K otázce slovních druhů v češtině (Odpověď na kritiku)

Miroslav Komárek

[Discussion]

(pdf)

-

V prvním čísle tohoto ročníku Slova a slovesnosti (s. 6—18) uveřejnil akad. Fr. Trávníček kritiku mého článku K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině.[1] Ve své kritice dochází k závěru, že slova, která řadím k predikativům, nevymykají se ničím ze slovního druhu příslovcí, po příp. adjektiv, zachovávají si plně vlastnosti tohoto slovního druhu, a tedy nemohou být chápána jako zvláštní slovní druh. Proti syntaktickému pojetí adverbia, uplatněnému v mé práci, staví akad. Trávníček svou definici adverbia, založenou na kriteriích myšlenkových, logických. Podle akad. Trávníčka jsem došel k názoru o existenci nového slovního druhu mechanickou a aprioristickou aplikací ne zcela nepochybné sovětské teorie o kategorii stavu. V mých výkladech dále akad. Trávníček postrádá „hlubšího zření k dnešnímu mluvnickému skladu a k jeho historickému vývoji“ a nadto v nich zjišťuje četné vnitřní rozpory a nedůslednosti. Všechny tyto jeho výtky jsou nepochybně tak závažné, že nutí kritisovaného autora zamyslit se znovu nad otázkou, kterou zkoumal.

Nebude myslím zbytečné, jesliže předem stručně načrtnu teoretické východisko své práce, pokud je toho třeba k dalšímu výkladu.

Východiskem mi nebyla jen sovětská teorie o kategorii stavu, nýbrž i všeobecná kritika teorie slovních druhů. Soustava slovních druhů, s níž pracuje současná mluvnice, je nesourodá, postrádá jednotného principu. Potíže s roztříděním slovních druhů jsou způsobeny složitou povahou kategorie slovního druhu: slova jsou jednak výrazem různých kategorií myšlenkových, jednak mají své vlastnosti formální a své syntaktické využití. Tato tři hlediska nejsou paralelní a mnohdy se rozcházejí; dobře je to vidět na př. na kategorii zájmen, číslovek i příslovcí, často nejednotných po stránce tvarové, syntaktické i významové. Heterogennost té soustavy slovních druhů, která je běžná v současných mluvnicích, je výsledkem toho, že jednotlivé slovní druhy byly odhaleny v různých dobách a při jejich vymezení bylo užito kriterií ne vždy sourodých.

Stanovisko moderních jazykovědců k slovním druhům je dvojí: buď hledí na slovní druhy jako na umělou vědeckou abstrakci, která v samém jazyce neexistuje (de Saussure), anebo nepochybují o jejich jazykové existenci a vidí v nich jazykové kategorie.[2] Je pak samozřejmá otázka, jaká je podstata těchto jazykových kategorií: jsou pro ně rozhodující významové, formální nebo syntaktické vlastnosti slov, která je tvoří? Podle mého názoru je třeba vyloučit stránku čistě formální jako druhořadou (na př. to, že zájmena a podstatná nebo přídavná jména mají různou formální flexi, není tak důležité jako to, že různými formálními prostředky vyjadřují tytéž gramatické kategorie). Důsledná aplikace logického hlediska v klasifikaci slovních druhů vede, jako u Bröndala, k universálnímu třídění, zastírajícímu rozdíly ve stavbě jednotlivých konkrétních jazyků. Tomuto nedostatku se podle mého mínění může vyhnout třídění [161]založené na soustavné analyse syntaktických funkcí jednotlivých lexikálních typů. Takovéto třídění bylo by vskutku gramatické, a nikoli lexikologické,[3] a bylo by právo i hierarchickému poměru lexikálních a morfologických prostředků na straně jedné a syntaxe na straně druhé. Začlenění do větného kontextu je totiž konečným účelem slova a jeho gramatických tvarů, pouze jako větný člen nebo pomocná gramatická součást věty může slovo plnit svůj úkol v konkrétní promluvě. Teprve syntaktická funkce dává smysl velké části morfologických vlastností slova. — Toto stanovisko nesmí ovšem znamenat ztotožnění slovního druhu s větným členem, tedy ztotožnění nositele funkce s funkcí. Slovní druh bývá obvykle nositelem ne jedné, nýbrž několika různých syntaktických funkcí; jednotlivé syntaktické funkce slovního druhu však nejsou navzájem rovnocenné, nýbrž jsou hierarchicky uspořádány. Za šťastné vystižení této skutečnosti považuji Kuryłowiczův pojem základní (primární) syntaktické funkce slovního druhu;[4] základní syntaktickou funkci je pak třeba považovat za jednotící princip slovního druhu. Tak na př. základní syntaktickou funkcí slovesa je být predikátem, základní funkcí adverbia determinovat sloveso atd.

Jestliže přijmeme toto kriterium slovního druhu, nutně z toho plyne i požadavek další: slova, která patří k určitému slovnímu druhu, musí být schopna plnit základní syntaktickou funkci tohoto slovního druhu. Na př. nelze mluvit o slově jako o substantivu, jestliže nebývá ve větě subjektem; nelze mluvit o slově jako o příslovci, jestliže ve větě nikdy nedeterminuje sloveso, atd.

Kategorie predikativ plně zapadá do této koncepce slovního druhu (třebaže sám Kuryłowicz o ní nemluví): jsou to taková slova, která nikdy neplní základní syntaktickou funkci adverbia nebo adjektiva, na př. (je mi) smutno, hanba, nelze (spát), (je) třeba (pracovat) a pod. Tímto negativním vztahem k základním syntaktickým funkcím adverbia a adjektiva se slova tohoto typu vydělují z obou uvedených slovních druhů a na základě společné syntaktické funkce — predikativní — sdružují se v samostatnou lexikálně gramatickou skupinu slov (o otázce jejich predikativnosti viz níže). Sama predikativnost by tedy nestačila k oddělení slov typu smutno, hanba od příslovcí, kdyby se tato slova sama nevylučovala z příslovcí tím, že nejsou schopna plnit základní funkci příslovcí. Naopak na př. slova pěkně, ošklivě plně zůstávají příslovci, i když fungují ve větách typu je (mi) pěkně, ošklivě; nepřecházejí mezi predikativa proto, že základní jejich funkcí zůstává funkce adverbální, kdežto funkce predikativní je u nich funkcí druhotnou. Tímto chápáním vzájemného poměru predikativ a příslovcí liší se mé pojetí od pojetí linguistů sovětských (Vinogradov, Galkinová-Fedoruková), u nichž adverbium, které plní predikativní funkci, přechází do kategorie stavu.

K této teoretické základně mé práce nezaujal akad. Trávníček bohužel žádné stanovisko, ačkoli, jak se domnívám, právě zde se měla začít kritická diskuse.[5] Kdyby totiž bylo chybné mé teoretické východisko, můj názor na povahu slovních druhů, byly by samozřejmě chybné i mé závěry o jednotlivých slovních druzích. Prozatím však nemám důvodu opustit svůj názor, že důsledné syntaktické pojetí slovního druhu může vést k dokonalejší a jednotnější klasifikaci, lépe vystihující povahu této jazykové kategorie.

[162]Po tomto stručném úvodu přecházím k jednotlivým bodům článku akad. Trávníčka (číslo udává příslušný paragraf Trávníčkovy stati).

Ad 2. Akad. Trávníček mi vytýká nepřesné pojetí predikativnosti. Ve větách typu bylo mi líto nejde podle jeho názoru (ostatně známého z jeho Mluvnice spisovné češtiny) o predikát, nýbrž o jednotný větný člen (stejně jako ve větách typu prší). Podobně v § 3 píše: „Ale i když vycházíme z Komárkova nepřesného pojetí predikativnosti …“. Ze slov. akad. Trávníčka vyplývá, že predikativní pojetí vět typu je mi líto je mou zvláštností. To by nebylo správné, neboť s názorem, že ve větách typu je mi líto jde o predikát, setkáváme se naopak dosti často.[6] Zde ovšem nejde o to, jak je tento názor častý, nýbrž o to, zda je správný. Podle mého mínění bude třeba uvážit tyto otázky: a) povahu t. zv. bezpodmětých vět typu prší; b) poměr vět typu je zima jednak k čistě jmenným větám typu oheň!, jednak k větám bezpodmětým (souvisí s tím i otázka funkce spony).

a) Již sám termín „věty bezpodměté“, kterého užívá i Trávníček (MlSpČ. II, 12 n.), ukazuje, že tento větný typ je v jazykovém povědomí těsně spjat s dvojčlennými slovesnými větami. Termín „věta bezpodmětá“ předpokládá existenci predikátu (prší). Oběma typům vět je společné to, že jejich platnost je slovesným tvarem určena co do času a způsobu. Poněvadž časové a modální zařazení příznaku je třeba považovat za charakteristický znak slovesné predikace (není slovesné predikace, která by nebyla časově a modálně určena), vyplývá z toho, že i v bezpodmětých větách typu prší lze považovat sloveso za predikát.[7]

b) Jednočlenné věty typu je mi líto, je škoda charakterisuje Trávníček ve svém článku jako jednočlenné věty neslovesné. Avšak tato charakteristika, odůvodněná tím, že významovým jádrem těchto vět není určité sloveso, zastírá skutečný ráz těchto vět i jejich úzký vztah k bezpodmětým větám typu prší a stírá mluvnické rozdíly mezi jednočlennými větami se sponou a jednočlennými větami čistě jmennými; podle mého mínění je blíže pravdě Trávníčkovo pojetí v MlSpČ., kde se věty typu je mi líto řadí spolu s větami bezpodmětými k větám slovesným. Spona je totiž podstatným mluvnickým znakem tohoto větného typu a umožňuje neslovesnému výrazu, který je významovým jádrem jednočlenné věty, vyjádřit slovesné kategorie nejen času a způsobu, nýbrž do jisté míry i vidu (bylo mu líto — bývalo mu líto — přišlo mu líto); pokud jde o osobu, je zde naprostá shoda s typem prší (sponové sloveso je v neutrálním tvaru 3. os. sg.).[8] Je tedy spona prostředkem verbalisace neslovesných výrazů; spojení neslovesný výraz + spona je po gramatické stránce rovnocenné slovesu, jsouc schopno vyjádřit tytéž mluvnické predikativní kategorie jako sloveso. Věty typu je mi líto jsou sponou jednoznačně určeny co do času i co do způsobu stejně jako věty slovesné a tím mají po gramatické stránce blíže k větám slovesným než k větám čistě jmenným. [163]S větami čistě jmennými je spojuje pouze jejich nedějovost. Na rozdíl od vět sponových bývá čas jednočlenné věty čistě jmenné určen jen vztahem k situaci nebo kontextu. Na př. věta najednou válka, pláč, loučení, která je začleněna do vyprávění o minulosti, nabývá platnosti minulé, věty dobře, oheň, které jsou v těsném vztahu k aktuální situaci, platnosti aktuálně přítomné a pod. Akad. Trávníček si zastřel tento podstatný rozdíl mezi oběma větnými typy tím, že věty jako lze udělat, škoda ho atd. považuje za nesponové, čistě jmenné. To však není správné; podle mého názoru jde o omyl asi takový, jako kdybychom novočeské tvary dělal, šel, viděl vyjímali ze soustavy složených slovesných tvarů proto, že nemají u sebe pomocné sloveso. Výrazy lze udělat, škoda ho je třeba považovat za sponové i v présentních tvarech, kde spona často nebývá vyjádřena, proto, že jejich minulý i budoucí čas je sponový (bylo lze udělat, bude lze udělat) a rovněž kondicionál nemůže existovat bez spony (bylo by lze udělat). Přihlédneme-li k těmto okolnostem, máme plné právo vidět ve větách typu lze udělat věty s nulovou sponou, nikoli věty čistě jmenné.

Jestliže za příznak slovesné predikace považujeme, jak bylo vyloženo v bodě a), gramatické vyjádření času a způsobu, vyplývá z toho, že i ve větách typu je mi líto lze mluvit o predikátu, a to o predikátu sponovém, na rozdíl od predikátu čistě slovesného.

Akad. Trávníček pochybuje dále, že je vhodné rozlišovat predikativa osobní a neosobní. Zcela běžně se mluví o slovesech neosobních a míní se tím slovesa, která se nevztahují k podmětu[9] (v Trávníčkově MlSpČ. slovesa dějová v užším slova smyslu), na př. prší. Přijmeme-li označení „slovesa neosobní“, je možné označovat slovesa, která se k podmětu vztahují, jako „osobní“, třebaže toto označení je méně běžné. Jinými slovy: slovesa neosobní fungují v jednočlenných větách slovesných, slovesa osobní v dvojčlenných větách slovesných. Není mi jasno, proč by se rozlišení osobní - neosobní nedalo převést z oblasti slovesa do oblasti predikativa, kde je podle mého mínění stejně oprávněné.

Ad 3. Není pochyby o tom, že predikativnost ve smyslu výše vymezeném není jen vlastností predikativ, nýbrž i různých jmen; srov. na př. je snadné to splnit atd. Mezi predikativy a jmény, která fungují jako sponový predikát jednočlenné věty, je však podstatný rozdíl: zatím co na př. slovo snadné v uvedené větě plní jako predikát jednu ze svých sekundárních slovnědruhových funkcí (základní jeho funkcí je funkce atributivní: to je snadné řemeslo), plní na př. slovo líto jako predikát ve větě je mi toho líto svou funkci jedinou, a tedy i základní. Tento společný rys, totiž základní syntaktická funkce predikativní, vyznačuje všechna slova, která mezi predikativa řadím. Odpověď na otázku, zda tento rys sám stačí k jejich slovnědruhovému osamostatnění, závisí na uznání nebo zamítnutí výše vyložených teoretických kriterií, na nichž je mé pojetí slovních druhů založeno. Ostatně predikativa mají i výrazný příznak formální: u jiných neslovesných slovních druhů je spojení se sponou možné (k plnění funkce predikativní a pod.), kdežto u predikativa je nutné (v présentu může být i spona nulová). Tímto rysem se liší predikativa i od příslovcí, u nichž je spojení se sponou rovněž pouze možné.

Ad 4. Akad. Trávníček popírá platnost syntaktických kriterií pro vymezení slovních druhů a staví proti tomu pojetí slovního druhu jako kategorie, která je určena kriterii významovými (pojmovými). Příslovce se podle jeho výkladu vyznačují „tím společným a podstatným rysem …, že vyjadřují okolnosti, a to ve všech větných úkonech neboli nezávisle na větném úkonu“. Trávníčkova významová definice vychází z jazykovědné tradice a najdeme ji někdy i v jazykovědě současné. Je však otázka, zda tato definice postihuje významovou stránku tradičně chápané kategorie příslovcí v celém jejím roz[164]sahu (souhrnná definice slovního druhu, ať vychází z jakéhokoli hlediska, musí totiž vyhovovat i pro jednotlivá slova tohoto slovního druhu).

Ujasněme si nejdříve obsah samého pojmu „okolnost“. Podle běžné definice je okolnost „jev, který provází nějaký jev jiný a je s ním spjat“.[10] Okolnost tedy předpokládá koexistenci nejméně dvou různých jevů. Tento předpoklad je splněn na př. ve větě stojíc u okna, dívala se ven: jsou zde dva děje, z nichž děj vyjádřený přechodníkem je okolností vzhledem k ději druhému. Z tohoto příkladu plyne, že okolnost může být vyjádřena i jiným slovním druhem než příslovcem, avšak o to nám zde nejde. Ptáme se, zda skutečně všechna adverbia (v tradičním pojetí) vyjadřují okolnost (ve smyslu uvedené definice, neboť o jiném smyslu nelze zde mluvit).

Domnívám se, že všechna adverbia okolnost nevyjadřují. Adverbia jako (šel) mlčky, pěšky, (spí) stoje, zítra, zde, tam, proto, zadarmo a pod. sice okolnost nepochybně vyjadřují, avšak nevyjadřují ji na př. už adverbia krásně, tiše, špatně ve větách krásně zpívá, tiše mluví, špatně píše. Tato adverbia označují jakost děje vyjádřeného slovesem (ovšem jakost v hodnocení mluvčího, není tedy vyloučena ani možnost chybné kvalifikace) stejně, jako kvalitativní adjektiva vyjadřují jakost substance, na př. krásný zpěv, špatný pravopis. Bylo by v naprostém rozporu s poznatky marxistické filosofie chtít vidět v takových kvalitativních adverbiálních určeních nějakou modifikaci okolnosti; vždyť kvalita není nějaký průvodní jev, nýbrž „podstatná určující vlastnost předmětu (nebo procesu), jež znamená, že předmět (nebo proces) je právě daným, a ne jiným předmětem (nebo procesem)“.[11]

Již první zkouška — a to šlo o adverbia, která nepochybně patří k jádru tohoto slovního druhu — ukázala, že adverbia nelze definovat jako slova, jejichž „podstatným rysem po stránce pojmové je to, že vyjadřují okolnost“. Potíže s touto definicí se ještě zvětší, když přistoupíme k některé z okrajových oblastí adverbia v běžném pojetí, na př. ke slovům ano, ne, nikoli, zajisté a pod. Pokud jde o predikativa, ani ta nevyjadřují okolnosti, nýbrž mají svůj význam stavový, modální atd., jak o tom bude řeč ještě dále.

Ad 5. To, že se predikativa typu deštivo určují příslovcem (je velmi deštivo), nemusí ještě znamenat, že zůstávají stále uvnitř slovního druhu příslovcí. Příslovcem se totiž rozvíjejí i typická predikativní slova — slovesa (velmi prší).

Poněkud déle se musím zdržet u odstavců věnovaných otázce stupňování predikativ. Akad. Trávníček zde charakterisuje můj postup jako aprioristický a nemarxistický; domnívám se, že tento odsudek není zcela spravedlivý. Nijak nevylučuji možnost chápat komparativy a superlativy typu tepleji, jasněji jako stupňovací formy slov (predikativ) teplo, jasno, ovšem homonymní se stupňovacími formami příbuzných adverbií teple, jasně (toto pojetí je běžné u jazykovědců sovětských). Pozorování materiálu mě však přivedlo k možnosti výkladu jiného: Materiál ukazuje, že stavová predikativa typu smutno mohou mít stupňovací formu pouze tehdy, jestliže mají vedle sebe adverbium na -e (-ě), ovšem významem shodné. Nepřekvapuje to u predikativ typu zima, tma, jež jsou od původu substantiva, a proto stupňovací formu (ve spisovné češtině) nemají. Zajímavější už je, když stupňovací formu nemají predikativa, která mají positiv na -o, tedy od původu příslovce nebo jmenná adjektiva, jako na př. libo, líto, horko. Vysvětlení je třeba hledat právě v tom, že tato predikativa nemají vedle sebe [165]významem shodné tvary adverbií na -e: adverbia libě, lítě, horce jsou významem zcela odlišná, takže ani v positivu nemohou kolidovat s predikativy (lze na př. říci je mi smutně, ale nikoli je mi horce). Toto zjištění mě přivedlo na myšlenku, že snad v komparativu a superlativu typu (je) (nej)tepleji nejde o formu predikativa, nýbrž o formu paralelního příslovce; tento závěr mi tedy vyplynul z materiálu, z faktu, že stupňovací formy neexistují u těch predikativ, která vedle sebe nemají paralelní příslovce na -e, -ě. Nedostatek slovotvorného stupňování u těchto predikativ zřejmě souvisí s jejich syntaktickou povahou, s jejich blízkostí k slovesu.

Předpoklad, který jsem vyslovil, není však nutný k prokázání existence zvláštního slovního druhu predikativ, jak soudí akad. Trávníček, a sám mu nepřikládám zvláštní význam — zcela dobře bychom zde vystačili s předpokladem homonymie; je ovšem pravda, že by nedostatek slovotvorného stupňování u predikativ (kdyby můj předpoklad byl správný) přispíval k jejich odlišení od příslovcí.[12]

Ad 6. Podle názoru akad. Trávníčka si zastírám „příslovečnou povahu slov na -o, to, že vyjadřují okolnosti“ tím, že mluvím o jejich významu stavovém. Ukázal jsem již výše, jak nepřesné je Trávníčkovo chápání pojmu „okolnost“. Kdybychom připustili, že na př. líto, zamračeno ve větách je mi tě líto, je zamračeno vyjadřuje okolnost, nutně bychom musili dojít i k závěru, že okolnost vyjadřuje také slovesný predikát synonymní dvojčlenné věty lituji tě a slovesný predikát v bezpodměté větě prší.

Pokud jde o stavový význam značné části predikativ (deštivo, smutno, veselo atd.), domnívám se na rozdíl od akad. Trávníčka, že je zcela nepochybný. Těžko mohu souhlasit s názorem, že „toto souhrnné označování slov s různým pojmovým obsahem za stavová je samo sebou pochybné“; vždyť kdyby byla tato výtka správná, platila by nepochybně i pro t. zv. slovesa stavová, jako sedím, ležím, raduji se, spím, potím se …,[13] u nichž je pojmová pestrost snad ještě větší než u stavových predikativ.

Správné je to, co říká akad. Trávníček, že příslovce ve větách typu je mi krásně mají význam stavový; není však již správný závěr, který z toho vyvozuje: nejen že by nebylo třeba na základě toho zahrnovat mezi predikativa i tato příslovce, nýbrž nebylo by to ani správné; viz o tom v úvodní části mé odpovědi. Totéž platí i o adjektivech ve větách jako je těžké pochopit. Také jsem netvrdil, že stavový význam je charakteristickým rysem slovního druhu predikativ. Stavový význam (jeho opakem je dějovost) najdeme i u jiných slovních druhů, především u sloves (sedím, stojím a pod.); a podobný stavový význam mají i mnohé sponové predikativní výrazy, jako na př. byl vojákem, jsem ospalý, je mi dobře, mám uvařeno. Jestliže tedy charakterisujeme jisté slovo jako stavové, máme na mysli jen jeho stránku významovou, nikoli slovnědruhovou.

Ad 7. Akad. Trávníček nadhazuje možnost chápat slova typu chladno, hořko jako tvary adverbií na -e (chladně, hořce); domnívá se, že zde máme co činit s tvary adverbia specialisovanými pro funkci „jednotného větného členu“ jmenných vět typuje chladno, podobně, jako je jmenný tvar adjektiv omezen na funkci neslovesného přísudku nebo doplňku: chlapec je (chodí) bos. Tento výklad však nepřihlíží k slovům typu (bylo) tma, zima, hanba, líto, libo atd., která nikdy základní syntaktickou funkci příslovce neplní ani v té podobě, kterou mají, ani v žádné podobě jiné. Akad. Trávníček zde přehlíží těsnou jednotu této skupiny slov, jednotu založenou na společné funkci i stejném poměru k ostatním syntaktickým funkcím, především k funkci adverbální. Jeho postoj je ovšem zdůvodněn tím, že u všech těchto slov zjišťuje podstatný rys příslovcí, t. j. vyjadřování „okolnosti“.

[166]Zcela mylně reprodukuje Trávníček můj názor na povahu slov typu snadno; říká o tom: „Podle Komárka je snadno ve větě snadno našel cestu příslovce, kdežto ve větě je snadno najít cestu zvláštní slovní druh. Jsou prý to různá slova, jen stejně znějící, homonyma.“ Srovnejme toto tvrzení s příslušným místem mé práce: „Funkci příslovečného určení plní adverbium[14] na -o obvykle jen tehdy, neužívá-li se ho jako sponového predikátu v bezpodměté větě; na př. přímo, maličko, často. Z tohoto pravidla je pouze několik výjimek, kdy adverbium na -o plní obě funkce: na př. lehko, snadno (bylo snadno najít cestu // snadno našel cestu …), ovšem u obou těchto slov existuje také tvar na -e (lehce, snadně), jehož lze užít pouze ve funkci příslovečného určení“ (s. 17). Je snad jasné, že o slovech typu snadno mluvím pouze jako o adverbiích. — Vysvětlení tohoto omylu je nasnadě; v následujícím odstavci mé práce se mluví o tom, jak chápat příslovce ve větách typuje pěkně, hezky: „Ve smyslu sovětské teorie, o níž jsme mluvili výše, měli bychom v takových případech považovat tato predikativní příslovce za predikativa, pouze homonymní s příslovci na -e, -y. Toto pojetí nepovažujeme za správné …“ (s. 17). Trávníček vychází, jak je vidět, z první věty citovaného úseku, vytrhuje ji z její souvislosti a vůbec nepřihlíží k tomu, že mé stanovisko k tomuto pojetí je zcela zamítavé.

Pokud jde o zakončení -o jako o normální příznak predikativa, výslovně ve svém článku podotýkám, že jeho platnost je omezena na případy, kdy proti sobě stojí adverbium na -e a predikativum na -o, tedy kdy jde o úplnou dvojici (chladně — chladno a pod.).

Ad 8. V tomto bodě se akad. Trávníček zabývá mým názorem na slovnědruhovou povahu slov jako jisto, patrno, zřejmo ve větách typu je jisto, že … Tento bod jeho kritiky považuji za velmi závažný a rád přiznávám jeho oprávnění. Řešení, které jsem podal, neuspokojuje dnes ani mne; bude třeba uvážit, zda i tato slova není možno považovat za zvláštní typ predikativ. Tato otázka souvisí těsně s otázkou větné povahy souvětí typu je jisto, že …; považuji za velmi pravděpodobný výklad akad. Trávníčka v MlSpČ. II (s. 14) — odlišný od tradičního pojetí —, podle něhož je toto souvětí třeba považovat za větu jednočlennou. Při podrobnějším zkoumání povahy slov typu jisto bude také jistě třeba přesněji vymezit jejich poměr (i poměr některých predikativ modálních) k jmennému tvaru adjektiva.

Přesto se i nadále domnívám, že nebude možno opominout jako kriterium pro odlišení různých významových typů predikativ schopnost spojovat se s infinitivem. Není správné, tvrdí-li akad. Trávníček, že považuji tento rys za vlastnost predikativa vůbec — na př. predikativa označující stav vnějšího prostředí se s infinitivem nikdy nepojí, ale pojí se s ním predikativa modální nebo predikativa subjektivního hodnocení děje (lze pracovat, je radost se dívat).

Ad 9. O námitkách akad. Trávníčka proti výkladu výrazů (jsem) s to, vstavu, štond, ve psí, na huntě, (je) nasnadě jako predikativ mohu říci pouze to, co jsem řekl již výše v jiné souvislosti: je velmi sporné, že tato slova vyjadřují okolnosti, je tedy i pochybné označovat je za adverbia i v pojetí akad. Trávníčka, nejen v pojetí mém.

Ad 11. Akad. Trávníček mi vytýká, že při zařazování jmenných adjektiv typu práv, mocen mezi predikativa používám kriteria významové odlišnosti od adjektiva složeného (na př. slovo práv má zcela jiný význam než pravý), tedy měřítka zcela jiného než v případech předešlých. Domnívám se, že tento postup jako nedůslednost označit nelze. Významové kriterium zde pouze pomáhá rozhodnout, zda jmenný tvar souvisí s příslušným složeným tvarem adjektiva, zda s ním tvoří jednu lexikální jednotku, ale [167]samo neříká nic o slovnědruhové povaze jmenného tvaru; je totiž obecným jevem, že tvary jednoho a téhož slova se liší gramatickým, nikoli lexikálním významem (na př. tvary dělám, dělán, dělej, dělaje vyjadřují touž činnost, tvary zdravý, zdráv touž kvalitu atd.). Teprve když významovou analysou zjistíme, že jde o slovo jedno (veselý - vesel) nebo o slova dvě (pravý - práv), můžeme uvažovat o jejich povaze slovnědruhové.

Přes to přese všechno považuji však i já svůj dřívější názor na jmenná adjektiva v kategorii predikativ za sporný. Jmenná adjektiva typu práv mají sice nakonec jen ty formální prostředky kongruence, které má i sloveso (typické predikativní slovo — na př. je práv, práva — dělal, dělala), avšak jejich významová i formální souvislost s adjektivem je zcela zřetelná. Kromě toho je v češtině počet jmenných adjektiv, která nemají složený tvar, jen nepatrný (lze říci na př. člověk mocný dvou jazyků), takže je lze považovat za anomálie.

Ad 10, 12. Akad. Trávníček je toho názoru, že původní substantiva typu hanba, zima, třeba ztratila sice ve větách jako bylo mu hanba (zima), je třeba pracovat svou povahu substantivní, ale nestala se predikativy, nýbrž adverbialisovala se. O adverbialisaci však lze mluvit pouze tehdy, je-li jisté, že slova vzniklá procesem jsou skutečně adverbia. Adverbialisace je pouze jedním typem procesu, při němž tvar jistého ohebného slova ustrnuje a ztrácí svou asociační souvislost s tvary ostatními; a tímto procesem mohou vznikat nejen adverbia, nýbrž i jiné neohebné slovní druhy, na př. předložky (místo, stran, podél, kromě, prostřed), citoslovce (pozor, hle, hrome) a j. Předložky typu podél sice svědčí o tom, že původním významem ustrnulého tvaru byl často význam adverbiální, avšak také ukazují, že slovnědruhový vývoj těchto slov se adverbialisací neskončil. A podobně tomu bylo u mnoha dnešních predikativ: na př. slovo najevě, kterého se dnes užívá téměř výlučně jako sponového predikátu dvojčlenné věty, je v starší češtině doloženo ve funkci adverbiální (určuje jako okolnost plnovýznamné sloveso), srov. na př. doklad z Veleslavína, uvedený u Jungmanna: (rozkoší) svobodno na jevě užívati. Vedle adverbialisace bylo by tedy možno podle mého mínění mluvit i o „predikativisaci“ (třebaže se tohoto termínu neužívá); tento pojem by zahrnoval takové procesy, při nichž změnou slovnědruhové povahy slova nebo slovního tvaru vzniká predikativum.

Nelze tedy pracovat s pojmy „adverbialisace“ a pod. apriorně, tak, že si neověříme napřed syntaktickou analysou, zda výsledkem tohoto procesu je skutečně adverbium, zařazující se svým syntaktickým rázem plně do tohoto slovního druhu.

Akad. Trávníček mluví v této části i na jiných místech své kritiky o predikativu jako o novém slovním druhu. To je správné jen potud, pokud máme na mysli predikativum jako součást gramatické teorie. O predikativu jako součásti jazykového systému však plně platí tyto věty z kritiky akad. Trávníčka: „Vznik nového druhu je zajisté pronikavá změna strukturní, která má jako každá změna jedné kvality v druhou hluboké kořeny ve vývojových obdobích starších. Nelze ji plně a správně postihnout jen z dnešního jazyka.“ V sovětské diskusi o kategorii stavu (v časopise Voprosy jazykoznanija 1955) byla otištěna stať, která velmi podnětně odhaluje dávné kořeny tohoto slovního druhu v indoevropských jazycích a zejména v ruštině a je pobídkou k podrobnému vývojovému zkoumání tohoto slovního druhu i v češtině.[15] Stejně i na staročeském jazykovém materiálu lze ukázat, že predikativum není v nové češtině kategorie nová, nýbrž že má své hluboké kořeny v minulosti.

Již v staré češtině existovala skupina slov, jež je třeba vzhledem k jejich syntaktické funkci (byla omezena na funkci sponového predikátu v jednočlenné větě) považovat [168]za predikativa. Do této skupiny patřila na př. slova lzě, nelzě, léň, žěl, túha a pod. Uvedu několik dokladů těchto staročeských predikativ, většinou z památek 14. a 15. stol.[16]

lzě, nelzě: čbánu lzě mluviti nebieše (Hrad.); přišla chvíle taká, že nem jest nelzě nikame ot tebe v země neznámé, v nichž sě nelzě bude skrýti (AlxBM.); odchylně od nové češtiny se sponovým slovesem: co se lékaři zdálo nelze (Sal.);

léň: nýnie-li tě léň slyšeti, a ti budu vyprávěti (AlxV.); preč jest ta, jiežto slúžiti nebylo mě léň (Tkadl.); tito veršové dřieve řečeni sú, ale nebuď nám léň je druhé opětovati, poněvadž nebylo léň duchu svatému je druhé položiti (Hus);

žěl: avšak jí žel bylo řečí posměšných (Ct. Tovačovský); žel mi jest, že ste tak ráno přišli (Dal.);

túha: poď ke mně, nebť mě jest túha DalJ.; všěch jich úst nebylo túha řkúc: ach, noci, … (Vít.).

Podobně se chovala i jiná staročeská predikativa, na př. hněv, strach, teskno a pod.

Vidíme tedy, že o kategorii predikativa lze mluvit již v staré češtině, že to tedy není kategorie nová; a také je již z těchto několika příkladů zřejmo, že byly v staré češtině proti češtině nové některé odchylky, na př. ve vazbě predikativ. Je tedy úkolem české historické mluvnice stanovit rozsah této kategorie v staré češtině a popsat proces jejího vzniku a vývoje.

Tolik k jednotlivým bodům Trávníčkovy kritiky.

Na závěr své odpovědi chtěl bych stručně shrnout, jaký význam přičítám kritice akad. Trávníčka jednak pro svou práci, jednak pro řešení otázky slovních druhů vůbec.

Význam kritiky akad. Trávníčka pro mou práci vidím v tom, že mě upozornila na dílčí nedostatky mého pojetí, jichž se budu musit vyvarovat v definitivním zpracování české slovnědruhové problematiky. Kritika akad. Trávníčka rovněž zdůraznila požadavek, o jehož správnosti jsem plně přesvědčen, aby se otázka slovních druhů neomezovala jen na zkoumání současného jazyka, nýbrž aby byla zkoumána i historicky (samozřejmým východiskem této historické práce bude ovšem muset být důkladné prozkoumání slovnědruhových vztahů a funkcí v jednotlivých obdobích vývoje jazyka).

Nemyslím, že kritika akad. Trávníčka dokázala nemožnost syntaktického pohledu na klasifikaci slovních druhů. Pokus akad. Trávníčka pojmově definovat adverbium jako výraz okolnosti — pokus, jejž nepovažuji za zcela úspěšný — utvrdil mě v názoru, že základní (primární) syntaktická funkce v pojetí Kuryłowiczově je jako základna pro klasifikaci slovních druhů vhodná a dává jazykovědě do rukou kriteria mnohem přesnější, než byla kriteria dosavadní.

Naše diskuse o predikativech, těsně souvisící s obdobnou diskusí v jazykovědě sovětské, ukazuje tuším zcela jasně, jak potřebné je teoretické propracování různých základních mluvnických otázek, počítaje v to i otázku slovních druhů. Domnívám se, že pouze teorie, která bude přihlížet ke specifičnosti a funkcím slovních druhů jako kategorie také gramatické, nikoli jen lexikální, umožní podat věrný, neskreslený obraz soustavy slovních druhů v jednotlivých obdobích jazyka a správně pochopit jejich vývoj. Tento úkol jistě nemůže být splněn jednotlivcem, nýbrž je to úkol celé naší jazykovědy, opírající se o důsledné marxistické pojetí jazyka. A domnívám se, že si problematika slovních druhů, tak dlouho u nás opomíjená, takové obecné pozornosti zaslouží.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 3, pp. 160-168

Previous Oldřich Králík: Nad novým překladem ze Słowackého

Next Ivan Poldauf: Ještě k „prostě vidovým předponám“ v češtině