K substantivisaci adjektiv v češtině, zvláště v starším období spisovného jazyka

Eva Tlustá

[Articles]

(pdf)

Субстантивация прилагательных в чешском, в особенности в ранний период развития литературного языка / La substantivisation des adjectifs en tchèque, surtout au stade ancien du langage littéraire

V tomto článku se pokouším naznačit problematiku, kterou poskytuje zpodstatňování adjektiv v češtině; snažím se zpodstatnělá adjektiva utřídit a vyložit jejich vznik a podstatu. Zabývám se zvláště jazykovým materiálem ze staršího období spisovné češtiny.

I. Studujeme-li podrobněji slovní druhy, můžeme pozorovat, že hranice, které je navzájem odlišují, nejsou nikterak pevné, naopak, jsou mnohdy plynulé, vágní. Jeden slovní druh může být zaměněn jiným, slova, která již ve slovní zásobě jazyka existují jako určitá slovně druhová kategorie, mohou vystupovat ve funkci jiného slovního druhu. Tento proces označujeme jako konversi[1] slovních druhů. Konversí rozumíme tedy přechod jednoho slovního druhu k jinému.

II. Zpodstatňování adjektiv je tedy jen jedním z případů konverse slovních druhů. Substantivisované adjektivum je takový slovní útvar, který má sice tvarovou podobu adjektiva, ale významově a syntakticky má platnost substantiva. Jako substantivum pak bývá blíže určeno přívlastkem adjektivním (dobrý známý). Substantivisace adjektiv je v češtině jedním ze vzácných případů konverse slovních druhů.[2] Tvarové rozlišení [159]slovního druhu se ztrácí a o zařazení k slovnímu druhu rozhoduje složka syntaktická a sémantická. V češtině (a vůbec v slovanských jazycích), kde je morfologie velmi rozvinuta, je to jev zvláštní (na př. proti angličtině).

III. Při rozboru sebraného jazykového materiálu, a to jak novočeského, tak i staročeského, jsme pozorovali, že substantivisované adjektivum se uplatňuje jako pojmenování v určitých významových okruzích.[3] Především však je nutno si uvědomit, že význam substantivisovaného adjektiva je mnohem užší než význam prostého adjektiva; substantivisované adjektivum označuje určitý předmět nebo osobu, charakterisované jistou vlastností, t. j. obecná vlastnost vyjádřená adjektivem se vztahuje pouze na jednotlivý předmět nebo osobu[4] (na př. zlatý, obžalovaný, vedoucí atd.).

1. Zpodstatnělá adjektiva označují především osoby a jejich vlastnosti (hluchoněmý, slepý, nemocný). Jsou hojná hlavně v oblasti názvů podle činnosti (porybný, ponocný, hostinský, pracující, studující, poddaný, staré poddací, strážný) a právních (obžalovaný, odsouzený, staré pohnaný atd.). Tento typ tvoření nových pojmenování je produktivní, na př. za války v koncentračních táborech vznikla řada takovýchto slov, v. doklady z Frýdovy Krabice živých: Písař ať píše, ale štubový ať vaří, uklízí … — Pan blokový je k nám moc hodný …

Obdobné případy se vyskytují také v ruštině; šlo zde jistě rovněž o působení němčiny. — Pokud jde o gramatický rod, podržují si většinou možnost přechylování, t. j. mají podoby mužské i ženské (hostinská, obžalovaná). Tam však, kde na přirozeném rodě osoby nezáleží, kde jde o obecnou představu nositele vlastnosti, přechýlení ovšem nebývá a mužský rod jména má svůj obecný význam neutrálnosti přirozeného rodu, na př. chytrému napověz, hloupému dolož.

2. Substantivisovaných adjektiv, která jsou pouze v ženském rodě, je v češtině daleko méně než na př. v ruštině.[5] V češtině jsou to většinou jména dějová, jako podívaná, dovolená, házená. Se synchronického hlediska však musíme rozlišovat typy, u kterých lze mluvit ještě dnes o zpodstatnění adjektiva (kopaná, házená) a výrazy příslovečné (na shledanou, s nepořízenou, na pamětnou atd.), v nichž zpodstatnělá příd. jména již dnes nežijí jako samostatná pojmenování (neužíváme dnes samostatně substantivisovaných výrazů jako shledaná ve významu shledání ani nepořízená, pamětná atd., nýbrž nahrazujeme je verbálními substantivy). Tyto typy se udržely jen v ustálených rčeních. Skupina typu házená je produktivní a patří sem především názvy z oblasti sportovní (odbíjená, košíková atd.). K zpodstatnělým adjektivům rodu ženského náleží však i jména osob jako komorná, služebná atd. (srov. mužské derivační ekvivalenty komorník, služebník).

3. Z neuter sem patří případy jako zpropitné, předplatné, mostné, vodné atd. pro označení placení, poplatků. Substantivisovanými adjektivy jsou od původu také typy dobro, zlo, které označují absolutně trvalou vlastnost; v nové češtině již docela splynuly se substantivy vzoru „město“, na jejich adjektivní původ však ukazuje starší čeština (zhruba až do obrození), kde se vyskytují zásadně ve tvaru složeném (v. doklady). Ve formě složené se v novém jazyce ještě udržely některé zbytky v ustálených spojeních, na př. přejeme vše dobré atd.

[160]IV. Zpodstatňování adjektiv chápeme jako proces, a to proces stupňovitý, jehož jednotlivé stupně se vzájemně stýkají a prolínají, takže nelze mezi nimi vést přesnou hranici. Pokusíme se zde naznačit, jak se na základě rozboru materiálu jeví tento proces v češtině.

1. Jeden z prvních předpokladů pro zpodstatnění adjektiva je elipsa příslušného substantiva. Podstatné jméno, s nímž je adjektivum atributivně spojeno, se nevyjádří, poněvadž se rozumí z kontextu [na př. plzeňské (pivo), mělnické (víno); milý, věrný (člověk)]: … neb milý Pán Buoh dává věrným svým také i zde prospěch … Hus, Listy. — … a popúzie pracovitých, aby statečně … pracovali … Hus, Post. Postupné osamostatňování adjektiva vidíme v tom, že šlo o spojení, kde tíha významu spočívala na adjektivu a substantivum mělo význam slabší, obecný (člověk, věc) a mohlo se tudíž vynechat.

Při podrobnějším rozboru můžeme pozorovat, že si tyto typy podržují stále některé vlastnosti adjektiv, a to nejen morfologické, na př. stupňování (Najmilejší, slyše žádost vaší …, Hus, Listy), ale i syntaktické (nemocný bývá blíže určeno adverbiem: těžce nemocný). S těmito vlastnostmi se setkáváme i u případů, které jsou už dále než na stupni pouhé elipsy (v. nemocný).

Některé případy inklinují k tomu, aby přešly k substantivům i morfologicky, t. j. aby se staly derivovanými substantivy, na př. slepec, bohatec, chuďas atd. Příklady ze staré češtiny:

Ale již co prosíciemu slepci sě stalo …, Hus, Post.,

A takoví hřiešníci mají druhé místo v pekle …, Rokycana, Post.,

Bohatec hodovný mluvil jest s Abrahamem …, Jakoubek, Apokalyp.

Ovšem je nutno hodnotit je také s hlediska stylistického.

To, že v češtině je derivace velmi produktivní a typická, ukazují novočeské případy jako sodovka, minerálka, dvouletka, pětiletka atd., jejichž východiskem je souslovné pojmenování (sodová voda, minerální voda, dvouletý plán, pětiletý plán), které se však nezjednodušují vypuštěním substantiva a osamostatněním adjektiva, ale adjektivum se mění v substantivum i morfologicky. Podobný jev máme i v obecné češtině, kde se mohou morfologicky změnit adjektiva označující na př. názvy ulic nebo náměstí (Břehová ulice — Břehovka, Václavské náměstí — Václavák) nebo vlastní jména ženská (Nováková — Novačka).

2. Dále máme zpodstatnělá adjektiva, u kterých si již vypuštěné substantivum neuvědomujeme nebo kde si dokonce již nejsme vědomi toho, s kterým substantivem bylo zpodstatnělé adjektivum původně spojeno. To jsou případy jako hajný, ponocný, lesní …, neutra předplatné, školné, zast. mýtné, tržné (pův. placení), feminina služebná, bytná, dále kopaná, odbíjená (pův. hra, dnes již nová slova tvořená podle daného schematu).

3. Konečně máme i případy, kdy musíme předpokládat, že přechod adjektiva k substantivu nastal zcela spontánně, t. j. že to nebyl ani postupný vývoj z jiných stupňů konverse, ani že by se někdy pociťovalo potlačování substantiva. Sem patří deverbativa jako průvodčí, rozhodčí, výběrčí (pokud tu ovšem nejde o původní tvoření substantivní), dále zpodstatnělá participia jako přísedící, studující atd., která vznikla analogicky podle těch typů, které mají nebo měly někdy i platnost adjektiva.

V. Nyní se pokusíme ukázat, jak se substantivisace adjektiv a její určité typy uplatňují v starším období spisovné češtiny. Přitom bereme zřetel na působení složky stylistické, dané žánrem příslušných textů, z nichž jsme čerpali materiál.[6] Proto jsme se [161]přidrželi textů žánrově vyhraněných a v tomto smyslu stejných, ačkoli jsou od různých autorů, a snažíme se také naznačit, jak se jednotliví autoři v tomto směru shodují nebo odlišují.

V starším období spisovné češtiny lze pozorovat hojně případů substantivisace eliptické, zvláště u Husa, Jakoubka ze Stříbra a Rokycany. To je vcelku dáno teologickým rázem textů, kde jde většinou o vyjádření lidských vlastností, ať již ve smyslu etickém (spravedlivý, dobrý, zbožný) nebo sociálním (chudý, bohatý).

… aby tím způsobem zlost Antikristova se odkryla, aby se jí zbožní mohli varovati. (Hus, Listy)

… i vyvolení byli by uvedeni v blud; ale budú dnové utráceni pro vyvolené … (Tamt.)

… aby zlým na súdu ukázal, že spravedlivě budú zatraceni. (Hus, Post.)

… protož položil jsem zlatohlav, že na nich na bohatých zde vídáme. (Tamt.)

… často od boha jest hřiech odpuštěn, však hřiešný ten z pokory má jíti … (Tamt.)

… slepému, jenž osviecen měl býti … (Tamt.)

… a Ježíš milosrdný a kajících milovník žádal jest … (Tamt.)

… že nenie poslán od boha, aby uzdravoval nemocné … (Tamt.)

… aby dal příklad svým budúcím, kdy mají … ujíti … (Tamt.)

 

Nebo jeho věrní když k tomu přijdú … (Jakoubek, Apokal.)

… a potěšuje kajících, aby, když hynú zlí, nezúfali sobě dobří. (Tamt.)

Tiť sú praví bratří, když nynie nuzným skutky milosrdné ukazují. (Tamt.)

… najprvé pečuje uzdraviti nemocného žaludek … (Tamt.)

Ale druhá předvěděných a zatracencuov v pekle dotýká se etc. (Tamt.)

Nebo bohatí ne pro sebe, ale pro cizí zamykají poklady. (Tamt.)

… skrze mne králové kralují … a mocní činí spravedlnost. (Tamt.)

 

… aby mne neopúštěl v den zármutku mého a v čas pyšných bez pomoci … (Rokycana, Post.)

I jakož sem řekl, že hřiešní stanau na zemi … (Tamt.)

Ale volení boží a spravedliví, tiť stanau … (Tamt.)

… více na lásce svaté a boží a na milosrdenství všem kajícím k spasení záleží … (Tamt.)

… nejednau nemocnému zachce se vody … (Tamt.)

Budau zlí svázáni v snopy … (Tamt.)

… a bojovati bude … proti nemúdrým … (Tamt.)

Dále máme případy z oblasti názvů podle činnosti nebo sociální příslušnosti:

Tu věz, že vinice té Kristovy strážní a dělníci najpilnější mají býti kněžie … (Hus, Post.)

… že ač co přikáže vyšší, jako biskup nebo papež, zlého, ještě má poslúchati nižší. (Tamt.)

… aby … své poddané v poslušenstvie vedli … (Tamt.)

… v ty sieti lapají i světští i duchovní … (Tamt.)

 

Neb sú světští proti duchovním … (Jak., Apokal.)

… že nepečuje poddaných k dobrému vésti … (Tamt.)

… postavil sem tě strážným, aby oznamoval lidu mému … (Tamt.)

Tito páni, ješto svých podaciech netbají … (Rok., Post.)

 

Neutra jsou jedině ve tvaru složeném:

… poněvadž živosť těla jest menšie dobré než živosť … duše … (Hus, Post.)

Když tresce ze zlého a chválí v dobrém … (Jak., Apokal.)

… aby nebyl nikdy na překážku k dobrému … (Rok., Post.)

Velký rozsah eliptické substantivisace u Husa je do značné míry způsoben vlivem latiny. Jazyk náboženské literatury Husovy doby čerpal převážně z latiny (méně [162]z němčiny), která jej ovlivňovala nejen po stránce lexikální, ale i po stránce syntaktické. Hus i Jakoubek a Rokycana byli ve svých pracích teologických odkázáni na latinské předlohy a sami pak psali mnohé náboženské spisy latinsky. Vliv latiny na náboženský jazyk tohoto období je silně patrný. Přímý vliv latiny můžeme nejsnáze pozorovat tam, kde se cituje Písmo.

Obdobná situace jako u Husa je, jak již bylo naznačeno a jak vyplývá z příkladů, u Jakoubka i Rokycany, ačkoli celkovou úrovní stylistickou se oba liší: Jakoubek má sloh jednoduchý, stručný, místy až zkratkovitý, kdežto Rokycana má věty s bohatě vypracovanou stavbou. Jde o text stejného rázu, oba autoři mají — stejně jako Hus — universitní vzdělání, jehož základem je latina.

Od těchto autorů se ve zkoumaném oboru značně odlišuje Chelčický. U něho je substantivisovaných adjektiv daleko méně, zvl. případů eliptických. Chelčický je nahrazuje substantivy odvozenými nebo atributivním spojením adj. + subst.:

… i pro všecky budúcí lidi … (Chelč., Post.)

… jest vážnější člověk hřiešný nežli buoh … (Tamt.)

… pomoc i přímluvu za hřiešné lidi … (Tamt.)

Též v mocných lidech tohoto světa … (Tamt.)

… k naději a radosti věrných lidí … (Tamt.)

Protož odsúdí všechny lidi pyšné … (Tamt.)

… kto sě chce lidem světským líbiti … (Tamt.)

… že sě někdy pilně táží na dobré věci … (Tamt.)

… i v nynějším lidu pokrytém, ješto miluje svět … (Tamt.) — proti tomu:

… neb již pokrytci bohatí … (Tamt.)

Kterýž by hřiešník chtěl … (Tamt.)

Jako onen bohatec, kterýž … (Tamt.)

To si vysvětlujeme tím, že Chelčického vyjadřování je vůbec mnohem konkrétnější a že také u něho nelze vidět přímou oporu v latinských předlohách.[7]

Stranou stojí Štítný. Ač má stejné předpoklady (latinské vzdělání) jako Hus a Jakoubek i Rokycana, liší se jeho způsob vyjadřování. Co se týče jevu zde zkoumaného, vyskytuje se u Štítného ve velmi nepatrné míře. Částečně jej nahrazuje atributivním spojením nebo odvozeným substantivem, ovšem v daleko menší míře než Chelčický. Vcelku jde o zcela odlišný způsob vyjadřování, který souvisí s celkovým charakterem jazyka Štítného.[8]

Neutra typu dobro se u Chelčického i Štítného vyskytují samozřejmě ve složené podobě: … lenost, z níž pochází opuštěnie dobrého … (Chelč., Post.)

… vóle .. obrácená k malému a neplnému … dobrému. (Štít., Řeči)

Shrnutí: Pokud jde o substantivisaci adjektiv, lze v středověkém období spisovné češtiny tento jev pozorovat v určité vyhraněné podobě a s určitými rysy, i když nutno počítat s tím, že styl zde byl důležitým činitelem. Vidíme, že na př. některá adjektiva se už tehdy vyskytují jen v substantivisované formě (strážný), někde máme ještě přechod (poddaný, poddaní lidé), neutra jsou jedině ve formě složeného adjektiva (dobré, zlé). Z konkrétních rozmanitých dokladů u jednotlivých autorů možno pozorovat, že [163]různé případy substantivisovaných adjektiv byly více či méně gramatikalisovány, byly již více či méně pojaty do jazykového systému (jako kategorie), jiné byly teprve na přechodu. Těch případů bylo poměrně dost a teprve později se začaly upevňovat.

VI. Zvláštní zmínky zasluhuje také uplatnění substantivisovaných adjektiv v staré české literatuře právnické. Jak jsme se již zmínili, jsou zpodstatnělá adjektiva velmi oblíbena v oblasti právnických názvů, neboť jednak vyhovují snaze, aby jeden pojem byl vyjádřen jedním slovem, a jako jedno slovo (nikoliv sousloví) také umožňují další odvozování, jednak vyhovují svým popisným charakterem.

Právní termíny tvořené tímto způsobem máme už v Řádu práva zemského z 2. pol. 14. stol., kde se projevuje na tehdejší dobu vyspělá snaha o vypracování právně-administrativní terminologie.[*]

Tehdá řečník pohnaného má řieci… (Řád)

Kdyžby kto z dědin nebo z dluhu dědinného chtěl kterého duchovního, kněze nebo jeptišku, pohoniti … (Tamt.)

A pakliby nižší vyššieho … pohnal z hlavy … (Tamt.)

V daleko hojnější míře se vyskytují tyto případy v jazykově vyspělé právnické próze humanistické, na př. u Viktorina Kornela ze Všehrd. To souvisí také s celkovým vzestupem právnictví, kde řada pojmů získává už svůj přesný a pevný právní obsah:

Pakli se pohnaný obrání a proti pohánějíciemu práv zóstane, móž pohánějícieho … před menší súd pohnati. (Všehrd, Kn.)

… jiného nic nenie, než mezi prodávajíciem a kupujíciem o kúpi vedlé rovnosti svolenie. (Tamt.)

… neb jakož před smrtí zapisujícieho móže, tak po smrti jeho nemóže z desk vymazán býti. (Tamt.)

Aniž tu jaká zlá opatrnost otpierajíciemu platna móž býti … (Tamt.)

Póhončí neb komorník nemá býti lehký člověk ani na své cti nezachovalý … (Tamt.)

Protož nadarmo žalují přátelé …, když statek jeho dániem královským chybí jich; přijde ne na příbuzného … (Tamt.)

Obdobná situace je i v právnickém jazyce v moderní češtině:

V čele podniku stojí jediný vedoucí, který je osobně zodpověděn … Sám je podřízen vyššímu vedoucímu … (Neumann, Nový práv. řád v lid. dem.)

… kdy jde o převody mezi blízkými příbuznými … (Tamt.)

… jsou závody povinny zřizovat … závodní zařízení pro preventivní a léčebnou péči o své pracující. (Tamt.)

… též studující práv, jimž bude studium též podstatně ulehčeno. (Tamt.)

Zajímavé je, porovnáme-li se starším obdobím dobu obrozenskou. Když jsme rozebírali se stanoviska naší problematiky jazyk Jungmannův, viděli jsme, že nemá (a ani jiní autoři této doby) substantivisovaná adjektiva příliš v oblibě, nahrazuje je substantivy vytvořenými derivací, a to i tam, kde bychom dnes užili zpodstatnělého adjektiva:

Ale ti nešlechetníci … tím více dotírali … (O beáních akademických)

… kde bych neviděl přicházeti nezdárníků těch … (První rozmlouvání o jaz. čes.)

… tedy jsem vám zdál horlivěji rozmlouvati s tím poněmčilcem? (Druhé rozmlouvání o jaz. čes.)

… jako v bájkách pravice, ona své sestře levici nemotornic předhazovala … (Tamt.)

… cit krásy v nazirateli vzbuzují. (Slovesnost)

[164]Příčiny toho lze hledat v tom, že Jungmann i jeho současníci, zainteresováni i teoreticky na živé problematice tvoření nových slov, byli na jedné straně dobře poučeni o základních vývojových rysech češtiny, na druhé straně však projevovali vědomou snahu (mnohdy až puristickou) vzdálit se od německých vzorů. Proto Jungmann dává raději přednost tvaru odvozenému, aby se odlišil od němčiny. To je dobře patrno na př. v jeho Slovesnosti, kde podává přehled českého názvosloví z oboru literární vědy a estetiky a uvádí na mnohých místech vedle českého termínu i německou předlohu (na př. zanímatelnost — das Interessante).

VII. Závěr. Při zkoumání, jak se konverse adjektiv v substantiva uplatňuje v starším vývojovém období spisovné češtiny, jsme si všímali působení složky stylistické, dané do značné míry vlivem jiného jazyka. Vliv cizího jazyka lze v jednotlivých případech skutečně prokázat a není pochyby o tom, že mohl do jisté míry zvýšit počet a frekvenci substantivisovaných adjektiv v češtině, jeho působení se však omezuje pouze na počet a frekvenci. Důležité však je to, že v češtině tato substantivisace vůbec může nastat a že skutečně nastává, a to z těchto vnitřních příčin: Je-li atributivní spojení adjektiva a substantiva takové, že významové jádro je obsaženo v adjektivu, může nastat zkrácení tohoto spojení: substantivum se vynechá a jeho syntaktickou funkci přejímá adjektivum. Tím zároveň převezme adjektivum od substantiva i jeho význam. Adjektivum, i když si uchovává své morfologické příznaky, je po stránce syntaktické a sémantické rovné substantivu, a může je tedy plně nahradit. Jak již bylo uvedeno, není tento proces přechodu vždy na stejném stupni: někdy jde o substantivisaci jen částečnou, uplatňující se v konkrétní větné situaci, ale jinak není adjektivu dána taková syntaktická a sémantická samostatnost, aby se mohlo stát substantivem úplně; to jsou případy přechodné. Nejvýraznějším typem substantivisace jsou pak ty případy, kdy již vůbec nepřihlížíme k morfologickým znakům adjektiva (hajný).

O konversi slovního druhu rozhodují tedy důvody syntaktické a sémantické. Slovní druh je určen syntakticko-sémanticky na jedné straně a morfologicky na straně druhé. Složka první je důležitější, převládá, jak je patrno z jazyků, kde je vlastně pro rozlišení slovního druhu jediným kriteriem (na př. v angličtině), ale plně postačuje. Je však důležitá i v jazyce s rozvitou morfologií, jako je čeština, kde — jak jsme viděli — rovněž existuje možnost konverse adjektiva v substantivum.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 3, pp. 158-164

Previous Emanuel Michálek: K českým překladům Karlova zákoníku

Next Ludmila Švestková: K otázce přízvuku na předposlední slabice v nářečí na Volyňsku