Odborný diskurz a vědecká komunikace v nových publikacích

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Academic discourse and scientific communication in new publications

Většina z nás má asi různé pochybnosti o různých kurzech creative writing; zdá se nám, že tvořivému, či dokonce tvůrčímu psaní se nelze naučit v žádném kurzu, a proto se zřejmě podobná výuka u nás stále ještě příliš nerozšířila (s výjimkou gymnázia, a nově už vysoké školy – Akademie J. Škvoreckého v Praze). Na druhé straně: neustále slyšíme o tom, že na amerických univerzitách vedou tyto kurzy přední spisovatelé (a o mimořádných kvalitách americké fiction asi z nás nepochybuje nikdo), kteří si tak vydělávají do té doby, dokud se neuživí pouze literaturou; že si se svými studenty povídají o textech svých, jejich i cizích; že texty společně interpretují, upravují, vzájemně se upozorňují na zajímavé jevy … Kdo by nechtěl takový kurz absolvovat, kdo by se nechtěl nechat inspirovat skutečným „mistrem slova“? A totéž se vlastně týká i – podstatně rozšířenějšího a potřebnějšího – psaní textů odborných. Američtí studenti procházejí na všech stupních školní výchovy kurzy essay writing, paragraph writing, writing for special purposes, academic writing atd. (oporou těchto aktivit je už etablovaná linguistics of writing; srov. o tom už Čmejrková, 1995 aj.). Takové školení absolvují u nás zatím snad jedině studenti anglistiky; jak ukazují ankety a průzkumy (např. Hašová, 1999/2000), ostatní studenti v době psaní diplomových prací bolestně pociťují, že mají s psaním odborných textů nevelké zkušenosti a že se jim nedostalo žádného výcviku v „odborném psaní“. Ani psaní odborných textů se asi nedá skutečně naučit, „vycvičit“; je však možné nabídnout určité zkušenosti, příklady a ukázky, poradit, inspirovat. Studenti, doktorandi, začínající odborní pracovníci, ale i redaktoři aj. takovou nabídkou určitě nepohrdnou.

Autoři příručky Jak napsat odborný text (vyd. Leda, Praha 1999, 256 s.) Světla Čmejrková, František Daneš a Jindra Světlá jsou si celé této situace vědomi a už po léta ji sledují; je to zřejmé z impozantní řady studií (společných i individuálních, domácích i zahraničních), které F. Daneš a S. Čmejrková k tomuto tématu publikovali. Proto jim bylo jasné, že ani oni své čtenáře psaní odborných textů nenaučí; že jim mohou „jenom“ otevřít určitý prostor, vytyčit v něm některé záchytné body, nabídnout různé možnosti. To také v plné míře učinili a rozevřeli před námi prostor široký a rozsáhlý, ale jejich zásluhou do značné míry strukturovaný. Je rozkročen mezi dvěma póly.

Jeden z těchto pólů je dán současnou podobou nadnárodního vědeckého diskurzu a mezikulturní vědecké komunikace, která přichází pochopitelně z oblasti angloamerické. V tomto světě platí nezvratné normy, pravidla, principy výstavby odborného textu, konvence, vzorce, vyjadřovací schémata. Do jisté míry se shodují s poznatky české [116]funkční stylistiky, s jejím vymezením odborného stylu, s mathesiovskou adorací „jasného výkladového slohu“. Vědecký text má být objektivní, logický, věcný, přesný, neosobní, nezaujatý, má se vyznačovat přímočarostí, linearitou, přímým „tahem na cíl“ (předem explicitně stanovený); má být formulován jasně, úsporně, přehledně, srozumitelně; má mít stejnoměrné „dávkování informací“, promyšlené členění a „pevnou myšlenkovou kostru“. Nemá být autorskou exhibicí, nemá se nechat unést touhou po výrazové exkluzivitě a eleganci, ale ani sklouznout ke slangu nebo pracovnímu žargonu. Autor má úzkostlivě dbát na rozlišování „vlastního“ a „cizího“, nevystavit se podezření z vykrádání jiných autorů, ani svůj vlastní text by neměl „prodat“ víckrát. Atd.

Samozřejmě, moderní vědec, příslušník oné nadnárodní, hlavně angloamerické, diskurzní komunity (zapamatujme si tento sociorétorický pojem), ví, že musí také zaujmout své čtenáře či posluchače; že musí svou práci neustále propagovat a popularizovat, dělat sám sobě reklamu, získávat granty a sponzory. Proto může i zavtipkovat, dopustit se bonmotu, vyjádřit se obrazně … Ale jenom „vocuď až pocuď“. Zároveň musí stále dbát na to, aby na začátku svého textu jasně vymezil téma a cíl; aby nezapomněl na metody, výsledky nebo diskusi; aby vše shrnul; aby neměl odstavce příliš dlouhé ani příliš krátké, a aby každý začínal tzv. topic sentence; aby používal raději autorský plurál; atd. Může se nám to nelíbit. Můžeme se rozhodnout, že se svým vědeckým textem a osobitým vyjadřováním zůstaneme sami sebou, zachováme si svou identitu; že nepodlehneme tomuto projevu standardizace, globalizace, „hamburgerizace“, tlaku „nadnárodních korporací“. Ale jestliže se nepřizpůsobíme, nevytrénujeme, nemáme naději na „iniciaci“. Nestaneme se zasvěcenci, členy oné mezinárodní diskurzní komunity. Nenaučíme se, jak se chovat při round-tablech a workshopech, jak psát postery a hand-outy. Bez nezbytné kompetence nemůžeme publikovat v renomovaných časopisech, stát se vítanými účastníky mezinárodních konferencí, či dokonce vstoupit mezi „hostující profesory“. Zůstaneme mimo a za svou „splendid isolation“ tvrdě zaplatíme.

Tím už jsem vlastně přešla ke druhému pólu prostoru, který před námi autoři tak působivě rozevřeli. I tento pól je součástí dnešní společensko-kulturní, filozofické, umělecké atmosféry a zahrnuje v sobě přinejmenším tři vzájemně provázané komponenty: (1) vpád osobnosti, individuality autora do vědeckého diskurzu; (2) zvýšený důraz na interakci, dialog s příjemcem; (3) vyjevování procesu utváření textu. S faktorem osobním (jak správně upozorňuje S. Čmejrková, i v tomto případě musíme rozlišovat skutečného vědce a stylizovaný textový subjekt) proniká do odborného textu subjektivita, individuální postoje, preference a hodnocení, emocionalita, živost, originalita, estetizace vyjadřování (obraznost, metaforičnost); též hravost, humor, vtip, třeba i expresivní výrazy, kolokvialismy, nečekané odbočky – prostě nejrůznější způsoby ozvláštnění a beletrizace, kterými se vyznačuje poloha esejistická. (Srov. o tom už Koževniková, 1984, v roztomilé causerii O užitečnosti lingvistů.) Je to pól, kterému „nic lidského není cizí“, který ignoruje tzv. JÁ-tabu a nestydí se za 1. osobu sg., za autorské sebevědomí a potřebu sebeprezentace, ale ani za projevy nejistoty, pochyb, rezervovanosti, za „opatrnické výhrady“ (hedging) a další prostředky modalizace. (Srov. podrobně v SaS Daneš, 2000.) Tento výrazný subjekt [117]vstupuje do interakce s určitým vztahem ke čtenáři, s určitou strategií; aby čtenáře přesvědčil, využívá rétorických technik, ale manipulace je někdy tak obratná, že čtenář má dojem „nulového psaní“ (srov. citát z R. Barthese na s. 63). Čtenáře oslovuje, obrací se k nim i s výzvami, návrhy, doporučením či varováním. Zjevný či skrytý dialog vede (např. při recenzování) i s jinými autory; uplatňuje vůči nim zdvořilostní strategie, umožňuje jim „zachování tváře“ – ale lze si představit, že někdy s jejich texty nakládá až příliš volně, pohybuje se jimi bez zábran, v postmoderním duchu ruší kult originality a kletbu plagiátu. A připojíme-li k interakci procesualitu, tento subjekt někdy prokládá svůj text orientátory a metatextovými komentáři, poskytuje tak čtenáři „průvodce po textu“, odhaluje mu, co se v textu děje. Na druhé straně ovšem je to subjekt svobodný, nespoutaný žádnými pravidly, schopný překročit jakékoli hranice; proto může celou interakci se čtenáři také ignorovat, odhodit ohleduplnost, zvolit výrazivo bezohledně exkluzivní a odebrat se – à la Derrida – do výlučného území, kam za ním téměř nikdo nemůže.

Jak víme, i to se v současném vědeckém diskurzu stává. Autoři knížky Jak napsat odborný text nám tato řešení nedoporučují; opakovaně však naznačují i tyto možnosti a nechávají na nás, čtenářích, kde si v takto rozkrytém prostoru mezi oběma póly najdeme své místo. A připojují úvahu o tom, kde se mezi kognitivními a pragmatickými kótami pohybují Češi. Zdá se, že čeští účastníci vědeckého diskurzu mají daleko ke klidnému sebevědomí, průzračné jasnosti a uniformní uspořádanosti textů anglosaských. Jsou ve svém vyjadřování spíše váhaví, nejistí, nerozhodní a opatrní, modalizují na každém kroku (počínaje nadpisy K… Ještě o… Na okraj…). Zároveň však jsou (jsme!) neukáznění, neracionální, neberou ohled na čtenáře a nechávají ho dešifrovat texty plné složitých přetížených souvětí, odboček, nominalizací atd. V tom se podle autorů blíží spíše stylu „teutonskému“, stylu odborných textů německých. Samozřejmě tu musíme rozlišovat Čechy jako autory odborných textů českých a textů anglických, ev. jinojazyčných; úvahy o tom, zda určitá vyjadřovací schémata a konvence výstavby textu představují univerzálie volně přenosné z jednoho jazyka do jiného, by nás však zavedly už příliš daleko.

Ostatně o tom, jak rozdílné přístupy charakterizují současný vědecký diskurz, nás přesvědčují i autorské rukopisy obou hlavních autorů publikace, S. Čmejrkové a F. Daneše. Dlouholetí spolupracovníci, jejichž vzájemné porozumění už přineslo řadu pozoruhodných výsledků; a přece, jak jsou jejich rukopisy rozdílné (ač se někdy věnují vlastně stejnému tématu: subjekt v textu, kompozice, titulek aj.). Z textů S. Čmejrkové je patrné její okouzlení či přinejmenším zasažení literaturou anglosaské a anglistické provenience, uhranutí světem academic writing. Mezi těmito texty zahraničních kolegů se pohybuje s lehkostí a šarmem, graciézně se jich dotýká, vybírá z nich spoustu inspirativních citátů a nabízí čtenářům v živé a čtivé formě často zcela nové – byť i jen letmo nahozené – náměty k přemýšlení i originální postřehy. Rovněž texty F. Daneše jsou – jako vždy – ve svrchované míře podloženy znalostí literatury, včetně té nejaktuálnější. Přitom však jsou hotové, dokonalé, do sebe uzavřené, nic v nich nechybí ani nepřebývá, a představují pro čtenáře absolutní a definitivní jistotu. Kolikrát už F. Daneš vyložil své tematické posloupnosti, obsahově logické a kompoziční vzta[118]hy v textu, opakování předmětu řeči, výstavbu odstavců … A vždy – i tentokrát – dokázal najít trochu jinou dikci, dotáhnout své myšlenky, posunout své i naše poznání o něco dál. Jeho přesná a maximalisticky důkladná analýza např. vztahů mezi příčinou a motivem (motivací), důvodem, důsledkem, následkem, výsledkem, účinkem, účelem atd. (včetně nejrůznějších výrazových prostředků, nejen spojek a předložek, ale i sloves jako způsobit, vyvolat, ovlivnit, podmínit, podílet se aj.); nebo rozbor vztahů dvou dějů a vyjadřování temporálních významů; nebo popis způsobů hierarchizace, odstupňování, reliéfnosti v textu, foregrounding a backgrounding nevynechá snad jediný z možných významových odstínů a užívaných výrazových prostředků. Výklad tak vysoké odborné úrovně skoro až překvapuje v popularizační publikaci; proto může být místy pro předpokládané čtenáře poněkud náročný a dovoluji si odhadnout, že některým větám čtenář-nelingvista přece jen „porozumí teprve po dvojím nebo trojím přečtení“ (srov. citát z Mathesia na s. 201). Takový čtenář však bude bohatě odškodněn tím, jak autor zasazuje lingvistické poznatky do kontextu současné filozofie a přírodních věd, jak dokáže pracovat se širším pojetím kauzality (jako sítě vlivů, závislostí, souvislostí), s koncepty teleologie či neurčitosti aj. Trochu méně místa už bohužel zbylo na vysvětlení vztahu mezi dvojicemi pojmů úspornost – rozvitost a implicitnost – explicitnost; i tady bych si ráda jednou přečetla obšírnější, danešovsky dokonalý detailní výklad o tom, nakolik se pojí explicitnost s rozvitostí a implicitnost s úsporností (na s. 203 se totiž u matematických, fyzikálních atd. textů konstatuje vysoká úspornost a zároveň „nízká míra implicitnosti“, tj. explicitnost).

U obou autorů je třeba ocenit množství a reprezentativnost zpracovaného materiálu. Pokud jde o texty lingvistické, znovu si z těchto střípků skládáme a oživujeme charakteristiky stylu výrazných osobností naší lingvistiky – třeba V. Mathesia, V. Šmilauera, J. Vachka nebo M. Dokulila. Množství ukázek však pochází i z oborů přírodovědných a technických a autoři mají vždy na paměti rozdíly mezi texty přírodovědnými (spíše pól kognitivní, styl anglosaský) a společenskovědními (pól pragmatický, styl teutonský). Zároveň však nacházejí řadu rysů a principů společných. Navíc některé výklady (např. Danešovy o výstavbě textu) neplatí zdaleka jen pro texty odborné. Uplatnily by se i v příručce „Jak napsat text“ (která by možná také nemusela být zcela bez užitku).

Tímto obecným dosahem většiny výkladů je také asi dáno, že autoři vlastně až na výjimky nepodali návody, „jak napsat“ jednotlivé žánry vědeckého diskurzu. Hlavní část textů S. Čmejrkové se např. implicitně týká článků. Podrobně se rozebírají různé druhy titulků i typy abstraktů, další žánry uvedené např. ve frontispisu, tj. referát, recenze, kritika, diskuse, polemika, výzkumná zpráva, grantová přihláška aj., se textem spíše jen míhají. Což ovšem není výtka – univerzálnější zaměření výkladů je jistě oprávněné. V této souvislosti se nám vybaví zcela odlišný přístup nedávno zesnulého J. Mistríka (Žánre vecnej literatúry, 1975), který zde byl na s. 31 jakýmsi malým nedopatřením uveden mezi představiteli české lingvistiky. Zvlášť zajímavé by asi bylo soustavněji se zaměřit na to, jak jsou obecné principy výstavby odborných textů specificky aplikovány při produkci projevů mluvených a psaných.

Poslední dvě kapitoly publikace, věnované vertikálnímu členění a grafické úpravě vědeckého textu, zpracovala J. Světlá; tyto pasáže mají z celé knihy nejvíce povahu [119]konkrétní, praktické instrukce pro autory odborných textů. Ti jistě ocení, že se autorka opřela o znalost platných norem a že své rady zaměřila k upravování textů na počítači. Z „doplňujících“, „vedlejších“, „průvodních“ složek textu, jako jsou poznámky, citáty, odkazy, příklady, rejstříky atd., nezapomněla na nic. Stejně tak pokyny pro grafickou úpravu rukopisu jsou tak vyčerpávající, že i zkušený autor si tu vyřeší některý ze svých drobných, ale trvalých problémů. Teď už si snad budu konečně jista, že např. při uvádění autorů s několika rodnými jmény mám iniciály oddělit mezerou; že činím správně, když u proloženého písma udělám mezi slovy mezery tři; že při číselném označování částí textu nemám nikdy psát tečku na konci číselného výrazu; že v případě vsuvky vložené do souvětí musím za pomlčkou na konci udělat ještě čárku. Ani teď si ovšem možná nezapamatuji, že v případě 5. – 10. ledna je pomlčka oddělena z obou stran mezerou, zatímco v případě s. 66–69, 1960–62 nikoli. Lomítko zřejmě nabývá na popularitě, a tak je dobře vědět, že obvykle není obklopeno mezerami. Řadu z nás potěší, že už se nemusí psát interpunkční znaménka na konci jednotlivých položek výčtu. Snad jediný z mých dlouhodobých miniproblémů mi autorka nevyřešila, nebo nepozorně čtu: spojovník z konce řádku se musí zopakovat i na počátku řádku následujícího, ale musí se takto opakovat i pomlčka (např. oddělující vsuvku)?

 

Téměř současně s publikací našich kolegů vyšla i na první pohled podobná, ve skutečnosti však velmi odlišná příručka Zdeňka Šestáka Jak psát a přednášet o vědě (Praha, Academia 2000, 208 s.). Tuto odlišnost se pokusím aspoň v několika bodech postihnout. Knížku napsal přírodovědec a pohybuje se tedy vyloženě v exaktní oblasti přírodních věd: velká pozornost je např. věnována úpravě schémat, grafů, tabulek, kreseb, fotografií, popisků a legend k nim atd. Je to publikace, která se nepoměrně více než ta předchozí hlásí k amerikanizovanému, globalizovanému a unifikovanému světu; okamžitě se s ní přemístíme do prostoru, kde vládne scientometrie, impaktované časopisy a „faktor dopadu“ a kde se naše cena na „světovém trhu vědy“ měří výhradně naší citovaností. (A to se ještě někdy rozlišují citace pozitivní a negativní; vzpomeňme tu např. na informace R. Kocourka při pražské přednášce v Jazykovědném sdružení o provokativním článku A. Sokala a o lavině reakcí, převážně záporných a pobouřených.) Je to svět marketingu, kde i vědec musí umět hlavně „oslovit správný trh“. (Aby nedošlo k omylu: autor má nepochybně pravdu a nemělo by smysl dělat „z nouze ctnost“ a honosit se tím, že to neumíme.) Je to svět neustálého boje o granty a sporů o autorská práva. Exaktní a racionální svět, kde se všechno kvantifikuje – nejen např. náklady spojené s vydáním publikace či rozesíláním separátů, ale i to, že třeba při přednášce proneseme 2 slova za sekundu = 120 slov za minutu = 4 normalizované stránky za 10 min., nebo že při přednášce má být řečník obrácen k publiku aspoň ze dvou třetin … Přesně se stanoví i délka hygienických přestávek, kterými máme prokládat psaní, atd.

Autor se jako přírodovědec přirozeně také daleko více orientuje na vědecký diskurz elektronický a internetový; píše o elektronických verzích odborných časopisů, o vědeckých konferencích na internetu, o možném využití e-mailových „attachmentů“, uvažuje o případném přechodu pouze k „bezpapírovému“ publikování. Co se týče vlastní [120]tvorby textů, udílí čtenářům množství praktických rad, podložených bohatou zkušeností. Pohybuje se přitom téměř výhradně na výše uvedeném prvním, „kognitivním“ pólu. Texty především nemají obsahovat nic zbytečného: jen jedno hlavní sdělení pro čtenáře (take-home message); žádná „nepočítačová slova“ (Příspěvek k…, Ještě o…); žádná synonyma, modalizátory, hodnocení (tj. žádné superlativy, nadsázky, expresivní výrazy apod.); nic nepřesného, nejasného, víceznačného. A co je zajímavé, ani uvozovací slova a obraty, které jsme si pracně osvojili v tolika kurzech a příručkách odborné angličtiny: žádné as a matter of fact, on the contrary, however, moreover, nevertheless…

Neboť autor pochopitelně myslí především na účastníky vědeckého diskurzu v angličtině. Těm poskytuje množství neocenitelných, konkrétních pomůcek: seznam slov a obratů, kde se nejčastěji chybuje (kde hrozí „Czenglish“); upozornění na hlavní úskalí, jako je užívání členů v angličtině, rozlišení that a which nebo nadbytečné there is… Uvážlivě radí, aby autoři nespoléhali pouze na svůj opravný počítačový program. Informuje o rozdílu mezi harvardskou a vancouverskou normou citování, atd. Zaujme nás snad jediná odchylka od kognitivního, a tudíž spíše neosobního pólu: autor zcela odmítá „majestátní plurál“ a doporučuje jednoznačně 1. os. sg. (Cituje, že podle jednoho redaktora plurál mají používat jen „monarchové, editoři a těhotné ženy“.)

V zájmu porovnání je ještě třeba říci, že Z. Šesták se více zabývá procesem tvorby textu než výsledným produktem (tedy symptomaticky Jak psát…, nikoli Jak napsat…). Proto nabízí řadu pokynů pro přípravu rukopisu (včetně fáze „průklestu“, kdy právě odstraňujeme podrobnosti a vše zbytečné) i přípravu přednášky (hand-outy, diapozitivy, průsvitky, videoprojekce aj.), taktické rady pro jednání s redakcemi, pro zakládání nových časopisů, pro recenzování a posuzování, pro přípravu počítačové sazby (proklady, rozpalování aj.), pro desk-top publishing, pro dělání korektur (včetně seznamu značek)… Záběr jeho knihy je širší, spíš než o texty jde opravdu o celou komunikaci ve vědecké sféře. Podrobně, prakticky a účelně charakterizuje žánry vědecké komunikace, a to nejen psané, ale i mluvené; zájem jistě vzbudí doporučení, jak odpovídat na diskusní připomínky, jak vystupovat při tiskové konferenci, jak pronést laudatio, jak upravit poster (jak velké typy písma, v jaké výšce ho umístit) aj.

Knížka Z. Šestáka realisticky reflektuje současnou situaci a v tomto kontextu je rovněž seriózním, poctivým dílem, které jistě najde své čtenáře. Představuji si je především jako mladé, ambiciózní, racionální přírodovědce, kteří co nevidět zamíří na stáž na některou z amerických univerzit. Naproti tomu publikace autorů z Ústavu pro jazyk český může oslovit mnohem širší a diferencovanější publikum. Neubráním se vzpomínce na různé definice postmoderních textů, kde se zdůrazňuje, že text programově míří ke zvrstvenému čtenářstvu: k těm, kteří dokážou identifikovat citáty, aluze a další (inter)textové hrátky, ale i k těm, kteří na intertextualitu nezaberou a budou se zajímat o fragmenty příběhu, o kuriózní postavy apod. Příručka Jak napsat odborný text zajisté není textem postmoderním. I ona však zaujme na jedné straně lingvisty, kteří se budou bavit identifikací přezdvořilého stylu Vachkova či košatých period Dokulilových, či kteří s gustem sledují, jak F. Daneš prohlubuje a zpřesňuje své výklady o větě a textu – a na druhé straně i začínající autory, kteří potřebují hlavně vědět, kde napsat čárku či udělat mezeru.

 

[121]LITERATURA

 

ČMEJRKOVÁ, S.: Psaní a lingvistika psaní. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. FF UK, Praha 1995, s. 288–292.

DANEŠ, F.: Jakou řečí mluví věda. Modalizace vědeckého diskurzu. SaS, 61, 2000, s. 81–92.

HAŠOVÁ, L.: Jak píší studenti své diplomové práce. Češtinář, 10, 1999/2000, s. 47–53.

KOŽEVNIKOVÁ, K.: O užitečnosti lingvistů. In: Aby řeč nestála. Mladá fronta, Praha 1984, s. 200–220.

MISTRÍK, J.: Žánre vecnej literatúry. SPN, Bratislava 1975.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 2, pp. 115-121

Previous László Desző: Two aspects of the study of animacy and case: A contribution to the long-range history of Russian and Serbian

Next Ivana Bozděchová, Eva Hošnová: Ruská analýza odborného stylu