Iterativnost a vid

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Итеративность и вид / L’iterativité et l’aspect

Zásluhou stěžejní Dostálovy práce o vidovém systému v staroslověnštině[1] ustálí se již bezpochyby v slovanské jazykovědě chápaní vidového protikladu jako protikladu dvou pojetí téhož děje — pojetí celkového, souborného, komplexního a necelkového, nesouborného, nekomplexního.[2] Důležitá otázka, otázka definice vidu, nabývá tím definitivního řešení; zůstávají však nadále některé závažné otázky vidové problematiky, jejichž řešení ani po výkladech Dostálových ještě definitivní povahu nemá. Recensenti citovaného díla se sice plně shodují v kladném hodnocení Dostálovy definice vidu,[3] ale diametrálně se rozcházejí v hodnocení jeho pojetí iterativnosti v poměru k vidu: kapitolu Podstata iterativnosti a její poměr k vidovému systému oceňuje A. V. Isačenko jako „jednu z nejzdařilejších kapitol“ (op. cit., s. 407), kdežto Ju. S. Maslov ji považuje za „nejméně zdařilou kapitolu knihy“ (op. cit., s. 122). Otázka poměru mezi iterativností a videm zůstává tedy problémem, kterým je třeba se ještě zabývat. — Chceme přispět k řešení tohoto problému tím, že se pokusíme osvětlit řadu otázek dílčích, a to konfrontací názorů Dostálových s názory jeho recensentů i naším stanoviskem vlastním.

 

1. Iterativa lexikální a morfologická

Podle. A. Dostála (op. cit., s. 481) podstata iterativnosti spočívá v pojmu opakování dějových úseků nebo celých dějů v protikladu k dějům neopakovaným, nefázovaným, jednolitým, přičemž tento protiklad — korelace děje jednolitého a děje opakovaného — může býti morfologicky vyjádřen, ale nemusí: „… v staro[190]slověnštině tato korelace je morfologicky částečně vyjádřena (vytvoření ze sloves na -a- typu iterativního), částečně však nikoli, protože jednak slovesa, která se morfologicky nijak neliší od sloves vyjadřujících děje jednolité, vyjadřují děj iterativní (srov. kolěbati, tręsti atd.), jednak slovesa morfologicky iterativní vyjadřují děje jednolité (mnohá slovesa na -a- nevyjadřují opakovaný děj vůbec, jiná jej vyjadřují, vedle toho však vyjadřují děje jednolité). Musíme tedy rozlišovat iterativa morfologická od iterativ významových, přičemž někdy morfologická iterativa mohou být zároveň iterativy významovými.“ Z toho je patrno, že v Dostálově koncepci jde v podstatě o tři druhy iterativ:

1. slovesa iterativní pouze významem 2. slovesa iterativní významem i formou 3. slovesa iterativní pouze formou

iterativa významová   iterativa morfologická

V rámci iterativ významových tedy A. Dostál staví proti iterativům morfologickým iterativa, která se morfologicky neliší od sloves vyjadřujících děje jednolité (např. kolěbati, tręsti), tj. iterativa pouze z moci lexikálního významu — iterativa lexikální. Jak praví ve své recensi Isačenko (op. cit., s. 404), „autor rozlišuje lexikální iterativa od iterativ gramatických, při čemž k prvním počítá také slovesa jako houpati se, kolébati se apod.“. Dostálova lexikální iterativa typů kolěbati, mazati a kopati, bręcati však mají týž morfologický znak iterativnosti jako jeho morfologická iterativa typů kapati, klicati a kasati se, trъdzati, a od těchto morfologických iterativ se v podstatě liší jen tím, že nestojí v oposici s příslušnými perfektivy jednodobými. Leč můžeme vůbec dokázat, že např. stsl. iterativum bręcati nestálo v oposici s jednodobým perfektivem bręknǫti, jež není v stsl. doloženo? Oposice typu kosnǫti sę : kasati sę, ka(p)nǫti : kapati je produktivní od doby praslovanské, a to nás vede k předpokladu, že již v staroslověnštině byla tendence, která se v slovanských jazycích projevuje dotvářením dvojic typu kopati → kopnouti (čes.), kaszlać → kaszlnąć (pol.), мaзaть → мaзнуть (rus). Rozdíl mezi iterativy typu kopati, mazati a morfologickými iterativy typu kapati (: ka[p]nǫti) tedy není tak závažný, jako rozdíl mezi iterativy typu kopati, mazati a iterativy typu tręsti, bosti, sěšti, vъpiti, která ani nestojí v oposici s příslušnými kmeny jednodobými, ani nemají morfologický znak iterativnosti. Domníváme se proto, že by bylo výhodnější považovat za lexikální iterativa pouze typy bez formálního znaku iterativnosti (tręsti, bosti, vъpiti apod.), kdežto iterativa s formálním znakem iterativnosti pokládat za morfologická, ať již v systému jazyka mají protějšek neiterativní, jednolitý (stsl. dvidzati : dvignǫti, kapati : kanǫti, dychati : dъchnǫti, jimati : jęti), nebo jej mají jen potenciálně (stsl. bręcati), anebo jej vůbec nemají (stsl. kolěbati, mazati, kopati). Shodně s A. Dostálem budeme ovšem k morfologickým iterativům řadit také slovesa neproduktivního typu nositi, voditi, choditi, neboť i tato iterativa 1. stojí v oposici s neiterativními kmeny, nesti, vesti, iti apod., vyjadřujícími konkrétně jedinečný pohyb jednolitý (determinovaný, v nejstarších památkách tu a tam i dokonavý), a 2. liší se od nich starým ide. formálním příznakem iterativnosti, tj. i-kmenovou strukturou s vokálem -o- v kořeni.

Jiná je ovšem otázka, zda je vůbec užitečné a nutné vedle kategorie iterativ gramatických pracovat také s kategorií iterativ lexikálních. A. V. Isačenko namítá, že je zde „široké pole pro vnášení logicko-sémantických interpretací“: jestliže Dostál považuje za lexikální iterativa slovesa jako šiti, potom prý by se mohlo k iterativům počítat také jěsti, piti aj. (Isačenko, op. cit., s. 404). Domníváme se, [191]že tato námitka neobstojí. I kdybychom skutečně také jiná slovesa, než uvádí Dostál, považovali za lexikální iterativa (jěsti k nim Dostál řadí, s. 479, to recensentovi ušlo), nic se tím nemění na faktu, že v daném jazyce skutečně existují morfologicky se nelišící slovesa různých lexikálně významových okruhů, přičemž se rozdíly mezi těmito okruhy reálně projevují ve vývoji jazykového systému. Tak např. rozlišujeme-li v rámci kořenných sloves první slovanské třídy jednak slovesa vyjadřující jednolitý lineární pohyb cílový, tj. děj determinovaný (nesti, iti), jednak slovesa vyjadřující opakovaný děj nebo stav, tj. slovesa s významem indeterminovaným (tręsti sę, mesti; vlasti, žiti), nečiníme tak z logisující potřeby klasifikovat, ale vedou nás k tomu závažná jazyková fakta: rozdíl mezi lexikálním významem determinovaným a indeterminovaným (iterativním, stavovým) se zde projevuje ve vývoji systému vidového. Kdežto slovesa s lexikálním významem determinovaným (iti, nesti — kam? kterým směrem?) jsou ve spojení s předponou vesměs perfektivní, prefigovaná slovesa s lexikálním významem iterativním, stavovým a vůbec indeterminovaným kladou ještě v době historické tu a tam odpor perfektivaci: tak ve spojení s předponou zůstává archaicky nedokonavým stsl. vlasti, označující stav (sъvlasti: vidite, k’to vami sъvladetъ katexúsiadzei Supr 36, 28 „kdo vás ovládá“); podobně též stč. plúti a strus. teči, označující nepřetržitě se opakující pohyb, pohyb-stav (stč. oplúti: to [město] s jedné strany oplove Sagarius, silná řěka AlxV 1147 „obtéká“; strus. poteči, vъteči: iz negože ozera potečetь Volchovъ i vъtečetь vъ ozero velikoje Nevo LavrLet[4] „vytéká … vtéká“) a stejně tak zůstává nedokonavým ve spojení s lokální předponou i stsl. mesti, označující iterativní děj, opakovaný pohyb (vъmesti: vidě simona i anьdrěa … vъmetǫšta mrěža vъ more amfiballontes Mc 1,16 Zogr „jak vhazují sítě do moře“). Z uvedených příkladů, a hlavně z dokladů typu lodí plove : lodí město oplove (dok.!), — řěka plove : řěka město oplove (nedok.!), jasně vidíme, jak závažnou úlohu ve vidovém systému mají i jemné odstíny lexikálního významu slovesa: nestačí pouze rozlišovat „verbes de locomotion“ a „slovesa posunková“, jak činí A. V. Isačenko (op. cit., s. 405), ale v rámci sloves základních pohybů (jíti, téci, plúti apod.) je třeba ještě podrobnějšího rozlišování: je třeba lišit případy, kdy takováto slovesa označují konkrétní přímočarý pohyb měnící místo subjektu, tj. děj determinovaný (stč. jdu k otci, nepřietelé tekú „utíkají“, odkad plovete? „plujete“), a kdy tatáž slovesa vyjadřují děj indeterminovaný, tj. děj, při němž subjekt děje nemění své místo, nýbrž nachází se ve stavu nepřetržitého vlnění, opakování stejných dějových úseků, fází apod. (stč. déšč jde „prší“, voda teče, řěka plove „teče“). Je třeba rozlišovat tyto druhy lexikálního významu slovesa, neboť jazykový systém sám je rozlišuje: slovesa s významem determinovaným jsou již v nejstarších vrstvách slovanských jazyků zcela podřízena vidu (s předponou jsou perfektivní), kdežto slovesa s významem indeterminovaným zde ještě kladou odpor perfektivaci; viz nedokonavá komposita v konstrukcích, jako je stsl. ne věsi otъkǫdu (větrъ) pridetъ i kamo idetъ pothen erchetai kai pú hypagei J 3,8 Mar (= prichoditъ Assem) nebo citované již strus. rěka vъtečetъ vъ more „vtéká“, stč. řěka město oplove „obeplouvá, tj. obtéká“, stsl. vidě simona i anьdrěa … vъmetǫšta mrěža vъ more Mc 1,16 Zogr (= vъmetajǫšta Mar). Takovéto starobylé konstrukce, cizí našemu dnešnímu jazykovému cítění, jsou ovšem archaismy, přežitky staršího stavu, kdy ještě jisté lexikální významy (indeterminované!) kladly větší odpor vidu než dnes. [192]Staré předponové kmeny kořenné typu vъmesti s nedokonavým významem iterativním (= vъmetati) jeví se nám tedy jako archaická iterativa lexikální, staré to a hynoucí varianty nových a rozvíjejících se iterativ morfologických, gramatických, typu vъmetati. Obdobnou dvojici variant, ale bez předpony, tvoří české nář. sníh pade = spis. sníh padá; je to přežitek stč. rovnice variant pásti (*padti) = padati, kde variantou nastupující bylo iterativum morfologické padati a variantou ustupující iterativum lexikální pásti; viz zánik stč. konstrukcí typu věci padú „padají“ (o zániku nedokonavého pásti a jeho náhradě iterativem padati pojednal J. Gebauer).[5] Chápeme-li jazykový stav daného období dynamicky, tj. jako koexistenci starých prvků ustupujících a nových prvků nastupujících, pak nám v oblasti slovesného kmenosloví takovou dynamickou synchronii nejnázorněji dokládají právě takové rovnice, o nichž byla nyní řeč. V plánu diachronním to ovšem znamená, že varianty nové nastupují na místo variant starých: iterativa lexikální jsou vytlačována iterativy morfologickými (stč. pásti > nč. padati, stč. bósti > nč. bodati, stč. čřieti > nč. čerpati apod.). Takový rozvoj iterativ morfologických na úkor iterativ lexikálních, tj. proces morfologisace iterativnosti, je dobře doložen historickými fakty slovanských jazyků. Vidíme tedy, že rozlišování iterativ lexikálních a morfologických je zdůvodněno realitou jazykových procesů a že je nutné k postižení jejich zákonitostí.

 

2. Dvojí význam morfologických iterativ: děj opakovaný a jednolitý

Morfologisace iterativnosti, o níž byla právě řeč, záleží tedy v tom, že iterativní význam starých kmenů bezpříznakových (stč. pásti, tj. *pad-ti) přejímají na nich vybudované iterativní kmeny příznakové,[6] iterativa morfologická (s morfologickým příznakem iterativnosti: pad-a-ti). Morfologická iterativa typu padati ovšem nemají pouze význam iterativní (sníh padá, jablka už padají), ale vyjadřují též děj jedinečný, jednolitý (list padá „snáší se k zemi“). Jsme tu u otázky, jak je to možné, že morfologická iterativa, tj. kmeny s formálním znakem iterativnosti, vyjadřují také děj neopakovaný a že dokonce — jak praví A. Dostál o mnohých morfologických iterativech v stsl. (l. c.) — nevyjadřují opakovaný děj vůbec. Domníváme se, že na tuto otázku lze odpovědět takto:

Stará bezpříznaková, kořenná slovesa typu pad-ti byla původně víceznačná: vyjadřovala před vznikem vidu jak jedinečný děj jednolitý („snášeti se, klesati k zemi“ — děj determinovaný), tak děj opakovaný („padati“ — děj indeterminovaný). Vznikem vidu[7] se však determinovaný význam stal dokonavým (*pad-ti „klesati k zemi“ > „klesnouti k zemi, padnouti“), a onen necelkový, nedokonavý jednolitý děj determinovaný počalo vyjadřovat slovanské novum, odvozený ā-kmen (pada-ti „klesati k zemi“), zatímco starý význam indeterminovaný, iterativní, byl zprvu ještě vyjadřován starým kmenem bezpříznakovým (*pad-ti); vznikem vidu se tedy dvojznačnost starých kmenů bezpříznakových stala „dvojvidovostí“: kmeny typu pad-ti vyjadřovaly dokonavý děj determinovaný („padnouti“) i nedokonavý děj indeterminovaný, iterativní („padati“). Stopy tohoto raného stavu vidového najdeme ještě v nejstarších vrstvách slovanských jazyků [193](vedle obecně slovanského imperfektiva padati s dějem jednolitým viz stsl. a strus. perfektivum pasti s dějem jednolitým a stč. imperfektivum pásti s dějem opakovaným). Teprve během dalšího rozvoje vidového systému byla s odstraňováním obojvidovosti také likvidována ona dvojznačnost starých kmenů bezpříznakových, a to dvojí cestou: buď byl iterativní význam typu pasti/padǫ převzat morfologickými iterativy typu padati/padajǫ, takže bezpříznakové pasti/padǫ zůstalo vyhrazeno pro význam perfektivní (viz stsl. pf. padǫ — ipf. padajǫ), anebo byl perfektivní význam typu pasti/padǫ převzat morfologickými perfektivy typu padnǫti/padnǫ, takže bezpříznakové pasti/padǫ zůstalo — aspoň zčásti — ponecháno pro starý význam iterativní (viz stč. iter. padu — pf. padnu — ipf. padaju). — Z uvedeného vývoje vyplývají závažné skutečnosti pro pochopení vztahu mezi iterativností a videm. Především je jasné, že tzv. morfologická iterativa na -a-, vyjadřující nedokonavý determinovaný děj jednolitý (typ padajǫ „klesám k zemi“), tvořila již vybudovaný systém v době předhistorické, neboť již tehdy musela zastupovat stará slovanská praesentia, jež přestala vyjadřovat determinovaný děj přítomný, tj. necelkový, nedokonavý (*padǫ „klesám k zemi, padám“ > padajǫ, *svьtnetь „rozednívá se, svítá“ > svitajetь, *vъzmogǫ „nabývám moci, síly“ > vъzmagajǫ). Proti tomu morfologická iterativa na -a-, označující děj opakovaný, indeterminovaný, neměla pro podobný rozvoj tak vlivného systémového předpokladu; pouze u kategorie sloves bezpříznakových, tj. obojvidových (jako pasti, rekti) vznikla potřeba nahradit iterativa lexikální iterativy morfologickými (stč. padati, řiekati), aby byla odstraněna ona obojvidovost: a právě tato potřeba, nesená rozvojem vidového systému, byla bezpochyby impulsem rozvoje iterativ morfologických na základě iterativ lexikálních, jak jej pozorujeme v době historické (stč. bósti > bodati, čřieti > čerpati, hrýzti > hryzati atd.); srov. též poznatek A. Dostála, že „iterativnost proniká během staroslověnského období stále více do plánu morfologického“ (op. cit., s. 503). Rozvoj morfologických iterativ s významem opakovaným se nám tedy jeví pouze jako průvodní jev a důsledek rozvoje systému vidového, nikoli však jako starý závažný proces vidotvorný. Je proto možno souhlasit s thesí, že „iterativnost neměla zvláštní úlohy při vzniku vidového systému“ (Dostál, op. cit., s. 574), ale je třeba vidět, že pronikání iterativnosti do plánu morfologického souvisí s rozvojem vidu. — Pravíme-li, že iterativnost neměla zvláštní úlohy při vzniku vidu, klademe důraz na slovo zvláštní. Oposice děje opakovaného a konkrétně jedinečného, jakožto oposice indeterminovanosti/determinovanosti, ovšem svou úlohu při vzniku vidu měla (viz můj cit. čl., s. 496n.). Avšak nelze si úlohu iterativnosti představovat isolovaně, tj. tak, že se snad na slovanské půdě formální vyjadřování iterativnosti (tvoření iterativ) rozrostlo natolik, že až morfologická iterativa změnila svůj obsah a stala se prostými imperfektivy, jež vyjadřují děj jednolitý. Pravda, slovanská morfologická iterativa na -a- s významem děje jednolitého mají sice paralely v mimoslovanských skutečných iterativech, takže někteří komparatisté — např. J. Kuryłowicz — mluví o specificky slovanském přechodu od iterativnosti k neiterativnosti, k durativnosti.[8] Avšak to ještě neznamená, že vid vznikl na iterativnosti. Sám Kuryłowicz spojuje specifický rozvoj a-kmenových morfologických iterativ s oním přechodem k významu neiterativnímu, tj. naznačuje, že právě onen nový, neiterativní význam byl příčinou jejich rozvoje. Proč ale tzv. morfologická iterativa na -a- [194]nabyla onoho nového významu neiterativního? Jak již řečeno, domníváme se, že tento nový, slovanský význam v staré a-kmenové konstrukci je možno vysvětlit v souvislosti se slovanskou změnou významu présentních kmenů determinovaných, tj. se zánikem jejich schopnosti vyjadřovat skutečný, konkrétně jedinečný, jednolitý děj přítomný; tato změna si totiž vynutila rozvoj kategorie kmenů náhradních, které označovaly týž jednolitý determinovaný děj présentní, a nekomplexní, nedokonavý vůbec: na místo typu *svьtnetь „svítá“ nastoupil typ svitajetь, tvořený sice obdobným způsobem jako ide. iterativa, ale též jako ide. intensivní durativa, a hlavně — týmž sufixem, jaký již byl na slovanské půdě gramatikalisován k označování jednolitého determinovaného děje necelkového, nekomplexního — ve formě imperfekta (-ē-ā-chъ, -ā-ā-chъ). — Neomezíme-li se tedy pouze na vnější srovnávání izolovaných forem, nýbrž pojímáme-li kategorii specificky slovanských morfologických iterativ jako celek v systémových vztazích ke kmenům jiným, pak se nám jeví takovýto obraz: základní funkcí slovanských morfologických iterativ odvozených bylo vyjadřování jednolitého děje determinovaného, neboť tyto sekundární kmeny se rozvinuly v kategorii proto, aby převzaly onen determinovaný význam od svých kmenů primárních, základních, jež se staly dokonavými (svitai̯e- ← *svьtne- „svítá“, vъzmagai̯e- ← *vъzmoge- „nabývá moci“ atd.). Po provedení této změny, jež dala vzniknout vidové dvojici, slovanská slovesa se již ovšem neseskupovala podle starého principu na determinovaná a indeterminovaná, nýbrž podle nového principu na dokonavá (komplexní) a nedokonavá (nekomplexní); proto se v novém systému vedle sebe octly jak staré kmeny iterativní, označující děj opakovaný, indeterminovaný (nositi, dychati — typ zase bude svítat později), tak nové kmeny neiterativní, označující jednolitý děj determinovaný (prinositi, pogybati — typ začíná svítat): oba typy měly shodnou formu a stejný význam — imperfektivní. Tlak specificky slovanského slovesného systému rozvinul staré iterativní kmeny s novým významem, s významem determinovaného děje jednolitého, ale nepřekážel zachování jejich starého významu indeterminovaného, významu děje opakovaného.

 

3. Oposice dokonavosti/nedokonavosti a neopakovanosti/opakovanosti

Naznačený vznik dvojznačnosti morfologických iterativ v souvislosti se vznikem základní vidové dvojice je také — jak se domníváme — východiskem k osvětlení vztahu mezi oposicí D/ND (dokonavosti/nedokonavosti) a oposicí NO/O (neopakovanosti/opakovanosti) z vývojové perspektivy. Je-li správný náš názor, že základní vidová dvojice vznikla jako důsledek zániku présentní funkce starých kmenů determinovaných, pak byla pilířem nového, slovanského systému slovesného oposice kmenů typu svьtne-/svьt- : svitaje-/svita- (Slavia 25, 1956, 523n.). Tato základní kmenová oposice vidová již od svého počátku vyjadřovala dodnes běžný protiklad děje celkového, komplexního („svitnouti, rozedníti se, rozjasniti se“) a necelkového, nekomplexního — a to jednak děje jednolitého, durativního („svítati, rozednívati se“ — začíná svítat), jednak děje opakovaného, iterativního („svítati, rozednívati se [nejednou]“ — zase svítá později). Schematicky:

D — NO

svьtne-/svьt- : svitaje-/svita- sęde-/sěd- : sědaje-/sěda- potopi-/potopi- : potaṕaje-/potaṕa-

NO ND <           O

V plánu morfologickém jsou zde tedy vyjádřeny dvě oposice: a) oposice doko[195]navého děje neopakovaného a nedokonavého děje neopakovaného (D-NO : ND-NO — loď se pozvolna potopila : loď se pozvolna potápěla); b) oposice dokonavého děje neopakovaného a nedokonavého děje opakovaného (D-NO : ND-O — loď se potopila a zase vynořila : loď se potápěla a zase vynořovala). — V plánu významovém k tomu přistupuje oposice třetí (c), oposice nedokonavého děje neopakovaného (jednolitého) a nedokonavého děje opakovaného (ND-NO : ND-O — loď se pozvolna potápěla : loď se potápěla a zase vynořovala). — Všimneme si blíže těchto tří oposicí z hlediska jejich vztahu k vidu.

a) Oposice D-NO : ND-NO, tj. oposice neopakovaného, jednolitého děje dokonavého a nedokonavého (loď se pozvolna potopila : loď se pozvolna potápěla). — Jak již řečeno výše, je to základní oposice vidová. O jejím stěžejním postavení v slovanském vidovém systému svědčí několik jazykových faktů. 1. Formálně vyjádřená oposice jednolitého děje dokonavého a nedokonavého — ovšem determinovaného (tj. dovršeného a dovršujícího se) — je representována nejstaršími obecně slovanskými vidovými dvojicemi typů svьtne- : svitaje-, usъchne- : usychaje-, pomože- : pomagaje-; na jejich starobylý původ ukazuje psl. dloužení kořenného vokálu. 2. Oposice takových dějů se z velké části ještě v době historické živě rozvíjí tím, že na základě oněch nejstarších psl. vidových dvojic příponových vznikají vidové dvojice nového, systémově výhodnějšího typu předponového (utonǫti : utapati → utonǫti : tonǫti, potopiti : potaṕati → potopiti : topiti apod.); viz Slavia 25, 1956, 527n. 3. Takovým způsobem vzniklé slovanské novum, prostě vidová předpona, umožňuje rozšířit oposici jednolitého děje dokonavého a nedokonavého i na děje indeterminované (viz typ sěděti : posěděti, prositi : poprositi).— Základní vidová dvojice jako výraz oposice jednolitého děje dokonavého a nedokonavého byla tedy východiskem dvou hlavních cest rozvoje slovanského systému vidového: jednak přitváření imperfektiv k perfektivům s jednolitým dějem determinovaným, dovršeným (např. čes. podkopati → podkopávati, rozhořeti se → rozhořívati se, umlknouti → mlknouti), jednak přitváření perfektiv k imperfektivům s jednolitým dějem indeterminovaným, stavovým apod. (např. čes. mlčeti → pomlčeti, hleděti → pohleděti). Vidovou ā-sufixací a deprefixací (dekomposicí) se jednolitý perfektivní, semknutý děj determinovaný rozvinuje v imperfektivní, nesemknutý (rozhořeti se → rozhořívati se, umlknouti → mlknouti) a vidovou prefixací se jednolitý imperfektivní, nesemknutý děj indeterminovaný zkomplexňuje v perfektivní, semknutý (mlčeti → pomlčeti). Vidová tendence zkomplexňovat prefixací indeterminovaný děj nedokonavý je tak silná, že se neomezuje pouze na děje jednolité (mlčeti : pomlčeti, hleděti : pohleděti), ale později si podřizuje i děje opakované, iterativní (houpati : pohoupati, nositi : ponositi). Na základě korelace D-NO : ND-NO rozvíjí se také korelace D-O : ND-O. Novum, vidovou prefixací perfektivované kmeny s významem opakovaným (D-O pohoupati, ponositi), není ještě rozvinuto v jazyce staroslověnském.

b) Oposice D-NO : ND-O, tj. oposice dokonavého děje jednolitého, neopakovaného, a nedokonavého děje opakovaného (loď se potopila a zase vynořila : loď se potápěla a zase vynořovala). — Také tato oposice je representována základní vidovou dvojicí starých typů svьtne- : svitaje-, potopi- : potaṕaje- aj. Jak jsme si ukázali v předchozím oddíle, imperfektivní členy takových starých vidových dvojic mohly již od svého vzniku vyjadřovat jak nedokonavý děj jednolitý, neopakovaný (ND-NO), tak nedokonavý děj opakovaný (ND-O). V důsledku této dvojznačnosti základního typu vidových dvojic postupoval odtud vyvěrající rozvoj [196]vidového systému ještě také jiným proudem, než bylo uvedeno sub a: podle typu D-NO svьtne-/svьt- : ND-O svitaje-/svita- tvořily se k starším dokonavým n-kmenům jednodobým (D-NO) ā-kmeny iterativní (ND-O), ale i naopak k starým iterativním ā-kmenům (ND-O) přitvářely se neiterativní perfektní n-kmeny jednodobé (D-NO); tento proces, v době předhistorické patrně závažnější, než by se na první pohled zdálo, zůstává živý i v době novější, viz např. rus. кашлять → кашлянуть, pol. kaszlać → kaszlnąć, sch. pjevati → pjevnuti, čes. lítat → lítnout (hovorové). Systém dvojic kmenů dokonavých a nedokonavých se tedy rozvíjí také tím směrem, že ā-sufixací se jednodobý, neopakovaný děj perfektivní skládá v opakovaný, imperfektivní (bouchnouti → bouchati) a n-sufixací se imperfektivní děj opakovaný rozkládá v perfektivní děj neopakovaný, jednodobý (kopati → kopnouti). Je jasné, že dvojice jako stsl. kapati : kanǫti, rus. кашлять : кашлянуть, čes. lítat : lítnout nejsou dvojicemi vidovými v užším slova smyslu: perfektivací (semknutím) děje opakovaného nevzniká děj jednodobý neopakovaný, nýbrž semknutý děj opakovaný (vlastní perfektivum k кашлять není кашлянуть, ale покашлять), a imperfektivací (rozvinutím) děje momentálního, jednodobého zase nevzniká děj opakovaný, nýbrž děj jednolitý, durativní (vlastní imperfektivum k lítnout, hrknout není lítat, hrkat, ale letět, hrčet). Na druhé straně je ovšem třeba přiznat, že i takovéto dvojice typu bouchnouti : bouchati, hrknouti : hrkati mají na sobě mnoho „vidového“: 1. společnou formu s dvojicemi v pravém slova smyslu vidovými; 2. vzhledem k charakteristickým poměrům v plánu présentním jsou také specificky slovanské; 3. tvoří nedílnou součást vidového systému, neboť naplňují tendenci, aby každé perfektivum — i neimperfektivovatelné (s dějem nerozvinutelným v nedokonavý děj jednolitý) — mělo vedle sebe příslušné imperfektum; 4. opakovanost a jednolitost imperfektivního děje není vždy jasně rozhraničena (srov. např. čes. siréna houkla a siréna houkala — souvisle? přerušovaně?); 5. děj každého perfektiva, který lze příslušným imperfektivem vyjadřovat jako jednolitý, může jím být vyjadřován také jako opakovaný (srov. A. Dostál, op. cit., s. 482). — Soudíme proto, že i oposici dokonavého děje jednodobého a nedokonavého děje opakovaného (kopnouti : kopati, střeliti : stříleti) lze považovat za oposici vidovou v širokém slova smyslu, tj. chápeme-li vidový protiklad široce jako protiklad děje pojatého celkově (komplexně) a necelkově (nekomplexně), ať již je onen děj necelkový (nekomplexní) jednolitý, anebo složený z opakujících se dějových úseků nebo celých dějů.

c) Oposice ND-NO : ND-O, tj. oposice nedokonavého děje neopakovaného a opakovaného (loď se pozvolna potápěla : loď se potápěla a vynořovala). — Jak již řečeno, tato oposice může být formálně nevyjádřena, omezena pouze na plán významový (viz dvojznačnost morfologických iterativ), ale může býti také vyjádřena ve formě jistých korelací (viz např. nésti : nositi, čísti : čítati). Všimneme si nejdříve oné oposice nevyjádřené. Zde je třeba zdůraznit, že vyjadřování děje jednolitého (NO) i opakovaného (O) v téže formě není vlastní pouze tzv. morfologickým iterativům (na -ati), ale i jiným typům imperfektiv. Tak např. česká slovesa hynouti, roditi se mohou vyjadřovat děj neopakovaný i opakovaný, právě tak jako staročeská morfologická iterativa zahynovati, narázěti sě, jež zanikla a byla oněmi simplicii zastoupena. Podobně stsl. krasiti může vyjadřovat děj opakovaný stejně jako morfologické iterativum ukrašati (srov. Supr 335,15 a Supr 83,10); o příklady takových simplicií, variant k starým morfologickým iterativům, není nouze. Domníváme se proto, že není správné omezovat problematiku vyjadřování [197]děje neopakovaného a opakovaného pouze na morfologická iterativa, a plně se ztotožňujeme s touto připomínkou Ju. S. Maslova k Dostálovým výkladům o iterativnosti: „… jednostranný je rozbor poměru děje opakovaného a jednolitého, provedený autorem pouze na materiále sloves ‚iterativních‘. Jeho vývody by byly přesvědčující, kdyby zde bylo také ukázáno, jaká je dynamika obou uvedených významů u všech ostatních sloves nedokonavého vidu. Zajímavější však by asi byl poněkud jiný postup: kdyby autor rozdělil tzv. ‚iterativní‘ slovesa nikoli na simplicia a komposita, ale na ,slovesa vzniklá z potřeb vidového systému‘, tj. odvozená od perfektiv, ať již prostých nebo složených, a na ‚slovesa vzniklá nezávisle na potřebách vidu‘, tj. odvozená od imperfektiv“ (překlad můj — I. N.).[9] Iterativa vzniklá nezávisle na bezprostřední potřebě systému vidových dvojic, tj. iterativa tvořící korelaci NO : O v rámci nedokonavosti, jsou v podstatě dvojího typu: starého, předvidového typu praslovanského nésti : nositi, jenž má response i v jiných jazycích ide. (srov. ř. ferein : forein), a nového, pozdního typu čísti : čítati, bráti : brávati, který se rozvíjí až v jednotlivých jazycích slovanských na základě vybudovaného již systému dvojic vidových (siesti : sědati, dáti : dávati). Pozdní slovanský typ iterativ odvozených z imperfektiv pomocí přípony -va- (bráva-ti ← brá-ti), tj. typ tzv. frekventativ, není ještě rozvinut v jazyce staroslověnském ani v staré češtině XIV. století;[10] rozvíjí se však v pozdější češtině, a to postupem času do takového stupně produktivnosti, že dnes již lze od většiny imperfektiv tvořit iterativa, tj. frekventativa (viz typy bráti : brávati, kopati : kopávati, trpěti : trpívati, choditi : chodívati), dokonce i od frekventativ samých (chodívati : chodívávati). Pochopitelně, opakovanost frekventativ má poněkud jinou povahu než opakovanost iterativ typu dávati, chytati, jež stojí v korelaci s perfektivy: opakovanost frekventativ, tj. opakování dějů necelkových, stavů, dějů fázových aj., jeví se spíše jako opakování nepravidelné, občasné (srov. náš brankař chytává lépe a náš brankař chytá lépe), v minulosti pak jako opakování časově odlehlejší, dávno minulé (srov. náš brankař chytával lépe a náš brankař chytal lépe). — Dvojice typů bráti : brávati, chytati : chytávati tedy nejsou dvojice vidové; nevznikly z potřeby budovat systém vidových dvojic, ale nevznikly také zcela nezávisle na rozvoji systému vidového jako celku navzájem specificky spjatých kmenů vidových. Sama skutečnost, že kategorie frekventativ je budována pomocí sufixů abstrahovaných z vidových dvojic (dáti : dávati → bráti : brávati), ukazuje na to, že pozdní systém korelací ND-NO : ND-O je vlastně nadstavbou systému korelací D-NO : ND-O a D : ND vůbec, tj. systému vidového.

Rozvoj iterativ od psl. ā-kmenových imperfektiv až po novočeská frekventativa na -ávati se nám jeví jako proces neodlučitelný od rozvoje systému vidového v tom smyslu, že systémová tendence tvořit ke každému perfektivu imperfektivum-iterativum (jež vytvořila z iterativnosti druhé ohnisko systému slovanského slovesa) podřídila si i slovesa nedokonavá. Tak jako se vidovou předponou vytvářela nová a nová perfektiva z nedokonavých sloves neiterativních (seděti : poseděti, spáti : pospati), a později i iterativních (choditi : pochoditi, houpati : pohoupati), tak se také na druhé straně iterativní příponou vytvářela nová a nová iterativa z ne[198]iterativních sloves perfektivních (smeknouti : smekati, krknouti : krkati), a později i imperfektivních (čísti : čítati, bráti : brávati). Obě tendence, tendence perfektivační a iterativační, jsou navzájem v protiváze: staroslověnština, která nerozvinula perfektiva z iterativ (typ choditi : pochoditi), nerozvinula ani iterativa z imperfektiv (typ bráti : brávati, choditi : chodívati). Proti tomu čeština, která rozvinula perfektiva z iterativ, a to nejen imperfektivních (typ houpati : pohoupati, choditi : pochoditi), ale i perfektivovaných (typ rozestavěti : porozestavěti), rozvinula také iterativa z imperfektiv, a to nejen neiterativních (typ čísti : čítati, bráti : brávati), ale i iterativovaných (typ chodívati : chodívávati). Docházíme tedy k závěru, že rozvoj takového kmenoslovného systému, jaký je např. systém českého slovesa, má dvě symetrické, navzájem se vyvažující tendence: tendenci perfektivační a tendenci iterativační. — Takovým způsobem lze chápat souvislost mezi iterativností a videm.

 

Závěr. Vycházíme-li ze stanoviska, že jazykový systém může být postižen jen se zřetelem ke změnám a že jazykové změny mohou být pochopeny jen ve světle systému, nejeví se nám iterativnost a vid jako kategorie na sobě nezávislé. Pravda, z hlediska izolovaně synchronního dvojice typů čísti : čítati, střeliti : stříleti, kopnouti : kopati, právě tak jako dvojice typu seděti : poseděti, chápeme především jako formální vyjádření rozdílů ve způsobu slovesného děje (Aktionsart), a nikoli jako formální vyjádření rozdílu vidového (Aspekt): čítati, brávati vyjadřuje frekventativnost, stříleti, kopati, tleskati vyjadřuje iterativnost, střeliti, kopnouti, tlesknouti — okamžitost (momentálnost), poseděti, pohoupati, porozprávěti — fázovost (vymezenou míru děje). Avšak z hlediska systémových souvislostí, které odhaluje pohled diachronní, vidíme, že ony způsoby slovesného děje kmenů odvozených jsou pouze kombinací lexikálních významů základních kmenů a funkce odvozovacích elementů vidových (přípony a-ové, n-ové, prázdné předpony). Sufixy a-ové nejsou jen příznakem nedokonavého členu vidových dvojic (pásti : pad-a-ti, dáti : dá-va-ti), ale jsou také produktivním prostředkem iterativace, jímž se ze sloves dokonavých tvoří iterativa s běžným významem opakovaným (škrtnouti : škrt-a-ti) a ze sloves nedokonavých iterativa s charakteristickým významem frekventativním (čísti : čít-a-ti, choditi : chodí-va-ti). Sufix n-ový není jen příznakem dokonavého členu vidových dvojic (prchati : prch-nou-ti), ale je také produktivním prostředkem perfektivace v tom smyslu, že iterativní děj fázový distribuuje na jednodobou fázi, na děj momentální (kopati : kop-nou-ti, lítat : lít-nou-t). Také prázdná předpona není jen příznakem perfektivního členu vidových dvojic (prositi : po-prositi, hleděti : po-hleděti, chváliti : po-chváliti), ale je též produktivním prostředkem perfektivace v tom smyslu, že zkomplexňuje tzv. „neperfektivovatelný“ děj necelkový (stav, děj opakovaný) na děj celkový, komplexní, jenž se tu ovšem nemůže jevit jako fáze okamžitá, jednodobá, nýbrž jen jako dějový úsek jistého ohraničeného trvání (seděti : po-seděti, houpati : po-houpati, rozprávěti : po-rozprávěti). — Produktivitu vidových elementů v uvedených funkcích nemůžeme oddělovat od rozvoje vidového systému. Rozvoj vidového systému je v podstatě rozvoj základní praslovanské vidové korelace typu svьtne-/svьt- : svitaje-/svita- „svitnouti, rozedníti se : svítati, rozednívati se“, která vyjadřovala dvojí protiklad: protiklad dokonavého děje neopakovaného a nedokonavého děje neopakovaného i protiklad dokonavého děje neopakovaného a nedokonavého děje opakovaného (D-NO : ND-NO i D-NO : ND-O). S rozvojem této základní vidové [199]dvojice rozvíjejí se také ony obě oposice — oposice dokonavosti/nedokonavosti (D/ND) a oposice neopakovanosti / opakovanosti (NO/O); jednak se rozvíjejí v rámci dvojznačných vidových dvojic, jednak se osamostatňují. Rozvoj oposice dokonavosti/nedokonavosti, osamostatněné od iterativnosti, postupuje ve směru perfektivace imperfektiv cestou prefixace (starší typ seděti → poseděti, mladší typ choditi → pochoditi). Rozvoj oposice neopakovanosti/opakovanosti, osamostatněné od vidu, postupuje ve směru iterativace neiterativ cestou sufixace (starší typ střeliti → stříleti, mladší typ čísti → čítati). Oba paralelní procesy vrcholí tam, kde perfektivační prefixaci podléhají i kmeny již perfektivované (nejmladší typ rozestavěti → porozestavěti) a iterativační sufixaci i kmeny již iterativované (nejmladší typ chodívati → chodívávati). Morfologická kategorie iterativnosti na straně jedné a morfologická kategorie perfektivnosti na straně druhé jsou tedy protilehlými souměrnými nadstavbami nad oběma členy základní oposice systému slovanského slovesa, oposice vidové.

 

R é s u m é

ИТЕРАТИВНОСТЬ И ВИД

Если мы будем исходить из положения, что система языка может быть постигнута только в свете происходящих в нем изменений и что изменения в языке могут быть поняты лишь в свете системы, то итеративность и вид мы не сможем признать независимыми друг от друга категориями. Правда, с точки зрения изолированно синхронной парные глаголы типа čísti : čítati, střeliti : stříleti, kopnouti : kopati так же как парные глаголы типа seděti : poseděti мы воспринимаем прежде всего как формальное выражение различий в способе действия (Aktionsart), а не как формальное выражение видового различия (Aspekt): čítati, brávati выражает нерегулярную повторяемость действия (фрeквeнтативность), stříleti, kopati, tleskati выражает многократность (итеративность), střeliti, kopnouti, tlesknouti однократность (моментальность), poseděti, pohoupati, porozprávěti намечает ограниченность длительного действия. Однако с точки зрения взаимозависимостей в пределах системы, устанавливаемых с помощью диахронии, мы усматриваем, что все такие способы действия производных глаголов являются всего лишь комбинациями лексического значения их словообразовательной основы и функции видообразовательного элемента (суффикса -a-, -va- …, -по-/-ne-, пустой приставки). Суффикс -a- (-va- …) — это не только признак несовершенной формы в видовой корреляции (pásti : pad-a-ti, dáti : dá-va-ti), но также продуктивный способ образования итеративных глаголов, т. е. средство преобразования формы совершенного вида в итератив со значением простой многократности (škrtnouti : škrt-a-ti), а также средство преобразования формы несовершенного вида в итератив со значением нерегулярной повторяемости — »фреквентативности« (čísti : čít-a-ti, choditi : chodí-va-ti). Суффикс -no-/-ne- — это не только признак совершенной формы видовой корреляции (prchati : prch-nou-ti), но также продуктивное средство образования перфективных форм в том смысле, что обозначение многократного действия он преобразует в обозначение действия однократного, моментального (kopati : kop-nou-ti, lítat : lít-nou-t). Также видовая, пустая приставка является не только признаком совершенной формы видовой корреляции (prositi : po-prositi, hleděti : po-hleděti, chváliti : po-chváliti), но одновременно продуктивным средством образования перфективных форм в том смысле, что обозначение длительного действия (состояния, повторного действия) она преобразует в обозначение действия недлительного, суммарного. Однако это действие сомкнутое в данном случае не может пониматься как действие моментальное, однократное, но лишь как действие определен[200]ной, ограниченной продолжительности (seděti: po-seděti, houpati: po-houpati, rozprávěti: po-rozprávěti). — Продуктивность видовых элементов в их названных выше функциях мы не можем отделять от развития видовой системы. Развитие видовой системы это в основе, развитие праславянской видовой корреляции типа svьne-/svьt- : svitaje-/svita- »рассвести : рассветат, светать«, которая выражала двоякое противопоставление : противопоставление совершенного действия неитеративного и несовершенного действия нeитеративного и также противопоставление совершенного действия неитеративного и несовершенного действия итеративного (C-НИ : НС-НИ и С-НИ : НС-И).

С развитием этой основной видовой корреляции развиваются и оба этих противопоставление неитеративности/итеративности (НИ: И); с одной стороны они развипоставлення — противопоставление совершенности/несовершенности (С : НС) и противоваются в рамках двузначных видовых корреляций, с другой — приобретают самостоятельное существование. Развитие противопоставления сoвершенности/несовершенности, отделившегося от итеративности, идёт по линии образования от глаголов несовершенного вида форм совершенного вида при помощи приставок (более ранний тип seděti→poseděti, более поздний тип choditi→pochoditi). Развитие противопоставления неитеративности/итеративности, отделившегося от вида, идёт по линии образования итеративных глаголов от неитеративных при помощи суффиксов (более ранний тип střeliti→stříleti, более поздний тип čísti→čítati). Оба параллельных процесса достигают своего апогеа там, где перфективизации с помощью приставок подвергаются основы, уже перфективизованные (наиболее поздний тип rozestavěti→porozestavěti) и где итеративизации с помощью суффиксов подвергаются основы, уже итеративизованные (наиболее поздний тип chodívati→chodívávati). Таким образом морфологическая категория итеративности, с одной стороны, и морфологическая категория перфективноcти, с другой стороны, являются двумя симметрически соотнесенными надстройками над обеими составными частями основной корреляции в системе славянского глагола, а именно видовой корреляции.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 3, pp. 189-200

Previous Marc Vey (Paříž): O slovesné aktuálnosti a jejím vyjadřování v českém jazyce

Next František Kopečný: Trávníčkova staročeská Skladba