem zjišťování, avšak vzhledem k různým pragmatickým aspektům i formálním vlastnostem otázky jsou implikovány nebo se inferují rozdílné KF speciální; ty jsou jejich primárními a centrálními IF.

 

1. Otázky žádací

Jako žádací označujeme pouze takové IF, které znamenají, že M žádá KP o něco pro sebe:[3]

a) přímé

To, oč M žádá, je explicitně vyjádřeno predikátovým slovesem otázky:

Neudělala byste mi kafe? (Havel, 375); A se mnou byste nejel? (Klíma: Řemesla, 24);

[206]b) nepřímé

M zjišťuje, zda tázaný má, explitněji řečeno, zda aktuálně vlastní či má k dispozici něco, co tazatel aktuálně potřebuje nebo co chce, aby mu bylo poskytnuto; explicitním dotazem, zda adresát něco má, je implikována žádost tazatele o poskytnutí dané věci. Tento druh OP je významově blízký zjišťovacím otázkám přacím (viz níže). Jestliže je řadíme mezi otázky apelové, je to proto, že na rozdíl od otázek přacích jejich centrální funkci spatřujeme v nepřímém způsobu vyslovení žádosti. FE těchto OP je záporná forma predikátu.

Přestože ve zkoumaných originálních textech jsme nalezli pouze otázky s predikátem v rématu, zdá se, že běžnější a základní slovoslednou formou této otázky je otázka s predikátem v počáteční větné pozici, jak dokládají otázky ze zkoumaných textů překladových:

Fotografie u sebe nemáš? (Klíma: Čekání, 54); Zápalky u sebe nemáte? (73); Nemáš známku, Hogane? (Hemingway, 273); Nemáte cigaretu? (Simmel, 68).

 

2. Otázky návrhové

FE otázek návrhových je záporná forma 1. os. pl. ind. prézenta, avšak zápor není pro tuto funkci jednoznačně obligatorní. Kladná forma se užívá méně často a KF návrhu je v ní méně zřetelná, např. Pustíme si nějakou hudbu? Zatančíme si? Mohli bychom říci, že zatímco formou zápornou je KF návrhu vyjádřena implicitně, ve formě kladné může být tato funkce (v závislosti na obsahu predikátu a různých komunikačně-situačních okolnostech) pouze inferována (viz část I.). Pod IF návrhu subsumujeme několik IF specifičtějších:

a) otázky iniciační

M navrhuje něco uskutečnit (podniknout) a svůj návrh předkládá adresátovi k úvaze; subjektem navrhované činnosti je buď M sám, nebo on i jeho komunikační partner (KP):

Nemám zapálit v krbu? (Havel, 236); Nepůjdeme se podívat na zahradu? (304); Neukážeme Bedřichovi Péťu? (239); … nepustíme Bedřichovi nějakou hudbu? (250); Nezatančíme si? (390, 393).

Specifickým FE může být přídatná partikule s konstatační formou předcházející části výpovědi (viz MČ, s. 327):

Tak pustím nějakou hudbu, ne? (Havel, 236, 244, 247).

b) Otázky nabízecí

M nabízí adresátovi nějakou službu, pomoc atd. a táže se ho, zda chce tuto nabídku přijmout:[4]

… nechcete to vytisknout? (Klíma: Řemesla, 141); Nepotřebujete uklidit pokoj? (Havel, 473).

Specifickou OF otázek nabízecích je zvláštní forma souvětná, v níž jsou volně spojeny dvě věty, z nichž první vyjadřuje nabídku a má formu konstatační a druhá je otázka tvořená slovesem chtít ve 2. os. sg. nebo pl. a jíž se M ujišťuje, zda [207]adresátovi jeho nabídka přichází vhod:

Já vám uvařím kafe, chcete? (Klíma: Řemesla, 120).

Za okazionální lze snad pokládat větnou formu s partikulí jestli v počátkovém větném postavení:

Jestli si chcete náhodou odložit? (99).

c) otázky vybízecí

M vybízí, podněcuje adresáta k nějaké činnosti:

a) přímo

indikativ:

Nepůjdete si už hajnout? (Klíma: Čekání, 58); Neposadíte se? (404); Nepřipijete si s námi? (Havel, 458); Nestáhnete to tedy? (439);

kondicionál:

Nezašel byste po večírku ještě na chvíli ke mně? (Havel, 392); Nešel byste taky? (Klíma: Čekání, 133); Nešlo by pro ně něco udělat? (Havel, 449);

b) nepřímo

Nemohla by být teď tato nespravedlnost napravena? (Havel, 456); Nechceš se trochu projít po parku …? (Klíma: Čekání, 88); Pavle nechceš nám něco povědět do kamery …? (202); Nebude vás obtěžovat, když se na okamžik posadíte? (178).

d) otázky protinávrhové

M předkládá svůj návrh, který se mu jeví jako přijatelnější, a otázkou si zdvořile žádá schválení svého stanoviska a provedení svého návrhu; zdvořilost žádosti o schválení a provedení svého návrhu je vyjádřena kondicionálem spolu s komparativem adjektiva; odlišnost stanoviska tazatele je vyjádřena zápornou formou otázky; vyslovení stanoviska M je parciální KF tohoto typu OP shodná s parciální funkcí OP názorových (viz níže); rozdíl je však v tom, že centrální IF těchto otázek je vyslovit návrh:

… nebylo by rozumnější ji hospitalizovat? (Havel, 402); Nebylo by lepší si poctivě přiznat, že na to nemáme? (Klíma: Řemesla, 17); A nebylo by lepší, kdyby sis ho odnesl sám? (125).

 

3. Otázky nabídkové

M vzhledem k dané situaci předpokládá[5] u KP jistý stav a vzhledem k němu chce mu učinit nabídku, že mu poskytne nějakou věc, často nějaké jídlo nebo pití; OF je implicitním výrazem zjišťování, zda předpoklad tazatele ohledně stavu partnera je správný.:

… nemáte chuť na kafe? (Havel, 454); Nemáš hlad? (Klíma: Čekání, 187); Nemáte žízeň v tom horku? (Klíma: Řemesla, 120).

Nestandardní OF této funkce:

Ale jestli se chcete se mnou napít kafe? (Klíma: Řemesla, 169).

[208]Zde jde patrně o specifický druh neeliptické, dosti komplikované konstrukční implicitnosti (Štícha, v tisku): z předcházejícího kontextu lze tuto implicitnost spolehlivě identifikovat: M prostřednictvím partikule ale připouští, že přes jisté nepříznivé okolnosti může partnerovi něco nabídnout, jestli o to bude stát.[6]

 

4. Otázky námitkové

KF těchto OP je vyslovit námitku vůči něčemu, co M vyvozuje z (verbálního či neverbálního) jednání KP.

Polysémní FE (viz otázky podivové) těchto otázek je partikule to nebo copak v počátkovém větném postavení.[7]

To mám ještě nosit odpověď? (Klíma: Řemesla, 125); A to mám jen tak čekat? (24); Copak si myslíte, že tam na vás čekali? (48); Copak už zapomněl, že .. (Klíma: Čekání, 51).

 

5. Otázky výtkové

M partnerovi něco (s podivem, dotčením apod.) vytýká; tuto IF tázaný inferuje ze smyslu věty a situace; FE bývá částice to v počátkovém větném postavení:

Nejste trochu drzý? (Havel, 421); To mi nedáš sklenici vody? (Klíma: Čekání, 166).

 

6. Otázky imperativní

OP je nepřímým výrazem imperativního apelu na adresáta:

Neslyšíš, že mám žízeň? (166).

 

C. Otázky zjišťovací

Výrazu zjišťovací užíváme pouze o takových otázkách, jejichž primární KF je, aby M získal nějakou informaci. U OP je touto informací, zda obsah dotazu platí. Tento záměr přitom nemusí vždy znamenat, že M nepovažuje pravděpodobnost té či oné alternativy za výrazně nižší než téměř 100 %. O záměru zjistit platnost jedné z alternativ hovoříme i tehdy, chce-li být M pouze ujištěn ve svém předpokladu, který vychází z téměř jistých faktů.

 

1. Otázky dubitativní

Jako dubitativní OP označujeme každou otázku, jíž M vyjadřuje větší či menší pochybnosti o tom, zda platí jedna z alternativ, která se tak či onak jeví jako více či méně pravděpodobná.

a) otázky dubitativně podivové

Tázajícího se více či méně překvapuje to, co inferuje, a jeho otázka je komunikativní reakcí na tento jeho aktuálně vyvolaný psychický stav: vyslovuje otázkou jakési (ve skutečnosti zpravidla neopodstatněné) pochybnosti, zda neočekávaná skutečnost je pravdivá, a žádá si ujištění, že tomu tak opravdu je. Tím se tyto otázky odlišují od OP podivových. Více či méně silný výraz podivu je však přítomen i v tomto typu otázek. Lze rozlišit několik případů této situace.

FE dubitativně podivových otázek je osobní zájmeno nebo partikule:

aa) Otázka je výrazem různého stupně inference faktu a záměru být ujištěn o tom, co se v dané komunikační situaci sice jeví jako velmi pravděpodobné, [209]až (téměř) jisté, avšak M se (jakoby) zdráhá, rozpakuje tomu uvěřit; zároveň je přítomen výraz většího či menšího podivu či údivu:

Ty mě budeš fotografovat? (Klíma: Čekání, 209); Vy odcházíte? (Havel, 387); Ty chceš prodávat obrázky hrobů? (Klíma: Čekání, 34); Ty chceš jet takovej kus? (208); Vy nejste nikde zaměstnán? (Klíma: Řemesla, 47 – nK: příslušník listoval udiveně v mém průkazu); Tys to nepoznal? (Havel, 245 – pK: To bylo od tebe?).

IF dubitativně podivová může být vyjádřena i bezpříznakovou formou OP, je-li tato IF indikována kontextem či situací:

Cože? Pustili ho? (Havel, 311).

ab) Otázkou vyslovený podiv je funkcí rozporu mezi očekáváním tazatele a skutečností, která se aktuálně vyjevuje:

Copak tebe se to netýká? (Klíma: Čekání, 124); Copak to nechápeš? (Havel, 250, 467); Copak vy necítíte tu absurditu? (305);

b) otázky dubitativně ověřovací

M si s jistou nedůvěrou ověřuje, zda skutečně platí to, co se (mu) jeví jako zřejmé či jisté, anebo to, co sám pokládá ze velmi pravděpodobné až jisté. Lze proto rozlišit dva podtypy:

ba) Otázka je výrazem nedůvěry či značných pochybností, zda to, o čem byl tazatel právě informován, nebo co vzhledem k různým okolnostem komunikace a z nich plynoucích inferencí předpokládá jako možné, je pravda.

Ty si budeš opravdu točit vlastní filmy? (Klíma: Čekání, 195); Vy si opravdu myslíte, že lidstvo nepřežije? (Klíma: Řemesla, 117); Tak vy chcete pracovat v televizi? (Klíma: Čekání, 22); Tak vy máte rezervu v kufru? (Klíma: Řemesla, 48); Vás vůbec nenapadlo, že … (Havel, 307); Neříkáš to jen tak? (220, 226); Neříkáte to jen tak? (Klíma: Řemesla, 135).

bb) M si ověřuje pravdivost svých informací; FE je částice prý:

Prý odstoupil prezident? (Klíma: Čekání, 142); Prý zase pracuješ? (192); Prý na tomhle místě chtějí stavět nádraží? (Klíma: Řemesla, 154); Že prý budete na Chodově dneska vařit něco zajímavého? (137);

bc) M se ujišťuje o pravdivosti svých informací, o nichž pochyboval:

Tak přece je to pravda? (409);

bd) M se ujišťuje o správnosti svého předpokladu:

Tak to můžeme zapít? (220);

be) M má jisté pochybnosti o plném smyslu toho, o čem byl právě informován, a implicite si žádá dodatečnou informaci; tato žádost může být explicitně formulována po vyslovení otázky; v této platnosti lze užít pouze bezpříznakové OF:

Píšete povídky? (Klíma: Řemesla, 58 – pK: Já o tom napsala povídku – nK: Někdy, jen když mě napadají takové myšlenky); Měříte? (209 – pK: Měříme. – nK: A co?);

c) otázky dubitativně pravděpodobnostní

M přísuzuje jistému faktu vyšší míru pravděpodobnosti než 50 %, avšak zároveň vyslovuje o tom jisté pochybnosti. FE dubitativnosti je partikule snad.

Nebo jsi snad v nějaké krizi? (Havel, 247); Ukradl snad něco? (Klíma: Čekání, 106); Snad tu nejsme první? (Havel, 398);

d) otázky dubitativně apelové

M pochybuje o tom, zda platí to, co pokládá za žádoucí, a nepřímo tak apeluje na [210]tázaného, aby se nad věcí zamyslel. FE této speciální IF je partikule vůbec:

Spíte spolu ještě vůbec? (Havel, 243); Víš ty vůbec, co já tím riskuju …? (222); Uvědomuješ ty si vůbec, co jsi právě udělal? (417);

e) otázky dubitativně výčitkové

M má jisté obavy, zda (ne)nastane to, co by si (ne)přál, a vyčítá partnerovi pravděpodobnost tohoto jeho jednání:

Mě v tom necháš, viď? (Havel, 228); Byl bys například ty schopen …? (395);

f) otázky dubitativně zjišťovací

OP je výrazem jistých pochybností M o tom, zda platí to, co sugeruje tvrzení nebo jednání KP anebo co vyplývá z okolností dané situace. Otázkou M směřuje k získání odpovědi, která by rozptýlila jeho pochybnosti.

FE tohoto typu predikátové otázky je antepozice zájmenného nebo substantivního subjektu nebo objektu. Častá je v této funkci i bezpříznaková OF:[8]

fa) s bezpříznakovu OF:

Pustí mě tam? (Klíma: Čekání, 75);

fb) s kontrastivním tematickým subjektem v antepozici:

A ty to svedeš? (Klíma: Čekání, 152 – pK: … jenže to teď budou dělat všichni. Pokud to ještě svedou); A vy jste rád na světě? (Klíma: Řemesla, 120 – pK: Třeba nejsou rádi na světě); Ty nejsi nadšená? (Klíma: Čekání, 148 – pK: On je nadšený z toho, co se děje); Tatínek nepřijde? (142);

fc) s kontrastní tematizací objektu v antepozici:

A jiné starosti nemá? (Klíma: Čekání, 57);

fd) s nekontrastní tematizací subjektu v antepozici:

Ten večírek dnes bude? (Havel, 376); Ta doba už přešla? (Klíma: Čekání, 199); A ty lesy se nedají zachránit? (Klíma: Řemesla, 116);

g) otázky reflexivně-dubitativní

M klade otázku sám sobě; je to známý běžný postup literární vnitřní řeči postav:

Nezříká se tím (člověk) svobody nebo aspoň své nezávislosti? (Klíma: Čekání, 179); Nezpodobil jsem jenom nějakou vlastní podvědomou úzkostnou vzpomínku? (Klíma: Řemesla, 25); Věděli snad něco o občasných taškách s knihami? (42); Že by něco takového bylo vůbec možné? (183); Že bych jel bez světel? (50).

 

2. Otázky předpokladové

Na rozdíl od otázek dubitativních je tento typ výrazem potřeby tazatele zjistit, zda to, co vzhledem k různým okolnostem komunikace předpokládá, buď platí, anebo neplatí. Od otázek dubitativních se odlišují absencí reaktivní pochybnosti; na rozdíl od otázek čistě zjišťovacích (viz níže) M předpokládá, že obsah dotazu platí (v otázce kladné a v záporné otázce s větným důrazem na komplementu), nebo neplatí (v otázce záporné s větným důrazem na predikátovém slovesu). Od otázek pravděpodobnostních (viz níže) se předpokladové otázky liší mírou pravděpodobnosti: zatímco v otázkách tohoto typu mluvčí očekává, že jeho předpoklad bude potvrzen, v otázkách pravděpodobnostních toto očekávání není přítomno.

[211]Otázky předpokladové se formulují nejrůznějšími způsoby:

Vy jste pan hlavní projektant? (Havel, 437); Vy jste sestra Valentová? (Klíma: Čekání, 265); Vy jste ten novej od geometrů? (Klíma: Řemesla, 154); – vy myslíte, že to povolí? (Havel, 223); Vy se zlobíte? (310); Vy jste upad? (Klíma: Čekání, 115); Nejsi ty kuchař? (Klíma: Řemesla, 142); To jste vy? (169, 184, 220); To jsi ty, Pavlíčku? (Klíma: Čekání, 30, 61); To bylo v té Indii? (70); Nechtělas mi říct ještě něco? (150); Nebylo to na vaší poslední premiéře? (Havel, 294); Odmítáte tedy podrobit se? (85); Jste tedy pro? (219); Věříš mi teda? (220); Nestáhnete to tedy? (439); Máš přece ženu? (55); Vy asi nepoužíváte woodpeak, viď? (244).

Je-li větný důraz na predikátovém slovesu, užívá se při kladném předpokladu bezpříznakové formy OP. Kladná forma je v této funkci obligatorní; forma záporná by z těchto OP učinila otázky pravděpodobnostní (viz níže):

Bolí? (Havel, 420); Utekla jsi? (426 – pK: Kde se tu proboha bereš?); Kouslo tě něco? (427).

 

3. Otázky pravděpodobnostní

M zjišťuje, zda to, co pokládá za možné či co se mu jeví jako možné nebo pravděpodobné, je, nebo není pravda. Tazatel přitom může počítat i s opakem toho, co se mu jeví jako (dosti, ne však vysoce) pravděpodobné; na rozdíl od otázek předpokladových v těchto OP M nepokládá jednu z alternativ za velmi pravděpodobnou a neočekává spíše jednu, nebo spíše druhou odpověď:

Nenaléhají, abych byl propuštěn? (Havel, 220); Anebo nevyčítají vám, že jste mě sem vzal? (221); Nepřekvapilo vás, že jsem se vám z ničeho nic ozval? (299); Nevdala jste se znovu? (Klíma: Řemesla, 121 – nK: Ale vdala!); To jdou po vás? (Klíma: Čekání, 172); To ses s tím dělala kvůli mně? (Havel, 237); Tys necítila nic takového? (Klíma: Čekání, 65).

 

4. Otázky specifické komunikativní funkce

Vzhledem k dominující specifické KF jsme tyto OP vyčlenili z obecnější funkce vyjádřit vyšší či nižší míru pravděpodobnosti, nebo vyjádřit pochybnost, a uvádíme je v této pokusné taxonomii jako samostatné druhy OP.

a) otázky přací

M klade otázku s jistou nadějí, že to, co si přeje či co je pro něj žádoucí, je skutečností. Tyto otázky mají z hlediska komunikativního smyslu blízko jak k otázkám čistě zjišťovacím (Viděl jsi něco od Felliniho?), tak k otázkám žádacím (Nemáš korunu?). Od otázek čistě zjišťovacích se liší sice detailním, ale komunikačně dosti závažným faktem, jímž je pro M nějaká aktuální potřeba toho, nač se ptá. Od otázek žádacích se liší tím, že to, co je pro M aktuálně potřebné, není předmět (tužka, koruna, list papíru atd.), nýbrž proces (činnost) nebo stav; záporná forma predikátu je obligatorním FE této specifické IF (o konkurenci kladu a záporu tohoto typu IF viz podrobně Štícha, 1984):

Nevíš, jestli tu je už primář? (Havel, 423); Neviděl(i) jste Petrušku? (423, 424, 427); … nespíš ještě? (Klíma: Čekání, 126); Nedíval jste se? (Klíma: Řemesla, 170 – pK: Ukazovali to tuhle v televizi); Nepojedete odpoledne do Komořan? (129);

b) otázky obavové

ba) M otázkou vyslovuje obavu, zda se nestane to, co by si nepřál, a zároveň tím [212]partnera žádá, aby se tak nestalo; záporná forma je obligatorní:

Nevyflákneš se na to? (Havel, 224); Neutečeš do lesa? (Klíma: Čekání, 190); A neprovedou nic? (Klíma: Řemesla, 73);

bb) M otázkou vyslovuje obavu, zda se nestalo něco nežádoucího:

Nezapomněli připravit plášť? (Klíma: Čekání, 162); Ale o mně tam snad není? (197);

c) otázky omluvné

M vyslovuje obavu, zda nezpůsobuje (nezpůsobil) partnerovi nějakou nepříjemnost nebo újmu, a v případě, že je tomu tak, se implicite zároveň omlouvá:

Nenudím tě? (Klíma: Čekání, 133); Nezdržel jsem tě moc? (155); Nebudu vás svou přítomností přitom znervózňovat? (Havel, 243); Nezlobíte se, že vás takhle bavím? (Klíma: Řemesla, 133);

d) otázky názorové

Otázkou M implicite vyslovuje určitý názor, stanovisko nebo domněnku[9] a žádá si jeho/její potvrzení od adresáta. Lze rozlišit několik podtypů:

da) tazatel otázkou zjišťuje, zda adresát je téhož názoru či stanoviska, a předpokládá (popřípadě toliko doufá), že ano. Otázka je funkcí implicitně vyjádřené opozice: Kladné stanovisko mluvčího (já (myslím, že) ano) × možné záporné stanovisko adresáta (ty/vy možná (myslíš/te, že) ne). Obligatorní záporná forma otázky je jazykovým výrazem KF zjišťování, zda možnost záporného stanoviska adresáta platí či neplatí.

Vy nemáte pocit, že i naše spolupráce má svá pravidla? (Havel, 421); Nepřipadá vám to strašné? (Klíma: Řemesla, 135); Nemohla jste odejít? (Klíma: Čekání, 21); Nezdá se ti to poněkud stereotypní? (Havel, 466);

db) M si žádá ujištění týkající se jeho názoru nebo domněnky; formálními exponenty této funkce jsou různé partikule:

dba) M zjišťuje, zda KP je téhož názoru, a žádá na něm, aby mu potvrdil jeho předpoklad či souhlasil s jeho názorem, stanoviskem či nápadem; FE jsou partikule že v počátečním větném postavení a partikule ne, co, že jo, viď, že ne v koncovém postavení dovětku:

– že to je hezký nápad – zařídit je takhle docela prostě – po selsku? (Havel, 235); že je to tak, Věro? (240); A v tom skladu by to přece taky bylo dobrý, ne? (227); Ale Gott to má teď celkem dobrý, ne? (214); Za to ti snad stojím, ne? (227); Mohlo by to být horší, co? (210); To jsou paradoxy, co? (211); Ty jseš spokojený, co? (Klíma: Čekání, 53); Přikulovat je lepší než koulet, že jo? (Havel, 209); Člověk si zvykne na všechno, že jo? (210); Bylo to krásné, viď? (242); Tak krásně jsme se už dlouho nepomilovali, viď? (399); Ale povedlo se mu to, viď? (234); – ten Kohout vás přece … nezaměstná …, že ne? (217);

dbb) M si žádá ujištění, že jeho názor nebo jeho znalosti jsou správné; FE této funkce jsou partikule že v počátečním větném postavení a partikule viď, že jo, že, ne a jo v koncovém postavení dovětku:

Že v tom je máta? (Havel, 482); – bylo to před vánocemi, viď? (238); Čekáš tanečníka, viď? (418); Líbí se ti, viď? (451); – jsi Ferdinand, že jo? (221); Myslels to tak, že jo? (222); Jde jim přece o to, abych byl ve styku s lidmi, ne? (223); Jste přece kamarádi, ne? (224); [213]Jsi přece inteligent, ne? (227); Píšeš, ne? (227); – můžu vám tak říkat, jo? (219); Jsme kamarádi, jo? (220);

dbc) M si žádá potvrzení svého názoru:

To je snad dobře? (Klíma, 18);

dc) M vyslovuje svůj nápad s pochybnostmi o jeho neproveditelnosti:

A to nešlo ten výklenek zvětšit? (Havel, 235);

e) otázky informační

M si není jist, zda to, o čem chce partnera informovat, je mu neznámé, a klade proto před svou informaci otázku Víš/Víte, že …, popř. Jestlipak víš/víte, že …; celá výpověď má pak sice formu a zčásti i smysl otázky zjišťovací, avšak funkcí takových otázek je častěji – v závislosti na různých okolnostech – spíše podat informaci:

Jestlipak víte, přátelé, že se nám na věži usadil čáp? (Havel, 482);

f) otázky s kumulací KF

M zjišťuje, zda platí to, na co usuzuje, a tím zároveň vyjadřuje:

fa) údiv nad touto pravděpodobností:

A to se nebojíte? (Klíma: Řemesla, 118);

fb) záporné stanovisko k předpokládanému jednání partnera:

A to jste se nebránila? (132); Píšeš ty vůbec ještě? (Havel, 246);

fc) přání nebo žádost, aby tomu tak skutečně bylo; naléhavost tohoto přání či této žádosti se vyjadřuje různými partikulemi:

Viď, že to pro mě uděláš? (Havel, 229); Viď, že se na to nevyflákneš? (224); Vrátíte se ještě, viďte? (389); Počkáte tu, viďte? (392); Ale tu Bohdalku přitáhneš, viď že jo? (224).

 

5. Otázky čistě zjišťovací

Výlučnou funkcí těchto otázek je zjistit, zda obsah dotazu platí, aniž M předpokládá pozitivní či negativní alternativu nebo aniž se mu ta či ona alternativa jeví jako více možná či více pravděpodobná. Jde o základní a bezpříznakový typ otázky zjišťovací a OP vůbec. Obligatorní OF je kladná forma a určitý tvar slovesný nebo partikule už v počátečním větném postavení:

Je tatínek doma? Rozumíte evidenci? (Havel, 219); Měli jste předem nějaký plán? (Klíma: Čekání, 28); Žije? (189); Už přišli? (Havel).

Specifická a dosti vzácná je forma s kataforickým to + víš/víte (četl jsi/jste, že …):

To jste četla … že v Americe zřídili pro inženýry zvláštní cenu? (Klíma: Řemesla, 129).

 

D. Otázky asertivní

Tímto termínem nahrazujeme tradiční termín otázky rétorické; tradiční termín nám nevyhovuje proto, že ani nenaznačuje (ať obecněji, či specifičtěji pojatou), o jakou IF v těchto otázkách jde. Ta je však zjevná: M si žádá od KP souhlas (byť partnerem nevyslovený) s tím, co tvrdí. V případě literárního díla může být KP i čtenář.

Ale mohl jsem já sežvýkat tři tašky knih? (Klíma: Řemesla, 48); A ti dva, to nebyla jatka? (Klíma: Čekání, 24); Není to ohromné? (Havel, 234); No řekněte – není to absurdní? (305); Anebo není snad jedinou zárukou svobody …? (422); No nemám pravdu? (302); Neřek jsem ti, co máš udělat? (Klíma: Čekání, 169); Anebo jsme si, sakra, neřekli, že budem táhnout za jeden provaz? (Havel, 227); Neťukli jsme si snad na to? (227); Cožpak je to možné, … aby život pokračoval tímhle beznadějným směrem? (Klíma: Řemesla, 84); [214]Copak se dá strávit celý život … v zadrátované zemi? (Klíma: Čekání, 12); Copak by Eva šla do nějakých kursů? (Havel, 243); Já začal, jo? (403); … nestěžují si snad všichni, že se nedostává uhlí? (Klíma: Čekání, 55); Měli jsme je snad pustit za čáru? (24); Anebo snad nežijeme, hergot, v novověku? (Havel, 380); Anebo není snad jedinou zárukou svobody …? (422); Byl bys například ty schopen …? (395).

 

R É S U M É

Entscheidungsfragen: Inferenz, Implizitheit und explizite Sprachmittel der illokutiven Funktionen

Der Aufsatz ist in zwei Teile eingegliedert. Im ersten, allgemeinen Teil wird der Begriff der Entscheidungsfrage (der Terminus Prädikatsfrage wird neu eingeführt) geklärt, die Polyfunktionalität der Entscheidungsfrage wird allgemein dargestellt und ein Verhältnis zwischen Inferenz, Implizitheit und Explizitheit der illokutiven Funktionen (IF) der Entscheidungsfrage wird definiert. Eine Menge von Frageformen wird in Bezug auf eine Menge von IF aufgestellt und einige Unterschiede im Verhältnis von Frageform und IF im Deutschen, Englischen und Französischen werden festgestellt.

Der zweite Teil stellt ein Versuch dar, die einzelnen illokutiven Funktionen von 424 durch eine markierte Form gekennzeichneten Entscheidungsfragen, die ohne Auswahl fünf Theaterstücken von Václav Havel und zwei Büchern von Ivan Klíma entnommen worden sind, zu beschreiben. Insgesamt werden 27 IF unterschieden.

 

Příloha

 

Vysvětlivky zkratek použitých v tabulkách:

antepon OZ POS = kladná forma OP s osobním zájmenem v počátkovém větném postavení

antepon OZ NEG = záporná forma OP s osobním zájmenem v počátkovém větném postavení

inverze OZ = osobní zájmeno v postavení za predikátem

antepon Z = jiné než osobní zájmeno v počátkovém větném postavení

antepon SS = substantivní subjekt v počátkovém větném postavení kladných OP

NEGACE = záporný predikát OP bez dalších FE OP

to, že, jestlipak, copak = OP s lexikálními FE OP v počátkovém větném postavení

partikule = OP s částicemi v nepozičním větném postavením (nejčastěji středovém: snad, tedy a další)

jestli = OP s částicí jestli v počátkovém větném postavení v překladu románu J. M. Simmela

 

(Čísla v závorkách se týkají záporné formy OP z celkového počtu vyhodnocovaných otázek.)

 

[215]Tabulka 1: OF originálních textů 

Text	Havel	Klíma	celkem
otázek celkem	443	504	947
forma otázky	%	%	%
antepon OZ POS	2,9	8,1	5,7
antepon OZ NEG	1,6	3,3	2,5
inverze OZ	0,9	0,2	0,5
antepon Z	1,4	3,4	2,6	(0,2)
antepon SS	0,2	1,2	0,7	(0,2)
NEGACE	19,0	12,5	15,5
to	1,4	2,2	1,8	(0,6)
že	1,1	0,8	1,0	(0)
co(ž)pak	2,3	1,6	1,9	(0,7)
jestlipak	0,2	0,2	0,2
partikule	6,3	3,8	5,0
dovětek	11,7	1,6	6,3

 

Tabulka 2: OF textů originálních a překladových 

Text	originál		Sartre	Hemingway	Simmel
otázek celkem	947		458	300	400
forma otázky	%		%	%	%
antepon OZ POS	5,7		7,2	2,0	3,3
antepon OZ NEG	2,5		2,2	2,7	2,0
inverze OZ	0,5		0,9	0,0	0,5
antepon Z	2,6	(0,2)	1,7	1,7	1,5
antepon SS	0,7	(0,2)	2,6	0,3	1,0
NEGACE	15,5		10,7	20,0	13,3
to	1,8	(0,6)	2,0	0,7	1,0
že	1,0	(0)	0,7	1,0	1,0
co(ž)pak	1,9	(0,7)	4,8	2,0	1,3
jestlipak	0,2		0,7	0,3	1,0
partikule	5,0		12,0	3,0	8,5
část. přídatné	6,3		3,3	11,0	10,5
jestli	0,0		0,0	0,0	1,0

 

[216]Tabulka 3: Přídatné částice 

částice koncové	originál	Sartre	Hemingway	Simmel
	%	%	%	%
ne	2,0	0,9	2,0	4,3
viď	1,2	0,0	1,3	0,0
co	1,1	1,7	2,7	1,0
že jo	0,7	0,0	1,3	0,0
jo	0,5	0,0	0,0	0,0
viď že jo	0,1	0,0	0,0	0,0
že ne	0,1	0,0	0,3	0,0
že	0,1	0,2	1,7	2,3
chcete	0,1	0,0	0,0	0,0
nebo ne	0,0	0,0	0,3	1,8
no ne	0,0	0,0	0,7	0,0
viď že ne	0,0	0,0	0,7	0,0
že ano	0,0	0,2	0,0	0,0
ano	0,0	0,0	0,0	0,8
což	0,0	0,0	0,0	0,3
není-liž pravda	0,0	0,0	0,0	0,3
celkem	6,3	3,3	11,0	10,5

 

Tabulka 4: Partikule 

částice nekoncové	originál	Sartre	Hemingway	Simmel
	%	%	%	%
snad	2,4	8,3	2,0	2,5
vůbec	1,2	1,1	0,3	0,3
tedy	0,7	1,7	0,3	1,0
přece	0,3	0,2	0,3	4,8
prý	0,2	0,0	0,0	0,0
takže	0,1	0,0	0,0	0,0
celkem	5,0	12,0	3,0	8,5

 

[217]Tabulka 5: Taxonomie IF

	Druh otázky	% ze 424 OP
A.	Otázky podivové (9)	2,1
1.	Otázky čistě podivové (6)	1,4
2.	Otázky podivově-apelové (3)	0,7
B.	Otázky apelové	13,2
1.	Otázky žádací (9)	2,1
2.	Otázky návrhové (32)	7,5
	a) otázky iniciační (7)	1,7
	b) otázky nabízecí (5)	1,2
	c) otázky vybízecí (17)	4,0
	d) otázky protinávrhové (3)	0,7
3.	Otázky nabídkové (4)	0,9
4.	Otázky námitkové (8)	1,9
5.	Otázky výtkové (2)	0,5
6.	Otázky imperativní (1)	0,2
C.	Otázky zjišťovací (304)	71,7
1.	Otázky dubitativní (118)	27,8
	a) otázky dubitativně podivové (28)	6,8
	b) otázky dubitativně ověřovací (34)	8,0
	c) otázky dubitativně pravděpodobnostní (10)	2,4
	d) otázky dubitativně apelové (11)	2,6
	e) otázky dubitativně výčitkové (2)	0,5
	f) otázky dubitativně zjišťovací (22)	5,2
	g) otázky reflexivně-dubitativní (11)	2,6
2.	Otázky předpokladové (69)	16,2
3.	Otázky pravděpodobnostní (19)	4,5
4.	Otázky specifické komunikativní funkce (97)	22,9
	a) otázky přací (15)	3,5
	b) otázky obavové (5)	1,2
	c) otázky omluvné (4)	0,9
	d) otázky názorové (63)	14,9
	e) otázky informační (1)	0,2
	f) otázky s kumulací KF (10)	2,4
5.	Otázky čistě zjišťovací (1)	0,2
D.	Otázky asertivní (44)	10,4

 

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 3, pp. 204-217

Previous Josef Filipec: Lexikální norma

Next Milan Malinovský: „Redukce“ gramatiky