Jazyková theorie historika jazyka

P. T. (= Pavel Trost)

[Kronika]

(pdf)

-

W. v. Wartburg, Einführung in Problematik und Methodik der Sprachwissenschaft (Halle n. Sálou, 1943, 209 str., za 82 K), je kniha propedeutická. Je to jazyková theorie historika jazyka a obzor současné romanistiky. Je tu však rozhodně vytčen úkol strukturních dějin jazyků, hlásá se i požadavek chápat jazyk jako složku v celku lidské existence. — Úvod vymezuje předmět linguistiky v těsném přimknutí ke Saussurově Cours, ale zcela proti němu se obrací thesí, že jazyková synchronie a diachronie se vzájemně podmiňují. Dále je v něm podán nástin dějin linguistiky se zřetelem k samostatnému hodnocení jazyka. — První hlavní díl jedná o jazykových změnách: probírají se vybrané příklady z vývoje románských jazyků, a to v pořadí podle plánu hláskoslovného, tvaroslovného atd. Obšírné kapitoly jsou věnovány otázkám zákonitosti a příčinnosti hláskových změn. Vzhledem k výsledkům jazykového zeměpisu nelze prý mluvit o hláskových zákonech; atomistický názor, že každé slovo má svůj vlastní vývoj, je však přece překonán základním poznáním o mnohonásobném složitém vrstvení jazyků i nářečí. Přední příčinou hláskových změn vidí autor v jazykovém míšení; o pronikání jazykových změn rozhoduje poměr konservativních a novátorských tendencí v daném sociálně-kulturním prostředí, avšak výklad hláskoslovných změn nemusí být podle W. jednodušší než výklad jiných historických dějů. Druhý hlavní díl dokládá thesi o spojitosti mezi jazykovou synchronií a diachronií. Slovníkové změny jsou vykládány vzájemnými vztahy uvnitř slovních polí. Je připojen pokus o charakteristiku francouzštiny a o výklad jejího historického vývoje z nárazu latinského živlu s franckým. Následují kratší odstavce o poměru langue parole, opět navázaném na polaritu sociálního a individuálního, a o poměru jazyk - národ.

Úspěch této knihy švýcarského romanisty bude poměrně zasloužený, není však stejnorodá. Na mnoha místech bylo by možno ukazovat, že význačný historik-dialektolog není theoreticky na výši. Je mu směrodatným myslitelem o jazyce Weisgerber a standardní dílo Bühlerovo nezná. Proto má ještě dnes (podle Saussura) vztah znaku k označené věci za spojení asosiační (str. 1; proti tomu Bühler, Sprachtheorie 58 n.). Anebo sice uvádí W. pár trefných slov proti názorům o fysiologickém původu hláskových změn (str. 33), ale není v tom nijak důsledný (v. str. 35). Za jazykový faktor nelze prohlásit pohodlnost, nýbrž hospodárnost. W. pokládá za samozřejmé takové tvrzení: ,,Říká-li se ve francouzštině místo monseigneur monsieur, je to proto, že se toto slovo vyskytuje velmi často a jako titul vždy na stejných místech, takže lze počítat s tím, že bude srozumitelné i při nedbalé artikulaci“ (str. 35). Je ovšem nepochybné, že slova, která se vyskytují velmi často, se proto přesto nezkracují a že zkrácení titulních slov jako monsieur se vysvětluje proklisí — slova jsou zkracována, aby byla proklitická. Wartburgovy výklady vyzývají ke kritice tam, kde realisuje fonologii na vlastní pěst. Na př. tvrdí, že nová franština má 16 samohlásek, kdežto klasická latina jich měla jen 5 (str. 166), t. j. přehlíží rozlišení dlouhých a krátkých, fonologicky relevantní v klas. latině (venit - vēnit). Při dalekosáhlých jazykově historických úvahách opomíjí prostý fakt, že kvantitativní korelaci měla jak klas. latina, tak germánština (v. str. 38). Proti tomu je zatím nejistý dohad o vnitřním svazku dvou příznačných rysů nové franštiny: dominance otevřených slabik a slovní přízvuk na konci (str. 165).

Slovo a slovesnost, ročník 9 (1943), číslo 4, s. 220

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do prosince 1943

Následující R. (= Redakce): Mathesiův sborník