Objevy ve třech nedávných knihách o Tomáši Mannovi

Hugo Siebenschein

[Rozhledy]

(pdf)

-

Kdo se pokouší psát o Tomáši Mannovi a hodnotit jeho pozdější díla, počínajíc třeba Kouzelným vrchem, kdo se odvažuje úsudku o jeho biblickém románu, o Lottě ve Výmaru, o Faustusovi a o jeho filosofických, politických nebo estetických studiích i proslovech z poválečných let, pozná při práci a někdy teprve po ní, že všechny soudy o díle tohoto vrstevníka, jenž od nástupu národního socialismu a za poslední války byl také naším spojencem a spolubojovníkem, jsou dočasné a nedefinitivní. Rok co rok totiž vycházejí o Tomáši Mannovi závažná díla s novým, překvapujícím materiálem.

Není tomu dávno, co Käte Hamburgrová vydala velmi záslužnou, učenou a důmyslnou knihu o Mannově t. zv. románové tetralogii Josef a jeho bratří (Thomas Manns Roman Joseph und seine Brüder, Eine Einführung von Käte Hamburger, Stockholm, 1945). Spisovatelka se na základě velkých vědomostí a se štěstím hodným závidění dobrala pramenů, z nichž vyrostlo základní dílo Mannovo, přístupné českému čtenáři v překladu Olbrachtově. Obsah a dosah její knihy (160 stran), zdálo se, že lze vystihnout slovem — objev. Mezi biblickými texty a ostatními starohebrejskými památkami, ve změti židovských pověstí zapsaných původně nebo až po staletích nalezla a určila místa, kterým Mannovo dílo je obsahově i jazykově poplatné. Její rozbory, kde, jak, proč a v jakém rozsahu básník těžil z biblického vypravování, z eposu Gilgameš, z egyptských pramenů historických, z pověstí Talmudu nebo z tradice Midraš, mimo to a nad to z výsledků moderního a nejmodernějšího bádání náboženskodějepisného jsou vědecky pozoruhodné, nepostradatelné pro každého, kdo sleduje Mannův růst a usiluje o jeho výklad. Tuto knihu vydala Hamburgrová krátce před básníkovými sedmdesátými narozeninami (6. června 1945). Ale než ji zájemci objednali, dostali a přečtli, postřehli, že k témuž dnu a tedy téměř současně vydal známý maďarský znalec starověku a starověké mythologie Karel Kerényi ze Szegedu ve sbírce Albae vigiliae, redigované jím za spolupráce profesora Eitrema z university v Oslo, korespondenci s Tomášem Mannem z let, za nichž stěžejní básníkovo dílo vznikalo (Romandichtung und Mythologie, Ein Briefwechsel mit Thomas Mann, herausgegeben zum 70. Geburtstag des Dichters, Zürich, 1945). Kniha ta genesi Mannova románu staví do světla do té chvíle téměř nepředstavitelného. Že současně vyjdou knihy o témže thematu od autorů, kteří o sobě nevěděli, knihy, které se v podstatě shodují nebo zase příkře rozcházejí, není neobvyklé. Ale málokdy knihu tak důkladnou vyvrátila sdělení tak překvapující. Po přečtení knihy Kerényiho se nám výsledky Hamburgrové rozpadají ve tři skupiny. První z nich, odpovídající téměř třetině knihy, je Mannovými dopisy naprosto vyvrácena. Dovodila-li autorka s vynaložením velkého důmyslu a vlastně dobrým právem, že se Mannovo dílo látkově a motivicky opírá o hebrejské prameny židovské praehistorie a mythologie, je v celé řadě případů na omylu. Svědčí o neúnavné píli, úctyhodné učenosti a filologické svědomitosti, že Hamburgrová neustala, dokud nedoložila místa, která by každý čtenář její knihy vykládal dějově i formálně za básníkův pramen. Že korespondence Mannova s Kerényim pro všechna tato místa dokládá inspiraci klasickou, ponechává objevům Hamburgrové toliko cenu poutavých analogií. Druhá část obdob autorkou zjištěných je korespondencí Kerényiho s Mannem potvrzena. Třetí třetina autorčiny knihy obsahuje odvážnou vědeckou theorii, jejíž konkretní aplikace po uveřejnění překvapující korespondence opustily kategorii dobře fundované pravděpodobnosti a jsou nyní do všech detailů prokázány.

[42]Výklad, k němuž Hamburgrová dospěla v třetím díle své knihy, neznajíc Kerényiho materiál, maďarský filolog rozvádí a prohlubuje. Mannův román prokazatelně těžil z Kerényiho Myšlenek o Dionysovi. „Vaše stať o Dionysovi,“ píše básník z Küsnachtu 29. 9. 1935, „přichází jako na zavolanou, neboť se právě chystám vášnivou náklonnost manželky Putifarovy stylisovat do sféry menád a Dionysovy, a nepochybně jednou naleznete stopy své studie v mém románu.“ Tím je potvrzena správnost Kerényiho interpretace, která dovozuje, že Mut-en-emet znamená překonání freudismu a analytiky na prospěch skutečností. Takto se Putifarova žena v Mannově díle Kerényimu jeví jako sestra Euripidovy Phaedry, paradigmatická, nefreudovsky přirozená a klasická jako hrdinka řecké tragedie, kterou lze postavit po bok Goethově Ifigenii. 15. 7. 1936 píše Mann Kerényimu, že na konci Josefa III (Josef v Egyptě) vsunuje scénu, v níž bez rozpaků používá jeho studie Sophron nebo řecký naturalismus. Tím je zjištěn pramen kapitoly Fena (Josef a jeho bratří, str. 694), která tolik připomíná druhý díl Fausta. „Čekám na kritika, který první objeví, odkud jsem vzal kapitolu Fena v třetím díle Josefa,“ píše básník. Že bůh a člověk se navzájem potřebují a že si střídavě pomáhají k svatořečení, je opěrný pilíř humoristické theologie, která Mannově mystice propůjčuje osobní kouzlo. Jestli Kerényiho pojednání Eulabeia etymologickým výkladem pojmu religio básníkovi usnadnilo epickou formulaci vzájemného poměru boha a člověka, je učencův zásah do Mannova díla také na tomto místě značný (str. 56). Že jde o mnohem víc, že básník výsledky badatelovy práce po jejich stránce obsahové prostě přejímá do svého díla a že se spokojuje použitím jeho vědeckých výtěžků ve vlastním jazyce, platí také o tajemné jednotě, kterou tvoří Helena, Nemesis a Afrodite (str. 66). Čím jasněji Mann přiznává, že na takových místech je jeho prací toliko jazyková forma, kdežto obsah svého díla přijímá z rukou Kerényiho, tím velkolepější nám připadá a tím plodněji můžeme studovat rozdíl mezi vědeckým a epickým přednesem téhož obsahu. Korespondence Kerényiho s Tomášem Mannem umožňuje však nadto nový pohled na celou tetralogii. Již desítky let se básníkův vývoj a básníkovo úsilí štěpí směrem k románu a eposu a učenec se umělci na této cestě stal souputníkem a spolubojovníkem.

Centrální myšlenkou Mannovy osobnosti a jeho díla je idea čistoty. Také v románě biblickém je nevinnost ohrožena a s nasazením všech sil zachraňována z pokušení, které prožívají Josef a Mut-en-emet, čímž je, ne-li navždy, tedy na dlouho prokázáno, že jde o rub a líc věčného lidského procesu. Také tady se prolíná věda a poesie, také tady se navzájem ovlivňují učenec a básník a potvrzují prožitky, které celý komplex otázek vymaňují ze subjektivity a časnosti. Analytickou cestou jsem prokázal, že Kouzelný vrch je předěl Mannova díla a že odtud vlny opadají k Buddenbrookům a vzdouvají se k Josefovi. Básník tuto theorii potvrzuje v celém dosahu (str. 18). Jinými klíčovými místy jsou výklad jinocha s šakalí hlavou nebo interpretace zpěvu Tamuza a Osirise.

S Kerényiho knihou souvisí také publikace Jana Alberta Maiera (Stefan George und Thomas Mann, Zwei Formen des dritten Humanismus in kritischem Vergleich, Zürich, 1946) nejen proto, že spisovatel knihu maďarského filologa zná, z ní těží a na ni obšírně odkazuje (str. 170 n.), nýbrž také proto, že shody a neshody mezi Georgem a Mannem jsou analysovány podle kriterií, jejichž nemalá část je vzata z korespondence Kerényiho s Mannem. Maier sice netvrdí, že neschopnost včlenit se a uplatnit se v občanském životě dovedla Georga k povolání básnickému (str. 7), jak o sobě jistě jednostranně a s jemnou ironií říká Mann, nevyvrací však, že Georga básníkem, a to básníkem svého druhu, udělaly jeho sociální a hospodářské okolnosti. Charakteristice jeho díla předesílá znamenitě dovozená [43]tvrzení, že George byl básník sentimentální a nikoliv naivní a že nejen lidsky, nýbrž také básnicky byl povaha skoupá, nevydatná. Teprve po tomto zjištění rozumíme prospěšnosti postavit oba básníky vedle sebe a proti sobě. (I světovým názorem se básníci diametrálně rozcházejí. Politický Mann je osobnost pokroková, jejíž průbojná statečnost se probila k obdivu Sovětům a jejich socialistické koncepci světa. Apolitický kdysi George se neubránil zneužití svého někdejšího díla nacisty a jistě je i zavinil zrůdnou mystikou své poslední knihy. Mluvíme tu o něm ovšem jen proto, že v Maierově díle kontrastním pojetím vyniká Mann hledající čtenáře nikoli již v německém národě, nýbrž v německém lidu.) Rozdíl typu lyrického a epického a z něho plynoucí dedukce jsou východiskem knihy (str. 21). Ani důvodná charakteristika Georga jako umělce pathetického a Manna jako umělce ironického, k jejímuž dotvrzení jsou zde sneseny zajímavé a nové doklady, není tak plodná jako důkaz, že oba nalezli svůj zcela odlišný humanismus. Jako Goethe byl ctitelem a žákem klasického filologa Bedřicha Augusta Wolffa, propadli také George a Mann nadobro a rádi studiu klasické filologie, zvolivše si arci podle svých velmi odlišných povah protichůdné mistry. Opírá-li se George o klasickou filologii z okruhu svých přátel, o Kurta Hildebranda, o Willamowitze-Möllendorffa a zejména o jeho žáka Wernera Jaegra, vešel Mann ve styk s jejich odpůrci. Před vydáním Maierovy knihy jsme míru Georgovy závislosti na těchto zdrojích netušili. Mann tedy staví na klasické filologii a vědě o starověku sahající od Nietzscheho, Overbecka, Jakuba Burckhardta a Jana Jakuba Bachofena po Kerényiho a roubované psychologií Freudovou i Jungovou. V této souvislosti se Maier právem odvolává na text jeho dopisu (v knize Kerényiho str. 82): „Co jiného by dnes mělo být mým živlem než mythus a psychologie. Dávno jsem vášnivý přítel této kombinace, neboť psychologie je vskutku prostředek, jímž mythus vyrveme z rukou fašistických tmářů a převedeme i začleníme do humanity.“ V tomto stručném posudku jsem upozornil na pozoruhodnost genetického výkladu posledních Mannových děl. Zbývá dodat, že o politickém obsahu Mannova díla v těchto knihách není řečeno nic, jako by Mann nebyl vstoupil do politiky již svými Nepolitickými úvahami, jako by Evropě, svému národu a také nám nebyl věnoval průbojné politické stati, jako by jeho románové dílo od dávna nebylo eminentně politické. Tento nedostatek napravíme úryvkem z článku německého dělnického spisovatele Stephana Hermlina věnovaného Mannovým deníkům z let hrůzovlády Třetí říše a závěrem studie vynikajícího maďarského marxisty, G. Lukácse, věnované básníkovu poslednímu románu. Hermlin: „Thomas Mann je dnes, ať žije kdekoli, jedna z velkých aktivních položek německé obnovy. Jen žáci a učedníci dosavadního nihilismu to neuznají!“ Lukács: „Tragický hrdina Thomase Manna tu nalezl cestu, která vede k Marxovi, jasnými slovy skoncoval s ďábelsky tragickou marností své vlastní cesty a označil novou cestu k velkému světu, na níž zase bude možné velké, lidové, nové a neďábelské umění. Že mu jeho přítel a životopisec tady zcela nerozumí, že podle jeho názoru zhroucení fašismu popírá smysl německých dějin, je toliko nezbytný realistický rámec Mannovy perspektivy: poslední moudrost Adriana Leverkühna je perspektivická konsekvence tragedie Německa a měšťáckého umění. Je objektivně prokázána, ale neznamená ještě obrat měšťácké inteligence k novému světlu, k rozbití kobky jejího malého světa. Ale již skutečnost, že tu je, byť jen jemnou uměleckou formou, z které sotva kdo co vyvodí, vyslovena perspektiva nové situace světa, zbavuje tuto tragedii bezútěšnosti. Thomas Mann tu dělá tečku za vývojem několika staletí. Ale tento epilog je právě proto také prologem. Tragika a její ponurost zůstávají, ale nejsou s hlediska lidského vývoje pesimistické, jako pesimistickými nejsou velké tragedie Shakespearovy.“

[44]Dal jsem slovo Hermlinovi a Lukácsovi a ujímám se ho ještě jednou sám po přečtení textu Mannovy jubilejní goethovské přednášky z r. 1949. Ve svých Obrazech z cest odpovídá Heine na otázku: „Pane doktore, co soudíte o Goethovi?“ asi takto: „Ženská, jak se můžete tak nehorázně ptát, což lze na takovou otázku jen tak odpovědět?“ Tím básník posuzuje důsažnost takové otázky, zdůrazňuje velikost Goethovy osobnosti a vyznává, že odpověď na ni znamená generální zpověď tázaného. Náš souhlas s Heinem znamená, že odmítáme spisovatelovo úvodní gesto skromnosti, podle něhož „tout est dit“, podle něhož k tomu, co bylo o Goethovi řečeno, nelze už nic nového připojit, podle něhož tak nemůže učinit ani on sám, jenž „už své řekl“, t. j. o Goethovi napsal a promluvil v posledních desítiletích několikrát. Všechny tyto starší a novější goethovské práce Mannovy známe, jeho Faustus a Lotta ve Výmaru nepřešly ještě do kategorie registrovaných vědomostí a jsou do této chvíle živou událostí čtenářstvu, ale právě to, že se Thomas Mann sám po letech znovu a zase vrací ke Goethově osobnosti, vyvrací jeho thesi a dokazuje, že se každá generace, které je dopřáno postát na křižovatce dějin — a o které by to platilo víc než o generaci naší! — orientuje také podle Goetha, že v daném okamžiku je na historickém rozcestí povinna svůj vztah k němu a k jeho dílu nově hodnotit.

Jako již dříve činil, uvádí Mann odporující si znaky a protichůdné tendence Goethova díla na společného jmenovatele synthesí deklarující Goetha za neohroženého předbojovníka pokroku. Polarity Goethovy osobnosti je si plně vědom, divergenci jejích základních prvků nepopírá, ale upírá komukoli právo označit celek Goethovy osobnosti jako konservativní nebo radikální, neboť právě z neustávajícího napětí těchto složek pochází velikost jeho díla. I zde tedy Goethovy názorové rozdíly podtrhuje, ale vykládá, že všechny jeho velké činy a všechna jeho velká díla, že všechno, co v něm je podstatné a ukazuje do věčnosti, pochází z jeho bezvýhradné pokrokovosti, kdežto ty složky jeho bytosti, které tomuto neúchylnému, byť někdy latentnímu směru odporují, zahrnuje mezi síly druhořadé, dané okolnostmi doby a lidskými slabostmi, mezi síly retardační a v nejširším smyslu toho slova nahodilé. S tímto názorem se ztotožňuji tím spíše, že Mann jej na jednom a to nikoli nedůležitém místě své přednášky vyslovuje vědomou obměnou slov mé nedávné goethovské studie, jejíž průkaznější argumentace jsem loni předložil srpnovému londýnskému kongresu germanistiky. Neméně je třeba ocenit Mannovu konfesi, že se on sám necítí Goethem vyvolen k nacionálnímu provincialismu, nýbrž k úsilí o všelidské sblížení a dorozumění. Tragiku německého osudu definuje tak, že téměř všichni, kdo se kdy v německých zemích dostali k moci a k možnosti prosazovat své myšlenky, stáli proti pokroku, a že v témž národě bylo za všech dob mnoho bezmocných nebo aspoň malomocných, kteří s pokrokem spojovali své naděje a svůj osud. Těm, kteří mu vytýkají, že svou autoritou nepodpírá politickou orientaci západoněmeckého spolkového státu, odpovídá slovy Goethovými: „Lessingovi otrávili konec života, já se jim nedám.“ Klnul Hitlerově německé Evropě a vrátil se po návštěvách v západním i východním Německu do ciziny, aby svou absencí demonstroval pro sjednocené demokratické Německo. Ukázněný a řízený růst Goethovy osobnosti necharakterisuje již jen jako umělecké dílo (Kunstwerk), nýbrž jako bravurní, chlapský čin (Kunststück). Jedinou slabost měl podle autora Kouzelného vrchu tento veliký život: že nechtěl, nepřál si nikdy být v oposici; ale v tom je ovšem zahrnuta i přednost, že za nic nedovedl a v ničem nemohl být v oposici skutečnému životu, jeho přirozenému řádu a jeho zákonitosti. A přece je nezbytné, v jedné věci mezi smýšlením Mannovým a naším udělat jasnou čáru. Náš pojem demokracie je jednoznačný, jeho nikoli. S demokracií se mu zdá být slučitelný leckterý názor kapitalis[45]tické Evropy a amerického západu. Tento vratký výklad zastiňuje nejeden znamenitý a intuitivně výbojný přínos téhož dílka. Na štěstí je vrcholná výzva pronesená Goethovými slovy a obracející se k celému světu nedvojsmyslná. Jsou to snad nejdrsnější slova, kterých kdy Goethe užil, a Mann se těší, že je objevil, vyrval zapomenutí a že jimi může nastavit svůj vlastní varovný hlas:

Das ist doch nur der alte Dreck,
werdet doch gescheiter!
Tretet nicht immer denselben Fleck,
so geht doch weiter!

Tato slova jsou tak lapidární, že by mohla probudit jak bezstarostného estéta, tak profesionálního politika.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 41-45

Předchozí Karel Horálek: Prosodie polštiny a polský verš

Následující rd (= Redakce): Jubileum N. J. Marra