Konference o srovnávací slovanské jazykovědě v Olomouci

Jaroslav Bauer

[Kronika]

(pdf)

-

Za něco více než rok po brněnské slavistické konferenci, která dala směr novému nástupu české slavistiky po slavných Stalinových statích (srov. o ní zde roč. 13, 1952, č. 2, str. 101—104), sešli se naši pracovníci ve slovanské jazykovědě ke druhé konferenci, pořádané Slovanským ústavem ČSAV dne 5.—7. března 1953 v Olomouci. Zasedání mělo tentokrát celostátní ráz, neboť se ho účastnili v hojném počtu i slavisté slovenští. Účinný zájem sovětské jazykovědy o naši slavistiku dokumentovala účast sovětského hosta doc. A. G. Rudněva. Na celý průběh jednání vrhl těžký stín smutek nad onemocněním a smrtí J. V. Stalina. Tato nesmírná ztráta dotkla se jazykovědců tím více, že právě jim Stalin tolik pomohl při hledání cesty k marxistické jazykovědě.

Jubilejní rok Dobrovského, který letos slavíme, dal podnět, aby si naše slavistika připomněla význam patriarchy slovanské filologie a jeho vědeckého odkazu. Akad. Fr. Trávníček ve svém referátu připomněl, jak naše buržoasní věda nedoceňovala úlohu Dobrovského v našem obrození, jak zastírala jeho slovanské cítění a bytostnou souvislost s národem, prokazované celým jeho vědeckým dílem a nedávno ukázané v stati Boh. Havránka „Josef Dobrovský a pokrokovost jeho slovanství“ ve sborníku „Zdeňku Nejedlému Čs. akademie věd“, str. 401—414. Jak geniálně na př. vystihl potřebu upevnit a kodifikovat spisovný jazyk, který nabýval při formování novodobého českého národa nesmírného významu! Ve své české mluvnici z r. 1809 a 1819 dal národu dílo, které na základě širokého zobecnění jazykového materiálu zachytilo a osvětlilo mluvnickou soustavu českého jazyka tak pronikavě, že má dodnes velkou vědeckou cenu. Naše positivistická věda v klamném objektivismu snižovala cenu této práce poukazováním na cizí vlivy, zvl. Adelungovy. Nechápala, že cizí vlivy sice existují, ale že jsou činitelem jen druhotným. Každá velká kulturní osobnost vyrůstá v domácím prostředí a odráží ve svém díle stav a potřeby svého národa; zvenčí si vybírá to, co jí může v její práci pomoci, a často tyto „vzory“ daleko přerůstá, jak to vidíme právě u Dobrovského. Teprve dnes dovedeme plně ocenit jeho dílo, které je nám velikým příkladem i pro naši práci.

Kladem konference bylo to, že mohla již oznámit řadu potěšitelných dílčích výsledků. Akad. Boh. Havránek ve své zprávě vyzvedl zvláště některé dobré výsledky ve srovnávacím studiu slovanských jazyků, na úseku lexikografickém a při studiu vzniku a vývoje národních jazyků a nářečí. Málo se však rozvinula práce ve srovnávacím studiu jazyků indoevropských a vztahů balto-slovanských a do jisté míry i při studiu spisovných jazyků slovanských. — Ve svém průběhu pak sice konference trpěla jistou roztříštěností diskusních příspěvků, které se málo držely thematu referátů, ale to mělo i svou kladnou stránku, kterou pěkně vystihl akad. Havránek v závěrečném slovu: ukázala dobře thematiku, na níž se pracuje na našich universitách a ve vědeckých ústavech. Z četných referátů a diskusních příspěvků si zde podrobněji všimneme jen těch, které se nejvíce vztahují k thematice našeho časopisu. (Všechny referáty i diskusní příspěvky budou otištěny v letošním ročníku Slavie, v č. 2—3).

 

K prvnímu thematu konference, o problematice národních jazyků a jejich studia, přednesl zásadní referát prof. Jar. Bělič. Ukázal, že i při zúžení pojmu „národní jazyk“ na ekvivalent ruského nacionaľnyj jazyk jsou rozdíly v jeho chápání: Avanesov jím rozumí jazyk spisovný i dialekty (podobně u nás akad. Trávníček), Čikobava jen jazyk spisovný. Toto stanovisko zastával dříve i referent (srov. Slovo a slovesnost, 13, 1952, str. 71n.), ale dnes uznává i národní jazyk v širším smyslu za reálně existující útvar komplexní, vzniklý soustředěním dialektů kolem jednotky centrální. Pak se zmínil o vlivu společenských činitelů na příslušnost pomezních nářečí a na poměru češtiny a slovenštiny dokumentoval, že při rozlišení jazyků nerozhoduje stáří diferenčních znaků. Dnešní stav ovšem nelze promítat do minulosti — mohou přece být i případy, že dva národy mluví jedním jazykem. T. zv. jazykové „odluky“ jsou pak výrazem potřeby mít vlastní spisovný jazyk. Závěrem naznačil [92]referent dvě cesty při zkoumání národních jazyků: od dneška do minulosti a naopak od nejstarších jazykových celků přes měnivé komplexy jazyků národnostních k jazykům národů. (Část referátu týkající se slovenštiny se zhruba shoduje se statí Běličovou „Poměr mezi češtinou a slovenštinou“, otištěnou zde v č. 1, str. 29—46). — V živé diskusi upozornil doc. Dostál na terminologické potíže a aspirant dr Bauer připomněl, že vymezení termínu „národní jazyk“ není možné bez ustálení termínu „národ“ (buď rus. narod nebo nacija). Atribut jedinyj má u Stalina význam „jeden, jediný“ a nikoliv „jednotný“, jak se dosud překládá. Spisovný jazyk a dialekty jsou sjednoceny v jeden reálný celek, i když nikoli jednotný, nejen materiálovými shodami, ale především společnými vnitřními zákonitostmi vývojovými a systémovými. Doc. Ružička upozornil, že na poměr češtiny a slovenštiny nelze aplikovat případ, kdy dva národy mluví jedním jazykem; nevhodný je termín „odluka“, neboť na Slovensku existovalo vědomí jednoty u uživatelů nářečí již před vznikem spisovné slovenštiny, a spisovné češtiny se užívalo proto, že nebylo na Slovensku centra, v němž by mohl vzniknout celonárodní spisovný jazyk. Doc. Štolc poukázal na omezený význam východoslovenských spisovných jazyků, o nichž se zmínil referent. Dr Peciar doložil vliv centra na vývoj spisovného jazyka tím, jak do spisovné slovenštiny pronikaly prvky ze západních nářečí po přesunu kulturního centra na západ. Aspirant dr Lamprecht naznačil společenské a jazykové předpoklady, které u nás vedly k vytvoření dvou center, českého a slovenského, a určovaly i jejich různou sílu, historicky měnlivou. Dr Chloupek potom ukázal na vzniku obecné moravské slovenštiny, jak se stírání tohoto nářečí děje ve směru k národnímu jazyku českému. Další diskusní příspěvky se týkaly vlivu knihtisku na vývoj národního jazyka (dr Kyas a prof. Isačenko), cizích slov a purismu (dr Komárek) a otázky vzniku a vývoje spisovné polštiny (dr Damborský).

V druhém referátu k tomuto thematu podařilo se doc. V. Blanárovi na vývoji jazyka české a slovenské menšiny v Bulharsku ukázat různou odolnost jednotlivých složek jazyka proti vlivu jazyka druhého. Správně zdůraznil podstatný rozdíl mezi integrací jazyků příbuzných a míšením jazyků nepříbuzných a význam okolností, za nichž k tomu dochází: jde-li o postupný zánik jazyka menšiny jako v Bulharsku nebo o vliv cizího jazyka na živý vývoj jiného jazyka. Tento rozdíl, jasně formulovaný akad. Havránkem v závěru diskuse (situace v úzké kolonisaci se podstatně liší od situace, v níž se tvoří národnost a její jazyk), ilustroval v diskusi doc. Štolc na jazyce našich menšin v Jugoslavii, v němž jde vesměs o jevy zánikové, a dr. Lamprecht na problému možného německého vlivu na české hláskové změny; tu jde o vývoj živý, který musíme vysvětlovat jak ze společenské situace nositelů jazyka, tak z vnitřních zákonitostí jazyka samého. Prof. L. Novák uvedl, že pro studium vzájemných vlivů slovanských jazyků je nutno se dívat na otázku slovanské pravlasti.

 

Kladem konference bylo to, že se zabývala také otázkami slohu. Akad. Fr. Trávníček ve svém referátu právem zdůraznil, že nauka o slohu je důležitou složkou nauky o jazyce, neboť prohlubuje poznání jazyka. Sloh můžeme definovat jako „výběr hotových jazykových prostředků nebo tvoření nových a mluvnické zpracování obojích prostředků, sloužících k vyjadřování myšlenek v určité konkretní oblasti lidské činnosti, při které se jazykové projevy dějí“. Proto nauka o slohu (stylistika) zkoumá jazykové projevy se zřením ke konkretní činnosti, za níž vznikají. Naproti tomu gramatika podává poučení o jazyce a jazykových prostředcích se zřením k jejich myšlenkovému obsahu a pojednává o nich jako o prostředcích již hotových. — Diskuse přinesla k referátu jen drobné připomínky (doc. Kopečný m. j. upozornil, že mluvnické zpracování jazykových prostředků je stylisticky méně relevantní než jejich výběr). Více se zaměřila k otázce jazykových stylů. Prof. Jedlička ukázal, že existence těchto jazykových stylů, které byly u nás někdy nazývány „jazyky“ (jazyk hovorový, jazyk umělecký atd.), neruší jednotu národního jazyka. Aspirant dr. Hausenblas pokládá za nutné vybudovat stylistiku jednot[93]livých jazyků, poučující o objektivních podmínkách a typisaci při využití jazykových prostředků a o jejich synonymice, umožňující výběr. O nutnosti stylistické charakteristiky při popisu mluvnické stavby jazyka se zmínil prof. Horálek. Dr Bečka naznačil šíři nevyřešené problematiky v tomto oboru a připomněl otázku srovnávací stylistiky slovanské. Poznámku o vyučování slohu připojil prof. Svěrák. Akad. Trávníček závěrem upozornil, že práce v oblasti slohu je v začátcích; nesmíme se proto bát chyb — bez těch to nejde —, ale zásadních omylů se můžeme vyvarovat s pomocí Stalinových statí.

 

K thematice srovnávacího studia gramatické stavby slovanských jazyků bylo předneseno pět referátů. Akad. Boh. Havránek připomněl v referátu úvodním, jak srovnávací studium mluvnické stavby, zdůrazněné již Dobrovským, bylo dosud zanedbáváno. Práce morfologické se většinou omezily na studium jednotlivých forem bez zření k významu a k jejich souvislostem s celým systémem jazyka. Referent dokumentoval tuto souvislost na vývoji slovanského kondicionálu, jehož dva typy (český byl bych a ruský ja byl by) souvisí s vyjadřováním podmětu přísudkového slovesa pomocí osobní koncovky (typ český) nebo pomocí osobního zájmena (typ ruský). Avšak východoslovanské jazyky dospěly k tomuto typu vlastním vnitřním vývojem, kdežto v dolní lužičtině a kašubštině, kde je stav podobný, ale nedůsledně provedený, jde o cizí vliv. Ruský typ vyjadřování subjektu má důsledky i v oslabení shody. — Rozvoj opisného praeterita se vysvětloval „evropeisací“ slovanského jazykového systému. Ale zatím právě v jazycích jihoslovanských, které byly vystaveny vlivu vulgární latiny nejvíce, udržely se jednoduché minulé časy. Vývoj se dál podle vnitřních zákonů a souvisí těsně s vývojem vidového systému, s nímž se časový systém dostal (po gramatikalisaci vidu) do konfliktu. Skutečný cizí vliv se projevil jen v okrajových jazycích (srov. kašubské perfektum). Z těchto příkladů je zřejmé, že srovnávací studium gramatické stavby musí přihlížet k vývoji srovnávaných jevů v jednotlivých jazycích, k jejich místu v jejich mluvnickém systému a neustále mít na zřeteli souvislost jazykového vývoje s vývojem národa. Závěrem doporučil akad. Havránek terminologicky rozlišit mluvnickou stavbu jazyka a gramatickou a sémantickou výstavbu jazykových jednotek, zvláště věty. — V diskusi vyložil prof. L. Novák, jak mohlo podle jeho názoru dojít ke konvergenci slovanských jazyků s evropskými jazyky ve vývoji opisného praeterita. Prof. Isačenko poukázal na souvislost ruského typu kondicionálu a praeterita se ztrátou kopuly. Prof. Poldauf upozornil, že při studiu vnitřních vývojových zákonů gramatické stavby je nutno rozlišit směr vývoje a jeho cesty, které jsou potenciálně dány stavbou daného dílčího systému. Aspirant dr Němec ukázal, jak může přispět k poznání vývoje gramatických kategorií studium sémantické historie forem.

 

V druhém referátu, o historickosrovnávacím studiu gramatických kategorií, ukázal prof. Al. Isačenko nutnost překonat „tyranii formy“, kterou trpěla starší jazykověda, a studovat formu v sepětí s významem. Vznik a vývoj gramatické kategorie pak dokumentoval na kategorii životnosti a neživotnosti, před níž se v staroslověnštině a ve staré ruštině vydělovala kategorie plnoprávných osob mužských, charakterisovaná užitím genitivu-akusativu. Doložil to materiálem z kodexu Mariánského a z Ruské Pravdy. Dále ukazoval na rozdíly v kategorii životnosti mezi dnešní ruštinou a slovenštinou. (V jádře referát tento je již uveřejněn v Isačenkově příspěvku do ankety o srovnávací slovanské jazykovědě v Slavii roč. 21, č. 2—3, str. 200 n.) — V diskusi upozornil prof. Kurz, že širší materiál staroslověnský nedovoluje pro staroslověnštinu stanovit takovou kategorii; stav je tam mnohem složitější. Prof. Horálek soudí, že by tu pomohla rozhodnout linguistická statistika; rozhodující význam má ovšem závažnost dokladů. Ostatní diskutující většinou navazovali na zmínku prof. Isačenka o nutnosti rozlišit gramatické kategorie od myšlenkových, které — jak zdůraznili doc. Kopečný a dr Dokulil — sice musí být také v jazyce vyjádřeny, ale nemusí být gramatikalisovány, nemusí mít zvláštní formu. Prof. Pauliny k tomu připojil, že mezi [94]gramatickými a logickými kategoriemi není ostrá hranice[*]. — Dále promluvil dr Popela o rozdílné síle rodového principu v české a ruské deklinaci a dr Oliva uvedl, jak se odráží sociální hodnocení v polské morfologii.

Sovětský host doc. A. G. Rudněv podal ve své cenné přednášce o kategorii slovesného rodu v ruštině po stručném přehledu vývoje názorů na tuto kategorii v ruské jazykovědě vlastní pojetí polemicky vyhrocené proti nové normativní gramatice Akademie věd SSSR. Kategorií slovesného rodu rozumí jednak vztah děje (stavu) k prameni slovesného děje, jednak jeho zaměření. Slovesný rod tedy určuje, kdo koná děj a koho tento děj zasahuje, zda objekt nebo původce samého. Na tomto základě stanovil referent pro ruštinu tři rody, činný, zvratný a trpný, a uvnitř těchto skupin provádí ještě další dělení podle kriterií syntaktických a významových, k němuž dospěl jemnou analysou bohatého materiálu.

Také další dva referáty se týkaly slovesa. Doc. Dostál velmi hutně objasnil nejdůležitější rysy slovanského slovesného systému (zvláště charakteristická je pro něj velká morfologická skloubenost a homogennost). Shrnul hlavní vývojové rysy slovesné tvarové soustavy a jejich příčiny a zvláště vyzvedl důsledky toho, že se slovesné koncovky stávají stále vyhraněněji prostředkem pro vyjadřování kategorie osoby. V důsledku toho je oprávněnější i třídění sloves podle kmene présentního. Změny v tvoření sloves souvisí se vznikem a rozvojem některých gramatických kategorií, zvláště vidu, který má pro morfologii slovesa velký význam. — Diskuse přinesla k tomuto referátu několik poznámek doc. Kopečného a prof. L. Nováka.

O morfologickém členění slovesných tvarů promluvil dr. Št. Peciar. Ukázal, jak se u nás stále drží etymologické chápání pojmů kořen, kmen, přípona a koncovka, ačkoli je v rozporu s dnešním povědomím mluvících. Je nutno charakterisovat tyto pojmy synchronicky, jak to dělají mluvnice sovětské. S tohoto hlediska je zbytečné rozlišovat pojmy „kořen“ a „kmen“, stačí „kmen“ (‚ta část slova, která je společná všem nebo většině tvarů určitého systému a na kterou se připínají koncovky‘) a „koncovka“ (‚měnlivá část slova, která vyjadřuje vztahy mezi slovy a připíná se na kmen‘). Ani pojmy „slovotvorná přípona“ a „spojovací morfém“ nejsou nutné. Vhodným kriteriem pro třídění sloves jsou v češtině a slovenštině tvary présentní jako tvary základní; vedlejším kriteriem jsou rozdíly v infinitivním kmeni. — Prof. Pauliny v diskusi upozornil, že slovesné kmeny plní úlohu více slovních druhů a odvozují se od slovesného základu kmenotvornými příponami. Proto je s tímto pojmem nutno pracovat. Doc. Ružička soudí, že dru Peciarovi se zdá pojem „kmenotvorná přípona“ zbytečný proto, že málo přihlíží k významové stránce tvarů. Je nutný i pro stanovení slovesných tříd. Prof. L. Novák upozornil na poměr tvarů présentu a imperativu.

Bylo jistě nedostatkem, že nebyl věnován samostatný referát srovnávacímu studiu syntaxe. V diskusi se této oblasti dotkl jen aspirant dr Bauer poznámkou o problematice srovnávacího studia vývoje slovanského souvětí.

Z problematiky studia slovní zásoby slovanských jazyků byly na program konference zařazeny pouze referáty o postupu prací a problematice staroslověnského slovníku a slovanského etymologického slovníku. Prof. J. Kurz připomněl veliký význam staroslověnského slovníku a podrobněji se zabýval otázkou, jaký má mít ráz. Připravovaný střední slovník obsáhne jen texty kanonické, texty vzniklé v prvním období překladatelské činnosti slovanských apoštolů a památky českocírkevněslovanské. Bude to však thesaurus, zaznamenávající všechny doklady. Význam bude uváděn česky a rusky. Zvláštním problémem je uvádění řeckých paralel k jednotlivým dokladům, které je nutno přesně odlišit od významu slova, a stavba hesel. — K tomu se zaměřily i diskusní příspěvky dra Mareše, dra Kyase, doc. Dostála a akad. Havránka, který podtrhl význam lexikografické teorie.

[95]O problematice etymologického slovníku jazyků slovanských promluvil prof. V. Machek. Zájem o etymologická bádání se po Stalinových statích oživil. Hlavní překážkou v bádání je jednak nedostatek pomůcek (jazykových atlasů, historických a dialektologických slovníků), jednak nedostatek jasných sémantických zákonů, které by objasňovaly významový vývoj slova. V oblasti slovanských jazyků má etymologie ještě veliké možnosti objevů. Zároveň je nutno revidovat staré etymologie, založené jen na hláskové shodě bez zřetele k významu. Referent pak naznačil některé dosud opomíjené prostředky etymologického výkladu. — Jeho slova pěkně podepřel několika balto-slovanskými etymologiemi takto odvozenými prof. Janáček. Doc. Trost podtrhl, že sémantické zákony sice existují, ale nejsou ve stejné rovině se zákony hláskoslovnými. Také doc. Kopečný zdůraznil prioritu významové shody před hláskovou. Akad. Havránek upozornil na význam studia slovotvorných zákonů pro etymologii.

Jinými lexikografickými otázkami se konference nezabývala, neboť jim byla věnována zvláštní lexikologická a lexikografická konference v červnu 1952 v Bratislavě (v. podrobný referát o ní zde v roč. 13, č. 3—4, str. 179—191). Ale měl být zařazen — jak připomněl akad. Havránek — referát o srovnávacím studiu základního slovního fondu ve slovanských jazycích.

Pátým thematem konference bylo uplatnění historickosrovnávacího hlediska při vyučování mateřskému jazyku a jazykům slovanským, zvláště ruštině. Největší potíží — řekl prof. K. Horálek ve svém referátě — je tu nedostatečné propracování této otázky. Základní podmínkou je terminologická i věcná koordinace vyučování mateřskému jazyku a ruštině v našich školách. Velmi důležité jsou i výklady fonologické, jejichž problematiku referent rozebral podrobněji. Ukázal přitom, jak lze při vyučování využít příbuznosti jazyků, ale jak je na druhé straně nutno překonat jazykové návyky, které nás nutí chápat kategorie cizího jazyka na základě jazyka mateřského. Vcelku lze říci, že při vyučování musíme více z historickosrovnávacího studia těžit, než je přímo uplatňovat nebo reprodukovat jeho výsledky. — V diskusi správně vystihl aspirant dr. Barnet, že srovnávání se nesmí omezit jen na rozdíly jazyků, ale že je třeba podat systém jazyka. Systémovému hledisku je podřízeno hledisko srovnávací a historické, které nesmíme zaměňovat historickým výkladem. Také aspirant Ďurovič upozornil, že při počátcích jazykového vyučování je nutno se obejít bez historismu, zachovat však pohled vývojový. Prof. L. Novák považuje za nutné jednotné strukturní hledisko při vyučování ruštině. Na důležitost rozdílu ve frekvenci zdánlivě shodných jazykových jevů ukázal dr Hofman a osvětlil dále, jak lze ke srovnání využít i nářečí žáků. Jaký zmatek působí terminologické rozdíly při vyučování ruštině, doložil příklady prof. Isačenko. Doc. Ilek na konkretním příkladu ukázal nutnost zpracovat podrobně zvláště syntax, dosud zcela zanedbávanou. Další příspěvky upozornily na důležitost srovnávání gramatických kategorií při vyučování (dr Zatovkaňuk), na problematiku prohlubování slovní zásoby (dr Vlček) a vyučování odborné terminologii (V. Girtelschmidová), o uplatnění srovnávacího hlediska při vyučování v LKR (dr Utěšený) a o obecných zásadách jazykového vyučování (prof. Svěrák). O uplatnění srovnávacího hlediska při vyučování polštině promluvil dr Oliva.

 

Konferenci zhodnotil v závěru akad. Havránek. Uvedl, že přes své nedostatky, k nimž patří zvláště jistá roztříštěnost diskuse, ukázala tvůrčí rozmach naší jazykovědné práce, která se už plně staví na marxistický základ. Ozval se ovšem i nepřekonaný zbytek kosmopolitismu a z některých diskusních příspěvků zbytky idealistického strukturalismu. Potěšitelná byla hojná a aktivní účast mladých vědeckých kádrů. Resoluce, která byla jednomyslně přijata, stává se pracovním programem celé naší slavistiky. Ukládá našim jazykovědcům práci především v těchto šesti základních oblastech: 1. ve srovnávacím studiu jazyků indoevropských a vztahů balto-slovanských, kde se práce vlastně teprve musí začít; 2. ve studiu vzniku a vývoje slovanských jazyků národních v souvislosti s vývojem národností a národů; 3. ve srovnávacím studiu mluvnické stavby slovan[96]ských jazyků; 4. v přípravě staroslověnského slovníku a slovanského etymologického slovníku; 5. ve studiu otázek slohu a stylistiky; 6. v otázce uplatnění srovnávacího hlediska při jazykovém vyučování. Úkoly byly rozděleny mezi katedry našich universit a ústavy Akademie věd a řízení práce bylo svěřeno jednotlivým odborníkům.

Olomoucká konference znamená významný mezník ve vývoji naší slavistiky, která po slavných Stalinových statích prožívá skutečnou renesanci. Dává srovnávací slovanské jazykovědě konkretní pracovní program a ukazuje zároveň cestu, jak jednotlivé otázky řešit, jak překonat zbytky idealismu a stát se s pomocí sovětské jazykovědy vpravdě marxistickou.

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 2, s. 91-96

Předchozí Antonín Měšťan: Anthologie současné polské poesie

Následující rd (= Redakce): K překladatelské problematice,