Za novými cestami československé lexikografie

Miloš Helcl

[Chronicles]

(pdf)

-

Mezi různými pracovními úseky české a slovenské jazykovědy nestojí na posledním místě úsek lexikografie. Akademický Příruční slovník jazyka českého, slovník Vášův—Trávníčkův, chystaný normativní slovník spisovné češtiny, vycházející velký slovník rusko-český, slovník rusko-slovenský a Isačenkův slovensko-ruský, slovníky dalších slovanských i neslovanských jazyků, řada hotových nebo připravovaných slovníků terminologických — to vše je důkazem tohoto tvrzení. Jde však o to, aby veškerá naše slovnikářská práce byla ideologicky správně zaměřena, opřena o marxismus-leninismus, aby plně využila poučení, kterého se nám dostalo geniálními výklady Stalinovými. Toto právě a revise dosavadní práce bylo úkolem bratislavské celostátní lexikografické konference, svolané u příležitosti druhého výročí článků „O marxismu v jazykovědě“ a „O některých otázkách jazykovědy“ na dny 5.—7. června 1952 jazykovědným oddělením Československo-sovětského institutu a akademickými ústavy, Ústavem pro jazyk český a Ústavem slovenského jazyka. Spojení jazyka a myšlení promítnuté do slovnikářské práce je už konkretní náš pracovní úkol, který vyplývá z epochálních thesí Stalinových o marxismu v jazykovědě, prohlásil v zahajovacím projevu předsedající děkan filologické fakulty Karlovy university Bohuslav Havránek a zdůraznil pro práci nejen konference, ale lexikografie vůbec dvě směrnice: 1. uplatňovat ideologické zaměření v celkové práci i v každém zpracovávaném hesle, ale bez vulgarisace, bez pohodlného lpění na formulkách, 2. kolektivní způsob práce, k němuž je ovšem třeba jasných směrnic. I sovětská jazykověda v svém novém nástupu pracovním po zásahu Stalinově obrací velkou pozornost k práci lexikografické; právě ve dnech zahájení konference došlo 2. číslo časopisu Voprosy jazykoznanija s dvěma významnými příspěvky, N. I. Feľdmanové a S. I. Ožegova, o slovnících dvoujazyčných i jednojazyčných.

Jednání konference se neslo jak směrem theoretickým, tak i praktickým, vždy po dvojí koleji: jednak se zřetelem k jednojazyčným slovníkům výkladovým, jednak k slovníkům dvoujazyčným.

První den jednání byl věnován základním referátům zaměřeným převážně theoreticky. Problémy pojmenování a jeho poměru k slovu a větě se zabýval v úvodním referátu prof. Karel Horálek. Ukázav, že trojdělení jazyka na plán zvukový, lexikální a gramatický, které bylo kladným přínosem českých prací jazykovědných, na př. Havránkových, bylo potvrzeno thesemi Stalinovými, zabýval se různými, vesměs neuspokojivými definicemi slova a ne dost správným dělením slov na lexikální, lexikálně gramatická a gramatická. Základem marxistické theorie pojmenování je učení o znakovosti zvukové stránky jazyka a o pojmovém charakteru významové stránky pojmenování. Tím se v novějších sovětských pracích uvádí na pravou míru starší ukvapená kritika znakového chápání jazyka; je třeba rozlišovat materiální skutečnost, její odraz v myšlení a jeho výraz v jazyce. Ale na př. i Galkinová-Fedoruková v posledních studiích postoupila dál od své původní definice slova jako jazykového obalu pojmu a uznává, že jsou i slova bez pojmové náplně. Z neujasněnosti definice slova vyplývá pak i nejasnost jeho vztahu k pojmenování a fakt, že ani v českých pracích (Mathesiových, Horeckého, Skaličkových) nebyla podána definice pojmenování, i když se s tímto prospěšným a důležitým pojmem běžně operuje. Rozumí se jím označování reality pomocí slov a ustálených spojení. Ale bude třeba sem zahrnout i slovní spojení volná, která jsou označením dílčí reality, ne ovšem každé spojení z věty a rovněž ne vztah predikace, jak chtěl Vinogradov. Je vidět, že pojmy slovo a pojmenování se jen částečně kryjí a stýkají a že nestačí dosavadní formální dělení mluvnického systému (na hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví a skladbu s oddělováním nauky o významu slov), nýbrž že základem mluvnického popisu by mělo být rozlišení podle tří základních plánů, zvukového, lexikálního a mluvnického, na tři části: hláskosloví, lexikologii a mluvnici. Úkolem lexikologie bude popis lexikálního plánu; obsáhne tvoření slov, skladbu složených pojmenování a sémantiku. Podá i charakteristiku a analysu systému pojmenování, o němž nelze pochybovat, i když zde systémové prostředky mají jiný charakter než v plánu zvukovém a gramatickém. Korelačními řadami příznakových a bezpříznakových prostředků v lexiku je dáno funkční a stylistické rozvrstvení.

[180]V diskusním příspěvku M. Dokulil zdůraznil význam stylistického rozvrstvení, citového zabarvení slova a smyslové oblasti pro klasifikaci lexikálních jednotek a žádal revisi způsobu určování těchto hodnot při slovnikářské práci. Shodně s referentem odmítá zařaďování každého slovního spojení, i predikativního, do pojmenování jako neplodné pro jazykovědu, neboť predikativní funkce je v zásadě jiná (modální). Funkce pojmenování je v postupu od věci k výrazu jako produktu pojmenovávací činnosti; tu je nutno rozlišovat od pouhé reprodukce pojmenování, při níž vycházíme z daných lexikálních prostředků. Třeba vždy rozlišovat mezi výrazem a pojmem, který pojmenováváme, a nechápat termín pojmenování zároveň onomatologicky a sémanticky.

Další diskutující (Kopeckij, Havránek, Ďurovič, Hausenblas) se zabývali otázkou poměru slova a pojmenování. Přes nevyhovující definice víme, co je to slovo, a v Stalinových thesích o poměru jazyka ke skutečnosti máme basi k správnému řešení i této otázky. Od lexikálního systému však jsme ještě daleko, vztahy jsou zde stále ještě membra disiecta. Volná spojení lze sotva řadit do lexikálního plánu, i když každé spojení, tedy i predikativní, má k němu vztah. Poměr slova a pojmenování nutno řešit z poměru jednotek lexikálních a pojmenovávacích. Slovo však není jednotkou jen jednoho plánu, nýbrž všech tří, proto je nelze definovat jen lexikálně a při popisu plánu lexikálního nelze vycházet z něho, nýbrž od lexikálních jednotek. Pojmenování je naproti tomu jednotkou jen plánu sémantického. Referent i koreferent svá tvrzení vyhrotili příliš v jednom směru. Binárnost protikladů nelze uplatňovat všude, jsou i vztahy složitější. Nelze ani budovat složitou situaci jazyka vyjádřeného jazykovými prostředky a jazyka jimi nevyjádřeného — nelze prostě tvořit samostatnou onomatologickou soustavu odtrženou od jazyka. Dělení slovní zásoby na slova lexikální, lexikálně gramatická a gramatická je ve školské učebnici zjednodušeno podle převahového zaměření a přechází zvláště rozdíly u slov lexikálních. Ta nejsou všechna přímým odrazem skutečnosti, onomatopoje pak nelze převádět na pojmový systém — ale jsou to skutečná slova? Byl také pominut rozdíl noetické hodnoty pojmenování a věty. Svítá není pojmenování, ale svítat ano. Pojmenování je skutečnost zpracovaná myšlením, docházíme k němu abstrahováním mnohotvárné skutečnosti. Věta obsahuje dvě poznávací roviny, substanciální a časovou, pojmenování jen jednu. Věta vzniká teprve tam, kde abstrakce rozliší statické pojmenování od dynamického (tento rozdíl není však na př. v jazyce aranta).

V předsedově shrnutí diskuse pak bylo vyzdviženo, že pojmenování je pojem důležitý pro lexikologii. Se stanoviska systému i praxe mají tu místo též volná spojení, i když lexikologicky nejsou jedním pojmenováním. Nelze vykládat vulgarisátorsky vztah slova ke skutečnosti jako bezprostřední.

Druhý referent, prof. Alex. Isačenko, se zaměřil na dnešní stav a úkoly lexikologie a lexikografie. Zhodnotiv starší práce české i slovenské, zdůraznil, že dnes máme pevný základ v Stalinových statích. Správná lexikologická theorie zajistí i správnost slovníka. V praxi je třeba mít zřetel na potřeby uživatelů slovníků a podle toho určit pořadí slovníkových prací. Je neekonomické začínat obsáhlými díly rozpočtenými na delší dobu, když je naléhavě třeba dát veřejnosti slovník co nejdříve. Proto byl na Slovensku po pražských zkušenostech s velkým rusko-českým slovníkem změněn plán vydávání a pracuje se dříve na příručním slovníku rusko-slovenském. Je třeba při stanovení rozsahu ustoupit od zřetelů filologických a více přihlížet k politickým požadavkům veřejnosti. Rozhoduje i přístupnost cenová a technická. Není jistě nutné podrobné vypracování hesel předložkových a spojkových, ani pěstovat honbu za materiálem, nýbrž musíme rozumně vymezit rozsah slovníku a přísně vybírat, zvláště ze slov s omezeným užíváním a z odborných termínů.

Záleží však i na metodě zpracování — zejména u slov odvozených. U dvoujazyčných slovníků sledovat hlavně cíl překladový a udávat jednoznačný překlad bez synonymiky a bez opisů, podle zásad Ščerbových.

Řešení poměru mezi gramatikou a lexikem dospělo zatím k vymezení dvou oblastí, oblasti derivací sémantických (vznikají nové slovní jednotky) a oblasti derivací gramatických (jen přechod mezi kategoriemi a pod.). Tato oblast umožňuje hnízdování. Normativní hledisko lze uplatňovat jen u jazyka mateřského, nikoli cizího. Přílišná snaha po úplnosti jde však na účet uživatelů.

Situace na Slovensku vyžaduje především vypracování normativního slovníku slovenštiny před slovníkem akademickým a zpracování slovní zásoby [181]pro dvoujazyčný slovník střední a školní, vedle toho výběr termínů. Třeba odložit falešnou akademičnost a vytyčit si cíle, které možno plnit.

V diskusi pracovníci rusko-českého slovníku (zvl. Havránek, Horálek, Kopeckij, Bosák, Barnet, Man) ukázali, že na české straně zásada naléhavosti vede k slovníku velkému, jehož rozsah určuje oblast obecného užívání, daná základy odborného poznání ze školní devítiletky a užíváním v ústředním tisku, a zásada, že velký slovník dvoujazyčný odpovídá jednojazyčnému slovníku střednímu. Nepatří ovšem do něho slova z žargonů, i když ho nelze omezit jen na slova „celonárodní“. Zřetel na překladatele vede k podrobnějšímu vypracování gramatických slov, zejména tam, kde se nemohou opřít o mluvnický popis; naprosto nelze tuto otázku zjednodušit a omezit na prostý překlad (na př. předložka k = k), neboť vztahy tu i v příbuzných jazycích nejsou tak jednoduché. Velký slovník potřebuje opory v materiálu, neboť příkladem užití lze často lépe osvětlit význam než výkladem nebo překladem. U dvoujazyčných slovníků je také rozdíl podle výchozího jazyka (mateřského nebo cizího), tím se musí řídit užití překladové metody (zda se překládá do jazyka cizího). Opačně je tomu při zpracovávání produktivních odvozenin — ty není třeba uvádět ve slovníku s mateřským jazykem na druhém místě. Hnízdování zmenšuje rozsah slovníku, v češtině i v ruštině je však technická nesnáz v tom, že adverbium abecedně předchází. Otázku gramatických slov je třeba řešit srovnáváním obou jazyků, propracovaná hesla pomáhají odpovědným překladatelům nejen v konkretním případě, ale též uvádějí do systému jazyka, a konfrontaci systémů nelze ponechat jen laikovi. Velký dvoujazyčný slovník musí také uživateli nahradit slovník výkladový. — Dr Filipec připomíná, že i Ščerba svou metodu měnil, v 2. a 3.[1] vyd. svůj slovník rozšířil o synonyma i o doklady a výklady a určuje jej za předstupeň pro užívání slovníku výkladového.

Dr Ružička podává kritiku slovensko-ruského slovníku s hlediska slovenského uživatele a zjišťuje nejednotnost v poměru k nespisovnému materiálu, nadbytek slov jen slovníkových, cizích a často žargonových, nebo zase jen úzce odborných, nedodržování zásad hnízdování a příliš mnoho hesel odkazových.

V závěrečném slově referent lituje, že porada nedospěla k sjednocení postupu obou skupin v otázce optimálního rozsahu zvl. velkého slovníku. Z kritiky svého slovníku si bere podnět k dalším možnostem omezit rozsah. Předsedající pak diskusi uzavřel konstatováním, že je předčasné dělat již závěry o výsledku konference, že však z diskuse vyplývá mnoho poučení, kterého musí dbát i pracovníci na velkých slovnících jednojazyčných.

Třetí základní referát se týkal poměru lexika a mluvnice v plánu theoretickém i praktickém; přednesl jej prof. Leontij V. Kopeckij. Theoretickou basi k řešení otázky máme v učení Stalinově; dříve se postupovalo nestejně. Po historickém přehledu různých slovníků od 17. stol., z něhož je zřejmý různý postoj k mluvnické látce, od úplného ignorování gramatických prvků až po uvádění indoevropských etymologií a slovotvorných prostředků, upozorňuje na redakční článek prvního čísla časopisu Voprosy jazykoznanija, kriticky řešící tuto otázku. Bezprostřední vztah lexika a mluvnice je dán specifikou jazyka tak, že mluvnice upravuje jazykový materiál, ale existují i přechody mezi oběma plány — mluvnické kategorie se vyjadřují lexikálními prostředky (supletivnost), zvláště často je tomu tak u vidu — nebo slovesná rekce mění lexikální význam slova. Ščerba vedl hranici tak, že vše, co probíhá podle pravidel, je produktivní a jevem gramatickým, co je ojedinělé, je neproduktivní a jevem lexikálním. Ale plně to neplatí. Právě pomezní případy pak vyžadují zvláštní péče lexikografů, důslednosti a zásadovosti. Není sice dosud jednoty v zařadění nauky o slovotvorných prostředcích, ale kmenosloví by nemělo být odtrženo od slovníku; zvláště je tu otázka předpon. Ušakov je jen charakterisuje udáváním gramatického obsahu. Lépe je zpracovat je popisem než ekvivalenty. Charakteristika je u předpon a přípon užitečná, jen jsou-li oddělitelné. Neproduktivní jevy gramatické, t. j. lexikalisované, patří ovšem do slovníku. V praxi to znamená, že u slov s produktivní paradigmatikou budou uvedeny jen tvary orientující v ní, u slov s neproduktivními tvary všechno, co z produktivní paradigmatiky vypadá. U slov gramatických je obsahem jejich gramatická funkce, ale v slovníku je třeba jiné charakteristiky než v mluvnici. Nabývají významu spojením se slovy jinými, proto je [182]v slovníku u předložek a spojek třeba exemplifikace a popisu všech syntaktických konstrukcí a zvláštností. V syntaxi se naopak pro jednotlivé typy vět uvádí několik spojek a typy vět se charakterisují. Produktivní paradigmatika a produktivní syntaktické konstrukce mají být zachyceny mluvnickým dodatkem ke slovníku. Bude tu vůbec různé řešení podle typu slovníka, jisté však je, že zejména pro ustálené spojení je slovník jediné místo, kde míra užívání může být úplně zachycena.

Diskuse (Horálek, Isačenko, Havránek, Ďurovič, Daneš, Filipec, Hausenblas, Dokulil, Peciar, Helcl) dospěla ke zjištění, že gramatické údaje do slovníka patří, jinou měrou ovšem do dvoujazyčného pro jazyk mateřský i cizí, a jinou do jednojazyčného. Vedle údajů o pohyblivém přízvuku (i s ev. přechodem na předložky) musí se též udávat výslovnost, jednak celkovým popisem, ale i v jednotlivostech a odchylkách. Všechny gramatické údaje v slovníku mají být normativní povahy, těžší již je otázka lexikální normativnosti slovníku, zejména určení oblasti užívání slova. Nedospělo se k sblížení hledisek na potřebnost a účelnost obsažného, jiným heslům neúměrného rozsáhlého zpracování hesel slov gramatických, zejm. předložek. Doporučuje se zjednodušit významové členění a převést případy předložkové rekce k příslušným slovesům. Shoda však je v tom, že do slovníku náleží vše, co neodpovídá živým jazykovým normám.

O významu Stalinových prací pro slovnikářství promluvil v dalším obecném referátu rektor Masarykovy university Fr. Trávníček. Východiskem práce musí být kritická revise našeho dosavadního postupu s hlediska dvou pouček Stalinových: o základním slovním fondu a o poměru slovní zásoby k mluvnici. Za základní nedostatek tu pokládá ne zcela přesné pojetí slova a nepřihlížení k dialektické jednotě jazyka a myšlení. Ukazuje to na zpracování hesel barva, dram a semeniště v Příručním slovníku. Nelze tvrdit o slově, že je to počitek nebo vjem, neboť je to výraz jedné z forem našeho myšlení, a to pojmu, v kterém se obrážejí obecné, někdy i zvláštní vlastnosti předmětů nebo jevů. Podstatnou vlastností barvy je, že ji vidíme, má tedy výklad hesla vycházet z tohoto poznání. Barva podle toho je „výraz poznání vlastnosti věcí postihované zrakem“ nebo „označení vlastnosti věcí postihované zrakem“. Řekne-li se u citoslovce dram, že „napodobuje takový zvuk“, vyplývá z toho, že ve vnějším světě existuje zvuk „dram“ a že se v tomto slově obráží. Ale to je chybné pojetí slov zvukomalebných. Jejich znění není mechanickým odrazem skutečného zvuku, nýbrž v procesu myšlení zpracovaný počitek zvukový, který je tu pramenem našeho poznání skutečnosti, obrážejícího se v našem vědomí. I takové slovo je však složeno z hlásek existujících v příslušném jazyce. Osvětlit význam citoslovce dram znamená postihnout vlastnost zvuku vydávaného nějakým nástrojem. U hesla semeniště je zase místo podstatné vlastnosti „místo, kde se ze semena pěstují rostliny“ vytčeno nepodstatné „část školky“, t. j. vychází se z praktické činnosti odborné, ne z pojmového poznání. Také doklady mají přispívat k pojmovému poznání; které tak nečiní, jsou zbytečnou přítěží slovníku.

Je dále třeba, aby nám vedle neustálých změn v kvantitě slovní zásoby (vznik a zánik slov) neunikalo hojné měnění významu slov, odrážející změny ve společenském dění, v lidském myšlení a poznání. Z těch třeba vycházet při třídění, ne z dosavadních formalistických výkladů (Ertlových) o změnách slovního významu. V Příručním slovníku se na př. u hesel nadhodnota, národ, panevropeismus obráží staré objektivistické a kosmopolitické pojetí. Proti tomu však třeba bojovat, a naším úkolem je v tomto směru slovníky opravit, aby kosmopolitismus nerozleptával naše socialistické vlastenectví. Musíme se dobírat správného, neskresleného poznání, tím přispíváme k budování socialistického řádu založeného na vědeckém poznání. Věda je mocná zbraň v boji proti nepřátelům, nesmí jim tedy sloužit tím, že by stála mimo náš nový život.

Diskutující (Horálek, Havránek, Barnet, Moravec, Bosák, Hausenblas, Horák, Ďurovič) živě souhlasili s ideologickou důležitostí slovníka, kterou vyzdvihl referent; souhlasili ovšem s tím, že dnes nevyhovuje zpracování kritisovaných hesel, vyšlých v době 1935 až 1941 (kromě semeniště); to platí i o jiných slovnících vyšlých tehdy, ba i po r. 1945 (na př. o 3. vydání Vášova-Trávníčkova Slovníku z r. 1946). Jazykový slovník není sice encyklopedie, ale přesto musí dbát hierarchie hodnot v heslech podle jejich ideologického dosahu, a to ve výkladu i v dokladech. Výklad významu se často musí spokojit povšechným zařazením, být co nejvšeobecnější, ale jednotlivosti v něm musí být potenciálně obsaženy. Tato obecnost, která právě umožňuje dorozumění, nesmí však [183]jít tak daleko, aby se výklad hodil na deset slov místo na jedno. Proto je třeba výkladem také diferencovat. U všech slov nelze podat pojmovou náplň, protože některá ji nemají (ukazovací zájmena). Onomatopoje ovšem nejsou přesným napodobením, je to zvláštní případ pojmenování, neboť jde o obraz a stylisaci (nikoli o odraz) přírodní skutečnosti. Diskuse se hodně obírala otázkou znakovosti jazyka, vztahem jazyka a myšlení, slova a pojmu. Sovětská jazykověda řeší thema znakovosti v tom smyslu, že znakový charakter má jen zvuková podoba, není tedy hláskové znění slova odrazem skutečnosti, jinak by nebyla možná různost jazyků. U onomatopojí je znění prostředkem poznání příslušného zvuku, prostředkem vyjádření hmotného jevu vnímaného sluchem. Jde tedy zas o obsah našeho vědomí, o výsledek našeho myšlení. Ale pokud slovo má pojmovou náplň, je odrazem skutečnosti tato náplň. Ve zvukové jeho podobě tedy není přímý vztah mezi označovaným předmětem a pojmovou náplní. Podřadný význam zvuku je dosvědčen i možností významových změn a ty vyplývají ze změněného poznání a myšlení. V hierarchii znaků užívaných společností má zvuková stránka jako jazykový znak osobité postavení: materialisuje obsah. Vztah mezi znakem v tomto pojetí a pojmovým obsahem tu není jednorázový, dialektická jednota mezi nimi není totožnost. Linguistika sleduje dva vztahy: mezi jazykovými jednotkami a vnější skutečností, mezi zvukovou stránkou a významem slova. Tento druhý vztah není nutný, není odrazem. Zkoumat musíme vztah mezi slovem a pojmem, pojmem a věcí, nesmíme ztotožnit slovo s pojmem. — Doklady v slovníku mají ozřejmovat význam slova, ne pouze dosvědčovat jeho existenci. Je třeba je hodnotit i politicky a při jejich výběru pamatovat i na to, že mají výklad dobudovat, dokreslit a případně výklad špatný i opravovat.

Lexikografická práce má velkou možnost ukázat ohromné změny v životě společnosti, ve vývoji lidského myšlení a poznání i ve vývoji jazyka. V tom, v hledání a nalézání pravdy, a to marxistickou metodou, je výchovný moment naší práce a argument proti jejímu podceňování.

 

Vedle uvedených čtyř základních, obecných referátů byly na pořadu konference referáty speciální o jednotlivých problémech lexikografické praxe. Podělili se o ně a o koreferáty k nim rovnoměrně pracovníci z Bratislavy i z Prahy, z pracovišť slovníků jednojazyčných (z Ústavu pro jazyk český, z Ústavu slovenského jazyka) i dvoujazyčných (rusko-českého, rusko-slovenského). Ale i když šlo o problematiku vyplývající z denní praxe, nevyhýbali se referenti theoretickému postoji k svému thematu, ať šlo o podstatu a hranice ustálených spojení a frazeologických jednotek (O. Man a V. Lapárová), o homonyma a jejich zpracování v slovníku (dr. L. Ďurovič, M. Helcl), o synonyma (dr. J. Filipec, dr. J. Zima), o problém ekvivalentu v dvoujazyčném slovníku (O. Malíková, dr. B. Novák), o výstavbu hesla (L. Janský), o terminologické slovníky jednojazyčné (dr. M. Roudný, dr. K. Sochor, dr. J. Horecký) i dvoujazyčné (M. Mucala), o problémy školského slovníku (E. Čulenová, V. Oktábec) nebo o rozsah slovníku, excerpci a její prameny (F. Havlová, dr. R. Schnek).

Živá diskuse se rozvinula hned po referátu o ustálených spojeních a jejich hranicích. Referent dr. O. Man i koreferentka V. Lapárová vyšli z theoretických úvah Vinogradovových, z jeho třídění slovních spojení, vymezení jejich poměru k slovu a syntagmatu; syntagma chápe Vinogradov jinak než linguistika obvykle, a to jako část větného celku dosaženou rozborem a postupem od věty k členu, kdežto slovní spojení jako prostředek obohacování jazyka gramatickým i lexikálním sepětím v jeden celek odrážejí skutečnosti tvořící ve větě určitou jednotu a vznikají postupem od významových prvků k celku. Po zdůvodnění slovních spojení v jazyce pro tvorbu nových pojmenování tam, kde nelze utvořit nové slovo, a po vyloučení spojení bez pojmenovávací funkce (t. j. volných spojení, která tedy již nejsou ekvivalentem slova, nejsou ustálena jako lexikální jednotka a mají členy lexikálně samostatné, na př. vysoký dům) z okruhu probíraných otázek jakožto pólu nejmenší vázanosti spojení přešel referent k charakteristice vázaných (ustálených) spojení (sousloví). Ta mají význam slova jednoho, samostatné významy jednotlivých slov se ztrácejí a podřizují nové významové jednotě. Syntaktické vztahy nejsou rozhodující pro určení hranic mezi spojením volným a ustáleným, v ustálených spojeních se někdy uchovávají i zastaralé syntaktické způsoby. Jiné charakteristické znaky sousloví jsou pevný pořádek slov, nenahraditelnost komponentů synonymy. Podle těchto znaků lze ustálená spojení dělit na 4 skupiny: a) idiomatická [184]spojení, u nichž celkový význam nevyplývá z významu částí; jsou sémanticky nedělitelná a zachovala jednak slova nežijící (být na holičkách), jednak odraz staršího stavu jazyka v tvarech (chtě nechtě) nebo ve skladbě (jako by nic); b) obrazná spojení, jejichž význam je snadno pochopitelný z významu komponentů, ale jež nelze sémanticky rozkládat; gramaticky odpovídají současné spisovné normě, sem patří i rčení a okřídlené výrazy, pořekadla a přísloví, vznikají také z přirovnání; c) terminologická sousloví (složené termíny) s jasným významem jednoho slova a d) slovní spojení, vyznačující se již synonymickou nahraditelností (staviť vopros — zadavať vopros).

Koreferentka si všimla postupu univerbisace ve zkratkách a t. zv. replik klišé, neohebných výrazů dialogické řeči, nevytvářejících syntaktické vztahy s jinými výrazy (ale čože, ale čoby).

Diskuse hleděla přispět k vymezení hranic mezi spojením volným a vázaným. Obsah našeho vědomí, našeho poznání předmětů vnějšího světa, jejich zobecnění v pojmu a rozlišování vlastností podstatných od nepodstatných doporučil za měřítko prof. Trávníček. Souhlasně byla uznána formální kriteria za druhořadá a jen pomocná, i když byla doplněna o nesystémovost mluvnické nebo hláskové formy a o schopnost tvořit derivace v esocentrických složeninách; bylo požadováno více zřetele k obraznému chápání jednak celku, jednak složek spojení. Přitom se ovšem ani v terminologii nevyzdvihují vždy znaky podstatné (pastuší tobolka), zvláště kde se opírá — jako v botanice — o názvy lidové. Potíže působí, že se oslabení významu neprojevuje u obou komponentů stejnou měrou (lehké mravy : lehká atletika). Ostatně přechod od volných spojení k ustáleným je nepřetržitý, probíhá cestou metafory a metonymie a lze nejvýš analysovat jistý vývojový stupeň v jazyce, ne klasifikovat jednou provždy, zvláště když k třídění nebylo užito pro všechny skupiny téhož základního (obsahového) dělítka (Horálek, Dokulil, Blanár, Hořejší, Skalička).

Před nebezpečným zjednodušováním celé otázky varoval prof. Havránek. Podstatná vlastnost vyjádřená adjektivním komponentem sousloví je vlastností pojmu, který je obsahem celého sousloví, a ne jen základního substantiva (železná ruda : ruda). Je též třeba přihlížet k vývoji významu, protože je zákonitý a nikoli nahodilý. I v názvu „zlatý déšť“ je souvislost se slovem „déšť“, a to metaforická. Nelze však tvrdit, že by každé ustálené spojení předpokládalo spojení volné. Nesmíme konečně zapomínat na spojení čistě gramatická, na slovní spojení gramatických slov. Je nutno dbát konkretních okolností a podmínek vzniku pojmenování; bez zřetele k vývoji jazyka ve spojení s historií národa by nám jazyk byl nesrozumitelný. Na zpracování slovní zásoby se musí zračit i stav národní kultury, vyzněl závěr předsedajícího dr. Peciara.

Také dr. L. Ďurovič řešil v první části svého referátu otázku homonym čistě theoreticky. Východiskem musí být slovo a jeho význam, záleží ovšem i na správné definici slova. Nemůže tu postačit definice jen fonologická nebo taková, která nepřihlíží ke všem třem složkám slova, zvukové, gramatické a významové. Při tomto zaměření je tedy slovo pojmenovací jednotka vytvořená dialektickou jednotou určité jednotky významové, jednotky gramaticky ztvárněné a jednotky fonologické, homonyma pak jsou slova fonématicky totožná, slova pojmenovávající stejnou řadou zvuků dva nebo více jevů skutečnosti. Problém, který třeba řešit, je vedení hranice mezi polysémií a homonymií. Významové štěpení slov je dáno historicky, jsou však i případy, kde štěpení neproběhlo. Jsou dále případy, kde je rozdělena jen gramatická funkce (večer subst. a adv.). V takových případech je pro rozdělení na dvě hesla, protože jen všecky tvary substantiva tvoří toto slovo. Podobně jsou dvě slova kupovati a kupování. Nestačí tedy pro homonyma definice jen významová, nýbrž třeba ji doplnit v tomto směru tak, že homonyma jsou dvě (nebo více) slova složená z totožných fonématických řad, ale lišící se významově, gramaticky nebo významově i gramaticky. Podíl obou složek bývá ovšem rozdílný, konečným kriteriem je však vždy význam, i když gramatické rozdíly jsou objektivněji zjistitelné. Právě při stejných gramatických vlastnostech je určení homonymity slov lišících se jen významem nejsložitější. V oblasti sémantiky se uplatňují složité abstrakční procesy a jediný možný postup tu je hledat, zda různé významy tvoří řadu nebo ne. Tam jde o polysémii, zde o homonymii. Každý nový význam může být zárodkem vzniku homonyma. Druhý způsob vzniku homonym je nezávislé samostatné užití téže zvukové řady pro pojmenování různých úseků skutečnosti. To může nastat i hláskoslovným nebo tvaroslovným vývojem. U neohebných slovních druhů je však jediným kriteriem význam. Je-li totožný, rozpad na [185]homonyma se neuskutečnil, na př. u slovenského vedľa ve funkci předložky a příslovce. — O praxi různých druhů a typů slovníků byl opřen koreferát Miloše Helcla k tomuto thematu, z něhož vyplynulo užší pojetí termínu „homonymum“. I referent sám v závěru zaměřeném k praxi ostatně uznával, že by přílišné rozbití na homonyma, vyvozené z theorie, slovníky značně zatížilo, žádá je však pro velký slovník. Ostatně i v malých prý napomáhá orientaci. — Diskuse (Skalička, Mareš, Blanár, Malíř, Dokulil, Hausenblas, Horálek, Trávníček, Kopeckij, Schnek, Havránek, Peciar) však celkem nevyzněla pro tento postup. Ukázala, že referát předbíhá skutečný proces v jazyce, nerozlišuje dosti homonymii od polysémie, nedomýšlí do důsledků, že při různém slovním druhu jde i o různý význam (substance : vztah), ale že zase různost vazby neodůvodňuje ještě rozpad na homonyma. Je sice závažný poukaz na rozdíly derivační, ale nelze zapomínat ani na různé homonymní vrstvy jádra slova. Přílišná filologisace otázky by slovník rozbila, nehledíc k tomu, že nakonec důraz na významovou stránku zůstal v pozadí a že referent nevycházel z vlastní definice slova. O homonymitu běží tam, kde právě obsahové prvky významu nejsou společné. Ale při různém významu předpony jde jen o rozdíl kvantity gramatického usouvztažnění, ne o homonymii. Při štěpení významu trvá dlouho vědomí mnohovýznamnosti, je tedy účelnější s hlediska praxe zpracování v jednom hesle. Referent v závěrečném slově přijal thesi o přílišné filologisaci otázky, domnívá se však, že praktické hledisko nutí rozbít látku do dvou hesel, zvláště u tak zv. slov služebných (předložek, spojek).

Dr. Jos. Filipec probral otázku synonym v jednojazyčném slovníku s hlediska současného stavu bádání o slovní zásobě jako systému a na základě domácí tradice, též však se zřetelem k výsledkům lexikografie synonymické. Po přehledu různé míry a různých způsobů využití synonym v dosavadních slovnících češtiny a ruštiny a jejich zhodnocení, odlišil hlediska pro zpracování synonym v slovníku synonymickém a jednojazyčném tak, že zde jde hlavně o vztah synonym k významovému určení slov, o jejich užití jako prostředku dalšího členění hesel na významové odstíny a při výkladu významu, tam o sestavení synonym do řad sdružených jedním obecným významem a sestavených podle jistých zákonitostí významu a oblasti užití. Ukázal však, že těchto základních poznatků musí dbát i práce na slovnících nesynonymických, i když v nich mají synonyma jinou funkci. Odmítnuv podceňování synonym jako výkladového prvku i starší názory o prosté zaměnitelnosti a nahraditelnosti synonym, které v brusičské theorii i praxi vedly nakonec k významové nepřesnosti slov, osvětlil na konkretních příkladech hlavně dva způsoby využíti synonym při určování významu: kombinací výkladů se synonymy a pouhými synonymy. I když v prvním z nich vzniká mezi oběma částmi jistá polarita, jistý rozpor mezi obecnějším, abstraktnějším rázem výkladu hlavními znaky a speciálnějším zjišťováním vedlejších znaků a konkretních oblastí užití u synonym, je to právě pro tuto diferenciaci způsob vhodný. Synonyma mají tedy v jednojazyčném slovníku funkci zpřesňující a doplňující, také však zkracující tam, kde by výklad byl dlouhý, toporný a těžkopádný. Synonym lze užít i tam, kde heslo nebo synonymum je slovo jednoznačné nebo u hesel z oblastí nespisovných. Jako prostředek členění významů na odstíny specifikují a vyhmatávají synonyma v oblasti obecného významu své vlastní oblasti a jejich interferenci, vždy ovšem s dokladovými citáty. Dobré využití tohoto postupu — jak ukázal v koreferátu dr. J. Zima — umožňuje zvláště v slovnících středního a malého typu zhuštěnější významové členění hesla. Po stručném návodu k postupu synonymické práce v jednojazyčném slovníku zdůraznil koreferent i stylistický a didaktický význam synonymie, protože svou podstatou zdůrazňuje jednotu jazyka a myšlení a při vhodném využití se může stát dobrým prostředkem jazykové výchovy.

V diskusi (Trávníček, Horálek, Havránek, Mareš, Peciar) bylo zdůrazněno vývojové stanovisko, obrážející souvislost s vývojem poznání a stav rozvoje slovní zásoby (čeština obrozenská, slovenština). V jazycích bez dlouhé spisovné tradice je proto lépe hned nenormovat (srov. synonyma z polštiny u Jungmanna) a čekat, jak jazyk jejich užívání rozliší. Jen v terminologii může filologie doporučovat jeden určitý prostředek. Je však jisté nebezpečí ve statistickém zjišťování výskytu, neboť jazyk nelze omezit jen na psané památky; statistika může nanejvýš podepřít jazykové povědomí. Otázkou slovních spojení a analytických opisů synonymních, které už nemusí být pojmenovávacími jednotkami, referát se nezabýval, rovněž [186]ne synonymií vůbec, nýbrž jen synonymy ve slovníku.

Většinou o theorii a praxi Příručního slovníku, i když ji srovnával s praxí ruských slovníků (Ušakovova a nového ruského akademického), opíral se referát L. Janského o výstavbě hesla. Rozumíme jí roztřídění a uspořádání významu slova a významových odstínů i dokladů pro ně, jak jsme je zjistili studiem, rozborem a hodnocením výpisového materiálu. Významové dělení se řídí odlišností významových znaků, řadění významů je založeno na jejich pohybu. Někdy postupujeme podle přibývání znaků, někdy podle ubývání. Jsou však i významy s výměnou znaků, zde na pořadí významů nezáleží, protože jsou všechny ve stejném vztahu k prvnímu. Vycházíme od významu nejobecnějšího, nejběžnějšího. Některé slovníky naznačují v stavbě hesla i skupiny významů navzájem něčím spojených. Příruční slovník to nemá, ani neurčuje souvislost metaforickou nebo metonymickou. Jemnější významové odstíny se v příslušném oddílu vysvětlují za citátem, někdy je na ně upozorněno hned za výkladem významu. Ten je možno vyjádřit různě, výkladem, opisem, synonymem, definicí (v PS jen u některých odborných hesel), někdy i přirovnáním. Zvláště jsou těžké výklady slov nejzákladnějších. Zpřesnění výkladu se někdy dosahuje i antonymy a synonymy. Těch však je třeba užívat opatrně, protože jednak skrývají nebezpečí přílišného tříštění významů, jednak zastírají rozdíl tam, kde je, hodí-li se totéž synonymum pro dva nebo více významů. Nedílnou složkou výkladů jsou dokladové citáty. Ty výklad nejen ilustrují, nýbrž i doplňují, ba někdy i korigují. Proto je třeba je vybírat velmi pečlivě a s tím zaměřením, aby z nich byl zřejmý význam, jeho odstín, též však situace a způsob nebo okruh užití. Citáty lze zkracovat, ne však měnit. Jejich pořadí určuje jasnost významu; některé slovníky (rus. akad.) je řadí historicky. Ustálená spojení se dokládají u všech komponentů v příslušném významovém oddíle, jejich souhrnné uvádění na konci hesla vadí přehlednosti. Při určování okruhu užívání (vrstvy) je třeba opatrnosti, výpisový materiál tu není spolehlivou oporou, protože zařazení slova se po té stránce rychle mění. Hnízdování je výhodné jen tam, kde jde o pouhý přechod mezi gramatickými kategoriemi (na př. adj. v adv.), jinak vadí přehlednosti a úspora místa je pro nutné odkazy problematická. Odkazů má být co nejméně, a to jen u slov s dvojím připuštěným pravopisem, zkratky mají být jasné a srozumitelné; značky odmítá.

Diskutující (Peciar, Kopeckij, Horálek, Isačenko, Havlová, Helcl, Jehlička, Hausenblas, Ďurovič, Bosák, Horák, Filipec) postrádali obecnější hledisko, větší diferencovanost zpracování hesla u různých slovních druhů (zvl. částic), zachycení dynamiky slovní zásoby a vyzvedání aktuální složky v ní (t. zv. thematika doby), rozlišení vztahu gramatického a sémantického u odvozenin, zmínku o místě gramatických údajů. Znovu se diskutuje o způsobu zpracování předložek, spojek a ustálených spojení, o hnízdování, zejména sloves dokonavých a nedokonavých. Jsou ovšem i rozdíly ve zpracování hesla podle typů slovníků; referát vycházel ze slovníku velkého, nepřihlížel k potřebám slovníku malého a středního, který je zvláště na Slovensku, ale i v českých zemích dnes nejnaléhavější. V těchto typech se osvědčí umění jasného a zhuštěného výkladu (významy nejsou dokreslovány citováním), využití zkratek a produktivních morfémů jako hesel. Diskuse vyzněla také pro větší využití synonym a antonym při určování významu, než doporučoval referent. Dvoujazyčný slovník užívá při výstavbě hesla jeho stavby ve výchozím jazyce, doporučuje se opakovat v různých významech i stejný ekvivalent, shodují-li se v obou jazycích, frazeologii je lépe umisťovat do příslušných významů než samostatně na konec hesla. Tam dávejme jen frazeologii nemotivovanou, jejíž význam nevyplývá z jednotlivých komponentů.

Předsedající děkan Havránek uzavřel diskusi shrnutím i vlastními připomínkami. Při třídění významů nesmíme vymýšlet odstíny, dále je v praxi třeba vyřešit i postup řazení významů tam, kde jsou slova s několika významovými centry. Chybou by bylo vycházet v nehistorickém slovníku vždy od významu původního, prospělo by však nejen v dvoujazyčném, ale i v jednojazyčném slovníku hledisko komparatistické. Ilustrativní příklady pokládá za nezbytné i v slovníku středním. Při formulaci výkladů nelze šmahem žádat určení odrazu skutečnosti, každé slovo neodráží skutečnost a není třídní. Znovu zdůrazňuje význam dokladu, i když ani velký slovník nemůže provádět dokumentaci jazyka jinak než výběrem. Zbavit slovník dokladové části, která může i korigovat zpracovatele, znamená získat místo živého jazykového materiálu pouhé suché zpracování lexikografické.

[187]Thematicky se sem hlásí též referát F. Havlové o rozsahu slovníku, excerpci a jejích pramenech a o citaci, i když v jednání byl referátem závěrečným. Po stanovení závislosti rozsahu slovníku na jeho cíli a na materiálu a po vytčení tří typů jednojazyčných slovníků zabývala se referentka významem, vývojem a způsoby doplňování lexikálního archivu Ústavu pro jazyk český jako společného základu slovníků všech tří typů i pramene jiného jazykovědného bádání než lexikografického. Excerpce pro lexikální archiv je plynulá, protože je nutno zachycovat změny v slovní zásobě, odrážející novou skutečnost života a zachycené v literatuře naukové i krásné, v novinách a časopisech. Z naukové literatury se excerpují především díla z oboru věd společenských, politická, filosofická, literárněhistorická, historická a ekonomická pro větší obecnost jejich thematiky a šíři jejich slovní zásoby než u děl přírodovědeckých a technických. Dalšími prameny excerpce jsou příležitostně i závodní časopisy pro zachycení vyjadřovacích prostředků pracovního jazyka a druhořadé časopisy a autoři pro výrazivo nevybroušeného, nezpracovaného mluveného jazyka, i když tvoří jen pomocný archivní materiál. Pro mluvený jazyk doby je dobrým dokladem korespondence a paměti, i ty je třeba excerpovat; málo doceněným, i když vedlejším, pramenem jsou podle Ožegova slovníky encyklopedické, terminologické, cizích slov, brusy, pravidla a různé příručky. Z lidové tvořivosti jsou pramenem slovníku spisovného jazyka jen přísloví a ty písně, které se staly majetkem celonárodním. Z překladů se excerpuje jen po přísném výběru, jde-li o kongeniálně tvůrčí překladatele a o základní díla marxismu-leninismu. Zásady excerpce určují pravidla pro sbírání lexikálního materiálu z r. 1917, přepracovaná r. 1951. V podrobnostech se určuje způsob a rozsah excerpování jednotlivých děl vybraných s hlediska potřebného doplňování archivu. Jde hlavně o míru cizích slov, vlastních jmen, termínů, slov nářečních, zastaralých a slangových, také však o zaměření na vazby a frazeologii. Zásada, že se do archivu dostane jen to, co je písemně doloženo, ztěžuje zachycení slovní zásoby mluveného jazyka. Otázku jazyka bible, hlavně pro určení četných obratů a spojení přešlých z ní do naší slovní zásoby, doporučuje řešit excerpcí bible Kralické, nikoli překladu nového. Vedle výběru autorů a časopisů je často třeba volit i mezi několika vydáními díla a tu nestačí vždy excerpovat vydání první, jde-li o víc než o zjištění data prvního dokladu pro slovník zaměřený historicky. Doporučujeme vyexcerpovat varianty proti prvnímu vydání z definitivního vydání připraveného autorem (obyč. pro sebrané spisy) nebo z vydání kritického, nepřipravil-li definitivní znění autor. K tomu, co již bylo řečeno o citaci, její úloze a porřebnosti v různých typech slovníků, o uspořádání citátu v hesle, připojuje referentka jen pokyny pro způsob citování (přepis, úplnost, přesnost, označení pramene). — Přehled různého postoje českých jednojazyčných slovníků k výběru hesel připravil přechod ke koreferátu dr. R. Schnecka o zásadách výběru hesel pro jednotlivé typy slovníků a speciálně pro typ střední. Pojal své thema theoreticky, vycházeje z jazykového povědomí vzdělaného laika a z cíle slovníka. Proto je určení rozsahu slovníka zčásti umělé, nevyplývá jen z přirozených znaků jazyka. Vidí čtyři činitele, kteří tu mají vliv: rozsah slovní zásoby, obsah slovní zásoby, technické uspořádání materiálu a cíl slovníka. V rozsahu slovní zásoby je měřítko tím, že se z ní nezachycují pro normativní slovník všechny styly jazyka, nýbrž podle určitého konvenčního vědomí a že se neuvádějí všechna odvozená a složená slova, nýbrž jen ta, která dostávají nový lexikální význam, která tvoří součást několikaslovného pojmenování s novým významem a která mají nepravidelné slovotvorné prostředky. Tam, kde pravidelným slovotvorným postupem vzniká jen nový význam gramatický (vidové předpony a j.), omezíme se na záznam typu tvoření. Obsah slovní zásoby se na rozsahu slovníku podílí počtem významů v hesle. Měřítkem pro slovník tu musí být lexikalisace, ne pouhá stylistická variace. Ani šířka definice a exemplifikace není bez vlivu, zbytečně dlouhé citáty třeba zkracovat. Zbývající dva činitelé již nejsou dáni jazykově, jsou vnější.

Thematické okruhy referátů poskytly mnoho námětů k diskusi, ale pro pozdní dobu bylo třeba ji omezit. Zaměřila se na cenu jazyka umělecké literatury pro lexikální spisovnou normu (Horálek, Filipec), na praktické možnosti typového zpracování pravidelných derivačních a komposičních postupů v slovníku (Helcl, Filipec, Peciar, Malíř) a na přípravu slovníků jednotlivých autorů vedle zvláštních archivů pro terminologii a dialekty (Zima). Po sebekritickém příspěvku dr. Jóny jako spoluautora matičního slovníku spisovné slovenštiny a doplň[188]cích dr. Peciara k tomu, po doslovu referentky i koreferenta (o výhodě souborného zpracování řady sloves s předponami netvořícími nový lexikální, nýbrž jen nový gramatický význam) předsedající děkan Havránek v svých poznámkách upozornil na význam mluvené složky jazyka a na různý zřetel k ní u Jungmanna a v slovnících positivistických, dále na různé uplatnění poesie a krásné literatury v slovnících spisovného jazyka v SSSR a u nás. Je také rozdíl v pojetí současnosti: pro ruštinu je Puškinův jazyk současný, ale u nás první polovina XIX. stol. je většinou obdobím hledání a pokusů, které mnohdy nevešly do usu. Úsporný způsob zpracování při derivaci a komposici jednak brání stylistickému, vrstevnímu a jinému určování hesel, jednak mění slovotvorné řady omezené v nekonečné. Konvenční jazykové povědomí může být známo jen na základě materiálu, slovník je má pomoci budovat, ne obráceně. Při tvoření sloves předponových a zdrobnělých substantiv nejde o stejnou rovinu, proto ani postup nemusí být stejný.

Specifikou dvoujazyčných slovníků je problém ekvivalentu. Tím se zabýval referát O. Malíkové a koreferát dr. Boř. Nováka. Po rozlišení dvoujazyčných slovníků překladových a výkladových soustředila se referentka na ekvivalent v slovníku překladovém. Opřela se o požadavek Ščerbův, že překlad nesmí být výkladem, nýbrž bezprostřední vhodnou náhradou. Užívání výkladů pokládá proto za chybu slovníku Kopeckého i chystaného velkého rusko-českého. Místo překladu je nutno užít náhrady (transposice) u přísloví a rčení. Při volbě způsobu zařadění slova do významové řady a do stylistické řady (sémantisaci) ekvivalentu záleží na určení slovníka a na pořadí mateřského jazyka. Prakticky se řeší umístěním údajů do závorek, kursivním tiskem u doplňků a petitem u výslovnosti. Ekvivalentu stylisticky neutrálního užijeme tam, kde nelze nalézt stylistický ekvivalent přesný, adekvátní a co nejvhodnější; též tam, kde je stylistický ekvivalent homonymní. Rozdělení hesla na významy je třeba provádět, ba uvést i údaje pro konkretní užití. Chybou starších slovníků právě bylo, že významy nediferencovaly, ba ani neoddělovaly homonyma. Odstíny významů třeba doložit příklady vedle ekvivalentu. Je-li ve všech případech totéž slovo, uvede se překlad jednou, ale u všech odstínů se doloží příklady. Ty mají být krátké, typické, výstižné, na spojení volná a ne lexikalisovaná; odmítá citáty z krásné literatury. Není ani vhodné uvádět synonymické řady, neboť vedou k nepřesným, ba anekdotickým překladům. U slov cizího původu a u odborných termínů musí být překlady zvlášť přesné, zato netřeba uvádět mezinárodní termíny a shodné derivace. — Koreferent pak na konkretních příkladech z korektur rusko-českého slovníku ukázal obtíže stanovení ekvivalentu zachycujícího i jádro významu i adekvátnost stylistickou a oblastní právě v příbuzných jazycích. Často nelze dát překlad, nýbrž je nutný opis; slovnikář má nevýhodnější posici než překladatel, neboť mu chybí situace, takže musí vyjádřit také ji. Jindy se musí užít několika synonym pro přesné vystižení představy, a to tam, kde není slovo stejné vrstvy, aby bylo výstižným stylistickým ekvivalentem. U slov specifických pro cizí poměry je nutná i vysvětlivka, u příkladů pak mají být vysvětlující slova v podobě spisovné, ne nářeční. Je však třeba vysvětlovat slova z reálií.

Diskuse (Kopeckij, Havránek, Horálek, Dostál, Ďurovič, Bosák a Jehlička) ukázala, že není úplné jednoty mezi skupinou pražskou a bratislavskou, zejména pokud jde o míru užívání překladu a výkladu, o jejich hodnocení, o možnost užít popisu místo ekvivalentu přes theoreticky shodné záporné stanovisko k němu; také ve významovém dělení hesla a v poměru k překladovému materiálu (doklad — citát) se obě skupiny liší; různým rozsahem a typem je dán i různý způsob zpracování odvozenin (míra t. zv. hnízdování). Velký slovník nemá zůstat jen u náznaku potenciálního tvoření, nýbrž má dosvědčit, zda se odvozenin skutečně užívá. I normativní hledisko mluvnické a pravopisné často rozhoduje o uvedení hesla (přízvuk). Referát nerespektoval rozdíly v typu slovníků a fakt, že i nejsprávnější theorie se v praxi nesmí zmechanisovat, nevytkl, že důsledný překlad buď svádí překladatele k mechanické práci, nebo ho zavádí jediným ekvivalentem. Slovník je v jiné situaci než souvislý text. Shodně se obě skupiny stavějí k otázce synonym a stylistických variant. Je lépe rozdíly odstínů v slovníku zmenšit než zvětšit, spíše poněkud tlumit než přehnat, protože čeština i slovenština mají menší rejstřík stylistický než ruština. Předsedající dr. Peciar po referentčině doslovu uzavřel diskusi konstatováním, že se stanoviska sblížila v tom směru, že dvoujazyčný slovník má být většinou překladový; [189]sporná je jen nutná míra užití výkladů, ty však mají být typograficky odlišeny.

Další speciální thema se týkalo slovníků terminologických, jednojazyčných a dvoujazyčných. O problémech prvních z nich pojednali v referátě dr. K. Sochor a dr. M. Roudný. Při dnešním prudkém rozmachu tvorby nových termínů je třeba dbát o jejich srozumitelnost, výstižnost a názornost, ale i jazykovou správnost a o sbližování terminologie české a slovenské. To se nemá dít týmiž termíny, tedy formálně, nýbrž sbližováním systémů. Půjde také o to, aby se v různých oborech neužívalo pro týž pojem různých termínů. Je třeba rozlišit termíny, polotermíny, t. j. pojmenování na hranici mezi odbornou a obecnou slovní zásobou (brzda, kartáč), a hlavně názvy jen slangové, pracovní. Práce při budování terminologie musí být organisována v komisích složených z odborníků z praxe i z theorie a z jazykovědců. Ti se účastní hlavně při tvoření nových termínů, méně při registrování ustálených. Materiál pro terminologický slovník se získává excerpcí odborných knih, rejstříků, seznamů a glosářů. Zde však třeba opatrnosti. Rozsah slovníku bývá zhruba 5000 slov, záleží ovšem na šíři oboru (zemědělský slovník má na 90.000 hesel). Zřetel k frekvenci ustupuje do pozadí. Je také značný rozdíl mezi technickými a společenskými vědami. Jednojazyčné terminologické slovníky jsou slovníky výkladové, bez zaměření encyklopedického; jsou registrační, výběrové nebo normalisující, uspořádané abecedně nebo věcně (ty v oborech s přehledným systémem, musí mít ovšem abecední rejstřík). Praktické je uspořádání podle desetinného třídění. Stavba hesla je jiná v slovníku abecedním než věcném, záleží i na jeho určení, zda odborníkům nebo široké veřejnosti. Speciální přísně vědecké slovníky ztrácejí dnes časovost. Je však nutno myslit vedle slovníků dílčích na terminologický slovník universální, v němž by se uplatnila i slovesa a jiné slovní druhy, ne jen substantiva a adjektiva, také polotermíny; jeho výhodou je přehlednost, snadná orientace (odbornými abecedními rejstříky), vyřešení otázky společných termínů. Bude i spolehlivou pomůckou pro tvoření nových termínů. Terminologické oddělení Ústavu pro jazyk český chystá slovník termínů marxistických, hornických, lesnickodřevařských, zahradnických a malý slovník zemědělský. U jednotlivých hesel se dává výklad pojmu, většinou bez naučných prvků, definice se šablonovitou logickou stavbou jsou nevýhodné. Šíře výkladu se řídí obecností a známostí termínu. Každý termín je samostatným heslem. Výklad může doplnit nebo i nahradit zhuštěný popis nebo údaj o upotřebení. Dále je třeba připojit hodnocení výrazu, zařazení do jazykové oblasti, normativní určení výslovnosti a mluvnických prvků, uvést synonyma a jejich vymezení, zvláště podle frekvence a původu. Zásadní stanovisko k synonymům v terminologii je však zamítavé. Synonymy ovšem nejsou názvy z místních nářečí. Antonyma se uvádějí se zřetelem k určení významu, hnízdování je nevýhodné. Odborný slovník má nejen význam pro pracující a jako pomůcka pro překladatele a pro autory dvoujazyčných slovníků, nýbrž i pro linguistiku a její sledování zákonitostí růstu slovní zásoby; též jako kontrolní pomůcka odborného hesláře všeobecných slovníků. — Dr Horecký v koreferátě zdůraznil souvislost termínů se systémem jazyka, zhodnotil definici a popis ve výkladu; hledisko účelnosti — bezpečná identifikace — určuje i užití opisu, příkladů, kreseb. Rozsah odborného slovníku má zabírat všecky discipliny odboru i termíny odborů přilehlých; normalisace má ustalovat pro každý pojem jen jediný termín, s jazykového hlediska jej však nelze nadekretovat, nejvýš jen „upřednostňovať“; třeba také ustalovat a diferencovat význam přípon (-ací : -avý). Vědecky správné je jen řadění systematické, ne abecední, a roztřídění termínů do menších úseků a oddělení. Termíny je třeba číslovat pro lehčí orientaci v abecedním indexu. Je také třeba využít možností typografických. Terminologické slovníky jsou trojího druhu: úplný výkladový, soupisový (heslář) a soupisový kombinovaný s frazeologickým a pravopisným, t. j. jazykově poradný. — O dvoujazyčném překladovém odborném slovníku pojednal M. Mucala. Rozsahově do něho přijímá i historické a zastaralé termíny, výrazy hovorové a žargonové, termíny přilehlých oborů a zkratková slova, pozornost musí věnovat i slovům složeným. Jako ekvivalent nelze volit překlad ani kalk, nýbrž odpovídající termín. Není-li, lze utvořit nové slovo nebo spojení, užít jejich transposice kalkem nebo adaptace, přijmout cizí slovo, užít zúženého (konkretisovaného) termínu obecnějšího, opsat nebo vyložit. Pro uspořádání hesel a jejich vnitřní stavbu lze aplikovat zásady odborných slovníků jednojazyčných a neodborných dvoujazyčných, též pro gramatickou charakteristiku.

[190]Z diskuse (Moravec, Daneš, Zima, Man, Horálek, Barnet) vyplynuly požadavky dbát při tvoření termínů zákonitostí daného jazyka, nepřejímat zbytečně cizí slova, nechtít termínem vyjadřovat všechny pojmové znaky věci, nenutit se do ekvivalentu tam, kde v jazyce není a kde věc sama u druhého národa neexistuje, neomezovat příliš gramatický aparát cizího jazyka v dvoujazyčném slovníku. Být autorem odborných slovníků není možné bez odborného pohledu na jazyk, chvatná práce amatérů musí být vystřídána odpovědnou; jazykověda tu v minulosti hodně zavinila svým jednostranným zaměřením do minulosti. V terminologii se jeví linie vnitřní zákonitosti a linie internacionálnosti a zonálních jazyků. Při posuzování tu nutno velmi jemně vážit a neodhadovat jen podle obecných hesel mechanicky aplikovaných. Termíny musí význam a skutečnost odhalovat, nesmějí ji zahalovat. Obecná srozumitelnost musí být cílem tím spíše, že lze počítat s obecně zvýšenou vzdělanostní úrovní. Závěr předsedy děkana Havránka zdůraznil požadavek odhadovat nosnost termínu a lepší uplatnění slov značkových.

Současně s jednáním o terminologii probírali zájemci za předsednictví prof. Isačenka problematiku školského slovníku. Referát na toto thema přednesla E. Čulenová. Rozsahem má školský slovník obsáhnout slova učebnic a povinné i doporučované četby, okruh žákových zájmů a života, ve výběru i jiná slova základního slovního fondu. Zpracováním se nemá lišit od akademického, zjednodušení nesmí znamenat ústupky v přesnosti. Gramatický aparát nemůže nahradit vyučování gramatice, mírou se ovšem liší u obou jazyků. Derivační postupy cizího jazyka musí být zachovány, proto není možné formální hnízdování mimo rámec slov usouvztažněných s dnešního stanoviska. Ekvivalentem má být co nejpřesnější překlad, školský slovník musí přispívat k tříbení mateřského jazyka, ukazovat jeho lexikální bohatství a stylistické rozvrstvení. Byla řešena i otázka rozlišení školských slovníků podle stupně škol na podkladě poměru aktivní a receptivní slovní zásoby na daném stupni školy a posouzeny návrhy na slovník v rozsahu 5000 až 6000 slov s hlediska usnesení KSČ o učebnicích. Za vzor dán školský slovník rusko-německý. Koreferent V. Oktábec doplnil vývody referentčiny několika připomínkami.

Předsedající prof. Havránek uzavřel jednání konference přehledem vykonané práce v poměru k vytčeným úkolům: revidovat v důsledku Stalinových statí dosavadní činnost po stránce theoretické i praktické, ukázat, co je dosud nejasné, zjistit, co třeba nově osvětlit a propracovat. Je nutno pokračovat na cestě spojení theorie a praxe a zkušenosti si vyměňovat. Lexikografická práce je nesnadná, nesmí se podceňovat. V slovníku je třeba se rozhodnout, i když jde o věci sporné theoreticky. Zpracované heslo slovníku má dosahem v publiku víc důležitosti než odborný článek ve vědeckém časopise, neboť slovník popularisuje rozhodnutí závažná pro život jazyka. Konference přispěla k sjednocení práce konané paralelně, názory se zde vyvíjely a vytříbily. Bylo však zařazeno mnoho referátů, proto diskuse některé problémy nedořešila; je nutno je dále promýšlet. U českých kolektivů převládá sklon k prakticismu, theoretikové nenašli často spojení s lexikografickou prací, u Slováků je více theoretického postoje k věci, méně dlouhé praxe. Proto je třeba skloubení na obou stranách. Nesmíme zapomínat, že slovníky se nečtou jako vědecká díla, nýbrž slouží k rychlé informaci a poučení. Proto musí být snadno pochopitelné, přehledné, praktické, s jistou dávkou mechaničnosti. Musíme si však být dobře vědomi ideologicky výchovné stránky slovníku, abychom v něm ukázali jazyk tvořící se nové společnosti; ta ovšem zase musí práci takové ceny pro ni umožnit. Po poděkování prof. Kopeckého slovenským soudruhům za pohostinství a za umožnění výměny zkušeností i po vysokém zhodnocení theoretické úrovně právě slovenských referátů odpověděl za Slováky dr. Peciar. Ocenil zvláště význam osobního seznámení a dobrou vůli na obou stranách dospět i při třecích plochách ke kladným výsledkům. Konference též jasně ukázala, že práce na slovnících není už jen praktická ani diletantská, nýbrž vědecká, vyžadující znalost širokého okruhu vědeckých otázek, a že nemůže být pramenem soukromého zisku autorů a nakladatelů. Kladný výsledek je i v tom, že přes nedosažení definitivního řešení byla zaměřena pozornost na důležité otázky, které potřebují theoretického řešení s hlediska praxe. Proto navrhuje uveřejnění celého jednání v Jazykovedném zborníku.

Závěry vyplývající z jednání konference byly vtěleny v usnesení, které zdůrazňuje spojení theorie s praxí v slovnikářství, odmítá diletantské slovníky a žádá odpovědně vedenou kolektivní práci, více po[191]zornosti k lexikologii u předních theoretiků a péči o výchovu mladých pracovníků. Dále žádá správné rozlišení a utváření typu slovníku, plánování i detailní propracování, snížení výrobních nákladů a cenové zpřístupnění slovníků. Neuspokojivý stav dosavadní práce, zaviněný vnějšími okolnostmi, jako bylo pomalé vycházení Příručního slovníku, nedostatečné personální vybavení a materiální zajištění slovnikářské práce, zvláště na Slovensku, je třeba napravit urychleným dokončením slovenského pravopisného slovníku a zintensivněním prací na středním (normativním) slovníku slovenském i českém, prací na velkém rusko-českém a příručním rusko-slovenském slovníku, na druhém dílu slovensko-ruského překladového slovníku a na naléhavě potřebném středním slovníku česko-ruském, dále na slovnících jazyků lidově demokratických států. Nemenší pozornost je třeba věnovat slovníkům terminologickým, dvoujazyčným i jednojazyčným, a vybudování autoritativních středisek pro koordinování terminologické práce v Československé akademii věd. Naléhavá je i práce na školských slovnících. Musí postupovat v souladu se současným stavem ostatních lexikografických prací. Při slovnikářské práci je třeba věnovat zvláštní péči jak politicky důležitým heslům, tak citacím a jejich obsahové důsažnosti. Je třeba stále bojovat proti objektivismu, kosmopolitismu a psychologismu na jedné, proti mechanickému materialismu a plochému vulgarisátorství na druhé straně. Je nezbytné stále hlouběji se seznamovat s ruštinou a s výsledky sovětské lexikografie a vědy, máme-li dostát všem úkolům, jež nám ukládá současná doba.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 3-4, pp. 179-191

Previous Rudolf Havel: Vydávání dokumentů k životu a dílu B. Němcové

Next Redakce: Otevření Československé akademie věd a návštěva akademika V. V. Vinogradova