Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität

Jiří Zeman

[Recenze]

(pdf)

Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität

Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität

 

Roku 1995 se objevil v rámci edice Specimina Philologiae Slavicae první svazek nové řady nazvané Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität (G. Freidhof – H. Kuße – F. Schindler (ed.). Verlag Otto Sagner, München 1995). Její název dobře vystihuje hlavní cíl – publikovat slavistické studie interdisciplinárního charakteru. Slavistická jazykověda je zde vymezena tradičně jako disciplína zabývající se lingvistickými a filologickými problémy slovanských jazyků. Chápání pojmu interdisciplinarita je však poměrně široké. V některých pracích se projevuje jako využití metodologie různých vědních disciplín (např. lingvistiky a literární vědy nebo právních věd, paremiologie a sociolingvistiky apod.), v jiných jako uplatnění několika lingvistických subdisciplín (např. fonetiky a morfologie). V studiích, v nichž je centrálním pojmem diskurz, se interdisciplinarita ztotožňuje s analýzou diskurzu, kterou se rozumí interdisciplína zahrnující teorii mluvních aktů, pragmatiku, textovou lingvistiku, sémantiku, teorii argumentace a další vědní obory (srov. též Hoffmannová, 1996).

Dosud vydané sborníky řady Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität (1. sv. 1995, 2. a 3. sv. 1996, 4. sv. 1998) jsou záměrně profilovány jako tribuna pracovníků a spolupracovníků univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem. Tato skutečnost se projevuje v dedikování jednotlivých svazků (např. 3. svazek je věnován sedmdesátinám ruské lingvistky E. Zemské, která v roce 1996 působila na univerzitě jako hostující profesorka) a v aktuální reakci na některé události tohoto pracoviště (např. 4. svazek přináší texty referátů přednesených na slavistickém vědeckém semináři uspořádaném v prosinci 1997 a připomíná život, dílo a ukrajinistické zájmy prof. O. Horbatsche, který 23. května 1997 zemřel).

Příspěvky, publikované převážně v němčině a ruštině, ojediněle i v ukrajinštině a polštině, jsou v jednotlivých svazcích řazeny abecedně podle příjmení jejich autorů. To je hlavní důvod, proč sborníky působí tematicky nesourodě. Přesto v dosud vydaných svazcích lze vymezit několik tematických okruhů, jichž se dotýká většina publikovaných článků.

Značné množství příspěvků je zaměřeno na pragmatické aspekty diskurzu. F. Schindler zkoumá ruské časopisy věnované problémům sexuality. Na základě rozhovorů s šéfredaktorem časopisu SPID-info a rozboru dopisů čtenářů sleduje vztah mezi záměry redakce a jejich přijímáním čtenáři. A. Grimmová analyzuje strukturu, obsah a formu předmluv vědeckých monografií. Podle autorky jde o relativně samostatný text, který je zakomponován do celkového pojetí monografie; funguje jako pobídka ke čtení (hlavního) textu a jako informačně-orientační pomoc. H. Kuße rozebírá náboženskou komunikační situaci a komunikační cíle jednoho druhu náboženského diskurzu – kázání. L. Goletianiová orientuje svůj vědecký zájem na komunikační neúspěch. Odhaluje jeho příčiny, hledá možnosti jeho překonávání, všímá si jeho užití v anekdotách a sleduje roli zdvořilosti v systému faktorů, které komunikační neúspěch vyvolávají. Textový fenomén přeformulování, pod nějž jsou zahrnuty parafráze, opravy aj., zpracovávají studie G. Freidhofa a A. Grimmové.

[79]Čtyři příspěvky jsou věnovány forenzní lingvistice – vědnímu oboru, který zkoumá problémy týkající se jazykovědy a právních věd (srov. Svobodová, 1997). G. Freidhof se zabývá analýzou právní komunikace. Poukazuje na možné způsoby jejího vedení a vymezuje podmínky, zdroje a pravidla jejího porušování. Tyto problémy ilustruje na dokumentech z moskevských procesů se členy trockisticko-bucharinského bloku z roku 1938. K. Wullenweberová sleduje na materiálu ruských právních textů sémantické a pragmatické rysy verbální komunikace při soudním řízení.

Studie G. Freidhofa o právní komunikaci, L. Goletianiové o politických vtipech či H. Kußeho, který analyzuje způsoby argumentace v novinových interview ruských politiků, názorně ukazují, že slavistický výzkum může zachytit i aktuální politická témata.

Několik článků odráží současný diachronní výzkum slovanských jazyků. D. Zacharin se zaměřuje na historickou pragmatiku. Na materiálu ruských textů 16.–18. století a jejich užití v konkrétních komunikačních situacích zkoumá proměny významu ruských modálních výrazů vzhledem k vývoji ruské společnosti. Etymologické problémy řeší stati H. Kußeho a U. Dukovové (srovnání současné etymologie s pojetím P. Florentského, původ výrazu ščeniti se a jeho polysémie v současných slovanských jazycích). K této skupině lze přiřadit i práce ze srovnávací lingvistiky o vyjadřování časové neurčitosti a nadčasovosti v staroruských památkách (I. Smirnov), o genitivní rekci supina v baltských a slovanských jazycích (R.–P. Ritter) a o vývoji přízvuku ve flexi ruských a ukrajinských sloves (R. Hammel).

Příspěvky M. Fleischera jsou zaměřeny na kulturní sémiotiku. První z nich je teoretickou studií o problémech reprezentativnosti výzkumu v sociálních vědách a kulturologii, ve druhém autora zajímá, jaké časové a prostorové veličiny vyjadřují polská slova mající časový a prostorový význam. Teoreticky zaměřen je i příspěvek B. Brüningové o modelování jazyka a sémantické analýze v teorii pravděpodobnosti. Y. Fan se věnuje vědecké terminologii a zkoumá sémantické vztahy mezi adjektivní a substantivní složkou několikaslovných termínů v ruském odborném textu.

Některé příspěvky stojí na pomezí lingvistiky a literární vědy. Analyzují styl Puškinovy poémy Měděný jezdec (I. Panfilovič), poezii polské básnířky W. Szymborské (P. Roguski) či jazyk a styl polského spisovatele S. Przybyszewského (U. Stelner). Problémů filozofie estetiky se dotýká G. Langer v článku o způsobech vyjadřování krásna v díle N. V. Gogola.

Materiál příspěvků v recenzovaných sbornících tvoří především úryvky z literárních textů a literárních dialogů, méně pak autentické mluvené projevy. Výchozími jazyky jsou hlavně ruština, částečně ukrajinština a polština. Několik příspěvků využívá materiálu češtiny.

P. Kosta se věnuje fatické komunikaci. Na základě transkriptu Jak se baví mladí intelektuálové (viz Müllerová – Hoffmannová – Schneiderová, 1992) sleduje její charakteristické znaky projevující se ve výstavbě celého rozhovoru, v jeho jednotlivých sekvencích i ve výběru řečových prostředků (podrobněji je rozebrána funkce [80]částice jako). V dalším svém příspěvku spojuje metodologii teorie mluvních aktů s teorií překladu a na základě německých překladů díla B. Hrabala a M. Kundery poukazuje na možnosti využití těchto přístupů při překládání literárního dialogu. Z díla M. Kundery vychází i K. Unrathová, která zkoumá vliv presupozic komunikantů na ilokuční strukturu dialogů. A. Grimmová, K. Unrathová a K. von Bocková-Iwaniuková představují společný výzkumný projekt, který je orientován na reformulace v literárním dialogu; výchozím materiálem budou díla české a ruské narativní prózy a dramatu 2. poloviny 20. století.

J. van Leeuwen-Turnovcová se ve svých příspěvcích zabývá českým argotem. Jeho slovní zásobu považuje za dědictví okrajových společenských skupin, pro které jsou charakteristické na jedné straně kočovný způsob života a na druhé straně koncentrace a separace v institucích kasárenského typu. Autorka tyto skupiny charakterizuje a rozebírá specifické kontaktové situace, v nichž dochází k přejímání výrazů z jidiš a výrazů hebrejského a romského původu. České paremiologii je věnován společný příspěvek D. Bittnerové a F. Schindlera; představují v něm výsledky empirického výzkumu zaměřeného na česká přísloví, jejich znalost mezi obyvateli Čech a Moravy a faktory, které tuto znalost ovlivňují (srov. Schindler, 1996).

Součástí některých svazků jsou i recenze nejnovějších knih zabývajících se problematikou slovanských jazyků. Z české lingvistické produkce jsou zde recenzovány publikace O. Müllerové Mluvený text a jeho syntaktická výstavba (H. Kuße) a O. Müllerové a J. Hoffmannové Kapitoly o dialogu (K. Unrathová).

První čtyři svazky nové ediční řady Slavische Sprachwissenschaft und Interdisziplinarität naznačují, že se zde formuje prestižní slavistické periodikum.

 

LITERATURA

 

HOFFMANNOVÁ, J.: Analýza diskurzu (ve světle nových publikací). SaS, 57, 1996, s. 109–116.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. Praha 1992.

SCHINDLER, F.: Sociolingvistické, paremiologické a paremiografické výsledky empirického výzkumu znalosti přísloví. SaS, 57, 1996, s. 264–282.

SVOBODOVÁ, M.: Forenzní lingvistika: obsah a možnosti. SaS, 58, 1997, s. 124–129.

Ústav českého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické
nám. Svobody 301, Hradec Králové

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 1, s. 78-80

Předchozí Oľga Schulzová: Konštantín Palkovič: Záhorácky slovník

Následující Marie Těšitelová: K úloze časopisu Slovo a slovesnost ve vývoji české kvantitativní lingvistiky