Derivace, flexe a jejich reprezentace v mentálním lexikonu

Denisa Bordagová

[Rozhledy]

(pdf)

Derivation, inflection and their representation in mental lexicon

Jednou ze základních otázek, které si kognitivní psycholingvistika klade, je povaha mentální reprezentace morfologicky komplexních slov a slovních forem. Je v lexikonu uložen každý jednotlivý tvar, nebo jsou součástí řečové produkce a percepce mechanismy, které umožňují jejich segmentaci na nižší jednotky? První názor, obvykle nazývaný „full-listing hypothesis“ (např. Butterworth, 1983), nemá dnes pro svou neekonomičnost mnoho zastánců. Podstatně efektivnější se zdají být modely, v nichž na množině jednotek uložených v mentálním lexikonu operuje komputační systém, s jehož pomocí je možné vytvářet (popř. při percepci dešifrovat) jednotky morfologicky komplexní.

Jakého druhu jsou však jednotky, jež je možné „nalistovat“ v mentálním lexikonu? Jedná se o tvarotvorné základy, nebo jsou i slovotvorné prostředky reprezentovány samostatně a se svými základy se kombinují až při výstupu z lexikonu? (Při percepci stojí otázka samozřejmě obráceně, tj. na jaké elementy je slovní tvar analyzován.) Či je snad třeba hledat řešení někde na půl cesty mezi těmito dvěma možnostmi?

V současné psycholingvistické literatuře se mnozí autoři (např. Laudanna, Badecker, Feldmanová, Levelt a další) přiklánějí k názoru, že derivační a flektivní morfologie jsou principiálně odlišné právě proto, že se liší způsobem, jakým jsou mentálně reprezentovány. Zatímco slovotvorné afixy jsou součástí lexikonu a stávají se konstitutivními elementy komplexních tvarotvorných základů, jež jsou podle uvedených psycholingvistů uloženy v lexikonu jako celky, deklinační a konjugační koncovky jsou s nimi při řečové produkci kombinovány až při výstupu z mentálního lexikonu. Při percepci naopak dochází na vstupu do lexikonu nejdříve k tzv. „affix stripping“ (Taft a Forster, 1975), během něhož jsou odděleny flektivní afixy, a poté k dekódování tvarotvorného základu (v angl. literatuře „stem decoding“) a flektivní koncovky („inflectional decoding“). Derivace a flexe jsou tak chápány jako dva zcela odlišné procesy a každý z nich je součástí jiné etapy řečové produkce/percepce.

Tomuto zásadnímu oddělení flektivní a derivační morfologie odpovídá i jejich odlišná lingvistická charakteristika v mnohých jazycích. Ohýbáním nevznikají nové lexémy, pouze jiné formy týchž slov, a nedochází při něm k přechodům mezi slovními druhy. Flexe je často velmi pravidelná a prediktabilní, může být tedy poměrně snadno popsána jednoduchými pravidly a flektivní tvary produkovány pomocí jednoduchého komputačního komponentu. Např. anglická koncovka pro minulý čas -ed může být připojena téměř k jakémukoliv slovesu a její význam je vždy stejný, podobně jako u plurálové koncovky -s atd. Slovotvorné sufixy tyto vlastnosti mají jen částečně. Nelze je pravidelně připojit k jejich potenciálním základům (srov. playful a sleepy, nikoliv *sleepful) a není vždy možné odhadnout význam utvořeného slova (srov. [214]a rainy weather – deštivé počasí, tj. počasí bohaté na déšť vs. a creamy taste – smetanová chuť, tj. něco chutná JAKO smetana, nikoliv že je to „bohaté na smetanu“). Zatímco při derivaci má smysl hovořit o významu slovotvorném a lexikálním, neboť ty se mohou lišit, podobné dělení by v případě flexe nemělo opodstatnění.

Pro teorii akcentující oddělení derivace a flexe jakožto mentálně rozdílných procesů známou jako „split morphology hypothesis“ (Perlmutter, 1988) nachází kognitivní psycholingvistika doklady ve všech třech obvyklých zdrojích svého bádání. Jsou jimi (1) získané řečové poruchy (afaziatici mající potíže s flexí jsou často schopni bez obtíží produkovat deriváty), (2) řečové chyby (při tzv. „stranding errors“ dochází podstatně častěji k přesunům flektivních než derivačních sufixů) a především (3) lingvistické experimenty se zdravými jedinci.

Na omezeném prostoru jednoho článku uvedeme jako příklad experiment, jehož výsledky publikovala L. B. Feldmanová v roce 1994 v časopisu Journal of Memory and Language. Je z našeho pohledu zajímavý mimo jiné proto, že byl proveden na srbštině, jež je v současnosti jediným slovanským jazykem, který se stal předmětem podobných psycholingvistických výzkumů. Jako experimentální paradigma užila Feldmanová tzv. „repetition priming“, tedy přibližně přeloženo „přípravu na základě opakování“. Pomocí tohoto paradigmatu byly již dříve podány důkazy, že morfologické vztahy mezi slovy jsou konstitutivním principem uspořádání mentálního lexikonu. Doba, potřebná k tomu, aby jedinec rozpoznal izolované slovo, se obvykle pohybuje okolo 600 ms. Percepce téhož slova („identity priming“) viděného/slyšeného v nevelkém časovém odstupu je výrazně rychlejší (např. kolem 500 ms), neboť částečně přetrvává jeho aktivace, což usnadňuje znovunalezení v lexikonu. Rychlejší je i percepce slova morfologicky příbuzného („morphological priming“), i když facilitace není tak velká jako u „identical priming“. Výsledky experimentů provedených na různých jazycích (vedle angličtiny např. holandština, italština, němčina, čínština, hebrejština, srbština i americký znakový jazyk) prokázaly, že facilitace v těchto případech není dána pouhou zvukovou či grafickou (popř. vizuální) podobností percipovaných slov, nýbrž že bezprostředně souvisí s jejich morfologickou strukturou. (Např. percepce anglických slov s prefixem re- jako rebuild či replay je při „repetition priming“ výrazně rychlejší než např. u slov typu repeat či receive, jež sice rovněž začínají slabikou re-, tato slabika však netvoří morfém jako v předešlých příkladech.)

Existují různé metody, jak zjistit, za jak dlouho poté, kdy bylo slovo ukázáno napsané či vyřčeno, došlo skutečně k jeho percepci. Feldmanová ve svém experimentu užila tzv. metody „lexical decision“. Pokusné osoby mají ruce na dvou tlačítkách a jejich úkolem je stisknout bližší, pokud se na obrazovce objeví slovo, a vzdálenější, pokud se o slovo nejedná (tzv. pseudoslova vytvořená na základě pravidel daného jazyka, obvykle záměnou jednoho či více písmen již existujících slov). Tzv. „decision latency“ je pak čas mezi okamžikem, kdy se řetězec písmen objeví na obrazovce, a momentem, kdy pokusná osoba stiskne tlačítko (započítávají se jen správné odpovědi).

Jak tedy vypadal vlastní experiment Feldmanové, v němž zkoumala povahu flexe a derivace z psycholingvistického hlediska? Feldmanová sestavila 27 trojic srbských slov, jež byla morfologicky příbuzná. Cílové slovo bylo např. peva (zpívá) a k němu [215]autorka nalezla jeden tvar s jinou flektivní koncovkou (tzv. „inflectional prime“), např. pevam (zpívám) a jedno slovo odvozené derivačním sufixem (tzv. „derivational prime“), např. pevač (zpěvák). (Všimněme si, že v srbštině má flektivní a derivační sufix obou „primů“ stejnou délku, což je vedle např. přibližně stejné frekvence použitých slov jedním z obvyklých kritérií u podobných experimentů.) K těmto existujícím srbským slovům vytvořila 27 analogických trojic pseudoslov. Ta pak byla prezentována na obrazovce na přeskáčku se slovy, jež byla vlastním předmětem experimentu. U cílových slov i pseudoslov měřila autorka reakční dobu za čtyř různých podmínek, v jakých se objevovala: a) nepředcházena žádným morfologicky příbuzným (pseudo)slovem („no priming condition“), b) předcházena sama sebou („identical priming“), c) předcházena jiným svým tvarem („inflectional priming“) a d) předcházena svým derivátem („derivational priming“). Pro přehlednost přetiskujeme tabulku výsledků, k nimž Feldmanová dospěla (u slov):

 

	Type of prime
	None		Identity		Inflectional		Derivational
			PEVA		PEVAM		PEVAČ
	PEVA		PEVA		PEVA		PEVA
Words	RT	ERR	RT	ERR	RT	ERR	RT	ERR
	569	(8)	524	(8)	536	(9)	550	(12)
Facilitation			45	(0)	33	(-1)	19	(-4)

Vysvětlivky: RT – reaction time (v ms), ERR – errors (počet chybných odpovědí v procentech)

 

Z tabulky vidíme, že facilitace byla výrazně nižší u derivátů než u tvarů téhož slova. Další experimenty provedené Feldmanovou v rámci téhož paradigmatu tyto výsledky replikovaly, přičemž reakční čas u „inflectional priming“ byl někdy stejný jako u „identical priming“, popř. i nižší (ovšem ne tak, aby tento rozdíl byl statisticky významný). K výrazným rozdílům mezi derivací a flexí dospěla Feldmanová i za užití jiného experimentálního paradigmatu, tzv. „segment shifting“ (pro pokusné osoby bylo mnohem snazší oddělovat a připojovat sufixy flektivní než derivační).

Výsledky experimentu uvedeného zde jako příklad (byly však potvrzeny i v jiných jazycích s pomocí různých paradigmat) podporují tzv. „split morphology hypothesis“, jež definuje derivaci a flexi jako dva mentálně zcela odlišné procesy. Blízkost reakčních časů při „identical priming“ a „inflectional priming“ navíc naznačuje, že při percepci různých tvarů jednoho lexému je v mentálním lexikonu aktivována jedna a táž jednotka (s největší pravděpodobností tedy právě tvarotvorný základ), zatímco v případě derivačně příbuzných slov jsou v lexikonu aktivovány dvě různé jednotky, které jsou však zřejmě propojeny (facilitace na základě morfologické příbuznosti) – viz již výše zmíněná role morfologie jakožto jednoho z principů organizace mentálního lexikonu.

Uvedená interpretace je plně v souladu se „split morphology hypothesis“, jež má však ještě jeden důležitý, dosud nezmíněný, aspekt. Činí zásadní rozdíl nejen mezi derivací a flexí, ale i mezi způsobem mentální reprezentace pravidelných a nepravidelných tvarů. Nepravidelné tvary (např. tvary minulého času anglických nepravidelných sloves jako began či left nebo nepravidelné plurály jako mice či children), ač se jedná o flexi, jsou na [216]rozdíl od tvarů pravidelných uloženy v mentálním lexikonu jako samostatné jednotky. Zde se nabízí především otázka: Kde leží hranice mezi pravidelností a nepravidelností?

Jedním z problémů kognitivní psycholingvistiky jakožto poměrně mladého jazykovědného oboru je, že se zatím zabývala dosti omezenou skupinou jazyků. Zatímco angličtina je z psycholingvistického hlediska prozkoumána poměrně důkladně (především ve srovnání s jinými jazyky), údaje o mnohých jazycích, mimo jiné i vysoce flektivních slovanských, téměř chybí. Je tedy možné, že některé výsledky, jež se v současnosti zdají mít univerzální povahu, se později ukáží jako jazykově specifické.

Upřesnit bude zřejmě třeba i hypotézu o odlišné mentální reprezentaci pravidelných a nepravidelných jevů v rámci flexe. V angličtině je sice možné tyto jevy poměrně snadno oddělit (např. co se netvoří pomocí sufixu -(e)s je nepravidelný plurál) a jejich počet je značně omezen, v jiném germánském jazyce, v němčině, už je tento úkol mnohem komplikovanější, neboť zde existují čtyři produktivní plurálové koncovky substantiv: -e, -s, -(e)n, -er a nulová koncovka -0, např. der Spieler – die Spieler. Které plurály substantiv je zde možno považovat za pravidelné? Ty s nejfrekventovanějším sufixem -(e)n, nebo ty s málo frekventovaným, ale zato vysoce produktivním sufixem -s? H. Clahsen ve své rozsáhlé studii (1999) považuje za defaultní (a pro něj tedy pravidelné) tvoření plurálu v němčině sufixem -s právě kvůli jeho produktivnosti. To by znamenalo, že všechny ostatní plurálové tvary německých substantiv jsou uloženy v lexikonu, včetně těch snadno predikovatelných a vysoce frekventovaných (např. všechna německá substantiva odvozená pomocí slovotvorných sufixů -ung, -ion, -schaft, -heit, -keit a dalších tvoří plurál vždy pomocí koncovky -en), což se rozhodně nejeví jako ekonomické. Neefektivnost a neekonomičnost jsou při tom jednou z hlavních námitek proti tzv. „full listing hypothesis“, podle níž jsou v mentálním lexikonu uloženy tvary úplně všechny.

Čeština doposud nebyla podrobena žádným rozsáhlejším psycholingvistickým výzkumům. I tak je ale zřejmé, že na její komplexní a ve srovnání s neslovanskými jazyky komplikovaný verbální a nominální systém s velkým množstvím nejrůznějších hláskových alternací a odchylek by asi stěží bylo možné aplikovat teorii o oddělení pravidelných a nepravidelných jevů. Ani striktní oddělení derivace a flexe jakožto dvou principiálně odlišných mentálních procesů nemusí být pro češtinu s její vysokou homonymií a synonymií flektivních sufixů ideální. Podobně jako v angličtině není jednoznačný a prediktabilní význam derivačního sufixu -y (rainy vs. creamy), není bez kontextu jednoznačný a predikovatelný např. gramatický význam flektivního sufixu -ě v češtině (např. písně vs. ženě). O tom, že „split morphology hypothesis“ je zřejmě relevantní jen pro některé jazyky, se psycholingvisté přesvědčili již např. z výsledků experimentů prováděných na hebrejštině, jež nepřinesly žádné důkazy, že by v tomto jazyce byly derivace a flexe odlišné mentální procesy (zřejmě proto, že hebrejština je jazyk nekonkatentní). Přestože tedy Feldmanová dospěla na materiálech ze srbštiny k výsledkům podporujícím zmíněnou hypotézu, nelze na otázku o způsobu mentální reprezentace derivace a flexe ve slovanských jazycích zatím jednoznačně odpovědět. Tyto jazyky nebyly z hlediska kognitivní lingvistiky doposud dostatečně prozkoumány ani ve své šíři (experimenty byly prováděny jen na srbštině, a to v ma[217]lé míře a jen za užití omezeného množství experimentálních paradigmat), ani ve své hloubce (Feldmanová své vzorky omezila jen na pravidelné příklady bez jakýchkoliv hláskových alternací). Rovněž chybí detailnější údaje o řečových poruchách a chybách a odpovídající analýza, jež by mohla přispět k zodpovězení dané otázky.

Dokud se čeština a ostatní slovanské jazyky nestanou předmětem zájmu kognitivní psycholingvistiky, lze nejen obtížně prohlašovat existující modely a hypotézy za univerzální, ale i vyslovovat teorie o mentálním uspořádání a reprezentaci těchto jazyků. Cílem tohoto článku tedy nebylo a ani nemohlo být rozřešení otázky o povaze derivace a flexe (jakožto mentálních procesů) v češtině, nýbrž spíše informovat o jednom z aktuálních témat kognitivní psycholingvistiky, oboru, který v české jazykovědě nemá tradici.

 

LITERATURA

 

ANDREWS, S.: Morphological influencies on lexical access: Lexical and nonlexical effects. Journal of Memory and Language, 25, 1986, s. 726–740.

BADECKER, W. – CARAMAZZA, A.: A lexical distinction between inflection and derivation. Linguistic Inquiry, 20, 1989, s. 108–116.

BURANI, C. – SALMASO, D. – CARAMAZZA, A.: Morphological structure and lexical access. Visible Language, 18 (4), 1984, s. 342–352.

BUTTERWORTH, B.: Lexical representation. In: B. Butterworth, Language Production, Vol. 1. Academic Press, London – San Diego 1983.

CARAMAZZA, A. – LAUDANNA, A. – ROMANI, C.: Lexical access and inflectional morphology. Cognition, 28, 1988, s. 297–332.

CLAHSEN, H.: Lexical entries and rules of language: A multidisciplinary study of German inflection. Behavioral and Brain Sciences, 22, 1999, s. 991–1060.

FELDMAN, L. B.: Beyond orthography and phonology: Differences between inflections and derivations. Journal of Memory and Language, 33, 1994, s. 442–470.

FOWLER, C. A. – NAPPS, S. E. – FELDMAN, L.: Relations among regular and irregular morphologically related words in the lexicon as revealed by repetition priming. Memory and Cognition, 13, 1985, s. 241–255.

HARLEY, T. A.: The Psychology of Language: From Data to Theory. Erlbaum – Taylor & Francis, Hove 1995.

LEVELT, W. J. M. – ROELOFS, A. – MEYER, A. S.: A theory of lexical access in speech production. Behavioral and Brain Sciences, 22, 1999, s. 1–75.

MICELI, G. – CARAMAZZA, A.: Dissociation of inflectional and derivational morphology. Brain and Language, 35, 1988, s. 24–65.

PERLMUTTER, D.: The split morphology hypothesis: Evidence from Yidish. In: M. Hammond – M. Noonan (eds.), Theoretical Morphology: Approaches in Modern Linguistics. Academic Press, San Diego 1988, s. 79–100.

SCHIERERS, H. – FRIEDERICI, A. – GRAETZ, P.: Inflectional and derivational morphology in the mental lexicon: symmetries and asymmetries in repetition priming. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 44, 1992, s. 373–390.

STANNERS, R. F. – NEISER, J. J. – HERNON, W. P. – HALL, R.: Memory representation for morphologically related words. Journal of Verbal Learning and Verbal Behaviour, 18, 1979, s. 339–412.

TAFT, M. – FORSTER, K. I.: Lexical storage and retrieval of prefixed words. Journal of Verbal Learning and Verbal Behaviour, 14, 1975, s. 638–647.

Institut für Linguistik, Universität Leipzig
Augustusplatz 10–11, 04109 Leipzig
Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 3, s. 213-217

Předchozí Milan Ferenčík: Organizácia a priebeh úvodných fáz rozhlasovej kontaktnej relácie Nočné dialógy

Následující Robert Adam: Obraz světa v jazyce