Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Šestnáctý kongres lingvistů

Renáta Blatná, František Čermák, Eva Hajičová, Karel Kučera, Věra Schmiedtová, Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

16th Congress of Linguists

Mezinárodní sjezd lingvistů se tentokrát konal v Paříži, ve dnech 21. až 25. července 1997. Účastnilo se ho asi 1200 badatelů z nejrůznějších zemí, tedy víc než předchozího kongresu r. 1992 v Quebecu (stručnou zprávu o něm viz SaS, 54, 1993, s. 157–159; údaj v obsahu ročníku je chybný); tentokrát pochopitelně převažoval počet Evropanů (hlavně ovšem Francouzů), nikoli Severoameričanů. Bohatý program byl rozdělen na 21 sekcí, z nichž některé byly samy velmi rozsáhlé, s několika paralelními zasedáními.

Spolu se základními otázkami syntaxe (s vyčleněním formální syntaxe a generativní gramatiky), morfologie, fonologie/fonetiky, typologie a dialektologie byly zastoupeny i obory jako komputační lingvistika, filozofie i dějiny lingvistiky, historická lingvistika, existence ohrožených jazyků a interdisciplinární oblasti osvojování jazyka, jazykových kontaktů, psycholingvistiky, neurolingvistiky a sociolingvistiky (zajímavé byly např. příspěvky o ovlivňování angličtiny a japonštiny, a to jak v oblasti slovníku, tak intonace). Široká pozornost byla věnována sémantice (včetně rozboru aktuálního členění věty) a problematice promluvy a komunikace. V posledně uvedeném okruhu i jinde (mj. v sekci historické lingvistiky, orientované víc na historický detail než na diachronii) bylo ovšem dost příspěvků spíš na úrovni observační, ale byly i přednášky abstraktnější, zaměřené na hledání obecných pravidelností, teorii a explanaci jevů (zajímavé byly v tomto směru např. některé příspěvky v jinak velmi malé sekci znakových jazyků). Lexikologie byla představena řadou témat z okruhů lexikální sémantiky, tvoření slov i kontrastivní lingvistiky aj. Menší zastoupení měla korpusová lingvistika, což potvrdilo zkušenost, že mnozí dobře zasvěcení odborníci dávají před velkými sjezdy přednost specializovaným konferencím.

V souladu s tradicí lingvistických kongresů bylo prosloveno dvanáct plenárních přednášek, rozdělených (ne vždy důsledně) do čtyř tematických okruhů. Prvním okruhem byl vývoj lingvistiky za posledních 50 let, s přednáškami J.-C. Chevaliera, L. Rizziho a H. B. Roséna; hned první referát byl věnován vývoji lingvistiky francouzské, bohužel bez širšího přihlédnutí k mezinárodnímu kontextu (kromě takových bodů jako vztah [237]L. Tesnièra k Pražské škole). V druhém okruhu přednášeli E. König, G. Lazard a C. Watkins o jazykových rodinách, oblastech a typech (vedle obecných otázek srovnávací jazykovědy a typologie věnovali pozornost takovým specifickým okruhům jako typologie zdůrazňovacích výrazů a studium anatolských jazyků). Třetí okruh se týkal vztahu jazykových struktur a duševních aktivit; A. Wierzbická požadovala postup bez abstraktních pojmů, s šedesáti primitivními lexikálními prvky vyskytujícími se podle jejího přesvědčení ve všech jazycích; B. Pottier rozbíral modely mentálních mechanismů s dovozením, že relativně jednoduché mentální mechanismy konceptualizace jsou podkladem složitých jazykových vztahů; R. Jackendoff probíral především otázky lexika (zejména na příkladu angl. slova right), ale bez zřetelného rozlišení mezi jazykovým významem a kognitivním obsahem (resp. gramatickou správností a obsahovou přijatelností vět). V rámci čtvrtého okruhu vyložila D. Wilsonová na pozadí své teorie relevance, že Griceův přístup ke sdělování jako záležitosti především inferenční má nahradit teorii počítající se zakódováním obsahu jako se základem jazyka; dodejme, že s inferencí je jistě třeba pracovat (v mluvě se zpravidla vyrozumívá víc, než se výslovně říká), ale přednášející přiznala, že bez zřetele k zakódování se obejít nelze (ani u jevů z oblasti aktuálního členění). M. Shibatani věnoval svou přednášku rozboru diateze a V. B. Kasevič porovnával francouzský a ruský diskurz ve vztahu ke specifickým rysům kultur obou národů; k jeho závěrům patřilo, že francouzština je příznivá spíše postupům algoritmickým, kdežto ruština heuristickým.

Česká delegace nebyla tentokrát zastoupena zvanou plenární přednáškou, jakou měli na sjezdu v Berlíně 1987 Fr. Daneš a v Quebecu 1992 E. Hajičová, ale nebyla malá ani pasivní. Dnešní poměrně snadné přístupnosti Paříže využilo jedenáct pracovníků různých ústavů Karlovy univerzity, kteří přednesli 4 příspěvky v sekcích (M. Dohalská, E. Hajičová, P. Sgall, J. Tláskal) a účastnili se všech typů diskuse, zejména hráli podstatnou roli v symposiu o závislostní syntaxi, které organizoval havajský počítačový lingvista Stan Starosta. Ten při diskusi o syntaxi připomněl význam české lingvistiky a orientoval diskusi na dobře vybrané otázky po co nejsilnějších omezeních na metajazyk gramatické teorie, včetně projektivity a minimalizace počtu rovin (ta ale, jak upozornili čeští účastníci, nesmí znemožnit funkční zachycení slovosledných variací). Novou verzi své teorie tu představil S. K. Šaumjan (USA) a byly tu analyzovány i problémy formálního popisu větné skladby.

Z dalších symposií (celkem jich bylo 30) připomeňme aspoň několik: D. Zaefferer zvolil za téma otázku „kolik teorie je zapotřebí k porovnatelnosti popisů jazyka“. Vedle jiných tu vystoupili E. Keenan a D. Perlmutter. Ukázalo se, že otázka nebyla dobře položena; ačkoli velmi pěkně zní požadavek předsedajícího „ať žijou ekumenické deskripce a konfesijní teorie“, je jeho platnost podstatně omezena tím, že typ popisu vždycky závisí na teorii, která se v něm uplatňuje. B. Comrie a M. Polinská uspořádali symposium o jazykových univerzáliích, V. Fromkinová o jazyce ve vztahu k inteligenci a mozku, S. Stati o pragmatice dialogu a argumentaci, G. Gross o sémantice pro automatické zpracování jazyků, C. Hagège o jazykových reformách a plánování, M. Gross o gramatických lexikonech, F. Newmeyer o vztahu formální lingvistiky a explanaci jazykové funkce, G. Decsy o vzniku jazyka atd. Jedno z méně úspěšných symposií bylo zaměřeno na frazeologii a idiomatiku, kde se lingvistické směry z různých kontinentů dosud nedostaly do oboustranně plodného kontaktu. Základem diskuse tu bohužel byl jen přístup americký, který zapojuje do popisu frazeologie a idiomatiky psychologické a asociační metody.

Sekce ‘posterů’, kde měli jednotliví autoři možnost u svých panelů vyložit své myšlenky zájemcům, byla poškozena vysokou neúčastí autorů. Do velké míry se soustředila na francouzské příspěvky zaměřené na fonetiku.

Na základě iniciativy C. Hagège (čestného předsedy Evropské jazykové rady), A. Martineta, G. Lüdiho a dalších kongres projednal otázky pluralistické jazykové politiky v Evropě a doporučil věnovat větší pozornost především výuce cizích jazyků (první z nich pokud možno zavést už pro předškolní věk a pak ho uplatňovat i jako jeden z vyučovacích jazyků, druhý požadovat od všech středních škol).

Na valné hromadě v posledním půldni kongresu byl po 20 letech působení R. H. Robinse jako předsedy CIPL zvolen nový prezident S. Wurm z Austrálie, víceprezidentkou se stala V. Fromkinová z USA, mezi členy výkonného výboru CIPL jsou W. U. Dressler (Rakousko), F. Kiefer (Maďarsko), Ch. Lehmann (Německo). Místo příštího kon[238]gresu nebylo zatím určeno, zdůrazněny byly zásady střídání kontinentů a univerzitního prostředí.

Sjezd byl uspořádán ve velkém kongresovém centru, takže (pokud předsedové jednotlivých zasedání dodrželi časové rozdělení přednášek) bylo možné snížit obtíže spojené s jeho velkým rozsahem. K nevýhodám organizace kongresu patřilo ne snad samo velké množství francouzsky formulovaných příspěvků, ale to, že z dvojjazyčného francouzsko-anglického programu nebylo zřejmé, v jakém jazyce bude který příspěvek přednesen. Kromě toho se příspěvky v paralelních zasedáních často překrývaly, někteří mluvčí se bez ohlášení nedostavili a nebylo tedy snadné udržet časový sled tak, aby si každý účastník mohl vybrat, které příspěvky uslyší.

Zdá se, že velké kongresy nutně odrážejí dnešní roztříštěnost lingvistických přístupů, teorií a základních pohledů. Příspěvky na plenárních zasedáních i v sekcích jsou pak až příliš rozmanité nejen co do tematiky, ale i svou hodnotou (snad by stála za úvahu možnost zavést výběrové řízení nebo přijímat velkou část přednášek jako ‘postery’). Těžiště plodných debat se tak postupně přenáší do tematicky vymezených sympozií (seminářů), ve kterých je spíš možné porovnávat nosnost a adekvátnost jednotlivých koncepcí rozboru a popisu jazyka jako systému i sdělovacího procesu. V těchto svých částech, ale i v četných příspěvcích jednotlivých sekcí sjezd potvrdil, že funkční přístupy si zachovávají svou platnost i v dnešní situaci, pro kterou je příznačné zdůraznění počítačových aplikací (včetně korpusové lingvistiky) a základního zřetele k interaktivnímu zakotvení jazyka v promluvě.

Pozn.: Účast autorů na kongresu byla zčásti uskutečněna v rámci projektů GA ČR 405/96/K 214 a MŠMT ČR VS 96151.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 3, s. 236-238

Předchozí Ján Horecký: K nedožitej deväťdesiatke Ľudovíta Nováka

Následující Tomáš Hoskovec: Přehled zasedání Pražského lingvistického kroužku v období 1990/91–1996/97