Literární kritika jako jazykový management

Jiří V. Neustupný

[Articles]

(pdf)

Literary criticism as language management

[*]1. Úvod

Když jsem v padesátých letech studoval na Karlově univerzitě, zástupci lingvistického noviciátu se často uštěpačně vyjadřovali o literární vědě, na jejíchž pozicích stál noviciát literární, jako o disciplíně bez rigorózní teorie a metodologie. Mnozí z nás přesto četli nejen Trubeckého a Trnku, ale i Mukařovského a Wellka a obdivovali se jejich pojetí jazyka, které daleko překračovalo hranice tradiční lingvistiky. Z hlediska strukturální literární vědy se i fonologie, tehdy ještě královna věd, zdála být nejen nevzletná, nýbrž i úzkoprsá a bez pointy. Nicméně v mé vlastní bibliografii je literatura zastoupena málo. Několik překladů, recenzí a obecných studií. Jediné téma, které jsem zpracoval na základě dat, je obsaženo v typologicky orientované práci o rýmu v japonštině z roku 1980, publikované v roce 1996. Jistě proto nepřekvapí, že tato studie není pokusem o obecnou teorii literatury, i když rozšíření mého přístupu v tomto směru je nepochybně možné.[1]

Vycházím zde konkrétně z teorie jazykového managementu, jednoho odvětví lingvistiky, kterou se pokusím aplikovat na studium literárních promluv. Protože výklad této teorie je českému čtenáři snadno dostupný (viz Neustupný, 2002), nebudu ho zde reprodukovat. Zmiňme se však stručně o tom, že teorie jazykového managementu integruje rozličné jevy, které mohou být shrnuty pod názvem „behavior-toward language“ (Fishman, 1972, s. 191):[2] opravy v promluvě, korekce individuálních mluvních systémů, osvojování jazyka rodilými i cizími mluvčími, činnost korekturní, jazykovou terapii, jazykovou politiku a mnohé další. Literární kritiku jsem začal uvádět jako formu jazykového managementu (tehdy ještě nazývaného „jazyková korekce“) v roce 1973 a od té doby jsem ji nepustil ze zřetele. Literární kritika se evidentně zabývá managementem literárních procesů. Jako každý jiný management si všímá odchylek od norem [277]a poskytuje návod na korekci literárních promluv. Detailní studium této problematiky jsem však odkládal a teprve tento článek se pokouší vyjasnit některé její aspekty.

 

2. Literární kritika jako jazykový management

Soudím, že jazykové procesy mohou být rozděleny do dvou kategorií (Neustupný, 1973, 1983; Jernudd – Neustupný, 1987):

(a) užívání jazyka jako nástroje (produkce a recepce) a

(b) procesy, pro něž je jazyk cílovým objektem.

První kategorie může být označena jako „generování“, zatímco druhá jako „jazykový management“. Metaprocesy uvedené v (b) jsou buď „jednoduché“ (management jednotlivých promluv[3]), nebo „řízené“ („organizovaný“ management). Řízenost, resp. organizovanost jsou věcí míry a závisí na řadě faktorů, jako je např. rozsah sítí, ve kterých management probíhá, stupeň teoretického rozpracování, se kterým je spojen, nebo existence komunikace mezi účastníky.

Zavedeme ještě jednu analytickou dimenzi, která prochází napříč metaprocesuální kategorií (b): aspekt deskriptivní a preskriptivní. Jednoduchý management je vždy preskriptivní. Pokud jde o organizovaný management, preskriptivním jazykovědným systémem byla původně celá lingvistika, jejímž cílem bylo zmírnit jazykové problémy. Později se rozdělila, když vedle funkcí preskriptivních nabyla funkci symbolickou (ve filologii a historické lingvistice, které podporovaly nacionalismus 19. století) nebo funkce čistě teoretické (zejména ve strukturní lingvistice). Nicméně existují jazykovědné disciplíny, jako je studium osvojování jazyka, jazyková kultura a politika či řečová terapie, které nejčastěji zůstávají čistě preskriptivní.

Literární studia lze chápat jako lingvistiku literárních promluv. V rámci lingvistiky starého typu, omezující se na gramatickou kompetenci, by toto tvrzení bylo odvážné. Ale současná (socio)lingvistika plně bere v úvahu také kompetenci negramatickou a sociokulturní, což umožňuje studovat faktory, jako jsou literární ideologie nebo problémy sociální relevance literatury.[4] Na poli literatury můžeme proto postulovat tutéž strukturu, jakou jsem v obecnosti uvedl pro jazyk. Je třeba postihnout (a) generování literárních promluv a (b) aktivity, jejichž objektem jsou samy literární promluvy. Situace však není jednoduchá. Jev nazývaný v Pražské škole „aktualizace“ (Garvinovo „foregrounding“)[5] nám naléhavě připomíná, že jednou z funkcí literatury je činit stavební rysy promluv objektem pozornosti pisatelů/čtenářů – a tato skutečnost podstatně zvyšuje závažnost kategorie (b).

[278]V případě literatury lze očekávat, že v kategorii (b) se v zásadě objeví stejná struktura jako v lingvistice. Vedle „jednoduchého managementu“ realizovaného v jednotlivé promluvě musíme počítat i s „organizovaným managementem“. Organizovaný management pokrývá deskriptivní „teorii literatury“, včetně literární historie, a preskriptivní disciplínu – „literární kritiku“. Situace je však opět složitá, neboť „aktualizace“ implikuje hodnocení a to následně prostupuje teorii a literární historii. Už v raném období Pražské školy byl tento rys diskutován Wellkem (1936). To, že mnozí experti v oblasti literatury nazývají svou disciplínu „literární kritikou“ spíše než „literární teorií“, vyplývá tedy odjinud než z pouhého tradicionalismu. Ve čtvrté kapitole knihy Theory of Literature (Wellek – Warren, 1942), která vychovala generace odborníků na literaturu, Wellek opět zdůrazňoval jednotu disciplín, které se zabývají studiem literatury, avšak vymezit literární kritiku v této množině přístupů se mu nepodařilo. Soudím, že literární kritiku můžeme ztotožnit s preskriptivní metalingvistikou literárních promluv. Z toho pak plyne, že musíme postulovat jak „jednoduchou kritiku“, tak „organizovanou kritiku“. Jednoduchá kritika je managementem literárních promluv, který se rozvíjí v jednotlivém promluvovém aktu, takového procesu se účastní každý čtenář. Na druhé straně organizovanou kritikou se míní ty formy managementu literárních textů, které jsou v různé míře spjaty s teoriemi, zahrnují dialog v sítích a kritické idiomy. Tento typ managementu představuje kritika, kterou provozují profesionální kritici. Mám za to, že oba typy kritik jsou nerozlučně propojeny, přičemž organizovaný management je nutně založen na managementu jednoduchém.

Jak v jednoduchém, tak i v organizovaném managementu je kritický proces stejný a odpovídá obecnému procesu jazykového managementu (Neustupný, 1985; Jernudd – Neustupný, 1987). Tento proces má následující fáze:

1. Účastníci si povšimnou odchylek od literárních norem.

2. Takové odchylky hodnotí. Jestliže rysy, jichž si povšimli, nedosáhly úrovně očekávání účastníků, hodnocení je negativní. Jestliže však literární promluva obsahuje rysy přesahující očekávání, hodnocení je pozitivní.

3. V další fázi se může vyskytnout plán pro úpravu, tj. návrh na změny v literární promluvě.

4. Takové plány mohou být realizovány. Například čtenář může hodnotit literární promluvu negativně a může přijmout „adjustační opatření“ – rozhodne se například nedočíst text. Nebo si redaktorka může povšimnout, že literární text mladého autora neodpovídá jejímu očekávání, může pak takové odchylky od svých norem hodnotit negativně a vyžadovat úpravy, které mohou být autorem realizovány. Mnoho realizací takto navržených úprav neprobíhá v literatuře v rámci časově omezené, „přítomné“ interakce, ale v autorově budoucí literární tvorbě.

 

3. Jednoduchý management literární promluvy

To, jak funguje jednoduchá literární kritika, ukáži na příkladu procesu jednoduchého managementu, jak se manifestuje v procesu čtení současné japonské novely.[6]

[279]Zkoumaným textem je Niššoku („Zatmění slunce“, dále ZS) od Keiičiró Hirana, novela, která získala v březnu 1993 nejvyšší japonské literární ocenění, Akutagawovu cenu. Ve vydání literárního časopisu Bungei šundžú (březen 1999) měl text 75 stran, což je rozsah středně dlouhé novely. Někteří kritikové uvítali dvaadvacetiletého autora jako nového Jukio Mišimu; takové tvrzení však bylo striktně odmítnuto spisovatelem Šintaró Išiharou (Bungei šundžú, 1993/3, s. 358), který se ptal, co by z novely zůstalo, kdyby se ponechal stranou autorův „klasický“ styl.

Čtenářkou byla pětašedesátiletá JR, která se narodila a získala vzdělání v oblasti Tokia. Je inženýrkou ekonomie; střední období svého života strávila většinou v zámoří, ale tato skutečnost neměla vliv na její japonštinu, neboť ta zůstala jazykem nejčastěji užívaným jak v jejím každodenním, tak profesním životě. V době interview žila sedm let už zase v Japonsku. JR se zajímá o literaturu, čte japonsky i anglicky, ale nelze říct, že by byla vášnivou čtenářkou. Protože autor tohoto článku k ní měl blízký vztah, mohl jí navrhnout, aby si přečetla „zajímavý text“. Tento rámcový požadavek nepřímo implikoval, že text bude v pozdějším rozhovoru znovu zmíněn, ale neznamenal, že o něm budou vyžadovány rozsáhlé a podrobné informace.

ZS je historická novela, jež se převážně odehrává v roce 1482. Tématem je přechod od středověku do renesance. Hrdinou novely je mladý francouzský kněz zajímající se o fenomén hereze. Rozhodne se jít studovat tento problém do Florencie, neboť slyšel, že právě tam je možné se o nových přístupech dovědět. Během cesty se dostane do vesnice poblíž Lyonu a je svědkem upálení čarodějnice.

Požádal jsem JR, aby si přečetla xerokopii prvních 22 stran novely (z celkové délky 75). Omezení rozsahu bylo motivováno tím, aby si lépe zapamatovala detaily z četby. Volba xerokopie namísto časopisu, v němž byla novela otištěna, byla záměrná. Výzkum se snažil zachytit to, čeho si povšimne a co bude hodnotit JR sama, tj. bez interference managementových procesů literárních kritiků, jejichž názory byly v časopise publikovány. Informace o četbě byla získána pomocí dvou různých typů následného interview (srov. Neustupný, 1999).

 

Následné interview č. 1: interview shrnující

První následné interview může být označeno jako interview shrnující. Obvykle se provádí pokud možno okamžitě po procesu čtení a zaměřuje se na vědomí zkoumaného subjektu v okamžicích četby. Objekt zkoumání podává informace o všech aspektech zkoumaného textu, kterých si povšiml, které hodnotil a snad i „adjustoval“. Souhrnná tvrzení jsou dovolena a výzkumníci nepožadují, aby informant uváděl, v kterých místech textu si příslušný jev uvědomil.

Výsledky interview č. 1 lze pro účely této studie shrnout do 12 bodů:

(1) Celkové hodnocení: JR se novela „nelíbila“. V této fázi jsem nežádal další upřesnění tohoto soudu.

(2) JR uvedla, že nerozuměla historickému a náboženskému pozadí příběhu. Toto povšimnutí neimplikovalo nutně hodnotící úsudek. JR rovněž neměla na mysli, že autor by nejprve měl vysvětlit pozadí příběhu – připouštěla, že jde o novelu, nikoli o historickou studii.

(3) JR neměla zájem ani o téma, ani o historické období líčené v novele.

Tyto první tři body jsou velmi sumativní a jsou pravděpodobně silně ovlivněny čtenářčinou etnoteorií („folk theory“) literatury, preferující soudobá sociální témata.

(4) Hrdinou je mladý kněz, který nemá pevné zaměstnání. Toto bylo ohodnoceno jako „zajímavé (omoshiroi)“, což je jedním druhem pozitivního hodnocení. Je třeba předpokládat, že hodnotící idiom nebude u různých lidí stejný.

(5) Hrdina není svým okolím příliš ceněn. Také toto čtenářku pozitivně zaujalo.

(6) Hrdina cestuje a potkává různé lidi – to bylo také shledáno „zajímavým“.

[280](7) Mladý kněz zjišťuje, že obyčejné lidi přitahuje heterodoxie proto, že náboženství je zkorumpováno. To JR hodnotila pozitivně (snad proto, že šlo o „sociální“ téma?).

(8) Hrdina cestuje z Paříže do Lyonu a pak do vesnice, kde žije alchymista. Komentář: „zajímavé“.

(9) Vesnice má velký hřbitov a podivný tvar. Pozitivní hodnocení.

(10) Na mostě se objevují duchové. „Dobrá četba“.

(11) Hrdina slyší kroky, neví, kdo to je. „Zajímavé“.

(12) Hrdina potkává opilého kněze, který je prý čestný muž. „Zajímavé“.

(Zde končilo 22 stran textu, které měla JR k dispozici.)

Vidíme, že JR si povšimla určitých segmentů textu a ty hodnotila. Seznam však není totožný s dějem. Reflektovány byly jen některé aspekty děje. Těžko lze stanovit, které strategie pro vyčlenění právě těchto segmentů JR použila – takové zjištění by vyžadovalo, aby byla s JR provedena další série následných interview a jejich výsledky porovnány. Za zmínku stojí také to, že JR nechala ve svých komentářích stranou některé rysy textu, jichž si povšimli a jež hodnotili jiní. Nekomentovala především toto:

(1) Obtížnost jazyka novely. Někteří členové nominační komise poukázali na to, že při četbě novely museli používat znakový (kandži) slovník.

(2) Charakter knězova náboženského zájmu. Její pozornost neupoutala podstata historických změn, která nepochybně zaujímala důležité místo v autorském záměru díla.

Vidíme, že čtenářka neposkytla informace o všech aspektech příběhu. To nepřekvapuje, neboť víme, že ze složité sémantické struktury literárního díla, přístupné čtenáři, se v dlouhodobé paměti uchovává jen něco. Důležitou otázkou je to, zda proces uchování je spojen s tím, jak čtenáři podrobují text managementu. Interview č. 1 ukázalo, že všechny body, které JR uvedla, byly doprovázeny negativním nebo pozitivním hodnocením. Lze však předpokládat, že kdyby byla JR výzkumníkem dotazována na další podrobnosti, mohla by okruh poskytnutých informací rozšířit.

Důležitou roli při povšimnutí nepochybně hraje fenomén „aktualizace“. Ta je dosahována pomocí prostředků, které poutají pozornost (Havránek, 1932). Z jiných studií je však známo, že rysů, které potenciálně poutají pozornost (jako například chyby v situacích interkulturního kontaktu), si účastníci často nepovšimnou. To platí i pro literární texty – různí čtenáři literárních děl si všímají různých „aktualizovaných“ rysů (tj. čtou různě). Jinak řečeno, „aktualizace“ poskytuje příležitost k povšimnutí, ale nezaručuje ho.

To, co JR formulovala v prvním interview, lze označit jako „managementový souhrn“. Je to směs jednoduchého managementu opírajícího se o určitá místa v textu a jednotlivých rysů organizovaného managementu, který se ocitl v centru její pozornosti a který použila v procesu managementu textu. Tento „managementový souhrn“ má blízko k recenzím v literární kritice. Chybí mu samozřejmě teoretický základ, který je v mnohých variantách literární kritiky přítomen.

Teorie jazykového managementu dosud přistupovala váhavě k tomu, co zde nazývám „managementové souhrny“, a to zejména proto, že obsahují směs jednoduchého a organizovaného managementu. Můj přístup zde nebyl výjimkou (Neustupný, 1994). Managementové souhrny jsou však skutečností a je jisté, že v jazykovém managemen[281]tu hrají důležitou úlohu. V případě jednoduché literární kritiky se zdají být přinejmenším jedním komponentem, na jehož základě, společně s „neutrální“ informací o příslušném literárním díle, činí čtenáři o literárním díle závěry.

 

Následné interview č. 2: interview procesové

Druhým typem následného interview, které bylo provedeno v rámci studia literární kritiky ZS, byl druh standardního procesového následného interview. V tomto interview informant vyznačuje segmenty promluvy, v níž se management vyskytl, a vysvětluje jeho charakter (Neustupný, 1999; Fan, 2002). Ve standardní formě procesového interview prezentuje výzkumník segmenty textu a vybízí informanta ke komentáři; v této studii bylo vyznačení segmentů provedeno do kopie textu samotným informantem a výzkumník se omezil na diskusi už vyznačených segmentů. Na 22 stranách bylo identifikováno 19 takových segmentů. Zde se zmíním jen o některých výsledcích analýzy. Během interview č. 2 jsem se pokoušel systematicky rozlišovat, které reakce se vyskytly v průběhu původní četby, které v průběhu vyznačování segmentů a které v průběhu samotného interview.

(1) Nesoulad mezi shrnujícím a procesovým následným interview

Čtenář této studie se patrně upamatuje, že první tři tvrzení otevírající analýzu následného interview shrnujícího (interview č. 1) obsahovaly zřetelně negativní hodnocení. Zaprvé se JR novela „nelíbila“, zadruhé JR nerozuměla historickému, respektive náboženskému pozadí, a konečně neměla o téma zájem. V následném interview procesovém vyznačila JR celou první stranu jako místo negativního hodnocení (fakticky to však bylo jen půl standardní strany, neboť polovinu strany zabíral titul a ilustrace). Negativní postoj k této „obtížně zvládnutelné“ (tottsukinikui) novele zaujala při četbě prvního odstavce. Uvedla však, že po přečtení prvního odstavce tento negativní postoj opustila – tato změna v shrnujícím interview zmíněna nebyla. Tam JR negativně hodnotila celý text.

Rozpory mezi shrnujícím a procesovým interview jsou běžné i v oblastech jiných, než je jednoduchá literární kritika. Například v mé studii anglického jazykového úzu v Singapuru se tento problém projevil zcela zřetelně (Neustupný, 1994). Je zřejmé, že procesové následné interview je spolehlivějším indikátorem toho, co skutečně probíhá v promluvě – tento průběh bývá shrnujícím informováním zkreslen. Jak už jsem však poznamenal výše, souhrnné informace žijí svým vlastním životem a mohou se stát východiskem jiného druhu managementu. Proto nemohou být brány na lehkou váhu. Otázkou nicméně zůstává, které z obou typů interview (shrnujícího či procesového) je závažnější a jaká je povaha jejich vztahu.

(2) O jaké informace jde?

Tvrzení o managementu jsou v procesovém a shrnujícím interview často podobná. Například: „Vesnice měla tvar kruhu a trojúhelníku. Pomyslela jsem si, to je zajímavé.“

Takové formulace interpretuji jako případy povšimnutí odchylek od norem doprovázené hodnocením (v tomto případě pozitivním). Co jsou normy, je speciálním problémem, jímž se zde nebudu zabývat.[7]

[282]V interview č. 2 se vykytlo pouze jedno negativní hodnocení (přímo na začátku), kdežto zbývající hodnocení byla pozitivní. Můžeme tedy dočasně zformulovat hypotézu, že v jednoduché literární kritice převažují pozitivní hodnocení. To nepřekvapuje, jestliže se zabýváme díly, která byla pečlivě redigována v redakcích a vybrána k četbě samotnými čtenáři. Četba literatury má běžně řadu funkcí, jako je vyplňování volného času (Robinson, 1962), poskytování zábavy aj. Je pravděpodobné, že existuje mechanismus, který v rámci managementu spojuje tyto funkce s pozitivním hodnocením. Na druhé straně určitě existují případy opakovaného negativního hodnocení – jinak bychom těžko vysvětlili, proč mnoho knih čtenáři nedočtou. Jiným případem je nedobrovolná četba, kdy čtenáři-studenti čtou z jiných důvodů, než je prostá konzumace literatury (např. v univerzitních kursech literatury).

(3) Distribuce povšimnutí

Ze studia managementu v běžných rozhovorech a v komunikaci v univerzitních seminářích je známo, že povšimnutí odchylek (a tudíž celý managementový proces) často probíhá na samém začátku komunikační události. Tabulka zachycuje distribuci 19 případů managementu, jak je uvedla JR v procesovém následném interview.

 

Tabulka

Distribuce povšimnutí na 22 stranách textu

s. 1	s. 2	s. 3	s. 4	s. 5	s. 6	s. 7	s. 8	s. 9	s. 10	s. 11
1	2	3	4		5, 6	7, 8		9		10
s. 12	s. 13	s. 14	s. 15	s. 16	s. 17	s. 18	s. 19	s. 20	s. 21	s. 22
	11, 12	13				14	15, 16	17	18	19

 

Ačkoli můžeme pozorovat, že na stranách 15, 16 a 17 k povšimnutí nedošlo, relativně vyšší výskyt povšimnutí se objevuje i po osmnácté straně. Tento fakt lze pravděpodobně spojit s jevem „aktualizace“: na rozdíl od neliterárních textů je v literární promluvě mnoho jejích částí „aktualizováno“ a některé z těchto „aktualizací“ se čtenáři vnucují v kterékoliv fázi četby, nikoliv jen na počátku – estetická funkce četby by se jinak „neuskutečnila“.

 

4. Organizovaný management literárních promluv

Literární kritika je různorodé univerzum s mnoha žánry, tradicemi a školami. Zde budu analyzovat devět krátkých kritických textů (celkem 6 stran tištěného textu), které byly napsány pro časopis Bungei šundžú, v němž bývá tradičně Akutagawova cena vyhlašována. Všechny byly zformulovány členy výběrové komise a zabývají se ZS spolu s jednou nebo dvěma dalšími novelami, které byly rovněž vážnými kandidáty na udělení ceny. O tomto souboru kritických textů budu mluvit jako o HJÓRON (= kritika). Je třeba vzít v úvahu, že jednotlivé texty tohoto souboru byly napsány až po ukončení diskusí ve výběrové komisi a po rozhodnutí o ocenění. Jde tedy o specifický typ literární kritiky.

 

[283]Organizovaná literární kritika jako managementový proces

Mám za to, že každá kritika vychází ze souhrnu kritikových procesů jednoduchého managementu. Kritik čte příslušné literární dílo a to se stává primárním vstupem (inputem) pro akt kritizování. V tomto smyslu se kritik podobá čtenářce JR, o níž jsem psal výše. Jak se liší souhrn HJÓRON vytvořený kritiky od souhrnu vytvořeného JR?

1. Zatímco jednoduchá kritika pocházející od čtenářky JR vyplynula víceméně „přirozeně“ ze samotného procesu čtení, organizovaný management kritiků je případem uvědomělého managementu.

2. Management kritiků HJÓRON se uskutečňuje v rámci sítě čtenářů celostátně distribuovaného literárního časopisu.

3. Jde o profesionální aktivitu, která vytváří speciální žánr literární kritiky, v němž kritikové musí zdůvodňovat svou pozici nejen před čtenářskou veřejností, ale i před ostatními kritiky.

4. Lze očekávat, že uvedený proces je daleko organizovanější, tj. propojený s teoriemi, s dřívějšími diskusemi o podobných textech a s praktikami literární kritiky.

5. Zatímco management čtenářky JR je založen na „lidových normách“ („folk norms“) týkajících se literárního díla, management kritiků se opírá o normy profesní. Takové normy se vytvořily v dřívějších procesech profesionální literární kritiky.

6. Promluvy kritiků musí být podány v idiomu přijatelném pro profesionály. Tento idiom značně kolísá, ale jeho variabilita se pohybuje v určitých mezích.

7. Poslední věc: kritické promluvy („kritiky“) plní řadu funkcí, o nichž pojednávám níže.

 

Funkce literární kritiky

Managementové akty obvykle neplní jen jednu funkci. V této souvislosti si připomeňme například osvojování jazyka, které kromě nabytí jazykové kompetence má další různé funkce: sociální (např. vytvoření sítí, v nichž obíhají informace, ideologie a zboží), symbolickou (učení se určitému jazyku je např. symbolem etnicity), zábavnou (učení se jazyku je aktivitou přinášející potěšení) aj. Analogicky plní také literární kritika řadu funkcí. Která z těchto funkcí je primární a která sekundární, není pravděpodobně smysluplná otázka. Ale jestliže promluva je označena jako literární kritika, pak centrální funkcí je podle normálního očekávání funkce kritická (tj. managementová), zaměřená na úpravu literárních děl, ať už přímo kritizovaného díla nebo budoucích literárních výtvorů téhož autora (nebo i jiných autorů). K dalším funkcím patří:

1. Sociální funkce

Literární kritika není zaměřena pouze na samotné literární promluvy, ale také na jejich ideologický a sociální dopad. Sovětská literární kritika se za vlády komunistické strany zabývala především touto funkcí. Ovšem v závislosti na vymezení literatury může být tato funkce považována za interní složku literárního managementu.

2. Profesní funkce

Profesní funkcí se míní skutečnost, že tvorba kritiky má pro kritika zvláštní profesní důležitost. Kritik musí psát kritiky a musí to dělat dobře. Z toho rovněž plyne, že od kritiků se očekává, že budou mít na autory vysoké nároky.

[284]3. Funkce vytvářet teorie

Kritikové formulují tvrzení, která zdokonalují teorii literatury nebo podporují její dosavadní stav. V souboru HJÓRON najdeme četná tvrzení o literatuře, jako například:

Realita – přinejmenším její přirozená percepce – je vytvářena autorem… (Keizó Hino, s. 357).

Během procesu vytváření literárního díla je obvykle nesmírně omezen počet prvků, jejichž výběr je motivován, zatímco rozhodující úlohu hrají prvky nemotivované (Taeko Kóno, s. 356).

V souboru HJÓRON je několik textů (jako článek Hinův na s. 357), které jsou silně zaměřeny na teoretická tvrzení.

4. Informační funkce

Literární kritika nabízí nejen management, ale také informace o kritizovaném díle. V souboru HJÓRON se to příliš neprojevilo, protože hlavním účelem tohoto kritického žánru nebylo, aby se čtenářům pomocí prezentace obsahu umožnil výběr určitého díla k četbě. Hodnocení se opírá o minimum údajů o obsahu. Příležitostně je však přece jen nějaká informace uvedena, například tehdy, když Nacuki Ikezawa chce upozornit na svůj původní návrh na ocenění, totiž na jinou novelu než ZS. V jeho kritice (s. 361) je uvedeno poměrně dost informací o obsahu:

Hrdinka se setká s krásným mladým bohem, který řídí dálkový nákladní vůz, a tráví s ním po nějakou dobu šťastné chvíle. Uvnitř skleněné kabiny se oddělila od světa a spala bez požití alkoholu a nadbytečného jídla. Důležitá byla vzdálenost. I při sexuálním styku s mladým bohem byli od sebe vzdáleni (byl to čistý sex, žádný špinavý vztah…).

Jinými slovy: kritik si určitého obsahu pouze nevšímá, tj. neomezuje se pouze na proces managementu, nýbrž podává informace přímo o obsahu novely. V některých druzích literární kritiky je poskytování informací důležitou funkcí.

 

Managementový proces v organizované literární kritice

Nakonec se zastavíme u toho, jak se rozvíjí v organizované literární kritice proces managementu.

1. Povšimnutí

Povšimnutí znamená, že určitý rys posuzovaného díla se dostane do centra pozornosti, neboť je v nějakém smyslu nečekaný (je „aktualizován“, resp. představuje odchylku od normy). Lze počítat s tím, že profesionální kritici disponují, ať už vědomě nebo nevědomě, soubory rysů, jichž si mohou snadno povšimnout. Jedním z nich je jazyk (v úzkém smyslu) literárních děl. Téměř všechny kritické texty HJÓRON upozorňují na řadu neobvyklých písmových znaků (kandži) v ZS (čtenářka JR si však tohoto faktu ve svém jednoduchém managementu nepovšimla). Jošikiči Furui (s. 356) píše:

Jak se stalo, že dvacetiletý mladík píše tímto stylem? Jak to, že dovede takto psát? Na odpověď na tuto hádanku si musí čtenář nějaký čas počkat.

V souboru HJÓRON jsou i další běžné případy povšimnutí, které byly nepochybně podporovány dřívějšími diskusemi mezi kritiky. Například několik kritiků se zmiňuje o tom, že jednomu z autorů se nepodařilo úspěšně dokončit druhou část novely.

Lze předpokládat, že v organizované literární kritice kontakt v sítích, teoretické postoje a běžné způsoby vyjadřování povšimnutí značně ovlivňují.

[285]2. Hodnocení

Zatímco JR hodnotila bez použití explicitních hodnotících výrazů, v souboru HJÓRON najdeme hodně evaluačních forem, negativních i pozitivních.

Hodnocení se opírá o normy, které jsou někdy velmi individuální. To platí například pro Išiharu (s. 358), který negativně hodnotí náročný jazyk ZS, obsahující řadu znaků (kandži) nesrozumitelných pro dnešní Japonce. V tom byl Išihara podporován Tecuo Miurou (s. 360). Normy jiných kritiků však připouštějí „klasický“ styl jako nutný komponent vytvářející literární dimenzi novely. V tom jsou zajedno Hino (s. 357), Takubo (s. 359) a Kuroi (s. 360).

Soubor HJÓRON oplývá jak pozitivním, tak negativním hodnocením. Obsahuje však i hodnocení neutrální, váhavá, jak je tomu například u Furuiho (s. 357):

Skutečné rozhodnutí je věcí budoucnosti.

Obzvláště nápadná je dlouhá řada negativních hodnocení. Kritikové se neobávají vyjádřit se o ZS například takto:

V textu jsou místy omyly ve výrazivu. Atributy nejsou dostatečně rozvinuty a těžko říci, zda autorova výrazová kompetence je dostatečná (Kóno, s. 356).

Za výzkum by nepochybně stálo, jaké typy hodnocení se objevují v jiných druzích literární kritiky.

3. Plán úpravy

Korekční plán není v literární kritice příliš nápadný. Nejde o to, že by se tu úpravy nenavrhovaly. Co jiného dělají redaktoři? Existuje tu také časově oddálené „adjustování“, které se zaměřuje na budoucí literární díla.

Jak mnoho profitují budoucí autoři, aspirující na Akutagawovu cenu, ze zdrcující kritiky pěti kandidátů z pera Šintaró Išihary? Pravděpodobně ne mnoho – ten použil hodnotící formulace jako „(je to) pod úrovní literárního díla“ (s. 358). Na druhé straně je možné, že některý autor pečlivě čte následující soud o ZS z pera Teru Mijamota:

Nad celým textem se vznáší domýšlivost. Je téměř k nevydržení, ale na druhé straně celek opouští zdání konfekční prózy a pod povrchem lze pozorovat pohyb. Autor odkopává formu malých nervózních novel posledních let, které trpí na zácpu (s. 359).

Toto kritické tvrzení naznačuje, které cesty jsou uzavřené a které otevřené. Lze jen doufat, že je odrazem norem více kritiků než jen Mijamota.

Pokud přijmeme, že sebekorekce učiněné autory v rukopisech jsou případy jednoduchého managementu, všechny případy třetí, resp. čtvrté fáze organizovaného managementu budou zřejmě ukázkami korekce iniciované „těmi druhými“ (other-repair ve smyslu Schegloffa, Jeffersonové, Sackse, 1977).[8]

Autorův text je objektem kritikova managementu. Z toho plyne, že při hledání modelů úprav musíme k problémům přistoupit z méně zkoumané pozice oprav prováděných „těmi druhými“.

[286]Pro potenciální čtenáře je korekční plán kritiků začleněn do sdělení charakterizovatelných jako „přečti si“, resp. „nečti to“. Takováto sdělení jsou jasná, ale bylo by třeba se lépe podívat na to, s jakou mírou explicitnosti jsou v literární kritice formulována – možná explicitněji, než bych řekl na základě omezeného množství dat, jimiž disponuji.

4. Realizace

Protože literární kritika je management prováděný „těmi druhými“ (other-management), realizace korekčních strategií záleží na někom jiném než na kritikovi. Doporučení kritiků realizují autoři nebo čtenáři.

 

5. Závěry a perspektivy

V tomto článku jsem se pokusil přistoupit k literární kritice jako k jazykovému managementu, tj. jako k „behavior-toward-literary-discourse“. Takový přístup může mít výhody pro obě strany: profitovat z něj může jak literární kritika, tak teorie jazykového managementu.

V zájmu literární kritiky by mělo být vypracování širšího rámce, v němž by mohla najít svůj pravý charakter. Zdůraznil jsem, že literární kritika je multifunkčním chováním, ale že alespoň jednou z jejích základních funkcí je management literárních textů. Dále jsem zdůraznil, že důležitým faktem je proces jednoduchého literárního managementu – ten vykonávají všichni laičtí čtenáři literatury, ale také literární kritici. Na produktech organizované literární kritiky se ovšem podílejí také teorie, komunikace v sítích a idiomy.

Je samozřejmé, že tento článek se zmiňuje jen o některých aspektech naléhavých problémů. Další problémy, které jsou nasnadě, se týkají povahy literárních norem užívaných v managementových procesech. Ty mohou jakožto normy estetické obsahovat rysy, které nenajdeme jinde. To, co Mukařovský kdysi nazýval normované a nenormované estetično (Mukařovský, 1940), jsou pojmy, ke kterým se budeme muset vracet. Dalším problémem, který se sám nabízí, jsou zájmy a moc v literární kritice a také problém kulturního relativismu. Podstatné je to, že také v těchto oblastech může teorie jazykového managementu poskytnout inspiraci.

Z čeho může profitovat sama teorie jazykového managementu? Vzdaluje se od tradičně úzce chápaného pojetí jazyka, přičemž ale nadále setrvává ve stejné výzkumné oblasti. Vidíme, že teorie jazykového managementu je široce použitelná pro lidskou interakci vůbec. A konečně tento článek potvrzuje těsnou souvislost mezi jednoduchým a organizovaným managementem.

 

LITERATURA

 

FAN, S. K.: Foróappu intabjú [Následné interview]. In: Gengo kenkjú no hóhó [Metodologie jazykovědného výzkumu]. Red. J. V. Neustupný – S. Mijazaki. Kurošio, Tokyo 2002, s. 87–96.

FISHMAN, J. A.: The Sociology of Language. Newbury House, Rowley 1972.

GARVIN, P. L.: A Prague School Reader on Esthetics, Literary Structure and Style. Georgetown University, Washington 1964.

GUERIN W. L. – LABOR, E. – MORGAN, L. – REESMAN, J. C. – WILLINGHAM, J. R.: A Handbook of Critical Approaches to Literature. Fourth Edition. Oxford University Press, New York 1999.

[287]HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Red. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 32–84.

ISER, W.: Der Akt des Lesens. Wilhelm Fink, München 1976.

JERNUDD, B. H. – NEUSTUPNÝ, J. V.: Language planning: for whom? In: Proceedings of the International Colloquium on Language Planning. Ed. L. Laforge. Les Presses de l’Université, Ottawa 1987, s. 71–84.

KATÓ, Y.: Intabjú bamen ni okeru „kihan“ no kenkjú [K „normám“ v situaci interview]. Tókai daigaku kijó – Rjúgakusei sentá, 22, 2002, s. 21–40.

MIALL, D. S. – KUIKEN, D.: Foregrounding, defamiliarization and affect response to literary stories. Poetics, 22, 1994, s. 389–407.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Jazyk spisovný a jazyk básnický. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Red. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 123–244.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Estetika jazyka. SaS, 6, 1940. Přetištěno in: J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky, I. Melantrich, Praha 1948, s. 41–77.

NEKVAPIL, J. – LEUDAR, I.: Sekvenční struktury v mediálních dialogických sítích. Sociologický časopis, 38, 2002, s. 483–499.

NEUSTUPNÝ, J. V.: An outline of a theory of language problems. 1973. Otištěno in: J. V. Neustupný, Post Structural Approaches to Language. University of Tokyo Press, Tokyo 1978, s. 243–257.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Towards a paradigm of language planning. Language Planning Newsletter, 9, 1983, s. 1–4.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Problems in Australian-Japanese contact situations. In: Cross-Cultural Encounters. Red. J. B. Pride. River Seine, Melbourne 1985, s. 44–84.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Problems of English contact discourse and language planning. In: English and Language Planning: A Southeast Asian Contribution. Red. Thiru Kandiah – J. Kwan-Terry. Academic Press, Singapore 1994, s. 50–69.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Rhyme and the Japanese language. In: Gengo gakurin. Sanseido, Tokyo 1996, s. 531–546.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Následné (follow-up) interview. SaS, 60, 1999, s. 13–18.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Sociolingvistika a jazykový management. Sociologický časopis, 38, 2002, s. 429–442.

ROBINSON, W. P.: Language and Social Behaviour. Penguin Books, 1962.

SEMINO, E. – CULPEPER, J.: Cognitive Stylistics. John Benjamins, Amsterdam 2002.

SCHEGLOFF, E. A. – JEFFERSON, G. – SACKS, H.: The preference for self-correction in the organization of repair in conversation. Language, 53, 1977, s. 361–382.

Úvodem. SaS, 1, 1935, s. 1–7. (Podepsáni B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský a B. Trnka.)

VAN PEER, W.: Stylistics and Psychology: Investigations of Foregrounding. Croom Helm, London 1986.

WELLEK, R.: The theory of literary history. Travaux du Cercle Linguistique de Prague, 6, 1936, s. 173–192.

WELLEK, R. – WARREN, A.: Theory of Literature. Harcourt, Brace and Company, New York 1942.

 

R É S U M É

Literary criticism as language management

This study is based on the theory of language management (Jernudd and Neustupný, 1987; Neustupný, 2002) which tries to accommodate a number of approaches to language problems (e.g. language correction in discourse, language acquisition or language policy) within a single framework. Literary criticism is another form of language management, the object of which are literary processes. Language management can be ‘simple’ or ‘organised’. This paper argues that literary criticism, too, can be of both types, and that simple management in discourse is the necessary base for more organised forms of literary management.

The data base of this study is literary criticism of a novel by Keiichiro Hirano ‘The Eclipse’ that received the highest Japanese literary award, the Akutagawa Prize, in 1993.

[288](1) Simple criticism of this novel was studied on the basis of a ‘follow-up interview’, conducted with reader JR after a ‘natural’ reading of the first 22 pages of the novel. Two types of the interview were conducted. (a) A summary interview in which the subject was asked to provide information on all points of noting, evaluation and adjustment without reference to particular segments of the reading process. (b) Processual interview, where noting, evaluation and adjustments were examined in relation to particular segments of reading. The first interview established that only a limited number of segments were consciously ‘noted’ and ‘evaluated’. Although the overall reported evaluation was negative, evaluation of individual segments was positive. The second interview revealed that the negative evaluation was only bound to the first page of the text, after which it was abandoned. The positiveness of the subsequent evaluation may be a feature typical for simple literary management. The distribution of noting was not limited to any section of the reading process, probably because of the relatively stable positioning of ‘foregrounding’ in literary texts.

(2) Organised management was examined on the basis of nine short critical texts which accompanied the target novel in the literary magazine Bungei shunju. They were written by members of the selection committee after the selection process was concluded. It is assumed that a critic starts from his/her own simple management of a text, but such management differs from simple management: it is accompanied by awareness, its networks include other participants (other critics, readers, etc.), it fulfils a ‘professional’ function, connects with other criticism, relies on professional norms of literature, uses a professional idiom and fulfils a number of non-management functions. Such functions can be sociopolitical, professional, theory-creating and content-informative. Organised literary management passes through the general language management process of noting of deviations, evaluation, adjustment design and implementation. At the level of noting the sample used in this study showed the influence of theoretical attitudes and idioms; evaluation was negative, positive and neutral; and adjustment design or its implementation were not apparent. The lack of transparency of implementation may be characteristic for literary criticism in general, compared with some other types of language management. (However, there is implementation by readers through the act of discontinuation of reading, and authors may implement in the next cycle of generation of literary texts.)

It seems that one can profit from identifying literary criticism as ‘behaviour-toward-literary-discourse’, i.e. as language management, both simple and organised.

Graduate School of International Studies
Obirin University
3758 Tokiwa-machi, Machida, Tokyo 194-0294 Japan
jvn@neustupny.com

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 4, pp. 276-288

Previous Miroslav Červenka: Tři poznámky k Dobrovského Prozodiím

Next Patrik Mitter: Poznámky ke složeným hybridním substantivům s prvním komponentem (členem) cizího původu v současné slovní zásobě