Dvě významné fonologické publikace zahraniční

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

Два выдающихся заграничных труда по фонологии / Deux publications importantes de phonologues étrangers

V posledních dvou letech vyšly v západní Evropě dvě významné fonologické publikace,[1] které lze označit po leckteré stránce za událost v nedlouhé historii funkčně hláskoslovného bádání. Zaslouží si naší pozornosti tím spíše, že běží o práce svérázných vědeckých osobností, jež se přes shodné základní funkční zaměření navzájem liší v názorech na řadu zásadních otázek, a to někdy přímo diametrálně.

Již svým rozsahem jsou si obě publikace velmi nepodobné. Fundamentals Jakobsona a Halla jsou útlá knížka, jejíž zhuštěné formulace nejsou právě nejsnadnější četbou, zvláště pro toho, kdo neměl příležitost seznámit se s Jakobsonovými-Fantovými-Hallovými Preliminaries to Speech Analysis, vydanými r. 1952 péčí Massachussetského technologického ústavu, a s Jakobsonovou monografií Kindersprache, Aphasie und allgemeine Lautgesetze, jež vyšla r. 1941 v Uppsale ve Švédsku.[2] Zhuštenost je ještě vystupňována tím, že Fundamentals obsahují vlastně dvě studie, Jakobsonovu a Hallovu práci Phonology and Phonetics a Jakobsonovo pojednání Two Aspects of Language and Two Types of Aphasic Disturbances.[3] — Naproti tomu Martinetova Économie je kniha velmi objemná, usilující o výklad podrobný a důkladný; leckde v této snaze zabíhá až do rozvláčnosti. I ona se dělí ve dvě zřetelně rozlišené části, prvou obecně teoretickou (té jedině zde můžeme věnovat podrobnější pozornost), a druhou, konkrétně ilustrující [53]autorovy zásady a pracovní postup ukázkami z jazykového vývoje keltského, románského, anglického, slovanského aj. — tu jde většinou jen o novou redakci autorových statí již vydaných, hlavně v newyorské revui Word.

Povšimněme si nyní zaměření a thesí obou prací; v mezích naší úvahy bude nám ovšem možno dotknout se jen nejtypičtějších a nejzávažnějších myšlenek obou badatelů.

 

I. Romana Jakobsona, někdejšího rusistu brněnské university a dnes slavistu university harvardské, a Andrého Martineta, po řadu let komparatistu kolumbijské university v Novém Yorku a dnes profesora pařížské Sorbonny, spojuje nejeden důležitý a příznačný rys. V průběhu svého působení ve Spojených státech byli vždy oba v zásadní oposici proti silnému proudu bloomfieldovské mechanisticko-behavioristické jazykovědy, který až do nedávna v Spojených státech výrazně dominoval.[4] Oba proti tomuto proudu zdůrazňovali hlavně nutnost brát v úvahu materiální stránku zvukových jevů (zřetel k ní byl u bloomfieldovců zpravidla úplně zatlačen zkoumáním distribučního výskytu těchto jevů v souvislých kontextech)[5] a potřebu nepřehlížet při lingvistické analyse důležitost činitele významu, který podle bloomfieldovců — stejně jako podle kodaňské glossematické školy Hjelmslevovy — je faktem metalingvistickým, ležícím mimo kompetenci jazykovědce. Na pozadí těchto dvou shod se však mezi oběma badateli rýsuje řada výrazných rozdílů. Již zde upozorňujeme na rozdíl nejzákladnější: u Jakobsona — v duchu tradic pražské školy — je foném realitou v jazyce skutečně existující, je „hodnotou“, jak to formuloval již N. S. Trubeckoj,[6] a realisuje se v jazyce jako svazek „distinktivních rysů“ (dinstinctive features); naproti tomu u Martineta je foném, byť rozložitelný v distinktivní rysy, spíše jen užitečný technický prostředek k účelné klasifikaci zvukových skutečností.

Nicméně vychází-li Jakobson z tradic pražské školy, neznamená to nikterak, že by se jeho dnešní these kryly s předválečným pojetím fonologie, jak je kodifikováno v monumentálních Trubeckého Grundzüge.[7] Najdeme tu hlavně tři nové skutečnosti. Prvá z nich je důsledné rozkládání fonému v distinktivní rysy, druhá je soustavné úsilí o určování a třídění těchto rysů v akustických termínech, třetí konečně je these o vševládnosti binárních (dvojstranných) protikladů v jazyce. Je třeba ovšem hned říci, že tu nejde o nova naprostá: Jakobson tu spíše soustavně domýšlí řadu náznaků, jež najdeme již v jeho dřívějších pracích, a to — jak již pověděno — už od roku 1938. Promluvíme tu stručně o každém z těchto tří nových rysů Jakobsonovy teorie.

„Rozklad“ fonému v distinktivní rysy vede k tomu, že se veškerá fonémová zásoba kteréhokoli jazyka redukuje na velmi malý počet relevantních prvků, jejichž kombinaci jednotlivé fonémy představují. Tak např. ruská nepřízvučná samohláska /i/ v slově /piľíl/ obsahuje tři distinktivní rysy, jež by bylo možno tradičními termíny charakterisovat jako nepřízvučnost, nelabialisovanou artikulaci a konečně artikulaci vysokou. Tyto rysy odlišují nepřízvučné /i/ postupně od přízvučného /í/, od labialisovaného /u/ a konečně od nízkého /a/. Z tohoto příkladu je zřejmé, že za distinktivní rys lze uznat jen takovou zvukovou vlastnost, jejíž přítomnost v protikladu k její nepřítomnosti (po případě k opačnému pólu této vlastnosti) rozlišuje daný foném jazyka od fonému jiného s ním v jazyce koexistujícího. — Podle Jakobsona je repertoár těchto protikladových [54]distinktivních rysů v konkrétních jazycích velmi omezen. Existují podle něho jen tři druhy rysů prozodických (tj. těch, jež lze zjistit a určit jen ve vztahu k slabičnému utváření slova; jsou to protiklady tónické, protiklady přízvuku dynamického a konečně protiklady kvantitativní) a dvanáct tzv. inherentních distinktivních rysů, jež lze zjistit beze vztahu k slabičnému utváření slova. Protože protiklady, jimiž se tyto rysy projevují, jsou definovány důsledně v pojmech akustických, u nás leckdy neobvyklých, promluvíme o nich podrobněji níže. Zde chceme zatím jen dodat několik slov o významu rozkladu fonémů v distinktivní rysy a o genesi tohoto vědeckého postupu.

Význam rozkladu je dán právě redukcí fonémového bohatství jazyků na poměrně velmi vymezený počet složek. Uvážíme-li ještě, že v žádném jazyce nenajdeme aktuálně zastoupeno všech 12 (resp. 15) možných protikladových rysů, nýbrž jen zlomek tohoto počtu, jeví se redukce tím výrazněji. Nejde přitom ovšem o redukci pro redukci samu, o jakou se z důvodů ryze prakticistických pokoušejí někteří badatelé (např. ve snaze omezit počet transkripčních znaků), ale o redukci zdůvodněnou důsledným uplatněním funkčního stanoviska a přitom překvapivě osvětlující skrovný počet základních prostředků, jejichž účelné použití jazyku postačí při plnění jeho četných a bohatě diferencovaných úkolů. — Pokud jde o genesi rozkladu fonémů v distinktivní rysy, byl latentně dán již v samé Trubeckého soustavě fonologických protikladů,[8] jednak v metodologickém rozlišení mezi fonémem a fonologickou jednotkou.[9] Důsledné domýšlení těchto náznaků v soustavnou teorii lze postupně sledovat v Jakobsonových pracích o fonologické klasifikaci souhlásek, o dětské řeči a ovšem hlavně v Preliminaries.

Druhé novum Jakobsonových výkladů je důsledné opření fonologické analysy o fonetiku akustickou. Bylo tu již řečeno, že systematiku distinktivních rysů (hlavně dvanácti rysů tzv. inherentních) definuje Jakobson důsledně v akustických pojmech, ač ovšem neopomíjí při každém z příslušných akustických protikladů uvést také jeho artikulační korelát. Výčet dvanácti inherentních rysů je tento (v závorce uvádíme příklady fonémů, v nichž se daný rys vyskytuje; není-li uvedeno jinak, jde o fonémy české): 1. samohláskovost — nesamohláskovost (samohlásky, likvidy — souhlásky mimo likvidy), 2. souhláskovost — nesouhláskovost (souhlásky, likvidy — samohlásky), 3. kompaktnost — difusnost (nízké samohlásky, velární a palatální souhlásky — vysoké samohlásky, labiální a alveodentální souhlásky; k tomuto protikladu se ještě vrátíme), 4. napjatost — povolenost (něm. souhlásky typu fortis — typu lenis), 5. znělost — neznělost, 6. nasálnost — orálnost (u samohlásek i souhlásek), 7. přerušenost — trvalost (explosivy, vibrantní r — frikativy, l), 8. drsnost — matnost (c, s, z — t, angl. znělé a neznělé th), 9. zaraženost — nezaraženost (kavkazské souhlásky glotalisované — bez glotalisace), 10. gravisovost — akutovost (u, o, souhlásky velární a labiální — i, e, souhlásky dentální a palatální), 11. mollovost — nemollovost (např. u, o, kavkazské souhlásky s labilisací — i, e, souhlásky bez labialisace), 12. durovost — nedurovost (ruské souhlásky palatalisované — nepalatalisované).[10] Prvých devět z těchto dvanácti protikladů označuje Jakobson jako protiklady rysů sonoritních, kdežto ve zbývajících třech běží o rysy tonalitní.[11]

K některým méně běžným terminologickým výrazům Jakobsonovým je třeba poznamenat, že se zakládají v neposlední řadě na spektrálních obrazcích jejich artikulace. Tyto obrazce se získávají sonografem, jenž na rozdíl od pracné metody oscilografické dává možnost poznat forman[55]tové složení hlásek rychle a jasně, protože fakta zvuková beze zbytku a bezprostředně převádí na fakta optická.[12] Právě na vzájemném vztahu hláskových formantů jsou založeny mj. protiklady kompaktnosti-difusnosti a rovněž gravisovosti-akutovosti. Obraz hlásek kompaktních je totiž charakterisován větším soustředěním formantů v střední části jejich spektra, kdežto v obrazu hlásek difusních jsou jednotlivé formanty od sebe značněji vzdáleny. Hlásky gravisové jsou ty, v jejichž spektru je zřetelné soustředění formantů v oblasti nižších frekvencí, kdežto u hlásek akutových najdeme obdobné soustředění v oblasti frekvencí vyšších.

Důsledná akustická orientace Jakobsonova je závažná již proto, že nositelem doruzumívací funkce jazyka je především jeho složka zvuková. (Připouští se ostatně, že leckdy je možno téhož zvukového účinku dosáhnout více než jedním artikulačním způsobem — i to varuje před podřazováním složky zvukové složce artikulační.) Toho si byl ovšem vědom již Trubeckoj, kterého však tehdejší nedost uspokojivý stav akustické fonetiky donutil, aby svou klasifikaci fonologických protikladů založil do značné míry na faktech fonetiky artikulační. O Jakobsonově úsilí orientovat fonologii akusticky svědčí již jeho studie o fonologickém třídění souhlásek z r. 1939. Jakobsonovi náleží pak nadto zásluha, že ze všech lingvistů nejrychleji a nejpronikavěji rozpoznal důležitost sonografické analysy pro řešení základních fonologických otázek.

Je pozoruhodné, že Martinet na rozdíl od Jakobsona operuje při fonologických výkladech zpravidla s pojmy artikulačními a pohlíží s jistou nedůvěrou na „módní“ spektrografická bádání. Je přesvědčen, že spektrografická analysa hlásek „pouze potvrzuje ta vysvětlení, která poskytují bezprostředně fakta artikulační“ (Écon. s. 68). Nicméně skutečnosti v předchozím odstavci uvedené jsou příliš závažné, aby dovolily oslabit dominantnost zvukové složky v jazykovém dění. Na druhé straně ovšem má Martinet pravdu, poukazuje-li na to, že kmitočtové srovnávání samohlásek i a u (popř. e a o) nedovede nijak vysvětlit, proč se členové obou těchto párů v historii jazyků vyvíjejí tak často paralelně, kdežto artikulační vysvětlení této skutečnosti je nasnadě. Podle našeho názoru je třeba připustit, že i při dominanci akustické složky v jazyce a při jisté volnosti co do artikulačních způsobů, jimiž se tato akustická složka produkuje, existují přece jen jisté optimální způsoby této produkce, dané zákonitostí mechaniky mluvidel. Tato zákonitost není sice dominantním činitelem v jazyce a jeho vývoji, přesto je však činitelem důležitým, poněvadž určuje technické možnosti a hlavně meze, v nichž je možno uskutečňovat vývojové tendence určované složkou zvukovou, jež je ve vztahu k složce artikulační nesporně složkou dominantní. Lze snad říci, že mezi zákonitostí zvukové stránky jazyka a jeho stránky artikulační existuje jisté napětí, při němž stránce zvukové přísluší úloha iniciativní, stránce artikulační pak úloha regulativní.[13]

Třetí novum, s kterým se u Jakobsona setkáváme, je these o zásadní binárnosti, dvojčlennosti protikladů, v nichž se distinktivní rysy v jazyce seskupují. Vlastnost, která je obsahem distinktivního rysu, může být ve fonému buď přítomna nebo nepřítomna, popř. být vyjádřena vlastností polárně protichůdnou (srovn. např. znělost — neznělost, popř. gravisovost — akutovost). Tato Jakobsonova these znamená podstatné zjednodušení teorie fonologických protikladů proti učení Trubeckého, který rozeznával tři druhy takových protikladů, totiž privativní, stupňové (graduální) a rovnomocné (ekvipolentní).[14] V Jakobsonově pojetí se tyto tři kategorie zjednodušují v podstatě [56]v jedinou, privativní.[15] Je to ovšem these, která se u řady badatelů setkává s nesouhlasem; mj. ji zásadně odmítá i Martinet (s. 73n.), který ji prohlašuje za libovolnou, založenou na nedostatečné indukci a neprůkaznou pro všechny protiklady. — Poukazuje se graduální přechod od samohlásky | i | k | a | — tu máme vskutku co činit s protikladem i — e — a, tedy se vztahem zřejmě nebinárním.

Jakobson se ovšem s těmito námitkami vyrovnává. Je jasné, že teorie o obecné binárnosti fonologických protikladů padá, zjistí-li se případy jí odporující. Podle Jakobsona však případ typu angl. i — e — æ (a obdobně ovšem čes. i — e — a atp.) binaristické teorii neodporuje: foném /e/ je zároveň členem dvou binárních protikladů. Je nekompaktní ve vztahu k /æ/ a nedifusní ve vztahu k /i/). (Protiklad kompaktnosti — difusnosti je ostatně podle Jakobsona v rámci inherentních distinktivních rysů jedinou kategorií, v které se s takovým „vícečlenným“ protikladem můžeme setkat.) Nadto ještě Jakobson opírá svou thesi o výsledky, ke kterým dospěla matematická teorie komunikací — binární protiklady představují z tohoto hlediska nejekonomičtější (a tedy optimální) uspořádání promluvy jakožto prostředku, jímž mají být sdělovány informace. Bylo by ovšem možno i zde namítat, že se tu jazykové struktuře generalisujícím způsobem připisuje rys, k němuž se dospělo cestou deduktivní. Nicméně dedukce tu jde u Jakobsona ruku v ruce s indukcí, byť nutně neúplnou. Dokud pak není přesvědčivě prokázána existence případů dané thesi odporujících, lze s ní jistě s prospěchem pracovat jako s teorií, jež postuluje — ve shodě s obecnou vědeckou metodologií — co nejjednodušší a co nejméně početné vysvětlující principy.

V druhé studii obsažené ve Fundamentals Jakobson navazuje na svou studii o afasii a dětské řeči (jejíž these také v prvé studii stručně rekapituluje a doplňuje); sleduje tentokrát poruchy řeči hlavně ve vyšších plánech jazyka, gramatickém a lexikálním. Proto se jimi v této fonologicky zaměřené úvaze nebudeme podrobněji zabývat; zasloužily by si úvahy zvláštní pro nové výhledy, jež jazykovědě otvírají poukazem na zajímavé spojitosti jevů jazykových a obecně kulturních.

 

II. Andrému Martinetovi je třeba přičíst za zásluhu, že prvý podnikl pokus — ovšem po řadě pionýrských prací průpravných, vyšlých opět především z pražské školy[16] — o obecně zaměřené, konkrétními ukázkami dokumentované kompendium zásadních principů, předpokladů a směrnic, s jejichž uplatněním nutno počítat při historickofonologickém studiu jazyka. Jeho objemné dílo snad nebude přehlédnuto těmi, kdo i dnes ještě občas mylně pokládají fonologické bádání za zásadně ahistorické. Je ovšem nutno znovu připomenout skutečnost, zdůrazněnou již výše, že posice, z kterých při svém zkoumání vychází Martinet, nejsou totožné s posicemi pražské školy a ovšem ani s dnešními posicemi Jakobsonovými. Nicméně i tak je Martinetova obsáhlá studie i pro nás poučná a užitečná a jistě přispěje k tomu, aby se s historickofonologickým pohledem na jazyk seznámily i nejširší kruhy jazykovědců pracující dosud tradičními jazykovědnými metodami (pro ně hlavně Martinet svou studii psal, jak sám v úvodních odstavcích výslovně konstatuje).

Svérázný a charakteristický Martinetův postoj k dané problematice je dán již titulem jeho knihy — vývoj jazykového systému, hlavně jeho zvukového plánu, je mu především směřováním k účelnějšímu, tj. hospodárnějšímu užívání jeho zvukových prostředků. Vnějším výrazem tohoto postoje je i ta skutečnost, že ze šesti obecných kapitol, z kterých se prvá, obecná část knihy skládá (Introduction, Fonction, Structure, Économie, Prosodie, Conclusion), je kapitola o ekonomii nejrozsáhlejší: zabírá téměř třetinu (59 s.). Ekonomie v jazykovém vývoji se Martinetovi jeví jako [57]výsledný stav působení dvou protichůdných tendencí — vrozené pohodlnosti mluvčích na straně jedné a nutnosti ukojit všechny vyjadřovací potřeby na straně druhé. Týž princip ekonomie vede i k volbě těch artikulací (a koartikulací), které jsou akusticky i artikulačně únosné, tj. plní svůj úkol bez nesnází. Vede i k jiným důsledkům, z nichž autor klade zvláštní důraz na tendenci směřující k co největšímu rozlišení fonémů apod. Lze takto přímo říci, že ústřední myšlenkou Martinetových teoretických výkladů je zjišťování technicko-artikulačních předpokladů pro fungování jazyka jako hospodárného dorozumívacího prostředku (důležitost, kterou připisuje právě artikulační stránce promluv, vyplývá ostatně i z jeho nedůvěry k akustické orientaci Jakobsonově, jak o tom byla zde již zmínka). To zcela jasně plyne z Martinetových výroků o tom, že mluvčí se musí ve všech plánech jazyka přizpůsobit tomu, co autor nazývá „la nature vocale du langage humain“ (s. 15). Jinde zase praví, že fonémy v jazyce spolu koexistující jeví sklon využít co nejvíce možností artikulačního rozpětí (les latitudes), jež jim mluvidla poskytují, zůstávajíce ovšem zřetelně odlišeny od svých sousedů v systému (s. 62).

Jsme tu ovšem v teorii značně daleko od „klasického“ pojetí fonologického systému, jehož tendenci k harmonii Martinet nahrazuje tendencí k ekonomičnosti funkce artikulačních orgánů. Není pochyby, že Martinetovo pojetí nepostihuje plně složitost dění v jazykovém systému, jenž — podle výstižné formulace akad. V. V. Vinogradova — je systémem systémů, tj. je charakterisován právě složitou souhrou svých jednotlivých rovin (plánů), z nichž je rovina fonologická právě jen jednou, ovšem základní (základní v tom smyslu, že poskytuje prostředky pro realisaci rovin vyšších, gramatické a lexikální). Je pravda, že Martinet příležitostně bere v úvahu vztahy např. mezi plánem zvukovým a lexikálním (když se třeba zajímá o míru funkčního zatížení toho nebo onoho zvukového protikladu v slovní zásobě daného jazyka); nicméně důsledné domyšlení strukturních zásad musí nutně vést k závěru, že souvztažnosti uvnitř jazyka chápaného jako systému systémů jsou příliš jemné a složité, aby je bylo možno redukovat jen na problematiku výhodnosti a ekonomie, a to zvláště v plánech vyšších (tak např. je nepochybné, že v těchto plánech je leccos neekonomického, udržujícího se jen setrvačností tradice — srv. např. gramatický rod u neživotných substantiv v řadě jazyků, např. slovanských). Zákony vývojové dynamiky v jazyce jako celku bude asi spíše potřeba charakterisovat negativně: jazykový systém je nutně podrobován změně tehdy, jestliže jeho dosavadní struktura v tom či onom bodě není s to vyhovět vyjadřovacím potřebám. V plánu zvukovém pak bude — jak už bylo výše naznačeno — vývojová dynamika dána trvalým napětím mezi potřebami jazykového systému na straně jedné a zákonitostí mechaniky mluvidel na straně druhé.

Je-li tomu tak, pak může být fonologická změna v jazyce vyvolána někdy potřebou zharmonisovat stavbu fonologického systému samého, jindy může popud ke změně vyjít z potřeb jiného dílčího systému (tj. jiného jazykového plánu), např. morfologického, jindy konečně může být důsledkem toho, že se prosazuje zákonitost mechaniky mluvidel, tedy aparátu fysiologicky-akustického. O změnu prvého typu šlo např. v prvých fázích pozdně středoangl. tzv. velkého posouvání samohlásek, kde si jazyk zřejmě řešil vzájemný vztah mezi dlouhými a krátkými fonémy své samohláskové soustavy;[17] v dějinách češtiny patří k tomuto typu nepochybně tzv. ztráta jotace ve 14. stol., motivovaná snahou likvidovat isolovaný samohláskový foném ě.[18] — Změnu typu druhého možno spatřovat ve vzniku redukovaných samohlásek středoanglických (patrně již pozdně staroanglických), těsně souvisícím s přehodnocováním anglické morfologické stavby syntetické v analytickou (o tomto procesu najdeme ostatně i u Martineta velmi zajímavá pozorování na s. 169n.); ve vývoji češtiny k tomuto typu patrně patří vznik a uchování specifické artikulace českého znělého h, motivované tvaroslovnou situací v českém gramatickém systému (srv. J. Vachek v ČMF 39, 1957, s. 164n.). — Třetí typ změny je zřejmě zastoupen např. [58]v přechodu staroanglických dvojhlásek klesavých ve stoupavé a těch zase ve skupinu typu j + dlouhá samohláska, např. klesavé ēo dává stoupavé eō > jō; v češtině sem jistě patří spodoby českých souhlásek párových podle znělosti ve skupinách na počátku slov (j. sbírati > zbírati). — Někdy — a to je ovšem nejzajímavější případ — lze zjistit spolupráci všech těchto tří (popř. i více) činitelů;[19] v takových situacích se Martinetovo pojetí ukazuje příliš jednostranným, aby bylo právo plné jazykové skutečnosti.

Na druhé straně však je třeba uznat, že problematika rozvíjená Martinetem, i když je pouze problematikou dílčí, má svou závažnost a že v ní autor dovede zabrat hodně hluboko. Je stále ještě třeba zdůrazňovat, že důkladná znalost fonetických faktů je i pro fonologa nezbytným pracovním předpokladem. Je jistě pravda (ukazuje to nejnověji A. Isačenko v cit. pojednání v pozn. 6), že Trubeckému nešlo o odtrhávání fonologie od fonetiky, nýbrž jen o přesné metodologické rozlišení mezi dvojím přístupem k jazykovým zvukovým faktům. Nesporné však zůstává, že sama proklamace fonologického pohledu na jazyk a jeho — z hlediska funkčního ovšem oprávněné — hierarchické nadřadění nad pohled fonetický mohlo vést a leckde vedlo k vulgarisujícímu podceňování důležitosti fonetických fakt vůbec. Bylo tu už připomenuto stanovisko skupiny Bloomfieldovy, otevřeně dávající přednost faktům distribučního výskytu hlásek před fakty jejich materiálového utváření při zjišťování vzájemných fonémových vztahů. Je také dobře známo, že dánští glossematikové vůbec přezírají skutečnosti týkající se materiálového utváření hlásek, ač — jak ukázal pěkně Jakobson — bez materiálové příbuznosti hlásek by vůbec nebylo možno rozhodnout, co se má na základě distribučního výskytu hlásek pokládat za fonologicky sounáležité. Ostatně již na pražské fonologické konferenci před více než čtvrtstoletím (1930) bylo právem zdůrazněno, že fakta fonetická jsou materiálem, z něhož se vytvářejí fakta fonologická.[20] A právě v pronikavém pohledu na fakta fonetická z hlediska jejich uzpůsobenosti k fonologickému fungování je třeba spatřovat hlavní význam a zásluhu Martinetovy práce.

Postup Martinetových výkladů v obecné části knihy je zpravidla deduktivní, je však vždy osvětlován konkrétními příklady, hlavně z jazyků a nářečí románských (často z autorovy studie o franc. nářečí hautevilleském). V speciální části Martinetovy knihy, kterou se tu nemůžeme podrobněji zabývat, najdeme mimo to také rozbor některých jazykových jevů indoevropských, keltských, italických, slovanských (o otevřenosti psl. slabik) a anglických;[21] z jazyků neindoevropských je pozornost věnována baskičtině.

Z bohatého obsahu Martinetovy studie si tu povšimneme ještě alespoň dvou věcí, jež mohou badatele v historické fonologii zvláště zajímat. Především je to poměr kvalitativních a kvantitativních činitelů ve fonologickém vývoji jazyka.[22] Martinet je si vědom toho, že nové splynutí franc. nasálních samohláskových fonémů /ę/ a /œ/ je motivováno nejen okolnostmi artikulačními (labialisace je, jak známo, velmi nestálým artikulačním rysem u samohlásek nízké polohy jazyka), ale také nepatrným funkčním zatížením protikladu, jenž ve francouzštině mezi těmito dvěma samohláskami existuje — skoro není výrazů, které by se po fonematickém splynutí nasálního /ę/ a nasálního /œ/ staly homonymy. Nicméně autor soudí, že na základě omezených dat, jež jsou jazykovědcům k disposici, nelze určit skutečnou důležitost funkčního zatížení pro zachování nebo rušení fonologických protikladů. Upozorňuje, že např. angl. protiklad konsonan[59]tických fonémů /š/ — /ž/ je velmi nepatrně funkčně zatížen, a přece z jazyka nemizí. — K tomu je třeba především říci, že nepatrné funkční zatížení angl. fonému /ž/ je dáno jeho výhradním výskytem v lexikální složce synchronicky cizí, nemluvě o tom, že je to vůbec nejméně frekventní foném v novoangl. souvislých kontextech.[23] Poměrně velmi pevné postavení fonému /ž/ v angličtině je dáno patrně tím, že se tento foném svými distinktivními rysy velmi dobře zařaďuje mezi ostatní anglické souhláskové fonémy, tj. že je znělým protějškem fonému /š/, dobře zakotveného v domácí zásobě slovní, tak jako znělé /z/ je v angličtině protějškem /s/, podobně i /v/ — /f/, znělé /th/ neznělého /th/ atd.; Martinetovou terminologií bychom řekli, že foném /ž/ je v angličtině „plně integrován, zapojen do celku“ (pleinement intégré).[24]

Podle našeho názoru je ovšem nepochybné, že úlohu kvantitativních činitelů ve vývoji jazykovém, především fonologickém, bude třeba zkoumat důkladněji a z rozmanitějších hledisek, než se dálo dosud. Chtěli bychom jen ještě poznamenat, že míru funkčního zatížení toho či onoho fonému lze určit nejen tím, kolik slov je sémanticky vskutku rozlišováno jeho protikladem k fonému, který je v daném fonologickém systému jeho sousedem (tento konkrétní počet slov může být celkem náhodně nízký nebo značnější), ale také tím, jaké jsou v daném jazyce strukturní možnosti a předpoklady takovéhoto skutečného rozlišování slovních významů. Tak např. nízké funkční zatížení novoangl. fonému /ž/ je v přímém vztahu ke skutečnosti, že se tento foném v angl. vůbec nevyskytuje na počátku ani na konci slov (a kmenových morfémů), vyjma ovšem slova z hlediska synchronického dokonale cizí. Jeví se tu tedy malé lexikálně sémantické využití daného fonému jako přímý důsledek jeho omezeného posičního výskytu. — Podobně lze citelné oslabení funkčního zatížení zjistit i u angl. /h/, omezeného svým výskytem zpravidla jen na počátek slova (popř. kmenového morfému).[25] Toto kritérium omezeného posičního výskytu má zřejmě při průzkumu funkčního zatížení dvě přednosti před kritériem počtu minimálně odlišených slovních dvojic, s nímž výhradně pracuje Martinet: je jednak méně pracné, jednak je spolehlivější, protože jeho výsledky nejsou závislé na celkem nahodilém počtu lexikálních jednotek charakterisovaných zúčastněností na daném fonologickém protikladu. V každém případě otázka vzájemného vztahu kvantitativních a kvalitativních činitelů ve fonologickém vývoji jazyka potřebuje dalšího podrobného průzkumu nejrůznějších jazyků z co největšího počtu možných hledisk.

Druhá věc, o kterou může mít zájem fonologicky orientovaný badatel v historickém vývoji jazyka, je vzájemný poměr činitelů vnitřních a vnějších (jinak řečeno, jazykových a mimojazykových) na vývoj tohoto jazyka a zvláště jeho fonologického systému. I tu lze říci, že Martinet, ač si této problematiky všímá, nejde vždy do dostatečné hloubky. Správně klade jako metodický požadavek, aby k výkladu pomocí činitelů vnějších bylo saháno jen tehdy, selžou-li všechny výkladové možnosti operující s působením činitelů vnitřních. Poukazuje ovšem také na metodické nesnáze, s nimiž se badatel setkává, snaží-li se přesně odlišit kausalitu vnitřní a vnější (s. 21). Pozoruhodný je také Martinetův poukaz na skutečnost, že se někdy jistá fonologická změna, v daném nářečí strukturně zdůvodněná, rozšíří za hranice toho nářečí, do oblastí, v kterých již strukturně indikována není. Z Martinetovy formulace (s. 191) se zdá vyplývat, že takové případy autora vedou ke skepsi vůči funkčně strukturálním výkladům, jimiž prý zřejmě nelze vyložit všechno. — Nicméně podle našeho soudu by bylo zkreslením funkčně strukturního pojetí jazykového vývoje, kdybychom tvrdili, že každá jazyková (a zvláště fonologická) změna je nutně projevem a důsledkem systémových potřeb jazyka. Spíše tu potřebám jazyka přísluší opět úloha kontrolní a regulativní, tj. strukturní zákonitost jazyka se patrně leckdy projevuje více v tom, které změny se ve vývoji jazyka nerealisují, než v tom, které se v něm uskutečňují. Je-li tomu tak, pak lze i z hlediska strukturního připustit možnost, že externí činitelé leckdy mohou na jazykový vývoj [60]působit v míře značně vyšší, než někteří teoretikové i kritici funkčně strukturního pojetí jsou zpravidla ochotni připustit. Bylo již poukázáno na to, že z cizích vlivů jazyk akceptuje jen ty, které neodporují jeho systémové stavbě.[26] Máme za to, že by bylo možno jít ještě dále a říci, že z cizích vlivů jazyk zásadně neakceptuje jen ty, které potřebám jeho stavby odporují. — V každém případě bude zase třeba ještě mnoha konkrétních materiálových prací, než bude možno vnést do otázek souhry vniřních a vnějších činitelů v jazykovém vývoji světlo definitivnejší.

Vcelku lze tedy říci, že i Martinetova studie, ač thematicky i pojetím vymezenější než práce Jakobsona-Halla, útočí na problémy opravdu důležité, někdy přímo základní. Osobité názory autorů obou knih, jsou-li navzájem konfrontovány, zajímavě zrcadlí různé přístupy k některým hlavním otázkám fonologické teorie a různé odpovědi na tyto otázky. A právě tyto různosti svědčí o zdravém kvasu v dnešním bádání o problematice funkčního hláskosloví a jsou nepochybně zárukou jeho dalšího rozvoje.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 52-60

Previous Bohuslav Havránek, Karel Horálek: Osmý mezinárodní kongres lingvistů v Oslo

Next Mojmír Hájek: Monografie o ostravské hornické mluvě