Kvantita v českém verši přízvučném

Julie Nováková

[Articles]

(pdf)

Quantité du vers tchèque tonique

Kvantitou myslím dlouhou samohlásku a dvojhlásku ou, po př. i au v cizích slovech (jako klausura u Březiny). Nepřihlížím tedy k tzv. kvantitě polohové, kde za krátkou samohláskou následuje skupina souhlásek, jako vlast, jindy, k obloze. Některé jazyky pociťují slabiku takto zavřenou jako dlouhou. Jak bylo posledně dovozováno v Jakobsonových „Základech českého verše“ (str. 109), není vyloučeno, že k nim patří i čeština; pak by to však byla kvantita jiného druhu a jiné účinnosti a k ní v této studii nepřihlížím (ač nepochybuji, že svoji úlohu ve výstavbě verše má).

Souhrn problematiky těchto délek lze spatřovat v krátkém odstavečku Mukařovského Kapitol I, 99: „K eufonickým činitelům patří v češtině i dlouhé samohlásky; eufonická záměrnost v zacházení s délkami se projevuje jednak jejich nadměrným užíváním, které může být zjištěno statisticky, jednak nakupením dlouhých samohlásek na nápadných místech textu, na př. na koncích veršů. V eufonické funkci uplatňuje se ovšem délka mnohem spíše jako jistá kvalita artikulační než jako trvání v čase; to proniká k čtenářově pozornosti teprve tehdy, stává-li se časový rozdíl mezi slabikou dlouhou a krátkou podkladem básnického rytmu, jak je tomu při prosodii časoměrné.“ Zde se tedy rozlišuje u kvantity funkce eufonická a funkce rytmická; to obojí by znamenalo její stránku dynamickou. Její povaha vlastní, řekněme stránka statická, je tu naznačena alternativou „jistá kvalita artikulační — trvání v čase“; mimo to je tu zmínka o možnosti statistického zjištění výskytu. Tím jsou dány čtyři úseky, o které zde běží. Ovšem k funkci rytmické v nejširším smyslu patří i vztahy kvantity k důrazu, intonaci, tempu a pause. Uvedené úseky se navzájem značně prolínají, takže nelze žádný z nich probírati úplně isolovaně.

 

Začnu se stránkou nejprostší, totiž se statistikou. Předně tu jde o číselný poměr slabik dlouhých ke krátkým v české řeči vůbec.

Pokud je mi známo, byl dosavad zjišťován pouze na úryvku z „Babičky“, a to A. Frintou (v Novočeské výslovnosti, str. 171); Frinta došel k výsledku, že připadá přibližně 7 krátkých na jednu dlouhou. Z tohoto poměru byly činěny závěry pro možnost časomíry v české poesii. Je známo, že Frinta zde opomíjel (ovšem úmyslně) dvojhlásku ou (6 případů); ale je zajímavé a důležité — a to speciálně pro otázku kvantity ve verši —, že se ve své statistice nedržel výslovnosti spisovné (originálu), nýbrž lidové. Jinak by byl došel k výsledku 3·43 : 1, tedy dostal by přibližně dvakrát tolik kvantit. Český verš počítá s výslovností spisovnou, tedy celý, ne celej, večer, ne večír a pod.; za druhé výběr slov a tudíž (sekundárně) i počet kvantit bude asi jiný v řeči spisovné, natož básnické, nežli v Kristlině vyprávění o Taliánovi. Z toho vyvozuji první thesi: číselný poměr délek a krátkostí je (mimo jiné) věcí slohu.

Doklady toho uvedu nejdříve z prózy. V Erbenově pohádce „Putování duše“ je číselný poměr 5·19 : 1. V živém dialogu Růženy Svobodové (Ráj 12, odst. 2) 3·76 : 1, v líčení téže autorky (Pokojný dům, kap. 1) připadá na jednu kvantitu 2·61 krátkých. V Březinově próze (Hudba pramenů, Tajemné v umění, 2. odst.) 2·65. Postavíme-li proti sobě číslo 5·19 u Erbena a 2·65 u Březiny, má Březinova básnická próza dvakrát tolik kvantit co Erbenova próza vyprávěcí. Že příčinou tohoto rozdílu není jen různost osob autorů, ukazují čísla Svobodové: její přírodní líčení má o ¹/₃ víc kvantit než její dialog. Přesto je tady rozdíl menší než v prvém případě. Byla by tedy různost autorů důležitějším činitelem pro frekvenci kvantity než různost literárního druhu a námětu.

[97]To potvrdí několik čísel o kvantitě ve verši. V Březinových verších připadá asi 2·54 krátkých na jednu dlouhou, tedy poměr značně blízký poměru v jeho próze. Lze tedy pro Březinu vůbec stanovit číslo přes 2·5. V Erbenových Svatebních košilích je to 4·10, tedy zase číslo značně bližší jeho próze než třeba Březinovým veršům. Zato poněkud jiný poměr vychází z jiné, rovněž epické básně Kytice, ze Záhořova lože: 3·43. Podobný nepoměr mezi dvěma epickými básněmi téhož autora je na př. u Vrchlického: v Baladě blanické 2·82, v Legendě o sv. Zitě 3·5. Přitom Zita a Svatební košile jsou psány veršem osmislabičným, Balada blanická dvanáctislabičným a Záh. lože 10— 12slabičným. Spolupůsobila by tedy pro frekvenci kvantity vedle osoby autora (slohu) a literárního druhu také délka verše: delší verš má vyšší procento kvantit. Ale proč?

Srovnejme verše Svatebních košil: a lampa ješté hořela / co nad klekadlem visela — s veršem Záhořova lože: Vina tvá je velká, těžká, bez příkladu, — nebo: vůně nevýslovná, neskončené vnady.

Takovéto nahromadění přívlastků, resp. doplňků nebylo možné v krátkém, spádném jambickém verši Svatebních košil. Ale tyto přívlastky jsou adjektivní, t. j. mají vždy nejméně jednu slabiku dlouhou. Adjektiva jsou stálými nositeli kvantity. Proto má líčení Svobodové vyšší procento kvantit než její dialog, protože je v něm mnoho adjektiv, a proto v uvedených dokladech z poesie má nejvíce kvantit verš Březinův se svými typickými adjektivními přechodníky, jako umírající. (Tak na př. v básni Vedra ze sb. Ruce je sice proti 185 subst. jen 75 adjektiv, ale zatím co tato mají nejméně po jedné kvantitě, je tu substantiv s kvantitou, j. knížata, plamenů, jen 77). — Ještě vyšší procento kvantit než Březina má Čech; v některých jeho básních se číselný poměr dlouhých a krátkých blíží číslu 1 : 2 (na př. v prvých 50 verších „Ve stínu lípy“ je to 1 : 2·09). Proč právě Čech, může vysvětliti citát (Mukařovský, Příspěvek k esthetice českého verše, str. 27): „(Slovo) je u Čecha honosným pláštěm, jenž obestýlá řasnatě představu … Čech před jedinou představu rozestře celý barvitý vějíř slov.“ A nejsou to vždycky jen adjektiva, jejichž ‚barvitý vějíř‘ stupňuje procento kvantity. Tak v posledním zpěvu Dagmary jsou to zhusta historická praesentia jako vichří, letí, zdvíhá, zastírá … a všecka rýmová slovesa na refrén umírá. Srovnejme je se slovesy ve Svaté Zitě:

v trhu byla, kupovala,
koš za košem domů nesla …
rychle vstala, v zmatku vstala
sotva kříž již udělala,
domů létla v jednom kvapu …

Nepochybuji, že tento rozdíl obou posledních dokladů je v hlubší vnitřní souvislosti s délkou verše. Historická praesentia napomáhají svou významovou stránkou ke zpomalení popisovaného děje v delším, důstojně se nesoucím verši Čechově; zato minulá činná příčestí u Vrchlického přispívají ke spádu jeho kratičkého rozmarného verše.

Tak je uzavřen předpoklad, ke kterému vedl už Frintův úryvek z Babičky: procento kvantity (v promluvě a tedy i ve verši) není ničím konstantním, ale je dáno více méně stylem, ovšem v celé jeho bohaté a různotvárné souvislosti s ostatními složkami verše, snad především s jeho délkou.

 

Druhým úsekem statistického šetření může býti kvalita dlouhých samohlásek, tedy číselný poměr hlásek á é í ó ou ů (ú).

Frinta (str. 172) stanovil číselný poměr samohlásek bez ohledu na jejich kvantitu (na uvedeném úryvku z „Babičky“), a to tak, že nejvyšší procento připadá na a, nejnižší na u (a 106, i 82, e 70, o 61, u 18). O těchto číslech platí tytéž výhrady, které jsem uvedla při jeho statistice kvantity vůbec; ale mimoto tento číselný poměr dopadá podstatně jinak, čítáme-li pouze samohlásky dlouhé. Zatím co u Frinty je na prvém místě a (asi ¹/₃) a na druhém i (asi ¹/₅), je tomu u dlouhých samohlásek obráceně. V jeho úryvku je to 36 í, 28 á, 6 ou, 3 ů, 3 é. Co se veršů týče, nenašla jsem ani jediné básně, kde by í nemělo většinu. Dokonce u Březiny (s jeho adj. přechodníky j. kvílící, hýřící) mají í většinu absolutní, t. j. v celkovém počtu dlouhých samohlásek je více než polovina í (v Hudbě pramenů 145 z 280, ve Vedrech [98]142 z 272). Podobně má těsnou absolutní většinu í ve Vrchlického Baladě blanické (154 z 297) a v Čechově Dagmaře VII (268 z 534). V některých básních má í velmi silnou většinu relativní, t. j. téměř polovinu všech kvantit, na př. v úvodu ke Stínu lípy 86 ze 195. Nejnižší podíl í, jaký jsem (v delších skladbách) vůbec shledala, jsou asi ²/₅: tak je tomu na př. u Erbena (v Záh. loži I, 43 ze 100), Čelakovského (I. polov. Ilja Volž. 121 ze 320), Máchy (v předzpěvu Máje 35 z 92), Machara (Zde by měly kvést růže, „List“, 163 ze 411), Nezvala (60 ze 146 v Edisonu I.).

Tato suchá čísla se mohou zdáti povážlivá, vzhledem ke známé skutečnosti, že samohláska i je mezi našimi samohláskami nejtíže vyslovitelná a akusticky nejslabší (Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, str. 25 a j.). K tomu se druží subjektivní dojem, že samohláska i působí v mnoha případech jaksi negativně už svým zvukem: jednou ostře, jindy drobně (Zich, O typech básnických, str. 28). Na mne zase působí nahromadění í u Březiny dojmem zvláštní tísně nebo křečovitosti (což ostatně není nemístné u symbolisty se souslovími jako hallucinace umírajících žízní). Ovšem toto psychologické hodnocení i není všeobecné, jsouc příliš spjato s významem, rytmem i s hláskovým okolím; proto stačí přihlížet k objektivnímu faktu výskytu.

Jak básníci vyvažují přemíru dlouhého í ?

Není náhodou, že nejvyšší procento í má Březina a po něm Čech. Březinu uvádí Zich (str. 74) jako „nejlepšího představitele mluvního typu u nás“, Čecha řadí spolu s Kollárem do řečnické, až pathetické kategorie téhož typu. Básně tohoto typu nebývají hudební, t. j. nepoužívají zvukosledu, organisovaného sledu hlásek. Proto těmto básníkům nevadil nepoměr í k ostatním dlouhým samohláskám v jejich verších, zaměřených na jiné hodnoty. (Tak je ostatně vnímají i čtenáři, dají-li na sebe jejich veršům bezprostředně působit), jinak Mácha, náš nejtypičtější představitel typu hudebního (ve smyslu Zichově). V prvním zpěvu Máje je procento í nejnižší ze všech mnou srovnávaných básníků (arci vedle Čelakovského, který má totéž procento, ale u něho je to důsledkem nízkého počtu délek vůbec, 1 : 4·21).

Protože první zpěv Máje je i po této stránce poučný, všimnu si ho podrobněji: í 35, á 28, ou 17, ů 7, é 5. Je to vzácný případ, kde počet á je značně blízký počtu í; stejně vzácné je to, že počet ou se rovná polovině počtu í (u jiných je to v nejlepším případě ¹/₄ u Březiny ¹/₁₀).[*] Dvojhlásku ou pokládá Zich za „nejvýtečnější pro hudební účinky“ (str. 30, pozn. 7); o a je známo, že se vyslovuje v poměrně největším artikulačním klidu; jeho psychologický účinek může být tomu přiměřený. Proto tvoří působivý kontrast s úzkým i. Nuže, v prvním zpěvu Máje jsou kvantity, považované za akusticky hodnotnější (ou, á), počtem rovny ostatním (í, é, ů): 45 : 47. Ale to není všecko. Není tu upraven jen jejich počet, ale i jejich umístění, a to nejen v jednotlivých verších (jak je známo z Mukařovského knihy Máchův Máj), ale v celém prvním zpěvu: až po verš . . . . láskou mřela je báseň jaksi naladěna na á, odtud na í. A zároveň po tomto verši začíná líčení vzdálených hor a dvorů, takže lze změnu fonického i malebného účinku vnímati paralelně. Číselný obraz je tento: v prvých 25 verších je 25 á, z nichž je 16 v metrickém důraze; zato jsou tu v důraze jen 4 í z celkového počtu 21; také je tu z 10 ou 8 v důraze; — ve zbývajících verších prvního zpěvu je jen 5 á (z nich 3 v důraze), ale ze 14 í je tu v důraze 10, ze 7 ou jen 2. (Že kvantita v důraze má zvláštní význam, je známo; všimnu si toho podrobněji na příslušném místě).

Jinak než Mácha zachází s dlouhým í Nezval v „Tesknici“ (Hra v kostky), kterou považuji za vzorný příklad. Suchá data praví, že z celkového počtu 77 kvantit připadá 41 na í, tedy absolutní většina, — na á 24, é 8, ů 3, ou 1! Tato neúměrně hojná dlouhá í jsou v básni rozdělena neobyčejně pravidelně: v 1. sloze jich je 13, v 2. opět 13, ve 3. 15. Je jich polovina v důraze a nejen to: tato důrazová í jsou téměř všecka právě v těch slovech, která jsou významově důležitá. Poslechněme si příslušné verše:

Vltava zpívá si své písně beze slov
Vltava zpívá si já skládám k písním slova
Noc rozhrnula síť a začal rybolov …
Jak umíraly hvězdy jedna po druhé
[99]v němohře bílých ryb tak smutně bez hlesu
jak píseň beze slov jak hukot pralesů …
Vltava zpívá si Madelon nepřichází (refrén) …

 

Myslím, že znění básně (a to v plném slova smyslu právě její znění), v němž slova mnou podtržená se opakují v témže postavení v každé sloze, ukazuje jasně, že nadměrný počet í u Nezvala má jinou příčinu než u Březiny: Březina ho prostě nedbal, alespoň ne znatelně. Nezval ho plnou měrou využil. Dlouhé í mají ta slova, která se v celé básni opakují řekněme motivicky a často v refrénu; ba jejich silný náladový opar působí, že tok verše se většinou právě tady jaksi vzdouvá ve vlnu, jež při četbě nutí ke zvýšení hlasu a zpomalení výslovnosti. Tesknice je naladěna na í, jehož chudší akustická povaha přijímá pečeť nezvalovské melancholie a spolu se stává této melancholie nositelkou.

 

Tedy na otázku, jak básníci vyvažují přemíru dlouhého í, odpovídám: 1. Jednou to činí omezením jeho počtu, vyvažujíce je samohláskami zvučnějšími, hlavně dlouhým á. 2. Jindy využívají záměrně právě přemíry í. Tyto dva způsoby jsou ryze zvukosledné a vyskytují se u básníků příslušného typu; ovšem jsou oba možné u téhož básníka: Mácha užil v prvním zpěvu Máje obou, Nezval v Tesknici í záměrně využil, ale v I. zpěvu Edisona má v důraze týž počet í jako á (po 19, ač celkový poměr je 60 í : 35 á). 3. Třetí způsob representuje Březina: báseň je prostě zaměřena na jiné hodnoty. 4. Jiný je případ třeba Macharův: poměrně nízké procento í (²/₅ všech kvantit) je důsledkem prostšího stylu; takový „List“ (Zde by měly kvést růže) je psán takříkajíc realistickým konversačním slohem, v němž se vyskytují adjektiva jen nejnutnější.

Ovšem první způsob, jak vyvážiti přemíru dlouhého í, totiž jeho kontrastování s jasným a otevřeným á, je dán do značné míry jazykem samým: toto jasné a otevřené á, které proniká zpravidla k vědomí posluchače či hlasitého čtenáře více než úzké í, následuje co do hojnosti svého výskytu hned za í (alespoň ve všech dokladech, které jsem rozbírala). Proto vzniká někdy i mimo poesii zcela nevědomě to, co bych nazvala „laděním na á“. Tak na př. při předříkávání Zdrávasu, při němž se už významová stránka nevnímá, vynikají á velmi značně nad hladinu ostatních hlásek svou kvalitou i kvantitou. Nebude náhodou, že tato á podobně vynikají právě ve splývavé liturgické intonaci Nezvalově:

 

a já je odkrývám jak zvuky táhlých not (Tesknice)
Tichý jednotvárný hlas se bez ustání modlí (Historický obraz ze sb. Pět minut za městem)

 

Upozornila jsem hned na začátku, že jednotlivé úseky problému kvantity nelze probírat isolovaně; proto se stalo, že zjišťování kvality kvantit vyústilo nejen v otázku zvukosledu, ale jak bylo zřejmo ze zmínky o speciálním rázu verše Nezvalova, i v otázku souvislosti kvantity s tvarem verše vůbec. Jak se uplatňuje kvantita v linii verše a jak dalece je v ní uplatňována záměrně?

Rozumí se, že obě tyto otázky se zase budou prolínat. Předně půjde o to, čemu vlastně máme říkat uplatnění kvantity. Vyjdu od příkladů už uvedených. V Nezvalově „Tesknici“ jsme shledali na význačných místech verše, v kterých lze spatřovat jeho vrcholy, vesměs dlouhá í, tedy kvantitu téže kvality. Zde je tedy kvantita vyzdvižena, zdůrazněna či zvýrazněna jednak prvkem zvukosledným, t. j. záměrným opakováním téhož dlouhého vokálu, jednak svým umístě[100]ním ve verši. V prvním zpěvu Máje se rovněž záměrně opakuje týž dlouhý vokál, v prvých 25 verších á, ve zbývajících í. Zmínila jsem se už, že v oné části předzpěvu, laděné na á, je ve skutečnosti téměř stejný počet í, a přece nepronikají k vědomí či sluchu čtenáře tolik: jsou v postavení mimodůrazném. Umístění hlásky v důraze či mimo důraz také patří k širšímu pojmu umístění ve verši. Ovšem toto postavení kvantity do popředí — buď záměrným umístěním nebo opakováním kvality či obojím — vyzdvihuje po každé především její statickou povahu artikulační, kterou sluch vnímá především. Ale je zde ještě její druhá vlastnost, od níž dostala svoje jméno, totiž délka. Upozornila jsem už, že příslušná místa Nezvalova verše nutí k pomalejší výslovnosti. O délce dlouhé samohlásky, t. j. o jejím trvání v čase, mluvilo se při dosavadním zkoumání kvantity především. Je známo, že tento problém má v naší estetické literatuře už starou tradici, počínaje polemikou mezi stoupenci prosodie přízvučné a časoměrné. Prosodie časoměrná zachází s kvantitou jako s konstantou, která přiměřeným střídáním se slabikou krátkou — rovněž konstantně krátkou — působí, že jednotlivé rytmické prvky verše, takty či stopy, jsou navzájem stejně dlouhé. Má v ní tedy být dosaženo pomocí pevného pojmu kvantity (m. j.) také ideální isochronie taktů. Naopak prosodie přízvučná — alespoň v theorii — kvantitu ignoruje, organisujícím činitelem stopy je prostě důrazový přízvuk na její první slabice, stopa jaro se klade na roven stopě sálá, plameny = vládnoucí a pod. Je-li délka samohlásky něčím pevným, bylo by v české přízvučné poesii skutečně po isochronii veta. Na štěstí tato námitka dnes už není aktuální. Absolutní isochronie neexistuje ani v hudbě, natož v poesii; je ostatně otázka, proč vlastně by lidská řeč vůbec měla být vtěsnávána do takových naprosto stejných časových úseků, a volný verš zachovává už jen tendenci k isochronii, často už jen takovou jako mluvená řeč. Za druhé délka dlouhé slabiky není ničím pevným, jak bylo zjištěno fonetickými přístroji — hlavně Chlumským — a jak víme všichni z vlastního poslechu. Délka dlouhé samohlásky v češtině je pružná. Proto je možná konvence, která by ji činila organisující konstantou rytmu; ale na druhé straně právě dík této pružnosti kvantita se může přizpůsobovat prosodii přízvučné i ve verších se zcela pevným metrickým půdorysem. Případy takového přizpůsobení v dosavadním pojetí by byly dva: 1. Dlouhá samohláska by byla vnímána prostě jenom jako jistá kvalita artikulační. 2. Co největší počet kvantit by byl v důraze a tím by se verš blížil časomíře. Jiným případem by byl známý kompromis romantických básníků, kteří někdy do důrazu místo slabiky přízvučné kladli dlouhou. Tímto známým případem se zde blíže obírat nebudu. Z obou prvých (k nimž, jak brzy uvidíme, bude nutno přiřadit další) je snáze zjistitelný ten druhý: umisťování kvantity v důraze. Jak hojně se tohoto prostředku užívalo a jaký je jeho účinek?

Na první otázku odpovídá zase statistika, jak jsem se jí už dotkla v případě Máchově a Nezvalově. Stejně jako v celkovém počtu slabik připadá určité procento na kvantity, tak i v celkovém počtu kvantit připadá určité procento pod důraz, a rozumí se, že to procento se mění od případu k případu. Nejvyšší procento kvantit pod důrazem se dá čekat u romantiků. V I. zpěvu Máje je jich skutečně skoro 53% (195 ze 370), ve Svatebních košilích přes 57% (198 z 279), zde ovšem s využitím zmíněného kompromisu mezi principem přízvučným a časoměrným, jehož Mácha užíval velmi střídmě. U romantiků se vůbec chválí pečlivý zřetel ke kvantitě (Zákl. čes. verše, str. 11), zrovna jako lumírovcům se vytýká opak. Tím více překvapuje, že na př. [101]ve Vrchlického baladě „Mandragora“ (České balady) je kvantit v důraze skoro 52% (153 z 296); u Čecha v předzpěvu Ve stínu lípy, nepočítáme-li dlouhé předrážky, je to rovněž přes 51%. Březina v úvodní básni svých sbírek „Ó sílo extasí a snů“ má skoro 53% (101 ze 190) jako předzpěv Máje; podobně i v jiných alexandrinech, ač ne ve všech. Uvedené básně jsou vesměs básně jambické. Srovnání s trochejskými je velice zajímavé: v Erbenově Vrbě je poměr kvantit v důraze k ostatním 70 : 211, tedy přes 36%. Podobně v trochejích Čechovy Dagmary je toto procento menší než v jambech Ve stínu lípy (přes 43%); obdobné rozdíly jsem shledala namátkou u Vrchlického a Nezvala. Samoděk se tady nabízí předpoklad, že jambický rozměr jaksi sám sebou snad vedl k umisťování kvantity v důraze nebo je alespoň usnadňoval. V případě Erbenově je to jisté; ale to byla ještě napolo časomíra. U ostatních by se k tomu musil prozkoumat obšírný materiál, v kterém by se přihlíželo zejména k tomu, je-li verš zakončen přízvučně či nepřízvučně (kamenů — kamenitý); v kladném případě by to mohlo znamenat pomocný prostředek k odlišení jambů od trochejů s předrážkou. Zajímavé je, ze Zeyer se svým konstantním přízvučným zakončením blankversu nemá tendenci ke shodě kvantity s důrazem (začátek Vyšehradu 1—103 v. přes 42%), zatím co (z moderních) v Seifertových trochejích I. zpěvu sbírky „Světlem oděná“ tato tendence jest (skoro 55%); ale v materiálu, který jsem zkoumala, jsou tyto Seifertovy trocheje ojedinělým případem. — Co se týče veršů daktylských, je v nich shoda důrazu s kvantitou nepatrná: maximální jsem shledala u Čecha ¹/₃ „Nevěřme nikomu“), minimální u Nerudy ¹/₇ Písně kosm. 19). Tříslabičných stop typu —́ u u je v češtině vůbec málo (nejčastější jsou daktyly typu ú u u, po nich ú u — ), ostatně v trojslabičné stopě stojí mimo důraz slabiky dvě, takže dlouhá v 1. slabice má menší pravděpodobnost.

Číslice, uvedené pro shodu kvantity s důrazem, vykazují průměr okolo 50%; to je procento velmi vysoké a ukazovalo by na záměr básníkův — vzhledem ke známému zjištění, že dvojslabičná slova typu — u jsou mnohem řidší než u — (Hostinský, Česká píseň lidová 40 n.; Jakobson, Základy č. verše 101). Tak na př. ve jmenovaném úryvku z líčení Svobodové je 31 ú — (slyším, teplý) a jen 15 —́ u (ráno, dům je). Ale ve verši se nevyskytují slova isolovaná, nýbrž sousloví; proto bych přihlížela i k trojslabičným slovům typu ú u —, která s koncovkou nebo s příklonkou dávají dibrachys + trochej (ovšem méně výrazný), na př. zavolá ho, pod mi. Těchto typů je v úryvku Svobodově 19, a přičteme-li je ke skutečným jambům a trochejům, dostaneme poměr podstatně jiný, 34 : 31. Kdyby tedy tato slova byla převedena v trochejské řady, znamenalo by to jasnou převahu kvantity v důraze nad kvantitou mimo důraz. — Ostatně ve jmenované Erbenově pohádce je poměr 13 ú — : 10 —́ u.

Z toho plyne závěr: přirozené střídání dlouhých a krátkých slabik v češtině umožňuje bez větších obtíží (ve verši trochejském či tzv. jambickém) umístit alespoň 50% kvantit v důraze. Naskýtá se tedy otázka, zdali při číslech výše uvedených (ovšem mimo Erbena) jde s hlediska verše o pouhou náhodu, t. j. o prostý důsledek výskytu kvantity v jazyce. To nemyslím; mluví proti tomu takové věci, jako že na př. u Březiny je tato převážná shoda kvantity s důrazem právě v básních representativních, ale není jí na př. v básni „Moje matka“; vím také z rozhovorů s členy PLK, že právě v těchto básních jim byla tato shoda nápadná. O své snaze o tuto shodu mluví výslovně Karásek (v. níže). Zdá se, že alespoň v některých případech jsou uvedené shody kvantity s důrazem úmyslným využitím toho, co jazyk nabízí sám.

Ale ať už jsou tyto shody úmyslné nebo nahodilé, ony jsou, a tedy ve verši působí jako všecky ostatní složky verše. Ale jak působí? Karásek ze Lvovic o tom praví (v anketě v Zákl. č. verše, str. 9—10): „Dvouslabičné slovo s první slabikou dlouhou a druhou krátkou jeví se mně jako stupňovaná trochaická stopa“. A dodává: „Ovšem tendence k souladu mezi přízvukem a kvantitou nemůže jíti až do krajnosti, jinak by verši hrozila přílišná jednotvárnost“. Takovou krajní jednotvárnost si dnes už lze vytvořit jen uměle, třeba v trochejské řadě: Stála lípa [102]v údolí a z louky táhla vůně. Taková nutí téměř ke školskému skandování. Skutečné doklady nejsou tak důsledné, tak na př. daktyly u Sovy (Žně, úvod): Já vmísil se v zástupy, cítil jsem s nimi znějí docela jinak než Březinovy: Zavolán slabostí ukryté myšlenky vaší (Větry od pólů, Láska). Nelze říci, že by kvantita sama o sobě zesilovala přízvuk, a podle měření Chlumského (92) ani přízvuk neprodlužuje dlouhou samohlásku; ale první slabika stopy je v tomto případě vyzdvižena činiteli dvěma, důrazem i kvantitou, čímž je zesílena stopovost verše. Vypjatá stopovost je důležitá v dětských říkačkách; ve verši jen někdy. Z toho by plynulo, že básník může kvantitou v důraze stopovost zdůrazňovat a kvantitou mimo důraz ji zastírat. Srovnejme ještě Horův verš: Sám v pološerém kupé bdím (Tiché poselství, Zasněný vlak) a Čechův: Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv! (předzpěv Ve stínu lípy). U Hory jsou kvantity (kromě poslední) mimo důraz, čímž je brzděn bystrý spád verše; jeho stopovost je jaksi přitlumena, rozhraní stop zaniká, neboť dlouhá slabika na konci jedné stopy takřka vyznívá do samého začátku stopy následující. Zato ve verši Čechově pociťujeme rozhraní stop jako ostré hrany; jeho důrazná stopovost působí patheticky; a pathos, to je podstatná složka Čechova básnického typu. Srovnáme-li dále: Čech má v citovaném úvodě Ve stínu lípy převahu kvantity v důraze; Hora v tomto „Zasněném vlaku“ (zasněném, ne pathetickém) menšinu, i když nepřihlížím k dlouhé předrážce; není tedy rozdílný ráz uvedených veršů náhodný, a souvisí bytostně s rozdílem obou básníků vůbec.[1]

Na doklad, že povědomí o brzdící funkci kvantity mimo důraz v básnících je, uvádím opět výrok Karáskův: „Slovo s první krátkou a druhou dlouhou slabikou je trochaickou stopou zeslabenou, zatušovanou, a takovým stopám se často vyhýbám“ (Zákl. č. verše 10). Hledí tedy Karásek posílit stopovost verše, asi jako jemu příbuzný Březina v uvedených representativních básních, které jsou opět pathetické; tedy tu lze spatřovat souvislost pathosu se stopovostí jako u Čecha. Ovšem jakmile se Březina s vázaným veršem rozešel, bylo po stopovosti veta, a s ní i po shodě kvantity s důrazem, a jeho pathos si našel prostředky jiné.

Abychom se vrátili k uplatnění kvantity mimo důraz: protože její převážné kladení mimo důraz může znamenat změnu intonační linie (ovšem spolu s jinými činiteli), nelze plně souhlasit s uvedeným vžitým míněním, že se kvantita mimo důraz uplatňuje pouze jako kvalita artikulační. Nemohla by brzdit běh trochejského verše, kdyby skutečně nebyla pociťována jako dlouhá. S tím je v souhlase měření Chlumského. Krácení dlouhé samohlásky mimo přízvuk sice v pražské lidové výslovnosti v některých případech pozoroval, ale častěji pozoroval její rozhodné dloužení, ba předloužení, na př. ve větě: Von je Pražák. Instrumentálním měřením volné výslovnosti spisovné (a takovou předpokládá verš) shledal toto (str. 77): „Všude, ve všech případech, tedy jak na konci věty, tak i na začátku nebo uvnitř věty, se nepřízvučná dlouhá vyznačuje velikou délkou; je zpravidla dvakrát, někdy i víc než dvakrát delší než přízvučná [103]krátká.“ (Měřené doklady se bohužel vesměs týkaly dlouhého á; u souhlásky í není poměr 2 : 1, ale přece je í vždycky delší než i, i když někdy jen nepatrně, na př. ve větě Listí padá).

Dojem, že bezpřízvučná kvantita je pociťována pouze nebo především jako kvalita, pochází podle mého mínění z veršů Vrchlického a jim podobných. V jeho intonaci, jež je často nejen splývavá, ale především jaksi spěchající, letící ke konci verše a k veršům dalším a dalším, lze subjektivně vnímat opravdu skoro jen kvality samohlásek, ne jejich trvání. V tom spatřujeme závislost kvantity na tempu. Na př.:

 

Ó, šťastní druzi, které skrývá země
kdes na Hellady nivách, které rumy
ted ještě tají střežíce jich dumy! (Sfinx, Vzpoura soch.)

 

Je zajímavé, že v této splývavosti se ztrácí i spondej skrývá. Docela jinak se chovaly spondeje Nezvalovy v citované Tesknici, ač i Nezvalova intonace je splývavá — ale není spěšná, jaksi se vlní, takže je možno v ní hlasově zálibně prodlévat na některých místech; a to bývají často spondeje, takže nelze říci, zda ony strhují hlasovou prodlevu k sobě, či zda jsou tu kvantity záměrně umístěny právě ve vrcholech verše. Taková slova lze pociťovat jako silně expresivní — bílý, táhlý, zpívá, dlouhý — a mohli bychom sledovat jejich osudy u jednotlivých básníků, počínaje Máchou: Jak dlouhá noc — jak dlouhá noc — (Máj, zp. II.).

Úhrnem: kvantita jakožto trvání v čase je podmíněna hlavně intonací a tempem, ale také je sama ovlivňuje. Jako thesi širšího rozsahu formuluji tuto zásadu: kvantita vstupuje ve vzájemné napětí s ostatními složkami verše a tím spolutvoří jeho tvar. To se už netýká jenom nejnižších rytmických jednotek, stop, kterých jsem si dosavad všímala především; tady jde o celek verše, jak jsem naň narazila v otázce nezvalovských spondejů. Kvantita totiž nebývá umístěna pravidelně na témže místě stopy — leda výjimečně jako na př. v Horově verši: Není dna věcí. Jen věčné je vření. (Proměna ze sb. Strom v květu); ale rozsáhlejší pravidelnost by znamenala jednotvárnost. Přízvučná prosodie i český jazyk připouštějí kvantitu v kterékoli slabice verše; tím je dán nesmírný počet variací (např. v osmislabičném verši jich je možno 256), možných právě jenom v jazyku, kde kvantita žije svým vlastním životem mimo přízvuk.

Tento vysoký počet variací ovšem neznamená, že sled slabik dlouhých a krátkých postrádá jakéhokoli uspořádání a pravidelnosti. Srovnejme navzájem třeba Máchovy verše:

 

tam bříza k boru, k bříze bor …
později vůdcem spolku zván …
To on, to on! Ty péra, kvítí …
Větýrek bílým šatem vlaje …

 

V 1. verši má kvantitu po každé první důrazná slabika poloverše; v 2. vždy poslední důraz poloverše; ve 3. jsou kvantity jen v druhém poloverši; ve 4. jen v prvém poloverši. Rozmístění kvantit tady podtrhuje členitost verše. A Máchův verš skutečně je značně členitý. Jinou variaci mají verše Nerudovy:

 

[104]Dávno bude po všech slávy činech,
touha někam v vesmír odletěla,
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno tomu, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň … (Písně kosmické 35.)

 

Každý verš tu začíná typem —́ u, který vyzdvihuje začátek verše; ve zbývající části verš variruje, až 4. s 5. a 6. se 7. opět vytváří paralelismus kvantit v poslední stopě. Zde kvantita podtrhuje rozčlenění básně ve verše. Jinak u Březiny: Nebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, kdy stíny se dlouží (Vedra). V prvé polovině verše jsou kvantity mimo důraz, v poslední stopě před caesurou a v kadenci jsou v důraze. Vyzdvihují tedy kadenci, u Březiny obzvláště důležitou.

Zvláštní půvab má vyhrocené kontrastování dlouhých s krátkými, jako u Máchy nebo Theera:

 

zní — hyne — zní a hyne —
zní — hyne — zní a hyne zas (Máj II.),
člunů na vlnách poskok, dlaň teplá a laskavá větru (Odpolední píseň ze sb. Úzkosti a naděje.)

 

Přitom zasluhuje povšimnutí, že nedostatek kvantit má svoje zvláštní kouzlo a verše, v nichž se kvantit užívá jen střídmě, mají svůj zvláštní ráz, na př. Bezručovy trocheje nebo některé Nerudovy. Zdají se mi jasnější, mužnější, a jak se říká, „jako z kovu“. Proto nemyslím, že celkové nadměrné užívání kvantit znamená eufonický záměr; ostatně nejvyšší procento kvantit mají, jak uvedeno, básníci nehudební.

Potud doklady o diferencování, odstiňování verše pomocí kvantity (v další souvislosti uvedu ještě doklady jiné). Nyní se pokusím o konfrontaci veršového sledu kvantit s výsledky měření Chlumského (Česká kvantita, melodie a přízvuk). Chlumský sice — kromě jediného, málo významného případu — neměřil verše, nýbrž věty, a ty se liší od verše velmi podstatně m. j. svou intonací a často i tempem. Ale linie věty má svůj důležitý bod v začátku, konci a pause; právě tak verš. A v tomto postavení se kvantita podle Chlumského měření i pozorování chová různě. „Samohlásky v slovech stojících na začátku věty jsou vesměs kratší než stejné samohlásky v slovech čistě koncových. Slovo čistě koncové vyniká zpravidla svým trváním nad slova předcházející, bývá mohutnější než ostatní“ (str. 16). Jinde: „Největší protažení koncové samohlásky ukazuje se před čárkou, kde je skutečná přestávka“, a to i v postavení bezpřízvučném (67). Potom i ve verši by se kvantita svou délkou — ne už jenom kvalitou — uplatnila nejlépe před caesuroua na konci verše. Srovnáme-li verš tam bříza k boru, k bříze bor s veršem jenž k sobě šly vždy blíž a blíž, cítíme v tomto skutečně větší délku než v prvním, ač jsem úmyslně zvolila verše s foneticky slabým í. Podobně před caesurou: večerní máj— byl lásky čas, kde jsme nuceni á ve slově lásky vyslovit kratšeji než ve slově máj; a to nezpůsobil náladový opar slova, neboť je velmi silný v obou. Bylo by tedy možno záměrně umisťovat kvantitu na takovýchto význačných mís[105]tech[2]; ale tím by verš byl opět ohrožen jednotvárností, a na to jsou Máchovy jambické variace příliš bohaté.

 

To říká i příslušná statistika: v 51 čistých osmislabičných jambech prvního zpěvu Máje mají slabiky 2. až 7. přibližně stejný průměr kvantit (16, 16, 18, 16, 17, 22); v 1. slabice je kvantita jen osmkrát a slabé maximum má slabika 8. se svými 26 kvantitami. Jsou tu tedy kvantity rozmístěny velice rovnoměrně; poslední slabika verše má kvantitu právě v polovině případů. Devítislabičné verše (73) mají odchylku v 9. (nepřízvučné) slabice: tato má dvojnásobný počet dlouhých proti ostatním; verš pak končí typem u —: hynou, stinných (resp. spondejem houpá, svítí). Jsou to slova, v jakých podle Chlumského bývá dlouhá samohláska nejméně dvakrát tak dlouhá jako krátká (67).

V českém verši s t. zv. ženským zakončením se stalo toto jambické zakončení typickým a bylo už positivně oceněno u Erbena jako „pudové nutkání jeho mistrovství“ (Jakobson zde v 2. roč., 236). Ale takovéto zakončení je pro český verš typické, a opakuje se často i před caesurou. Typická podoba takového verše pak jest:

 

Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, lesům (Neumann, Kniha lesů. Prolog.)
Jeho hlas je vyšeptalý, jeho hlava šedá (Nezval, Pět minut …, Hist. obraz);

 

také v kratším verši Vrchlického:

 

plavovlasé, kučeravé …
v ustrnutí, v zamyšlení …
veršem prostým, nelíčeným … (Leg. o sv. Zitě).

 

Všechny citované doklady mají nápadný gramatický paralelismus, ač nebyl při výběru mým vodítkem (a také se při takovémto rozmístění kvantit nevyskytuje vždycky). Proto v mnoha případech považuji tento gramatický paralelismus za primární, kdežto paralelismus kvantit za sekundární; k tomu mne vedou třeba jen přísloví jako: Kam se dřevo kloní, tam i padá. Práce kvapná málo platná a pod.

Maximum kvantit v poslední slabice verše, resp. v posledním jeho slově pokládám na základě četných statistik (z nichž některé uvedu níže) pro český verš za typické; ale i paralelismus kvantit či spíše tendence k němu je v něm nad očekávání častá. A nejsou to jen zakončení jambická, jaká jsem uvedla; často to bývá kvantita v důraze, na př. ve verši Vrchlického nebo Nezvalově:

 

na něm svatý Václav s orlicí se míhal …
Vyšel soused Jíra z chaty svojí vrátek (Balada blanická)
Náš věk je přeplněný sál, v němž nemůžeš se hnout (Tryzna ve sb. Pět minut …).

 

Slovo tvořené jedinou dlouhou slabikou zasluhuje obzvláštní pozornosti; podle Chlumského (105 n.) dosahuje čeština v těchto slovech maxima kvantity. — Ovšem [106]jako u Máchy se jeví tendence ke kvantitě v poslední stopě verše, tak jinde se zase najde tendence ke kvantitě jen před caesurou; tak Hlaváček s účinným kontrastem:

 

Když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat (Svou violu … ze sb. Pozdě k ránu.)

 

Tato tendence je nejlépe patrná z čísel. Neuvedu všechna, ke kterým jsem došla; vyberu jen typická.

 

Začnu s kratinkými verši, s Bezručovým čtyřstopým trochejem (Jedna melodie, Ondráš, Ligotka Kameralna, Idyla ve mlýně; celkem 227 veršů). Počet délek vůbec je tento: v 1. stopě 76, v 2. 85, v 3. 79, ve 4. 111; tedy výrazná tendence ke kvantitě v poslední stopě. Počítáme-li jen kvantitu v důraze, je obrázek poněkud jiný: 28, 49, 28, 49: tedy tendence k důrazové kvantitě na koncích obou poloveršů, posílená ještě tím, že 2. a 4. stopa má víc než dvakrát tolik spondejů proti 1. a 3. (zpívám). Podobná čísla vycházejí ze čtyřstopých trochejů Macharova „Výletu na Krym“ (Na lodi), ale i z Vrchlického Svaté Zity (18, 52, 31, 49 pro kvantitu v důraze, mimo důraz 64,101, 88,104). V tom si podává ruku lumírovec se svými antipody. V čtyřiktovém jambu Horova „Zasněného vlaku“ (Tiché poselství) nacházím sice pro kvantitu vůbec bezvýrazná čísla 53, 55, 49, 49, ale pro kvantitu v důraze 20, 38, 23, 39. V delších verších tomu není jinak. V Březinově alexandrinu úvodní básně (Ó sílo …): 10, 9, 23, 15, 9, 36 (v důraze); v šestiiktovém volném verši Sovově v básni „Podzim v duši“ (Básníkovo jaro) je to: 4, 6, 5, 6, 6, 18. Ve jmenované Nezvalově Tryzně (sedmiiktový jamb) 49, 45, 38, 76 + 38, 37, 78 (tím se potvrzuje i caesura po 4. iktu); atd. Zvláštním případem jsou Vrchlického epické sedmistopé trocheje (Leg. ze Zlaté Koruny v Českých baladách, a Jazyk v Nových zlomcích epopeje) s těmito čísly: 24, 41, 27, 38, 27, 23, 35. Zde je kromě délkových vrcholů na konci obou poloveršů ještě vrchol třetí v druhém trocheji a ten je nejvýraznější. To by mohlo ukazovat k silné členitosti verše, a vskutku v těchto poměrně dlouhých verších není splývavé intonace, typické pro Vrchlického lyriku; to se potvrzuje místy i vnitřními rýmy na kritických místech: Vítr kvílí, k zemi chýlí staré stromy v lese (Jazyk).

 

Úhrnem: ve verších, které mají pravidelný nebo přibližně pravidelný metrický půdorys, jsem našla ve všech zkoumaných případech (a to nevyjímaje básnické překlady, na př. Nezvalův převod Mallarméa a Hálkova veršovaná dramata) tendenci k pravidelnému umístění kvantity buďto na konci verše nebo před caesurou nebo na místech obou. — Co se týče volného verše rázu Březinova, je statistika ztížena nejistým počtem iktů v jeho verších značně nestejné délky; ale najdou se tu verše o nápadném paralelismu délek, jako v úlisném šepotu řemenů, v úpění ohně a kovů (Vedra ze sb. Ruce), nebo nahromadění kvantit v 2. polovině verše: nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí (tamže).

Závěr je tedy tento: v českém verši je poměrně nejvyšší procento kvantity — zejména přízvučné — v těch stopách, kde se foneticky může nejvíce uplatnit, t. j. před caesurou a na konci verše.

Je v tom básníkův úmysl či nese to s sebou jazyk sám?

Úmysl není vyloučen, přesto myslím, že jazyk sám k tomu poskytuje dobré podmínky. Jednak je tu gramatický paralelismus, jak jsem se o něm už zmínila. Za druhé na konec věty a před pausu dáváme slovo důležité. Nejdůležitějším nositelem významu je u nás obyčejně substantivum. Substantivum je také nejčastějším nositelem přízvučné kvantity, tedy kvantity v kmeni, jako stín, vláha, — [107]zatím co adjektivum mívá nejčastěji kvantitu koncovkovou, j. bledý, stinný, takže representuje vzestupný typ ú —, ale na konci verše s tzv. ženským vyzněním nebývá časté, neboť ve větě normální stavby je většinou něčím vedlejším. (Verš, není-li po stránce syntaktické zároveň větou, bývá přesto uzavřen zaokrouhleným gramatickým celkem, takže v tomto stručném náčrtku netřeba přihlížet k hrubším přesahům, celkem řídkým). Tak na př. v Čechově Dagmaře VII. je 39 koncových trochejů a spondejů; z nich je 25 substantiv (j. krása), 12 sloves (dýše) a 2 adverbia. — Jiný obraz poskytuje Zeyerův blankvers se svým důrazovým vyzněním. Jeho typem může být verš ze začátku Vyšehradu: Dík tobě, muži paží mohutných! Zde není slovosled normálního typu; ale právě takový si vynutil rozměr. Proto v první stovce veršů Vyšehradu způsobila právě adjektiva na konci verše délkový vrchol v poslední, důrazné slabice; Zeyer ostatně tady má neobyčejně vysoké procento adjektiv, vyšší než procento sloves, a stačí přečíst několik veršů, abychom viděli, s jakou zálibou jich užívá.

Z toho docházím ke své poslední thesi: délkové vrcholy verše souvisí s básníkovým slovosledem, stejně jako souvisela frekvence délek vůbec s básníkovým stylem. (Ovšem při podrobnějším rozboru by se musely rozlišovat verše rýmované a nerýmované; význam tohoto rozlišení je ostatně patrný z posledně uvedených dvou příkladů.)

Závěrem ke svému náčrtu o problému kvantity (v kterém mi nešlo ani o úplnost, ani o literárněhistorický postup, ale o soubor typických případů) shrnuji svá tvrzení: 1. Výskyt kvantity ve verši je dán více méně básníkovým slohem v celé jeho bohaté souvislosti s thematem, délkou verše a metrem; 2. v otázce kvality dlouhé samohlásky je předním problémem přemíra í, s kterou se básník vyrovnává přiměřeně individuálnímu rázu svého verše; 3. kvantita jakožto trvání v čase při své pružnosti se uplatňuje i u téhož básníka různě; přitom její umístění v důraze — poměrně časté — zvyšuje stopovost, kdežto její umístění mimo důraz ji oslabuje, vstupujíc tak ve složité a jemné vztahy s intonací; 4. sled kvantit ve verši ukazuje výraznou tendenci k jednomu nebo dvěma vrcholům, a to ve shodě s dvojdílností veršové linie; tyto vrcholy souvisí s básníkovým slovosledem.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 2, pp. 96-107

Previous Vladimír Skalička: Problém jazykové různosti

Next Pavel Trost: Poslední próza Karla Poláčka