Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Systém, funkce, forma a sémantika českých předložek

František Čermák

[Články]

(pdf)

System, function, form and meaning of Czech prepositions

0. Úvod

 

0.1. Předložky jsou slovním druhem vymezovaným různě. V novější české literatuře se zdůrazňuje především jeho komplexní povaha, tj. morfologicko-syntakticko-lexikální (Kroupová), morfologicko-sémantická povaha (Havránek – Jedlička) nebo specifikace a modifikace pádového systému (Mluvnice češtiny). Nemáme-li se domnívat, že předložky v češtině jsou něco úplně jiného než např. v angličtině, nelze však zvláště s poslední charakteristikou souhlasit.

Je nesporné, že české předložky se systémem pádů interagují, nikterak zřejmé však už není, že by ho musely nutně specifikovat a modifikovat, a být vůči němu tedy v sekundární a podřízené roli. I když takováto úvaha naráží na samotné pojetí pádového systému, omezíme-li ho na pojetí pádu jako funkce korelované s formou (obv. morfematicky vyjádřenou), v němž se tudíž sémantické a hloubkové pády neuvažují, je pravdou spíše opak. Zatímco existence pádů je, vedle jazyků ergativních, omezená v zásadě jen na dva typy jazyků, flexívní a aglutinační, existence předložek, spolu se „záložkami“, s nimiž jsou předložky komplementární a často homonymní (např. ve finštině, baskičtině, urdu, bengálštině či čínštině), takovéto typologické omezení nemá; v řadě jazyků pak je monopolizace určitých forem pro prepoziční funkce slabší a je tu tudíž i větší homonymie, resp. polyfunkčnost. Dodejme ještě z jiného hlediska, že vyjdeme-li z 3. Greenbergova univerzále týkajícího se obligatorního souvýskytu slovosledu VSO a prepozic (např. v keltských jazycích a hebrejštině, Greenberg, 1966), popř. dalších, pak obecná povaha češtiny by nemusela být (vzhledem k neutrálnímu českému slovosledu, kterým není SOV) nikterak dominantně prepoziční. Přesto však taková je, stejně jako další jazyky (např. germánské), i když jiné jazyky s tímtéž základním slovosledem (tj. SVO) takové být nemusejí (např. finština, dagestánské jazyky); další faktory, které tu působí, zůstávají zatím neobjasněné.

Vzhledem k tomu, že v českém textu je každé desáté slovo v průměru předložkou (FSSDTČJ), není pozornost, která se předložkám v příručkách věnuje, nikterak lichotivá (vedle jediné monografie od Kroupové, 1985, věnované však jen předložkám víceslovným, jim Havránek – Jedlička, 1970, přidělili necelých šest stran a třídílná Mluvnice češtiny, 1986, jen patnáct). Na rozdíl třeba od zájmen, číslovek či spojek přitom žádná česká gramatika neuvádí ani plný výčet předložek (podobný osud mají, byť z jiných důvodů, jen partikule). Je tedy česká předložka natolik dobře popsaná a co do svých aspektů i chudá, že si více pozornosti nezaslouží? Už jen prostý fakt, teprve postupně si uvědomovaný (avšak zdaleka ne ještě obecně), že předložku je třeba ve velké většině případů vnímat jako součást valence slova (nejen ovšem slovesa), a to na pozadí extenzívně rozvíjené syntaktické teorie (která se však spokojuje v podstatě jen se svými vlastními hranicemi), že tu tudíž nejde o její samostatnou existenci, a tedy i autorskou volbu mluvčího, by mohl leccos napovídat. Existence a povaha víceslovných předložek ovšem nabourává tradiční vnímání předložky zcela zásadně ještě v jiném, zásadním smyslu: jejich zřetelný [31]graduální nárůst nás nutí revidovat, resp. modifikovat i samu podstatu makrotřídy předložek jakožto třídy, resp. paradigmatu jasně uzavřeného.

 

0.2. Vedle postpozic a pádů mají funkčně a sémanticky prepozice vztah v jazyce především k adverbiím, verbálním prefixům a zčásti ke slovosledu. Jde v zásadě o souvztažnost paradigmatickou, a to konkurenční (zvl. předložky a adverbia/prefixu, srov. domů-doma-z-domova), i když ne prostou (srov. skočil z okna proti vyskočil z okna), nebo o souvztažnost komplementární (v rámci jednoho jazyka s pády, typologicky pak se slovosledem). Výrazná je i formální (opět paradigmaticky pojímaná) homonymie předložek a původních prefixů (srov. napsat něco na papír), popř. i adverbií (postavil to vedle dveří x leží to vedle). Pro víceslovné předložky obecně platí, že vzhledem k nemožnosti provedení komutačního testu na základě analogie to jsou zároveň i jasné frazémy, resp. idiomy, které nejsou tvořené podle modelu, a jsou tedy v zásadě, kromě obecných tendencí, co do svého vzniku neprediktabilní, srov. např. v souvislosti s, ne však už jakkoliv jinak, tj. např. *bez souvislosti s, do souvislosti za/pro, na souvislost u/z aj., kdy už o nové předložky nejde. Zásadním problémem při popisu systému prepozic je obecně míra systémové analogie, která je v jednotlivých aspektech v různé míře provází; z hlediska jednotlivých prepozic jakožto jednotek tohoto systému je pak problémem stupeň ustálenosti, který nelze měřit jinak než nepřímo v jejich chování, tj. v úzu, a to jen na masívních datech, jaká může dnes zajistit spolehlivě pouze komputerový korpus jazyka. Uvedený komutační test analogické záměny byl použit i pro klasifikaci sémantiky zahrnutých předložek; stal se tak, podobně jako u verbálních prefixů (srov. Čermák, 1992), filtrem pro odfiltrování nejasných či nesystémově pojímaných významů a k vyčlenění případů pro potřeby další analýzy relativně paradigmatických.

 

0.3. Systém prepozic je z funkčního hlediska zřetelně uzavřený jen ve své nejstarší vrstvě, která už dále rozšiřována není, v novějších je naopak otevřený a jeví se i jakoby jdoucí do ztracena, a to mj. v důsledku neujasněného pojetí ustálenosti některých útvarů; sama otázka ustálenosti se tudíž začíná jevit jako zásadní metodologický problém. V následujících poznámkách se soustředíme na načrtnutí podoby synchronního prepozičního systému, včetně funkce, formy a sémantiky jeho jednotek, a to především z hlediska aspektů paradigmatických (vynechané diachronní případy viz příloha 2). Jen pro jednoduchost reference bude základem naší analýzy a následných poznámek 103 předložek jednoslovných a 379 předložek víceslovných, které uvádí Kroupová; tento počet však nelze považovat ani za vyčerpávající ani nesporný. Protože se v různých konkurenčních názvech jednotlivých typů předložek, jako jsou předložky primární-sekundární, vlastní-nevlastní, původní-nepůvodní, primární-sekundární, pravé-nepravé aj., které nejsou vždy jasné, projevuje vždy preference jen některého aspektu, především však se nefunkčně akcentuje jejich diachronní aspekt, budeme dávat přednost neutrálnímu termínu založenému na formě a budeme v dalším mluvit prostě jen o předložkách jednoslovných a víceslovných (k pojetí viz i Čermák, 1994, s. 156). Protože valná většina úzu předložek je dána, jak jsme se zmínili výše, jejich valencí, dostanou se tyto předložky, resp. jejich význam ve vztahu k valenci spíše na okraj pozornosti (jinak v tomto ohledu představují samostatné téma, srov. mj. Čermák – Holub, 1982). Celou funkční třídu, resp. makrotřídu předložek všech druhů, tj. jednoslovných i [32]víceslovných, je zřejmě třeba chápat jako plynule gradovanou škálu, a pokud snad ne dosud zcela, pak zjevně k takovému stavu směřující. Svědčí pro to mj. i u nás poprvé zjišťovaná frekvence (Těšitelová, 1983): např. víceslovné předložky na základě něčeho a z hlediska něčeho se nacházejí ve čtvrté frekvenční stovce slov, tj. daleko i před takovými jednoslovnými předložkami, jakými jsou nesporně řidší kromě, během aj.; nelze tudíž nijak mít za to, že tu jde o prostý a historicky jednoduše kotvený sled, kde předložky víceslovné následují funkčně a v úzu až za jednoslovnými.

 

1. Funkce

 

1.1. Není náhodou, že předložky, resp. prepozice se ve většině evropských jazyků jmenují stejně, tj. poměrně neobvykle v tom, že v základu jejich názvu je výslovně aspekt syntagmatický, kombinatorický (česky leží před, resp. latinsky jsou v pozici před něčím, tento aspekt je poněkud méně zjevný ovšem i u pojmenování adjektiva a adverbia). To něco, před čím předložka stává, je vždy substantivum, popř. jeho substitut a v tomto smyslu tudíž není pak nutné tuto prostou skutečnost ani do jejich názvu promítat. Máme-li funkci předložek popsat blíže, takováto extrapolace funkce z jejich názvu, nesporně v základu správná, však nestačí. V takové větě jako

V létě si vždycky vzpomene na své první prázdniny u moře

má každá ze zastoupených předložek jinou ze tří základních prepozičních funkcí.

Nesporně nejčastější je (1) funkce typu V – S, tj. vyjádření relace (označované ve schématu jako –) mezi verbem a substantivem, obvykle objektovým, a tedy typicky funkce valenční (vzpomene si na prázdniny). Tato adverbální funkce je jak nejfrekventovanější, tak nejbohatší na paletu užívaných předložek.

I další adnominální funkce (2) typu S – S je valenčně vázaná (ne však na verbum), i když repertoár jejích prostředků už není tak bohatý (prázdniny u moře); prepozice tu vyjadřuje relaci mezi dvěma nominálními výrazy.

Poslední, adverbiální (3) funkcí předložky je typ PROP – S sloužící k vyjádření v dnešním pojetí nevalenčních relací adverbiale k větě (v létě). Při bližším, resp. širším pohledu lze ovšem i tento typ relace považovat za valenční (záleží ovšem na pojetí valence); daná valence se vztahuje k větě jako celku a její přesnější označení je pak spíše adpropoziční než adverbiální.

 

1.2. Jeden ze základních funkčních rozdílů mezi předložkami a spojkami, které obojí jsou v jazycích hlavními relátory, prostředky vyjádření relací, je v tom, že zatímco spojky jsou často omezené jen na vyjádření dané relace mezi větami (např. časové) a jsou v tomto smyslu jednoduché, jsou předložky funkčně složené, přičemž obě funkce, které mají, jsou na sebe navrstvené. Vedle své relační syntagmatické funkce tří typů (1–3, viz výše) mají vždy i svou nominativní funkci. V prvním typu dotvářejí význam verba, za jehož pevnou součást, i když diskrétně zapisovanou, je třeba je také považovat. Dosavadní slovníkové zápisy (nejen české) tradičně odmítají vzít na vědomí prostý fakt, že mluvit s někým je pevná lexikální jednotka odlišná např. od mluvit o něčem nebo mluvit na někoho atd., že to tedy není kombinace mluvčím vždy znovu skládaná dohromady pro potřebu chvíle a že samotná forma mluvit, která má sama ještě další význam, ostatní nemůže v lexikografickém zápisu nahradit (valenci tedy v tomto pohledu má jak samotné verbum, tak předložka, která ji, [33]spolu s jiným významem, verbu dodává). V druhém typu, neméně valenčním, předložky specifikují, doplňují význam substantiva analogicky funkci adjektiva, avšak dělají to mnohem konkrétněji (srov. kuchyňský nůž proti nůž v kuchyni/z kuchyně/pro kuchyň apod.). Ve třetím typu konečně předložka spoluvytváří adverbiale, jehož ustálenosti se dosud mnoho pozornosti nevěnovalo, které však v případech jako z lásky, pro začátek, do jednoho lze jen stěží považovat za znovu a znovu konstruované; bývají tedy často ustálená. Stupeň idiomatizace jednotlivých případů, na nichž se předložka podílí, je přitom různý: zřejmý je u případu do jednoho, který lze i snadno vyjádřit metajazykově (tj. „všichni“), avšak ani pro začátek neznamená jakýkoliv začátek, ale obv. jen začátek skutečně první, a to něčeho nevšedního nebo nevyzkoušeného apod.

 

1.3. Valenčnost zvláště prvních dvou typů předložky je třeba zde zdůraznit, a to proti statickému pojetí např. Mluvnice češtiny (Mluvnice češtiny, 2, 1986, s. 197n.), kde se jednak třetí výše uvedený typ vůbec neuvažuje a jednak se předložka traktuje „pasivně“ jako pouze spoluvytvářející syntaktické funkce substantiv, a tedy bez jakékoliv funkce vlastní. S tím nelze ovšem souhlasit. Obecně tu jde, zvláště u prototypových případů, o funkci a valenci vlastně dvojí, kterou je třeba rozlišovat, a o jejich vzájemnou, nikoliv jednostrannou interakci: na jedné straně stojí valence verba ap. (vyjadřovaná mj. prepozicí), na straně druhé má však svou valenci i samotná předložka, kterou dobře známe už ze systému, slovníku, a není tedy nikterak primárně věcí syntaxe. Obě valence, nesporně dvou různých úrovní a ve vztahu inkluze, spolu přirozeně koexistují; jejich vzájemný poměr však dosud blíže vymezen nebyl, vykládat ho však poukazem na synsémantičnost, lexikální nesamostatnost předložky ap. ovšem nic neříká.

Dodejme, že ve všech těchto valenčních typech je sice postavení substantiva vpravo za předložkou pevné (proto je třeba zdůraznit, že užívané atributy adverbální aj. se týkají jen levé strany předložky), toto substantivum však může být nahrazováno pronominálním či numerálním substitutem (srov. mluvit o tom, tři ku jedné apod.).

 

1.4. Že se však předložky a spojky můžou funkčně překrývat, signalizuje běžný typ verbální valence vyjadřovaný místo nejčastější předložky spojkou, srov. myslet na někoho, ale myslet si že aj. Jednoslovné předložky, donedávna jediné, které gramatická teorie znala, tvoří formálně a početně relativně zřetelnou a výraznou třídu (viz blíže v 2.2.), o jejíchž členech se obvykle nepochybuje. V důsledku zvláštní povahy sémantické oblasti podobnosti a s ní spřaženého srovnávání je však třeba si uvědomit i to, že formy (jednotky) jako a než můžou být, podle užité teorie, stejně tak předložkami jako spojkami, srov. delší než on a závislý na něm s toutéž obecnou strukturou (A prep S/pron, za spojky považuje jejich ekvivalenty leckterý jazyk, srov. např. angličtinu a její slovníky). Obecně však tu jde v češtině o výrazné výjimky.

 

1.5. To, že jazyk nerad užívá téže specifické struktury pro dvě různé funkce, je-li frekventovaná, je dobře vidět na ojedinělém výskytu víceslovných idiomatizovaných předložek typu bok po boku, tváří v tvář, kde se může tatáž struktura dostat při dvojím zapojení (tj. zapuštění jedné do druhé) do určité kolize (druhý typ výše), srov. např. samotný hrdina tváří v tvář nepříteli, kde funkční kontext, resp. [34]struktura funkce předložky S – S stojící mezi dvěma substantivy (S – S) je totožná s její vlastní strukturou (jde zde tedy o S – (S – S)prep – S).

Vedle uvedených tří typů prepoziční funkce se lze zcela výjimečně setkat i s případem, kdy prepozice stojí nikoliv před jménem, ale před adverbiem, srov. pro jednou, pro tentokrát. Jazyk tu však prepoziční formu nijak jako prepozici nevyužívá, uvedené případy jsou plně idiomatické a funkčně tudíž o žádnou výjimku nejde. Konečně případy jako tam u dveří, včera v pět hodin lze jako příklady na další typ funkce předložky (tj. za adverbiem) odmítnout, protože jde o prostou juxtapozici, a nikoliv o valenční vztah; adverbium tu lze také snadno vypustit.

 

2. Forma

Po stránce formy si všimneme především fonologického skladu (2.1.), kombinatorické struktury (2.2.) a valence předložky (2.3.) v její systémové platnosti a podobě.

 

2.1. U jednoslovných prepozic je fonologicky pozoruhodné, že začínají více než čtyřikrát častěji na konsonant než vokál (v poměru 88:15); nejčastěji začínají na v-, p-, n-, z- (17:16:13:13) a z vokálů na o-, ú-, zatímco začátky na á-, é-, í-, e- či i- se vůbec nevyskytují. Souvislost takovéto distribuce je nasnadě: protože prepozice nejčastěji mají syntagmatickou funkci prvního typu (1), tedy postverbální, a verbum finitum bývá zakončené právě nejčastěji na , , , -e, -i, neuplatňuje se u prepozic stejný začátek proto, aby s předcházejícím verbem nesplývaly v jeden akustický celek.

Ani zakončení jednoslovných prepozic není z tohoto funkčního pohledu nezajímavé. Abychom ho mohli skutečně docenit, je třeba si uvědomit systémovou podobu začátku českých slov obecně. Na materiálu čtyřsvazkového SSJČ (o 192 908 heslech) lze zjistit, že největší zastoupení mají česká slova začínající na p-, z-, v-, k-, n- (podle stránkového zastoupení asi 41; při 539 heslech na 1 straně to představuje odhadem 29741, 18775, 18151, 10384 a 9512 hesel), která představují téměř 45 % všech jeho slov. Srovnáme-li tento stav se situací předložek, které jsou samy vysoce frekventované, vidíme, že předložky na svém konci naopak fonémy – p, -z, -v, -k, -n a také -t vůbec nemají, a to ze stejných důvodů, jako je tomu u prepozičních začátků, tj. aby nedošlo k nežádoucímu zdvojování téhož konsonantu na konci předložky a na začátku následujícího substantiva, což je nejbohatší slovní druh zřejmě ve všech jazycích. Vokalická zakončení jsou pak analogicky okrajová v těch případech, kdy by se jimi zmnožovalo zatížení vokálů, užívaných ve flexi verba, tj. především -e, -i, , -u, popř. se tu nevyskytují vůbec zakončení na , , . V širším smyslu tu tedy jde nepochybně o statisticky průkazný projev existence funkční homeostáze, resp. vnitřní autoregulace v jazyce.

Protože začátky víceslovných předložek jsou ve své velké většině dané přítomností původní předložky v první pozici (nejčastější jsou v, na, z, s, pod a za, např. v návaznosti na, v souvislosti s, v náhradu za), platí tu v zásadě, tj. s drobnými modifikacemi, závěry zmiňované u předložek jednoslovných. Zakončení „nepředložkové“ předložky víceslovné, tj. kombinace končící substantivem, je ve většině případů zakončením pádů zapojených substantiv (neživotných) všech rodů; souvisí s užitou předložkou v roli prvního komponentu (např. akuzativ na návrh, genitiv [35]za předpokladu atd.). Předložkou v roli posledního komponentu je zakončeno necelých 23 % víceslovných předložek (22,95 včetně předložek z verbálního základu); nejčastěji zastoupené jsou na, s, k, za, pod, v.

 

2.2. Plná distribuce fonémů jednoslovných předložek je rozložená v rozpětí 0–5 slabik, tedy do šesti typů struktury. Charakteristickým projevem jazykové ekonomie je, že (1) všechny čtyři neslabičné prepozice v, s, z, k patří k nejčastěji používaným vůbec (spolu s na představují přes 60 % veškerého úzu předložek). Pro další typy platí, že (2) jednoslabičných předložek je 24 (tj. 23,3 %, např. bez, do, na), (3) dvouslabičných 42 (tj. 40,77 %, např. mezi, proti) a zbytek (4–6) je tří- až pětislabičných (kolem 30 %, např. oproti, následkem, prostřednictvím, nevyjímaje). Je pochopitelné, že původní a historicky nejstarší předložky jsou také nejkratší a naopak; i zde je jazyková ekonomie jasně přímo úměrná délce formy předložky. Počet slabik lze přitom u nejstarší vrstvy předložek, jsou-li zakončené na konsonant, zvýšit v textovém užití jejich textovou vokalizací, tj. dodáním -e, např. pod-pode, k-ke (výjimečně i -u, ku) k usnadnění výslovnosti konsonantických shluků, kvůli rytmu apod. (blíže viz Kučera, 1984). Tato možnost u novějších jednoslovných předložek ovšem neexistuje (srov. uvnitř, jménem, během).

Struktura těchto šesti typů je, celkem v souladu s celkovou povahou češtiny, výrazně konsonantická (K = konsonant, V = vokál), především však pestrá a nehomogenní; přitom jen samotný jednoslabičný typ je vytvářen devíti strukturami, srov.: 

(1)

K:

v, s, z, k

(2)

V:

o, u

 

KV:

do, na, po, za

 

VK:

ob, od

 

KVK:

bez, nad, pod, dík, kol

 

KKV:

při, pro, dle, vně

 

KKVK:

kraj, před, přes, zpod

 

KKKK:

skrz

 

KKKVK:

stran, vzdor

 

KKKKVK:

vstříc

(3)

KVKV:

mezi, mimo, vůči, díky, zeza

 

KKKV:

ústy

(4–6)

další

 

Méně výrazným rysem prepozic jednoslovných je rys selekce začátku formy následujícího osobního zájmena, tj. n-formy nebo j-formy (něho-jeho, ní-jí aj.), srov. bez něho (*bez jeho). Neúspěšnost, resp. nejednoznačnost takovéto systematické selekce u víceslabičných jednoslovných a ovšem i všech víceslovných předložek (ohledně něho? ohledně jeho?) mj. dobře ukazuje, že tradiční bližší členění uvnitř předložek jednoslovných, má-li být o takovéto kritérium opřeno, už není plně opodstatněné.

Struktura víceslovných prepozic je pochopitelně složitější. Setkáváme se tu celkem s předložkami sedmi typů, z nichž však pouze první je ve svých dvou variantách paradigmatický a produktivní z hlediska vznikání nových jednotek; pokrývá přes 90 % všech případů.

[36](1a)

prep – Sabstr: v případě, ve světle, za cenu, z hlediska (285 = 75,19 %)

(1b)

prep – Sabstr – prep: v souvislosti s, bez ohledu na (55 = 14,51 %)

(2)

Vf – prep: nehledě na, vycházeje z (10 = 2,63 %)

(3)

ADV – prep: paralelně s, stranou od, úměrně k (13 = 3,43 %)

(4)

Sc – prep: náhradou za, vzhledem k, směrem k, čelem k (4 = 1,06 %)

(5)

S – prep – S (– prep): bok po boku, ruku v ruce s, tváří v tvář

(6)

izolované: co do, až na, popř. i pokud jde o, co/pokud se týká/týče

(7)

cizí: à la, à conto, ad vocem

Šest neparadigmatických typů (2–7) nedovoluje pro nepočetné zastoupení jednotlivých předložek, kromě několika zřejmých poznámek, hlubší analýzu ani generalizaci; zásadní důležitost však má první typ, kterého si v dalším všimneme blíže (označení prep: předložka, Sabstr: substantivum abstraktní, Vf: verbum finitum, Sc: nenominativní a nevokativní pádový tvar substantiva, ADV: adverbium).

Komponenty víceslovných předložek prvního typu jsou předložka v první pozici, substantivum abstraktní v druhé, popř. i další předložka (u podtypu b) v třetí pozici.

Distribuce předložky v první pozici (viz výše) zahrnuje přitom jak šest nejčastějších v, na, z, s, pod, za (tj. 34,7 %, 22,06 %, 9,7 %, 8,82 %, 6,76 % a 6,47 %), tj. přes 88 % všech předložkových kombinací, tak naprostou absenci takových předložek, jako je kvůli, mezi, mimo, místo, nad, ob, okolo, proti, před, přes, skrz (přičemž předložky o, od, pro, při, u jsou zcela okrajové). Naproti tomu distribuce předložky ve třetí pozici (tj. jen u druhého subtypu) je jiná a obecně chudší, vyšší frekvenci mají jen předložky na, s a k, ostatní jsou spíše okrajové. Celkově se tu vůbec nevyskytují předložky typu bez, kvůli, mezi, mimo, místo, nad, okolo, pod, před, přes, při, skrz, u, z. Vztah mezi obojím typem distribuce je patrný na první pohled: zatímco předložky v roli prvního komponentu zřetelně signalizují tendenci k vyjádření statičnosti (obě nejčastější předložky v, na pokrývající přes polovinu případů tu mají význam lokalizace, umístění, resp. cíle, např. ve spojení s, na podkladě), vyjadřují v souladu s tím koncové předložky jen co nejobecnější relaci (např. bez ohledu na, v protikladu k), ne však už lokalizaci, východisko, srovnání, podobnost či, pochopitelně, významy dynamické. Zvláště v souvislosti s posledním aspektem tu je signifikantní absence předložek při (lokalizace či souvýskyt), z (východisko) nebo podle. Příznačné tu jsou přitom aspoň dvě věci. Na jedné straně se u individuálních předložek nelze setkat s opakovaným výskytem téže předložky v počáteční i koncové pozici, tedy např. *na Sabstr na. Na druhé straně téměř monopolní počáteční předložky v, na (připomeňme si, že dávají dohromady přes 50 % výskytů) se výrazně vyhýbají kombinaci s další předložkou vůbec a náležejí tudíž především k prvnímu subtypu (1a výše). Mnohem silnější je přitom tato tendence u předložky na, kde víceslovné předložky typu na protest proti či na rozdíl od představují tudíž čestné výjimky; dominantní a expanzívní role předložky na v češtině obecně je ostatně dobře známá i v jiných ohledech.

Zcela zásadní je u tohoto hlavního typu víceslovných předložek postavení středního komponentu, který je systematicky obsazován substantivem povahy abstraktní (v zásadě v singuláru, jen 6 % užívá plurálovou formu, jejich konkrétní pádová forma souvisí přitom s přítomnosti první předložky). Pokud se tu výjimečně vyskytne substantivum konkrétní, srov. v čele s, pod pláštíkem něčeho, po boku (a dále ještě substantiva ruka, prapor a zástěrka), jde vždy o význam přenesený, a tedy [37]zase nekonkrétní; podobnou povahu mají i nečetné výjimky substantiv vázaných sémanticky na místo (cesta, pole, půda, práh, stopy, šlépěje). Povaha zastoupeného většinového typu abstrakt přitom není libovolná. Formálně se tu lze setkat především se substantivy krátkými, s nulovým sufixem (úroveň, nátlak, vliv), popř. jen s ekvivalentní slovotvornou charakteristikou (půda, strana), tedy s případy pokud možno bez sémantické sufixální specifikace. Takovou povahu mají i spíše okrajová deverbativa na -ní, -tí (přání, přihlédnutí, přispění, spojení, vedení apod.). Co do povahy svého základu tu ovšem převažují deverbativa i obecně, tj. i bez těchto sufixů. Naproti tomu je tu téměř naprostá absence substantiv deadjektivních, ať už sufixálních či nikoliv (typu rychlost, červeň); řídké výjimky typu výše (ve výši), tíha, platnost, přítomnost, souvislost v tomto ohledu nejsou jednoznačné ani zřejmé. Zastoupená substantiva tu jsou přitom přítomná vždy v zásadě jen jednou, u jediné předložky; výjimky tu potvrzují pravidlo (typu ohled, nárok, vědomí, zřetel, doba, tj. bez ohledu na, s ohledem na apod.).

V celé této oblasti lze tedy pozorovat především tendenci k tomu, aby tu sémanticky byla zastoupená taková substantiva, která nevyjadřují vlastnost, ale (abstraktní) vztah. Tomu pak odpovídá na jedné straně jak absence deadjektiv (a ovšem konkrét a označení lokálních, popř. i temporálních), zmiňovaná výše, tak slabší zastoupení slov jednoznačně označujících procesy a děje; je zřejmé, že tu pak lze hledat i úzkou souvztažnost mezi potřebou vyjádřit vztah a zastoupením substantiv s významem stavu, kterých je většina. V uvedeném smyslu je tedy typickým reprezentantem substantivního komponentu např. tlak, důkaz (pod tlakem, na důkaz něčeho), méně typickým např. vedení, vliv (pod vedením, pod vlivem) a zcela výjimečným např. bok (po boku). Uvedenou tendenci k vyjádření stavu a tedy vztahu, jak ji signalizuje přítomnost substantivních komponentů, pak v tomto světle zřetelně podporují i tendence ke statičnosti a vyjadřování relace, pozorované u obou prepozičních komponentů.

 

2.3. Posledním formálním aspektem víceslovných prepozic je jejich valence, která je jednak čistě pádová a jednak pádově-prepoziční; v dalším ji zvlášť odlišovat nebudeme, i když je v zásadě jasné, že o čistě pádovou valenci jde především u předložek jednoslovných.

Valence předložek jednoslovných, dobře známá z gramatik, pokrývá všechny pády s výjimkou vokativu. Podle sestupného zastoupení se dobře ukazuje (srov. tabulku níže), že dominantní tu je genitiv, který se téměř bez výjimky vyskytuje u všech předložek novějších a lze tu tudíž mluvit o jasné vývojové tendenci. Nejmenší zastoupení vykazuje překvapivě lokál, který novější předložky vůbec nepřijaly (a ovšem importovaný nominativ).

Genitiv:

70

(např. během, bez, do, jménem, prostřednictvím, tj. 59,8 %)

Akuzativ:

19

(mezi, mimo, na, nad, nepočítaje, nevyjímaje, o, ob, po, pod, pro, před, přes, skrz, v, vyjímaje, vyjma, za, tj. 15,9 %)

Dativ:

12

(díky, k, kvůli, naproti, napříč, navzdory, oproti, proti, úměrně, vstříc, vůči, vzdor, tj. 10,3 %)

Instrumentál:

9

(mezi, nad, napříč, pod, před, s, za, konče, začínaje, tj. 6,8 %)

Lokál:

5

(na, o, po, při, v, tj. 4,3 %)

Nominativ:

3

(kontra, versus, via, tj. 2,6 %)

[38]Valence předložek víceslovných je ve smyslu zdůraznění role genitivu ještě výraznější, stejně jako vyhýbání se lokálu (zastoupení koncových předložek viz výše), srov. přehled:

Genitiv:

304

(např. s podmínkou, v případě, tj. 77,35 %)

Instrumentál:

31

(např. po dohodě s, v souvislosti s, tj. 7,88 %)

Akuzativ:

27

(např. až na, bez nároku na, bez ohledu na, v odměnu za, tj. 6,87 %)

Dativ:

21

(např. na protest proti, ve vztahu k, tj. 5,34 %)

Nominativ:

6

(např. pod titulem, pod jménem, pod názvem, à la, tj. 1,57 %)

Lokál:

3

(v touze po, v závislosti na, nemluvě o, tj. 0,76 %)

Je zřejmé, že obecný a velmi výrazný nárůst genitivu signalizuje i tendenci k unifikaci celého prepozičního systému v oblasti valence, sémanticky a funkčně pak, vzhledem k přítomnosti výrazného nominálního komponentu, k posílení nominativní, resp. nominální povahy předložek.

 

3. Sémantika

Sémantika předložek je předmětem snad ještě větší pestrosti názorů a interpretací, často velmi vágních a sporných, než jejich povaha či vhodný název; do značné míry se tu obecněji projevuje nedostatek vhodného metajazyka (v některých pojetích se i zde mluví o funkci). Souvztažnost významu prepozice a pádu je nejen samostatným tématem (kde stejně tak chybí konsenzus v tom, jak pádové významy vlastně pojímat), je ale i tématem obecně opomíjeným, srov. „složení jeho významu [tj. předložkového pádu] z významu pádu patří, jak se zdá, ke slabým bodům všech předložených koncepcí“ (Bémová – Panevová – Sgall, 1989, s. 134); navíc není jasné, zda není třeba navíc lišit významy systémové od kontextově zapojených.

 

3.1. Aniž půjdeme do detailů jednotlivých přístupů k vlastní prepoziční sémantice, zdá se, že je výhodné ji uvažovat v sedmi třídách, které však, v souvislosti s jejich různou funkcí, nejsou na téže abstrakční úrovni, což zčásti vysvětluje výskyt některých předložek ve více třídách. Pro nedostatek místa se tu omezíme jen na věci zcela obecné. Z těchto sedmi tříd, uvnitř členěných dále a nazvaných procesuálně k označení skutečnosti, že užitím prepozice se dané nomen, resp. nominální fráze zasazuje do určitého relačního rámce, tj. (1) identifikace, (2) klasifikace, (3) kvalifikace, (4) determinace akce, (5) kauzality, (6) lokalizace, (7) temporalizace, vyžadují některé objasnění. Uváděná členství předložek v jednotlivých třídách, pro nedostatek místa bez kontextu, jsou relativně vyčerpávající jen u předložek jednoslovných (srov. i přílohu 1).

 

(1) Identifikací se míní taková vyjadřovaná relace, kterou předložka zařazuje zvláště nomen do vztahu zástupnosti nebo komparativní, srovnávané shody s něčím jiným (podobným či modelem), např. Za prezidenta diplomy předal Novák, Podle otce to není pravda, (tj. (jako) CO/KDO?, místo ČEHO/KOHO? aj.).

Členství: dle, jménem, mezi, mimo, místo, namísto, o, oproti, podle, proti, před, přes, vůči, za; náhradou za, po vzoru, v duchu, ve funkci, v intencích, ve jménu, v rozporu s, v souladu s, ve srovnání s aj.

 

(2) Klasifikací se tu označuje relace, kterou se jméno zařazuje do vztahu příslušnosti do třídy (včetně inkluze, členství, ale i naopak vyloučení ap.), např. Měď patří mezi kovy, Ten člověk je od policie (tj. KTERÝ?).

[39]Členství: konče/-íc, krom/ě, mezi, mimo, nepočítaje/-íc, nevyjímaje/-íc, od, u, v, včetně, vyjímaje/-íc, vyjma, z; až na, bez rozdílu, k účelu, počítaje v to, s výjimkou aj.

 

(3) Kvalifikací se naproti tomu označuje relace, kterou se jméno, zde typicky substantivum i adjektivum, blíže určuje z hlediska udané vlastnosti, kvality (resp. původu, verze, cíle, účelu, bližší specifikace aj.), např. umazaný od bláta, čaj s citrónem, prosba o pomoc (tj. JAKÝ?). Typický je tu transformační přechod do následující, nejrozsáhlejší třídy čtvrté.

Členství: bez, dle, do, k, kolem, kvůli, mezi, na, nad, o, od, ohledně, okolo, po, podle, pro, proti, před, při, s, u, v, vůči, z, za; na adresu, na motivy, na protest proti, po linii, s vyloučením, v hodnotě aj.

 

(4) Determinací akce v širokém smyslu (včetně pohybu) se míní všechny vztahy mezi predikátem a objektem, popř. některými adverbiále, objektem a druhým objektem apod., tj. sémanticky řečeno vztahy ke zdroji, rezultátu, nástroji, cíli, způsobu, zřeteli, účasti na ději, jeho překážce apod., např. hrát na piano, splácet po částech, cestovat o hladu (JAK?/ČÍM?/V CO?/Z ČEHO?/K ČEMU?/S KÝM?/VŮČI ČEMU? aj.).

Členství: bez, dle, do, formou, k, kol, kolem, kontra, mimo, na, nad, navzdor/y, nedbaje/-íc, o, ob, od, ohledně, okolo, po, pod, podle, pomocí, pro, prostřednictvím, proti, před, přes, při, s, stran, u, úměrně, ústy, v, vedle, vůči, vzdor, z, za; co do, ku pomoci, na podporu, po dohodě s, pod vedením, pokud jde o, s přihlédnutím k, s vědomím, v poměru k, ve spolupráci s, ve vztahu k, z pozic, za předpokladu aj.

 

(5) Třídou, nazývanou zde kauzalitou, se celkem pochopitelně míní vztahy celé propozice, nikoliv jen predikátu, k důvodu, účelu děje apod., např. udělal to na přání otce, jít na pivo (tj. PROČ? ap.).

Členství: dík/y, do, k, kvůli, mimo, na, následkem, od, pro, působením, s, skrz, vinou, z, zásluhou; na důkaz, na podnět, na protest proti, na úkor, pod trestem, s cílem, v odměnu za, v odpověď na, v zájmu, z důvodu, z nedostatku aj.

Poslední dvě tradiční třídy, lokalizace a temporalizace, kvalifikující jak výrazy nominální, predikát, tak celou propozici, jsou i tradičně nejlépe známé.

 

(6) Lokalizace zahrnuje předložky vyjadřující 4 základní subtřídy určení polohy (ne/určitá, v bodu, linii, oblasti, popř. blízkosti, KDE?), určení směru kam (ne/určitého, do bodu, linie, oblasti, popř. blízkosti, KAM?), určení směru kudy (ne/určitého, bodem, po linii, oblastí, KUDY?) a určení směru odkud (ne/určitého, z linie, bodu a oblasti, ODKUD?), srov. např. polohu určitou (KDE?) na špičce (bod), podél silnice (linie), na zahradě (oblast).

Členství: blízko, blíže, dle, do, doprostřed, dovnitř, k, kol, kolem, kraj, mezi, mimo, na, nad, naproti, napříč, naspod/u, navrch/u, nedaleko, od, okolo, opodál, po, poblíž, pod, podél, podle, prostředkem, proti, před, přes, při, skrz, stranou, středem, u, uprostřed, uvnitř, v, vedle, v(e)prostřed, vespod/u, vevnitř, via, vně, vprostřed, vstříc, z, za, zespod/a, zevnitř, zeza, zkraje, zpod, zpoza, zprostřed; do blízkosti, na konci, na začátku, směrem do/k/na/proti, ve vzdálenosti, v okruhu, ze vzdálenosti aj.

 

[40](7) Temporalizace zahrnuje předložky vyjadřující především 3 základní subtřídy určení statického (ne/určitého, v bodu či rozmezí a ne/určitě relativního co do následnosti, předčasnosti, popř. současnosti, KDY?), určení východiska (s následným trváním nebo bez něj, v bodu či rozmezí, ODKDY?) a určení cíle (s následným trváním či bez něj, v bodu či rozmezí, DOKDY?, NAKDY?), srov. např. určení cíle (s následným trváním) spát do pěti (bod), půjčit na dva měsíce (rozmezí), resp. (bez následného trvání) odložit na pět hodin (bod), dát úkoly na příští týden (rozmezí) aj. Poněkud stranou stojí případná další subtřída určení frekvence, popř. distributivnosti (po nocích, JAK ČASTO?).

Členství: během, blízko, blíže, dnem, do, k, kol, kolem, koncem, konče/-íc, mezi, na, o, od, okolo, po, počátkem, počínaje, průběhem, před, přes, při, uprostřed, úvodem, v, z, za, začátkem, začínaje/-íc, závěrem, zkraje; do doby, na konci, na začátku, od dob, při příležitosti, s platností od-do, v průběhu, z dob, za časů aj.

Dodejme, že ve většině uvedených tříd jde jak o pozitivní platnost, účast příslušného vztahu, tak o jeho platnost negativní, resp. absenci, srov. např. s ohledem na něco bez ohledu na něco; jednotlivé třídy a subtřídy, ve kterých lze pozorovat časté překrývání významu a tudíž i možnosti víceré interpretace, závislé nejen na teorii, ale i na mluvčím v konkrétním kontextu (a tedy jeho úmyslu, srov. stavba z betonu stavět z betonu a kvalifikaci proti determinaci akce), však mají také často i sklon k odlišné syntagmatické a syntaktické funkci (viz 1.1.) aj.

Otázkový test identifikující typy významu (srov. kapitálkami uvedené otázky) se při bližším pohledu ovšem jeví jako dvojího druhu: zatímco (A) třída 1. a 4. umožňuje se otázkou ptát přímo a pouze na vlastní relaci, vyjádřenou prepozicí, ostatní třídy (B) to neumožňují a otázkový test je možný jen tehdy, je-li do něj zahrnuto jako jeho součást i za předložkou následující nomen. Jednoznačnější otázky testující u typu 2–3, 5–7 pouze druh relace, se přitom obecně žádné nenabízejí. Existence těchto dvou typů tudíž vede k otázce po jejich případné hierarchii a souvztažnosti. Obecně se tu pak projevuje analogie se situací dobře známou z řady syntaktických teorií, řešících především vztah objektu a adverbiale, a to vzhledem k tomu, že pevná kritéria rozlišení či hierarchizace nikdo dosud nenabídl, tudíž pokaždé jinak a stále stejně neuspokojivě, popř. arbitrárně. Ještě obecněji se však ukazuje, že otázkové testy nejsou v jazyce vždy nutně nesporné či navzájem, jde-li o jejich řadu, homogenní.

Výsledky zjištěné sémantické povahy předložek, rozdělené do těchto tříd, zachycuje přehled (na materiálu SSČ):

 

Třídy

Předložky jednoslovné

víceslovné (v %)

 

 

 

 

 

 

(1)

Identifikace

5,6

 

2,90

 

(2)

Klasifikace

4,8

 

2,11

 

(3)

Kvalifikace

4,0

 

–   

 

(4)

Determinace akce

26,4

 

52,77

 

(5)

Kauzalita

8   

 

12,93

 

(6)

Lokalizace

37,2

 

16,36

 

(7)

Temporalizace

14   

 

12,98

 

 

[41]K nejzajímavějším závěrům, které se z daných výsledků nabízejí, patří především tyto: Tradiční a nejstarší makrotřídy lokální a temporální, které u předložek jednoslovných zahrnují více než 60 % funkcí, u předložek víceslovných výrazně na důležitosti i zastoupení klesají. Vedle celkem pochopitelného nárůstu potřeby prepozičně specifikovat více aspekty a okolnosti děje, tedy významy abstraktní, je u předložek víceslovných nejpozoruhodnější, i když kvantitativně méně nápadný nárůst prostředků kauzality. K vyjadřování významů v oblasti kvalifikace, jejíž souvztažnost s jinými třídami je však ještě třeba zkoumat blíže (transformace a posuny tu nejsou nijak obtížné ani řídké), stačí konečně, jak se zdá, v podstatě prostředky jednoslovné.

 

3.2. Všechny monosémní předložky (celkem 51, tj. ve smyslu účasti na uvedených sedmi třídách) jsou zároveň svou formou delší a frekvenčně řidší; polysémní předložky (nejbohatší jsou z s 6 a k, na, po, v, za s 5 významy) jsou naopak zpravidla kratší a mají i vyšší frekvenci. Protože mezi některými typy významů je zřetelná a častá souvztažnost, lze prostě mechanicky pojímanou polysémii (srov. přílohu 1) reinterpretovat podle potřeby i z hlediska těchto souvztažností (zvláště 3 a 4, historicky 6 a 7 aj.): promítají se sem vývojové tendence jazyka. Samostatným tématem je v tomto smyslu i studium souvztažností sémantiky prepozic a prefixů, je-li pojata metodologicky stejně (popis systému prefixů srov. Čermák, 1992). Uvažujeme-li pro prefixy v zásadě jen šest významových makrotříd, tj. lokalia, temporalia, kauzativa, faktitiva, konverzíva a stativa/relativa (uvnitř dále členěné), je např. na první pohled zřejmé, že tu je známá souvztažnost prvních dvou s 6. a 7. třídou prepozic; na druhý pohled je však zřejmé i to, že pozornost a rozpracování si zaslouží především 4. třída prepozic a 3. a 4. třída prefixů, kde jde o výrazné překrývání stejných obecných významů, jakkoliv pojímaných vždy z jiného hlediska. A právě propojení těchto dvou systémových hledisek může leccos ukázat i z vnitřních vazeb jazykového systému.

 

4. Systém

O systémových souvislostech a tendencích jsme výše uvažovali vícekrát (srov. 1.-2.-3.). Závěrem se podívejme ještě aspoň na dvě obecnější systémové souvislosti prepozic, jednak s pády (4.2.) a jednak s funkcí (4.1.).

 

4.1. Souvislost typu funkce prepozic s jejich významem (viz výše 3.) zachycuje tabulka (kde () označuje slabší výskyt, [] výskyt splývající s valencí):

 

 

A (V – S)

B (S – S)

C (PROP – S)

(viz 1.1. výše)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Identifikace

+

+

(+)

 

Klasifikace

+

(+)

 

Kvalifikace

+

 

Determinace akce

+

+

 

Kauzalita

+

+

 

Lokalizace

[+]

(+)

+

 

Temporalizace

[+]

(+)

+

 

 

[42]4.2. Hlavní souvislosti prepozičního a pádového systému z hlediska sémantického lze aspoň orientačně, bez nároku na vyčerpání či určení poměru jednotlivých sémantických tříd, zachytit takto:

 

Sémantické třídy

PŘEDLOŽKY

PÁDY

 

 

 

 

 

 

A

Agens (subjekt)

+

 

Patiens

+

 

Adresát

+

 

Kvantita

+

 

Posesívnost

+

B

Objekt

(+)

+

 

Vlastnost

+

+

 

Prostředek/nástroj

+

+

 

Způsob

+

(+)

 

Lokalita

+

+

 

Temporalita

+

(+)

 

Cíl-téma

+

(+)

 

Příslušnost

+

(+)

 

Zdroj-rezultát

+

 

Zřetel

+

 

Kvalifikace

+

(+)

 

Kauzalita

+

(+)

C

Zástupnost

+

 

Shoda/srovnání

+

 

Účast

+

 

Překážka

+

 

LITERATURA

 

BÉMOVÁ, A. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Znovu k významu prostých a předložkových pádů. SaS, 50, 1989, s. 128–136.

ČECHOVÁ, M.: K expanzi předložky na v současné jazykové praxi. , 64, 1981, s. 33–45.

ČERMÁK, F. – HOLUB, J.: Syntagmatika a paradigmatika českého slova I. Valence a kolokabilita. Praha 1982 (skriptum).

ČERMÁK, F.: České prefixy verbální. In: Přednášky z XXXII. běhu LŠSS. Univerzita Karlova, Praha 1992, s. 47–68.

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Přehled. Pražská imaginace, Praha 1994.

GREENBERG, J. H.: Some universals of grammar with particular reference to the order of meaningful elements. In: Universals of Language. Ed. J. A. Greenberg. The MIT Press, Cambridge, Mass., 2. ed. 1966, s.73–113.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. SPN, Praha 1970.

JELÍNEK, J. – BEČKA, J. V. – TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961. (FSSDTČJ)

JELÍNEK, M.: Výrazy předložkové povahy v dnešní spisovné češtině. In: SPFFBU, XII, A 12. Brno 1964, s. 117–129.

KONEČNÁ, D.: O významech českých pravých předložek. SaS, 35, 1974, s. 261–264.

KROUPOVÁ, L.: Sekundární předložky v současné spisovné češtině. ÚJČ ČSAV, Praha 1985.

[43]KUČERA, K.: K vokalizaci neslabičných předložek v současné češtině. , 67, 1984, s. 225–237.

Mluvnice češtiny, 2. Tvarosloví. Praha 1986. (MČ)

Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy nominální. Red. F. Čermák – J. Hronek – J. Machač. Praha 1988.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1978. (SSČ)

Slovník spisovného jazyka českého, I–IV. Praha 1960–1971. (SSJČ)

TĚŠITELOVÁ M. a kol.: Frekvenční slovník češtiny věcného stylu. ÚJČ ČSAV, Praha 1983.

 

R É S U M É

System, function, form and meaning of Czech prepositions

In contrast to the fact that each tenth word in Czech texts appears to be a preposition the attention paid to prepositions in current handbooks is only marginal; neither is there any unanimous agreement as to how to define them. In this approach, an attempt is made at a complex, yet predominantly paradigmatic, approach to prepositions viewing them as a subsystem in their functional, formal and semantic aspects and paying special attention to their quantitative characteristics. This may be a first attempt at systematic approach to prepositions taking into account both their formal types: 103 single-word prepositions as well as 379 multi-word ones are considered here.

In their function, prepositions appear to serve three types of syntagmatic relation between various word classes, namely adverbal (V-S), adnominal (S-S) and marginally also an adverbial one (proposition-adverb). The overwhelming majority of prepositions are in their use selectionally given by valency of the left-hand component of a syntagm; thus there is precious little choice and freedom for the speaker to decide which preposition to use.

In their form, Czech prepositions have a consonant (v-, p-, n-, z-) in the initial position four times more often than a vowel whose selection is functionally and typically due to the complementary way in which verbs are furnished at their ends (the first of the abovementioned functions being the most frequent one). A similar interdependence is found also between the prepositional formal end and typical initial noun consonants (beginning by p-, z-, v-, k-, n- which amounts to some 45 % of all Czech words). The most frequent prepositions used in multi-word prepositional constructions are v, na, z, s, pod, za in the first position and na, s, k, za, pod, v in the final one. Phonologically, single-word prepositions may be divided into six syllabic types (from 0 to 5); the older a preposition is the shorter it is, as a rule (some vaccillation is due to alternations between simple and -e variants occurring, however, with the oldest prepositions only). Four of the most common prepositions are nonsyllabic (formed by single consonants). Multi-word prepositional structure is more complex forming seven types. However, only one, that having the structure “preposition – abstract noun – (preposition)”, is a paradigmatic one; it accounts for over 90 % of all multi-word prepositions (v případě, za cenu, v souvislosti s, bez ohledu na etc.). Here, both the choice of single-word prepositions in their initial and final positions and the nature of the abstract nouns used (in the second position) are quite typical and predictable, to a large degree; the noun appears to express overwhelmingly a state, not a process or any other meaning. As to their valency, both large types of [44]prepositions prefer Genitive (60 % for single-word prepositions and over 77 % for the multi-word ones).

Semantically, prepositions may be subdivided, in a processual approach into seven general classes of unequal abstract level; there is a possibility of a functional transition (transformation) between some of them. They include (1) identification (who?, what?), (2) classification (which?), (3) qualification (what sort of?), (4) action determination (a number of test questions), (5) causality (why?), (6) temporalization (when? etc.) and (7) localization (where? etc.), all of them further subclassified. Out of the profusion of meanings present here it is the fourth class which seems to be richest in both formal prepositional types (much more so, however, in its multi-word type); on the other hand, qualification-oriented meanings seem to be reserved to single-word prepositions only. Moreover, multi-word prepositions do witness a decrease in their representation of the traditional local and temporal meanings, which are so dominant in the single-word ones.

 

Příloha 1:

 

Distribuce sémantických tříd u jednoslovných prepozic (viz 3.)

 

 

 

 

Ac

akce-cíl

Kúč

kauzalita-účel

Apr

akce-prostředek

Kv

kvalifikace

Apř

akce-překážka

Lke

lokalita-kde

Ar

akce-rezultát

Lkm

lokalita-kam

Aúč

akce-účast

Lky

lokalita-kudy

Azd

akce-zdroj

Lod

lokalita-odkud

Azp

akce-způsob

T

temporalita-jiná

Azř

akce-zřetel

Tdy

temporalita-kdy

I

identifikace

Tod

temporalita-odkdy

K

klasifikace

Tdo

temporalita-dokdy

Ka

kauzalita

 

 

 

Valenční pády (uváděné těsně za předložkou):

 

 

 

 

A

akuzativ

I

instrumentál

D

dativ

L

lokál

G

genitiv

N

nominativ

 

 

 

 

během G

Tdy

bez G

Kv Azř-úč

blízko G

Lke Tdy

blíže G

Lke Tdy

dík/y D

Ka

dle G

I Kv Azp Lkm-ky

dnem G

Tod

do G

Kv Azp Ka Lkm Tdo

doprostřed G

Lkm

dovnitř G

Lkm

formou G

Azp-pr

jménem G

I

k D

Kv Azp A-zř Lke-km Tdy

kol G

Azp-zř Lke-km-ky Tdy

kolem G

Kv Azř Lke-km-ky Tdy

koncem G

Tod-dy

konče/-íc I

Tdo K

[45]kontra N

Ac

kraj G

Lkm-ke

krom/ě G

K

kvůli D

Kv Ka Kúč

mezi I/A

I K Kv Lke-km-ky Tdy

mimo G/A

I K A-úč Lke-ky

místo G

I

na A/L

Kv Ar-pr-zp Ka Kúč Lke-km Tdy-do

nad A/I

Kv Azp Lke-km-ky

namísto G

I

naproti D

Lko-km

napříč G/D/I

Lke-km

následkem G

Ka

naspod/u G

Lke

navrch/u G

Lke-km

navzdor/y D

Azř

nedaleko G

Lke-km

nedbaje/-íc G

Azř

nepočítaje/-íc A

K

nevyjímaje/-íc A

K

o L/A

I Kv Apr-c-zp-zř-př Tdy

ob A

Azp

od G

K Kv Azp Lke-od Tod

ohledně G

Kv Azř

okolo G

Kv Azř Lke-km-ky Tdy

opodál G

Lde-km

oproti D

I

po L/A

Kv Apr-zp-zř Lke-km Tdy-do T

poblíž G

Lde-km

počátkem G

Tod

počínaje I

Tod, K

pod I/A

Azp-zř Lke-km-ky

podél G

Lke-km-ky

podle G

I Kv Azp Lkm-ky

pomocí G

Apr

pro A

Kv Ac-zř Ka Kúč

prostředkem G

Lky

prostřednictvím G

Azp-pr

proti D

I Kv Ac Lke-km-ky

průběhem G

Tdy

před I/A

I Kv Azř Lke-km Tdy

přes A

I Azp-zř Lke-ky Tdy

při L

Kv Azp-zř-úč Lke Tdy

působením G

Ka

s I

Kv Azp-zř-úč (Ka) Kúč Lod

skrz A

Ka Kúč Lky

stran G

Azř

stranou G

Lke

středem G

Lky

u G

K Kv Azp-zř-úč Lke

[46]účinkem G

Ka

úderem G

Tod

úměrně D

Azř

uprostřed G

Lke Tdy

ústy G

Azp-pr

uvnitř G

Lke

úvodem G

Tod

v L/A

K Kv Ar-zp-zř Lke Tdy

včetně G

K

vedle G

Aúč Lke-km-ky

v(e)prostřed G

Lke

versus N

Ac

vespod/u G

Lke

vevnitř G

Lke

via N

Lky

vinou G

Ka

vlivem G

Ka

vně G

Lke-km

vprostřed G

Lke Tdy

vstříc D

Lkm

vůči D

I Kv Azř

vyjímaje/-íc A

K

vyjma A

K

vzdor D

Azř

z G

K Kv Azd-pr-zp-zř Ka Lod Tod

za I/A

I Kv Apr-c-zř Lke-km Tdy

začátkem G

Tdy

začínaje/-íc I

Tod

zásluhou G

Ka

závěrem G

Tdy

zespod/-a/-u G

Lod-ke

zevnitř G

Lod

zeza G

Lod

zkraje G

Lod Tdy

zpod G

Lod

zpoza G

Lod

zprostřed G

Lod

         

 

Příloha 2:

 

Řídké a okrajové prepozice (srov. mj. Kroupová, 1985, s. 49, do popisu nezahrnuté):

 

A důsledkem, namístě, naprostřed, naroveň, poblízku, postupem, použitím, přespříč, rozhodnutím, vnitř, vůkol;

B konec, podélmo, pokraj, poníže, pospod, stranu, strany, vděk, s vyjmutím, vrch, vpříč, vzad, zdéli, zdélí, zprotivá; oprotiv, povrch, povýše, příkrem, rovně, střed, svrchu, vpředku, vpředu, vepředu, vůkolem, vzadu, vzhledně, vzpod, zavrch, zmezi, zpode, zpozad, zpřes;

C dopolou, chyba, mezivá, místová, napolou, naprotiv, naprotivá, napřík, podlevá, podlivá, ponad, popod, poza, protiv, protivá, skrzevá, straněvá, stranivá, zeza, zpomezi, zponad, zpopod.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 1, s. 30-46

Předchozí Robert de Beaugrande: Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Vlna se obrací

Následující Jan Kořenský: Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku