Fonetická studie o českých pozdravech

Ludmila Švestková

[Chronicles]

(pdf)

Фонетическая работа о чешских приветствиях / Etude phonétique des formules de salutation en tchèque

Naše dosavadní zkoumání zvukové stránky českého jazyka bylo nedávno obohaceno studií Zvuková stránka českého pozdravu (vyšla v Rozpravách ČSAV 1957, řada SV, seš. 5, 111 s.). Její autor, Pavel Jančák, založil svou práci na širokém materiálu, především z oblasti středočeské.

Studie je rozdělena na čtyři oddíly. V prvním si autor všímá obecného užívání pozdravů po stránce lexikální a srovnává je s příklady nářečními. V následujícím oddíle sleduje jednotlivé zvukové složky (jako přízvuk, melodie, rytmus, tempo apod.), jež se účastní na zvukovém tvaru pozdravu. Třetí oddíl obsahuje podrobný rozbor všech užívaných pozdravů po stránce zvukové, doprovázený mnoha ilustracemi melodického průběhu konkrétních rozebíraných případů. Poslední, čtvrtý oddíl, jenž si všímá funkce zvukové stránky pozdravu, tvoří závěr celé práce. Studii pak doplňuje francouzské a ruské résumé a bibliografie. Knihu uzavírají diagramy melodie, získané vyměřením kymografického záznamu.

V dosavadní literatuře nebyla soustavněji věnována pozornost zvukové stránce pozdravu. Pokud nebyl ještě dostatečně znám melodický systém české věty, který po Petříkovi[1] dosud nejsoustavněji probírá studie Romportlova,[2] nebylo také dobře možno zpracovávat jev tak mnohotvárný, jako je melodie pozdravu, do níž »jsou více než kamkoli jinam vnášeny individuální melodické návyky«.[3] St. Petřík sice věnoval této otázce téměř celou jednu kapitolu připomenuté studie, avšak spolu s jinými autory ani nepředpokládal, že by v této pestrosti zvukových tvarů pozdravu bylo možno najít nějaký systém. Z jeho názoru vyšel původně i P. Jančák, avšak na základě svého několikaletého zkoumání dospěl k poznání, že užívání zvukových tvarů není ani u pozdravu náhodné, nýbrž že i tu vládne jistá zákonitost. P. Jančák měl sice značnou výhodu, že již mohl těžit z bohatých zkušeností M. Romportla, z jehož práce vycházel, nutno však zdůraznit, že šel svou vlastní cestou.

Je to vidět např. i na způsobu, jakým se autor vyrovnal s otázkou grafického vyjádření zvukového tvaru. Nespokojil se pouze s náznakovými schématy, které by podle našeho názoru pro hrubé znázornění základního melodického průběhu postačovaly, nepřijal bez výhrad ani notový systém, poněvadž jej pokládal za příliš hrubý k zobrazení melodie řeči, avšak vytvořil si na základě notového systému, kombinovaného se způsobem Romportlovým, vlast[308]ní systém pro zaznamenávání zvukové stránky řeči.[4]

Pro rozbor zvukové stránky by bylo ideální zkoumat objektivními metodami materiál zachycený přímo v běžném denním styku. Poněvadž však získat magnetofonový zápis takto proneseného pozdravu je značně nesnadné, byl autor nucen kombinovat tzv. objektivní metody s poslechem. Při každé příležitosti zaznamenával slyšené pozdravy a získával tak rozsáhlý materiál, z něhož v knize uvádí pouze příklady výběrové. Po důkladném seznámení s celou soustavou pozdravů po stránce zvukové přistoupil teprve k laboratorním experimentům. Při nahrávání pozdravů pokusných osob, neinformovaných předem o pracovních závěrech, soustředil se na dokonalé vybavení vhodné situace.

V knize probírá jednotlivé pozdravy (např. Dobrý den), pronesené různými osobami za různých situací. Zejména věnuje pozornost pozdravům automatisovaným. Systém pozdravů se mu nejeví jako něco pevného, neboť vlivem společenských podmínek nastávají v něm pronikavé změny. Zatímco dříve spočívalo těžiště výrazu v slovním vyjádření samém (např. Dej Pámbu šťastny předpolednem) a zvukovou stránku bylo možno považovat spíše za složku doprovázející, klade dnes postupné zjednodušení a ochuzování pozdravů po stránce lexikální větší váhu na zvukovou stránku pozdravu. Např. v automatisovaném pozdravu Dobrý den, užívaném dnes za nejrůznějších situací, můžeme posluchači naznačit svůj vztah pouze pomocí hlasové modulace (ovšem vedle prostředků mimojazykových). Z toho je patrná důležitost jejího zkoumání právě nyní, kdy zvuková stránka vystupuje do popředí daleko markantněji než dříve.

Autor tedy podrobuje rozboru především pozdravy obecně užívané. Všechna jeho pozorování jsou podepřena mnoha doklady pozdravů při setkání, při rozchodu i tzv. pozdravů universálních (autor tak nazývá pozdravy, jichž můžeme užít za obou situací, tj. jak při setkání, tak i při rozchodu, např. Nazdar, Buď zdráv); v jejich melodickém a rytmickém průběhu, ve výšce jejich tónové úrovně nachází pak autor některé zákonitosti.

Základní fonetické rozlišení pozdravových forem je ovšem podmíněno — podobně jako v celém zvukovém systému jazyka — poměry přízvukovými.[5] Mohou být tedy všechny pozdravové formy — bez ohledu na rozdělení podle funkce — rytmicky sestupné a vzestupné (tímto termínem označuje autor především složku dynamickou). Oba tyto typy jsou dány již samým slovním výrazem, neboť tu záleží na umístění hlavního přízvuku. (U pozdravu Nashledanou je přízvuk umístěn na slabice první, v případě Buď zdráv je jeho nositelem slovo druhé.)

Dynamickému průběhu odpovídá zpravidla i průběh melodický. Tyto dvě složky vytvářejí za neutrální situace základní melodicko-rytmický typ, který bývá v určitých situacích různě obměňován. Obměny se ovšem týkají zejména melodického průběhu. Ostatní zvukové složky, jako tempo, kvantita, zabarvení samohlásek, pečlivost artikulace, jsou po stránce výrazové pouze složkou doprovázející. Proto si autor nejprve utřídil možné melodické typy pozdravů do přehledné tabulky (kterou uvádí na s. 17), pak si všímal, kde se rozchází linie melodická s dynamickou, které ze zvukových typů jsou frekventovanější a konečně se snažil odpovědět na otázku, za jakých okolností k nim dochází a v jakém vztahu jsou jejich vyjadřovací možnosti k obsahu pozdravu.

Základním výrazovým prostředkem zvukové stránky je funkční využití vzájemného poměru melodického a dynamického průběhu. Největší frekvenci mají takové tvary, v nichž je melodie podřízena dynamické linii, s kterou se tedy shoduje. Jsou však případy, kdy se od ní melodická linie odklání. Zejména tomu bývá u pozdravů citově zabarvených. Např. u lexik. neutralisovaného pozdravu Dobrý den bývá při radostném překvapení značně zvýšena první slabika plynule klesavé melodické linie, běžné [309]u pozdravů neutrálních (), zatímco při zdvořilém vyslovení téhož pozdravu přejímá melodický vrchol slabika druhá (). Některé melodické typy jsou však u pozdravů funkčně spjaty také s určitými situacemi. Tak např. při vstupu do místnosti má zmíněný pozdrav Dobrý den melodickou linii klesavo-stoupavou s melodickým vrcholem na poslední slabice ().

Pro podobu zvukového tvaru má největší význam umístění melodického vrcholu. Mezi nejvýraznější melodické tvary patří podoba s melodickým zvýšením na druhé slabice, v literatuře už běžně označovaná termínem »melodické vytýkání«,[6] jež je nositelem kladného citového zabarvení. Tento tvar je dnes natolik zautomatisovaný, že již nemusí vyjadřovat živě cítěnou uctivost a zdvořilost a stává se pouhým pozdravovým návykem (např. Dobrý večer ).

K projevu zdvořilosti a úcty přispívá kromě zmíněné melodické podoby i volné tempo a pronesení pozdravu ve střední nebo hlubší hlasové úrovni. Při intensivnějším citovém zabarvení se naopak užije téhož tvaru (s »melodickým vytýkáním«) na zvýšené úrovni. Velmi záleží i na pečlivé výslovnosti jednotlivých pozdravů. Čím je výslovnost pečlivější, tím zdvořileji působí pozdrav na posluchače. V konvenčních obratech bývá nepečlivá artikulace častým průvodním jevem při negativním zabarvení.

Nejenom volba melodických typů, ale i menší odchylky v melodickém průběhu pozdravu mohou být projevem citového zabarvení. Jeho míru lze vyjádřit různě velikými melodickými intervaly, umístěnými v různých polohách hlasového rozsahu mluvčího. Velmi srdečné pozdravení, radostné překvapení se např. projeví ve značném intervalu nejvyšší slabiky. (Např. u pozdravu Ahoj, pronášeného obvykle melodií stoupavou, může být interval mezi oběma slabikami větší než kvinta.) Záporné projevy, jež brzdí velkou měrou konvence, nemají již tolik odlišných melodických realisací. Přibližují se více základnímu melodickému průběhu.

Při rozboru citového zabarvení uvádí autor ve své studii ovšem pouze hlavní typy citových zabarvení a neutápí se tedy v jednotlivostech, které by celkový pohled komplikovaly.

Po přečtení Jančákovy studie je nutno přiznat, že jeho závěry mohou mít obecnější dosah, než by se od práce zaměřené pouze na zvukovou stránku pozdravu očekávalo. U pozdravů, jež jsou po stránce slovního výrazu již zcela automatisovány, mohl by totiž autor podrobit systematickému rozboru jejich různé citové zabarvení a pozorováním těchto citových nuancí, odrážejících se v melodickém průběhu pozdravů, přispět k obecnějšímu poznání prostředků, jimiž se vyjadřuje citové zabarvení v jazyce vůbec.

Celým zvukovým systémem českých pozdravů, ke kterému se autor na základě svého zkoumání dopracoval, vyvrací dosavadní názor, že užívání jednotlivých zvukových tvarů je poměrně náhodné, a naopak dokazuje, že přes tuto zdánlivou náhodnost v užívání zvukových prostředků vytvářejí společenské návyky z této směsice pozdravových forem ustálenou soustavu, která je zcela podřízena soustavě zvukových prostředků mluvené češtiny vůbec.

Zvláště nutno zdůraznit, že autor jako první nejsoustavněji probral citové zabarvení mluvního projevu, které se mu na pozdravech podařilo dobře systematicky demonstrovat.

Lze tedy pokládat tuto podrobnou studii, bohatě dokumentovanou materiálem, za opravdu nový, dobrý přínos ke zkoumání zvukové stránky české řeči.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 4, pp. 307-309

Previous Josef Filipec: Dva bohemistické příspěvky z Ukrajiny

Next Jiří Kraus: Dánský příspěvek k české a ruské modální syntaxi