Prosodie polštiny a polský verš

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Jedním z kladných přínosů fonologie, jež jinak nebyla ušetřena silně formalisujících tendencí, byl prohloubený zájem o prosodickou stránku lidské řeči. Analysa prosodických prostředků s hlediska funkčního vedla linguisty k důležitému rozlišování na př. mezi přízvukem, který má úlohu slovně rozhraničovací (jako je tomu na př. v češtině, v polštině a ve francouzštině), a mezi přízvukem, který spolu[37]působí při tvoření gramatických a lexikálních významů (na př. v ruštině nebo srbocharvátštině). Byly také stanoveny důležité funkční rozdíly mezi prosodickými prostředky, jako je kvantita, uplatňující se jako samostatný gramaticko-lexikální významotvorný prostředek (na př. v češtině), a kvantita, jež tvoří jen průvodní element přízvuku, který je vlastností slova (na př. v ruštině). V prosodických úvahách se postupně dostávala do středu zájmů slabika, kterou posléze Trubeckoj prohlásil za výhradního nositele prosodických prostředků slova.

Toto řešení je nesporným pokrokem ve srovnání se starším pojetím, jež sice rozlišovalo prosodické vlastnosti hlásek, slabik, slov a vět, ale vycházelo přitom většinou z apriorních rekonstrukcí starých, resp. předpokládaných systémů. Ani nové pojetí se však nedovedlo vyhnout nesrovnalostem a stalo se také východiskem k formalisující klasifikaci prosodických prostředků u Trubeckého. Tím si lze na př. vysvětlit, že příslušná kapitola v jeho Základech fonologie je tak komplikovaná a v mnohém tak málo přesvědčující. Byla také podrobena nejdříve odborné kritice, a to holandským linguistou van Wijkem v studii Quantiteit en intonatie[1], později následovaly kritické úvahy další. Některé věci se tu pak spíše ještě zkomplikovaly, než vyjasnily; v tom lze spatřovat především důsledek toho, že se vždy nevycházelo z živého materiálu a z funkční základny.

Bylo by však chybou domnívat se, že je třeba hledat řešení radikálně nové nebo že je dokonce žádoucí návrat k tradici předfonologické. Celá otázka prosodických prostředků se značně vyjasní, uvědomíme-li si, že zde jde především o dvě základní funkce, fonémickou a syntagmaticko-syntaktickou. U této je pak nutno rozlišovat funkci, kterou se osamostatňuje ve větší slovní celek, od funkce, vytvářející gramatické významy (intonace otázky, větného podřazení atd.). Vedle těchto dvou základních funkcí lze mluvit ještě o funkci rytmisační, jež se zakládá především na slabičném členění. Vycházíme-li z této zjednodušené klasifikační základny, musíme si být vědomi toho, že se mohou jednotlivé funkce kumulovat. Tak na př. se liší česká kvantita od ruského přízvuku tím, že má jen funkci fonémickou (vytváří korelační řady samohlásek), zatím co ruský přízvuk má nadto ještě funkci osamostatňovací (t. zv. vrcholotvornou, kulminativní).

 

Na těchto výsledcích je možno stavět dále, je však třeba postupovati opatrně a kriticky. Při analyse prosodických systémů konkretních jazyků není možno vycházet z funkčního pojetí prostě v některé z dosavadních formulací. I kdybychom se pro takový postup rozhodli, musili bychom odůvodnit svou volbu, vyložit aspoň v hlavním zásady přijatého východiska a upozornit na jeho podmíněnost. Tyto věci postrádáme v nové práci o prosodii polštiny, jejíž autorkou je M. Dłuska, Prozodia języka polskiego (Kraków 1947).[2] Chybí nám tu především obecně theoretické výklady o prosodických prostředcích; ani z výkladů není docela jasno, o jaké zásady se opírají. Celková charakteristika polského systému prosodického také není podána tak, aby bylo jasně patrno, co je na ní nového. Nerozlišuje se na př. dost zřetelně mezi fonologií slova a věty. Vychází se z nadřaděnosti intonačního systému nad přízvukovým, ale jejich vzájemné vztahy nejsou vyloženy. Vztah mezi dynamickou a intonační linií věty je rozhodně složitější, než z autorčiných výkladů vyplývá. Zde by bývalo práci prospělo větší užití příslušné literatury.[3] Přesto však přináší práce Dłuské cenné poznatky.

[38]Pro systematické zpracování polské prosodie s hlediska funkčního byla zde vykonána důležitá přípravná práce. Zajímavý je tu také závěrečný exkurs do historie bádání o polské prosodii, v němž mají důležité místo básníci. Autorka zde nepřímo naznačila, kam míří její hlavní zájem. Obecná theorie polské prosodie je jí vlastně jen východiskem k výzkumu polského verše.

Na tomto pracovním poli vytěžila Dłuska zatím statný svazek studií z historie i theorie polského veršování.[4] Je to práce poněkud nesystematicky založená, v níž po krátké vstupní části obecného rázu (o rytmu vůbec a o rytmu veršovém) následuje partie o verši staropolském, a to především o otázce vzniku závazného veršového řezu (średniówki) (str. 11—72), dále je tu analysován verš bez závazného předělu (str. 73—132), pak následuje několik kapitol dokreslujících obraz staropolského („středověkého“) verše (str. 133—205). Druhá část knihy je věnována verši sylabickému. Nejdříve (str. 206—280) se zabývá vývojem třináctislabičného verše od Reje („zlatý věk“) přes 18. stol., Mickiewicze až k básníkům moderním (Konopnicka, Tetmajer, Kasprowicz). Pak následuje oddíl polemický (str. 281 až 357) a závěrečný doslov, v němž je vděčně vzpomínán Fr. Siedlecki, oběť německé okupace, s nímž autorka jinak v knize hodně polemisuje. Připojený soupis literatury je důkladnější než u práce první, ale i zde chybějí některé práce obecného rázu, z nichž se mohlo těžit zvláště v části polemické.

Velkou předností této široce založené práce je důkladnost výzkumu a přehledné podání statistických dat. Nevýhody však s sebou nese soustředění pozornosti na dílčí jevy (jde tu hlavně o půlící řez), takže celkový obraz verše zůstává do značné míry neurčitý. Vcelku je tu možno pozorovat aversi k pracím, které vyšly z moderní, linguisticky orientované metriky, jejímž velkým průkopníkem v Polsku byl Wóycicki a k níž se hlásila wilenská škola a také Siedlecki. To je zvláště dobře patrno na těch místech, která věnovala Dłuska pracím Hrabákovým (str. 170—203). Měl jsem sám příležitost zaujmout k Hrabákovým výkladům kritické stanovisko, ale vycházel jsem tu z docela jiných předpokladů.[5] Dłuska prohlašuje Hrabákovy výklady za docela nesprávné a odmítá je téměř bez výhrad. Je přesvědčena, že tu kořeny bludů tkví [39]v samé metodické základně. Zdůrazňuje jako hlavní složku nesprávného chápání staropolského verše vedle přecenění staročeského vlivu na staropolskou poesii především theorii t. zv. metrických tendencí, jež se tolik osvědčily při výzkumu verše českého. Snad by bylo možno věc formulovat tak, že Hrabák poněkud mechanicky přenesl popisné metody české metriky na verš polský, ale právě rozlišování veršových konstant od veršových tendencí i pak zůstává silnou stránkou jeho výkladů. Není také sporu o tom, že se Hrabákovi podařilo odhalit některé důležité vlastnosti polského verše, jež dříve zůstávaly bez povšimnutí.

Také souvislost staropolského básnictví s poesií staročeskou je nepochybná a není ji možno při popisu staropolského verše ignorovat. Hrabákovi lze spíše vytýkat, že z této důležité okolnosti nevyvodil ve své práci o staropolském verši všechny důsledky. Nestačí jen suše konstatovat, že ta nebo ona skladba je překladem z češtiny nebo se spokojit připojením příslušných srovnávacích statistik. Zde musí být především řešena podrobnými rozbory otázka, jak se projevuje v překladatelské technice snaha po dodržení nebo modifikaci metrických pravidel. Hrabák se tu spokojil jen povšechným zjištěním, že různé typy polského verše ve srovnání se svými českými protějšky jeví jen méně vyhraněné rysy, a neptá se, jak se po té stránce liší překlady (často mechanické) od skladeb původních. Tuto stránku věci nelze podceňovat, je však otázka, může-li se tu vždy rozbor verše opřít o spolehlivé práce průpravné. Zde snad má Dłuska pravdu potud, že vliv českého verše na staropolskou poesii byl menší, než to Hrabák ve shodě s některými staršími badateli připouští. Dnes jsem sám přesvědčen, že je třeba začít na tomto poli s důkladnou revisí. Ukáže-li se však, že jde v některých případech u polských skladeb o díla původní tam, kde se dosud mluvilo o překladech, mohou tím býti Hrabákovy posice spíše posíleny než oslabeny.

Dłuska také odmítá Hrabákovy výklady o fonologické basi polského verše. Hrabák je mimo jiné přesvědčen, že se v polském verši uplatňuje svérázným způsobem přízvuk, třebaže se jím netvoří slovní významy (je pouze signálem ohraničujícím slovní celky). Opírá se přitom o statistiky, které odhalují nápadný rozdíl v počtu přízvuků na těžkých dobách verše ve srovnání s počtem mezislovních předělů před těmito slabikami. Těmto Hrabákovým vývodům lze vytýkat především jistou nedůslednost, protože rozchod obou statistik může být jen zdánlivý. Také se nesmí zapomínat na to, že i u staročeských skladeb s osmislabičným veršem trochejsky zaměřeným bychom dostali ostřejší křivku přízvukovou (a ovšem také „regresivní“), kdybychom je čtli s polským přízvukem. Věc by bylo možno formulovat opatrněji v tom smyslu, [40]že polská nápodoba staročeského verše s trochejskou tendencí mohla resignovat na stejně ostré frázování, protože tu zaostřoval metrický profil verše odchylný typ přízvukování, ale to by bylo třeba teprve dokázat. Z materiálu Dłuské bude možno pro tuto otázku leccos vytěžit, její celkové závěry se tím však jistě nepotvrdí. Pokud by šlo přitom o metodickou základnu výzkumu, jakou zvolil Hrabák, bylo by si možno přát její zdokonalení a prohloubení, snad i důkladnou revisi, nikoli však její úplné zavržení.[6]

S celkovým oceněním spíše do šíře než do hloubky založeného díla polské autorky je třeba vyčkat do doby, až vyjde dílo celé (brzy má vyjít 2. díl). Již dnes však lze říci, že jde o práci plodnou a podnětnou. Další bádání z ní bude vycházet, ať již bude používat jejích zjištění a výsledků, nebo je doplňovat a korigovat. Ve svém materiálovém založení má tato obsáhlá práce své klady vlastně i tam, kde nejvíce trpí svým methodickým konservatismem.

 

Theorie polského verše byla v poválečné době obohacena ještě dalším dílem, jehož autorem je Stanislaw Furmanik (Podstawy wersyfikacji polskiej, Warszawa — Kraków 1947, str. 321). Je to v základě ne příliš náročné, prakticky založené dílo, jehož cena spočívá zase především v popisovaném a analysovaném materiálu a v jeho utřídění. Jeho celkové založení napovídá již rozvržení látky. Po obecných výkladech, týkajících se jazykové základny verše (dosti primitivních), následují části věnované metrice obecné, speciální, rýmu a strofice. Práci by bývalo bylo na prospěch použití statistické metody, protože charakteristika na základě kusých ukázek nepodává zřetelný obraz o veršových zásadách ani těch básníků a škol, z nichž jsou jednotlivé ukázky vybírány. Historické perspektivy postrádají Furmanikovy výklady úplně.

Theoretické výklady obecného rázu, které Furmanik své práci předesílá, mají rovněž své přednosti a nedostatky. Omluvou těchto může být především okolnost, že jde většinou o loci communes téměř všech rozšířenějších pojednání o verši, jak je v novějších zpracováních známe jak ze slovanských, tak z jiných literatur. Setkáváme se tu především s formalisujícím pojetím poesie jako svérázné organisace jazykového materiálu. Verš (včetně t. zv. verše volného) se přitom liší podle autora od prózy tím, že má metrickou základnu. Kniha je věnována památce Wójczyckého; škoda, že se Furmanik u tohoto průbojného badatele neškolil důkladněji. V soupisu literatury postrádáme mimo jiné studie Hrabákovy (mohla být uvedena aspoň polská stať z r. 1937).

Praktické poslání může Furmanikova kniha plnit celkem dobře. Ve srovnání s pracemi Dłuské se jí nedostává obecnějšího linguistického školení, má však přednosti v přehledně uspořádaném podání.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 36-40

Předchozí Maria R. Mayenowa: Informace o Institutu pro literární bádání ve Varšavě

Následující Hugo Siebenschein: Objevy ve třech nedávných knihách o Tomáši Mannovi