K otázce jazykového atlasu zemí českých

Václav Vážný

[Articles]

(pdf)

-

Naší dialektologické generaci dostalo se poslání velmi významného: po řadě podobných velkých podniků v jiných jazykových oblastech, především ve světě románském, podle jejich pracovních metod a zkušeností i podle jejich výsledků, jak prošly ohněm kritiky v období více než padesátiletém, a se zvláštním zřetelem na připravované jazykové atlasy slovanské i v úzké mezislovanské spojitosti s nimi připravovat a podle možností i vydat jazykový atlas zemí českých a země slovenské. Je to jistě velmi zajímavé, že jsme se v Čechách začali zabývat myšlenkou jazykového atlasu poměrně velmi pozdě, až počátkem 40. let našeho věku: škoda, že se s přípravami na jazykový atlas český nezačalo aspoň současně s organisací rozsáhlých příprav a prací na vybudování jazykového atlasu slovenského už počátkem let dvacátých našeho století.

Myslím, že my představitelé pracovní skupiny, která má ve svém programu tuto obrovskou a závažnou úlohu významu celonárodního, přesahující odborné zájmy jazykozpytců a národopisců, jsme povinni naší veřejnosti předložit a vysvětlit svůj pracovní program, naznačit metody i postup hotových i zamýšlených úkolů, dát na posouzení dosavadní naši přípravnou činnost, osvětlit zamýšlený postup další práce a naznačit možnosti, kdy bychom se asi mohli dočkat dokončení a vydání Atlasu zemí českých.

Jistě by bylo velmi lákavé při této příležitosti zmínit se o jazykovém zeměpisu vůbec a o jeho speciálních prostředcích: jazykových atlasech; osvětlit tuto metodu, typ jazykovědného bádání, mající nesmírný význam nejen pro dialektologii, ale i pro historii jazyků vůbec. Ale to by bylo thema pro samostatné zvláštní pojednání a vymykalo by se z rámce našeho daného programu, týkajícího se konkrétní otázky příprav jazykového atlasu českého a nadto ještě vymezeného i nevelkým rozpětím časovým.

[160]Jako charakteristický rys našeho jazykově zeměpisného výzkumu chtěl bych především zdůraznit skutečnost, že na podrobné soustavné jazykově zeměpisné poznání našich oblastí a na přípravu jazykového atlasu zemí českých i Slovenska šli jsme dvojí cestou:

1. široce založenou anketou korespondenční, jako předběžnou rozsáhlou soustavnou akcí sondační, stále ověřovanou i doplňovanou pozorováním přímým;

2. anketou přímého výzkumu na místě, jejíž výsledky budou základem zpracování jazykového atlasu.

Úvodem chci říci několik slov k problematice jazykového atlasu slovenského pro období od 1921 do konce roku 1938, kdy jsem jako původce lákavé myšlenky jazykového atlasu slovenského v rámci Jazykového odboru Matice slovenské v Turč. Sv. Martině a později dialektologické komise při Jazykovědném odboru Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě začal pracovat na přípravách pro toto dílo. Sám jsem na sklonku prvého dvacetiletí Československé republiky připravil pro Carpatica synthetickou stať o sbírání a zpracování nářečního materiálu na Slovensku metodou dotazníkovou (Pokusy o jazykové zeměpisné poznání Slovenska v minulém dvacetiletí), která měla informovat o počátcích jazykového zeměpisu na Slovensku a o historii přípravných prací na jazykovém atlasu slovenském. Měl to vlastně býti doplněk studie mého žáka, tehdy mladistvého slovenského linguisty, Eugena Paulinyho Prehľad prác o slovenských nárečiach za uplynulých dvacať rokov (Carpatica, svazek 2, řada A, 1939, 399—420). Kdežto stať Paulinyho po několika menších nevýznamných opravách mohla vyjíti — a bylo to velmi správné, neboť tak se nám zachoval velmi pěkný, podrobný a věrný obraz úsilí českých a slovenských jazykozpytců na poznání a výzkumu dialektického stavu Slovenska v dvacetiletém údobí od r. 1918 do 1938 — má stať tehdejší censuře nemohla vyhovět a nevyšla tedy tiskem; proto v této úvaze všimnu si z ní aspoň věcí nejvážnějších a majících význam pro otázky jazykového atlasu českého a slovenského vůbec.

Na Slovensku pokusili jsme se v letech 20. a 30. o velkorysou organisaci soustavného řešení složitých a zajímavých jazykových otázek. Vedle starého (1921—1932) i nového (od r. 1932) Jazykového odboru Matice slovenské a vedle dialektologické komise při Jazykovědném odboru Učené společnosti Šafaříkovy (od 1932 do konce roku 1938) byla založena r. 1936 i zvláštní pracovní skupina pro výzkum jazykového pomezí polsko- a ukrajinsko-slovenského a zvláštní komise na studium jazykové oblasti maďarské na Slovensku a vztahů maďarsko-slovenských a ukrajinských. V jazykovědném odboru USŠ pomýšleli jsme i na založení zvláštní komise německé. Od spolupráce takto široce založené slibovali jsme si zdárné výsledky nejen pro studium dialektických a národopisných poměrů v zemi Slovenské, nýbrž i pro řešení interdialektických otázek obecně jazykovědných. — Na prvém místě snažili jsme se ovšem zachytit stav dnešních nářečí na Slovensku, především samozřejmě slovenských, s hlediska jazykově zeměpisného.

První anketu soustavného sbírání nářečního materiálu na Slovensku organisoval jsem při bývalém Jazykovém odboru Matice slovenské metodou dotazníkovou, kontrolovanou a doplňovanou studiem jednotlivců, odborníků, na místě výzkumu.[1] Byla to velká soustavná sondační akce, která měla připravit půdu pro druhou přísně vědeckou anketu přímého výzkumu Slovenska. Prvá anketa dotazníková se skončila zhruba r. 1932. Od r. 1928 do konce r. 1938 v slovanském semináři Komenského university se soustavně doplňoval a vědecky zpracovával materiál, který tato anketa poskytla na podkladě tří sérií dotazníkových:

1. Prvá, všeobecná, obsahující 26 čísel dotazníků pro celé Slovensko, zahrnujících 268 otázek a více než 1600 hesel; byla vydávána bývalým Jazykovým odborem Matice slovenské a rozesílána po celém Slovensku v letech 1922 do konce r. 1931.

2. Serie dotazníků zvláštních pro některé speciální jevy jazykové a pro určité vymezené oblasti.

[161]3. Jeden list dotazníku místopisného pro celé Slovensko.

První velkou úlohou bylo podrobit odborné revisi a vyexcerpovat celý úplný materiál, aby v době co nejkratší a v podání co nejpřesnějším mohl být přístupný všem odborníkům, a mohl sloužit za základ vlastní práce další. Se soustavným rozepisováním materiálu jsem začal za pomoci svých žáků, posluchačů slovanského semináře Komenského university, počátkem zimního semestru stud. roku 1930—31 a ukončil je koncem r. 1938, kdy jsem opustil Slovensko. Revise a rozepisování materiálu dálo se tak, že slovenští posluchači Komenského university, později především účastníci mého slovenského semináře dialektologického, opravovali a doplňovali dialektologický materiál, nasbíraný neodborníky, studenty, učiteli a pod., a přepisovali ho na zvláštní lístky, které se potom třídily podle přesného plánu zeměpisného, takže nám hned vyrůstal první přehledný slovenský slovník s hlediska jazykově zeměpisného. Tento lístkový materiál se ukládal spolu s originály původních vyplňovatelů ve zvláštní místnosti slovanského semináře Komenského university.

Při výběru excerptorů se hledělo hlavně na to, aby pocházeli z kraje, jehož dialektický materiál revidovali, doplňovali a excerpovali, anebo aspoň z jeho blízkosti. Tito naši spolupracovníci ukázali se nejen dobrými exceptory, ale mnozí z nich stali se i nejlepším jádrem našich sběratelů. Někteří z nich se vypracovali potom na samostatné dialektologické pracovníky, anebo se uplatnili jinak v slovenské jazykovědě. Tak vzpomínám mezi prvními sběrateli na př. na Jana Stanislava a L’udovíta Nováka, dále na Eugena Paulinyho, Josefa Štolce, Eugena Jónu, Alberta Aranya, Štefana Tóbika, Ladislava Šimoviče, Josefa Szabó, Josefa Hrozienčika, Josefa Výrostka, předčasně zemřelého Jana Šargu, Jana Cvejkuše, Ignáce Kormana, Alojse Šrobu, Marii Jezovskou, Annu Pinčárovou, Valerii Drábikovou a mnoho a mnoho jiných.

O činnosti vykonané do konce června 1930 a o programu a postupu práce pro nejbližší roky referoval jsem podrobně ve Sbor. Mat. slov. VIII, 1930, s. 162—169, dále potom v Publications de la Commission d’ Enquête Linguistique II, 1933 (Rapport sur l’Atlas Linguistique Slovaque en préparation, s. 86—89) a v Bolletino dell’ Atlante linguistico italiano II, 1, Udine 1935, pod týmž titulem, s. 33—34.

Celkem z této rozsáhlé ankety korespondenční disponovali jsme asi 1250 odpověďmi na dialektologické dotazníky Matice slovenské z více než 950 míst: do konce roku 1930 dostávali jsme odpovědi z více než 800 míst od více než 1100 dopisovatelů; z některých míst měli jsme totiž dva, ba i tři dopisovatele, později přibylo ještě doplňků z více než 150 míst. Ovšem všichni dopisovatelé nevyplnili všech 26 čísel dotazníku a pak hodnota odpovědí některých dopisovatelů byla neveliká. A tak z těchto i z jiných důvodů pro odbornou excerpci a zařadění do materiálové kartotéky bylo vybráno zhruba asi 600 obcí. Vlastní organisování excerpční práce počalo koncem r. 1930 a od té doby až do konce roku 1938, vlastně do 31. ledna 1939, byl excerpován nářeční materiál ze 432 obcí (z nich 419 podle dotazníku velkého a mezi nimi 5 i podle zvláštního dotazníku, a 13 jen podle zvláštního dotazníku). Z toho počtu do oblasti Slovenska (v jeho rozloze do podzimu 1938) z celkového počtu 3478 a z většinově slovenských asi 2506 obcí patřilo 427 obcí; z nich náleželo do území západního Slovenska 159, do středního Slovenska 180, do východního Slovenska 88 obcí. Z oblasti za hranicemi Slovenska byl zpracován materiál z 5 obcí. Jinak pro excerpci připravený materiál ze 155 slovenských obcí v důsledku nepříznivých poměrů ve druhé polovici r. 1938 už nemohl býti zpracován. Provedením tohoto již připraveného úkolu byli bychom potom měli z celkového počtu slovenských 2506 obcí v Slovenské krajině excerpováno asi 586: ze západního Slovenska 213, ze středního 237, z východního 136 obcí.

Odchodem ze Slovenska počátkem února 1939 skončilo se mé poslání — pro zvláštní, našemu úkolu ne příliš příznivé poměry — celkem jen s částečným úspěchem. V prvém dvacetiletí nepodařilo se mi uskutečnit plány, které jsem před lety naznačil. Ani excerpce ani zpracování výsledků prvé ankety nebyly skončeny, ač se tu vykonal značný kus práce a při dobré vůli [162]a záměrném úsilí a za neveliké finanční pomoci aspoň tento první a velmi důležitý pracovní úsek mohl býti dosti brzy uzavřen. A v takovémto nehotovém stavu, ovšem s určitým pevným programem pro činnost budoucí, jsem odevzdal práci na pokračování a dokončení úkolů pro jazykový atlas slovenský svým žákům, a jak pevně věřím, i dovršitelům tohoto významného díla. To ovšem jest již jiná kapitola, o níž nás informují zprávy v slovenských odborných časopisech po roce 1939. Srov. především Anton Habovštiak, Slovenská dialektológia v rokoch 1938—1953, Jazykovedný časopis VIII, 1954, 69 n.

Jak jsem již naznačil výše, dotazníková akce Slovenska, i když široce a samostatně vedená, byla chápána jako přípravná anketa sondační pro novou skutečně vědeckou anketu jazykového a národopisného výzkumu Slovenska. Jak jsem si představoval její uskutečnění, vyložil jsem dosti podrobně ve stati O počátcích jazykového zeměpisu na Slovensku ve Sborníku Matice slovenskej VII, 1929, 163—169.

 

V českých zemích jazykově zeměpisný výzkum nářeční postupuje v jádře podobnou metodou, jaká se připravovala a realisovala na Slovensku: nejprve opět široce založenou anketou dotazníkovou, kontrolovanou a doplňovanou přímým výzkumem odborných dialektologů, po níž má následovat anketa přímého výzkumu jako vlastní základ chystaného jazykového a národopisného atlasu zemí českých.

Na oblasti Čech zahájil Ústav pro jazyk český soustavný výzkum českých nářečí metodou dotazníkovou v září r. 1947 po předcházejících přípravných pracích, datujících se již z let dřívějších. Z přípravných prací můžeme se zmínit zvláště o vydání Pravidel pro vědecký přepis dialektických zápisů (Věstník ČA 52, 1943 i jako zvláštní otisk) a o dotaznících pro první soustavnou anketu nářečního výzkumu v Čechách. Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských byla vypracována podle návrhu Hálova a mého a schválena dialektologickou komisí; vyšla r. 1951 v novém vydání dialektologické komise býv. ČAVU za spolupráce nejen s dialektologickou komisí moravskou, nýbrž i slovenskou, aby se podle možnosti zajistil jediný společný způsob přepisu dialektických zápisů pro vědecké publikace na celé oblasti československé, především i pro chystané atlasy zemí českých a Slovenska.

Co se týče dotazníků, byly vypracovány podle základních typů nářečních v Čechách, a to v tomto pořadí: 1. pro česká nářečí severovýchodní, se dvěma zvláštními dotazníky pro okrajová nářečí v Poještědí a v Podkrkonoší (podle návrhu Havránkova a Hujerova); 2. pro nářečí jihozápadní, se zvláštními dotazníky pro nářečí jihočeská, pro okrajové nářečí doudlebské, pro nářečí západočeská a pro okrajové oblasti západočeské, především pro úsek od Chodska až po Klatovsko (podle mého návrhu); 3. pro nářečí jihovýchodní (podle návrhu Šmilauerova); 4. pro nářečí středočeská (podle mého návrhu).

Na Moravě práce s průzkumem moravských a slezských nářečí prováděla dialektologická komise při Matici moravské, později od r. 1952 dialektologická komise brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český za vedení akad. Trávníčka a pak prof. A. Kellnera, metodami jazykového zeměpisu, jakých užívá Ústav pro jazyk český. Celé území bylo rozděleno na základní tři oblasti: hanáckou, lašskou a moravskoslovenskou. Dotazníky pro jednotlivé oblasti vypracovali: pro první Gregor, Kopečný a Svěrák; pro lašskou Kellner; pro moravskoslovenskou Jaromír Bělič. Výzkum je organisován dialektologickou komisí brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ve spolupráci se slovanským seminářem při filosofické fakultě Masarykovy university a Ústavem pro slovanskou filologii při Palackého universitě v Olomouci. Průzkum se provádí v bývalých hranicích země Moravskoslezské, až na okrajová území jihozápadní Moravy, patřící k dialektické oblasti české (k českým nářečím jižním a jihovýchodním); ale nejde o nijakou akci [163]zvláštní, nýbrž programaticky i metodicky se postupuje v těsné spolupráci s mateřským Ústavem pro jazyk český.

Všechny tyto dotazníky, české a moravské, prošly diskusí celé příslušné komise a spoluprací dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český, vedeného Dr. J. Voráčem, i spoluprací jeho brněnské pobočky; staly se proto prací kolektivní.

Vedle těchto zvláštních oblastních dotazníků, sledujících především výzkum mluvnický, hláskoslovný a morfologický a jen částečně syntaktický, připravuje se ještě pro celou oblast našich nářečí v Čechách, na Moravě a v bývalém Slezsku jednotný společný dotazník slovníkový, jehož prvé číslo právě vyšlo.

Je to tedy celkem soubor třinácti víceméně obsáhlých dotazníků,[2] z nichž všechny byly na poradách dialektologické komise definitivně zpracovány, vydány a rozeslány na bohatou síť jejich vyplňovatelů.

Mimo rámec těchto dotazníků, vydávaných Dialektologickou komisí bývalé České akademie a pak Ústavem pro jazyk český, sestavil prof. Adolf Kellner dotazník pro nářečí valašské a dotazník pro výzkum moravské laštiny a nářečí pomezních (oba vyšly cyklostilovány r. 1948 a 1949) a dále obsáhlý lexikální dotazník Odraz života slezského lidu v jazyce, s variantou titulního listu Lexikální dotazník pro nářečí severovýchodní Moravy (Opava 1950).

V jedné věci je však podstatný rozdíl mezi probíhající korespondenční anketou českou a bývalou slovenskou, a to v tom, že na Slovensku byl jednotný základní dotazník o 26 číslech (pro celou dialektologickou oblast slovenskou), kdežto v zemích českých vydávali jsme dotazníky pro jednotlivé hlavní typy nářečí zvlášť, a to na oblasti nářečí českých pro skupinu středočeskou, jihozápadní, severovýchodní a jihovýchodní; na území nářečí moravských pro dialekty hanácké, lašské a moravskoslovenské.

Proč jsme se v zemích českých uchýlili ke zvláštním dotazníkům oblastním? Bylo to mimo jiné z toho důvodu, že prvé dotazníky byly koncipovány jako oblastní (tak hned první dotazník Hujerův a Havránkův pro česká nářečí severovýchodní), že dotazníky byly skládány i vydávány jako uzavřené celky, ne jako volné listy, které by byly skládány a rozesílány ve sledu řady let jako na Slovensku a pak že se počítalo s předběžnou revisí poznatků o jednotlivých nářečních skupinách českých podle výsledků ankety korespondenční jako s východiskem a základem k celostnímu pohledu na naše nářečí i k definitivní anketě jednotně zeměřené pro celou oblast našeho národního jazyka.

Na vysvětlení tak široce založené dotazníkové ankety korespondenční třeba uvésti i to, že naše nářečí známe jen velmi nedokonale, že je mnoho oblastí s hlediska jazykového málo známých nebo dialektologickým výzkumem ještě vůbec nedotčených, a pak [164]pokud známe naše nářečí z literatury, pocházejí tyto studie z období časově nejrůznějších, takže dobová různorodost materiálu působí nesnáze při jeho srovnání. Proto široce založená anketa korespondenční měla především zaplnit nedostatky v poznatcích o našich nářečích a dobově sjednotit materiál, aby se jasně odlišily jevy živé od archaických residuí a pod.

Jinak k charakteristice české dotazníkové ankety korespondenční chtěl bych říci několik slov: Anketa korespondenční je nesporně poměrně pohodlnější, rychlejší a méně nákladná než anketa přímého výzkumu. Její hodnotu podmiňují tři činitelé: dotazníky, dopisovatelé a fonetická transkripce. Všimněme si, jak s tohoto hlediska obstála naše anketa.

Dotazníky pro česká nářečí byly vhodně promyšleny, podle návrhů jednotlivých odborníků anebo odborného kolektivu (Hujera, Havránka, Šmilauera, Vážného, Kellnera, Běliče, Gregora, Kopečného, Svěráka a j.) podrobně probrány a prodiskutovány na schůzích dialektologické komise při III. tř. bývalé České akademie anebo dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český, jakož i vědecké rady ústavu a pečlivě redigovány. Zkušenosti s nimi ukázaly, že byly vcelku vyplňovatelům jasné a srozumitelné. Dotazník slovníkový, jehož podstatnou částí je i složka národopisná v širokém slova smyslu, je zpracován za účasti našich předních národopisců (Chotka, Viléma Pražáka, Stránské) a je opatřen i potřebnými kresbami (ilustracemi).

Dopisovatelé, převážnou většinou učitelé (všech stupňů), částečně i vysokoškolští posluchači, dostávají vždy v dotazníku návod, jak mají dotazník vyplňovat. Je zřejmé, že při velkém počtu dopisovatelů nejsou jejich odpovědi vždy na stejné úrovni: věc závisí na jejich vzdělání, znalosti místního nářečí, na jejich schopnosti získávat potřebný materiál, ovšem i na času, jaký mohou té věci věnovat, a zvláště pak na zájmu, jaký mají o nářečí svého kraje. Ale jak ukázaly dosavadní zkušenosti, výsledky, kterých jsme jejich zásluhou dosáhli, jsou poměrně dobré.

Jak je obecně známo, nejcitlivější složkou v anketě korespondenční bývá fonetická transkripce, protože je těžké dopisovatele, postrádajícího znalostí fonetických, naučit systému znaků odlišných od spisovné grafiky, od běžného pravopisu. V našich poměrech, zvláště v nářečích českých, otázka ta je poměrně méně složitá než v nářečích jiných jazyků slovanských (jako v polštině, v ukrajinštině a p.) nebo v nářečích německých, francouzských a j.; složitější je už na území nářečí hanáckých, zvláště pak lašských.

My jsme se v této věci spokojili jen zjednodušeným způsobem transkripce, jak ukazují návody k jednotlivým dotazníkům. Zvýšená pozornost v této věci je důležitá zvláště pro oblasti, kde se v nářečích vyskytují fonetické jevy složitější a kde se s takovou anketou počítá jako s jediným a definitivním základem vědeckého popisu nářečí anebo pramenem jazykového atlasu. U nás, jak jsem již připomenul výše, na anketu korespondenční pohlížíme především jako na akci pomocnou, která se — zvláště v případech sporných — odborně přezkoumává a která je jen předběžnou sondační akcí před vlastním druhým výzkumem metodou přímou.

Vcelku dosavadní výsledky české ankety dotazníkové můžeme ocenit — podobně jako výsledky korespondenční ankety slovenské z let 20. a 30. — kladně. Je jisté, že leckdy zápisy neodborných dopisovatelů jsou méně přesné než záznamy pořízené odborníky na místě výzkumu; rovněž často musíme opatrně posuzovat hodnotu materiálu týkajícího se morfologie a skladby; ale velká hustota sítě míst výzkumu a vzájemná konfrontace materiálu pomáhá při kritice materiálu. Jako ankety korespondenční v jiných podobných oblastech — na př. jedinečně úspěšná anketa ve Finsku v letech 1896—1914 — i naše česká a slovenská akce měly však nesmírný význam pro získání materiálu pro dialektický slovník: kolik neznámých místních výrazů uchránily před [165]zapomněním anebo ukázaly ještě na existenci nebo aspoň dožívání slov, o nichž se soudilo, že již z živé řeči našeho lidu vymizela.

Odpovědi z české dialektické ankety korespondenční se postupně zpracovávají: nejdále pokročilo zpracování dotazníků z oblasti jihozápadní, jak ukazují studie Jaroslava Voráče v Naší řeči, 33—37 (1949—1954), i jeho velmi cenná práce z dnešní i historické problematiky českých nářečí jihozápadních, která je právě v tisku.[3] Výsledky z odpovědí na dotazník jihovýchodní s úspěchem zpracovává Slavomír Utěšený. Pomalu přikročuje se i k revisi a zpracovávání odpovědí z české oblasti severovýchodní. Ovšem v zájmu urychleného využití materiálu z ostatní dialektické oblasti české bylo by třeba, aby byl co nejdříve zpracován i rozsáhlý materiál z oblasti středočeské a severovýchodní. Je velká škoda let, co odpočívá nasbíraný materiál nikým nezpracovávaný. Rovněž na Moravě v pobočce brněnské a v slovanském semináři filosofické fakulty university Masarykovy a v Ústavu pro slovanskou filologii při Palackého universitě v Olomouci třídí se a zpracovává materiál z široké oblasti hanácké, moravskoslovenské a lašské. Opět znovu bych se velmi důrazně přimlouval za to, aby bylo umožněno i tam co nejrychlejší zpracování výsledků prvé české ankety dotazníkové, i kdyby bylo nutné za tím účelem aspoň na několik let rozmnožit počet vědeckých pracovníků dialektologických. Tím by se nám přiblížila možnost druhé ankety přímo na místě výzkumu a s tím i možnost zpracování a vydání jazykového atlasu zemí českých, které nelze už příliš odkládat: je v zájmu věci a zdárného zpracování jazykového atlasu, aby nebyla příliš dlouhá doba mezi oběma anketami a aby byla zachována i pracovní kontinuita mezi zpracováváním výsledků prvé i druhé ankety i mezi zpracovavateli obou anket. Neodvažujeme si zatím ještě určit dobu, kdy bychom mohli být aspoň relativně hotovi s tímto prvním základním úsekem poznání našich nářečí s hlediska jazykově zeměpisného a přikročit k vlastní anketě přímého výzkumu pro atlas zemí českých; ale snad mohlo by se tak stát do čtyř let.

 

Poněvadž však na Slovensku práce v tomto bodu postoupila již dále, ba je už v proudu přímý výzkum slovenských nářečí, rád bych ukázal na to, jak bych si představoval druhou anketu na místě pro chystaný atlas zemí českých.

Protože metoda ankety na místě má být co nejpřesnější, aby nasbíraný materiál jazykový byl skutečně hodnověrným dokumentem dnešního stavu našich nářečí, je velmi důležité předem včas uvážit všechny předpoklady jejího zdárného výsledku. Hodnotu ankety přímého jazykového výzkumu určují tito činitelé: 1. dotazníky, 2. výběr míst, 3. explorátoři a informátoři, 4. způsob výzkumu a zaznačování odpovědí, 5. transkripce, 6. fonetické přístroje zápisové. Dále je třeba dobře promyslit otázku publikace materiálu, map a průvodního textu.

 

1. Na prvém místě všimněme si dotazníku pro chystanou anketu na místě. Jeho redakce je věc základního významu, neboť musíme přesně vědět, co chceme studovat. Z různých možných typů dotazníku: slovníkového, abecedního nebo uspořádaného s hlediska věcného, fonetického, morfologického, anebo obecného, všímajícího si celé výstavby mluvnické i slovníku podle vybrané látky, dáme asi přednost tomuto typu poslednímu, jak se osvědčil v řadě anket světových a jak ho užívají i organisátoři jiných jazykových atlasů slovanských, především i atlasu ruského. Jeho obsah bude záviset na otázce, které jazykové problémy chceme s hlediska jazykově zeměpisného studovat. Dotazník pro jazykový atlas není a nemůže být s hlediska jazykové látky úplný a ani se o nijakou takovou úplnost nebo podrobnost nesnaží. Jde mu především o výběr jevů jazykových majících význam pro charakter jazyka nebo [166]nářečí anebo pro jejich vývojové tendence a vhodný pro jejich srovnání, výběr pořízený na podkladě předběžného poznání nebo výzkumu jazyka a ze zkušeností a výsledků jiných podobných anket se zaměřením jazykově zeměpisným.

Pro naši anketu, která se má týkat výzkumu jazyka v plném jeho rozsahu, musíme vybírat skupinu jazykových jevů, jež pokládáme pro náš národní jazyk a jeho dialektickou diferenciaci za nejvýraznější a pro zpracování jazykově zeměpisné nejvhodnější. Samozřejmě budeme mít oporu v dotaznících jiných anket světových, především slovanských, i v dotaznících pro naši prvou anketu sondační a v zkušenostech s nimi při její kontrole a jejím zpracovávání. Je to velmi důležité všimnout si souboru otázek v dotaznících už existujících: neboť identické otázky v dotaznících z různých určitým způsobem spolu souvisících oblastí usnadní studia interdialektická a mezijazyková. Jen takovýmto způsobem můžeme doufat, že se jednou dočkáme jazykového atlasu zemí slovanských, románských nebo germánských a posléze i celé Evropy a p.

Dotazník pro anketu přímého výzkumu bude dotazníkem jazykovým i národopisným v širokém slova smyslu. Bude obsahovat též otázky věcné a národopisné, týkající se jména osady, pomístních názvů v obci i okolí, jmen rodinných i křestních, narození, svatby, smrti a jejich obřadů, termínů technických ze způsobu života a zaměstnání, krojů a šatu vůbec, hudby a zpěvu, přísloví, pořekadel a úsloví lidových, domu a jeho částí, hospodářských stavů, domácího nářadí, pokrmů, zvířat, rostlin atd.

Hláskoslovné otázky budou zkoumány na slovech, která se vyskytují na celé oblasti národního jazyka českého a slovenského, aby bylo umožněno srovnání stavu na celém území. Otázky týkající se jevů morfologických a syntaktických budou kladeny v celých větách; budou zařazeny mezi sémantické skupiny nejsnadnější, poněvadž jinak — kladeny přímo — působí v podobných anketách největší těžkosti. Slovníkové otázky budou kladeny ve formě otázek věcných a podle potřeby budou doprovázeny fotografickými obrázky nebo kresbami. Zvlášť bude pamatováno na vrstvu slov dokumentující bohatou rozmanitost lexikální.

Postup otázek bude upraven s hlediska věcného, ne podle postupu mluvnického, aby se při dotazování dosáhlo co největší životnosti a přirozenosti odpovědí a aby osoby zkoumané byly co nejméně unavovány. Otázek bude asi 1800 až 2000.

Dotazník bude psán spisovnou češtinou; ovšem zapisovatel, zvláště pokud bude z kraje, kde se bude konat anketa, a pokud uzná za vhodné, může podle svých zkušeností užít i krajové formy jazykové, především v případech, kde by snad otázka v spisovné češtině mohla být místnímu informátorovi nejasná. To bude, jako při jiných podobných anketách konaných kdekoli na světě, nejdůležitějším problémem: dosáhnout spontánnosti odpovědí a při tom se neodchýlit od dané otázkové předlohy nebo základny, aby byla zachována potřebná možnost srovnání látky. Zde bude jistě velmi záležet na formulaci otázky, ale snad ještě více na obratnosti dotazovatelů.

Tedy vcelku při úpravě a stylisaci našeho dotazníku bude snahou, aby byl upraven tak, aby vyhovoval základním požadavkům kladeným na moderní, zkušenostmi ověřený dotazník jazykový i věcný, aby byl v rámci možností co nejbohatší, aby obsahoval co nejvíce charakteristický výběr jazykových zvláštností krajových se zřetelem k našim místním, kulturním, sociálním a hospodářským poměrům a aby zajišťoval co největší možnost spontánních odpovědí a co nejmenší vliv působení řeči tazatelů.

 

2. Druhá otázka se týká určení míst, kde se bude konat anketa přímého výzkumu; neboť volba bodů sítě míst nesmí být nahodilá; vždyť především na jejich výběru bude záviset hodnota atlasu. Rozhodně, čím by byla síť míst hustší, tím by byla vhodnějším a přesnějším činitelem v poznání jazykové oblasti; ale závažné důvody technické mluví pro nevyhnutelnou úspornost v této věci.

[167]Pro výběr míst ankety uplatňovalo se v dosavadních světových akcích celkem asi pět hledisek: 1. Geometrické, snažící se o určitou přibližně stejnou vzdálenost mezi jednotlivými obcemi bez zvláštního zřetele k místům jazykově, historicky, národopisně anebo jinak významným nebo zajímavým, čili bez zřetele k jazykové anebo jiné skutečnosti. Toto hledisko se uplatnilo především v díle Gilliéronově. 2. Historické, usilující o zachycení posledních archaických stop v nářečích určité jazykové oblasti. Tak na př. pořizoval výběr míst Griera pro oblast katalánskou a částečně i Jaberg a Jud pro Sprach- und Sachatlas Italiens und der Südschweiz. 3. Kulturní a sociální, členící místa výzkumu podle tohoto zřetele na několik skupin: velká centra, střediska prostřední a malá a pak ostatní místa. 4. Etnické a jazykové, upravující výběr míst ankety podle kriterií etnických a linguistických, podle hustoty obyvatelstva, zachovalosti nářečí a p. 5. Hledisko řídící se stavem nářečí v době ankety, respektující přitom činitele zeměpisné, etnické, historické, hospodářské a sociální.

Volba kteréhokoli z těchto hledisek anebo jejich kombinace bude vždy záviset na cíli, který svou anketou sledujeme. Ale rozhodně je třeba už dlouho před anketou uvážit otázku výběru míst vedle hlediska odborného i z toho důvodu, že počet bodů sítě určuje i dobu trvání ankety. S hlediska výzkumu v zemích českých dospíváme k prvnímu pokusu o stanovení sítě míst výzkumu pro jazykový atlas zemí českých, a to zatím pro Čechy, ponechávajíce plán sítě bodů pro zem Moravskoslezskou na úvahu členům dialektologického oddělení brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český.

Sám nepokládám za vhodné přidržovat se mechanicky principu geometrického, i když je správné dbát na určitou relativní souměrnost mezi vzájemnou vzdáleností jednotlivých bodů, aby nebylo zbytečných nesouměrných lakun, oblastí bez zastoupení v síti míst, anebo vůbec větších prázdných míst v zkoumané oblasti. Přitom ovšem respektuji podle možnosti hledisko historické, pokládaje za vhodné i při této příležitosti zachytit též nářečí starobylá, i hledisko kulturní, hospodářské a sociální v souvislosti se zřetelem na dnešní stav našich nářečí, pokud je známe. Co se týče hlediska etnického, pokládám za důležité věnovat zvýšenou pozornost i bývalé jazykové hranici česko-německé jako starému tradičnímu pomezí českých nářečí — i když ne vždy a všude neproměnnému, nýbrž v určitém vývojovém pohybu — a proto je třeba vésti poměrně hustou síť bodů přesně při této hranici a na významnějších oblastech ji poměrně více zahustit. Rovněž bedlivě je nutno si všímat řeči našich bývalých národnostních ostrovů a menšin (jako je na př. na Stříbrsku bývalý český ostrov sulislavský, mostecko-duchcovský, na Chabařovicku, v Českých Velenicích a okolí i jinde), velmi důležité pro historii našich nářečí. Otázku výzkumu oblastí nově osídlených nechávám zatím ještě nevyřešenu: uvědomuji si, jak by byly výsledky ankety zcela zvláštní a velmi složité, kdybychom ji konali i na místech s většinou nových obyvatel, často z různých krajů naší republiky. Podobně rovněž dosud nevyřešil jsem si zásadně otázku výzkumu zbytků nářečí německých a jeho rozsahu. Uvnitř souvislé české oblasti bych si všímal i míst, jež zhruba vymezovala naše historické i jazykové kraje.

Před definitivní přípravou sítě míst je třeba ještě vyřešit zvláště tyto otázky:

a) Budou zahrnuta do sítě míst i velká města, jako Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, a jakým způsobem se bude v nich provádět anketa? Je to jistě velmi nesnadné studovat lidovou nebo obecnou řeč velkých center; proto se někteří organisátoři atlasů tohoto úkolu zřekli; tak na př. Gilliéron. Jiní se spokojili jen nějakou výběrovou ukázkou anebo zaznačením nářečí na okraji města, jako na př. v Rumunsku, v předměstích měst Bucarestu a Jashi. Pokud my budeme konat jazykový výzkum i ve velkých městech, učiníme tak zvlášť pro každou z významnějších vrstev společenských.

b) V obcích víceméně bilinguistických bude se konat vedle výzkumu řeči české i výzkum druhého místního jazyka: německého, charvátského nebo polského? Sám bych to pokládal za samozřejmé, na př. v charvátských vesnicích na jižní Moravě nebo v bratislavském Pomo[168]raví nebo Podunají. Podobně bych pokládal za vhodné uvážit, zda a do jaké míry by se měl konat při české a slovenské anketě i průzkum ostatních nářečí, nečeských a neslovenských, žijících uprostřed nebo na okraji naší jazykové oblasti. Výsledky takového studia druhých jazyků nebo nářečí v této spojitosti jistě by poskytly cenné poučení i pro poznání vlastního našeho národního jazyka s výhledy rázu obecně jazykového.[4]

c) Bude třeba určit přibližně procento obcí vybraných pro anketu a jejich vzájemnou vzdálenost, po případě přibližnou hustotu bodů (na km²). Rozumí se, že hustota obcí nemůže být absolutně stejná; neboť vzdálenost mezi jednotlivými body výzkumu závisí i na zeměpisné povaze země a na síti — často velmi starobylé — dopravních cest. Proto pochopitelně i v atlasech nejlépe připravených vzdálenosti mezi jednotlivými místy kolísají (tak na př. v jazykovém atlase italském mezi 15—30 km²). Jinak v této věci se celkem pozoruje tendence podle možnosti zvětšovat síť bodů ankety, abychom s hlediska linguistických dokladů mohli prokázat co nejméně mezer. Z nejvýznamnějších podniků na př. v Jazykovém atlase Francie byl jeden bod na 830 km²,[5] v Jazykovém atlase katalánském na 600 km², v Judově a Jabergově atlase Italie a jižního Švýcarska na 765 km², v obou atlasech rumunských na 773 km²; pro oblast románskou největší hustotu vykazuje atlas italský.

Je samozřejmé, že zvýšenou pozornost věnujeme řešení této otázky v jiných jazycích slovanských, především v slovenštině, i když si uvědomujeme, že je nutno v této věci respektovat zvláštní ráz jednotlivých nářečních oblastí, především jejich rozlohu, krajinný typ, celkové jazykové poměry vzhledem na jejich menší nebo větší diferencovanost a pod.: nelze na př. s tohoto hlediska klást do jedné roviny nedozírné oblasti SSSR a země české nebo Slovensko a pod.

V našem návrhu pro Čechy počítám zatím celkem z počtu 8.357 českých obcí pro anketu se 350—400 body, t. j. zhruba s 5 procenty všech obcí. Pro Moravu bych doporučoval obdobný počet: asi 180 až 200 ze 3.284 obcí na Moravě a ve Slezsku, t. j. zhruba 5—6 %.

 

d) Bude třeba se rozhodnout o možnosti změn v síti míst již předem stanovené i v době a na místě výzkumu podle zkušeností nebo uvážení explorátorů. Odpověď na tento bod souvisí s otázkou: kdo má stanovit body ankety? Podle zkušeností s anketami již vykonanými pokládám za správné, aby síť bodů vybírali a určovali předem její organisátoři, nikoli však až při chodu ankety její vykonavatelé. Ovšem zapisovatelé nemusí se vždy a do všech důsledků držet jen sítě předem určené, nýbrž si ji mohou přizpůsobit dané nebo poznané jazykové situaci podle určitých předem stanovených zásad; rozhodně však musí případné změny nebo doplňky míst jasně zdůvodnit.

 

3. Otázka explorátorů a informátorů. Otázka explorátora, vedoucího ankety na místě výzkumu, jednoho nebo několika, a jeho kvalifikace bývala přečasto předmětem úvah iniciátorů i kritiků anket. Zkušenostmi z nejrůznějších anket jazykově zeměpisných se ukázalo, že jde o věc příliš složitou a poskytující tolik problémů, že ji nemůžeme svěřit osobám bez zvláštní přípravy. Proto v přítomné době se už považuje princip neodborného zapisovatele za překonaný. Naopak pokládám za vhodné, aby zapisovatel nejen důkladně znal oblast, jejíž jazykové poměry má studovat, a to s hlediska života obyvatel, jejich mravů, zvyků, nářečí, historie a p., nýbrž aby to byl i všestranně vzdělaný a poučený dialektolog, důkladně zapracovaný [169]i ve fonetice, aby mohl stačit na úkoly a poslání, jež se od něho očekávají. Ovšem pokládám za samozřejmé, že se explorátor specialista bude chránit toho, aby jakýmkoli způsobem ovlivňoval svědky nebo aby věnoval zvýšenější pozornost některým částem ankety před jinými, aby podle svého osobního mínění nenormalisoval výslovnost expertů a vůbec aby ji nijak neopravoval.

Druhá základní otázka se týká počtu zapisovatelů. Řada badatelů se domnívala, že vedení ankety je třeba svěřit jedinému explorátorovi, aby se tím nejlépe zajistila možnost přesného zaznačení i srovnání materiálu. Proto Gilliéron pověřil jediného Edmonta všemi anketami pro atlasy Francie a Korsiky, rovněž Griera sesbíral sám veškerý materiál pro atlas katalánský, podobně Bartoli i Weigant zachovávali princip jediného zapisovatele i pro ankety na široké oblasti. I Jaberg byl stejného názoru, ačkoliv anketa pro atlas Itálie a jižního Švýcarska byla se zvláštních důvodů technických konána třemi informátory.[6]

Ovšem asi většina odborníků opustila již zásadu jediného explorátora, zčásti proto, že nářečí mizejí a že je třeba co nejrychleji přistoupit ke sbírání materiálu a poměrně co nejdříve sběr ukončit, částečně i proto, že konání ankety je pro jednoho explorátora nad jeho síly. Proto je zvýšený počet zapisovatelů velmi prospěšný, i když snad přináší s sebou určité risiko s hlediska zaznačování jazykového materiálu na větší oblasti řadou osob. Tak na př. zásadu Gilliéronovou opustili autoři jazykového atlasu Italie a jižního Švýcarska, podobně jazykový atlas Nové Anglie (malé oblasti na území Spoj. států amerických); rovněž Dauzat pro nový atlas francouzský (Nouvel Atlas linguistique de la France par régions) uchýlil se k velkému počtu zapisovatelů. Samozřejmě nás především zajímá, jak vyřešili nebo řeší tento problém jiní slovanští iniciátoři nebo autoři jazykových atlasů.

My rovněž počítáme pro anketu v zemích českých s větším počtem zapisovatelů, nejméně 3 až 4 dvojic pro Čechy a podobně 2 až 3 dvojic pro Moravu a Slezsko; neboť vždy půjdou společně aspoň 2 explorátoři. Abychom se však uvarovali možných těžkostí, vyplývajících z ankety vedené tolika osobami, vynasnažíme se, abychom je překonali jednotným vedením ankety, jednotou přípravy všech explorátorů a jednotou metody výzkumu. Samozřejmě pak počítáme jako se zapisovateli jen s mladými dialektology, kteří již mají za sebou několikaleté zkušenosti z terénního výzkumu. Tento vyšší počet zapisovatelů bude však mít i význam pro dobu trvání ankety, neboť všichni explorátoři začnou výzkum podle možnosti ve stejnou dobu a povedou ho souběžně až do konce ankety; a tím se urychlí i její průběh.

 

Rovněž jistě bude věnována pečlivá pozornost otázce informátorů v jednotlivých obcích; na kvalitě jejich odpovědí bude spočívat úspěch atlasu; proto jejich výběr musí být dobře promyšlený a přesný. Podle našeho názoru jejich řeč má podávat většinový typ nářečí, jímž mluví v studované obci většina lidí užívajících nářečí, typ odrážející se v materiálu, který by měl hodnotu dokumentační jako neskreslené svědectví jazykových jevů, jež byly živé v jazyce svědků v době ankety, a který by se dal dobře srovnávat.

Vcelku při výběru informátorů třeba uvážit řadu okolností: Předně, aby to byli lidé domácí, místní, podle možnosti i z rodičů v místě samém nebo v nejbližším okolí narozených, aby jejich domácí nářečí bylo jim jediným dorozumívacím prostředkem nejen v rodině, nýbrž vůbec ve styku s lidmi z téhož kraje; aby to byli lidé spíše inteligentnější a bystřejší; typ expertů negramotných, nevzdělaných se zpravidla neosvědčuje; ovšem ani místní milovníci nářečí a intelektuálové nehodí se zpravidla pro toto poslání, neboť se snaží leckdy oživit nářečí dnes už neživé, jazyk uměle archaisují nebo zpestřují různými dialektismy. Co se týče věku, není v této věci v dosavadních anketách nijaké shody: někteří zapisovatelé vybírali si svědky 20 až [170]40leté, jiní dávali přednost lidem po třicítce, jako nejlepším udržovatelům nářečí, jiní lidem starším — mezi 30, 40 až 60 lety, kdy ještě lidé mluví výrazně a energicky a mají k čemu co říci; opravdu asi lidé v tomto věkovém rozmezí se nejlépe uplatňují, mimo jiné i tím, že poskytují asi obraz jedné jazykově nejustálenější hotové generace. Lidé příliš staří se neosvědčovali jako nejlepší informátoři: nemají trpělivost, nejsou dost spontánní, leckdy vypovídá jim i paměť; ani neposkytují vždy podání nářečí v jeho nejstarší podobě; rovněž projevují nedostatky fysické: nemají zubů, špatně slyší a p. Lidé příliš mladí představují zase zpravidla zmírněnou formu nářečí, přizpůsobenou typu obecné řeči, mívají snahu po novotaření a bývají pod vlivem škol.

Někteří zapisovatelé dávají přednost ženám, jiní vyptávali se na práce mužské mužů, na ženské žen. Co se týče výběru žen jako expertů zachovalejších, je nesporné, že často uchovávají si lépe domácí nářečí než muži, zvláště pokud jsou odkázány na život ve své obci, v rodině, v zemědělství a p., ale věc nelze asi zevšeobecňovat, jak mi jistě dosvědčí sběratelé nářečí z Ústavu pro jazyk český. Jistěže naši zapisovatelé využijí při hledání informátorů zkušeností z předešlých anket dotazníkových i z vlastních poznatků v teréně a že se poradí s našimi místními korespondenty a znalci nářečí.

Co se týče počtu informátorů, většina dosavadních velkých atlasů, počínaje Gilliéronem, samozřejmě i atlas Judův a Jabergův, z důvodů technických i metodických zachovávala zásadu jednoho informátora, podle možnosti co nejpečlivěji vybraného; neboť tím je usnadněno i urychleno sbírání a umožněno srovnávání jazykového materiálu. Jen menší počet velkých anket jazykově zeměpisných použil většího počtu svědků. I my při zápisech pro atlas zůstaneme zpravidla při jednom informátorovi, jen v případech zvláštních a pozoruhodných (na př. ve městech) nebo sporných přibere zapisovatel ještě druhého (nebo třetího) informátora a okolnost tu uvede v průvodním textu. Rozumí se, že zcela jiné hledisko platí pro monografie dialektologické nebo pro revisi materiálu sebraného korespondenční anketou dotazníkovou, jakou konají na př. naši badatelé v terénu a o níž jsme slyšeli v jejich referátech. Zde se naopak dobře uplatňuje několik svědků, protože mohou poskytnout podrobnější údaje.

O vybraných expertech budou uvedeny potřebné informace, aby čtenáři a posuzovatelé atlasu podle nich dovedli ocenit hodnotu materiálu i vliv, jakým mohlo na ně působit vzdělání, prostředí nebo vůbec jejich životní osudy.

 

4. Způsob a podmínky výzkumu a zapisování odpovědí. I zde musí být v zásadě jednota postupu mezi všemi zapisovateli, i když s určitou modifikací pro území Čech, v krajích s ustupujícím nebo již zaniklým tradičním zeměpisným nářečím, proti Moravě, kde jsou nářečí ještě živější nebo vůbec životná, jak výstižně ukázaly referáty našich českých a moravských pracovníků. S tím souvisí i otázka místa a prostředí výzkumu: asi nejlépe budeme sbírat materiál pro atlas v rodině informátorově, v jeho domácím nebo pracovním prostředí — to zvláště platí jako jediné vhodné prostředí pro sběr nářečí v Čechách — anebo ve škole, v místním národním výboru anebo na nějakém jiném místě veřejném, kteroužto druhou možnost pokládáme pro naši anketu za méně vhodnou. Ale rozhodně vždy ve svých zápisech pro atlas uvedeme nejenom místo, obec, kde se konala anketa, s podrobnými informacemi o ní, nýbrž i prostředí výzkumu a vylíčíme i jeho ovzduší.

Co se týče určení obce, zapisovatel zaznačí vedle dnešního úředního názvu její jméno domácí, lidové nebo dřívější, případně i její nadávku nebo jméno posměšné, pokud existuje, i domácí označení nářečí, národnostní a náboženské poměry; všimne si zvláštních vlivů terénu, města, železnice (nejbližší železniční stanice), úřadů, církví, místního zaměstnání, kolonisace, styku s jinými oblastmi a národnostmi a p. Zapíše jméno informátorovo, jeho věk a místo narození, původ jeho rodiny (po otci i po matce), jeho vzdělání, zaměstnání, vztah k okolí a p.

Jak se osvědčilo zkušeností v jiných anketách světových i u nás v Čechách při [171]revisi a doplňování materiálu získaného metodou korespondenční, explorátor začne rozhovor se svým informátorem řadou otázek z oblasti zeměpisné, národopisné, historické, kulturní, hospodářské, týkající se zkoumané obce; v souvislosti s tím se bude vyptávat svého experta na jeho životní data a osudy a tím vzbudí u něho zvýšené sebevědomí a povzbudí ho pro odpovědi na další složitější otázky jazykové. Tato část poskytne anebo někde opraví explorátorovi potřebný dokumentační materiál.

Zápisy se nemusí ani nebudou konat systematicky, způsobem vyčerpávajícím najednou celou oblast podle krajů nebo okresů a p., nýbrž střídavě na oblasti té a zase na oné. Prospěšnost takového způsobu zápisů potvrdily zkušenosti s dosavadními anketami.

Jinak je ovšem samozřejmé, že v záznamech jednou zapsaných podle určité přesné metody nebude se už nic opravovat nebo měnit.

 

5. Co se týče fonetické transkripce, budeme v zásadě respektovat Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů v jejich vydání r. 1951; jakékoliv změny proti nim musí být předem uváženy a schváleny a v příslušné publikaci uvedeny. Rozhodně musíme se vyhnout tomu, abychom teprve na místě a ve spěchu vymýšleli nebo vytvářeli nové znaky dříve, než bychom si mohli zjistit skutečnou reálnou existenci jakékoliv nové nebo zvláštní hlásky.

Jinak se i zde rýsuje pro zapisovatele řada problémů, jako otázka přesné nebo přibližné transkripce fonetické; neboť i nejzkušenější zapisovatel sotva může tvrdit, že by dovedl i jen relativně přesně reprodukovat všechny fonetické jemnosti, odstíny, nepravidelnosti a nedůslednosti, jaké se vyskytují v živé řeči a jež sotva může zachytit a rozlišit vycvičené ucho explorátorovo a jež nemůže vystihnout ani nejdokonalejší transkripční systém. Dále je třeba se rozhodnout pro typ zápisu spíše normalisujícího nebo schematisujícího, anebo impresionistického. I když zápis normalisující, snažící se o zachycení průměrné normální výslovnosti, má též svůj význam, podává materiál formou jasnější, poskytující celkový pohled, neobráží jazykovou realitu v plném bohatství jejích odstínů. Proto myslím, že se v naší anketě budeme přidržovat spíše zápisu impresionistického, snažícího se o zachycení odrazu skutečné individuální výslovnosti určitého experta, jak už dobře zdůvodnil Gilliéron a jak v jeho duchu pokračovali nejlepší explorátoři v jiných anketách světových, mezi nimi i autoři a iniciátoři jazykových atlasů slovanských. Mimo jiné vyzdvihuje se správně zvláště dvojí výhoda zápisů impresionistických: ukazují často na váhání a omyly zapisovatelovy, jednak na reakce svědků za výzkumu — dva jevy svrchovaně důležité pro nejprohloubenější zkoušku materiálu získaného anketou.

 

6. Použití registračních přístrojů fonetických. Jako doprovodu a význačné kontroly materiálu nasbíraného metodou dotazníkovou na místě výzkumu použijeme i fonetických přístrojů registračních, zápisových; zatím máme nejlepší zkušenosti s nejnovějšími zápisy magnetofonovými, které vykazují i v jiných anketách světových nejlepší výsledky. Z výběru takto získaných nejlepších a nejcennějších zápisů textových, přenesených na gramofonové desky (folie), mohl by se pořídit pěkný soubor gramofonových ukázek z lidové mluvy české jako zvuková příloha atlasu, aby se tak budoucím generacím zachoval obraz dnešních nářečí v jejich živé barvitosti zvukové se všemi odstíny přízvukovými a kvantitativními, rytmickými i melodickými.

Jen ve zvláštních, vhodných případech a mimo vlastní anketu — aby se tím nerušil její průběh — použijí naši explorátoři nejběžnějších a zároveň nejjednodušších fonetických metod pro zobrazení artikulace (na př. umělého patra, metody barvicí a p.).

 

7. Doba trvání ankety. Rovněž je nezbytné předem uvážit dobu trvání ankety na místě výzkumu. Vcelku asi rádi bychom sledovali podle možnosti co nejvíce [172]charakter synchronismu u naší ankety; neboť rádi bychom docílili, aby jazykové mapy zpracované pomocí nasbíraného materiálu z doby navzájem velmi blízké, poskytovaly jazykozpytcům skutečný obraz současného stavu jazykového, důležitý pro podrobné sledování a srovnávání údajů linguistických.

Počítáme-li na zápisy z jedné obce s dobou asi 5—7 dní, tedy s potřebným odpočinkem pro zapisovatele zhruba s celým týdnem, a počítáme-li pro každého informátora během roku s dobou zápisů v terénu asi 30 nejvýše 40 týdnů, při počtu asi 550 až 600 obcí a při 8 informátorech, mohla by se celá akce provésti za 2, nejdéle za 3 roky, při 5 informátorech za 3, při 4 za 4 roky. Neboť anketa nesmí trvat příliš dlouho, musí se provést poměrně brzy, má-li být časově jednotná a nemá-li její zpracování a publikování přerůst záměry a úsilí jedné vědecké generace.

* * *

Obě dotazníkové dialektologické ankety, korespondenční, sondační i definitivní, přímá na místě výzkumu, sledují jako hlavní cíl jazykový atlas zemí českých a novou podrobnou českou dialektologii s dialektologickým slovníkem. Neboť je přirozené, že všeho materiálu anketou získaného nebude lze použít pro linguistický atlas, už z důvodů technických a finančních (pro obtíže tiskové a p.) a pak mnoho materiálu nemá ani význam pro zpracování jazykově zeměpisné. To bude důležitý problém, co z materiálu reprodukovat na mapách. Jen přísně vybraný materiál, potřebný pro poznání našich nářečních poměrů, významný pro jazykové, kulturní a národopisné poměry u nás a důležitý i pro srovnání s ostatními jazyky slovanskými nebo se sousedními jazyky neslovanskými, stane se podkladem map jazykového a věcného atlasu zemí českých, pokud ovšem bude vyhovovat možnosti mapového znázornění. Počítáme s atlasem, který bude mít asi 1000 map. Ostatní materiál, kterého se nepoužije přímo pro atlas, bude zpracován později v soustavné podrobné dialektologii anebo bude jinak zvlášt vydán.

Publikace materiálu pro jazykový atlas skýtá rovněž hojně problémů technických i vědeckých odborných. Musí se ovšem počítat i s činitelem materiálním, neboť zpracování a vydání map je nejen velmi nesnadné, ale i značně nákladné. Předně formát map musí být dostatečně velký, aby mohl poskytnout dost místa pro nápisy s odpověďmi. Třeba přitom uvážit řadu věcí: jak označovat místa, body ankety na mapách (nejlépe asi souvislým, nepřerušeným číslováním); jak pro tisk map nejvhodněji upravit text dialektologického materiálu; jakým způsobem uspořádat postup map (rozhodně ne nijakým způsobem mechanickým, abecedním a p.); jak podávat nejvhodněji a nejúčelněji interpretaci map atd.

Poněvadž je třeba postavit i dnešní zjištěná fakta jazyková nejen do souvislosti se zeměpisným charakterem našich zemí a jejich dnešním stavem správním, hospodářským, kulturním a p., nýbrž i promítnout je do perspektivy historické, bude nutno jako vstup k vlastním mapám jazykově zeměpisným předeslat skupinu map znázorňujících fysický charakter našich zemí a jejich historii, staré i novější cesty komunikační, hranice starých i nových správních krajů, diakonátů a diecésí, centra ekonomická, střediska průmyslová, kulturní a p.

Ale to už jsou otázky, o jejichž řešení se nemůžeme ještě dnes podrobněji šířit; jejich provedení vyplyne i ze zkušeností z jiných podobných publikací, především atlasů slovanských, aby se předešlo ztrátě času i peněz a aby se podle možnosti dosáhlo určité vnější i vnitřní spojitosti mezi atlasem českým a slovenským a mezi ostatními jazyky slovanskými.

Tak by se mi asi jevil obraz příprav na vybudování jazykového atlasu zemí českých, jakož i přibližný program další práce, určené pro nejbližších 10 let. Počítal bych tedy ještě zhruba se čtyřmi roky na zpracování obrovského materiálu z dotazníkové ankety [173]sondační a na přípravy vlastní ankety přímého výzkumu pro jazykový atlas český; dva, spíše asi tři roky na anketu na místě a přípravné práce pro atlas; tři roky na definitivní úpravu a redakci atlasu, map, průvodních kapitol a jiných příloh (fotografií, gramofonových desek a p.) a na práce spojené s promyšlenou přípravou tisku atlasu. Takto bychom mohli snad počítat pro rok 1964 s počátkem vydávání základního díla české dialektologie, jazykovým a věcným atlasem zemí českých, který bychom mohli míti do čtyř, nejdéle do šesti let jako hotový celek.

R. 1864 vyšla ve Vídni nevelká, ale na svou dobu průkopnicky významná a cenná knížka Aloise Vojtěcha Šembery (1807—1882) Základové dialektologie československé (s příklady všech řečí slovanských a různořečí českých, moravských a slovenských), na kterou se díváme jako na počátek a východisko dialektologického studia v zemích českých a na Slovensku. Byli bychom velmi šťastni, kdybychom u příležitosti stého výročí vydání tohoto památného spisu s vděčnou vzpomínkou na zakladatele československé dialektologie mohli připravit pro tisk a začít vydávat Jazykový atlas český jako dokument stavu dnešních našich nářečí i jako výsledek společného úsilí dnešní generace našich dialektologů, i při nové velké metodické koncepci navazujícího na úctyhodné dílo Šemberovo a jeho moravských i českých pokračovatelů.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 159-173

Previous Bohuslav Havránek: K historické dialektologii

Next Jozef Štolc: Atlas slovenského jazyka (Výťah z referátu)