Anthologie současné polské poesie

Antonín Měšťan

[Kronika]

(pdf)

-

V listopadu 1952 vydal Čs. spisovatel novou anthologii současné polské poesie pod názvem „Nová polská poesie“. Anthologii redigovali Dr J. Pilař, Dr J. Závada a Erich Sojka. Na 130 básní nebo částí větších básnických celků přeložilo šest překladatelů.

Vydání anthologie musíme vítat jako vyplnění citelné mezery a naši čtenáři tuto skutečnost jistě ocení. Práce na anthologii se však neobešla bez několika chyb. Především nás zaráží velký počet básníků, do anthologie pojatých (je jich 39). Také výběr těchto básníků není vždy nesporný. V anthologii je příliš mnoho zástupců nejmladší polské básnické generace, zatím co někteří osvědčení básníci starší generace, jako A. Słonimski, L. Staff nebo J. Tuwim, jsou představeni nedostatečně. U některých básníků (jako u A. Mandaliana, L. Pasternaka, T. Róźewicze) by se našly lepší a charakterističtější básně, než uvádí anthologie.

[90]Ze šesti překladatelů má na anthologii největší podíl Erich Sojka. Jeho překlady jsou výstižné a bez překladatelských chyb. Některé — jako na př. překlad úryvku Szenwaldovy básně „Josef Nadziejr píše ze Střední Asie“ — ukazují, že Sojka umí překládat neobyčejně věrně a že zároveň dovede podat i zvláštní příchuť originálu. Na některých překladech je však ještě vidět určitou neobratnost — to platí na př. o překladu Holdovy básně „Elektrárna na Volze“; je snad zaviněna snahou překládat co nejvěrněji.

Překladatelskou technikou se Sojkovi blíží Josef Rumler, který přeložil v anthologii dvanáct básní. Rumler velmi dobře překládá Jastruna, zejména jeho báseň „Řecku“. Překlad této básně je v anthologii jedním z nejlepších.

Od předcházejících dvou překladatelů se značně liší Dr J. Závada a Dr J. Pilař. Oba mají značné básnické zkušenosti, to je však někdy svádí k tomu, že překládají místy hodně volně, někdy se přitom dopustili nepřesností. Závada překládá velmi dobře Tuwima a Słonimského (jeho překlad Słonimského básně „Keř hlohu“ je po formální stránce snad nejlepší v celé anthologii). Ne tak zdařilé jsou jeho překlady Wygodzkého. Nejlepšími Pilařovými překlady jsou překlady Broniewského (na př. „Most Poniatowského“).

Zbývající dva překladatelé, Adolf Hoffmeister a Zikmund Skyba, přeložili po dvou básních. Soudě podle těchto dvou překladů překládají dobře, i když ne vždy dost přesně.

Hodnotu překladů snižují některé nepřesnosti. Pilař překládá na př. v Gałczyńského básni „Setkání ve Štětíně“ strofu:

 

Ale jest jedna wśród dziewczyn
wietrzna i morska,
ma takie niezwykle imię:
Polska.

 

Uprostřed děvčat je jedna
povětrná a mořská,
má takové nezvyklé jméno:
Polska.

 

Místo povětrná mělo by tu být vzdušná.

V překladu Ważykovy básně „Dějiny“ se Závada dopustil chyby, která mění ideové zaměření básně:

 

Ci, co zginęli w murach Warszawy,
ci, co zginęli na Westerplatte,
ci dali życie nie za nic.
Ci, co polegli w šniegach Narviku,
ci, co polegli w piaskach Tobruku,
ci nie polegli za nic.

 

Ti, kdož zhynuli ve zdech Varšavy,
ti, kdož zhynuli na Westerplatte,
ti, kdož dali svůj život pro nic,
ti, kdož padli ve sněhu Narviku,
ti, kdož padli na poušti Tobruku,
ti, kdož nepadli pro nic.

 

Smysl třetího verše je opačný: ti nepoložili svůj život nadarmo, šestého verše je: ti nepadli nadarmo.

Pokud jde o zachování formy originálů (hlavně metra), jsou nejvýstižnější překlady Závadovy. Práce překladatelů polské poesie je ztížena odlišnými zásadami polského a českého verše. Nejlépe se překládají básně složené z dvouslabičných slov, kde jsou podobné přízvučné poměry jako v češtině. Chybí nám dosud teoretická práce o převádění polské metriky do češtiny. Ważyk ve svém zásadním díle „Mickiewicz i wersyfikacja narodowa“ (Czytelnik, Varšava 1951) došel k závěru, že polský rytmus má přibližně amfibrachicko-trochejský charakter. Bylo by zapotřebí, aby některý z našich překladatelů polské poesie na praktických ukázkách s teoretickým odůvodněním ukázal, co to znamená pro naše překladatele.

Závěrečná informační studie J. Závady o nové polské poesii je příliš stručná, krátké informace o jednotlivých básnících anthologie jsou příliš povšechné.

O anthologii „Nová polská poesie“ je možno říci, že vyplnila citelnou mezeru v našich překladech ze soudobých slovanských poesií. Bylo by však zapotřebí, aby byl lépe prováděn výběr básníků i básní a aby bylo pečlivěji překládáno.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 2, s. 89-90

Předchozí Vladimír Justl: B. Němcová polsky

Následující Jaroslav Bauer: Konference o srovnávací slovanské jazykovědě v Olomouci