Derrida a de Saussure

Romana Prouzová

[Rozhledy]

(pdf)

Derrida and de Saussure

V posledních desetiletích je mezi lingvistikou a filozofií zvláštní vztah. Filozofie se zmocnila „svrchovaného“ předmětu lingvistického zájmu – řeči a jazyka, učinila z něho úběžník svých interesů. Sám tento proces je ovšem starší – můžeme jej registrovat řekněme již od počátku století, přinejmenším od chvíle, kdy začaly mít Wittgensteinovy myšlenky širší a podstatnější vliv, od doby, kdy se začala formovat dnes tak vlivná analytická filozofie. Ostatně filozofie se nikdy nevyhýbala a ani nemohla vyhýbat problému řeči a jazyka, toto století však přineslo onu již zmíněnou centraci filozofických interesů na řeč. V této souvislosti jde však o víc: od určitého okamžiku se začala filozofie intenzívně zajímat nejen o řeč jako předmět, zachovávajíc přitom své způsoby tázání, ale filozofové navíc přistoupili ke studiu lingvistické literatury. Jde např. o dílo F. de Saussura – všeobecně uznávaného zakladatele [60]lingvistického strukturalismu. Bezprostřední motivací nepochybně byl ovšem fakt, že francouzský antropologický, etnograficky orientovaný strukturalismus – především zásluhou Lévi-Strausse – vycházel metodologicky z těchto lingvistických zdrojů. Pozornost zaměřená na de Saussura byla dána zpravidla diskusí s těmito antropologicko-etnografickými pracemi Lévi-Strausse, studium de Saussurova strukturalismu bylo tedy studiem pramenů a inspiračních zdrojů etno-strukturalistických teorií. Zmíněnými kontakty pochopitelně nezůstala nedotčena ani lingvistika. Vliv filozofie v některých oblastech jazykovědy je mimořádný, podstatný a určující, lingvistická textologie, teorie verbální komunikace apod. se také vlivem filozofie proměňují natolik, že se charakterem svého diskurzu podobají již více filozofii než některým jiným lingvistickým disciplínám. Dá se tedy říci, že proměny ve filozofii inspirované – také, nikoli pouze – z lingvistických zdrojů měly značný vliv na proměny lingvistického myšlení.

Porozumět těmto nejednoduchým vztahům mezi lingvistikou a filozofií lze pravděpodobně důkladnějším studiem prací J. Derridy. Právě on – aniž by tím nějak podstatně zrušil svou vazbu na kontexty evropského filozofického myšlení – studoval velmi důkladně právě saussurovsky založenou sémiologii a lingvistiku a touto cestou směřoval ke své gramatologii.

Pokud jde o naši situaci, pozornost jeho pracím je soustavněji věnována od konce 80. let (srov. např. Čmejrková, 1993).

Jeho místo v procesu tzv. obratu k řeči (méně vhodně lingvistického obratu, obratu k jazyku) uskutečňujícího se v plné míře ve filozofii a vůbec noetice druhé pol. 20. stol. je všeobecně uznáváno.

Derridův význam je dáván do různých souvislostí: např. Petříček jr (1993) sleduje cestu k Derridovi od prvního vydání Sartrovy (1960) „Kritiky dialektického rozumu“, díla, které včleňovalo sartrovský existencionalismus do marxismu, přes způsob, jakým toto dílo viděli intelektuální revolucionáři roku 1968 a pozdější protagonisté filozofického postmodernismu, především Foucault. Důležité vývojové kroky spatřuje v hledání hranic normality a ne-normality, rozumu a ne-rozumu (srov. v této souvislosti právě Foucaultovy (1993) „Dějiny šílenství“, 1. vydání 1961), což vede jen zdánlivě paradoxně ke kritice rozumu a kultur s ním spjatých. Tady se podle Petříčka jr (1993) rodí „styl“ filozofického écriture, tady se rodí odhalení, že reprezentace světa „věděním“ není nikdy neutrální, „nevinná“, že jde o zcela určité epistémé mající a střežící svoji moc, jsoucí násilím, bez něhož se ono vědění nemůže obejít. Touto cestou se filozofie dostává nejen k řeči, ale přímo k lingvistickým teoriím řeči a jazyka. Dostává se s nimi ovšem do jistého konfliktu, neznamená to, že „lingvistický obrat“ ve filozofii je nějakým bezvýhradným přikloněním filozofie k lingvistickým tématům a metodám. Naopak – pokud je strukturální lingvistika nezrušitelně spjata s instrumentalistickým pojetím jazyka (a to zejména pro evropské, rozhodně středoevropské lingvistické strukturalismy platí), pak je navázání polemické. Podstata této polemičnosti spočívá v tom, že je odhalováno jakési nevidění jazyka právě dané jeho instrumentálním a tudíž transparentním pojetím a nahrazováno představou zkušenosti s jazykem, zakoušení jazyka, jazyk na sebe upozor[61]ňuje, „vyvstává“ nám. Právě proto nejde tedy o lingvistický obrat, ale o obrat k jazyku, ještě přesněji o obrat k řeči, která však se jeví závaznější, silnější, nezávislejší. Porovnáváním sémioticky různých „řečí“ (např. řeči výtvarného umění) s přirozeným jazykem se dospívá k vědomí rovnoprávnosti těchto různých řečí, k vědomí všeobecné arbitrérnosti označujících, přičemž vystupuje do popředí otázka, jaké jsou důsledky toho, že označující může v určitých mezích vést „samostatný život“. Petříček jr (1993) konstatuje, že touto cestou se do strukturalistické a poststrukturalistické filozofie dostává herní pojetí řeči. (Nelze ovšem přehlédnout, že v této studii sleduje především linii francouzské filozofické tradice, linie herního pojetí řeči má však svůj zřejmý počátek především u Wittgensteina, ve specifické poloze i u Heideggera, viz ještě dále.)

Petříček jr (1993) pak konfrontuje de Saussurův postoj ke vztahu psané a mluvené řeči s postojem Derridovým, sleduje postupy Derridova dekonstruktivního čtení Kurzu obecné jazykovědy, které umožňuje „odhalit“ v tomto díle „metafyzický motiv skrytý v tradičním protikladu duše a těla, vnitřku a vnějšku,…“ (s. 20), sleduje de Saussurovu závislost na tom druhu diskurzu, který je dán užíváním pojmu znak. Využívá návazností na opozitivní myšlení lingvistického typu ke sledování způsobů, jakými se ustavuje Derridovo dekonstruktivní myšlení při řešení problémů evidence a diference. Sleduje pohyb Derridova myšlení „z“ a „v“ prostoru vymezeném jednak Husserlem, jednak Wittgensteinem, Lévinasem, pokud jde o vztah znaku (označujícího) a „věci samé“. Výrazná pozornost je věnována vztahu de Saussurovy strukturalistické sémiologie a Husserlovy fenomenologie. Posléze dospívá k závěru, že „différance či archi-écriture je tedy především pohyb: pohyb neustálé diferenciace, artikulace a v jedno s tím i pohyb odkládání a odsouvání. Náš svět je „čitelný“ jenom proto, že v něm pohyb différance vždy již zanechává (nikoli „zanechal“) své stopy. Myslí-li logocentrismus znak jako okliku a jako provizorium, chce dekonstrukce ukázat, že tato oklika a toto provizorium nemají ani počátek, ani konec“ (s. 29–30).

V srovnatelných myšlenkových kontextech se Derridou zabývá např. i Hubík (1994). Také on rekonstruuje myšlenkové prostředí, které Derridovo vystoupení obklopuje a které mu předchází. Věnuje pozornost vztahům Derrida – Husserl, Derrida – Heidegger. Sleduje odhalování „noetické mohutnosti“ psaného jazyka, písma. Spatřuje v Derridově sémiotickém myšlení vývoj od zřetele ke vztahu znak – věc ke vztahu znak – znak. Připomíná, že je třeba „rozmontovat“ veškerou znakovost mající svůj původ v logu, tj. uskutečnit proceduru dekonstrukce. Soudí, že právě u Derridy je obrat k jazyku uskutečněn nejdůsledněji. Znakový svět se tu osvobozuje od lidské subjektivity a představuje určitý způsob kapitulace racionality. Na s. 113 Hubík (1994) např. říká: „Dekonstrukce by měla být pojata jako metoda či technika „dekonstituování“ idealismu a funkce samopohybu jazyka „zevnitř“ „ven“, od ducha k písmu, od kódu k sdělení, od implikace k explikaci, od intence ke komunikaci, od řeči k psaní. Dekonstrukci lze nazvat „funkcí samopohybu jazyka“. V zájmu větší srozumitelnosti je však třeba dodat, že jde o „samopohyb“ vyvolávaný a udržovaný jistými technikami, které realizuje iniciátor dekonstrukce na základě poměrně jasně daných předpokladů koncepce diference derridovského typu. Dekonstrukce je [62]způsob, metoda, technika čtení, jistá práce s textem, intenzívně směřující do textu, práce do sebe sama tak uzavřená, že důsledným komplexním prozkoumáním vztahů mezi znaky a významy v textu odhalí nedůslednosti, paradoxy a kontradikce významové struktury. A sice nutně, protože dekonstruktivní čtení textu vychází z teze, podle níž jsou pozice znaku a významu daného textu dány nejen tímto textem samým, tedy „hrou diferencí“ uvnitř daného, čteného textu, ale současně diferencemi vůči znakům a významům textů, které dekonstruktivnímu čtení sice zrovna podrobovány nejsou, ale existují. Neboť každý znak a význam je stopou jiného znaku a významu. Význam znaku nevyplývá jen ze strukturálního uspořádání (diference) s jinými přítomnými znaky a významy – je dán také diferencemi se znaky a významy momentálně nepřítomnými, ať již ve smyslu diference v prostoru nebo diference v čase.“

Pro lingvistiku je mimořádně důležitý Derridův vztah k de Saussurovi, k jeho Kurzu. Budu se proto dále podrobněji zabývat statí Sémiologie a gramatologie (srov. Derrida, 1993), jež se formou rozhovoru Derridy s Julií Kristevou právě tohoto problému dotýká podle mého názoru významným způsobem. Zároveň jsou v tomto rozhovoru Derridovy základní pojmy prezentovány velmi instruktivně.

V rozhovoru jde o možnost „kritizovat metafyzickou příslušnost pojmu znaku, zároveň vyznačovat i uvolňovat meze systému, v němž se tento pojem zrodil…a takto jej do jisté míry vytrhnout z jeho vlastní půdy“ (s. 31). V těchto souvislostech se pak konstatuje, že saussurovská sémiologie přinesla jednak přesvědčení, že „označující a označované jsou dvě stránky jednoho a téhož výkonu“ (s. 32), jednak vyvázala vztah těchto dvou složek z korelace se vztahem duše a těla. Dále se de Saussure zasloužil o desubstancionalizaci nejen obsahu, ale i výrazu. (Tento desubstancializační akt pozitivně hodnotí Derrida právě ve výše daném smyslu. V lingvistice samé se ovšem mnoho diskutovalo o tom, do jaké míry tato desubstancionalizace, tedy skutečnost, že de Saussure takto formuloval jakousi univerzální algebru jazyka, znamená i zrušení vztahu označujícího k materii znaku a označovaného k „obsahům vědomí“.) Derrida upozorňuje, že de Saussure nemohl ovšem pojmu znaku užívat „absolutně nově“ (s. 32), chtěl-li tento pojem uchovat. Byl si toho však vědom. Touto cestou podle Derridy de Saussure zůstal v zajetí jazyka západní metafyziky, jeho „běžný jazyk“ není „ani nevinný, ani neutrální“ (s. 33). (V této souvislosti ovšem si je třeba uvědomit, že nejde o to, že jakýkoli přirozený jazyk je kulturně, civilizačně vázán, ale o to, že také teoretický jazyk de Saussurův nemohl nebýt a nesetrvat uvnitř jazyka západní metafyziky.) Z této vázanosti pak vyplývají Derridovy kritické poznámky: především de Saussure neuskutečnil krok k (Derridovu) „transcendentálně označovanému“, „které by v sobě, ve své vlastní esenci neodkazovalo k žádnému označujícímu, překračovalo by řetězce znaků a v jistém okamžiku by již nefungovalo jako označující“ (s. 33), tj. nezrušil skutečnost, že každé označované je zároveň v pozici označujícího. Druhou „chybou“ de Saussurovou bylo, že přes svá východiska pracoval s přirozeným svazkem myšlenky a hlasu, priorizoval mluvenou řeč a oslabil tak účinnost svého pojmu arbitrérnosti. Touto cestou podle Derridy de Saussure privileguje zvukovou substanci a povyšuje jazykovědu na vzor celé sémio[63]logie. Derrida vyčítá de Saussurovi, že tak vzniká dojem, že označující je maximálně blízké „své“ myšlence, či pojmu. Důsledek toho pak jsou jakési pozůstatky psychologismu v de Saussurově sémiologii, které obecnou sémiologii podřizují psychologii. (Pro vývoj posaussurovské lingvistiky byly ostatně charakteristické právě diskuse o jeho psychologismu, jenž byl někdy interpretován jako pozůstatky staršího, předstrukturalistického stavu lingvistiky, jindy konfrontován s „psychologismem“ Chomského, později – v období vzniku různých psycholingvistických teorií – hodnocen naopak pozitivně.) Derrida si je těchto lingvistických reakcí vědom – zmiňuje se o kritických postojích Kodaňské školy i „celé americké jazykovědy“. (Tady je třeba právě odlišit v předcházející závorce zmíněné fáze lingvistického reagování na de Saussurův psychologismus – reflexe glosematické a určitá část zmíněných reflexí amerických patří k oné prvé fázi ohlasů.) Derrida ovšem připomíná, že je-li znak myšlen v rámci teorie komunikace, je nutně v zajetí jakéhosi psychologismu, je zatížen subjekto-objektovým myšlením atd. (I tady je asi třeba rozlišit různé věci: formálně, algebraicky myšlená teorie informace tuto zátěž má jen v důsledku toho, že je inspirována jakousi přirozenou lidskou komunikační zkušeností, generalizuje komunikační schémata směrem vně sociálních struktur, psychologismus je ovšem záměrnou a vědomou vlastností jejich aplikací v podobě teorií společenské komunikace.) Podle Derridy také koncept struktury je zatížen „logocentricky a etnocentricky“, neboť „zlomy (myšlení, R.P.) se znovu a nevyhnutelně vepisují do staré osnovy, kterou je třeba ustavičně rozplétat“ (s. 37).

V dalších úvahách pak Derrida kritizuje de Saussurovu priorizaci mluveného jazyka před psaným. Je třeba chápat „každý proces značení jako formální hru diferencí. A znamená to stop“ (s. 38). Aniž by to považoval za nadřazení písma zvukové řeči, zdůrazňuje potřebu začít tím, že je třeba vytvořit nové pojetí písma. Toto nové pojetí písma lze označovat jako gramé či différance (diferänce). „Hra diferencí totiž předpokládá syntézy a poukazy, které nedovolují, aby v nějakém okamžiku a v nějakém smyslu byl nějaký prvek prostě přítomen sám o sobě a poukazoval pouze k sobě. Ani v řádu mluveného, ani v řádu psaného diskurzu nemůže žádný prvek fungovat jako znak, aniž by poukazoval k jinému prvku, jenž sám není jednoduše přítomný. Toto provázání působí, že každý „prvek“ – foném či grafém – je konstituován na základě stopy jiných prvků této řady či tohoto systému, kterou nese v sobě. Toto provázání, toto tkanivo je text, který se tvoří výhradně transformací jiného textu“ (s. 38–39). (Má-li toto místo být chápáno jako polemika s de Saussurem, pak je to možné jedině v tom smyslu, že Derrida nesporně tytéž principy, které uplatňuje ovšem de Saussure v rámci imanence abstraktně pojatého systému (langue), interpretuje jako „systémovou“ vlastnost textuality a intertextuality.) Zároveň – asi právem – akcentuje Derrida vyšší univerzalitu takového pojetí písma, tím že překračuje „etnocentricky“ fonologické písmo. „Gramé jakožto diferänce je systematická hra diferencí, stop diferencí, onoho rozmísťování, díky němuž se prvky vztahují k sobě navzájem“ (s. 39). „Diference nespadly z nebe a nejsou provždy vepsané v nějakém uzavřeném systému, ve statické struktuře, kterou by mohla vyčerpat nějaká synchronní a taxonomická operace. Diference jsou účinky transformací. [64]Z tohoto pohledu je tedy téma deferänce neslučitelné se statickým, synchronním, taxonomickým, ahistorickým atd. motivem pojmu struktura“ (s. 39). (Je třeba v této souvislosti poznamenat, že původní takto charakterizovatelné chápání struktury langue se např. v Pražské škole zásluhou vzniku diachronní fonologie, prostřednictvím takových pojmů, jako je pružná stabilita, centrum, periferie systému apod., vyvíjelo právě tím směrem, který akcentuje Derrida. – Nezbytná je i terminologická poznámka: termíny transformace a taxonomie sugerují kontext generativní lingvistiky. Pojem transformace tu, v Derridově textu, je třeba chápat velmi obecně, jako změnu, pohyb, nikoli generativisticky úzce terminologicky jako určitý druh formální operace.) Saussurovskou dialektiku mluvy a jazyka – při svém metodologickém postoji pochopitelně – Derrida označuje za cirkulus, který podle něho předpokládá „přítomný“ subjekt, „který by byl jednatelem, autorem a pánem diferänce a jejž případně a empiricky bude následovat“ (s. 40). Tím v rámci programové desubjektivizace desubjektivizuje i subjekt promlouvajícího, jenž závisí na systému diferencí a na pohybu diferänce. Podstatou této části výkladů je Derridovo „přemístění“ diferenčních principů dobře známých již de Saussurovi do textu a intertextu při současné desubjektivizaci „zdrojů“ diferencí.

Další otázka Kristevy se týká rozdílů v Husserlově a Fregově pojetí konceptu smysl vzhledem k způsobu jeho chápání v Derridově sémiologii. (Poznamenám, že v strukturalistické lingvistické tradici byly tyto problémy řešeny v návaznosti, ne-li v závislosti na tom, jak se postupně vyvíjely v logicko-pozitivistické literatuře – srov. pojmové dvojice Sinn – Bedeutung, Bedeutung – Meinung, denotace – designace, extenze – intenze apod.) V této souvislosti Derrida znovu připomíná, že chápání řeči jako „zvnějšňování niterné intimity“ – husserlovsky řečeno jako zvnějšňování (Äusserung) nebo výraz (Ausdruck) – je zdrojem oněch problémů, o kterých byla výše řeč.

V dalším odpovědním bloku se Derrida vyrovnává s problémem expresivního (výrazového, vyjadřovacího, zvnějšňovacího) charakteru řeči. Pochopitelně – vždyť skutečnost, že výrazem je zvnějšňováno něco imanentního lidské subjektivitě a zároveň je to zvnějšněno, „zcizeno“ směrem mimo tuto subjektivitu a mimo výraz sám, činí potíže při výše vyložené textově-intertextové identitě každého vyjadřujícího. Říká, že „není-li expresivismus jednoduše a provždy překonatelný, je nicméně expresivita vždy už překročena –“ (s. 44). A dále: „přísně vzato je značení, význam pouze tam, kde je syntéza, syntagma, diference a text. A pojetí textu se všemi jeho implikacemi je neslučitelné s jednoznačným konceptem výrazu. Říkáme-li však, že pouze text značí, pak jsme již ovšem transformovali hodnotu označování i znaku“ (s. 44).

Dále pak vyjadřuje svůj vztah k problému logicko-matematických zápisů a přirozených jazyků. Vidí tu několik souvislostí: 1. věda vytvářela matematicko-logické notace s cílem osvobození se od imperialismu spojení logos a fóné, 2. je žádoucí touto cestou posílit rovnoprávnost přirozených a jiných jazyků, 3. pro gramatologii je charakteristické úsilí o kritické zamyšlení nad „přirozenými“ jazyky pomocí „přirozených“ jazyků, naprostá vnitřní transformace klasických způsobů zápisu a systema[65]tická praxe vzájemných výměn mezi „přirozenými jazyky“ a písmy. Tohoto „nekonečného úkolu“ by se měly účastnit logicko-matematické notace. Za pozornost stojí i tato myšlenka: Faktický pokrok matematické notace souvisí „…s dekonstrukcí metafyziky, s hlubokou obnovou matematiky samé jakož i pojmu vědy, jejímž byla vždy matematika modelem“ (s. 45). (Je na tomto místě myslím spravedlivé poznamenat, že matematika sama a exaktně založené přírodní vědy vůbec v tomto směru již mnohé vykonaly, převážně na vnitřním vývoji filozofie nezávisle.)

S předchozí citovanou Derridovou myšlenkou souvisí další otázka Kristevy, týkající se vztahu vědy a gramatologie, a toho, zda gramatologie je, či není vědou. Podle Derridy je úkolem gramatologie „dekonstrukce všeho toho, co pojem a normy vědeckosti svazuje s ontotheologií, logocentrismem a fonologismem....gramatologie vědu přepisuje a de-limituje…gramatologie vyznačuje a současně uvolňuje hranice, uzavírající pole klasické vědeckosti“ (s. 46). V závěru se pak vrací k tématu lingvistických strukturalistických inspirací (zde nejen de Saussure, ale i Hjelmslev) a výstižně konstatuje: „…z formalistického a diferenčního motivu, jak je přítomen v de Saussurově Kurzu, lze kritizovat psychologismus, fonologismus a eliminaci písma, které tu jsou rovněž přítomné. A stejně tak v hjelmslevovské glosematice by kritika saussurovského psychologismu, neutralizace substance výrazu (a tzn. fonologismu), „strukturalismus“, „imanentismus“, kritika metafyziky a tematizace hry, pokud by byly dovedeny do svých důsledků, musely nakonec vyloučit všechnu naivně používanou metafyzickou konceptualitu (dvojice výraz/obsah v tradici dvojice označující/označované, protiklad forma – substance aplikovaný na všechny předchozí termíny, „empirický princip“ atd.)“ (s. 46). Je tedy z toho dobře zřejmé, jaké jsou Derridovy cíle: je to kritika vnitřních rozporů sledovaných děl zaměřená ve prospěch dekonstrukce způsobů myšlení západní metafyziky, neboť „v každém systému sémiotických zkoumání -…- koexistují metafyzické předsudky s kritickými motivy: jednoduše proto, že do jistého bodu obývají stejnou řeč či spíše jazyk“ (s. 47).

Položím na závěr tuto otázku: Je jasné, že Derrida při studiu Kurzu sleduje „své“ filozofické anti-metafyzické cíle. Kritika východisek lingvistického strukturalismu ovšem může být motivující i pro lingvistiku, zvláště když – jak již bylo na začátku řečeno – vliv současné filozofické literatury na alespoň určité lingvistické disciplíny je značný. O jaké motivy tedy jde?

Především je tu moment vztahu psaného a mluveného jazyka. Zvláště o evropské lingvistice asi platí, že sice metodologicky hlásá převážně opravdu prioritu mluveného jazyka, ale empirickým základem jejího poznání je tradičně jazyk psaný. Jestliže tedy práce, jako jsou Derridovy, „zrovnoprávňují“ psaný a mluvený jazyk, pak to pro lingvistiku obvykle znamená zvýšení nejen empirické, ale i teoretické pozornosti mluvenému jazyku. A při tomto vyrovnávání pozornosti se míra vzájemné nezávislosti, strukturní svébytnosti „obou jazyků“ potvrzuje.

Derridovo „přesunutí“ diferenčních principů označujícího z abstraktního langue do textuality a intertextuality řeči má své (zčásti odlišně motivované, zčásti filozofií inspirované) paralely v lingvistickém myšlení. „Metafyzická“ polarita langue a parole bývá překonávána a řešena.

[66]S předchozím souvisí i apel, aby lingvistika nejen v uvedeném případě, ale i v řadě dalších rezignovala na jednoduše opozitivní, binaristické myšlení, které je založeno hluboko v jinak inspirujících východiscích fonologického korelativismu. Derridovská inspirace vyzývá, aby základní princip fonologie – tedy evidence diferencí ve významech a funkcích založených na diferencích výrazu – byl aplikován ve svém původním metodologickém smyslu, nikoli na principu jednoduchých analogizujících postupů. Promýšlení vztahu mezi pojmy výraz, funkce, tak jak je dán např. v pražské funkcionální lingvistice, ukazuje, že diference jako nepřetržitý proces se opravdu uskutečňují v řeči a textu, nikoli v rámci imanentně pojatého langue.

Je třeba připomenout, že vývoj lingvistických aparátů v řadě případů již „vlastní silou“, tedy nikoli jen zásluhou filozofických inspirací, leccos z kritizovaných východiskových strukturalistických zadání překonal.

Také Derridovi lze ovšem určité věci vytknout: především to, že „extrémní“ strukturalistický imanentismus principu diferencí zachovává, pouze ho přenáší do textu a intertextu. Současná lingvistika se však výrazně sociologizuje, vnímá své téma po této stránce velmi interaktivně.

 

LITERATURA

 

ČMEJRKOVÁ, S.: Slovo psané a mluvené. SaS, 54, 1993, s. 51–58.

DERRIDA, J.: Sémiologie a gramatologie (Rozhovor s J. Kristevou). In: Texty k dekonstrukci. Bratislava 1993, s. 31–47.

FOUCAULT, M.: Dějiny šílenství. Praha 1993.

HUBÍK, S.: Metafora po Derridovi. In: Úloha metafory ve vědeckém poznání a vyjadřování. Praha 1990.

HUBÍK, S.: K postmodernismu obratem k jazyku. Boskovice 1994.

PETŘÍČEK, M. jr: Předmluva, která nechce být návodem ke čtení. In: J. Derrida, Texty k dekonstrukci. Bratislava 1993, s. 7–30.

SAUSSURE, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Academia, Praha 1996.

Pražská skupina školní etnografie
katedra psychologie PedF UK
Myslíkova 7, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 1, s. 59-66

Předchozí Jarmila Panevová: Úvahy nad Skladbou češtiny M. Grepla a P. Karlíka

Následující Miroslav Komárek: Olga Martincová a kol.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů