Ze zasedání sekce jazyka a literatury na valném shromáždění ČSAV v dubnu 1954 (referát akad. Fr. Trávníčka a diskusní příspěvek akad. B. Havránka)

František Trávníček, Bohuslav Havránek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Zásadní referát akademika Fr. Trávníčka, předsedy sekce

 

Vážené shromáždění, soudruzi a soudružky!

Zahajuji zasedání VIII. sekce v rámci III. valného shromáždění ČSAV a všechny vás, členy Akademie, vedoucí ústavů a kabinetů, jejich pracovníky a ostatní příslušníky naší vědecké obce, srdečně vítám.

Dovolte, abych jménem nás všech s upřímnou radostí přivítal naše milé sovětské přátele, doc. Achramejeva, doc. A. D. Botjakova a F. M. Žurka, představitele pokrokové sovětské vědy, která si získala první místo mezi vědami na celém světě. V jejich osobách vřele pozdravujeme všechen sovětský lid, který svým herojským tvůrčím úsilím první vybudoval socialismus a účinně napomáhá k tomu, aby k této metě postupně dospělo veškeré lidstvo, a který nezištně, štědře a účinně podporuje socialistickou výstavbu naší čs. vlasti. Zároveň vítám mezi námi zástupce kulturního výboru Národního shromáždění, zástupce Svazu čs. spisovatelů a zástupce Společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí.

Připadá mi smutná povinnost, abych vzpomněl světlé památky prof. Hrozného a Lesného, kteří byli mezi prvními akademiky naší sekce, a prof. Kellnera, který byl naší sekcí navržen za člena korespondenta. — Děkuji Vám za uctění jejich památky.

Toto zasedání je příležitostí k tomu, abychom se rozhlédli po vykonané práci, poznali její klady i zápory a vyvodili z nich závěry pro naší další činnost, nejbližší i vzdálenější.

Je třeba, abychom si při této obojí úvaze uvědomili cíl a význam založení ČSAV. Toto založení je neklamný výraz toho, že je „věda základem socialismu, že socialismus z vědy vyrostl a na vědě uvědoměle staví, aby přetvářel přírodu a společnost pro lepší život člověka“, jak řekl při zahájení ČSAV náš nezapomenutelný první dělnický president Klement Gottwald.

Není nejmenší pochyby o tom, že věda měla význačný podíl na rozvoji našeho [110]národa a bratrského národa slovenského a v celém jeho společenském dění, v oblasti hospodářské i kulturní.

Ale je též nepochybné, že za předmnichovské republiky, v zdánlivě vzestupném, ale vskutku úpadkovém období našeho kapitalismu, octla se naše věda v postavení pro její další rozvoj neblahém. Kapitalismus, a to nejen náš, vyhrocující své třídně kořistnické úsilí, měl živý zájem na vědě potud, pokud mu přímo sloužila, pomáhala zajišťovat maximální kapitalistický zisk. Jinak hlásal zásadu o plné svobodě vědy, o čisté, nadživotní vědě, o jejím výlučném postavení ve společenském dění. Tak věda, jsouc odtržena od tohoto dění, mimoděk nejednou zacházela na scestí. Ale nejen to. Zásadou o výlučnosti zaváděl kapitalismus vědu na cestu agnosticismu, nepoznatelnosti vnějšího světa, skresloval jeho poznání, odváděl vědu od pravdivého poznání, které bylo pro kapitalismus krajně nepříznivé, neboť odhalovalo jeho násilnickou povahu, jeho úpadkovost a neklamné známky jeho neodvratného zániku.

Proto kapitalismus podporoval idealistické založení vědy, scholastické pojetí a výklady přírody a lidské společnosti, byl živnou půdou pro vznik nových směrů, které znamenaly nikoli rozvoj vědy, nýbrž její úpadek a někdy ohrožovaly samu existenci vědy, v oblasti společenské zejména svým formalismem a ahistoričností.

Významné poslání vědy v socialismu, její tvůrčí účast v jeho budování, žádá naléhavě, aby se naše věda bezvýhradně a uvědoměle postavila na stanovisko dialektického a historického materialismu, marxismu, který jako metoda vědeckého bádání a vodítko při chápání a výkladu věcí a jevů zaručuje pravdivé poznání přírody a lidské společnosti.

Je proto nezbytné, abychom si všichni dokonale marxismus osvojili, naučili se marxisticky myslit a mohli tak plně vyzbrojeni vkročit do brány poznání, kterou nám marxismus dokořán otvírá.

Je zároveň potřebí, abychom se rázně a do důsledků zbavili všech pozůstatků filosofického idealismu, který na nás stále doráží ve veškerém kulturním a politickém dění, protože žijeme v kapitalistickém obklíčení, protože americký imperialismus s nebývalou prudkostí útočí na svět demokracie a socialismu svými ideologickými zbraněmi, svými idealistickými jedovatinami.

Již dnes víme, že marxismus umožňuje řešení otázek, před kterými stála idealistická věda bezradná, že marxismus osvětluje věci a jevy s nových stránek a hlouběji, než byla schopna věda idealistická.

Přesvědčili jsme se o tom zejména při nedávném dvoustém výročí narozenin Josefa Dobrovského, jehož činnost byla znovu přezkoumána ve světle marxismu. Ukázalo se, že idealistická věda v předmnichovské republice Dobrovského daleko nedoceňovala, ba nejednou přímo podceňovala. Výsledky, ke kterým nové hodnocení činnosti Josefa Dobrovského došlo, jsou cenným přínosem k poznání našeho kulturního vývoje. Je radostné, že kolektiv VIII. sekce ČSAV má na tomto přínosu nemalý podíl.

Zároveň si musíme uvědomit, že kritická přehlídka starších badatelských výtěžků zdaleka není skončena, že v ní musíme soustavně pokračovat. Jde jednak o idealistickou teorii samu, jednak o její konkrétní badatelské výsledky ve společenské oblasti.

Nesmíme se zastavit ani před vědeckou tvorbou, která byla ještě nedávno považována za poslední úspěchy, za pokrok ve vývoji naší vědy.

Pro VIII. sekci ČSAV, řídícího orgánu veškeré naší vědy, vyplývá z toho povinnost, tuto očistu vědy od idealistických vředů podněcovat, vést a také na vlastních pracovištích přímo uskutečňovat.

Idealistické prvky jednak oslabují poznávací schopnost vědy a jednak svou nesprávnou ideologickou stránkou rušivě zasahují do našeho kulturního rozvoje. Je proto očista od nich ve svrchovaném zájmu vědy samé, znamená její posílení, zvýšení její tvůrčí síly [111]a tím možnost účinněji se účastnit naší socialistické výstavby. Nemůžeme si zastírat, že po této stránce čekají naši sekci ještě vážné a neodkladné úkoly. Mám na mysli zejména revisi strukturalismu v jazykozpytě i v literární vědě, jazykozpytné typologie a celé idealistické estetiky slovesného umění.

Je nutné, aby jednotlivá pracoviště věnovala zvýšenou pozornost marxistické fundovanosti, t. j. vědecké pravdivosti jednak knižních prací na nich vzniklých, jednak časopisů jimi vydávaných. Nemíním tím případy, kdy vědecký pracovník, uvědoměle se opírající o marxismus, jeho metodou postupující a v jeho duchu vykládající konkrétní věci nebo jevy, nedojde ke zcela nepochybným závěrům. To je přirozený běh ve vývoji vědy, která usilovně pravdu hledá, ale neobejde se mnohdy bez omylů. To jsou omyly tvůrčí, které jsou podnětným kvasem práce další. Není však možné, aby naše dnešní vědecká tvorba z neznalosti nebo snad dokonce vědomě marxismus pomíjela, aby její badatelská metoda a její pojetí společenského dění byly idealistické, nikoli marxistické.

*

Výstavba socialismu probíhá jako složité dění, jako pronikavý převrat v oblasti hospodářské, politické i kulturní, jako hluboká změna v myšlení, cítění a chtění lidí.

Je proto žádoucí, aby naše věda přispívala k tomuto dění především poznáním právě toho, co je dnes naléhavé, aktuální. V tom nelze spatřovat omezování svobody vědeckého bádání, nýbrž naopak projev vědomí životnosti vědy, její ústrojné souvislosti s mnohotvárným životem.

Zření k aktuálním potřebám je nutné i ve vědách společenských, neboť ty vydatně posilují socialistickou výstavbu svými ideologickými výsledky, svým ideologickým dosahem. Čím více se blížíme uskutečnění socialismu, tím větší nároky co do odbornosti klademe na každého pracovníka. To pak vyžaduje neustálý růst intelektuální, citové a volní vyspělosti, upevňování a prohlubování uvědomělého vztahu k práci a k lidské společnosti. Společenské vědy mají svými badatelskými výtěžky přispět k vymýcení kosmopolitických sklonů a pocitu malosti našeho a slovenského národa, které u nás šířila jako ideologickou oporu svých sobeckých třídních zájmů předmnichovská buržoasie. Mají budit a posilovat socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus, pramenící z úcty a vážnosti k vlastnímu národu, k jeho jazyku a kultuře.

Po této stránce je možno kladně hodnotit zejména připomenutou revisi činnosti velkého syna našeho národa Josefa Dobrovského a Památník české literatury na Strahově, dílo to kolektivu pracovníků seskupených kolem Ústavu pro českou literaturu. Dále sluší připomenout jako nemalý klad hojnou popularisační činnost našich pracovníků na půdě Československé společnosti pro šíření znalostí politických a vědeckých. Ani další činnost VIII. sekce nemůže pouštět se zřetele tento ideologický společenský účin, musí mu plně hovět ve svých vědeckých plánech.

*

Je nesporné, že je dosavadní činnost všech pracovišť VIII. sekce vcelku plodná a úspěšná, přesto však je záhodno zamyslit se nad její thematickou náplní.

Podle § 2 zákona o ČSAV je úkolem Akademie, „aby cestou tvůrčího vědeckého bádání sloužila blahu lidu a vybudování socialismu v naší vlasti“. Aby mohla Akademie plnit tento svůj úkol, „soustřeďuje, jak se praví v § 3, svou práci na hlavní otázky vědy ve všech jejích odvětvích tak, aby výsledky jejího vědeckého bádání tvořily základ pro veškerou vědeckou činnost a výchovu ve státě“, a podle § 4 „Akademie přispívá po vědecké stránce též k rozvoji vědecké činnosti veškerých ústavů do ní nezačleněných“.

Domnívám se, že činnost pracovišť naší sekce po nejedné stránce nehoví zcela požadavkům vysloveným v zákoně o zřízení ČSAV. Má to být činnost tvůrčí, badatelská, soustředěná na hlavní otázky vědeckých odvětví v sekci zastoupených.

[112]Jsem vzdálen toho, abych nedoceňoval tu činnost našich pracovišť, kterou nelze plně zahrnout do kategorie požadované zákonem, na př. činnost lexikografickou nebo vydavatelskou. Tato činnost uspokojuje namnoze praktické potřeby v dnešní době aktuální, ústrojně vyplývající z naší nové kulturní a politické orientace v souvislosti se socialistickou výstavbou. Z nemalé míry je tato činnost žádoucí k odčinění toho, co bylo v předmnichovské republice mimoděk i vědomě pomíjeno, nebo co je dnes často nezbytně nutné jako materiálová, pramenná základna pro vědecké bádání.

Je však zajisté třeba, aby byla badatelská činnost pracovišť v popředí, aby nebyla zatlačována do pozadí. V převážně badatelském směru měly by být zaměřeny perspektivní plány naší sekce do roku 1960, neboť jen její plně badatelská činnost může být základem pro veškerou činnost a výchovu ve státě, jak žádá zákon o zřízení Akademie.

Jednotlivá pracoviště měla by si svůj vědecký plán, tematicky obecně pojatý, rozpracovat na několik zcela konkrétních jednotlivých úkolů, které by bylo možno časově, třeba přibližně, vymezit. Tak by byla možná i přesnější kontrola plnění těchto plánů. Tuto kontrolu pak nelze chápat jen jako dohlédací opatření, nýbrž jako kriterium toho, zda práce probíhá úspěšně či se v ní ukazují závady, které je třeba odstranit.

Kromě toho se obecně thematický plán skládá z řady úkolů, které nejsou všechny stejně závažné, a je zajisté záhodno přihlížet především k úkolům stěžejní důležitosti, jejichž řešení je směrodatné pro další práci.

Hotová vědecká tvorba našich pracovišť, tvorba knižní i časopisecká, žádá si několik připomínek po stránce jazykové. Nepokládám za nutné dokazovat, že jazyk naší vědecké tvorby musí být na výši jazykové kultury. Tak tomu však veskrze není.

Shledáváme se jednak s případy nepřesného lexikálního užívání slov; na př.: „Od infinitivu účelového je třeba lišit infinitiv záměrový … Ten je totiž, na rozdíl od účelu, stylisován infinitivem i v češtině.“ (Čas. pro mod. fil. 36, 1954, s. 13.)

Jednak s případy neobvyklého, individuálního vyjadřování, vzbuzujícího dojem učenecké těžkopádnosti. Na př.: „Z toho vznikají 2 řady problémů. První, — t. j. problém — má ve svém jádru otázku, jaký je vlastně poměr …“, tamt. 10.

Četné závady má zejména nedávno vyšlá, věcně zdařilá práce „Historie textu Máchova díla“ od O. Králíka.

Je to předně duchaplnická stylisace pojmově nejasná. Na př.: „(Máchovo slovo) je vysoce individuální …, bolestně osamělé, přerývá se mlčením, ztrácí artikulační plynulost“, 98.

Hlavní vada této práce záleží v tom, že se autor vyjadřuje způsobem znevažujícím vědecký ráz práce. Na př.:

„Nemůžeme zbavit Sabinu podezření, že on je autorem oněch nešťastných tří veršů. Mohli bychom ho sice postavit z deště pod okap a říci, že …“, 86.

To, že byla jedna Máchova báseň v Kobrově vydání zařazena do oddílu „Básně bez nápisu a zlomky“, vystihuje autor větou, že byla „uvržena do trestného tábora“, 89.

Jinde čteme (87): „Leckdo by asi bez rozmyšlení dal přednost versi K. Ale vtip je v tom, že …“ Nebo 91: „Pikantní na věci je to, že na závěru Jaroslavny podle K budoval duchaplné konstrukce nejeden badatel.“

O ledabylém otištění jedné Máchovy básně na dvou místech téže sbírky praví autor, že „je sensační“, ale že „k blamáži nedošlo“ (88).

Na str. 95 čteme: „Nestačíme si protírat oči nad tím, co K vykouzlil z Máchova monumentálního vidění.“

Na str. 94: (Vydavatel) „z Máchova náznaku … udělal poetický verš … Je to kapitální nesmysl.“

Vrcholem této nevážnosti je, když autor své vlastní zkoumání o tom, jak někteří starší vydavatelé libovolně a nešetrně nakládali s textem Máchových básní, nazývá v Závěru (101) „detektivní historií“.

[113]Na prosincovém zasedání ÚV připomněla nám KSČ, že účinným prostředkem rozvoje vědy, zvyšování její ideologické úrovně, t. j. zvyšování její tvůrčí síly a její pravdivosti, je kolektivní posuzování základních otázek a konkrétních vědeckých prací.

Naše sekce uspořádala několik pracovních aktivů, konferencí nebo se účastnila takových konferencí pořádaných z iniciativy jiných vědeckých institucí.

Tyto konference samy o sobě svědčí o tom, že naše vědecká pracoviště uznávají jejich potřebu, že vážně usilují o to, aby jimi tvůrčí práci nejen podněcovala, nýbrž i kolektivně vedla. Tyto konference nesporně přinesly naší vědě nemalý zisk, přispívají k jejímu rozvoji, ale právě v zájmu vědy samé je záhodno, abychom si kriticky a sebekriticky přiznali, že by zisk z těchto konferencí mohl být větší, kdyby neměly některé, i vážné nedostatky.

Je pravda, že se kolektivnímu, diskusnímu řešení důležitých otázek teprve učíme, že nemáme ještě tolik vlastních zkušeností, kolik mají vědečtí pracovníci sovětští, kteří jsou nám příkladem a vzorem. Proto tím usilovněji musíme hledat obecné příčiny nedostatků našich dosavadních konferencí. K nim jako základní náleží nedostatek bojovné smělosti, průbojnosti. Nezapomínejme, že nekritisujeme osoby, vědecké pracovníky, nýbrž stav naší vědy v nejlepší snaze jej zdokonalit. A že kritisujeme-li názory vyslovené konkrétními osobami, tedy proto, abychom si vzájemně pomáhali, abychom všichni společně hledali a našli správné cesty, neboť jsme všichni členy jednotné, nedílné vědecké obce, které leží prospěch a rozkvět naší vědy na srdci.

Bojovné smělosti, kritické i sebekritické, je potřebí, především při odhalování idealismu, o kterém jsem se již zmínil a který se projevuje jak v naší dřívější tvorbě jazykozpytné, tak i v našich dnešních teoretických názorech.

V hodnocení olomoucké slavistické konference z března r. 1953 pravil s. Havránek mimo jiné toto (Slavia 22, 1953, s. 347—348):

„Nelze ovšem přejít mlčením, že i na naší konferenci zazněl v některých projevech ještě nepřekonaný kosmopolitismus. Není správné, když přeceňujeme německé slavistické a vůbec jazykovědné práce a nedoceňujeme práce slovanské … V některých příspěvcích nebyly ještě plně překonány názory idealistického strukturalismu a někteří pracovníci se nedovedli zvlášť zbavit pouhého synchronického pohledu na jazyková fakta.“

Vedle toho připomněl s. Havránek to, že „diskusní příspěvky a referáty často jen ukazují cestu, ale nepodávají ještě propracované konkrétní výsledky“ a že „je třeba úsilovně promýšlet zásadní problémy“.

Tato slova významného představitele naší jazykovědy zasluhují bedlivé pozornosti.

Dodal bych k tomu, že se diskuse namnoze rozbíhá, sklouzá na otázky podružné, pomíjí otázky podstatné, základní. A kromě toho nabývá diskuse namnoze rázu příliš abstraktního tím, že nevychází z konkrétních hotových prací, které by měly být předmětem kritiky i sebekritiky, východiskem diskuse.

Všechny tyto i jiné nedostatky měla v nežádoucí míře loňská červnová, dosud nedokončená diskuse o fonetice a fonologii. Viz referát o ní v Slově a slovesnosti 16, 1954, s. 29n.

Okovy idealismu brzdí náš smělejší rozlet a podporují sklon k jisté smířlivosti vůči jazykozpytným směrům, které si naléhavě žádají marxistické kritiky.

Tato smířlivost je tím nebezpečnější, že se projevuje v masce starostlivosti, abychom snad nezavrhli něco, co je v kritisovaném směru kladného a schopného života. Dokud není proveden důkladný marxistický rozbor, je tato starostlivost předčasná, neboť po důkladném rozboru ukáží se vedle idealistických prvků kladné stránky samy a není nebezpečí, že by byly zneuznávány. Jde o to, aby nás tato starostlivost od kritiky a sebekritiky neodváděla, aby předem netlumila a nebrzdila naši kritičnost a sebekritičnost. [114]Upadli bychom do osidel vědeckého reformismu, obdobného s reformismem, jehož úpadkovost a škodlivost jasně se projevila v revolučním dělnickém hnutí. Nelze zachraňovat to, co je v základě pochybené.

A bylo by přímo zhoubné, kdybychom chtěli apriorně něco zachraňovat poukazem na domnělou neujasněnost marxistických pouček. Tak tomu bylo v diskusi o fonologii. V připomenuté zprávě o ní (str. 31) praví se toto: „Při řešení otázek jazykového vývoje je však třeba pamatovat na to, že procházíme obdobím, kdy se některé důležité pojmy marxistické dialektiky dostaly do pohybu a nejsou ještě pevně fixovány. Zůstává nevyjasněna sama otázka skoků jako nutné podmínky či doprovodného zjevu všech kvalitativních změn.“

To je zcela pochybené. Otázka kvalitativních změn nezůstává nevyjasněna, nýbrž naopak byla nově a hluboce osvětlena Stalinem v jeho statích o jazyce a v Ekonomických problémech socialismu v SSSR. V první z těchto prací, a to v odpovědi na otázku, jaké jsou charakteristické znaky jazyka, řekl Stalin o vývoji celého jazyka toto: „Ve skutečnosti se vývoj jazyka dál nikoli likvidováním dosavadního jazyka a budováním nového, nýbrž rozvíjením a zdokonalováním základních prvků dosavadního jazyka. Přitom se přechod od jedné kvality jazyka ke druhé kvalitě nedál násilným zvratem, okamžitým rozbitím starého a vybudováním nového, nýbrž postupným a dlouhodobým hromaděním prvků nové kvality, nové struktury jazyka, postupným odumíráním prvků staré kvality.“

A z Ekonomických problémů se na jazyk vztahuje to, co praví Stalin (str. 53) o vývoji ekonomickém: „Jde o to, že se v našich socialistických podmínkách děje ekonomický vývoj nikoli zvraty, nýbrž postupnými změnami, kdy se staré ne prostě úplně ruší, nýbrž mění svou podstatu, aby odpovídalo novému, a podržuje pouze svou formu, zatím co nové nelikviduje prosté staré, nýbrž proniká do starého, mění jeho podstatu, jeho funkce, aniž rozbijí jeho formu, nýbrž využívá jí k vývoji nového.“ V jazykovém vývoji najdou se nesčetné příklady toho, že se stará forma — lexikální i mluvnická — zachovává, ale nabývá nového významu, nové platnosti.

Dále pak je nesprávné, že se v diskusi o fonologii mluvilo o skocích jako o nutné podmínce či doprovodném zjevu všech kvalitativních změn. Skoky nejsou ani podmínka, ani doprovodný zjev všech kvalitativních změn, nýbrž způsob jejich provádění.

Leckterým závadám bychom se do značné míry vyhnuli, kdybychom v našich diskusích vycházeli, jak jsem již připomněl, z konkrétních prací, kdybychom kritisovali konkrétní výsledky starší i dnešní jazykozpytné tvorby. Starší teoretické názory jsou namnoze nedosti jasné, protože nevznikly zobecněním jazykových jevů, nýbrž byly vytvořeny apriorní spekulací.

To však neznamená, abychom pomíjeli ty názory, které jsou zřejmě idealistické, nemarxistické, abychom tuto jejich povahu zastírali tvrzením, že není zcela jasná. V diskusi o fonologii bylo řečeno toto (str. 31): „Nevyjasněna zůstává po dosavadních kritikách strukturalismu otázka, v čem spočívá jeho idealismus.“ Máme českou definici strukturalismu tohoto znění: „Strukturální linguistika chápe jazyk jako strukturu znaků jazykových, t. j. základní řady z říše znaků vyznačené přímým vztahem k realitě.“ Tato definice je nesporně idealistická, a to již proto, že mluví o přímém vztahu jazykových prostředků k realitě, ke skutečnosti. Podle Stalina je jazyk formou myšlení, vzniká zároveň s myšlením při veškeré činnosti a podle leninské teorie odrazu je lidské myšlení neboli poznání odrazem skutečnosti ve vědomí lidí, avšak nikoli odrazem přímým, mechanickým, nýbrž odrazem vzniklým v procesu abstrakce, zobecňování. Jazykové prostředky nemají tedy přímý vztah k realitě, nejsou přímým odrazem skutečnosti ani po stránce obsahové, poznávací, nýbrž vyjadřují obsah lidského myšlení, poznání skutečnosti. Ani nejsou jazykové prostředky přímým odrazem reality po své stránce [115]zvukové, svým hláskovým zněním, neboť i toto znění vzniká v procesu myšlení jako jeho forma. V obou případech strukturalismus pomíjí dialektickou jednotu jazyka s myšlením, nepřihlíží k myšlení, odtrhuje jazyk od myšlení a tím od lidské činnosti.

Marxistická revise předstalinské teorie je bytostně důležitá pro další úspěšný rozvoj naší jazykovědy, a je proto nezbytné věnovat jí zvýšenou pozornost.

Je však třeba všímat si též jazykozpytných prací nejnovějších, knižních i časopiseckých, neboť i v nich se do jisté míry pozorují nedostatky v metodě zkoumání a v pojetí zkoumaných jevů.

To obojí platí též o ostatních společenských vědách v naší sekci zastoupených. Je to náš společný úkol základní a neodkladný.

Naše věda může plnit své významné společenské poslání, t. j. účinně přispívat k budování socialismu, jen tenkrát, bude-li pravdivá. A pravdivá je jen věda marxistická. Očistit naši vědu od idealistických nepravd, postavit ji na pevný základ marxistický a v duchu marxismu ji dále rozvíjet, tak lze obecně formulovat perspektivní plán naší 8. sekce.

Naše komunistická strana a vláda zajišťuje všechny předpoklady k tomu, abychom tento odpovědný a čestný vlastenecký úkol mohli v žádoucí míře plnit. A jsem přesvědčen, že vynaložíme všechny své schopnosti a síly na to, abychom tento úkol společným úsilím vskutku splnili.

Zdar a čest naší další práci!

 

 

DISKUSE

K zásadnímu referátu promluvili do diskuse akad. J. Rypka o dnešní práci orientalistické a o její aktuálnosti, člen korespondent J. Dolanský o směrnicích a plánování práce VIII. sekce a o práci slavistické, akad. B. Havránek, prof. Zdeněk Vančura o práci kabinetu pro moderní filologii, prof. Jan Kopecký o potřebě věnovat pozornost otázkám teoretické a historické práce o divadle v rámci Československé akademie věd a akad. J. Mukařovský o směrnicích i zásadách práce v Ústavu pro českou literaturu. Z těchto diskusních příspěvků se otázek jazykovědných týká jen příspěvek akad. B. Havránka, a proto jej zde otiskujeme i se závěrem celé diskuse akad. Trávníčka.

 

Můj diskusní příspěvek bude trochu bojovný. Máme dnes na programu práci sekce a perspektivy její další práce. Soudím, že o těchto věcech jsme mluvili doposud příliš málo. Než přijdu k této věci, chtěl bych říci něco poněkud zásadnějšího. Správně zde řekl předseda naší sekce, s. akad. Trávníček, že věda, má-li být pravdivá, musí být marxistická. A vycházejíce z toho, musíme si uvědomit, že musí být marxistická ne deklarativně, jak se to zčásti děje, ale že cesta k marxistické vědě je dlouhá a namáhavá. A my doposud jsme občas svědky toho, že se naše věda prohlašuje za marxistickou a dělá často předčasné závěry, aniž si složité problémy jak jazyka, tak i literatury promyslí. Velmi lituji, ač jsem linguista, že ve skutečnosti naše dopolední zasedání zásluhou s. Trávníčka bude, jak se zdá, převahou linguistické, třebaže literatura a její problematika není méně složitá. Některé zásadní věci máme jistě společné. Je to požadavek, abychom cestu k marxismu nepovažovali za lehkou, nýbrž za cestu, která stojí mnoho práce i teoretické. Marxismus nás učí, že pouhým rozbíráním formulek, bez zřetele k empirii, by každá věda, chce-li být marxistická, hluboce chybila. Dostala by se tam, kam se dostat nemá: k vědě, která by byla od svého materiálu odtržena.

Zároveň by tato cesta, která by nepromyslila problematiku marxistickou se zřetelem ke konkrétním zkušenostem, vedla lehko tam, kam také vyústit nemá, t. j. k vulgarisování. A s. předseda Trávníček upozorňoval na nebezpečí vyplývající z dané nové situace. A takovým [116]nebezpečím je, jak vidíme, také dost povrchní přejímání marxismu a někdy i jeho vulgarisování. Toho se musíme skutečně varovat, tím více, že víme, jak nás i v našem politickém životě přivedlo na scestí právě nemarxistické zjednodušování otázek, nepodložené dialektickým a historickým materialismem. Jistě sovětská věda v tomto poctivém promýšlení problematiky do všech důsledků je nám dobrým příkladem. A zvláště tím, že musíme na to jít diskusí! S. Trávníček správně řekl: diskusi bojovnou! Ale já bych také zdůrazňoval: nejen tu bojovnost, nýbrž i diskusní pravdivost. Protože bez diskuse — a jak víte, v památných statích to řekl s. Stalin — bez důkladné, poctivé, svobodné diskuse o vědeckých problémech nedostaneme se kupředu. A myslím, že se dosud v naší diskusi mluví občas značně jednostranně, naše akademické konference tím trpí také. I dnešní naše porada trpí tím, že řada pracovníků střední generace, která by měla mluvit k této problematice, zde není. A opět byly některé konference, kde představitelé, důležití a vedoucí představitelé naší jazykovědy, nebyli přítomni a nemohli diskutovat. A tím nám vlastně tato oboustranná diskuse, při níž by se skutečně tak dlouho diskutovalo, až by se došlo k jasnosti, stále chybí. Jistě z dnešního našeho dopoledního zasedání nemůžeme udělat tribunu a místo, kde všechnu problematiku vyčerpáme. Budeme mít ještě v tomto roce dvakrát příležitost k diskusi. Jednak to je diskuse o fonologii, která zůstala nedokončena a o níž má být určitým způsobem kritika provedena právě se stanoviska ověřování určitých problémů na konkrétním materiálu českém a ruském letos v červnu, jednak na podzim celá naše sekce připravuje velmi důležitou diskusi o otázce soustavy jazyka a názoru marxistickém na otázky soustavy jazyka a srovnávání jazyků.

Tyto konference budou pro nás nanejvýš důležité a musí nám dát diskusní jádro a výsledky, ale opravdu všichni naši vědci, kteří na tom mají eminentní a základní zájem, musí se těchto diskusí aktivně zúčastnit. Diskuse, v níž by mluvil jeden nebo dva představitelé, by tou diskusí nebyla. Diskuse musí být mnohostranná a otevřeně se musí říci i pochybnosti. Nevidím v tom takovou chybu, řekne-li v diskusi některý badatel, starší či mladší, i své pochybnosti. Právě překonáváním pochybností a otevřeným přiznáním, že tyto otázky nejsou jasné, dojdeme kupředu.

Proč? Protože právě musíme jednu věc pochopit. Dnes bojujeme proti objektivismu. Ale na druhé straně nesmíme si zakrývat určité nebezpečí, abychom některé otázky neposuzovali právě se svého individualistického stanoviska. Zdůrazňoval bych to, že odmítajíce objektivismus, propadáme někdy nebezpečí individualistického kritisování. Jistě se nebojím kritisovat se svého stanoviska, ale jsem si vědom toho, že každá taková kritika jednotlivce může být individualistická a že se musíme dobrat kritiky objektivní, ne ovšem objektivistické, ale v pravém smyslu objektivní, která nebude vidět jen mou pravdu, ale takovou opravdu marxistickou pravdu, která hledí hluboko ke vztahům všech složek, které jsou předmětem našeho bádání. Tím bych poněkud rozšířil a doplnil to, co podle mého názoru by mělo být určitým ideologickým podkladem, a marxistickým podkladem pro ty diskuse, které před námi v tomto roce stojí.

Než přejdu k práci sekce, chtěl bych se dotknout ještě jedné věci, a to věci, v které se soudruhem akademikem Trávníčkem plně nesouhlasím, totiž s jeho hodnocením práce lexikografické, kterou nezbytně rozšiřuji o práci lexikologickou. Je pravda, že chybují naše pracoviště, když se omezují na lexikografickou práci. Také plně souhlasím s tím, že těmito lexikografickými pracemi, jak to soudruh Trávníček zdůraznil, vycházejí naše pracoviště vstříc konkrétním, aktuálním potřebám dnešní doby. Jistě takový rusko-český slovník je pro nás aktuální potřebou a stejně chystaný třídílný slovník českého jazyka, stejně jako aktuální potřebou byl i slovník soudruha Trávníčka samého. Ale na druhé straně bych nechtěl v této slovníkové práci vidět jen plnění praktických potřeb. Byla by to právě špatná lexikografie, lexikografie, kterou musíme překonávat, která by se na řešení těchto úkolů dívala jen jako na řešení praktických potřeb. Právě sovětská věda v několika závažných článcích teoretických i naše konference bratislavská nám ukázaly, jak nový dnešní nástup marxistické linguistiky nás učí no[117]vému pohledu na lexikografickou práci, jak jde o spojení teorie a praxe. Je nepopíratelné, že lexikografie je určitým způsobem užitou vědou, ale jen tehdy správnou, když se lexikografické řešení opírá o hluboké teoretické promýšlení otázek lexikologických s ním spojených. V minulosti byla lexikografie od teorie odtržena a v tom byla její chyba. Ale dnešní lexikografie musí spojovat teorii s praxí a jistě právě výklad soudruha generálního tajemníka Šorma ukazoval na tuto důležitost spojení teorie a praxe v naší vědě a varoval, abychom se stanoviska teorie čisté vědy toto spojení teorie a praxe nepodceňovali. Neznamená to ovšem, že bych tím chtěl hájit, že by naše pracoviště měla dělat jen a jen lexikografické práce; to by ovšem byla chyba, protože je zde i velmi mnoho závažné problematiky jiné.

Pro Ústav jazyka českého je to na jedné straně probádání vývoje jazyka; i průzkum nářečí je pro nás důležitou složkou tohoto bádání o historickém vývoji; na druhé straně je to celé teoreticky nezbytné bádání o vztahu jazyka k dnešnímu myšlení a dnešní společnosti a z toho zas vyplývající důsledky pro konkrétní péči o jazyk. Je to u Slovanského ústavu široká problematika komparatistická, k níž jsme určitý nástup učinili; je to v rámci Ústavu ruského jazyka problematika komparatistiky česko-ruské se všemi složkami nejen teoretickými, ale i praktickými. V hodnocení této tematiky souhlasím se soudruhem akad. Trávníčkem; podtrhávám a považuji za velmi důležité, abychom ji skutečně rozvíjeli, a to nejen dílčími thematy, konkrétními úkoly, nýbrž i s vědomím toho, že povaha společenských věd nese s sebou, že každý dílčí úkol je vždycky jen dílcem, který musí být viděn v široké souvislosti.

Nyní bych se chtěl trochu zmínit o dosavadní práci sekce a perspektivách další práce. Díváme-li se na práci naší sekce, jak o ní referoval včera generální tajemník Akademie, tak bychom museli říci, že to s naší sekcí vypadá velmi uboze. Promluvme si o tom zcela otevřeně a kriticky. Je to tak ubohé, nebo je tady určité odtržení práce presidia od konkrétních pracovišť? Je tady nějaká chyba v práci naší sekce nebo není? Jistě s prací našich pracovišť plně spokojeni být nemůžeme, ale jestliže v celém hodnocení práce naší sekce vypadne vůbec práce Ústavu pro českou literaturu, je jistě každému jasné, že není něco v pořádku, a že není něco v pořádku jak v celé práci sekce, tak v tom, jak je presidium informováno o práci našich pracovišť. A tady si musíme říci, že naše sekce jako celek nepracovala nejlépe, že neviděla to, co je na pracovištích, že často vyřizovala úkoly jen administrativně, že sekce jako celek neměla přehled o té problematice, kterou mají naše pracoviště, a často ani o jejich konkrétní práci a že pak se ovšem nedařilo přenášení výsledků sekce do presidia.

Rovněž díváme-li se na perspektivní plán celé Akademie, musíme říci upřímně, že v tomto perspektivním plánu společenské úseky nebyly tak jasně vypracovány a tak jasně zastoupeny, jako je tomu u úseků jiných.

A bylo by nesprávné a přímo nespravedlivé, abychom to vytýkali s. generálnímu tajemníku Šormovi, nýbrž musíme si říci, že to je chyba těch společenských sekcí, že si perspektivní plán nedovedly a nedovedou tak jasně vypracovat a předložit presidiu. Jistě to, co je obsaženo v úkolech společenské sekce a co zhruba shrnul s. Dolanský, je zcela správné. Ale další konkretisace, jakmile to souvisí s konkrétními úkoly a danými úkoly společenské sekce, to zůstalo prostě nevypracováno, a je to vina naší sekce, že tyto věci neujasnila; neřeklo se, jaká je konkrétní problematika, jak souvisí s naším aktuálním životem.

Řekl bych další případ. Velmi správně a přesně zdůraznil s. Trávníček otázku významu konference o Dobrovském. Jistě to byla v poslední době nejlepší konference a nejjasněji zhodnotila, jak se dnešní naše nová věda dovede nově dívat na tak důležitou osobnost, jako je Dobrovský. President naší akademie, Zd. Nejedlý, několikrát napsal, že vidí v Dobrovském největší osobnost našeho vědeckého života. A přece jsme včera viděli, že v hodnocení celého vývoje naší vědy byla v samém jejím začátku v Královské učené společnosti velmi zdůrazněna starost společnosti o průzkum přírodního bohatství u nás, o nové techniky výroby, ale o tak důležité složce, jakou je práce Dobrovského v rámci Královské učené společnosti, jsme neslyšeli nic. A přece Dobrovský byl nejvýznamnější činitel v této Společnosti a i jeho badatelská, [118]objevná cesta do tehdejšího Ruska se dála právě v souvislosti a s podporou této Královské učené společnosti a náležela také mezi plánovitou činnost této Společnosti. Všichni chápeme, že v celkovém shrnutí není možno zacházet do všech podrobností, ale je vidět, jak naše společenské sekce nedovedly širší vrstvy, ba ani akademickou veřejnost plně přesvědčit o této složce. Čili v podstatě naše sekce jako celek nedovedly ještě jasně vytyčit ani cíle své práce, ani náležitě uplatnit její dosavadní výsledky.

Nemyslím, že by bylo tak důležité rozbírat zde plány jednotlivých pracovišť. Ale v těchto plánech a tím více v perspektivním plánu sekce postrádám jasnější zdůraznění nejen té dílčí, ale i základní linie, kterou pracoviště sledují. Z ní vlastně vyvozujeme další své dílo. Nám se perspektivní plán vedle obecných preambulí rozpadá na řadu podrobností. I když jsme svým materiálem rozdrobeni od orientalistiky přes bohemistiku a jazyky slovanské a západní, v podstatě, v základní otázce hodnocení postupu a cílů tvoří naše sekce určitou jednotu. A bude záhodno, aby naše sekce tuto jednotu více zdůrazňovala.

Akad. Trávníček: Jen k diskusi bych řekl několik poznámek o té práci lexikografické, o které mluvil soudruh Havránek. S tím plně souhlasím. Mluvil jsem o tom, že lexikografická práce není čistě vědecká práce a že je potřebí lexikologické práci věnovat více pozornosti. To znamená, že jsme se shodli.

Co se týče celkového pohledu na naši diskusi, nebyla snad, pokud jde o počet diskutérů, bohatá, ale myslím, že přesto přinesla velice mnoho momentů, upozornila na mnohé věci, navrhla sekci přímo úkoly a já nepokládám za nutné, abych tyto věci znova opakoval, abych tuto diskusi hodnotil. Domnívám se, že opravdu přispěla do té míry, že to můžeme vítat.

 

(V příštím čísle přineseme v Rozhledech jazykovědné referáty z valného shromáždění, a to Voráčův, Helclův a Hálův; referáty Mannův a Barnetové vycházejí zároveň v Sovětské vědě — Jazykovědě (4, 1954, č. 5—6).

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 3, s. 109-118

Předchozí Miroslav Komárek: K palatalisaci souhlásek v staré češtině

Následující Milan Jelínek: O jazykovém slohu