Druhé hovory o českém jazyku

František Kopečný

[Kronika]

(pdf)

Nouveaux entretiens sur la langue tchèque

Ant. Opravil uspořádal druhý soubor populárních přednášek Kruhu přátel Čes. jazyka, který vyšel pod titulem „Druhé hovory o českém jazyce“ v nakl. Ing. Mikuty (stran 253, cena 90 Kčs).

Páteří celého sborníku, věnovaného české větě, je šest theoretických přednášek Šmilauerových. Tři z nich jsou věnovány trojí gramatické kategorii českého slovesa, času, způsobu a slovesnému rodu. Š. se v nich snaží zachytit problémy sem spadající v celé šíři při velmi malém rozsahu a v schematickém třídění. A to snad někdy vede — při omezeném místě — k neúplnostem. Na př. v přednášce o slovesném způsobu chybí zmínka o vyjadřování rozkazu infinitivem (na str. 177), v přednášce o slovesném rodu na str. 185 pod formami slovesného rodu není aktivum, na str. 189 ve výčtu náhradních vazeb lidových za vyjadřování trpné zapomněl autor na typ říkají mu Josef, ač uvádí typ člověk by to neřekl, na str. 192 chybí při výčtu typů reflexivních sloves celý důležitý typ probíjeti se (životem), trápiti se, tlouci se na dvéře, vyhýbati se čemu … t. j. typ, který se semiologicky nejčastěji blíží typu reflexiv tantum (a řadil bych sem i rváti se, bíti se), ale liší se od něho právě koexistencí příslušných sloves nezvratných (poměr obou řad může být různý). Vůbec by byla tomuto přehledu o významu zvratných sloves pomohla konfrontace s Havránkovými Genera verbi (§ 101—104), kterých v základě přece zřejmě užil (o nevyjadřování původce děje str. 187 a j.), ale nikde neuvádí ve svých výkladech o rodu slovesném, stejně jako neuvádí výklady Mathesiusovy užité na str. 186 nebo Trávníčkovy. Na rozdíl od Havránka nerozlišuje ve výkladu slovesného rodu slovesa akční a stavová a dochází pak k závěrům sotva přijatelným, jako že ve větě pes leží je „pes“ agens děje. — V přednášce o čase se v mnohém shoduje s výklady III. dílu Cvičebnice Havránka — Kopeckého —Starého — Získala, a to i po stránce formální (rozlišování formy „praesens“ a kategorie „děj přítomný“ a j.), ale sotva lze souhlasit s tím, že odlišně plusquamperfektum nezařazuje mezi výrazy děje průvodního.

Zajímavá je Šmilauerova přednáška o slovosledu. Opírá se tu i o zásadní postřehy Mathesiusovy (Slovo 7, 1941, 169 a n., 37 a n.) a možná vlastně už Szobrovy (Sborník prací I. sjezdu sl. fil., zvl. str. 719—722). Spojit by se dal rytmus přízvukový s rytmem rozměrovým a moment gramatický se členskou sounáležitostí, takže by se slohoví činitelé redukovali a) na postup od základu k jádru, b) na rytmus přízvukový a rozměrový, c) na činitele gramatické, d) na činitele jiné (zvl. volní a citové).

[120]Výklad o pořádku slov je zařaděn do stati „Organisace věty a promluvy“ jako jediný probíraný prostředek, který organisuje větu, ale těchto prostředků je přece více (kongruence a j.); v druhé časti této stati, označené „Pořádek vět“, se nedovídáme nic více než zcela běžné školské třídění souvětí.

Též přednáška o predikaci (sloveso a přísudek) je podnětná. Nemohu však souhlasit se Šmilauerovým názorem, že jednočlenné věty jsou větami bez predikace. Myslím (s Gebauerem), že predikace je opravdu to, co slovní výraz (souhrn slovních výrazů) dělá větou. I Mathesiovu „tetičnost“ (ČMF X, 1 a n.) lze chápat jen jako zvl. druh predikace a lze souhlasit s Łośem a Rozwadowským, že věta je vždy dvojčlenná.[1] (Ve větě Kroupy! je podmětem mimojazyková situace, kterou tímto slovem kvalifikuji; kroupy je tedy výrazem intencionálního momentu nebo (u Mathesia) — aktuálního momentu: toto se o té situaci tvrdí, to o ní chci říci). Výrazy Ach! Hola! a i jemu adekvátní Franto! a pod. by snad bylo nejlépe pokládat jen za ekvivalenty vět. Jsou to signály nebo apely (a už tím vlastně vyřazeny z definice slova jako ideologického znaku); moment sdělovací (tedy stránka intencionální) tu ustupuje do pozadí, někdy se ztrácí vůbec a takové signály se pak rovnají jen zvukovým reflexům.

Kategorie nádobí je srovnáno a nádobí mám srovnáno jsou zajisté věcně stejné, ale pro různý poměr slovesa (třebas nelze říci slovesného děje) k subjektu nebylo by dobře možné pokládat je za mluvnicky ekvivalentní. Obilí je posečeno je passivum resultativum.

Toto stanovisko by ovšem modifikovalo Šmilauerovo tvrzení v zdařilém jinak výkladu o passivu, že „hoch je dobře vychován“ nelze chápat jako passivum (str. 193), i jeho překvapující zařadění vět, jako kouřiti zakázáno, mezi věty v přísudkem neslovesným (str. 80). Trávníček ve Sl. a sl. 5, 20 n. dobře vylíčil, kdy participia sloves dokonavých mají význam passivní a kdy význam stavu.

Celkem vadí výkladům Šm. příliš schematické třídění jakýchkoli jevů, leckdy bez dostatečného zřetele ke kriteriím třídění, na př. na str. 75 jsou u něho slovesa vyjadřující „změny stavu“ rovnocenným členem v třídění vedle sloves vyjadřujících „činnosti“ a sloves vyjadřujících „stavy“. Jinde vadí míšení jevů různých plánů, na př. ve výkladu slovesného způsobu míšení slovesného způsobu a druhů vět. — Také leckteré výtky brusičské nejsou oprávněné, na př. na str. 162 zamítá vyjadřování předčasnosti při „mimočasovosti“ (atemporálnosti) perfektem místo dokonavého praesentu. Rovněž jistě překvapí, když otázku častějšího vyskytování složeného passiva ve spisovném jazyce, o němž již bylo dosti psáno (u Havránka, Trávníčka), odbude závěrečnou větou - frází „bují někdy v překladech a v slohu úředním“ (str. 195).

Školsky poučná je Hallerova přednáška o přívlastku, s novým rozdělením přívlastku podle složenosti na rozvitý, rozšířený a postupný (v jejich vztazích k přívlastku hodnotícímu a rozlišujícímu na str. 101). Příklady přívlastků podle významu a podle významového vztahu k základnímu výrazu (uváděné na str. 98—99) volají však buď po spojení nebo instruktivnějším rozlišení těchto kategorií. Přednášce by byl prospěl větší zřetel k úkonnému hodnocení různých druhů přívlastků. Hned na počátku studie se vtírá otázka po funkci těch bohatých řetězců a hroznů přívlastků ve slohu románovém: že totiž jsou únosné přes svou tíhu jen proto, že jsou v statických pasážích a ve slohu odborném přece jen zároveň prvkem úspornosti. Nejvíc se k otázce úkonnosti přihlíží v kapitole o čárce mezi přívlastky. Rovněž o malém rozlišování stylových hodnot svědčí brusičské nicotnosti na str. 91.

Po této stránce stojí výš Bečkova přednáška o „formální i věcné šíři výrazu“. Jeho druhá přednáška (Několik myšlenek o pěstění slohu) jsou už většinou loci communes.

J. Beneš ve své zajímavé přednášce v zásadě správně vyvrací Pekařovo tvrzení, že čtvrtina Čechů má jména německá, následkem počeštění Němců, ale sám zachází příliš daleko, pokládá-li na př. jména jako Frýd. za české zkratky.

Přednáška Kl. Rektorisové „Umění mluvy na jevišti a ve filmu“ navazuje thematem i způsobem práce na její činnost dřívější. Uznáním divadelní mluvy za dramatickou stylisaci mluvy (na str. 216) slibuje konečně lepší pochopení thematu, než jaké ukazuje jeho provedení. To se nedostalo nad silná slova a prázdné fráze, jako „svévolné pustošení české osvobozené mluvy“ na str. 227. Anebo v oddílu nadepsaném „Jevištní verš a jeho deklamace“ [121]na str. 228—229 se nedoví čtenář pranic o verši, jen různé obměny nářku nad tím, že herec „nedovede přirozeně a zároveň jevištně pronést běžnou větu, kterou předtím v životě tisíckrát pronesl“ (soudíme, že přece v životě nemluví běžné věty ve verších). — Dobrá vůle a správné poznávání chyb u druhých nestačí ještě samy k odborné theoretické práci tam, kde není pro ni základních předpokladů. Nelze se totiž divit tomu, že autorka musela ztroskotati, čteme-li takovéto opravdu nehorázné neporozumění jakémukoli umění a jeho stylové mnohotvárnosti takřka v závěru její přednášky: „Věda a umění se musí konečně dohodnout, usnést se na základním estetickém hledisku a stanovit meze t. zv. lidovosti v mluvě, v umění mluvy, v umění vůbec“ (str. 242). — A jak chybně chápe autorka problematiku normy spisovného jazyka, svědčí na př. jen toto její tvrzení: „poslední Pravidla pravopisná přinesla opět značné úlevy směrem k hovorovému usu“ (str. 230), tedy vyrovnávání kodifikace s opravdovou normou jsou pro ni „úlevy“.

V čistě brusičsky zaměřených dvou příspěvcích Opravilových o chybném užití spojek a předložek působí groteskně koncese, adresovaná leda do vlastních řad, že „bude dobře, když se zbavíme utkvělé domněnky, že (předložky kolem, okolo) smějí mít jen původní význam“. Jinak je totiž pro Opravila původní význam a domácí původ hlavním a skoro jediným kriteriem jazykové správnosti. Nejen o nesprávnosti, nýbrž přímo o protismyslnosti mluví na př. Opravil ve větě „Zatím co včera měl po celý den normální teplotu, dnes večer mu stoupla na 40°“. — Mimo některé jevy, které jsou v jazyce spis. vskutku nesprávné, poněvadž je nenacházíme v jeho dnešní normě (v pádu něčeho, odčetně), anebo jsou slohově toporné (při příležitosti něčeho) a mimo výpady čistě brusičské odsuzuje ovšem Opravil někdy ve shodě s dosavadní konvencí i jevy, proti kterým se praktické mluvnice vskutku často ohrazují, ač jazyková skutečnost je jiná: myslím, že nebude lze trvale prohlašovat za nesprávnou genitivní rekci předložek mimo a vyjma. Reservy by bylo ostatně třeba i případech daleko méně jasných, jako je užívání knižní spojky byť, spojky třeba s minulým časem (vytýká i Šmilauer na str. 155) a pod.

Sborník přináší leckteré dobré a výstižné výklady, i když ne vždy nové, ale jako celek nedává čtenáři poučení spolehlivé. I po vnější stránce formulace autorů měla být pečlivější; na str. 245 jistě autor chtěl říci „že příjmení nebývala věcí tak neproměnnou“ a nikoliv „proměnnou“, jak čteme, a pod.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 2, s. 119-121

Předchozí Oldřich Králík: Ot. Březina a indické myšlení

Následující Vl. Sk. (= Vladimír Skalička): Slovo a tvar