Jadwiga Linde-Usiekniewicz: Określenia wymiarów w języku polskim

Jasňa Šlédrová

[Book reviews]

(pdf)

Jadwiga Linde-Usiekniewicz: Określenia wymiarów w języku polskim

Jadwiga Linde-Usiekniewicz: Określenia wymiarów w języku polskim. Uniwersytet Warszawski, Warszawa 2000. 267 s.

 

Čtenáři tohoto časopisu byli již několikrát informováni o významných výsledcích polského bádání na poli kognitivní sémantiky. Souhrnné pojednání o těchto přístupech přinesly příspěvky I. Vaňkové (1999a,b). Z jejích článků se také dovídáme podrobněji o konceptualizacích barev – jedné ze tří tematických oblastí mezinárodního výzkumného programu, který byl iniciován a koordinován polskými lingvistkami. Další dvě sémantické oblasti, kterými jsou mentální procesy a rozměry, přibližují články I. Nebeské (1999) a J. Šlédrové (2000). Z těchto příspěvků se hlavně dovídáme o konceptualizacích barev, mentálních procesů a rozměrů u českých mluvčích, avšak inspirace polskými pracemi, zejména při vymezení oblastí kognitivních analýz, ale i v rovině metodologické, je nezanedbatelná.

Publikace Jadwigy Linde-Usiekniewiczové se zabývá významem a užitím polských výrazů označujících rozměry. Pokud hodnotíme zkoumaný materiál z hlediska morfologických kategorií, tvoří jej jednak nominativ adjektiv a adverbia, např. 3 metry hluboký, 3 metry hluboko, dále hodnotící adjektiva, např. hluboký – mělký v pozitivu a komparativu, odpovídající adverbia v pozitivu a komparativu a podstatná jména, např. hloubka ve smyslu samotného rozměru (ne však ve smyslu „být hluboko“).

Základním jazykovým materiálem, z něhož autorka vyvozuje podmínky užití zkoumaných rozměrových výrazů, je Korpus tekstów Redakcji Słowników Języka Polskiego PWN, dále využívá příkladů, které zaznívaly v diskusích řízených R. Grzegorczykowou v Instytutu Języka Polskiego, a okrajově bere v úvahu výsledky dotazování rodilých mluvčích. Tento materiál je zpracován komponentovou sémantickou analýzou. Autorčiným cílem je ukázat, že strukturními metodami lze dospět k adekvátnímu popisu významů v oblasti rozměrů.

První část studie se zabývá teoretickými a metodologickými problémy. Jedním z klíčových kroků je vymezení souboru rozměrových adjektiv a stanovení jejich vzá[63]jemných vztahů. Autorka nejprve sestavila množinu adjektiv vyjadřujících fyzikální vlastnosti objektů. Tato adjektiva označuje jako „adjektiva míry“. Vypovídají o výšce, délce, hloubce, šířce, tloušťce a váze fyzikálních objektů. Kritérium, které lze uplatnit pro zvolená adjektiva míry, nemusí být totožné s fyzikálním charakterem vlastností popisovaných objektů. Ukazuje se např., že komparativ rozměrových adjektiv nevypovídá o pravdivostní hodnotě pozitivu. Tuto situaci ilustruje příklad: Polévka je teplejší než pivo, ale pivo je teplé, zatímco polévka je studená.

Následně autorka stanovila základní podmínky pro určování jednotlivých rozměrů. Definuje, kdy je možné říci, že x je velké, nebo malé (nebo ani jedno) ve vztahu k danému směru v prostoru. Z toho vyplývá, že pro rozměrová adjektiva a další rozměrové výrazy je základním sémantickým komponentem jejich orientace v prostoru. Výjimkou je pouze váha, kterou autorka dále ze studie eliminuje.

Dalším krokem je zavedení distinktivních sémantických znaků společných pro všechny související výrazy (např. vysoký, nízký, výška), pro něž je určující směr nebo osa (v uvedeném příkladě vertikální). Poté jsou stanoveny všechny jednotky vytvářející jedno hnízdo. Zde je třeba upozornit na rozdíl od běžných lexikografických postupů, neboť do téhož hnízda jsou zařazena i antonyma, např. hluboký – mělký (głęboki – płytki). Podrobnější analýza všech jednotek konstituujících každé hnízdo přinesla řadu zajímavých zjištění. K takovým patří např. upozornění na sémantický rozdíl mezi nominativem (řeka tři metry hluboká) a hodnocením (hluboká řeka). Toto zjištění je podle autorky novým důkazem polysémie pozitivu.

V druhé části studie jsou teoretické poznatky aplikovány na konkrétní jazykový materiál – na rozměrová určení. V jednotlivých podkapitolách autorka systematicky a podrobně popisuje následující lexikální hnízda: hluboký, vysoký, dlouhý, široký a tlustý.

I když strukturní metody jsou hlavními nástroji výzkumu, v práci je místy patrné uvolnění hranice strukturalismu a její otevření směrem ke kognitivním přístupům k jazyku. Toto prolnutí metod níže objasníme na výkladu významu adjektiva hluboký.

Z hlediska naší percepce světa a orientace v něm lze prostorová schémata považovat za centrální. Bývají usouvztažněna s prožitkem tělesnosti a vytvářejí pevnou základnu pro další konceptuální schémata. Na tuto skutečnost např. upozorňuje M. Johnson (1987), když představuje schémata: „nádoba“, „spojení“, „celek – část“ aj. Johnsonova konceptuální schémata reflektuje řada představitelů kognitivní lingvistiky. Inspiraci touto prací nacházíme i v recenzované publikaci.

Jak kreativně využívá autorka těchto schémat při explikaci významu polských výrazů pro prostorové vztahy, přiblížíme prostřednictvím konkrétního příkladu adjektiva hluboký. Toto adjektivum je základovým slovem, z nějž jsou odvozena adverbia i substantiva stejného lexikálního významu; všechna patří do hnízda hluboký. Svoje výklady zakládá autorka na čtyřech různých představách hloubky, které odpovídají čtyřem typům situací, v nichž můžeme v polštině použít adjektiva hluboký. Tyto situace vysvětluje J. Linde-Usiekniewiczová prostřednictvím představy nádoby/substance (v autorčině terminologii „gospodarz“, což odpovídá anglickému „host“), do kterých může být něco vloženo, a představy předmětu/substance (v práci „intruz“, anglicky „intruder“), které mohou být do nádoby/substance vloženy. Na vztazích mezi nádo[64]bou a vloženým předmětem jsou založeny čtyři typy významu rozměrového adjektiva hluboký. První význam vychází z představy nádoby, která má velký vertikální rozměr – hluboká studna, nebo z představy nádoby (ohraničeného prostoru), která má velký horizontální rozměr – hluboký tunel. Druhý význam je založen na představě hluboké substance, do níž může být něco vloženo – hluboký sníh. Třetí význam je založen na rozměru předmětu, který proniká do substance – hluboké kořeny. Čtvrtý význam se spojuje s představou velkého rozměru, který odděluje předmět od povrchu – hluboká ložiska uhlí.

Další sémantická hnízda již přiblížíme jen velmi stručně. Pro jednotky, které jsou obsaženy v hnízdě vysoký, je diferenční rys založený na vertikální ose (např. od dna k vrcholu). Důležité je směrování odzdola nahoru. Předmět, který je vysoký, musí být směřován nějak vzhůru (např. záclony nejsou vysoké, ani lampy visící z pevného stropu). Totéž se vztahuje i na význam vzdálenosti (např. vysoký strop).

Pro hnízdo dlouhý je nejvýznamnější zjištění, že délka je mnohem komplexnější a vztahuje se k ose, která je význačná pro orientaci objektu. Je viditelně nejdelší (dlouhá hůl, dlouhá budova), nebo se vyznačuje asymetrií (krátký kartáč s dlouhým držadlem).

Pro hnízdo široký je relevantní osa velikosti hladké plochy (povrchu), zatímco u hnízda tlustý se velikost této plochy nehodnotí, protože tloušťka se spojuje s objemem. Kolokace jako tlustá čára (gruba kreska) jsou sémanticky správné, ale ne obrazně (metaforicky, přeneseně).

Do studie jsou taky zahrnuty některé složené výrazy typu podél x (wzdłuż), v hloubi x (w głąb) aj. Ty jsou rovněž přiřazeny do výše charakterizovaných sémantických hnízd.

Orientaci v informačně velmi hutném textu autorka čtenáři usnadňuje prostřednictvím řady tabulek a schematických nákresů. Publikace je doplněna obsáhlým seznamem polské i zahraniční literatury, anglickým obsahem a anglickým résumé.

Recenzovaná studie popisuje problematiku rozměrů v polském jazyce velice zevrubně a lze ji směle považovat za dovršení polských výzkumů v rámci této tematické oblasti. Přívrženci kulturně-kognitivní orientace by patrně při některých sémantických analýzách uvolnili exaktní kritéria ve prospěch jazykové intuice.

 

LITERATURA

 

GRZEGORCZYKOWA, R.: O zkoumání rozdílů v jazykových obrazech světa: obraz psychiky člověka v prostorových metaforách. In: I. Vaňková (ed.), Obraz světa v jazyce. Praha 2001, s. 5–18.

JOHNSON, M.: The Body in the Mind. The Bodily Basis of Meaning, Imagination and Reason. Chicago 1987.

NEBESKÁ, I.: O předpokladech a očekáváních. SaS, 60, 1999, s. 92–101.

ŠLÉDROVÁ, J.: K sémantice českých rozměrových adjektiv. SaS, 61, 2000, s. 122–137.

VAŇKOVÁ, I.: Kognitivně-kulturní inspirace z Polska. SaS, 60, 1999a, s. 214–224.

VAŇKOVÁ, I.: Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa. SaS, 60, 1999b, s. 283–292.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 1, pp. 62-64

Previous Jiří Pešička: Milan Hrdlička: Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka

Next Eva Hajičová: František Čermák – Jana Klímová – Vladimír Petkevič (red.): Studie z korpusové lingvistiky