K otázce samostatnosti přívlastku

Pavel Novák

[Chronicles]

(pdf)

К вопросу о самостоятельности определения / Le problème de l’indépendance de l’attribut

Každý, kdo měl příležitost prodírat se abstraktními výklady dánského lingvisty L. Hjelmsleva, sáhne jistě se zájmem po práci, jejíž titul ukazuje na větší konkrétnost.[1]

Latinskému opera virorum omnium bonorum veterum odpovídá anglické all good old men’s works. Otázka, kterou si autor položil, zní: (I) Charakterizuje genitiv plurálu, vyjádřený v latinském příkladu čtyřikrát, každý nominální základ zvlášť, anebo (II) charakterizuje přímo celé přívlastkové syntagma (junkci)? Označíme-li základy písmeny a, b, c, d, genitiv x a plurál n, lze I. řešení formulovat jako anx + bnx + cnx + dnx a II. řešení jako (a + b + c + d)nx. Jak je tomu v příkladě anglickém, zbývá tu opravdu jen II. řešení?

Odpověď hledá Hjelmslev v případech relativní samostatnosti přívlastku, jako lat. consules designati, consules designatos (tvar adjektiva je určen kontextem širším, než je přívlastkové syntagma), canis albus, canis alba, rus. добрая жена, добрый староста, srov. i čes. drahý choť, drahá choť, dobrá žena, dobrý předseda (tvar adjektiva je určen sémanticky). Rozbor těchto a podobných případů vede autora k I. řešení. Pro angličtinu z toho vyplývá tento závěr, prý nejpravděpodobnější: i tu existuje shoda přívlastku se substantivem, přívlastek však vyhovuje jejím požadavkům jedinou formou, kterou má, tj. úplným synkretismem (homonymií) forem pádu a čísla, které jsou jinak rozlišeny u substantiva.

Nehledě na tento závěr, který by mohl působit dojmem slovní hříčky, je zbývajících 12 stran četbou zajímavou a podnětnou. Upozorněme na některé myšlenky: U paradigmat flexivního typu rozeznává Hjelmslev dva případy: 1. systèmes particuliers — jednotlivá paradigmata jsou vyznačena jistým, od ostatních odlišným synkretismem (např. v lat. vzor femina, kde -ae je gen. dat. sg., nom. pl., servus, kde -o je dat. abl. sg.), 2. classes lexicales — jednotlivá paradigmata jsou vyznačena zvláštními koncovkami, synkretismem se však neliší (např. rus. časování — P. N.). — Liší pak mezi shodou (accord) a asymetrickou shodou (concordance, tj. shodou, při které adjektivum i substantivum patří k různým dílčím systémům, např. lat. gen. sg. nautae boni, dat. sg. nautae bono, abl. sg. nauta bono). — Upozorňuje na to, že mnoho ide. jazyků, starých i některých nových, nemá deklinační formy vyhrazené jen adjektivům (např. němčina má i substantiva typu der Beamte, das Deutsche, ruština typu портной, srov. i čes. vrátný, výchovné).

Jak se v závěru výslovně podotýká, shrnuje stať výsledky výzkumů podniknutých již koncem let dvacátých a řadí se tedy k Hjelmslevovým starším pracím (o pádech, gramatických morfémech, rekci aj.). Překvapuje nás, že autor nenavázal při jejím konečném zpracování přímo na svůj základní spis teoretický Omkring sprogteoriens grundlaeggelse z r. 1943, přístupný nyní v anglickém překladu F. J. Whitfielda.[2]

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 4, p. 311

Previous Jiří Kraus: Dánský příspěvek k české a ruské modální syntaxi

Next Vilém Fried: Britský pohled na moderní lingvistiku