Maxim Gorkij - básník v českém překladě

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Traductions de Maxime Gorkij en tchèque

V překladu Josefa Kadlce vydalo nakladatelství Svoboda jako 5. svazek edice Plamen „výbor lyrických próz“ MAXIMA GORKÉHO pod názvem Písně o moři (Praha 1945, str. 61—3). Soubor obsahuje především známou ‚Píseň o Sokolovi‘, dále dva výňatky z povídkového cyklu ‚Stařena Izergil‘ (mají poetický název ‚Píseň o věčném trestu‘ a ‚Píseň o smělém srdci‘), mezi něž je vložena povídka ‚Chán a jeho syn‘ (v překladě nese zpoetisovaný název ‚Píseň o lásce a smrti‘) a konečně známou revoluční hymnu Gorkého ‚Píseň o Bouřliváku‘ (Pesnja o Burevestnike).[1] Překladatel připojil k souboru stručný a nenáročný životopis Gorkého a bibliografické poznámky, které neukazují na zasvěceného znalce ruské literatury. V jakém smyslu charakterisují Gorkého přeložené ukázky, čtenář se z knížky nedovídá.

K bibliografickým poznámkám je třeba připojiti několik doplňků a oprav. ‚Píseň o Sokolovi‘ nebyla po prvé otištěna ve sbírce „Povídky a skizzy“ z r. 1898 (Očerki i rasskazi), nýbrž vyšla již časopisecky o tři léta dříve v Samarských novinách (Samarskaja gazeta 1895, č. 50, 5. března). V tomto časopiseckém podání tvořila Píseň o Sokolovi část povídky V Černomoří z cyklu Stínové obrazy. V knižním podání jí zůstalo jen stručné povídkové zarámování jemného lyrického ladění. Česky vyšla po prvé již 1901 ve Světové knihovně v překladu bratří Cmuntových v souboru Povídek Gorkého. ‚Píseň o Bouřliváku‘ na rozdíl od Písně o Sokolovi nemá žádné zarámování, ale tato podoba vznikla dosti nahodile — zásahem censorovým. Původně i ona měla povídkové alegorické zarámování v cyklu „Jarní melodie“.[2] První povídka stařeny Izergil podle poznámek k překladu vyslovuje myšlenku, že v lidské společnosti není místa pro sobeckého a zpupného člověka; lépe snad bylo by říci, že jde o zajímavou variantu ahasverského a záhořovského motivu bez smírného závěru.

Označení ukázek jako lyrických próz není celkově dosti přesné a v jednotlivostech je vlastně i nesprávné. Především je nutno zdůraznit, že ‚Píseň o Sokolovi‘ stejně jako Píseň o Bouřliváku nejsou vůbec ‚lyrické prózy‘, nýbrž skutečné písně, díla veršovaná [54]o pravidelném metru, jejichž veršovou podobu jen částečně zakrývá autorova volba typografické úpravy bez vyznačení jednotlivých veršů. O Písni o Sokolovi (rozumí se její text bez prozaického zarámování) je dosti známo, že jde o veršovanou skladbu, napsanou v nerýmovaném dvoustopém jambu, a s jejím veršovaným českým překladem setkáváme se v anthologii „Kytice starší i novější ruské poesie“, kterou 1925 pořídil Antonín Kurz. Nový překladatel Písně do češtiny pravidelnou veršovou stavbu z originálu nevyčetl a má pak na př. na počátku za Kurzových prvých pět veršů

 

            Vysoko v horách
            na vlhké skále,
            stočena v klubko,
            ležela zmije
            hledící v moře.

v orig.:  Vysoko v gory
            vpolz Už i leg
            tam v syrom uščel’je,
            svernuvšis’ v uzel
            i gljadja v more

 

překlad ‚Vysoko do hor se vplazila Užovka, do vlhké rokle, lehla tam svinutá v klubko, dívajíc se v moře‘. Není pochyby o tom, že zachování rytmické podoby originálu je v překladě v duchu českých překladatelských tradic žádoucí; nezachování veršové stavby nelze omluvit ani tím, že autor typografickou úpravou sám předstírá skladbu neveršovanou.

Méně známo je, že také ‚Píseň o Bouřliváku‘ je veršovaná skladba, a to čtyřstopý trochej. Rozborem rukopisného materiálu z Gorkého pozůstalosti ukázal Moračevskij v citované studii, jak pečlivě pracoval Gorkij na rytmické stavbě skladby, třebaže její verše posléze typografickou úpravou zase maskoval. Jde o báseň thematicky těsně příbuznou Písni o Sokolovi, obě se staly nezpívanými revolučními hymnami. Je-li ‚Píseň o Sokolovi‘ pathetickou výzvou revolucionáře k šílenství chrabrých, je ‚Píseň o Bouřliváku‘ již jakoby vstupním akordem revoluce samé. Jejich vysokému pathosu veršová stavba dobře odpovídá a přispěla sama nepochybně k obrovské popularitě obou písní. Počátkem století byly v ruských revolučních kruzích obě skladby tak oblíbeny jako žádné jiné básnické výtvory a také silně působily na celé generace ruských proletářských básníků.[3] Staví-li A. L. Dymščin Gorkého ‚Píseň o Sokolovi‘ v čelo anthologie „Proletářští básníci“, není to jen výraz piety.[4] Ohlasy pathetických básnických výtvorů Gorkého znějí ještě nejen v básních Damjana Bědného, ale také v poesii Majakovského. Aktualita Písně o Bouřliváku dosáhla vrcholu v revolučním hnutí kolem r. 1905 a nepřekvapuje proto, že její živosti a účinnosti využívá Lenin r. 1906 komposičně k své revoluční výzvě Před Bouří. Leninovi se tu dobře hodilo i útočné satirické zabarvení skladby.[5]

Obě tyto písně nejsou jediné veršované skladby Gorkého, ale tvoří nepochybně vrchol jeho jinak málo známé básnické tvorby. Nehledíme-li k veršovaným vložkám různých prozaických prací Gorkého (jsou to hlavně parodie na dekadentské básníky z různých povídek hlavně z let po revoluci 1905 a potom zajímavý cyklus básní poety Devuškina, hrdiny románu Městečko Okurov z r. 1909), nepřešlo z poetické tvorby Gorkého nic do jeho oficiálního díla v sebraných spisech. Gorkij prozaik prováděl na Gorkém básníku velmi přísnou censuru, které padlo za oběť dokonce i mnoho rukopisů. Gorkij sice tiskl samostatné básnické skladby jen na počátku své spisovatelské dráhy,[6] ale to neznamená, že později nebásnil. Smíme-li věřiti sdělení Vsevoloda Ivanova, podle něhož se Gorkij v roce [55]1933 přiznal za svého pobytu na Capri, že každý den píše verše,[7] musel Gorkij před svou smrtí zničit nemalé množství svých básnických výtvorů. Tento negativní poměr k vlastní básnické tvorbě má u Gorkého složité kořeny. Silněji než třídní vědomí, které mohlo snadno s veršem v umělé literatuře spojovat představu vysoké buržoasní literatury, působily u Gorkého poměry v literatuře devadesátých let, kdy se poesie silně vzdalovala širokým čtenářským vrstvám, jistě proti tradici ruské poesie. Ale rozhodujícím činitelem tu bylo přesvědčení Gorkého, že je rozený prozaik a že veršovat dobře neumí.[8]

Toto přesvědčení teprve postupem času umlčelo v Gorkém touhu publikovat vlastní verše, v jejichž produkci neustával. Ale autorská censura nikdy nebyla a nemohla být úplná a dokonalá, protože básník Gorkij si našel cestu i do vlastní prózy. Ne nadarmo se o ní říkalo, že je hudební, a nebylo to zřídka, kdy byl Gorkij na prozaika příliš lyrickým. Není také žádnou náhodou, že se pokusil i v básních v próze turgeněvského ražení.[9] Básník nedal se od prozaika amputovat čistě a beze zbytku již proto, že se vzájemně prostupovali a že jeden bez druhého ani nemohl žít. Ostatně otázka poměru básníka a prozaika v Gorkém souvisí těsně s otázkou realismu a romantismu v celém jeho díle.

Psáti nerýmované básně a tisknouti je jako prózu byl u Gorkého zase jen jeden způsob, jak obejít v sobě přísného kritika a ponechat sobě-básníku kus publikační možnosti. Tento publikační způsob veršů měl pak ovšem i zajímavé důsledky formální, zvláště u čtenářů, kteří si veršovou podobu písní neuvědomovali. V každém případě však předstírání prózy neslo s sebou skutečnou prozaisaci, hlavně intonační linie veršové. Na ‚Písni o Sokolovi‘ i na ‚Písni o Bouřliváku‘ je vidět také jasně, že o veršové vyjádření bojoval v Gorkém především lyrik. Nestačilo však být lyrikem, aby bylo umlčeno prozaické kredo Gorkého estetiky, bylo nutno vzít na pomoc thema, jehož ideologie ospravedlňovala rétorický pathos. Za těchto okolností pak vznikly skladby skutečně originální i působivé.

Je skutečně velmi těžké stavěti vedle obou těchto písní povídky z vypravování stařeny Izergil a příběh Chán a jeho syn jako něco sourodého do „výboru lyrických próz“ Gorkého. Na nepřirozené seřadění pod název „Písní o moři“ ukazuje již fakt, že v některých těchto povídkách se mluví málo nebo téměř nic o moři. Jen u Písně o smělém srdci se Gorkij thematicky blíží oběma revolučním písním, ale ani zde není třeba pochybovat o tom, že jde skutečně o nějakou lidovou bessarabskou pohádku, jak na to upozorňuje zarámování. Jinak některými motivy stojí blízko Písni o Sokolovi první povídka stařeny Izergil — obě skladby pocházejí ostatně zhruba ze stejné doby. Zvláště nápadně připomíná Píseň o Sokolovi obraz smrti orla — pohádkového otce hrdiny povídky: „… věděl, že jeho život končí, naposled vzlétl vysoko do oblak, složil svá křídla a těžce padl, rozbil se o ostré výčnělky hor …“ Je-li tento obraz skutečně z lidového podání, bylo by motivické ohnisko Písně o Sokolovi vlastně folklorního původu.

Je zajímavé sledovat, do jaké míry se projevil v překladu obou písní nejasně tušený tlak rytmické podoby originálu.

Na počátku Písně o Sokolovi vznikly Kadlcovi nesnáze s překladem jednoslabičného ruského už trojslabičným užovka. (Kurz si pomohl nepřesným zmije, jež dobře neodpovídá situaci; už mohlo býti docela dobře přeloženo neutrálním had, čímž by bylo dosaženo i shody rodové.) V druhé sloce již působil verš originálu na překlad nepochybně: Vysoko [56]z oblak / svítilo slunce / a hory v nebe / dýchaly mlhu … Metrický půdorys s daktylskou licencí je zachován v překladě čtyř veršů o kus dále: … dopadl na zem / a tloukl křídly / v bezmocném hněvu / o tvrdou skálu. Nebo v druhé části: A v jejich hřmění / letěla píseň / o hrdém ptáku … Šílenství chrabrých / pějeme slávu. Šílenství chrabrých —/ toť moudrost žití. Právě na počátku tohoto místa je dobře vidět, jak podlehl překladatel rytmu originálu: V ich l’vinom reve / gremela pesnja / o gordoj ptice. Mimovolné napodobení rytmu si zde vynutilo doplnění spojky a vypuštění jednoho slova. Kurz překládá: V jejich lvím řevu / bouřila píseň / o hrdém ptáku. Po této stránce je poučné srovnat s originálem i jedno místo z první části:

(Ó,) kdybych moh’ ještě
vystoupit k nebi…
Vraha bych přitisk(l)
k ranám své hrudi
aby se zalkl mou vřelou krví…
Ó, bitvy štěstí.

O, jesli b v nebo
choť raz podn’aťsja! …
Vraga prižal by
ja … k ranam grudi
i … zachlebnulsja b
mojej on krov’ju! …
O, sčast’je bitvy! …

Zde je vidět, jak se překlad zachováváním rytmu jednak uvolňuje, jednak přiklání k originálu i za cenu nepřesností (srov. vrah místo nepřítel).

Jsou však v Kadlcově překladě i místa, kde se text volně upravuje bez ohledu na rytmus a bez účelné motivace nechává nevyužity rytmické možnosti doslovného překladu, na př. když má za verš originálu umčala v more překlad spěchající v moře (zbytečně oslabuje sloveso). Někde dokonce násilně vsouvá epitheton (oděly v bílou pěnu — odela v penu), jako by poetisoval, ačkoli jinak spíše prozaisuje, vyhýbaje se na př. opakování:

… pod jejich údery
chvělo se nebe
i skály velikou písní …

… drožali skaly
ot ich udarov,
drožalo nebo
ot gornoj pesni …

Eufonií je patrně motivována nepřesnost překladu slovesa zažgut na místě mnoho smělých srdcí zahoří — mnogo smelych serdec zažgut.

Je zajímavé, že metrum písně působilo i na překlad prozaického zarámování; překladatel tu nevycítil zřetelný rozdíl. Překládá na př. místo Mne nimalo ne smešna i ne strašna vychodka Ragima stručně ‚Mně není směšný Ragimův rozmar‘ nebo o málo dále Vse krugom smotrit stranno — živo, volně, všechno je kolem podivně živé.

Metrické stavbě originálu podlehl místy překladatel i v ‚Písni o Bouřliváku‘, srov. na př. text mezi oblohou a mořem — meždu tučami i morem nebo letí svobodně a směle — rejet smelo i svobodno. Na tomto místě potřeba trochejského spádu vynutila změnu slovosledu; v písni jsou však i slovosledné inverse, které rytmu neslouží, na př. vln pěnu křídly čeří — penu voln krylom sryvajet.

Jinak volnosti překladu motivuje zase spíše snaha po prosaisaci, na př. volí-li za ruské žažda buri slovesnou větu zní volání po bouři. Takovými úpravami slovosledu vznikají v překladě někdy i nepřesnosti, na př. je-li za verše Silu gneva, plamja strasti / i uverennost pobeda / slyšat tuči v etom kriku české znění I mraky cítí jeho vášeň, sílu hněvu, jistotu vítězství. Bouřlivák přece nevyslovuje svoji vášeň, hněv a jistotu, on přináší zvěst o bouři a hlas je již obraz bouře — překlad ruší zde symbolickou linii skladby. I v písni o Bouřliváku se překladatel vyhýbá opakování a má na př. zmateně poletují nad mořem za stonut, mečutsja nad morem.

Zeslabující překlad větrem se dmou za s vetrom sporja je motivován asi rytmickou setrvačností, nesprávné nadšení za naslaždenie nemůže být dobře omluveno snahou po zachování zvukosledu. Nedostatek smyslu pro lapidárnost originálu vede překladatele k doplňkům, které zeslabují, místo aby zesilovaly: Burja! Skoro grjanet burja překládá Bouře! [57]Již brzy udeří letící bouře! A podobně ve variantě tohoto verše v závěru písně: Pusť sil’neje grjanet burja! — Nechť ještě silněji hřmí bouře! Zde stačilo přidržet se dokonavého slovesa zahřmí a nevhodnost doplňku byla by docela jasná.

Je tedy účinnost českého znění oslabena tím, že se překladatel ani nezamyslil nad slovesnou svérázností originálu, ani se o ní nepoučil v bohaté ruské literatuře o díle Gorkého.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 1, pp. 53-57

Previous Vladimír Skalička: Essayistická kniha o češtině

Next Alois Jedlička: Na okraj nových brusů