O jazykovém stylu (Diskuse o stylu I)

Josef M. Kořínek

[Articles]

(pdf)

-

Jakýkoli jazykový projev předpokládá dvě věci, a to předně jazyk ve smyslu jistého znakového systému, jako nástroj jazykové činnosti, a cíl projevový. Bez účasti některé z těchto věcí není jazykový projev možný: neúčastní-li se dané činnosti první z nich, není tato činnost činností jazykovou, a neúčastní-li se druhá z nich, není daná činnost, i když je to činnost jazyková, jazykovým projevem.[1] Nutno přitom ovšem obě složky, jazykový systém i projevový cíl, brát ve smyslu náležitě všeobecném: pojem jazykového systému zahrnuje tu stejně systémy „přirozené“ jako systémy více méně uměle konstruované nebo konstruovatelné, zkrátka všechny systémy dané i možné, a to bez rozdílu co do rozsahu společenského kolektiva, o jehož jazykovou činnost jde; a pojem cíle jazykového projevu zahrnuje tu právě tak záměrnost plně uvědoměnou jako cílovost jen více méně podvědomou, a to bez rozdílu, jde-li o projevový cíl v hranicích individua či v hranicích určitého společenského kolektiva a leží-li ten cíl převážně vně nástroje jazykové činnosti nebo převážně v něm samém.

[29]První z těchto nepostradatelných složek jazykového projevu, jazykový systém, je vědním předmětem linguistické teorie; druhá z nich, cíl jazykového projevu, je faktor mimolinguistický, t. j. zkoumání tohoto cíle samého o sobě do linguistiky nepatří. Avšak součástí vědního předmětu linguistiky je všechno to, co v jazykovém materiálu je odrazem cíle jazykového projevu, pokud to jsou jevy jiné než čistě individuální, a tato součást předmětu linguistiky má v linguistické teorii tím větší důležitost, čím vyšších hodnot dostupuje nezbytný znak nadindividuálnosti těch jevů.

Slovem „odraz“ v předcházejícím výroku i v další souvislosti rozumím příslušné jevy vzaté nikoli jednotlivě a samy o sobě, nýbrž v jejich organické celistvosti; „odraz cíle jazykového projevu v jazykovém materiálu“ znamená tedy organickou celistvost toho, čím se uplatňuje vliv určitého projevového cíle na jazyk jako jeho nástroj v konkretních projevech jazykových, jinými slovy: chci tím vyjádřit organickou celistvost všeho, čím se jazyk jako nástroj jazykové činnosti přizpůsobuje svému užití za určitým cílem. Je to ono pomyslné plus v rámci jazykového projevu, abstrahujeme-li od příslušného jazykového systému samého (a — rozumí se samo sebou — od všeho toho, co nemá hodnotu jazykovou).

Specifický odraz cíle jazykového projevu v jazykovém materiálu je jazykový styl.[2]

Je to obdobně tak jako na př. se stylem stavitelským. Stavění předpokládá rovněž dvě věci: nástroj stavitelské činnosti, jejž lze opsat jako souhrn teoretických i praktických norem, pomocí kterých a v rámci kterých architekt pracuje, a nějaký cíl stavění, odrážející se více méně v každé stavbě; tento odraz je právě stavitelský styl. Cíle stavění jsou rozmanité, a to způsobuje větší nebo menší různost stavitelských stylů, tak od typu vysloveně „utilitářského“ s dominantou logickou po typ vysloveně přepychový s dominantou estetickou. Rovněž cíle jazykových projevů jsou rozmanité, někdy více méně si blízké, jindy zas až protichůdné; jde tu na př. o různé druhy a stupně zaměřenosti k přesnému a jasnému vyjádření nebo sdělení a naopak k vyjádření nebo sdělení úmyslně mlhavému a mnohovýznamnému anebo zase o různé druhy a stupně úsilí po krásném nebo ošklivém účinu jazykového projevu atd.

Zásadně lze cíle jazykových projevů roztřídit — v souhlase s ustálenými pojmy idejných citů pravdy, krásy a dobra — ve tři typická zaměření: v zaměření logické, estetické a etické, a to obecně směrem k oběma pólům příslušných protikladů (správnost ~ nesprávnost, krása ~ ošklivost, dobro ~ zlo). V konkretních případech jde ovšem o nekonečně rozmanité kombinace různých druhů a stupňů těchto zaměření, při čemž jedno z nich může více nebo méně dominovat. Podle této dominanty v zaměření jazykového projevu lze pak rozlišovat tři základní typy jazykově-stylové: typ logický, estetický a etický.

Není v programu této studie, provést další podřadné typisování jazykových stylů, bez něhož se ovšem neobejde jakákoli jejich soustavná teorie. Typisování je tu — jako na každém jiném takovém poli vědeckém — spojeno nevyhnutelně s určitou schematisací skutečnosti nekonečně složité, a mluvíme-li na př. o stylu psaném nebo v širokém smyslu spisovném a dále o stylu v užším smyslu spisovném nebo knižním (literárním) na rozdíl od stylu hovorového, o stylu básnickém na rozdíl od stylu prozaického, o stylu náboženském [30]na rozdíl od stylu světského, o stylu aristokratickém na rozdíl od stylu lidového, o stylu obchodním, úředním, žurnalistickém, jevištním, řečnickém, studentském atd., jsme si vědomi toho, že se v nich jak ony základní typy jazykově-stylové, tak i jisté podřadné typy navzájem rozmanitě prolínají a kříží.

Myslíme-li si jazyk jako systém znakových hodnot sám o sobě, tedy odmyslíme-li si od něho cíl jazykových projevů, nemá smysl hodnotit jej ani podle logických, ani podle estetických, ani podle etických měřítek, jinými slovy: jazykový systém jako takový je alogický, anestetický a anetický. Jestliže však si jej myslíme jako nástroj k dosažení cíle jazykového projevu a nazíráme naň tím skrze jazykově zprostředkovaný odraz toho cíle, tedy s hlediska určitého stylu, je ono hodnocení zásadně oprávněné a tvoří integrující složku linguistiky.

Že jen takové jazykově-stylové jevy jsou pro linguistickou teorii bezprostředně významné, t. j. náleží k jejímu vědnímu předmětu, které mají nadindividuální povahu, vyplývá nutně ze základního axiomatu linguistiky jako vědy semiologické. Ke komplexitě nesmírného množství jazykového materiálu — jiným slovem „parole“ — náleží také to, že všechno v něm má vždy nějaké příslušenství jazykově-stylové, které se ovšem může projevovat i negativně, totiž nedostatkem stylové dominance a tedy prakticky jako nepřítomnost stylu, vlastně „nulový styl“. Ve své všeobecnosti představuje tento stylový aspekt jazykového materiálu zásadně nekonečnou odstupňovanost co do protikladu individuum ~ kolektivum, od extremního stupně jazykově-stylových jevů čistě individuálních, ležících mimo hranice jazyka ve smyslu nadindividuálního systému semiologického (jehož pozadí tvoří ovšem jejich nezbytnou podmínku) přes jazykově-stylové jevy méně nebo více kolektivní — podle společenských a vzdělanostních vrstev nebo skupin, podle zaměstnání, věku, pohlaví atd. — až po jazykově-stylové jevy, blížící se v rámci daného jazyka maximu kolektivnosti, takže tu styl už splývá s jazykem samým. Z toho nutno vyvodit zpřesnění odpovědi na otázku, jaké místo přísluší jazykově-stylovým jevům v linguistice: k vědnímu předmětu linguistické teorie náleží jazykově-stylové jevy tím bezprostředněji, t. j. linguistická metoda je vzhledem k nim tím adekvátnější, čím méně jsou specifikem osobního stylu jednotlivců a čím více se v své systemisované celistvosti blíží zvláštnímu samostatnému jazyku. Je to obdobně tak jako při otázce, jaké místo mají v linguistice nářeční jevy ve smyslu územní diferenciace daného jazyka: také nářeční jevy náleží k předmětu linguistické teorie tím bezprostředněji, čím méně jsou specifikem jazykové činnosti jednotlivců a čím více se v své systemisované celistvosti blíží — přes nářečí jednotlivých rodin, obcí, okrsků atd. — svému opositu, jazyku národnímu. Krátce, linguista je při zkoumání jazykově-stylových jevů zaměřen co možno k nadindividuálnímu; v tom je podstatný rozdíl mezi linguistou a stylistikem, neboť stylistik je při zkoumání jazykově-stylových jevů zaměřen naopak co možno k individuálnímu. Z této různosti metodického postoje linguistů a stylistiků plyne, že (jazyková) stylistika je vědní obor se zvláštním předmětem, jímž je „parole“, a že není součástí linguistiky, i když jsou si obě tyto vědy tak spřízněné oblastí skutečnostních jevů, o jejichž zkoumání tu jde, že se práce linguistická a stylistická prakticky ustavičně prolíná a že bez soustavné spolupráce obou věd je náležité řešení jazykově-stylových otázek nemyslitelné. Tak zv. filologie byla prakticky vždy prací převážně stylistickou; někdy si to její pěstitelé uvědomovali i teoreticky, na př. německá škola „Idealistische Philologie“, jejíž [31]stoupenci Vosslerem počínajíc jsou zaměřeni programově co možno k individuálnímu v jazykových jevech, chápajíce je výslovně především jako výraz osobnosti. To neznamená, že by práce této školy neměla svůj nepřímý význam pro linguistiku.[3]

Rozmanitost cíle jazykových projevů způsobuje, že se nástroj jazykové činnosti, jazyk ve smyslu určitého znakového systému, rozrůzňuje více nebo méně pronikavě podle povahy cíle. Tato stylistická diferenciace jazyka se týká všech jazykových plánů; ovšem stupeň vlivu projevových cílů na jazykovou strukturu není vždy stejný, naopak může být značně rozdílný jednak podle toho, o který styl jde, jednak podle jednotlivých plánů jazyka. Samozřejmě může být stupeň vlivu projevových cílů na jazykovou strukturu různý i s hlediska diachronického, tedy podle jednotlivých historických etap daného jazyka. Stupeň toho vlivu musíme měřit nejen podle kvanta zvláštních výrazových prostředků, jež vyznačují určitý styl ve srovnání s jinými styly daného jazyka už samy o sobě (totiž tím, že se v jiných stylech nevyskytují), nýbrž i podle toho, jak jsou v rámci určitého stylu přehodnoceny také všechny ostatní výrazové prostředky toho jazyka, jež vzaty samy o sobě nepředstavují pro tento určitý styl nic specifického a tvoří — podle běžné dnes terminologie — „potenciální složku“ jazykového stylu. Jinými slovy: jazykový styl není pouhá suma vnějších jazykových zvláštnosti, ale všechen jazyk v určitém záměrném používání. Z toho plyne, že zásadně má každý styl svou normovanost, jež je vzhledem k jiným stylům autonomní povahy a závisí na příslušném projevovém cíli.

Stylistická diferenciace jazyka je sice vnějšně obdobná diferenciaci nářeční ve smyslu územním, ale vnitřně je tu podstatný rozdíl. Předně diferenciace nářeční nemá od původu nic společného s cílem jazykového projevu; to však neznamená, že by nářečních rozdílů nemohlo být využito sekundárně jako činitele stylistického (o tomto druhotném stylovém využívání jevů původně mimostylových nebo i mimojazykových viz ještě níže). Dále si třeba uvědomit, že stylistická diferenciace náleží k těm všeobecným jevům jazykovým, které — abych tak řekl — přesahují rámec jednotlivých národních jazyků směrem dolů i nahoru, t. j. 1. stylistická diferenciace zasahuje daný jazyk v celém jeho zeměpisném okruhu, tedy více nebo méně (v závislosti na příslušných mimojazykových podmínek) také v jeho podobách nářečních a 2. základní způsoby stylistické diferenciace jsou více nebo méně společné všem jazykům ve shodě s jejími „mezinárodními“ příčinami a hybnými silami; odtud na př. jazykově-stylové evropeismy v jednotlivých jazycích Evropy. To, jak se tyto společné základní způsoby stylistické diferenciace uplatňují konkretně, může být ovšem jazyk od jazyka, po př. dialekt od dialektu, a také podle jednotlivých etap dějin téhož jazyka, po př. dialektu různé co do stupně pronikavosti. Na různých stupních stylistické diferenciace jednotlivých jazyků se zakládá pojem a hodnocení tak zv. vyspívání jazyka k dokonalosti („pokrok v jazyce“); stupeň této diferenciace jest jediným linguistickým měřítkem „jazykové kultury“, jež není nic jiného než [32]přizpůsobování nástroje jazykové činnosti k rozmanitým cílům projevovým, a tak zv. vyspělosti nebo kultivovanosti jazyka, totiž úhrnného výsledku toho přizpůsobování v určité historické etapě daného jazyka — na rozdíl od diferenciace nářeční, jejíž stupeň je pro kulturu, resp. kultivovanost jazyka zásadně irelevantní (a může nanejvýš signalisovat její úroveň v tom empirickém smyslu, že na př. poměrně vysoký stupeň nářeční diferenciace národního jazyka bývá provázen poměrně nízkým stupněm jeho diferenciace stylistické). Konečně to, čím se liší mezi sebou jednotlivá nářečí, není založeno na strukturální protikladnosti v rámci téhož jazykového systému, nýbrž je to táž mimostrukturální různost jako to, čím se liší mezi sebou — příslušně pronikavěji — jednotlivé jazyky národní. Na rozdíl od toho jsou jednotlivé jazykové styly možné jen svým protikladem k jazykovým stylům ostatním, t. j. relevance a vývoj určitého stylu v daném jazyku jsou podmíněny relevancí a vývojem všech jiných stylů toho jazyka. Vzájemné protikladné napětí jazykových stylů je nekonečně různé podle stupně jejich kolektivnosti — od maximálních hodnot, vázaných k minimální kolektivnosti, až k hodnotám minimálním, vázaným k maximální kolektivnosti, která vyznačuje rozmezí jazykového stylu a jazyka samého, kde se strukturální protikladnost jazykových stylů zvrací v mimostrukturální různost jazyků a tedy norma stylistická v normu jazykovou kat’ exochén, a naopak; tím je zároveň dána logická, estetická a etická indiferentnost jazykového systému. Přitom může mimostrukturální různost mezi jednotlivými jazyky nabýt povahy strukturální protikladnosti jazykově-stylové v rámci některého z nich, stejně jako může té povahy nabýt mimostrukturální různost mezi nářečími téhož národního jazyka v rámci toho jazyka, na př. když se jistého projevového cíle dosahuje užitím cizího jazyka nebo dialektu, a to buď jen jeho jednotlivých prvků (lexikálních, gramatických, fonických), anebo formou souvislých „citátů“ a „interpolací stylistických“; pomezní případ je důsledné užívání různých jazyků k různým projevovým cílům u vícejazyčných jedinců nebo společenských kolektiv (substituování jazyků v jednotlivých stylech).

Tak jako může být v rámci národního jazyka jako stylistického činitele druhotně využito znaků nářečních, mohou nabýt stylistické hodnoty i jiné zvláštnosti jazykové činnosti, které s cílem projevu — a tedy s jazykovým stylem — neměly od původu nic společného. To se týká jak individuálních zvláštností jazykových, způsobených na př. určitými tělesnými nebo duševními vlastnostmi více méně abnormálními nebo okolnostmi individuální jazykové výchovy (vlivem jazykových „vzorů“, bilinguismem), tak i zvláštností kolektivních, podmíněných na př. věkem (zvláštností dětské řeči ve srovnání s řečí dospělých, jazykovými rozdíly generačními) nebo pohlavím. Nutno si však uvědomit, že zdaleka ne všechno, co příjemce jazykového projevu může pociťovat — na pozadí své vlastní jazykové činnosti — jako jev stylový, je jím ve skutečnosti;[4] s jazykově-stylovými jevy máme tu co činit jen tehdy, jsou-li jimi ony zvláštnosti především s hlediska mluvčího, t. j. závisí-li jejich užití na cíli jeho projevu. Zdánlivé jevy jazykově-stylové vznikají promítáním zvláštností jazykové činnosti, jež jsou pro mluvčího „přirozené“ (třebas objektivně může jít o značnou abnormitu nebo i pathologii, tak u parafatiků nebo afatiků), z roviny jazy[33]kové činnosti do roviny jazykového projevu, a toto promítání je příčinou rozmanitých nedorozumění mezi mluvčím a příjemcem jazykového projevu v mluvní praksi a podstatnou chybou v práci teoretiků, vedouc při zkoumání jazykově-stylové povahy daného objektu k nesprávným představám a mylným závěrům. Je tedy jedním ze základních metodických požadavků teorie jazykového stylu, kladeným jak linguistům, tak i stylistikům — a to požadavkem, jenž značně komplikuje práci a jehož se zvláště v pracích stylistiků dosud málo dbalo — aby výzkum jazykového stylu daných objektů (na př. stylu jednotlivých umělců jazyka, produktivních i reproduktivních, stylu jednotlivých literárních škol, stylu jednotlivých sociálních vrstev atd.) byl založen na všestranném vyšetření jejich jazykové činnosti vůbec, neboť teprve na pozadí úplných fakt takto získaných možno s náležitou objektivností rozlišit jazykově-stylové jevy skutečné od zdánlivých.

Pomyslnými extrémy vztahu mezi cílem jazykového projevu a jazykem jako jeho nástrojem je na jedné straně to, že cíl leží výlučně mimo nástroj, a na druhé straně to, že cíl leží výlučně v nástroji; mezi těmito extrémy se pohybuje nekonečné množství konkretních případů, které se mohou více nebo méně blížit jednomu z těch pomezí. Podle dosavadního ustáleného názoru je druhý z uvedených extrémů podstatou jazykového estetična, t. j. „splývání“ cíle jazykového projevu s jeho nástrojem — „samoúčelnost jazyka“ — je specifickým znakem jazykově-stylového typu estetického na rozdíl od jazykově-stylových typů ostatních; tento názor je ve shodě s běžnou dnes představou o podstatě estetična vůbec.[5] Po mém soudu je třeba toto pojetí revidovat; jako linguista chci k této revisi přispět následujícími poznámkami, omezujícími se na jazykovou stránku celé otázky. To, že „splývání“ cíle jazykového projevu s jazykem jako jeho nástrojem není specifikem jazykového estetična proti „jazykovému logičnu“, ukazuje zvlášť jasně způsob práce právě některých moderních logiků: tak pro R. Carnapa není (vědecká) logika nic jiného než — jak on to vyjadřuje — „syntaxe vědeckého jazyka“ a všechny její výroky jsou „výroky o jazyku a jazykových výrazech“.[6] Třeba si zde uvědomit, že je pro naši otázku bez významu speciální vědně-logický obsah jazykových projevů jak tohoto logisty, tak i jiných logistů (a logiků vůbec); pro ni je rozhodná pouze a právě jejich jazyková, resp. stylistická zkušenost při teoretické práci, totiž že si při ní lépe než jiní teoretikové uvědomují „splývání“ cíle svých jazykových projevů (jakožto logiků) s jazykem jako nástrojem této činnosti, a to je pro teoretika jazyka, resp. jazykového stylu dostatečným svědectvím toho, že se „samoúčelnost jazyka“ vztahuje také na oblast jazykového logična, neboť co platí pro oblast jazykového logična vědeckého — a tedy v příslušných důsledcích o jakýchkoli speciálních jazykových projevech jednotlivých teoretiků —, platí pro jazykové logično vůbec, t. j. směrem k oběma jeho pólům. Stejně je pro naši otázku bez významu, jakým způsobem [34]logisté svou jazykovou, resp. stylistickou zkušenost při teoretické práci jako logikové formulují slovně — rozumí se samo sebou, že s hlediska linguistického více méně laicky a tedy zpravidla jen s větší nebo menší výstižností praktickou. Konečně je pro naši otázku bez významu, že si mnoho jiných logiků (a teoretiků vůbec) „samoúčelnost jazyka“ v oblasti logična neuvědomuje; zrovna tak si mnoho básníků neuvědomuje „samoúčelnost“ jazyka v oblasti estetična (jak toto uvědomění, tak i ono formulování leží přece mimo vlastní sféru práce, resp. tvorby jak básníků, tak i logiků, a tvoří jednu z ústředních záležitostí právě teoretiků jazykového stylu, tedy záležitost svým způsobem linguistickou a stylistickou). Tedy postoj, který „popíraje vnější cíl činí z nástroje účel“[7], není specifickým postojem estetickým, nýbrž také postojem logickým; to je — při zaujetí náležitého stanoviska — zřejmé z postupu logistů, který popírá vnější cíl „jazyka vědecké logiky“, t. j. příslušných projevů jazykových, a činí z jejich nástroje programaticky svůj účel, a je to ostatně v souhlase se starou zkušeností, že, čím více je vědecká práce soustředěna k logickému jádru věci, tím víc se při ní uplatňuje stránka jazyková. „Splývání“ cíle jazykového projevu s jeho nástrojem má ovšem různý smysl podle toho, jde-li o estetické nebo o logické zaměření subjektu jazykového projevu (subjektu ve smyslu aktivním i pasivním); ale s touto růzností nemá nic společného sama přítomnost nebo nepřítomnost toho splývání. Faktorem, na němž závisí t. zv. samoúčelnost jazyka, je něco zcela jiného než estetická povaha cíle jazykového projevu: je to síla jazykově-stylové dominanty. Vyjádřeno pro oblast jazykového logična: má-li jazykový projev cíl logický, pak čím více dominuje odraz tohoto cíle v jeho nástroji, tím více je jím jazyk sám. A co tu uváženo s hlediska logického cíle jazykového projevu, platí mutatis mutandis i pro oblast jazykového etična.[8]

[35]Jestliže však splývání cíle jazykového projevu s jeho nástrojem není specifikem jazykově-stylového typu estetického a přítomnost resp. nepřítomnost toho splývání nemá vůbec co činit se specifickou růzností tří základních typů jazykově-stylových, klade se otázka, v čem vlastně tato různost záleží. Po mém soudu má se věc takto. V úvahách o zaměření subjektu projevu na výraz sám nepřihlíželo se dosud náležitě k oné sémantické trojstránkovitosti semiologického znaku, kterou pro oblast jazykových znaků rozpoznal K. Bühler a formuloval jako koexistenci zobrazující, [36]výrazové a výzvové funkce jazyka (Darstellung, Kundgabe nebo Ausdruck, Appell); obecně ji lze popsat jako současný vztah projevu předně k věci, jíž se týká, dále k původci projevu a konečně k tomu, na koho se původce projevu svým projevem obrací. Nuže, ono zaměření na výraz sám je různé povahy podle toho, ke které z těchto tří stránek znaku se vztahuje — a v tom právě záleží specifická diference logična, estetična a etična. Vyjádřeno pro oblast logična, estetična a etična jazykového: specifikum jazykově-stylového typu logického je v zaměření na jazykový znak v jeho funkci zobrazovací (na „jazyk jako Darstellung“), specifikum jazykově-stylového typu estetického je v zaměření na jazykový znak v jeho funkci výrazové (na „jazyk jako Ausdruck“) a specifikum jazykově-stylového typu etického je v zaměření na jazykový znak v jeho funkci výzvové (na „jazyk jako Appell“). Třeba hned zdůraznit, že přitom nesmíme skreslovat náležitý smysl těchto funkcí; tak na př. by tu byl skreslen smysl funkce výrazové zúžením pojmu jazykového znaku jako „výrazu“ kat’ exochén na pojem pouhé jazykové emocionality. Rozumí se samo sebou, že jen v případech extremní dominance jednotlivých typů jazykově-stylových je zaměření na obě zbývající stránky jazykového znaku zatlačeno k minimu; to platí stejně o všech těchto typech a prakticky to třeba zdůrazňovat dnes zvláště pro oblast jazykového estetična: výlučná „samoúčelnost jazyka“ je v této oblasti zjevem právě tak výjimečným (na př. v poesii dadaistické) jako v oblastech jazykového logična a jazykového etična, a nejčastěji se v básnickém (jako každém jiném jazykově-uměleckém) projevu vedle dominujícího zaměření na výrazovou stránku jazykového znaku uplatňuje více nebo méně také zaměření na jeho stránky ostatní, tedy na jazyk ve funkci „zobrazení“ a na jazyk ve funkci apelu.

Zvláště naléhavým úkolem dalšího bádání o jazykovém stylu bude náležité rozlišení toho, co v daném materiálu souvisí se zaměřením na jazykový znak jako „výraz“ a co se zaměřením na jazykový znak jako „výzvu“. Pro naivní povědomí splývá obyčejně estetično a etično v praktickém protikladu krása = dobro ~ ošklivost = zlo, a tato nediferencovanost se ovšem vztahuje i na jazykové estetično a jazykové etično v naivním povědomí jazykovém. Nutno si nyní uvědomit, že uvedená praktická nediferencovanost charakterisuje také stanovisko dosavadní teorie jazykového estetična, nehledě k některým příležitostným náběhům ve směru náležité diferenciace. Uvedu zde aspoň jeden příklad: jazyková metafora není záležitostí jen jazykového estetična (a tedy metafora vůbec záležitostí čistě estetickou), jak by se mohlo zdát podle dosud běžného stanoviska stylistiků, nýbrž zrovna tak záležitostí jazykového etična[9] jako odraz etického cíle jazykového projevu v jazyce jako jeho nástroji, a konečně i záležitostí jazykového logična. Všude je tu skutečný stav věcí mnohem složitější, než to vypadá podle zjednodušujících jednostranných pojetí a závěrů dosavadních. Cesta k pojetí a závěru všestrannějšímu vede ovšem nezbytně přes všestrannější studium jazykového materiálu: co se jazykového etična týká, musíme si přiznat, že z příslušného materiálu nebylo pro teorii jazykového stylu vytěženo skoro nic. To má svou příčinu mimovědeckou: k probádání jazykového etična nestačí analysa jazykových projevů s cílem eticky positivním, tedy jmenovitě tekstů moralistních — to vyžaduje také analysu jazykových projevů s cílem eticky [37]negativním, jmenovitě tekstů pornografických; a soustavné práci právě s těmito teksty klade se řada pochopitelných překážek rázu subjektivního i objektivního, plynoucích z povahy věci samé. Jde tu však o jeden z úhorů volajících stále důtklivěji po rádle linguistově a stylistikově. Připomínám namátkou a jen jednou větou, že odraz etického cíle jazykového projevu v jeho nástroji jeví se kromě známých případů záměrného výběru lexikálního také ve zvukovém a v gramatickém plánu jazyka, na př. snahou po vylučování takových hláskových prvků, resp. hláskových skupin a takových prvků morfematických, které už samy o sobě jsou s to, vzbudit v příjemci jazykového projevu nemravnou asociaci; náleží sem ovšem i opačný zjev, totiž záměrné vyhledávání a hromadění takových prvků. Netřeba opakovat, že tyto jazykově-stylové jevy mohou být — v závislosti od etické i jinaké sociální struktury příslušných jazykových kolektiv — provázeny jazykově-stylovými koreláty estetickými; jde však o to, aby teoretikům jazykového stylu nesplývala korelace ani zde s identitou. Zásadně tvoří jazykové etično osobitou sféru jazykově-stylovou, která je autonomní vzhledem k jazykovému estetičnu i jazykovému logičnu.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 1, pp. 28-37

Previous rd. (= Redakce): Diskuse o stylu

Next Vilém Mathesius: Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou