Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do prosince 1943

[Kronika]

(pdf)

-

25. října 1943. Julie Nováková: Český verš pod vlivem časomíry. Český verš v první polovině 19. stol. byl jednak časoměmý, jednak přízvučný. Přízvučný zase jednak přestával na přízvukovém schematu, jednak byl diferencován pomocí principu časoměrného nebo slabičného nebo obojího. 1. Pokud umisťoval kvantitu v důraze i přízvuku zároveň ještě zostřoval svoji stopovost (Puchmajer); na druhé straně mohla býti tato zvýšená stopovost paralysována zvukosledem a členitostí verše (hl. Mácha). 2. Kvantita mimo důraz i mimo přízvuk tíhla na konec verše, čímž přispěla — spolu se snahou rýmovat slova téhož kvantitativního typu — ke vzniku rýmových cliché (zvl. Jan z Hvězdy). 3. Kvantita v metrickém důraze, divergující se slovním přízvukem, působila zastření mezitaktových hranic, a to i v časoměrném verši, pokud nebyl skandován, i v přízvučném, pokud byl časoměrně diferencován.

V této podobě verše vyniká dlouhý vokál jako činitel převážně zvukový (Máj, Záhořovo lože) a vyniká v ní i slovo ve své zvukové a snad i významové sféře. Odtud vedla nejbližší cesta k eufonii (Jan z Hvězdy, Mácha). 4. Percentuální poměr diferenciace kvantitativní i sylabické ukazuje v látkách romantických tendenci k časomíře, v lidových k slabičnosti (Čelakovského Ohlasy). 5. Zvláštní technika časoměrného verše vedla ke slovosledným deformacím; bylo to zejména odtržení dvou těsně sounáležitých slov (obyčejně přívlastku a jména), jejichž rozmístění vyvinulo alespoň zárodečně speciální veršovou syntaxi i ve verši přízvučném, a za druhé předsunutí adnominálního genitivu před jméno, což přispělo k vytvoření svérázného Máchova jambu.

 

22. listopadu 1943. Jos. B. Slavík a Josef Vachek: Akustika hlediště v divadelním provozu. — J. B. Slavík stručně uvedl, v kterých případech se jeví potřeba zkoušeti srozumitelnost mluveného slova tabulkami slabikové a větné srozumitelnosti. Dále popsal postup zkoušení a provedl rozbor metody po stránce technické, při čemž vytkl její dobré a stinné stránky. — Tato metoda umožňuje technikovi vyjádřiti srozumitelnost mluveného slova v daných místech zkoušeného hlediště v číslicích (v procentech). Dále mu umožňuje kontrolu toho, bylo-li navrženými úpravami hlediště skutečně dosaženo žádaného cíle, totiž zdokonalení jeho akustičnosti.

J. Vachek dovodil, že tabulky pro zkoumání srozumitelnosti slabikové lze sestaviti buď na základě frekvence slabik v aktuální řeči nebo na základě metody minimálních fonologických protikladů. Za základ tabulek byla zvolena metoda druhá, která byla nejen technicky schůdnější, ale i strukturálně přiměřenější. Přitom však bylo v mezích možnosti přihlíženo jednak k faktům frekvence (hlavně pro poměr slabik otevřených a zavřených), jednak k fonologické struktuře českého lexika, jak [218]se jeví v dosud prozkoumaném materiálu slov o jednom až pěti fonématech (hlavně ke konsonantickým skupinám na počátku i na konci slov). Metoda má své výhody (znesnadnění podmínek experimentu zaručuje spolehlivost kladných výsledků) i nevýhody (jistý počet slabik se v tabulkách opakuje, poněvadž počet existujících minimálních fonologických protikladů je větší než počet realisovaných fonémových kombinací). Těžiště práce není v tabulkách samých, které budou jistě později podrobeny změnám, jichž si vyžádá jednak praxe, jednak jemnější theoretické úvahy, jako spíše v metodě, podle níž byly tabulky sestaveny. — Tabulky pro zkoumání srozumitelnosti větné doplňují zkušební materiál zřetelem jednak k faktům fonologie syntaktické, jednak k plánu věcnému. (Srov. též zde na str. 207n.)

 

22. prosince. Karel Horálek: Řecká předloha staroslověnského překladu evangelia. Řešení této otázky závisí na podrobném zjištění, do jaké míry se zachovalo v opisech, které máme k disposici, původní znění stsl. překladu. Je třeba zkoumati nejen nejstarší texty, jak se dosud většinou dělo, nýbrž i texty pozdní, protože se mohou zakládat na starých předlohách a mohou obsahovat věci, které se ve starých textech nezachovaly. Přibráním mladších textů vynikne také dobře celkový obraz vývoje stsl. překladu, který se podobně jako některé jiné staré překlady vyvíjel paralelně s textem řeckým po stránce textové, zároveň však procházel důležitými změnami po stránce jazykové. Již na nejstarších textech je vidět, že obojí vývoj nebyl docela paralelní a že z jazykové archaičnosti textu neplyne nutně zachovalost stránky textové. Všechny zachované rukopisy byly v různém stupni revidovány podle řeckých předloh. Po stránce jazykové se tyto revise projevují tím, že se překlad původně značně svobodný a silněji slovansky zabarvený stále více přikláněl k řeckému textu i za cenu násilností při mechanicky napodobovaných řeckých konstrukcích. Výrazně se známky takových revisí projevují nejdříve v evangeliářích. Zároveň se stylistickou úpravou podle řeckých předloh byl stsl. překlad stále víc a více přizpůsobován oficiálnímu textu cařihradské církve, t. zv. recensi Lukianově. Již Jagić a po něm Voskresenskij zjistili v slovan. rukopisech postupné ubývání odchylek od cařihradské normy; Vajs pak nezávisle na nich soudí podle zkušeností s řeckými texty na paralelní vývoj v stsl. překladě a domnívá se dokonce, že shrnutím necařihradských variant v nejstarších rukopisech dopracuje se původního znění překladu. Ve vývoji stsl. překladu pak vidí jen obraz vývoje řeckých textů cařihradských, které se postupně zbavovaly necařihradského zabarvení.

Pravidlo o původnosti necařihradských variant v stsl. překladě však platí jenom celkově a v hrubých rysech. Jednotlivě se do slovan. překladu dostávaly necařihradské varianty i dodatečně, protože ani řecký text nebyl úplně jednotný a necařihradské zabarvení se v něm v různém stupni dlouho drželo. Bezpečným svědectvím nepůvodnosti některých necařihradských variant v stsl. překladě jsou místa, kde proti sobě v různých rukopisech stojí různé necařihradské varianty. Při hledání původní předlohy stsl. překladu je proto třeba vycházeti ze skupinových variant, které směřují k určitému typu řeckých kodexů. I zde je třeba vědět, že mnoho shod stsl. překladu s různými typy řeckého textu může býti nezávislých a může vyplývat z překladatelské techniky a z podobných upravovatelských zásad. V evangelním textu řeckém na př. na sebe působila paralelní a vůbec podobná místa a nezávisle se taková harmonisace textu projevovala někdy i ve slovan. překladě. Nezávisle na řeckých paralelách byl v stsl. překladě často také stylisticky doplňován text drobnými částicemi a vysvětlovacími slovy (na př. podmětem ‚Ježíš‘ nebo zájmeny u sloves ‚řekl‘ a pod.) — nezávislost je jasná tam, kde řecké paralely nejsou doloženy. Silnější stylistická úprava v řeckých kodexech je charakteristická zvláště pro recensi cařihradskou a texty západní, a právě těmto obojím textům je stsl. překlad nejbližší. Hodnocení shod tu proto musí býti velmi opatrné, ani častější shody s některým typem neplatí za bezpečné svědectví textové závislosti, je-li možno je vykládat z podobných stylistických zásad. V materiále, s kterým se dosud při zjišťování řecké předlohy stsl. překladu pracovalo, je takových rozdílů a shod, které mohou býti nezávislé, 60 až 70%.

Při shledávání variant typických pro původní znění stsl. překladu je nutno také rozlišovat varianty evangeliářní od variant úplných evangelií. Řecké evangeliáře měly svou zvláštní historii, podléhaly textově více lokálním tradicím a potřebám, a také slovanské evangeliáře mají své zvláštnosti a odlišnou historii od čtveroevangelií. Stsl. překlad však začínal evangeliářem a teprve dodatečně byl doplněn na čtveroevangelium. Při tomto doplnění [219]nemohl být ponechán evangeliář beze změny a proto nemůžeme původnímu čtveroevangeliu připisovati žádné varianty, které se zachovaly jen v evangeliářích. Naopak zase leccos ze zvláštností stsl. čtveroevangelií vyplývá bezpochyby právě z okolnosti, že v jejich základě je evangeliář. Protože však řecké evangeliáře nebyly zevrubně zpracovány, nelze dobře stanovit jejich podíl na těchto změnách. Povaha doplňkových částí v stsl. překladě však dokazuje jasně, že lze vlivem řeckých evangeliářů v stsl. překladě vysvětlovat jen část specifických variant. Jinak v této věci platí, že otázku řecké předlohy stsl. překladu je nutno řešiti u evangeliáře a čtveroevangelia samostatně.

Uplatněním přísnějších kriterií při výběru charakteristických variant stsl. překladu se nám značně zredukuje dosud užívaný materiál, ale rozmnoží se nám zase přibráním mladších textů, které se zakládají na starých předlohách, odlišných textově od nejstarších zachovaných rukopisů, z nichž se dosud vycházelo. Pro evangeliáře je takovým důležitým pramenem starých variant skupina ruských evangeliářů v čele s ev. Mstislavovým, z jižních textů tzv. ev. Miroslavovo; v obojím případě jde o evangeliáře nezkrácené, odlišné od nejstarších zachovaných evangeliářů. Přesto, že jsou to texty silně revidované, zachovaly leccos původního. Mezi čtveroevangelii mladšího původu zachovává dosti starých čtení evangelium Dobromirovo. Na základě rukopisného materiálu cizích knihoven bylo by možno obraz původního překladu podstatně doplnit. Mezi pozdními rukopisy také vyniká množstvím odchylek od cařihradské normy skupina i jinak archaická tzv. bogomilských textů v čele s ev. Nikoľským. Tyto texty však nesou po stránce jazykové silné známky revise podle řeckých předloh, a protože jde o prostředí, jež se neřídilo řeckým oficiálním textem, je velmi pravděpodobné, že mnoho z necařihradských odchylek je zde teprve pozdějšího původu.

Jak se tedy jeví obraz řecké předlohy stsl. překladu na základě variant, k nimž se dostáváme těmito novými cestami? Musíme klásti pochopitelně důraz na odchylky od cařihradské normy. Že je stsl. překlad v jádře cařihradský, to nás nesmí másti. Ani shoda všech zachovaných textů po této stránce nic neznamená, protože může jít teprve o dědictví revidované společné balkánské předlohy nebo prostě stejné výsledky nezávislých úprav podle příbuzných řeckých kodexů. Že mělo původní znění stsl. překladu více odchylek od cařihradské normy, než nám zachované texty ukazují, je vidět z jejich značného kolísání. Právě o nejzávažnějších odchylkách se můžeme domnívat, že byly nejvíce potlačovány. Ale i z toho, co se nám zachovalo, je vidět jasně, že předlohou stsl. překladu nebyl text v 9. století v Cařihradě běžný. I kdyby bývalo bylo překládáno z nějakého textu smíšeného, jak na to pomýšlel Vajs, byl by to odklon od cařihradské normy. V 9. stol. žily kompromisní texty s tak silným necařihradským zabarvením jen v oblastech, kde byl zájem na nějakém lokálním typu. Z kompromisních řeckých textů lze však vysvětlit jen menší část zvláštností stsl. překladu, daleko více na př. je v něm shod s kodexy čistě západními. Vedle shod s texty západními se v stsl. překladě vyskytují varianty čistě alexandrijské. S menšími odchylkami platí o stsl. překladě pravidlo, že má shod se starými řeckými kodexy tím více, čím jsou to kodexy zachovalejší a cennější. Většinou jde o varianty společné zástupcům recense alexandrijské i textům západním, což souvisí s povahou těchto textů. K jedinému typu však specifické rysy stsl. překladu nesměřují, v jeho textu je možno spíše rozeznávat několik vrstev variant, které ukazují k typům různým. Jde tu původně o nový svérázný svod na základě starých textů anebo o výsledek vývoje v složité situaci v prvních dobách života stsl. textu? Dosud prozkoumané části stsl. překladu Starého Zákona ukazují na alexandrijskou předlohu. Snad překládáno z podobné předlohy také evangelium a na Moravě došlo potom k větší úpravě podle nějakého textu západního blízkého kodexu D. (Také pro liturgii byla v době cyrilometodějské volena podle Vašici svérázná stará předloha, v. zde 6, 1940, 65 n.) Rozhodně je nepravděpodobné, že by byla k výraznějšímu necařihradskému zabarvení přispěla teprve nějaká balkánská revise. Pokud jde o možný vliv překladů, je třeba zdůraznit, že na př. latinskou vulgátou je možno vysvětlovat v stsl. překladě jen nepatrnou část západních variant (asi pětinu), daleko více shod má stsl. překlad na př. se starými syrskými překlady, často v odchylkách jinak nedoložených. Vzhledem k tomu, že se v stsl. překladě setkáváme se stopami překladatelových znalostí semitských jazyků, není možno vyloučit přímé užití syrských textů. Srovnání s gotským překladem, o jehož vlivu nověji uvažoval po stránce jazykové bez výsledku Hamm, je po stránce textové poučné jen tím, že gotský překlad, ačkoli je mnohem starší, je cařihradské normě mnohem bližší.

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 4, s. 217-219

Předchozí Stanislav Lyer: Dvě učebnice italštiny

Následující P. T. (= Pavel Trost): Jazyková theorie historika jazyka