Tvorba právních předpisů a komunikativní problémy jejich uplatňování

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Making juridical provisions and communicative problems of their application

Obligatornost pozornosti jazykové stránce právních norem, předpisů vyplývá z faktu, že veškeré právní normy mají v širokém slova smyslu vždy fixní řečovou podobu, a to podobu psanou. Právní předpis v širokém slova smyslu, tj. písemná forma právních norem, je tedy zásadně vždy text, jehož společenská funkce vyžaduje a vždy vyžadovala mimořádně vysokou pozornost jeho řečové stránce. Právní předpis jako „autentický prostředek komunikace“, srov. Knapp, 1983, s. 7,[1] musí být po stránce – tradičně řečeno – jazykové správnosti posuzován nikoli jako „do sebe uzavřený text“, jehož řečové kvality mají být hodnoceny podle nějakých obecně platných zásad jazykové správnosti, ale důsledně jako text se specifickou, zcela vyhraněnou funkcí odvozenou od klasifikační hierarchie právních norem. Jazyková stránka, jazyková správnost právních předpisů je proto pojem odvozený, a to od komunikativních funkcí jednotlivých typů právních předpisů.

Stanovení komunikativních funkcí jednotlivých právních předpisů je odvoditelné toliko z relačně procesuálního pojmu právní komunikace.

Pod pojmem právní komunikace rozumíme široký komplex vztahů (interakcí) mezi subjekty normotvůrce,[2] autora textu právního předpisu, subjekty aplikace a subjekty, jejichž společenské jednání v dimenzích daných sémantickou stránkou právní normy je společensky regulováno. (Srov. podrobněji Kořenský, 1989.) Jednotlivé typy komunikativních funkcí jsou pak v rámci tohoto systémového komplexu dány zákonodárcem předvídanou a záměrově míněnou strukturou regulace společenských vztahů (ve vymezené „věcné“ dimenzi), obsahující v zaměření na danou množinu cílových adresátů (tj. těch, jejichž společenské chování norma upravuje) právní povinnosti, tj. stanovící výběr chování adresátů z množiny možných chování. Výběr chování má být obligatorně doprovázen faktorem donucení a sankcí. Pouze z dokonalé znalosti jednotlivých komponentů komunikativní funkce právní normy jako takové lze spolehlivě odvodit kritéria řečové správnosti textu právního předpisu. Přirozeně že základní dimenze této správnosti jsou do značné míry univerzální především se zřetelem k soustavě právních norem, k jejich hierarchii a právní síle založené soustavou a hierarchií právních norem. Z hierarchického statutu jednotlivého právního předpisu totiž vyplývá základní charakteristika struktury participantů dané právní normy (tedy soustava subjektů s fungováním dané normy spjatých různým typem společenské činnosti) stejně jako základní charakteristika regulativních relací dané normy. Jinými slovy řečeno, pro jakýkoli právní předpis platí např. obecné zásady směřování k ostrosti termínů, obecné zásady textové výstavby, tj. formálního členění vnitřní strukturace. Další – zpravidla i z hlediska obecné teorie práva již diskutovatelné – problémy struktury právní normy je účelné řešit se zřetelem ke konkrétnímu rozboru její funkční struktury. Jde o proporce obecného sémiotického zaměření normy, které jsou obsahově členěny zpravidla na hypotézu, dispozici a sankci a jejichž řešení obsahové i řečově realizační musí být přizpůsobeno [268]funkční struktuře obecného normativního aktu. Za těchto okolností pak další řečově realizační zásady textace právního předpisu, ať již ústavy či zákona, nebo např. interního předpisu organizace, jsou do značné míry různé a vždy musejí být odvozeny od konkrétní funkčně komunikační struktury dané normy. Funkční struktura právní normy je východiskem pro přípravu textace příslušného právního předpisu, popř. příslušných právních předpisů v rámci „asymetrie“ mezi právní normou jako nejmenší jednotkou právního řádu a právním předpisem jako legislativním textem.

Konkrétní funkční struktura je ovšem zároveň východiskem pro obsahové, strukturní stanovení vlastností právní normy. Koncipování právní normy a textace právních předpisů je víceméně paralelní a neoddělitelné. Zřetel ke konkrétní, aktuální funkční struktuře vzájemně určuje nejen obsahovou stránku právní normy (tj. právně upravuje určitou oblast života), ale toto vzájemné určení implikuje řečovou realizaci příslušného právního předpisu. Závažnost tohoto mechanismu je třeba mimořádně zdůraznit: je to oblast „řešení praktických úkolů“ z oblasti rozporů mezi obsahovou kvalitou právní normy, splňováním formální struktury právní normy a „srozumitelností“ právních předpisů, které jsou výrazem dané normy. Zjednodušeně řečeno, je funkčnost nejvyšším kritériem vhodnosti zvolených jazykových prostředků. Důsledně funkční zřetel umožní vyvarovat se nebezpečí, že např. nedostatečně poučený, „hyperkorektní“ zřetel k formální správnosti převáží nad nezbytnou perceptibilitou ze strany adresátů-interpretů, adresátů-aplikátorů a adresátů-objektů, tj. těch lidských subjektů, jejichž společenské jednání je příslušnou právní normou cílově regulováno, a těch subjektů, které cílovou regulaci uskutečňují. Výsledkem pak je nedostatečné osvojení normy ze strany těchto subjektů s negativními důsledky v oblasti právního vědomí a praxe. Stejně tak v opačném extrému může dojít k porušení všech nezbytně určujících formálních faktorů právního předpisu. Takový text je pak zbaven formálních vlastností právní normy a nemůže tedy – přes svou „jazykovou srozumitelnost“ – jako právní text fungovat.

V dalších výkladech se zaměříme na podrobnější popis postupu při stanovení funkční[3] struktury právní komunikace a v jejím rámci podmínek tvorby norem a příslušných právních předpisů. Stanovení komponentů funkční struktury doprovodíme komentářem z hlediska řečové realizace právního předpisu. Viz schéma na s. 274. Základní složkou funkční struktury je záměrová fáze „právotvorného aktu“ směřujícího k tvorbě právní normy a příslušných právních předpisů. Z hlediska složky participantů představuje množinu subjektů komplexního participantu „normotvůrce“ instituce disponující legislativní pravomocí; tento participant chápeme jako množinu subjektů reálně účastných tvorby právní normy a jejího vyjádření právním předpisem. Struktura této množiny, míra její profesionální připravenosti pro normotvorný, „právotvorný“ akt, podmínky a okolnosti způsobu práce na normě a předpisu, to vše je typologicky závislé nejen na pozici zamýšlené právní normy v soustavě právních norem, ale i na společenské situaci, která může být v různé míře příznivá nebo naopak nepříznivá pro zachování z právního hlediska nezbytné posloupnosti kroků vedoucí k tvorbě právního předpisu. Ve struktuře normotvůrce se namnoze uplatňují i subjekty, které prosazují takové textové prvky, jež nesplňují [269]kritéria právní normy jako elementární částice právního řádu (pro nepřítomnost některého z definičních rysů), tj. např. pro svůj pouze deklarativní charakter apod.

Obecně by mělo platit, že množiny subjektů normotvorného participantu zvláště u hierarchicky vyšších a nejvyšších právních norem zahrnují subjekty profesionálně připravené, ovšem je třeba počítat i s přítomností subjektů, které prosazují v rámci celkové kompozice textu i prvky manifestační, deklarativní, či specificky účelové, objektivně nezpůsobilé obsahově, tím spíše pak formálně korektní právní formulace. Nejvýznamnějším relačním faktorem funkční struktury vytváření právní normy je zaměření normotvůrce na cílového adresáta právní normy, tedy na množinu subjektů, jejichž společenské jednání má být regulováno. První předpoklad je vyhraněná představa subjektivních i objektivních podmínek včetně znalosti typologických dispozic, osobnostní struktury subjektů cílového adresáta právního předpisu – tedy faktory hypotézy, které sémioticky řečeno mají charakter převážně sémantický. Na ní buduje složka určující a rozlišující žádoucí způsoby společenského chování subjektů ve zmíněném sémantickém prostoru (dispozice) jako faktor pragmatizace příslušné sémantické struktury. Na tento faktor navazuje sankční indexace nežádoucích způsobů společenského chování v příslušném sémantickém prostoru.

Představa přímé právní interakce mezi právotvorným participantem a cílovým adresátem právní normy je se zřetelem k převážné většině typů právních předpisů nenáležitá. Znamenalo by to předpoklad, že každý adresát disponuje příslušným předpisem a jedná s plným vědomím jeho obsahu. Je proto třeba věnovat pozornost participantům zprostředkujícím tento základní funkční vztah. Charakter zprostředkujících aktantů mají ony množiny subjektů, které se obligatorně účastní interpretace a aplikace právní normy. Právotvorný aktant musí předvídat – na základě znalosti hierarchické příslušnosti vytvářené právní normy – strukturu těchto zprostředkujících článků a anticipovat i ve způsobu řešení řečové stránky právního předpisu soubory právních aktů zprostředkující a aplikující interpretace. Soubor těchto anticipací zahrnuje předvídání a stimulaci vzniku odvozených právních norem; pokud jde vesměs o odvozené právní předpisy vytvářené odborníky, lze předpokládat profesionální přístup k interpretaci a následné textaci odvozeného nebo vzorového předpisu. Anticipace zprostředkujících interpretací aplikátorů, které se uskutečňují „hovorovou řečí právní“, „nepečlivou řečí právní“,[4] je nekonečně obtížnější, neboť kontrola výsledků anticipací nemůže být přímá jako u odvozených právních předpisů, ale dochází k ní vlastně jen dlouhodobou analýzou společenského života, činností kontrolních orgánů atp.[5] Z hlediska daného právotvorného aktu [270]hierarchicky nejvyšší participant by měl anticipovat průběh fungování příslušného právního předpisu na všech sémiotických úrovních jeho struktury: za relativně nejsnazší lze považovat terminologickou stránku sémantické dimenze, i když i zde literatura a praxe signalizují řadu problémů. Předvídatelné jsou základní textověsyntaktické charakteristiky formálního členění textu včetně textů odvozených a vzorových textů. Nejzávažnějším problémem je anticipace pohybu vlastní sémantické složky primárního právního předpisu v mechanismu příslušných předpisů odvozených, a zejména pak v mechanismu nepísemných přímých i zprostředkovaných interpretací v procesu aplikace. Jde tedy o anticipace pohybu významů v rámci působnosti práva. V této souvislosti mají mimořádný význam reprezentativní výzkumy zaměřené nejen na srovnávací analýzu právních předpisů funkčně nezávislých na navzájem blízké nebo identické úrovni právní síly, ale z hlediska poznání právní komunikace jako praktického společenského jevu především na srovnávací analýzy „ve směru“ funkční struktury dané primární normy. Výsledky těchto analýz mohou ukázat, které z prostředků anticipačně zdárné regulace fungování daného právního předpisu jsou nejvhodnější pro autentickou realizaci normotvůrcových záměrů zaměřených na cílového recipienta.

Z hlediska právní komunikace a z hlediska anticipace sémantických pohybů v procesu působnosti normy je třeba teoreticky i prakticky brát na vědomí dvojí regulativní stránku existence právního předpisu: jednak regulaci cílovou jakožto normotvůrcem zamýšlenou regulaci chování množiny subjektů, jednak regulaci funkční jakožto normotvůrcem stanovenou a řízenou limitaci sémantického pohybu a pragmatických důsledků tohoto pohybu v procesu fungování normy. Platí, že regulace funkční je předpokladem normotvůrcem zamýšlené regulace cílové.

Bude v těchto souvislostech účelné blíže si všimnout funkčních vlastností jednotlivých participantů obecného schématu funkční struktury právní komunikace.

Předpokládejme, že záměrový postoj normotvůrce má tři složky:

a) složku, jejímž cílem je regulovat způsob společenského chování cílových objektů (regulace cílová),

b) složku anticipace a regulace pohybu významů v rámci působnosti práva (regulace funkční),

c) složku verbálně-textační; cílem je z hlediska normotvůrce žádoucím způsobem verbálně realizovat a) i b).

Východiskem c) by mělo být především respektování obecných zásad výstavby a textace právního předpisu (ostrost termínů, obecné zásady výstavby textu právního předpisu, logická stavba textu, respektování zásad, jako je normativnost, [271]regulativnost, právní závaznost, obecnost, respektování struktury hypotéza, dispozice, sankce aj.). Verbalizací normy je vytvářen prostor pro singularizaci či pluralizaci interpretativních možností u všech adresátů právních předpisů, je vytvářen potenciál sémiotického pohybu dané normy. Záměrem normotvůrce může ovšem být jak minimalizace, tak i maximalizace interpretačních možností a podmínek pro sémiotický pohyb normy. Může být jeho záměrem pohyb nejen minimalizovat, ale i pluralizovat.[6] Právě v této oblasti může docházet k praktickému „rozdvojení“ normotvůrce. Textace může záměrně pluralizovat interpretační možnosti, možnosti významového pohybu (v rozporu se záměrem tvůrce příslušné normy), může však také pluralizovat nezáměrně, na základě nedostatečné schopnosti vidět formulace prizmatem pozdějších interpretačních možností, nedostatečnou schopností anticipovat důsledky formulace. Pluralizace ovšem může být již i vlastním záměrem tvůrce normy. Vztahům a), b), c) jsou z hlediska textace právního předpisu podřízeny požadavky jazykové správnosti příslušného textu. Vztah mezi a), b), c) a obecnými zásadami jazykové správnosti může být za jistých okolností i konfrontativní. Soulad je ze strany normotvůrce zajišťován právě zpětnovazební reflexí působnosti normy (příslušného právního předpisu) a schopností předem či dodatečně eliminovat funkčně nikoli nezbytné kontroverze s obecně platnými představami o jazykové správnosti, srozumitelnosti atd. Všimněme si postojů zprostředkujících participantů: Institucionální interpreti (např. některé složky státní a veřejné správy, v soudnictví strany občanskoprávního, popř. hospodářského sporu, státní zástupce, obhájce apod.) i interpreti-aplikátoři (např. některé složky státní a veřejné správy, soud) prostředkují mezi textem právního předpisu (tj. právní normou v příslušné textaci) a cílovými „objekty“. Jako recipienti právního předpisu se pohybují v (bezděčně, záměrně) vytvořeném interpretačním prostoru, jsou významnými původci sémiotického pohybu normy. Jejich interpretační postoje se uskutečňují několikerým způsobem:

[272]a) interpret porozumí obsahu předpisu, tj. internalizuje, „vezme za svůj“ příslušný soubor norem ve shodě se záměry normotvůrce. Porozumí normotvůrcovým záměrům týkajícím se aplikačního působení příslušného souboru norem. Jako interpret, jako aplikátor prakticky jedná v souladu s těmito zjištěními;

b) porozumění se zřetelem k záměrům normotvůrce se uskuteční ve smyslu a), interpret však využije případného rozporu mezi normotvorným záměrem a výsledkem textace, využije tedy té skutečnosti, že text právní normy adekvátně nezajišťuje hranice interpretačních možností se zřetelem k normotvorným záměrům. V tomto smyslu jedná prakticky i jako aplikátor předpisu;

c) interpret neporozumí obsahu předpisu, neporozumí normotvůrcovým záměrům týkajícím se aplikačního působení příslušného souboru norem daným předpisem verbalizovaného. Jeho interpretační a aplikační praxe se uskutečňuje „mimo hranice“ normy. Příčiny mohou být „subjektivní“, tj. nedostatečná připravenost interpreta, aplikátora obsah normy zvládnout, nebo „objektivní“, jestliže při verbalizaci došlo k výskytu některého z prvků chyb, „prohřešků“ proti výše uvedeným zásadám řečové, textové výstavby právního předpisu.

Je pochopitelné, že obsah a), b), c) by bylo možné ještě dále zpřesňovat a zjemňovat. Lze však především namítnout, že uvedené hledisko se pokouší uplatňovat zároveň zorný úhel normotvůrce i interpreta, aplikátora; navíc lze namítnout, že je jen velmi obtížné znát obsahovou a aplikační stránku normotvůrcových intencí „odjinud“ než právě jen z textu příslušného právního předpisu. Skutečně, normotvůrce může sám reagovat na případný interpretačně aplikační rozpor mezi svým záměrem a aplikační praxí až na základě zpětné vazby, tedy mnohdy se značným časovým odstupem. Signálem takových jeho zjištění je produkce různých odvozených předpisů, prováděcích nařízení apod. (u nás spíše dříve) nebo častý výskyt novelizací. Od okamžiku, kdy předpis nabude účinnosti, je právotvorná intence mimo hru, její aktivita je obnovitelná pouze dalším normotvorným aktem. Naopak interpret, aplikátor plně ovládá prostor sémiotického pohybu normy; je tvůrcem aplikačních vlastností normy při plném využití hranic, limit, které text právního předpisu vytváří. Z jeho zorného úhlu je přitom zcela lhostejné, jaký je jeho vztah k intencím normotvůrce, bez ohledu na to, zda je chtěl, mohl, nechtěl, nemohl v textu právního předpisu identifikovat. Je nositelem cílového působení normy.

Je tedy zřejmý vpravdě herní vztah mezi normotvůrcem a aplikátorem. Aplikátor vytváří aplikační, cílovou působnost předpisu v hranicích, které stanoví autor textu právního předpisu. Úspěšnost normotvorného aktu je dána schopností pomocí textace, verbalizace vytvořit právě jen takový interpretační prostor, který je v normotvůrcových intencích. Schopnost anticipovat sémiotický pohyb normy v podmínkách interpretací a především aplikací je nejvýznamnější kvalitou toho, kdo vytváří text právního předpisu, pochopitelně že vedle obecných – již zmíněných – zásad tvorby textu právního předpisu. Právě těmto schopnostem musejí být podřízeny obecně jazykové požadavky na uplatnění jazykové správnosti, srozumitelnosti textu právního předpisu.

Je užitečné položit otázku, o co vlastně jde, je-li lingvistické pracoviště požádáno o „jazykový výklad“ zpravidla nějakého fragmentu právního předpisu. Žádají o to nejen ti, kteří jsou „objekty práva“, ale i ti, kteří jsou v pozici zprostředkujícího [273]článku struktury právní komunikace, chápáno ve výše uvedeném smyslu. Požadavek „jazykového výkladu“ je mnohdy motivován otázkou „co normotvůrce skutečně mínil“, jindy otázkou „jaký interpretační prostor poskytuje právě tato verbalizace dané normy, právě tento fragment právního předpisu“. Tazatel mnohdy nabízí svou vlastní interpretaci, chce pro ni získat podporu. Z hlediska odpovídající instituce nemůže jít o nic jiného než o odpověď na druhou otázku, a to na základě lingvisticky objektivizovatelných kritérií. Musí se tak dít s vědomím, že tato expertiza vymezuje prostor pro interpretaci a aplikaci. Musí se tak dít často se zřetelem k poměrně rozsáhlému kontextu, nejen v rámci daného předpisu, ale často se zřetelem k předpisům jiným. Nezbytná je identifikace ve fragmentu a v příslušném „nezbytném, minimálním“ kontextu obsažených právních pojmů, které nemohou být přirozeně vyloženy ve smyslu běžných významů příslušných slov, ale terminologicky korektně. Stejně tak volba „nezbytného, minimálního“ kontextu musí respektovat specifické zásady textové syntaxe právního předpisu. Je zřejmé, že čistě „jazykový výklad“ musí být maximálně objektivizovanou právní interpretací, doplněnou interpretací lingvistickou všude tam, kde výklad nelze již opřít o právní konceptuální soustavu. Jinými slovy řečeno, jazykový expert není jen filologem interpretujícím izolovanou verbální posloupnost. Stává se jedním z článků procesů právní komunikace, jenž však „navíc“ uplatňuje i čistě lingvistickou, filologickou interpretaci. Ostatně praktická zkušenost s jazykovými expertizami, přesněji řečeno spory mezi lingvisty při těchto interpretacích zřetelně ukazují, že jazykový expert nemůže nezaujmout nebo stěží zaujímá izolovaně filologické stanovisko.[7]

Závěrem poznamenejme, že text právního předpisu nelze chápat jako do sebe uzavřený, izolovaný text; je to neobyčejně významná, avšak z funkčně-proporcionálního hlediska zcela konkrétní, dílčí složka struktury právní komunikace. Nejadekvátnější přístup k textu právního předpisu je tedy z hlediska teorií textu známý a dobře propracovaný přístup procesuální, komunikační, orientovaný k praktickému lidskému jednání. V tomto kontextu chápané herní pojetí není jen metodologicky, filozoficky aktuálním usilováním, ale zcela zřejmě empiricky vysoce opodstatněným noetickým postojem. Další promýšlení zaslouží uplatnění transtextualistické pozice. Přístup ve stati uplatněný vědomě akcentuje zřetel k normotvůrci, což by mohlo být chápáno z herního, transtextualistického hlediska jako nenáležité. Je třeba v této souvislosti odpovědět, že zřetel k normotvůrci a identitě jeho intencí v procesech sémiotického pohybu normy v rámci právní komunikace je oprávněn samou podstatou funkce práva v lidské společnosti. Zaujmout postoj, že právní řeč „si s námi hraje“, ať již se nacházíme v jakékoli komunikativní roli ve struktuře právní komunikace, lákavá zjištění, že text jednotlivého právního předpisu žije „jen“ ve světě právních předpisů apod., může mít účelnou poznávací sílu pouze v případě, že není postojem jediným a izolovaným. Transtextualita právního textu nemá jen [274]osu paradigmatickou (vazba určitého právního textu k příslušným třídám právních předpisů), ale i osu syntagmatickou (funkční přítomnost textu určitého právního předpisu v kontextu procesů právní komunikace).

 

 

LITERATURA

 

ČAPEK, J.: Interpretace socialistického práva. Praha 1983.

KNAPP, V. (red.): Teoretické problémy tvorby čs. práva. Praha 1983.

KNAPP, V.: Interpretace v právu. Stát a právo, 27, 1989, s. 5–14.

KOŘENSKÝ, J.: Právní jazyk, právní komunikace a interpretace. Stát a právo, 27, 1989, s. 33–41.

 

[275]R É S U M É

Die Schaffung der Rechtvorschriften und die kommunikativen Probleme ihrer Anwendung

Unter dem Aspekt der Antizipation semiotischer Bewegung im Prozeß der Geltung einer Norm muß man theoretisch wie praktisch zweierlei regulative Seiten der Existenz und Gültigkeit der Rechtsvorschrift zur Kenntnis nehmen: die zielstrebige Regulierung als eine vom Gesetzgeber beabsichtigte Regulierung des gesellschaftlichen Verhaltens einer Menge von Subjekten und die funktionale Regulierung als eine vom Gesetzgeber festgesetzte und gelenkte Limitierung der semiotischen Bewegung und praktischen Folgen dieser Bewegung im Prozeß des Funktionierens der Norm. Diese Limitierung kann in folgenden Verfahren erfolgen:

a) formal vollendete, semantisch scharfe Präsentation der Norm in Form einer Vorschrift,

b) Antizipation möglicher unervünschter semantischen Bewegungen der Norm in den obligatorischen Interpretations- und Aplikationsprozessen, durch Eliminierung dieser Bewegungen auf dem Wege einer methodischen Lenkung abgeleiteter Rechtvorschriften.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 4, pp. 267-275

Previous Eva Koktová: Segmentace výpovědi

Next Miloslava Knappová: Obchodní jméno jako fenomén onomaziologický a sociologický