Miloši Dokulilovi k devadesátinám

Jan Kořenský

[Chronicles]

(pdf)

The 90th birthday of Miloš Dokulil

Když jsme připomínali „půlkulaté“ jubileum Miloše Dokulila, byla příležitost připomenout jeho hlavní badatelské linie a ukázat na trvalost podnětů, které z nich vyplývají. Je nepochybné, že na těchto zjištěních se nemohlo za uplynulých pět let nic změnit, a pokud ano, pak jedině to, že platnost poznávací a inspirativní síly Dokulilových myšlenek se v přirozeném běhu času odpovídajícím způsobem prodloužila.

Letošní významné jubileum je příležitostí podívat se na dosavadní vědecké dílo M. Dokulila trochu z jiného zorného úhlu.

Všimněme si způsobu jeho vědeckého souzení, způsobu, jakým staví svůj výklad, jakým polemizuje, způsobu, jakým přináší, předkládá odborné veřejnosti myšlenky, představující nové poznání, vytvářející inspirativní podněty pro další uvažování. Po stránce metodologické lze – stejně tak jako v jiných vědních oborech – i v lingvistice lišit postupy označované někdy jako explicitní, formální, formalizované a postupy, které tyto vlastnosti postrádají. Dodejme, že formalizovat lze i postupy, které se důslednou formální strukturou souzení a výkladu nevyznačují, a naopak korektně formální charakter mohou mít práce, které nejsou formalizovány, tj. jejich výklad není uskutečněn zcela nebo aspoň převážně prostředky předem daného symbolického jazyka.

Jako příklad zvolme nepříliš rozsáhlou Dokulilovu stať z roku 1958 K povaze vztahu slova a pojmu, věty a myšlenky (ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 108–112), která rozhodně patří k těm průkopnickým pracím, jež v té době stavěly základ pro způsob lingvistického, speciálně bohemistického myšlení, které rozvíjeno řadou statí a monografií nalezlo svůj prezentační vrchol nepochybně v třísvazkové Mluvnici češtiny (Academia, Praha 1986, 1987). Již z názvu stati je patrné, že se dotýká svrchovaně závažné problematiky vztahů slovní zásoba – gramatika, gramatika – sémantika, langue – parole, jazyk – myšlení. Stať je založena polemicky: vychází z jistých závěrů F. Trávníčka, které se týkaly vztahu slova a pojmu, věty a myšlenky. Autor výchozí stati předpokládal paralelismus slovo – pojem, věta – myšlenka. Věta je výraz myšlenky, tj. myšlení jako procesu, dění. Naproti tomu slovo je výrazem pojmu jakožto výsledku myšlení, týkajícího se jednotlivých předmětů. M. Dokulil tento paralelismus neodmítá, pouze ho relativizuje v tom smyslu, že slovo označuje za obvyklý, dominantní, specifický prostředek vyjádření pojmu a větu za obvyklý, dominantní, specifický prostředek vyjádření myšlenky. Jde tedy o korespondence zásadní, nikoli absolutní. Příčinou relativity, která způsobuje, že pojem může nalézt svůj výraz nejen ve slově, ale i v syntagmatu (větném i nevětném), stejně tak jako ve spojení více vět, a naproti tomu může slovo vyjadřovat „méně“ než pojem, nebo naopak celou myšlenku, je skutečnost, že jak slovo, tak i věta jsou jazykové útvary vyčleněné na základě jejich formy, nikoli na základě funkce v jazykovém projevu. Jinak řečeno, Dokulil soudí, že Trávníček připouští, aby každý jazykový útvar, který má aktuálně v promluvě výpovědní funkci (v Trávníčkově terminologii větný úkon), byl shledán větou, zatímco by stěží předpokládal stejný způsob uvažování v případě slova. Kritériem systémové větnosti je pro Dokulila přítomnost verba finita v příslušné struktuře, neboť jazyk je mu soustavou výrazových prostředků definovaných jako jisté výrazové konfigurace. Doslova říká: „jestliže však chceme zjišťovat prostředky, které mají slovní nebo větný úkon, nejsme již v oblasti jazyka (jako systému), nýbrž v oblasti vyjadřování, mluvení (jazykového projevu)“. V této souvislosti nelze přehlédnout, že M. Dokulil tu důsledně setrvává na té pozici, která předpokládá, že systém je soustavou pouze výrazových prostředků, zatímco Trávníček v případě aktuální přítomnosti větného úkonu je ochoten přiznat charakter věty jakémukoli takto funkčně „zatíženému“ jazykovému útvaru. Aby bylo možné postihnout vlastnosti jakéhokoli systémového prostředku, který při vyjadřování plní funkci slova nebo v jiném případě věty, aniž by byl ve výše uvedeném striktním systémovém smyslu slovem nebo větou, zavádí Dokulil v rámci stati koncepty pojmenování a výpověď. Jde o systémové struktury vymezené svou funkcí v jazykovém projevu. Pojmenování a výpověď jsou základními úkony vyjadřo[152]vání (odkazuje se tu na Mathesiův akt pojmenovací a usouvztažňovací) a Dokulil připouští, aby z takto odhaleného úkonu vyjadřovacího vyplynulo, že lze přenést příslušná označení (pojmenování a výpověď) i na tyto systémové struktury „postižené“ rozporem systémové formy a vyjadřovacího úkonu. („Označujeme tedy termínem pojmenování i každý prostředek, kterého je v daném projevu užito v úkonu pojmenování a obdobně termínem výpověď i každý jazykový prostředek, kterého je v daném projevu užito v úkonu výpovědi.“) Za těchto okolností pak lze již mluvit o paralelismu pojmenování a pojmu, stejně jako o paralelismu výpovědi a myšlenky. Vztah pojem – slovo a myšlenka – věta pak není přímý, ale zprostředkovaný, a to právě pojmenováním a výpovědí. Korespondence pojem – pojmenování, myšlenka – výpověď je jazykovou a myšlenkově-vyjadřovací univerzálií. Naproti tomu vztah každé z těchto dvojic k příslušnému systémovému protějšku je již složitě typologicky vázán. To se pak projevuje jakýmisi preferencemi takového typu, že lze říci, že v určitém jazyce je pojem (pojmenování) nejčastěji vyjádřen slovem, myšlenka (výpověď) nejčastěji větou.

Jestliže přijmeme výše parafrázované elegantní řešení daných problémů, zjistíme, že systém jazykových prostředků je vlastně výrazová paradigmatika forem, zatímco vše podstatné z hlediska funkčního se děje mimo tento systém, řekněme v teorii vyjadřování. (Viz ostatně výše konstatovanou možnost označovat jako pojmenování a výpověď nejen příslušné procesy, akty, ale i jakékoli jazykové formy aktuálně zatížené příslušnou funkcí, příslušným úkonem.) Tady se vnucuje otázka – tehdy a pro mnohé dodnes nesmírně významná – zda se tímto aktem přece jen nerozšiřuje představa striktně výrazově chápaného systému, a to v jakém smyslu a s jakými důsledky. Tohoto problému si byl M. Dokulil prokazatelně vědom, neboť v jednom z posledních odstavců říká: „Jen tato zásadní korespondence mezi jednotkami plánu jazyka a plánu jazykového projevu dovoluje, abychom pro jazyky našeho typu mohli místo o pojmenování ve smyslu prostředku pojmenovacího mluvit o prostředku se slovním úkonem (o prostředku v platnosti slova) a obdobně místo o výpovědi ve smyslu prostředku výpovědního o prostředku s větným úkonem (o prostředku v platnosti věty), i když tu vlastně postihujeme jevy jedné roviny pomocí jevů druhé roviny. K takovému způsobu vyjadřování se uchylujeme tehdy, když sice analyzujeme jazykové jevy se zřetelem k jejich funkci v jazykovém projevu, avšak chceme provádět tuto analýzu jen v mezích roviny jazykového systému. … Je ovšem třeba si uvědomit, že takové směšování různých jazykových rovin není vždy na prospěch přesnému poznání.“ Stať pak končí zjištěním, že v „oblasti jazyka“ nelze vést přesnou hranici mezi prostředky pojmenovávacími a prostředky výpovědními. Vzhledem ke svým funkcím v jazykovém projevu nejsou prostředky jednoznačné. „To, co je mezi slovem a větou, tj. nepredikativní slovní spojení, slouží zhruba rovnou měrou oběma úkonům, pojmenovávacímu i výpovědnímu.“

Uvedli jsme tuto stať jako příklad autorova způsobu souzení, výkladu, jenž nese nesporně rysy souzení, výkladu formálně korektního, dokonalého, byť se stať nevyznačuje užitím nějakého vnějšího formalismu. Je to stať po této stránce pro Dokulila charakteristická, typická. Na malé ploše jsou řešeny zásadní noetické, konceptuální i terminologické otázky. Přitom jde o článek, který v témž sborníku s Dokulilovou a Danešovou statí K významové a mluvnické stavbě věty položil výše již připomenuté základy syntakticko-sémantického bádání v 60. a 70. letech u nás. Není těžké rozpoznat, že právě od zde prezentovaného aktu pojmenování se složitou asymetrií k výrazovým systémovým prostředkům vedla logicky cesta k Dokulilově teorii onomasiologických kategorií vyložené v monografii Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině, I. Praha 1962). Odtud vedla cesta k originální, dnes obecně přijímané teorii tvoření slov, která byla v šedesátých letech velkým týmovým úkolem, jenž bylo možné realizovat pouze částečně monograficky, ale jenž nakonec byl prezentován v relativní úplnosti v prvním svazku Mluvnice češtiny. Autor tohoto textu nemůže ani pominout, že dokulilovská inspirace této linie stojí v základech teorie konstrukce gramatiky ze sémantické báze, která nebyla „ničím jiným“ než jistým způsobem formálně popsanou, relačně pojatou soustavou pojmenovacích aktů/struktur s popisem způsobů jejich výrazové realizace. Myšlenky teorie pojmenování prezentované v řadě dalších statí mají svůj zásadní význam i pro rozvoj lexikografického a lexikologického uvažování. Ostatně z tohoto hlediska lze položit – zcela v intencích výše připomenuté stati z roku 1958 – otázku, zda lexikografické popisy důsledně funkčně pojaté mají být popisem potenciálních významů slov jako systémových forem výrazu, nebo popisem vysoce pravděpodobných pojmenovacích aktů.

[153]Na závěr se nabízí ještě jedna úvaha. Týká se – tradičně řečeno – langue-parolového problému. Bylo snad již vícekrát doloženo, že vývoj představ o systému jazykových prostředků prošel v naší pražské tradici složitým vývojem. Představa, která je prezentována ve východiscích právě připomenuté Dokulilovy stati, prošla procesem jakési sémantizace a pragmatizace, systémový status byl postupně přiznáván i jazykovým jevům nadvětným. Objevuje se i představa, že je třeba opustit dogma langue-parolového protikladení ve prospěch důsledného funkcionalismu, kde kritériem systémové interpretace výrazu je pouze jeho vysoce pravděpodobná funkce v procesu vyjadřování. Nemohu se zbavit dojmu, že i pro takovéto závěry nalézáme motivaci a inspiraci v připomenuté brilantní, klasické Dokulilově stati.

V roce 1997 vydala Filozofická fakulta UK dvě knižní publikace Obsah, výraz, význam (Výbor z lingvistického díla Miloše Dokulila, I a Miloši Dokulilovi k 85. narozeninám), které obsahují reprezentativní výběr jeho statí a pocty předem vybraných osobností M. Dokulilovi.

Připomeňme však i témata, na která se Dokulil v posledním pětiletí zaměřoval. Vedle drobnějších a příležitostných textů je to jeho práce na novém vydání publikace Čeština – řeč a jazyk, na novém vydání Komplexních jazykových rozborů nebo pozornost pravopisné reflexi cizích jazyků v „šlapanickém“ sborníku z r. 1996 či onomastické příspěvky ve sborníku k sedmdesátinám I. Lutterera a v Acta onomastica, 40.

Autor tohoto textu, redakce a jistě i čtenáři Slova a slovesnosti přejí Miloši Dokulilovi do dalších let zdraví, dobrou mysl a pocit blaha z dosavadní cesty životem naplněné poznáním, inspirativností a množstvím dobře vykonané práce.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 2, pp. 151-153

Previous Jan Holeš: François Gaudin – Louis Guespin: Initiation à la lexicologie française

Next Zdeněk Starý: A propos Pavel Novák po deseti letech