Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května 1942 do března 1943

[Chronicles]

(pdf)

-

11. května 1942. Pav. Poucha: K fonologii tocharštiny a staré indičtiny. Tocharština, počátkem 20. stol. objevený indoevropský jazyk skupiny kentumové, nacházející se samojediný uprostřed jazyků satemových (mluvilo se jím v 3. až asi 12. stol. po Kr. napřed v Západním, pak ve Východním Turkistánu), má mnohé vlastnosti, které opravňují k domněnce, že již před tisíci lety možno viděti v tomto prostoru vznikání jazykových znaků, jež daly později vznik eurasijskému svazu jazykovému. Jsou to: 1. Monotonie, jak přesvědčivě dokazuje celá řada jevů hláskových při srovnávání tocharštiny s ide. prajazykem i při srovnávání obou tocharských nářečí A a B mezi sebou navzájem. Tyto tendence hláskové pronikají zvláště silně v dialektu A, který je sice jazykem literárním Tocharů-Áršiů par excellence, ale po stránce vývojové je celkově na mladším stupni vývoje než nářečí B. 2. Měkkostní korrelace, [55]která charakterisuje tvary i kmeny a stala se znakem, rozlišujícím slovesné kmeny přítomné od minulých. 3. Není tu vokalické korrelace kvantitativní. 4. Vývoj skloňování, kde je jedinečná příležitost pozorovati vývoj od deklinace synthetické přes analytickou opět k synthetické, tentokráte rázu agglutinujícího. Přitom v některých nových pádech lze viděti vliv jinojazykového substrátu, jehož anthropologická stránka je zřejmá z uměleckých výtvorů turkistánských té doby.

Také v jazyce staroindickém, a to jak v jazyce védském, tak v jazyce mladším, sanskrtu, pozorují se podobné jevy, kterých postupně přibývá. Jsou to měkkostní korrelace k : č, kh : čh, g : dž, gh : džh, k : s̀ a konečně k : č : s̀, které slouží k rozlišování významu slov. V přízvuku jeví se pochod od polytonního přízvuku jazyka nejstarších částí Rgvédy přes jisté kolísání v mladším jazyce védském, kdy je tendence posunout přízvuk buď blíže ke konci nebo k začátku slova, až k monotonnímu ustálení přízvuku v sanskrtu.

Tyto jevy lze chápati jednak jako prvé, u jazyka staroindického v tomto směru nejstarší náběhy k synchronickému svazu jazyků eurasijských, jednak jako jevy okrajové, kde známé jevy, charakterisující tento jazykový svaz, probíhají svým zvláštním způsobem, ale v pozdější době vlivem změn historických a s nimi spojených rasových zase zanikají. Konečně se tu projevují již v oněch dávných dobách tendence, spějící k tomu, aby jazyk staroindický, tak charakteristický člen diachronické jazykové skupiny indoevropské, se z ní vymanil a přijal na sebe znaky svazu eurasijského.

7. září. Bohumil Trnka a Bohuslav Havránek: O vědecké činnosti prof. V. Mathesia (otištěno v Slově a slovesnosti 8, 1942, 113n. — Boh. Trnka, K šedesátce prof. V. Mathesia — a 120n. — Boh. Havránek, Vilém Mathesius-bohemista).

21. září. Julie Nováková: Kvantita v českém verši přízvučném. Na dokladech z české přízvučné poesie, počínajíc romantiky a končíc dobou nejnovější, zkoumala přednášející výskyt i funkci dlouhých samohlásek a dvojhlásky ou. Jejich výskyt ve verši není ani zdaleka konstantní, je dán více méně básníkovým slohem v celé jeho bohaté souvislosti s thematem, délkou verše a metrem. (Maximum poměru dlouhých ke krátkým je 1 : 2, minimum 1 : 4.) V otázce kvality dlouhých samohlásek je předním problémem přemíra dlouhého í v češtině; s ní se básník vyrovnává přiměřeně k individuálnímu rázu svého verše (na př. kontrastováním s dlouhým á). Kvantita jakožto trvání v čase při své pružnosti se uplatňuje různě; přitom její umístění v důraze (v jambech i víc než 50%) zvyšuje stopovost, kdežto umístění mimo důraz ji oslabuje, vstupujíc tak ve složité a jemné vztahy s intonací. Sled délek ve verši prokazuje výraznou tendenci k jednomu nebo dvěma vrcholům (ve shodě s dvojpolárností veršové linie: před caesurou a na konci verše); tyto vrcholy souvisí úzce s básníkovým slovosledem, resp. i rýmem.

5. října. Bohuslav Havránek: These Pražského linguistického kroužku a Příruční slovník jazyka českého i nová Pravidla českého pravopisu (vyjde v Slově a slovesnosti).

2. listopadu. Vladimír Skalička: Cíle a cesty morfologické typologie. Program t. zv. morfologické typologie. Prvním úkolem typologie je zkoumat její historii, osvětlit otázku, proč po prvním rozkvětu typologie tak upadla. Druhým úkolem je stanoviti pojem typu; typ možno předběžně definovat jako souhrn jevů, dobře se snášejících. Přednášející pokládá za pravděpodobné, že existuje 5 typů, které se v jednotlivých jazycích různě kombinují: 1. typ agglutinační, který se vyznačuje připojováním přípon a předpon (vzor turečtina), 2. typ isolační, kde se prvky neskládají ve slova (vzor angličina), 3. typ flexivní, kde se v koncovkách hromadí funkce (vzor čeština), 4. typ introflexivní, kde se funkce hromadí v kořeni (vzor arabština), 5. typ polysynthetický, který vytváří komposita (vzor němčina). Třetím úkolem je stanovit, jak se projevují jednotlivé typy v podrobnostech. Ty se dají shrnout v pět základních problémů: problém poměru formy a funkce, problém akustických jednotek, především slabiky, problém třídění, problém vázání, problém rozšiřování. Další úkoly typologické tvoří aplikace na jednotlivé jazyky: to je typologie synchronická, diachronická a geografická. Posledním úkolem typologie jsou její okrajové problémy, vztah k pravopisu, k jazyku básnickému a j.

30. listopadu. Jan Mukařovský: Situace estetické funkce mezi funkcemi ostatními (vyjde v Slově a slovesnosti).

11. ledna 1943. Julius Heidenreich: K thematické výstavbě básnického díla (vyjde v příštím čísle Slova a slovesnosti).

15. ledna. Jan Mukařovský: O pojmu vývoje v umění (vyjde knižně).

[56]17. února. Václav Polák: Problém indoevropského prajazyka se stanoviska jazykové interference. Přednášející vyšel z představy konvergentního svazu jazykových struktur, v němž dynamika jazykového vývoje není dána jen konvergujícími impulsy mimo vlastní jazykový systém, ale i dynamickým sepětím uvnitř struktury, kde v složitém a mnohonásobném sepětí hierarchicky podřízených struktur horizontálního i vertikálního členění, podmíněného zásahy mimostrukturálními, dochází k zdánlivému pohybu vnitřnímu, který je projevem dynamiky dílčích systémů přehodnocujících a přeskupujících se v konvergentní perspektivě k ostatním systémům cizím i vlastním. Dále zdůraznil potíže s typologickou charakteristikou strukturních znaků t. řeč. jazykové skupiny indoevropské, jak je svého času formuloval Trubetzkoy (v. Slovo a slovesnost 3, 1937, 191 n.), a upozornil, že se tytéž znaky objevují i v jazycích skupiny hamitosemitské, ale i v javanštině, jenže v jiném strukturním sepětí a na jiném jazykovém materiále. Tím se jen potvrzuje, jak jazyky skupiny ide. jsou typologicky nejednotné, což ostatně dokazuje i nemožnost převésti, jako to lze na př. v jazycích románských, všechny nebo aspoň valnou část morfologických, fonologických nebo lexikálních prvků na společného jmenovatele, třebaže odchylného od skutečného stavu, jaký známe z latiny. Proto se už odedávna předpokládá dialektická rozrůzněnost původního ide. prajazyka, doprovázená i časově rozdílným odštěpováním jednotlivých jazykových větví. Předpokladu původního prajazyka podle přednášejícího vadí kromě jiného hlavně okolnost, že strukturní rysy jednotlivých dialektů, jak je je nutno předpokládat na základě dosavadních výsledků srovnávacího jazykozpytu, jsou toho rázu, že neodpovídají požadavkům, jaké jsme si stanovili pro dialekt, totiž rámec jistého společného systému v rámci jisté struktury. Na základě toho snažil se přednášející dovoditi — nehledě, že předpokládaná jednota indoevropská se těžko spojuje v archeologii s nějakou kulturou mesolithika nebo neolithika — že v t. zv. ide. problematice nejde o jistý jazykový typ, vázaný na jistou jazykovou strukturu, nýbrž o několik původně odlišných jazykových struktur divergujících různým směrem promítnutím v časově různé vrstvy jednotlivých typů jazykových, tvořících se konvergentním sbližováním, takže z časového odstupu tvoří jakýsi celek, který však bez jasného trsu isoglos v plánu synchronickém i diachronickém přechází k jiným jazykovým typům, uraloaltajskému, hamitosemitskému, kavkazskému a pod. Tak místo jednoduchého a primitivního principu Boppova, pozměněného jen v hrubých rysech theoriemi J. Schmidta, Leskiena a jiných zdůraznil představu složité struktury vývojové, v níž polygenetické jádro řečí v souhlase s vývojem ostatních sociologických prvků se konvergentním vývojem sbližuje, divergencí se současně typologicky i strukturálně rozbíhá, navzájem se prolíná a prostupuje v průřezu diachronickém i synchronickém, horizontálním i vertikálním, zachovávajíc si stále jisté známky strukturální svébytnosti původních polygenetických jader.

17. března. Bohumil Trnka: Poznámky k frekvenci a číslu ve fonologii (vyjde v Slově a slovesnosti).

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 1, pp. 54-56

Previous Josef Bukáček: Dějiny estetiky

Next S. L. (= Stanislav Lyer): Literatura o fonologii a funkčním jazykozpytu