Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dvě učebnice italštiny

Stanislav Lyer

[Kronika]

(pdf)

-

Nynější zájem o italštinu vedl k napsání dvou nových učebnic italského jazyka, jedné od odborníka,[1] jedné od neodborníka.[2] Ač oba autoři určili, jak hlásí podtitul, své knihy samoukům a pro volné kursy, vyhovuje tomu poslání spíše kniha Růžičkova. Hodrova kniha je celou svou koncepcí typická cvičebnice středoškolská: nejen v rozvržení mluvnické látky, ale i v rázu cizojazyčných textů velmi často dosti suchých (jen při italské kuchyni na str. 157 n. se autor poněkud rozehřál), v mluvnických pravidlech a v nedostatku klíče ke kontrole překladů z češtiny do italštiny — to vše připomíná příliš ital[217]skou cvičebnici od Františka Prause, zpracovanou podle staré známé knihy Mussafiovy. Kniha Růžičkova je daleko pružnější: autor dovedl využíti vlastních zkušeností jako samouka a dovedl být daleko pružnější a živější: pěkné konversační náměty, zajímavé italské texty, moderní živá frazeologie, které možno velmi vhodně v praksi použíti, dává zapomenouti na některé neodbornické poklesky.[3] Růžička si také správně při výslovnosti všiml fonologického protikladu „e zavřené — e otevřené“ (na př. tẹma „strach“ — tęma „úkol“),[4] fonologické funkce přízvuku v některých případech (na př. áncora „kotva“ — ancóra „ještě“) i rodu v množném čísle některých podstatných jmen (na př. le corna „rohy“ [zvířat] — i corni „rohy“ [hudební nástroje]); mnohdy však příliš komplikuje mluvnická pravidla a nomenklaturu (na př. stať o minulých časech ilustrovaná někdy nedosti přesvědčivými grafy na str. 215 a n.). Hodr má naproti tomu sklon k nesprávnému zjednodušování (na př. na str. 4 se nezmiňuje o výslovnosti dvojího s; na str. 3 tvrdí mylně, že italština nemá dvojhlásek, ač máme uo, ie; na str. 7 se domnívá, že v případě lo amico možno apostrofovati v l’amico, ač je to naprosto nutné; nerozeznává dobře archaismy a uvádí na př. na str. 43 lo straniere, na str. 6, 12 dává důraz na epentetické i v iscritto a d v ed io; atd.).

Celkem možno říci, že kniha Růžičkova lépe vyhoví svému poslání než kniha Hodrova.


[1] Václav Hodr, Učebnice jazyka italského pro kursy a samouky, Praha, Česká grafická unie, 1941, str. 217, za 33 K.

[2] Otakar Růžička, Italsky od A do Z, Praha, Orbis 1941, str. 445, cena 75 K.

[3] Na př. zbytečné a k tomu nesprávné etymologisování (str. 54); gn (str. 26) pokládá za skupinu souhlásek, atd.

[4] K tomu mohl připojit dvojici - ǫ (na př. rógo „trní“ — rògo „hranice dříví“) a jednoduchá — zdvojená souhláska (na př. bruto „násilník“ — brutto „ošklivý“).

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 4, s. 216-217

Předchozí Bohumil Trnka: Acta linguistica

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do prosince 1943