Monografie o ostravské hornické mluvě

Mojmír Hájek

[Discussion]

(pdf)

Монография о языке остравских горняков / Monographie sur le parler des mineurs d’Ostrava

Studie Václava Křístka Ostravská hornická mluva (Praha, Státní ped. nakladatelství, 1956, s. 198) je u nás studií průkopnickou; je novým typem jazykové monografie z oblasti společenských nářečí, a to z prostředí hornického. Už samou volbou thematu, jeho oblastní konkretisací na Ostravsko, konečně šíří svého jazykového pojetí vyčerpává u nás vlastně po prvé celý soubor zvolené thematiky. Výkladem o slovní zásobě horníků Ostravska, srovnávané se základním fondem slovním jazyka národního i s jeho proměnnou složkou, razí tak na tomto úseku naší dialektologie postup novátorský. Je přirozené, že tento postup nemohl být v monografii proveden úplně ani pro ostravsko-karvínskou oblast samu, ani nemohl být konfrontován jinak než letmo s předpokládanými analogickými vývojovými tendencemi v uhelných revírech jiných (pro chybějící zatím materiál dokladový), ale i v této konfrontaci je Křístkova práce podnětná pro naše příští řešení takovýchto úkolů.

Vlastnímu Křístkovu pracovnímu a thematickému rozčlenění celé monografie nutno přiznat nepochybně dvojí přednost: jazykovědnou erudici, s níž autor k své látce přistupoval, a osobní znalost hornického pracovního prostředí. Tuto znalost ještě zvýšil aktivní účastí na prázdninových brigádách v ostravsko-karvínských dolech po r. 1948. Tím byla jeho práce jistě usnadněna.

V I. kapitole určuje autor poměr ostravské hornické mluvy k místním nářečím i k jazyku spisovnému. Konfrontuje své použití termínu hornické mluvy s jeho dnešním pojetím, hlavně v poměru k tzv. nářečím vrstvovým. Mluvou rozumí „dorozumívací prostředek jistých společenských skupin, prostředek, vyznačující se hlavně tím, že nemá svou vlastní mluvnickou stavbu ani základní slovní fond“ (s. 4). Tento Křístkův výměr tedy předpokládá existenci specifických výrazových a frazeologických prostředků lexikálních, spojených nejčastěji s výkonem jistého povolání. Mluva ostravských horníků je tedy mluvou profesionální. Jejím podkladem je národní jazyk český, zastoupený tu konkrétně dialektickou variantou, laštinou (v oblasti ostravského jádra a jeho úseků přilehlých) a tzv. nářečími slezsko-polskými polského typu (v oblasti východní — v Karviné a v širokém okruhu kolem ní). Křístkovu pozornost tu upoutává hlavně proměnná složka hornické mluvy, pro niž zjišťuje dvojí pramen: a) výrazivo profesionální (pracovní) jako odraz pracovního prostředí bezprostřední[61]ho, tj. vlastního výkonu hornického povolání; b) výrazivo sociální, tj. slova a obraty obrážející nové specifické podmínky hornického života, vyznačující jeho životní způsob (hmotný i kulturní) a kontrastující v jistém smyslu se způsobem života místního vesnického obyvatelstva na Ostravsku.

Takto vymezené pojetí hornické mluvy určuje i další autorův pracovní postup: vývojově historický zřetel při zpracování dané problematiky a vytyčení základních oblastí, v nichž svůj výzkum realisoval. Jde o centrální oblast ostravskou a o oblasti okrajové, severozápadní a východní. Křístek přesněji vymezuje jejich geografický rozsah výčtem jam zahrnutých do jednotlivých oblastí (vítáno je jistě uvádění původních i nynějších názvů). (Mimochodem řečeno, kryje se jeho rozdělení v hrubých rysech s výsledky mých starších šetření sociologických o životě horníků v oblasti ostravsko-karvínských dolů [OKD], prováděných v letech 1946—1948. Už tato skutečnost ukazuje na těsnější spojitost jazykové problematiky hornické s problematikou celého širšího společenského kontextu Ostravska.) Jazykový výzkum realisoval Křístek asi metodou vzorků a přímého interviewu s místními znalci, jak lze usoudit z jeho doslovu ke knize na s. 181—182. Škoda jen, že svůj metodický postup Křístek ve své práci podrobněji nepopsal. Přece nelze nechávat trvale stranou nepopíratelnou skutečnost, že jazykový výzkum představuje významnou složku základního sociálního výzkumu vůbec.

Dále přechází Křístek přes kritické zhodnocení dosavadní odborné práce o problematice hornické mluvy[1] k otázce počátků ostravské hornické mluvy. Této historické perspektivě je věnována kapitola II, v níž autor uvádí se zdarem vznik ostravské hornické mluvy v těsný genetický vztah k vývoji uhelné těžby na Ostravsku, k migračním přesunům i pohybům společenským, které v souvislosti s růstem těžby a jejího technického zdokonalování — hlavně v průběhu 19. stol. — podstatně změnily společenské složení Ostravska a v odborných důsledcích pro hornickou práci i celý život horníků vytvářely základní podklad pro vznik, příští vývoj i dnešní stav ostravské hornické mluvy. Původní základnu tvoří tu asi místní zemědělské obyvatelstvo, které si prací v dolech odbývalo část své robotní povinnosti a teprve později přecházelo na šachty už jako stálí zaměstnanci. Příliv německých odborníků technických i sil administrativních, prudký rozvoj uhelné těžby v druhé polovině 19. stol. a v souvislosti s ním organisovaný nábor dělnictva především z Haliče a Malopolska, ale i z českého vnitrozemí, to jsou asi základní vlny naznačeného společenského pohybu. Bylo by jistě vhodné sledovat je v jazykových důsledcích až po přítomnost (pozdější příliv pracovních sil ze Slovenska, dnešní organisovaný nábor brigádníků z českých zemí atp.).

V kapitole III řeší Křístkova studie otázku zdrojů slovní zásoby ostravské hornické mluvy. V podstatě autor zjišťuje, že se v jejím růstu a utváření objevují stejné tendence jako v lexikálním rozvoji místních nářečí i jazyka spisovného. V ostravské hornické mluvě kolísá ovšem frekvence některých typů lexikálního rozvoje; tak poměrně málo dochází v hornické mluvě ke skládání slov či k použití slovní hybridisace. Jsou tu i značné rozdíly v časovém průběhu lexikálních změn. Tak v počátcích ostravské hornické mluvy je podnes patrný intensivní příliv odborné terminologie německé. Dnes sílí naopak aktivní podíl výraziva spisovného: kombajn, dopravník, grafikon cykličnosti, cykličnost atp. Křístek tvrdí, že se ostravský horník nestaral a často ještě nestará, zda slovo, kterého běžně užívá, „má či nemá německý základ, je či není slovo německé“. Takové zjištění platí v hornických oblastech jazykově téměř jednotných, např. na Rosicku-Oslavansku; jinde lze o takové úplné neutralisaci slov původem cizích pochybovat, zejména ve východní části Ostravska, kde jde i o polský jazykový podklad. V dané kapitole dovozuje autor [62]dále, že vlastním základem ostravské hornické mluvy je český národní jazyk; byl by zde snad stačil jen odkaz na tuto skutečnost a samu obšírnější srovnávací a kritickou interpretaci o českém jazyce jako vlastním podkladě ostravské hornické mluvy bylo by asi vhodnější zařadit až do kapitoly IV, kde by tyto vývody vystoupily ještě určitěji. Souhlasím ovšem s autorem v tom, že bylo nutné nejdříve probrat celou vlastní lexikální zásobu ostravskou, vysvětlit a vyložit věcné významy jednotlivých slov (v budoucnu snad i v podrobnějším souboru frazeologických vazeb a úsloví); tak ostatně Křístek postupuje.

Za důležitý přínos Křístkův v této kapitole pokládám konfrontaci ostravské hornické mluvy s českou hornickou terminologií starší; jeho rámcové srovnání ostravské terminologie s nejstarším historicky zaznamenaným jejím souborem, a to s Rejstříkem slov horničných v knize Jana Kořínka Staré paměti kutnohorské z r. 1675, je jistě významné. Pro další práci bude však třeba excerpovat tu soustavněji i archivní materiálie. V ostatních částech III. kapitoly, věcně i rozsahově rozlehlé, se sledují tyto problémy: slovotvorná stránka ostravské hornické mluvy, havířské metafory (zvláště obsáhle), podíl německé odborné hornické terminologie na slovní zásobě ostravské hornické mluvy i naznačená korelace podílu polské odborné terminologie k ní.

Za vlastní těžiště Křístkovy práce nutno právem pokládat kapitolu IV, věnovanou lexikálnímu soupisu i výkladu „nejdůležitějšího výraziva ostravské hornické mluvy“, nejen pro její obsáhlý materiál (na 700 slovních hesel, 25 specifických hornických vazeb), ale i pro celý její pracovní postup. Také rozsah této části (s. 44—141) to plně potvrzuje. — Technické a thematické uspořádání hornického výraziva Křístek sám specifikuje jako seřazení „ve věcných okruzích podle vnitřních souvislostí“. V podstatě s jeho postupem možno vyslovit souhlas, i když by se tu asi mohly požadovat dílčí úpravy. Snad by šlo více vyzvednout vlastní proces hornické práce samé a kolem něho soustředit lexikálně ostatní úseky hornické terminologie. Tak by ostřeji vystoupil zřetel sociálně funkční. Ostatně i takto v Křístkově postupu širší společenské souvislosti stále prorážejí. Je nespornou výhodou Křístkovy studie, že připojený abecední rejstřík hesel (s. 183—196) umožňuje orientaci ve věcném členění termínů.

„Nejdůležitější výrazivo“ je zde významově vymezeno i obvykle jazykově interpretováno (uvádí se frekvence a místa užívání, u přejatých termínů původ a doplňují se slova stejného významu). Snad by i tu prospělo u jednotlivých hesel další specifikování, zda jde o slova základního slovního fondu či o lexikální složku proměnnou. Protože je pak Křístkova studie synthesou výkladu odborného i popularisujícího, snad by bylo vhodné určovat původ spisovný či nářeční u hesel českého původu. Také situační a frazeologická dokumentace byla by asi užitečnější v širším měřítku, než je provedena, a údaje o frekvenci bylo by možno doplnit i frekvencí generační.

Svéráznost hornické mluvy, zahrnující především proměnnou složku lexikální zásoby, má i z hlediska teorie poznání (zvláštnosti existenciálních modů jednotlivých poznatkových okruhů skutečnosti) svou nepopíratelnou výhodu v tom, že ji lze doložit konkrétním materiálem. V něm přirozeně právě proto její diference (v poměru k jazyku spisovnému) vystoupí vždy ostřeji než tendence lexikálně shodné. Tato známá skutečnost rýsuje se i v Křístkově zpracování lexikálního bohatství ostravské hornické mluvy zcela znatelně. Přes tyto dílčí diskutovatelné připomínky soudím, že tato základní kapitola Křístkova je zdařilá i poskytuje trvalé východisko pro příští srovnávací práci v tomto pracovním úseku.

V. kapitola Křístkovy studie o ostravské hornické mluvě je věnována její emoční, expresivní složce. S tím nerozlučně souvisí situační, stále živě tryskající hornický humor, z něhož pochopitelně autora především zajímá složka jazyková. Je přirozené, že se v časovém odstupu od svého vzniku intensivní frekvencí slovní a frazeologickou původně citový přízvuk nově vzniklého pojmenování postupně vytrácí, až zmizí — případy jako źimny kovol, tfaružka atp. Horník se svým druhem na pracovišti rád osobitě žertuje; celkový situační podtext posouvá či aspoň tlumí pejorativnost užitých výrazů ať isolovaných, ať objevujících se v jiné souvislosti jazykového projevu. Je ovšem přirozené, že chlapská pracovní solidarita horníků na pracovišti vyžaduje, aby zase původce svérázného expresivního projevu snesl i stejně výraznou odpověď. [63]Křístkovy záznamy jsou tu početné i dokumentární, ať už charakterisují vznik podobného žertu (zrobi blazna, zrobi kjepa, srandu, grymasu atp.), ať už se týkají rozsahu zkušeností či povahových, pracovních i jiných vlastností: novocyjan, snopel, guvnivoł, usmrkaněc, utřidupski, ududaněc aj. V době, kdy stále usilujeme o zvýšení naší uhelné produkce, není jistě vhodná pracovní neobratnost či nesamostatnost horníka. Proto nepřekvapí bohatě rozvitá situační synonymika této expresivní řady, postihující tyto nežádoucí vlastnosti: bulaty, cypaty, nězgrabny, babrała, pidłaty, tytłok, mamatata aj. A Křístkova výkladová dokumentace přináší početné další výrazné doklady intensivní hornické expresivity, např. fysický růst člověka velkého vyznačují výrazy jako haštabiga, cahun, heligon, chudy, chudy jako sedym chudych, chudy jako śvirk, dłuhy jako tydźeň před vypłatu, dylus, gvjoźdźoř atd.; člověka malého postihují přezdívky jako gnotek, fajsel, male pivo atd. Horníci dovedou ocenit dobrého šprýmaře a vypracovali bohatě i pro něho situační charakteristiku výrazovou, označujíce ho těmito významovými odstíny: lata, vybiokno, migoł, miglanc, dźád, porhaz, podčep, hrumščok, gałgan, gipčok, stodjabelnik atd. V druhé části této řady lexikální význam pejorativní ztrácí svou vlastní původní funkci, přechází už v projev opačný, v přímé osobní uznání svého nositele.

Podobnou jazykovou situaci mám doloženu i z revíru rosicko-oslavanského, z její smíšené venkovskohornické oblasti (Neslovice). Celkem lze říci, že hornická expresivita se svým synonymním rozpracováním i v revíru rosicko-oslavanských dolů (ROD) projevuje tendence analogické. Její frekvence i různorodost je v okruhu ROD snad omezenější, její výraznost i pregnantnost se zdá účinnější a bezprostřednější — snad v souvislosti se zvýšenou obtížností pracovních podmínek hornické těžby v této oblasti vůbec.

V závěru této kapitoly upozorňuje Křístek na spojitost hornické expresivity s projevy hornické ústní slovesnosti (hlavně v písni a ve vyprávění) a uvádí i stav současného sběratelského úsilí o zachycení tohoto folkloru na Ostravsku. Plně uznává iniciativu i práci Slezského studijního ústavu v Opavě, a hlavně spolupracovníků jeho folkloristického časopisu Radostná země.

Křístek si klade otázku, proč hornické expresivity zřetelně na rozsahu ubývá. (Jde tu i o skutečnost známou i z revíru ROD.) Její míra i frekvence jsou zcela rozdílné na pracovišti (maximální) a v běžném osobním styku na povrchu (odlivová tendence). Křístek si však klade otázku tu zásadně, a třebaže nepřehlíží ostatní výkladové možnosti, uvádí po mém soudu sice správně, ale přece jen příliš jednostranně tuto ústupovou tendenci ve vztah, jinak jistě nepochybný, s novou společenskou skutečností po roce 1945, resp. 1948, kontrastující s tíživou sociální situací horníků v údobí kapitalismu.

Je jisté, že tato kapitola Křístkovy práce bude vítaným průvodním materiálem i metodickým východiskem pro příští srovnávací a jiné jazykovědné práce zaměřené na problematiku expresivnosti našich výrazových prostředků v rozmanitých úsecích společenského života. Je pravděpodobné, že právě tato kapitola podnítí i širší čtenářský zájem, který povede i k poznání jazykové problematiky hornické vůbec. Proto je dobré, že právě tento thematický okruh zpracoval Křístek s mírou i taktem odpovídajícím jeho věcnému i vědeckému významu.

V kapitole VI shrnuje Křístek výsledky svých šetření o poměru ostravské hornické mluvy k mluvě horníků polských, zejména v hornoslezských uhelných revírech. V jejím závěru zjišťuje maximální shodu, vyplývající z nepopíratelného faktu dvou velmi blízkých a příbuzných jazyků slovanských. (V uváděném srovnávacím materiálu Křístek konstatuje jen asi 10 % termínů odlišných a asi 90 % shod v příslušných výrazech odborné hornické mluvy). Tato jazyková příbuznost je stupňována ještě tím, že podkladem hornické mluvy obojího typu (ostravského i polského) jsou místní dialekty, které po dlouhou dobu vzájemně na sebe působily a podnes působí. Dále některá nářeční slova v obou typech hornické mluvy mají stejné východisko, cizí základ německý. Křístkovi se zdá, že odtud plyne poměrně málo faktů vzájemného přejetí a že se ještě v menší míře projevuje i rozlišující tendence těchto termínů. I když ve shodě s odborným dialektologickým bádáním naším (Kellnera, Běliče) vyplývá, že „mezi mluvou ostravských horníků a mluvou horníků hornoslezských nejsou nápadné hranice, [64]že jsou zde velmi plynulé přechody“, právem v úvodním předpokladu celou otázku tohoto vzájemného vztahu obou jazykových typů označuje za „složitou“. Proto se domnívám, že vývojové výhledy Křístkových závěrů mají zatím hypothetickou platnost. Soudím tak podle svých starších sociologických šetření v jiných úsecích společenského života v oblasti OKD, kde právě horníci na šetření jazykové stránky byli zvláště citliví. Snad Křístkovy závěry jsou určeny i technikou pracovního postupu, při níž mu byl podkladem srovnávacího vztahu k polštině právě jazykový materiál excerpovaný z děl současného spisovatele polského Gustava Morcinka. Tento postup byl u Křístkovy práce pochopitelný. Metodicky však nelze přehlížet, že funkční užití hornické mluvy v slovesně uměleckých projevech Morcinkových může být přece jen jiné, než by ukázal přímý výzkum těchto jazykových fakt na konkrétních pracovištích. Ostatně autor to částečně sám připouští. Je to ve shodě s výsledky mých starších šetření v této oblasti po r. 1946. U horníků samých nekryje se, hlavně v oblasti Karvínská, zdaleka vždy jejich povědomí národní s faktickým jazykovým usem. Průzkum jazykových otázek tu v každém případě vzbudil mnohem zjitřenější odezvu než kdekoli jinde. Proto bude jistě vítáno dosavadní, provisorní závěry Křístkovy konfrontovat s hodnocením filologů polských.

Křístkova studie shrnuje v závěru své hlavní výsledky. Upozorňuje, pokud bylo lze v průřezu současného stavu hornické mluvy sledovat i její vývoj (ten zhruba zabírá časové rozpětí asi 200 let), že se v jejím průběhu odlišila zřetelně dvojí vývojová fáze. Přelomem jsou tu asi 80. až 90. léta minulého století. Zatímco v prvé z nich pronikal při vytváření hornické mluvy především její odborný podklad německý a vliv místních nářečí, v jejím druhém vývojovém údobí uplatňuje se postupně sílící vliv spisovného jazyka českého v jeho jednotící dorozumívací funkci. Přesnější specifikace této tendence vede autora, byť jen v náznakové zkratce, k spojení jazykové hornické problematiky s širším společenským kontextem: v prvé fázi přirozeně kapitalistickým, v druhé fázi přecházejícím po r. 1945, resp. 1948, k socialismu. Je to jistě postup správný. Při jeho důsledném, systematickém provedení by asi vystoupilo leccos z tendencí jazykových ještě ostřeji. Tak lexikální odborný hornický „purismus“, patrný zřetelně v různých místech oblasti OKD od počátku druhé fáze vývoje ostravské hornické mluvy, by tu dostal asi někdy i zřetelný, a to dost pronikavý ráz přímého boje národně politického či sociálně třídního. Aktivní podíl horníků v zápase o české školství na Ostravsku na přelomu 19. a 20. století by byl zvláště výrazný. Je to jistě především záležitostí sociálně historickou, jak Křístek dovozuje, ale nejen jí. Nemá-li se nám ztrácet ze zřetele i současný rytmus sociálně pracovního, politického, kulturního i zájmového života ostravských horníků na všech jeho úsecích, v měnících se dnes jeho společenských vztazích, bylo by vhodné doplnit jej soustavnými výzkumy dalšími: sociálním, resp. sociologickým, etnografickým, folkloristickým atd.[2]

Leccos z těchto výzkumných výhledů bylo už uskutečněno, leccos v přítomnosti probíhá. Jde však o více: dát těmto výzkumům současného ostravského života vůbec a hornického zvláště — konečné výsledné jednotící zpracování. Vědecké výsledky jazykové studie Křístkovy jsou tu výrazným a slibným dílčím konkrétním přínosem, ba lze říci i více: také naléhavým podnětem k systematické další podobné práci na Ostravsku.

Blížící se dvousté výročí zahájení uhelné těžby v revírech OKD je jistě vhodným podnětem jak pro místní pracovníky, tak také pro příslušné vědecké ústavy a pracoviště ČSAV především. Křístkova studie o hornické mluvě nám tyto příští úkoly české vědy (a především společenských věd) na Ostravsku připomněla. V tom má jeho studie i svůj širší, vědecky mobilisující, pracovně podnětný a doufejme i organisační dosah, a to tím spíše, že na příklad sousední polská věda věnuje svým oblastem plnou a systematickou pozornost. Křístkova monografie o hornickém jazyku vzbudí jistě nejen zájem odborný, ale i pozornost širší veřejnosti. Plným právem, poněvadž je nejen prací průkopnickou, ale také thematicky akutní a čtenářsky popularisující.

[65]Shrneme-li své předchozí vývody — přes drobné připomínky a výhrady, o nichž by bylo možno diskutovat —, je Křístkova studie o ostravské hornické mluvě nejen výrazným přínosem v naší jazykovědné práci na tomto úseku, ale — jak jsem již připomněl — dává i tvořivý podnět ostatním úsekům naší vědecké práce k poznání současného společenského života na Ostravsku ve všech okruzích jeho mnohostranné diferenciace. V tomto zaměření přerůstá okruh jen jazykovědný a stává se významným projevem naší aktuální problematiky společenské i kulturní vůbec.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 60-65

Previous Josef Vachek: Dvě významné fonologické publikace zahraniční

Next Josef Skulina: Ze slovenské dialektologie