K otázce původu indoevropských jazyků (Příspěvek ke kritice jazykovědného strukturalismu)

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

[1]Výsledky sovětské jazykovědné diskuse stavějí znovu do popředí otázky jazykové příbuznosti, hlavně otázku t. zv. jazykových rodin. Na důležitost studia příbuzenských vztahů, jaké jsou na př. mezi slovanskými jazyky, poukázal ve svém diskusním příspěvku Stalin, vytýkaje přitom Marrovi a jeho stoupencům, že neprávem tyto otázky přezírali. Pokud se marrovci o řešení otázek jazykového příbuzenství vůbec pokoušeli, znemožňovali si správné poznání celou řadou apriorních předpokladů, které souvisí s jejich základní thesí o ideologičnosti jazyka.

Výsledky jazykovědné diskuse vedou také k oživení t. zv. indoevropské problematiky. K ní patří především sama otázka příbuzenství indoevropských jazyků, otázka jejich původu ze společného základu atd. Mezi sovětskými linguisty se dnes ozývají hlasy, že není třeba bát se takových pojmů jako praslovanština, prajazyk a pod. Dědictví t. zv. formální srovnávací metody rehabilitoval svým způsobem sám Stalin. To ovšem neznamená, že se mohou vyřešit tak důležité otázky, jako je otázka příbuzenství indoevropských jazyků, prostě návratem k pracovním metodám staré indoevropeistiky. Právě na problematice původu indoevropských jazyků je dobře vidět, že takový návrat není možný. Zde se bude musit začínat nejdříve s kritikou a přezkoumáváním dosažených výsledků. Bude také třeba odstranit některé překážky, které jazykovědě postavili do cesty marrovští vulgarisátoři.

Marxistická jazykověda nemůže ovšem vycházet ani z marrovské kritiky pojmů, jako je prajazyk a pod. Výsledky sovětské jazykovědné diskuse ukázaly, že stoupenci Marrova učení odmítali srovnávací indoevropeistiku ani ne tak pro její skutečné nedostatky, jako spíše pro chyby domnělé. O prajazykové theorii bylo na př. tvrzeno, že je rasistická, ačkoli všichni významnější odborníci v těchto otázkách zdůrazňovali, že Indoevropané v průběhu dějin rasovou jednotu netvořili a že je již v nejstarší době třeba počítat se složitým plemenným míšením. Proti rasovému chápání indoevropské jazykové pospolitosti se ohrazovali takoví odborníci jako Schrader, Schrijnen a j. Jestliže někteří rasisté jazykovědných koncepcí indoevropeistiky zneužívali, dopouštěli se tím zjevného násilí na faktech proti vší dobré jazykovědné tradici.

Celkově nebylo nesnadné tradiční indoevropeistiku kritisovat a marrovci také nebyli první, kteří se o takovou kritiku pokoušeli. Bude však nutné zjišťovat, do jaké míry se Marr a jeho stoupenci opírali o kritiky starší, hlavně o Schuchardta a Baudouina de Courtenay. Nebude to práce snadná již proto, že marrovci dovedli přejímané myšlenky znetvořovat různým způsobem (na př. již terminologicky) tak, že se nejen zdály novými, ale že se často stávaly i neurčitými až k nesrozumitelnosti.

Expanse Marrova učení spadá přímo do doby, kdy se přiznávalo otevřeně i mezi srovnávacími indoevropeisty, že se staré methody opotřebovaly a že je třeba budovat methodické základy nové. Ukazovalo se také stále jasněji, že se s předpokladem [13]společného východiska při výkladu jazykového příbuzenství indoevropských jazyků nevystačí. Studiem t. zv. lexikálních výpůjček se také prajazyková theorie dostávala do nesnází, jakmile si etymologové uvědomovali, že pomocí hláskoslovných kriterií lze zjišťovat jen výpůjčky mladšího data, zatím co starší výpůjčky od předpokládaného jazykového dědictví odlišovat není dobře možné. Ke krisi srovnávací jazykovědy také nedošlo najednou a teprve v novější době. Počátky nesnází sahají až do let, kdy proti t. zv. rodokmenové koncepci vystoupil se svou theorií vln J. Schmidt a kdy se pokoušel nahradit mechanický výklad postupným štěpením novým pojetím indoevropských migrací pražský badatel Ludwig, jenž byl i po této stránce učitelem Zubatého.[2]

Pravda však je, že se ještě dlouho potom rozpory v srovnávací jazykovědě různým způsobem zastíraly. Obyčejně se při výkladu jazykového příbuzenství výklady podle rodokmenového schematu doplňovaly nebo korigovaly podle potřeby theorií vlnovou. Časem se tu situace ještě více zkomplikovala, když se začalo při výkladu jazykového příbuzenství pracovat s pojmem t. zv. vývojové konvergence. Tou se někdy rozumělo jednak jakékoli jazykové sbližování, hlavně však vznik nových společných rysů.

Vývojovou konvergencí se na př. vykládalo příbuzenství slovanštiny s baltštinou v gramatické stavbě. Kdyby se zde bylo postoupilo ještě o krok dále, mohlo se snadno dojít k závěru, že mezi příbuzenstvím, které vzniklo konvergencí, a mezi t. zv. příbuzenstvím prajazykovým není vlastně žádného rozdílu, jakmile jde o staré společné rysy, jež nelze klásti do doby t. zv. samostatného vývoje jednotlivých indoevropských jazyků.

Uvážíme-li, jaký důraz kladli strukturalisté na jazykovou konvergenci, můžeme považovat za docela příznačný zjev, že se s pokusem o nové řešení indoevropské otázky setkáváme i v jejich řadách. Strukturalismus se ke kritice tradiční srovnávací jazykovědy dostává docela přirozeně, ale nejde tu většinou o věci, které by patřily přímo k základním strukturalistickým zásadám. O svérázné řešení indoevropské otázky se pokusil především Trubeckoj,[3] jeho theorie se však kupodivu setkala u ostatních strukturalistů s poměrně slabým ohlasem, při čemž ještě skepse nebo přímo odmítavá kritika převládaly. Trubeckého pokus o řešení indoevropské otázky nepřijal na př. ani Kořínek, který se pokusil o zhodnocení a shrnutí výsledků srovnávací indoevropeistiky na strukturalistickém základě v díle Od indoevropského prajazyka k praslovanštině, jež vyšlo posmrtně v Bratislavě 1948. Negativní poměr k Trubeckému v této věci neznamená, že Kořínek zůstal kritikou starých indoevropeistických koncepcí nezasažen. V otázce vzniku indoevropského prajazyka se na př. Kořínek kloní k názoru, že „mohl vzniknout sjednocením několika jazyků od původu různých, tedy jazykovým míšením jako výsledkem radikálního etnického sblížení a sociálně kulturní unifikací společenských kolektivů“ (str. 25). Pro Kořínka je však charakteristické právě lpění na koncepci prajazykové. Důkaz existence jednotného indoevropského prajazyka považuje Kořínek za nepochybný výtěžek [14]srovnávací jazykovědy. Není tedy náhodou, že se Trubeckého pokus o nové řešení původu indoevropských jazyků v Kořínkově knize ani nepřipomíná.[4]

Trubeckého pokus by bylo možno uvádět jako svědectví, že mezi strukturalismem a Marrovou theorií byly těsnější vztahy. Na souvislost strukturalismu s marrismem se upozorňovalo na jazykovědné diskusi v Praze v červnu 1950. Vycházelo se z faktu, že se čeští strukturalisté dávali snadno získávat pro Marrovy zásady, jen zdánlivě marxistické. Ale styčné body strukturalismu s marrismem v kritice prajazykových koncepcí nelze považovat předem samo sebou za rys negativní. Zde je nezbytné celý strukturalistický pokus o nové řešení indoevropské otázky přezkoušet s hlediska výsledků, kterých bylo v jazykovědě dosaženo sovětskou diskusí, hlavně pak jazykovědnými příspěvky Stalinovými.

Trubeckoj začíná své úvahy definicí Indoevropana. Je prý to prostě člověk, jehož mateřskou řečí je indoevropština. To znamená, že pojem Indoevropana je čistě linguistický a v důsledku toho vlastně i celá indoevropská otázka. Tímto východiskem je dán základní směr Trubeckého kritiky prajazykové theorie o původu indoevropských jazyků. Předpokladu indoevropského prajazyka odporují podle Trubeckého především historická data. Z těch vyplývá, že směrem do minulosti indoevropských jazyků co do počtu neubývá. Pokud pak jde o výklad příbuzenství indoevropských jazyků, jež bývá charakterisováno termínem „rodina“, není k němu předpoklad společného základu podle Trubeckého nutný. T. zv. materiálové shody (zákonité hláskoslovné obměny lexikálních a morfologických prvků) lze vysvětlit i vzájemným působením jazyka na jazyk, neboť i nověji přejatá slova se často hláskoslovně přizpůsobují přijímajícímu jazykovému systému. Jazyky se podle Trubeckého mohou sbližovat výpůjčkami i v základních („rudimentárních“) lexikálních prvcích. Elementární slovník se vyznačuje pohyblivostí hlavně v nerozvinutých jazycích. Lexikální prvky bývají prohlašovány za výpůjčky vlastně jen na základě negativních svědectví (chybí-li tu hláskoslovný příznak přejetí).

„Není tedy,“ říká přímo Trubeckoj, „žádný naléhavý důvod k předpokladu indoevropského prajazyka, z něhož by jednotlivé indoevropské jazyky pocházely. Je stejně dobře myslitelné, že předkové indoevropských jazyků si byli původně nepodobní, že se však stálým dotykem a vzájemným ovlivňováním a výpůjčkami postupně značně sblížili, nikoli však tak, aby došlo k úplné identitě.“

Nelze-li dokázat existenci indoevropského prajazyka linguisticky, nepomohou tu podle Trubeckého jiné vědecké discipliny, jež se o tuto věc zajímaly (archeologie, ethnologie atd.). Problematiku indoevropského jazyka lze podle Trubeckého v podstatě redukovat na otázku, jak vznikla indoevropská jazyková stavba. Trubeckoj je přesvědčen, že charakteristiku indoevropských jazyků nelze založit jen na materiálových shodách (t. j. na společné zásobě slovní a na obdobách a shodách odvozovacích prostředků), protože tu nelze stanovit míru, jež by umožňovala rozhodování, který jazyk je indoevropský a který nikoliv. Také je tu třeba počítat s faktem, že snad ani jediné staré slovo není společné všem indoevropským jazykům. Při určování [15]příslušnosti k indoevropské jazykové rodině je třeba přihlížet i k t. zv. rysům strukturním, a těch je podle Trubeckého šest.

Dva z nich se týkají plánu zvukového a mají negativní charakter; je to za prvé nepřítomnost vokální harmonie (1), za druhé stejný výskyt souhlásek na začátku, na konci a uprostřed slova (2).

Tři strukturní rysy indoevropských jazyků týkají se morfologie: slovo nemusí začínat kořenem (3), k tvaroslovným prostředkům patří vedle afixů také vnitřní flexe, jež je jednak vokalická, jednak konsonantická (4—5). K morfologii počítá Trubeckoj nerozlišování subjektu transitivních a netransitivních sloves (6).

Jen přítomnost všech šesti rysů umožňuje podle Trubeckého rozpoznat indoevropský jazyk. Jednotlivě se tyto zvláštnosti vyskytují i v jazycích neindoevropských, pohromadě spolu s materiálovými shodami jen v jazycích indoevropských. Z toho pojetí vyplývá, že jazyk se za určitých okolností stává indoevropským a za určitých okolností zase svůj indoevropský charakter může ztratit.

Vznik indoevropského jazykového typu je třeba podle Trubeckého hledat někde v sousedství jazyků uraloaltajských, kavkazských a semitských. Každá z těchto jazykových rodin má některé rysy, jež dohromady charakterisují typ indoevropský. V uraloaltajských jazycích je to akusativní (neergativní) konstrukce (znak 6), ve větvi ugrofinské pak ještě konsonantické střídání (znak 5), v jazycích semitských a kavkazských pak přítomnost znaků 1—4. V starých indoevropských jazycích lze příbuznost s jazyky kavkazskými a hamitosemitskými doložit ještě dalšími rysy.

Tak zvanou indoevropskou pravlast, t. j. nejstarší sídla Indoevropanů, je podle toho třeba hledat někde v prostoru mezi jazyky ugrofinskými a kavkazskostředozemními. Tento prostor nemusil být úzce vymezen, jak se obyčejně předpokládá. Proces vzniku indoevropských jazyků také neproběhl najednou. Celkový ráz tohoto vývoje charakterisuje Trubeckoj jako přechod od hyperflektivního typu (jak je dnes zastoupen hlavně některými jazyky východokavkazskými) směrem k typu agglutinačnímu, který se tu jeví jako nedosažený vývojový cíl.

Trubeckého výklad připomíná v lecčems starou vývojovou typologii, ovšem daleko méně než theorie Marrova. Charakteristika indoevropského typu je u Trubeckého dosti svérázná a bylo jí vytýkáno, že je založena na libovolném výběru několika zvláštností. To je celkem pravda, ale nesmíme zapomínat, že jde o pokus charakterisovat všechny indoevropské jazyky v poměru k jazykům strukturně nejbližším. Trubeckoj tu však mimo jiné poněkud skresluje poměr indoevropských jazyků k jazykům semitským.

Trubeckého pojetí připouští u indoevropských jazyků také možnost odindoevropeisování. Trubeckoj si však neklade otázku, zdali k něčemu podobnému někdy skutečně došlo. Na základě toho, co víme o indoevropských jazycích v minulosti, mohli bychom na tuto otázku odpověděti kladně. Především jsou tu fakta slovanská. Slovanské jazyky prošly vývojovým obdobím, kdy se nepřipouštělo konsonantické zakončení slova (a také slabiky). V části slovanských jazyků se dočasně řídil také počátek slova jinými pravidly o konsonantickém skupení než uvnitř slova (na př. jen na počátku slova, resp. na počátku kořene si připouštěla skupina tl, dl). Chyběl tu tedy Trubeckého znak 2. Tento zjev by bylo snad možno ve shodě s Trubeckého výklady vykládat tak, že se slovanské jazyky dočasně odindoevropeisovaly a pak [16]se zase staly indoevropskými. Ale zde je již právě jasně vidět slabiny Trubeckého koncepce. Nelze dobře připustit, že by ztráta jednoho, a snad i několika z jevů, které považuje Trubeckoj pro indoevropské jazyky za nezbytné, stačila k ztrátě příslušnosti k indoevropské jazykové rodině, když by tu byl indoevropský ráz v materiálových jevech zachován.

Z Trubeckého výkladů také přesvědčivě nevyplývá, je-li vůbec možno mluvit o jednotném indoevropském jazykovém typu. Není pochyby o tom, že mezi indoevropskými jazyky starší formace, jako je stará indičtina, řečtina, litevština atd., a většinou nových indoevropských jazyků jsou velké rozdíly. Morfologická typologie zde s jednotou zpravidla nepočítá. Tyto skutečnosti vedly svého času Meilleta k tomu, že prohlásil příslušnost k indoevropské jazykové rodině za čistě historicko-genetickou skutečnost. Indoevropské jazyky tvoří podle Meilleta příbuzenskou pospolitost právě jen proto, že mají společný indoevropský původ. Zde je přímo za pojem „indoevropského typu“ dosazen pojem „indoevropské příslušnosti“, jež je dána právě jen vývojovou kontinuitou. O jazycích, které zůstaly bez příbuzenstva, Meillet dokonce říká, že jsou bez historie.[5]

Toto stanovisko připouští výkladovou možnost, že se styčné rysy v jazykové stavbě vyskytují vždy jen u geneticky blízkých článků příbuzenského řetězu. Počáteční a konečné články již nemusí mít společné rysy žádné. Podobně také nemusí vykazovat společné rysy indoevropské jazyky v určitém historickém období. Jejich vývojové rozrůzňování není stejnoměrné a může v jednotlivých případech dosáhnout takového stupně, že různosti převládnou nad podobnostmi.

Je-li takové rozrůzňování uvnitř jazykové rodiny podmíněno sbližováním s jazyky jiného rázu, může tu dojít k typologickému přeřadění z rodiny do rodiny, to však nic nemění na příslušnosti dané historickými souvislostmi. Zde by vlastně nezbývalo nic jiného než připustit možnost příslušnosti jednoho a téhož jazyka k různým jazykovým rodinám. Tak bychom se přiblížili k stanovisku Baudouina de Courtenay, který prohlašoval, že všechny jazyky mají smíšený charakter. Mezi pojetím Meilletovým a pojetím Trubeckého není vlastně zásadního rozdílu v otázkách jazykového vývoje, nýbrž jen v otázce jazykového příbuzenství. Pro Meilleta příslušenství k jazykové rodině je dáno jednou provždy historickou kontinuitou, pro Trubeckého je faktem objektivních vlastností jazyka.

Domyšleno do všech důsledků neposkytuje Meilletovo pojetí žádné opěrné body pro řešení otázky původní jednoty indoevropských jazyků. Meillet ovšem na charakterovou proměnlivost jazyků neklade důraz a spíše mlčky předpokládá, že příslušnost k rodině je vždy zjistitelná i charakterovými shodami. Pravda je, že se indoevropské jazyky při vší diferencovanosti celkem zřetelně odlišují ve všech dobách od jazyků neindoevropských. Na druhé straně však nejsou indoevropské jazyky typologicky jednotné a ani materiálové shody tu nejsou takového rázu, aby bylo možno mluvit o trvalé pospolitosti. Situace je zde dokonce taková, že ani uvnitř skupiny indoevropských jazyků není diferencovanost povlovná a že tu téměř neexistují přechodné články. Dnešní indoevropské jazyky v Evropě na př. tvoří tři základní skupiny, dosti ostře od sebe odlišené. Není přechodných článků mezi jazyky [17]románskými a germánskými ani mezi germánskými a slovanskými atd. Pokud se vůbec nějaké přechodné smíšeniny vytvořily, mají vysloveně lokální charakter. Poněkud zvláštní případ tu tvoří rumunština, ale za přechodný článek mezi jazyky románskými a slovanskými ji lze sotva označovat.

Z toho všeho však ještě nevyplývá, že indoevropské jazyky nebyly typologicky a materiálově nikdy jednotné. Nelze-li dost zřetelně charakterisovat indoevropské jazyky všech dob jako celek, neznamená to, že tu t. zv. jazyková jednota vůbec nikdy neexistovala. Indoevropské jazyky se dlouho vyvíjely a jejich pospolitost, trvá-li vůbec ještě, může dříve či později zaniknout. Indoevropské jazyky mohly za určitých okolností svůj indoevropský charakter ztrácet. Protože však ve vývoji jazyků neexistují náhlé zvraty, je těžké zjišťovat, kdy k takovému odindoevropštění vlastně došlo nebo dojde.

Klademe-li si otázku o původu indoevropských jazyků, musíme vycházet z celkových vývojových linií a zároveň pokud možná ze starého stavu. Přitom je třeba rozlišovat jádro indoevropských jazyků od okrajových. Ubývalo-li nebo přibývalo-li indoevropských jazyků postupem času, nemůžeme dobře zjistit. Mezi starými indoevropskými jazyky, pokud je vůbec známe (a nepřihlížíme-li k jevům periferním), bylo však více styčných rysů, než je jich v době nové. V každém případě je také nepochybné, že se indoevropské jazyky formovaly ve vzájemné souvislosti, nejdříve na mnohem menší prostoře, než na jaké je zastihujeme v době vzniku nejstarších písemných památek.

Naprosto nelze připustit, že proces vznikání indoevropských jazyku z nějakého neindoevropského základu mohl probíhat postupně tak, že v oblasti, kde se tento proces odehrával, vznikaly indoevropské jazyky na sobě úplně nezávisle v různých dobách. Tím méně by bylo možno připustit, že vznikaly indoevropské jazyky na sobě nezávisle na různých místech (tak si věc představovali marrovci!). Není vyloučeno, že příbuzenské vztahy indoevropských jazyků jsou jen řetězovité a že typologická a materiálová podobnost je jen v blízkých článcích řetězu, ale není možné vykládat všechny tyto souvislosti bez historické a zeměpisné kontinuity.

Přitom je třeba míti stále na paměti, že záleží více na shodách a obdobách materiálových, lexikálních a formálně gramatických než na souvislostech t. zv. typologických či podle označení Trubeckého strukturních. Takové zvláštnosti jazykové stavby, jako je na př. flektivnost nebo rozlišování nominativu a akusativu, vznikají v různých jazycích na sobě nezávisle, nelze tedy podle nich rozhodovat o genetické souvislosti jazyků, které po této stránce vykazují společné rysy.

Správný výklad lexikálních a formálně gramatických souvislostí musí se opírat o zásadu t. zv. nemotivovanosti zvukové stránky jazykových prostředků, především hlasové sestavy slov. O této věci podal nověji instruktivní výklad sovětský jazykovědec Serebrennikov v stati O historicko-srovnávací metodě.[6] Zdůrazňuje zde, že mezi hláskovou sestavou slov a konkretním významem není přirozená a nutná souvislost. To vyplývá již z faktu, že různé jazyky mívají pro tutéž věc jiná slova. Ti, kdož tvrdí, že mezi pojmenováním a věcí je přirozený vztah, nedovedou také vysvětlit, jak je tomu u slov vyjadřujících abstraktní pojmy. Nemarxistická jazykověda si často s otázkou motivovanosti zvukové stránky jazyka neví rady, k častým [18]sporům na př. zavdává podnět Saussurova formulace, že jazykový znak je libovolný (arbitraire). Správný není ani výklad, že jazykový znak není motivovaný, protože ve skutečnosti jde vždy o složitou motivaci psychologicko-sociální, nemotivovanost se může týkat právě jen zvukové stránky ve vztahu k významu, u pojmenování v tom smyslu, že hlásková sestava slov nenapovídá sama o sobě význam. Kdyby byl vztah mezi hláskovou podobou slov a jejich významem nějak kausálně podmíněn, nebylo by možno z lexikálních paralel vyvozovat nic o genetické příbuznosti jazyků, jež takové paralely vykazují.

Všechny materiálové shody nemají však pro posuzování povahy jazykového příbuzenství stejnou důležitost. Především jsou lexikální paralely méně důležité než paralely v gramatických prostředcích (v hláskové sestavě morfémů při stejné jejich funkci). Formálně gramatické paralely při celkové blízkosti dvou nebo více jazyků je třeba vždy spíše vykládat ze společného pramene, zatím co společná část slovní zásoby může být prostě výsledkem vzájemné výměny, vzájemného sbližování. Této věci přikládá Serebrennikov v citované stati právem velký význam. Říká tu přímo, že morfologické prvky jazyka se při míšení zpravidla nepřebírají a neproplétají. Nelze tedy souhlasit s Trubeckého tvrzením, že i formálně gramatické paralely lze vykládat prostě vývojovým sbližováním, konvergencí, takže není vlastně možno při prastaré blízkosti jazyků rozhodovat, jde-li tu o společný původ, o t. zv. jazykovou rodinu, nebo o výsledek postupného sbližování, o t. zv. jazykový svaz. Ojedinělé pronikání morfologických prostředků z jazyka do jazyka na věci nic nemění.

Při výkladu jazykových paralel pomocí konvergentního vývoje je vždy nutno vycházet z konkretních sociálních podmínek. Naprosto nesprávné je, když se vykládají staré příbuznosti na základě jevů a zkušeností doby novější. Jazykový vývoj souvisí co nejtěsněji s vývojem společnosti a každá jazyková změna má konkretní historické a sociální podmínky. Počítá-li se někdy na př. s tím, že indoevropské jazyky vznikly z nějakého základu podobným procesem jako jazyky románské z latiny, nemá tento výklad vědeckou cenu, neopírá-li se o zjištění, že v době vzniku indoevropských jazyků existovaly někde podobné podmínky, jaké dávala říše římská, jež pro vznik románských jazyků vytvořila nezbytné předpoklady. Ještě složitější by byla situace v případě, kdyby se počítalo s postupným vznikáním indoevropských jazyků z nějakého neindoevropského základu. Indoevropské jazyky mohly a jistě také vznikaly postupně, ale již na indoevropském základě, ať již postupným rozrůzňováním nebo poindoevropšťováním jazyků jiných. Při takovém asimilačním procesu jde ovšem vždy zároveň o rozrůzňování vlastní indoevropštiny.

Takovými úvahami dospíváme nakonec přece jen k závěru, že starý předpoklad společného východiska indoevropských jazyků nelze zatím nahradit ničím pravděpodobnějším. To, co nám marxismus říká o vývoji lidské společnosti, nutí nás rozhodně k velké zdrženlivosti tam, kde by bylo třeba počítat s velkou konvergencí v době rodového a kmenového zřízení nebo ještě dříve. V této době jsou rozhodně příznivější podmínky k jazykovému rozrůzňování než sbližování a tím i pro vznik jazykových rodin postupným štěpením velkých rodů a kmenů. Na postupné diferenciaci měl pochopitelně vliv zrychlený vývoj v době, kdy se již indoevropština dosti rozšířila a různé společenské útvary žily poměrně samostatným způsobem. Nemáme zatím žádné důvody k tomu, abychom v původním indoevropském jazy[19]kovém společenství neviděli pospolitost rodových a kmenových dialektů podobného rázu, jako to zjistil Engels u primitivních kmenů severoamerických.

Můžeme tedy výsledky svých úvah shrnout asi takto:

Prvotní indoevropština vznikla za konkretních historických podmínek v určité zeměpisné oblasti ještě v době primitivní společnosti. O tom, na jakém jazykovém podkladě vznikla, nelze zatím říci nic určitého. Je možné připustit, že je přímým pokračováním nějakého prazákladu ještě z dob počátků lidské řeči vůbec. Pro povahu indoevropského jazykového společenství je však nezbytný předpoklad, že se indoevropský jazykový typ vyvíjel dosti dlouho jednotně, a to až do doby poměrně vyspělého abstraktního myšlení. Na to ukazují v starých indoevropských jazycích společné rysy v mluvnické stavbě. Rozšíření indoevropského jazykového typu bylo podmíněno především různými migracemi a také poindoevropšťování jiných jazyků bylo procesy migračními podmíněno. Žádné vědecké odůvodnění nemá názor, že indoevropský jazykový typ je nejvyšší vývojový stupeň, k němuž nějakým způsobem směřují ostatní jazyky světa. Pro celkový charakter vývoje indoevropských jazyků a pro otázku jejich vztahů k sousedním jazykům neindoevropským je důležité to, že tu neexistují v podstatě žádné jazyky přechodné a smíšené (na př. indoevropsko-semitské, indoevropsko-turecké a pod.). Při výkladu vzniku indoevropských jazyků ze společného základu, ať již rozrůzňováním nebo asimilací, nelze dobře pracovat s t. zv. rodokmenovým schematem, protože šlo vždy o složité vývojové procesy, při nichž k starému společnému dědictví přistupovaly nové společné rysy jako důsledek nového sbližování, společných vlivů zvenčí i vývoje paralelního.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 1, pp. 12-19

Previous Petr Sgall: Stalinovy články o jazykovědě a pražský linguistický strukturalismus

Next Felix Vodička: Poznání skutečnosti v Povídkách malostranských (K otázce Nerudova realismu)