K životnímu jubileu Ivy Nebeské

Jasňa Šlédrová, Irena Vaňková

[Chronicles]

(pdf)

Iva Nebeská’s birthday

Ke „kulatým“ narozeninám se obvykle blahopřeje obzvlášť slavnostně – a ve společenstvích lidí sdružených odbornými zájmy se taková gratulace píše ve formě specifického žánru – jubilejního článku. Letos na podzim jsme přáli Ivě Nebeské (*14. 10. 1943), osobnosti v okruhu čtenářů našeho časopisu dobře známé; proto je záhodno její jubileum připomenout a spolu s gratulací alespoň naznačit směr a význam její dosavadní práce v kontextu naší jazykovědy.

Pokud bychom chtěli odborné působení I. Nebeské zarámovat jednou disciplínou, patrně se bez většího váhání rozhodneme pro psycholingvistiku, zejména budeme-li posuzovat její publikační činnost od devadesátých let minulého století. Výmluvný je už např. seznam heslových statí, které zpracovala pro Encyklopedický slovník češtiny (Praha 2002). Připomeňme alespoň několik z nich: afázie, agramatismus, aktivace, asociace, kognitivní báze, čtení, psaní, chyby v řeči, inference, kognitivní lingvistika, modelování řečové komunikace, motivace, osvojování jazyka dítětem, porozumění řeči, psycholingvistika, mentální slovník aj. Již z tohoto výčtu je patrné, že tato hesla mapují stěžejní psycholingvistická témata.

To, že charakterizujeme I. Nebeskou nejprve jako psycholingvistku, má ovšem ještě hlubší opodstatnění. Historie psycholingvistiky jako samostatné [319]vědní disciplíny je poměrně mladá. Počítá se od padesátých let minulého století. Ještě mnohem mladší je však psycholingvistika česká. Rozhodně to nebude nadsázka, když konstatujeme, že právě I. Nebeská se významně zasloužila o to, že psycholingvistika zapustila kořeny i u nás. Z domácí produkce mohla navázat snad jen na práce Průchovy (srov. recenzi z jejího pera na Průchovu práci Sovětská psycholingvistika a některé její pedagogické aplikace, SaS, 35, 1974, s. 239–240), který se orientoval převážně na pedagogické aplikace tohoto oboru, a na psycholožku M. Sedlákovou, rozvíjející zejména kognitivní orientaci psycholingvistiky.

První systematičtější seznámení s psycholingvistikou se však dostalo k českému čtenáři až v podobě práce I. Nebeské Úvod do psycholingvistiky (Praha 1992), jejíž recenze vyšla v SaS, 55, 1994, s. 61–64. Pustíme-li se do studia této rozsahem útlé, obsahem ovšem velmi hutné publikace, nemůžeme si nevšimnout autorčiny skromnosti a zdrženlivosti, s níž formuluje své závěry. Nejlépe bude, použijeme-li její vlastní slova: „… každý úvod do psycholingvistiky je výběrem z řady alternativ a nutně se jeví jako více či méně jednostranný. V této příručce jsme se zaměřili především na ty tematické okruhy a teoretické přístupy, které jsou blízké lingvistice, popř. by podle našeho názoru mohly ke sblížení psycholingvistiky a (komunikačně orientované) lingvistiky přispět“ (s. 113). Domníváme se, že je třeba upozornit zejména na kapitolu o řečově komunikačních normách, která nepatří zrovna k tradičním psycholingvistickým tématům.

Můžeme říci, že problematiku norem zařadila I. Nebeská do psycholingvistiky novátorsky, aby ji později rozvinula ve své monografii Jazyk – norma – spisovnost, která vyšla ve vydavatelství Karolinum v Praze v roce 1996, ve druhém vydání 1999. Z publikace je patrné, že autorka si je vědoma stále intenzivnějšího otvírání se lingvistiky interdisciplinárním podnětům. Sama k němu (a k rozvoji komunikačně orientované lingvistiky vůbec) výrazně přispívá, aniž ovšem rezignuje na funkčně strukturní tradice české bohemistiky. Právě naopak, organicky obojí propojuje, akcentujíc v teoreticko-metodologických východiscích (obvykle viděných jako diametrálně různá) příznačně to společné – nikoli to odlišné; hledá místa průniků. Opět ocitujme úryvek z jejích závěrů: „Komunikační orientace v lingvistice akcentuje spíše přináležitost jazyka k široce chápaným prostředkům komunikačním. V souladu s tímto trendem považujeme za vhodné k jazykovým prostředkům obvykle užívaným v konkrétních komunikačních aktech přistupovat z hlediska soustavy norem, které v těchto aktech působí. Ty jazykové prostředky, které účastníci komunikačního aktu vzhledem ke komunikační funkci, prostředí či regionu považují za vhodné, přiměřené, očekávané, popř. žádoucí, chápeme jako prostředky vyžadované dominantní normou komunikační“ (s. 138).

Naše ohlédnutí za dosavadním působením I. Nebeské začalo u jejích dvou monografií (asi ne náhodou svázaných v modrých, srov. v polštině „niebieskich“ obalech). Je však třeba připomenout alespoň několik základních údajů, které v jejím odborném životopisu uvedeným (rozsahem i obsahem zatím nejvýznamnějším) publikacím předcházejí.

V roce 1965 ukončila studia na Filozofické fakultě UK, obor čeština – historie. V letech 1968–1993 pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV. I když převážnou část svého působení v ÚJČ strávila v oddělení matematické lingvistiky, kde byla centrem její pracovní náplně syntax, začala se, nejprve převážně ve svém volném čase, věnovat studiu (tehdy ne zrovna snadno dostupné) zahraniční psycholingvistické literatury. A tak se na stránkách našeho časopisu začaly objevovat nejprve její recenze sovětských a německých publikací o teorii řečové činnosti, později recenzovala např. též publikace: T. Hermann: Speech and Situation; D. Sperber – D. Wilson: Relevance. Communication and Cognition; J. Aitchinson: Words in the Mind. An Introduction to the Mental Lexicon atd.

Velmi těsné vazby na psycholingvistickou problematiku jsou v publikacích I. Nebeské patrné již před začátkem devadesátých let, kdy začala pracovat v oddělení současného českého jazyka. Tehdy publikovala na stránkách Slova a slovesnosti příspěvky věnované současným směrům v psycholingvistice, problematice subjektivního slovníku, vztahu produkce a recepce textu, předpokladové bázi. Publikovala i v dalších českých odborných časopisech, např. v Naší řeči a Jazykovědných aktualitách, účastnila se řady domácích, později i zahraničních konferencí (Německo, Slovensko, Polsko, Makedonie). Její referáty byly pak většinou publikovány v příslušných sbornících.

Můžeme říci, že přímo institucionálně byla přináležitost I. Nebeské k psycholingvistice stvrzena na počátku devadesátých let jejím přijetím do Mezinárodní společnosti aplikované psycholingvistiky (ISAPL). Postupně již přednesla referáty na třech světových kongresech (Boloňa, Porto, Caen) pořá[320]daných touto společností. I tyto příspěvky, vycházející z kognitivně orientované psycholingvistiky, byly publikovány ve sbornících z kongresů.

Procházíme-li odborným životopisem naší jubilantky chronologicky, dostáváme se k závěrečné době jejího působení v ÚJČ, zejména k roku 1990 – to zde obhájila v oboru obecná lingvistika disertační práci Řečová činnost a její předpoklady.

Mezníkem v jejím odborném životě byl pak rok 1993, kdy svoje vědecké působení rozšířila i o významnou činnost pedagogickou. V tomto roce nastoupila na katedru českého jazyka, nyní Ústav českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty UK. Společně se svým životním jubileem tedy může oslavovat též deset let pedagogického působení v této instituci. I kdybychom se ohlíželi pouze za tímto desetiletým obdobím, musíme konstatovat, že toho v něm stačila vykonat mnoho. V roce 1996 se habilitovala a byla jmenována docentkou v oboru český jazyk. Dnes přednáší jazykovou kulturu a psycholingvistiku (během svého působení již získala řadu přívrženců tohoto oboru mezi mladými kolegy i studenty), vede semináře pragmalingvistiky, výběrové kurzy věnované Pražskému lingvistickému kroužku a pro studenty prvního ročníku proseminář z bohemistiky. Podílí se také na výuce v programu Čeština v komunikaci neslyšících. Významnou součást její práce tvoří aktivity spjaté s organizací a vedením postgraduálních studentů, vede řadu diplomových prací.

Zhruba v posledních šesti letech dominuje odborné práci I. Nebeské orientace na kognitivní lingvistiku. Jde o přístup k jazyku u nás (a nejen u nás) nový a dosud neobvyklý, který teprve začíná – a významnou měrou je to rovněž zásluha jubilantčina – v české jazykovědě zapouštět kořeny, zvažovat teoretická východiska, hledat metody zkoumání jazykového materiálu, propojovat se s domácími tradicemi. Nesporně je i tento nedávný příklon ke kognitivní lingvistice důsledkem založení jubilantčiny vědecké osobnosti, a tím myslíme nejen její dávné psycholingvistické zaměření, ale i vůli k opravdové interdisciplinaritě a vůbec k jiným způsobům uvažování o jazyce, než jaké jsou v daném lingvistickém kontextu „zavedeny“. To vše je neseno zájmem o různé polohy vztahu jazyka (a také mluvy a řeči) k mysli a myšlení, o to, jak se v jazyce ukazuje člověk a jeho svět.

Kognitivně orientované práce I. Nebeské nacházíme v posledních letech nejen v českých lingvistických časopisech a sbornících – připomeňme např. ty, které vycházejí z příspěvků přednesených na brněnských konferencích Čeština – univerzália a specifika; tři její rozsáhlé studie věnované sémantice mentálních predikátů vyšly také v polštině (Wyrażanie hipotetyczności w języku czeskim. In: Studia z semantyki porównawczej. Nazwy barw. Nazwy wymiarów. Predykaty mentalne. Część I. Ed. R. Grzegorczykowa – K. Waszakowa. Warszawa 2000, s. 289–304; Wlaściwości semantyczne czeskich predikatów „jsem si jista“, „jsem přesvědčena“. In: Studia z semantyki porównawczej. Część II. Eds. R. Grzegorczykowa – K. Waszakowa. Warszawa 2003; Semantyka czasowników „vědět“ a „znát“. In: Studia z semantyki porównawczej. Część II. Eds. R. Grzegorczykowa – K. Waszakowa. Warszawa 2003).

Sborníky, v nichž se tyto práce nacházejí, jsou výsledkem mezinárodního projektu organizovaného Varšavskou univerzitou, který se po několik let zabýval (v souvislosti s konkrétním lexikálním materiálem) hledáním metod kognitivně orientovaného sémantického výzkumu, včetně přesahů do sémantiky srovnávací. Díky této spolupráci – která se uskutečňuje mj. i prostřednictvím pravidelně pořádaných česko-polských konferencí – získala I. Nebeská odborné i přátelské kontakty v Polsku, a nejen tam.

Pokud přehlédneme názvy nejnovějších studií a článků Ivy Nebeské, všimneme si, že se kromě mentálních predikátů zabývá i mnoha dalšími tématy. Z teoretických otázek kognitivnělingvistické povahy přemýšlí a píše např. o metafoře v myšlení a jazyce, o problematice těch složek významu, které jsou z hlediska strukturně orientované sémantiky těžko uchopitelné, přesahující do pragmatiky (konotace, vztah konotací a inferencí) aj. Co se týče materiálového výzkumu, v poslední době ji zajímá konceptualizace lidských smyslů, zejména zraku a hmatu, a využití těchto sémantických oblastí v rámci českých pojmových metafor.

Závěrem bychom jubilantce rádi popřáli (za náš časopis, ale též za kolegy i studenty, ty bývalé i současné) hodně zdraví, životní energie a radostí – těch běžných lidských, ale i těch tvůrčích. Troufáme si v této souvislosti doufat, že se z jejího pera dočkáme řady dalších publikací, třeba opět knížky s „nebeskou“ obálkou.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 4, pp. 318-320

Previous František Daneš: Sedmdesátiletý Jiří V. Neustupný