Příspěvek ke studiu jazyka české žurnalistiky v polovině 19. století

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

К характеристике языка чешской журналистики середины 19 столетия / Etude de la langue des journalistes tchèques vers la moitié du 19e siècle

Úkolem tohoto článku je přispět ke zkoumání rozvoje spisovného jazyka rozborem jazyka Tylovy žurnalistiky v období let 1848—1849, konkrétně v jeho „Pražském poslu“. Jako základní si tu klademe otázku, které nové a vývojově progresivní jazykové prvky se v Tylově žurnalistice projevily a do jaké míry Tylovo jazykové novátorství, prokázané v jeho dramatech,[1] mělo vliv na rozvoj syntaxe obrozenské češtiny i v jiných oblastech spisovného jazyka.

Přitom však nesmíme zapomínat, že se spolu se syntaktickými jevy, které ukazují další vývojovou cestu, uplatňovaly ve skladbě Tylovy žurnalistiky i syntaktické prvky tradiční a zastaralé. Obě tyto vrstvy tvoří u Tyla jednotu a často se vzájemně ovlivňují (o tom podrobněji při výkladu jednotlivých jevů).

Zvláštní problém tvoří pak soubor otázek, do jaké míry je jazyk Tylovy žurnalistiky spojen s jeho vlastní literární činností. Zdá se, že při komplexním chápání tvorby zaměřené především k cílům národně obrozeneckým, je u Tyla vztah mezi žurnalistikou a dramatickou tvorbou velmi těsný. Předběžný rozbor ukazuje, že je tu mnoho styčných bodů, a to jak s dramatickými báchorkami (zvl. „Tvrdohlavou ženou“ a „Jiříkovým viděním“), tak i s historickými dramaty tohoto období. Nelze však říci, že by Tylova žurnalistická činnost jednoznačně ovlivnila jazyk a sloh jeho dramat nebo naopak, jde tu spíše o složitý jev vzájemného působení. K této otázce se hodláme vrátit ve zvláštní studii.

Než přistoupíme k jazykovému rozboru „Pražského posla“, je nutné se zmínit o zvláštním charakteru tohoto časopisu. „Pražského posla“ začal Tyl vydávat r. 1846, kdy už měl dostatek redaktorských a novinářských zkušeností, získaných prací v několika časopisech různého typu. „Pražský posel“ měl podtitul „Čtení pro lid jazyka českého“ a přinášel hlavně obsáhlejší články osvětové a zábavní, podávané srozumitelnou a poutavou formou. Myšlenkově byly tyto články výrazem Tylova reformního humanismu, který se projevil nejúplněji a nejjasněji v dramatických obrazech ze života. Mnoho místa věnoval Tyl poučení o tom, jak správně a racionálně hospodařit, jak spravovat obce atd. Časopis nechtěl reagovat na denní události a informovat o nich (jednak proto ne, že vycházel ve velkých časových intervalech, jednak se zřetelem k metternichovské censuře, která objektivní zpravodajství někdy úplně znemožňovala).

Během prvních tří měsíců r. 1848 nevyšel „Pražský posel“ vůbec; v dubnu se objevilo první číslo nového ročníku v naprosto nové podobě. Časopis zmenšil podstatně svůj rozsah (ze šesti archů na jeden půlarch); bylo však ohlášeno, že bude vycházet dvakrát týdně. (Tento termín nebyl později přesně dodržován pro překotné události, jichž se Tyl pilně účastnil. Celý časopis vyplňoval Tyl pouze svými příspěvky, až na několik výjimek; kromě toho tu byly i potíže technické. Přesto vyšla během roku 52 čísla.) Také obsah se změnil: politické události se dostávají na první stránku a velmi rychle vytlačují beletristické složky takřka úplně. Úkolem „Pražského posla“ nebylo jen informovat, ale objasňovat, získávat a nabádat k akcím, které jeho autor pokládal za správné a které souvisely se snažením liberálního křídla národního hnutí (i když Tyl v průběhu událostí přijímal liberální politiku s jistými výhradami).

[20]Venkovský lid přijímal ochotně všecky sociální požadavky, proklamované během r. 1848 českými politiky, pokud se týkaly jeho vlastního postavení. Politické, národní a kulturní cíle české politiky mu byly vzdálenější a méně pochopitelné, nedotýkaly se bezprostředně jeho zájmů. Síly pracující pro zachování starého pořádku tu měly velmi dobré podmínky pro propagandu, jejímž cílem bylo roztříštit jednotu a oslabit moc českého hnutí. Tu bylo potřeba promlouvat k čtenářům, velmi často přijímajícím vše nové a nezvyklé s nedůvěrou, získat si důvěru zejména venkovských čtenářů, stát se jedním z nich, přijmout jejich názory a teprve potom přinášet nové myšlenky. A právě této úlohy se ujal „Pražský posel“ a splnil ji dokonale. O tom svědčí známá skutečnost, že unhošťský okres nevolil do říšského sněmu J. K. Tyla, ale „Pražského posla“, i přímé dobové svědectví (třebaže z doby před r. 1848), zachované B. Němcovou.[2]

Hledáme-li příčiny tohoto úspěchu, nevystačíme pouze s vysvětlením, že Tyl dokázal dokonale pochopit způsob myšlení svého čtenářstva, že obsah jeho novin odpovídal snahám národního hnutí i požadavkům venkovského lidu, často neuvědomělým. Musíme uvážit i formální a hlavně jazykovou stránku jeho projevu, neboť jazykový výraz žurnalistiky nabývá v Tylových novinách nový a v české žurnalistice té doby neobvyklý charakter.

1. První a základní úkol, který chtěl Tyl splnit, bylo získat plnou důvěru čtenářů, vytvořit atmosféru intimního rozhovoru, besedy, které se účastní dva jedinci stejnou měrou. Tyl dobře postihl u venkovských lidí nedůvěřivost k novotám, které přicházejí z města, a zároveň si uvědomil, že jeho Posel bude velmi často předčítán většímu počtu posluchačů. Chtěl tedy vytvořit mezi autorem a čtenářem co nejtěsnější kontakt a využíval k tomu nejrůznějších prostředků. Nejlépe se tu uplatnilo přímé oslovování čtenáře. Vokativy se někdy opakovaly, aby byl jejich celkový účin zesílen. Stály buď osamoceně na počátku větných celků, anebo se do nich vkládaly a přerušovaly tak plynulý tok vyprávění. Hned na počátku prvního čísla „Pražského posla“ čteme: Ostatně, vy přátelé na venku, vy poctiví měšťáci a zvláště vy stateční sedláci, nemějte starosti .., milí krajané, (1a). — Oslovení je tu hned aposičně rozvedeno a nakonec opět shrnuto výrazem krajané, který ještě posiluje tendenci najít cestu k čtenáři.

Čtenář se však může sblížit s autorem i pomocí řečnických otázek, které už svým výzvovým zabarvením v něm vyvolávají pocit, že se od něho žádá, aby s autorem řešil otázku, kterou se článek zabývá. Řečnická otázka se vyskytuje především tam, kde autor obrací čtenářovu pozornost na některý z naléhavých problémů národnostního nebo sociálního rázu; např. v článku o postavení čeledínů čteme: Nemusejí-li se skrze takové pány i nejlepší čeledínové zkazit? (151b) — Tento syntaktický prostředek se stal Tylovi nakonec tak běžným, že v ojedinělých případech stylizoval formou řečnické otázky i uvozovací větu přímé řeči, např.: A co odpověděl Jelačić Sardinskému králi na tak vábné podání: „Já si podržím svých 20.000 zl. dluhů …“ (367a). — Otázku vkládal Tyl někdy i pří[21]mo do úst čtenáře, hlavně na počátku výkladových článků, a přibližoval tak monologický výkladový text téměř dialogu. Např.: Něco pro zasmání. (nadpis) V těchto dnech všeobecné sklíčenosti? I proč ne … (156a).

Úvodní dialogizace je často doprovázena citovým zabarvením a tím se vyvolává typicky hovorová situace, při níž mluvčí chce vyjádřit co nejrychleji a se vzrušením zprávu, kterou se právě dověděl. Např.: To bylo nějakého drnčení! — Čeho pak? — Brněnských šavlí po vídeňské dlažbě. — Jak to? — Minulou neděli. (226b). — Podobnou funkci mohou plnit i rozkazovací věty: Kdo upřímný Moravan jest, připoj se k odporu mému (270a). — Kdo to ještě neví, toho poukazujeme na to, co jsme vloni … o tom pověděli, a nebo nechť trochu počká, co … o tom povíme (29a).

K dosažení kontaktu se čtenářem užíval Tyl někdy takové stavby souvětí, že se jeho syntaktická konstrukce a větný obsah dostávaly do rozporu. Významové centrum takového souvětí tvoří vedlejší věta, hlavní větou se autor obrací na čtenáře: Nebude zajisté čtenáře, který by na první pohled nepoznal, že je to věc nad mnohé jiné důležitější (337b). (Vlastní sdělení, tj. událost, které je tématem článku a již autor považuje za důležitou, je vyjádřena vedlejší větou předmětnou stojící až na samém konci souvětí; hlavní věta a na ní závislá věta přívlastková pouze vnucuje čtenáři autorovo mínění tím, že apeluje na jeho soudnost a rozum.)

2. Tylovi však nestačilo kontakt s čtenářem pouze navázat. Bylo třeba udržet získanou čtenářovu pozornost co nejpevněji v celém výkladu. Novinářský sloh Tylových předchůdců se přidržoval už od Krameria způsobů obvyklých v intelektuálním výkladu, podávaném oznamovacími větami v souvislém, klidném a nijak nepřerušovaném sledu, v kterém se často skrývalo nebezpečí monotónnosti a u méně obratných novinářů i nudnosti. Tyl tento způsob podání opustil a začal vytvářet nový druh žurnalistického výkladu hojným užíváním jednočlenných vět a vět neoznamovacích. V oblasti psychologické působnosti to znamenalo, že do novin začal pronikat prvek subjektivní; jazykový projev se už nezaměřoval jen na rozumovou stránku, ale zaměstnával daleko více i složky citové a volní. Zmínili jsme se už o hojném užívání vět tázacích a rozkazovacích, které i tu měly důležitou funkci. Vedle nich se v „Pražském poslu“ vyskytují i otázky rozvažovací (které se téměř nikdy nevyskytují v novinách Krameriových, Čelakovského, Sabinových), a to především tam, kde autor nezná skutečnou pravdu o události a nechce podat jednoznačný názor a ponechává čtenáři, aby si o věci udělal vlastní, zdánlivě neovlivněný úsudek: Mnozí mají za to, že je válka ukončena. Což ale není-li? (231b) — Ale jak ten sněm jenom svolat, dokud není Praha v bývalém pořádku? (142a).

Snaha o porušení plynulého intelektuálního výkladu je ještě posílena takovými případy, kdy tázací intonaci dostávají pouze jednotlivé větné členy: I mluvilo se před ministrem … svobodně a důtklivě …; ale výsledek toho? — nebyl … takový, abychom mohli říct, že jsme spokojeni (284a).

Citově volní postoj ke skutečnosti vyjadřují i věty přací a zvolací. Zvláště druhé mají v „Pražském poslu“ značnou frekvenci. Jejich účinek se zvyšuje tam, kde je na citově zabarvené zvolací větě jako na větě hlavní závislá jedna nebo i několik souřadně spojených vět vedlejších, zvláště stojí-li tyto věty před větou hlavní. Velmi názorně to můžeme pozorovat na tomto příkladu:

Kde jsou čeledínové nuceni, aby v neděli, ba i včas služeb božích nejen v domě, nýbrž i na polích těžké práce vykonávali, kde jsou čeledínové nabízení, aby si tu neb onu věc nespravedlivě [22]přivlastnili; kde se hospodář k obědu z hospody od karet nebo od kořalky volati musí, kde se čeledínům na práci nedohlíží — jak se tu může od čeledínů něco dobrého očekávat? (151b) — (Zde je dokonce spojeno hned několik momentů — hlavní zvolací věta má zároveň formu věty tázací a může být chápána i jako řečnická otázka.) — Ale milostivým … slovem Ferdinanda Pátého nechať je všecko vypuzeno, co v nás potají hořelo (38a).

Obdobnou součástí textu, zaměřenou v prvé řadě na vyvolání emocionálního vztahu k obsahu sdělení, je i střídání zvolacích nebo tázacích vět nebo vkládání zvolacích vět do oznamovacího souvětí: To je pravý paškvil na národní obranu! z které makovice se ten nápad vylíhnul? (254b—255a).

Různé typy vět se objevují i v titulcích; někdy se takový nadpis rozrostl v celé souvětí. Zde se začíná vytvářet moderní, žurnalistický titulek, např.: Ministři a jejich nepřátelé; hádka: má-li císař ještě co říct nebo ne? — p. Boroš, praví svobodomyslníci, několik smolniček a jiné trety z vídeňského života (289a).

Také dvoučlenná věta jako obvyklý typ žurnalistické prózy před Tylem ztrácí v „Pražském poslu“ své výsadní postavení. Jednočlenné věty, zvláště neslovesné, tvoří podstatnou složku větné skladby Tylových novin. Poměrně řídké jsou věty, v nichž je základní větný člen vyjádřen substantivem v nominativu, sloužícím jako prostředek statického popisu. Tyl spíše užívá substantivních vět v platnosti zvolací: Dávno, dávno neslýchaná věc v městách pražských! (132a) — Svědomitá pilnost! (284a) atd.

Snaha neustále poutat čtenářovu pozornost novými prostředky vystupuje nejzřetelněji ve větách, vyjadřujících částicemi přitakání nebo popření faktu a vládaných do složitějších souvětných celků: Krotil čerty, ano, a sice zlé duchy lidské nevědomosti. Třeba jim svítil do očí — a ne! oni na ni (sc. pravou cestu) přece nechtějí … (31b).

3. Mezi syntaktické prostředky, které se podílejí na snaze upoutat čtenáře i jazykově slohovými prostředky, patří i svérázné využití přímé a nepřímé řeči. Obě sdělují projev třetí osoby, obsah mínění jiné osoby. Nepřímá řeč je však formálně zařazena do projevu toho mluvčího, který o ní referuje, přímá řeč se naopak jasně odlišuje od ostatního projevu zachováním původních slovesných kategorií; působí tedy výrazněji a bezprostředněji. — Tyl velmi dobře postihl tento rozdíl a celkem pravidelně oba tyto větné typy rozlišuje. Nepřímá řeč stojí obvykle tam, kde chce autor pouze zaznamenat mínění jiné osoby. Přímé řeči používá naopak tehdy, když zdůrazňuje obsah myšlenky, ať již ze sympatie, nebo z nesouhlasu. Ale i tam, kde užívá řeči nepřímé, snaží se setřít její neutrální charakter, a proto ji stylisticky zabarvuje vkládáním parenthetického prej nebo i elipsou uvozovací věty. Např.: … teď chtějí vejít v ouzké spojení s Frankfurtem nebo Pruskem — a kdyby Rakousko s těmi nebo oněmi ve válku zapleteno bylo, že Rakousku nepomohou (231b). … třetí jim zase vytýkali, jak prej k tomu teď Čechové přijdou … (355) atd.

Pro přímou řeč je v „Pražském poslu“ dále charakteristické, že nereprodukuje jen výroky cizí, skutečně pronesené, ale i myšlenky, které Tyl u jiných osob předpokládá. Pro větší důraz užívá souřadného spojení uvozovací věty se zdůrazňovaným členem. Aby vyvolal pocit živé rozmluvy, střídá Tyl přímé řeči v těsném sledu za sebou; svou myšlenku nepodává jako hotovou a ucelenou, ale vytváří dojem, že se k závěru dospělo konfrontací několika mínění, a umožňuje čtenáři, aby sledoval celý postup zdůvodnění a tím se o správnosti myšlenky ještě více přesvědčil.

Vrcholem v tomto směru jsou Tylovy novinářské dialogy nebo celé scénky; při[23]pomeňme si např. „Vzpomínku na Jungmanna“ (27b—31b), v níž autor poučuje čtenáře o významu Jungmannovy činnosti pro národ formou sporu s lidmi, kteří Jungmannovy zásluhy snižovali. — Uveďme si ještě několik příkladů přímé řeči v „Pražském poslu“:

Ale když člověk neřekne: Tak a tak to chci mít! — Tedy mu nemůže žádný jiný do noty trefit (340b).

Němci si myslili: Počkej, tohle bude řádná pomoc (332a).

Arci mnohému ouředníku se to nebude líbiti; pravím: mnohému, ne každému … (10b) [zdůraznění členu].

… Když měl ten milý parlament jakožto zástupce všech 36 milionů Němců … mužně vyslovit: „He, vy pánové, tam v Rusích, Prusích a Rakousích, ježto jste Polsko nespravedlivě k svým zemím připojili: vraťte je nazpátek!“ — Když to měli říct, tedy … zašeptal: „I nechť to zůstane při starém! Ať si podrží, kdo co má, a budeme-li moct sami také něco utrhnout — dobrá, nedáme se pobízet (279a-b).

4. Jazyk Tylovy žurnalistiky se velmi přibližuje mluvenému jazyku a včleňuje se tak do celkového proudu, který zasáhl v polovině století rozvoj spisovné češtiny právě vlivem novinářského jazyka. Význam české žurnalistiky pro toto období byl již zdůrazňován Boh. Havránkem.[3] V souvislost s tímto procesem uvádějí jiní badatelé i Tylovo jméno.[4]

Je ovšem jasné, že Tyl jako zkušený povídkář a dramatik, seznámený s tvorbou předcházejícího období, nemohl prostě napodobovat jazyk mluvený, sloužící jako prostředek k dorozumění v denním životě. Vyšel ze spisovné formy češtiny, jak ji našel u svých předchůdců, ale prováděl tu jisté posuny a uváděl do ní některé nové prvky, které čerpal z jazyka mluveného. Jazyk Tylových děl není ovšem proto možno ztotožnit s jazykem mluveným.

5. Podívejme se nyní podrobněji, které prvky mluveného jazyka u Tyla nacházíme. Především tu jde o užívání takových syntaktických prostředku a typů, které nejsou ve svém významu jednoznačné. Tak při stavbě souvětí dává Tyl přednost mnohoznačným spojovacím výrazům a vyhýbá se přesnému intelektulizovanému vyjádření vztahů mezi jednotlivými myšlenkami. [24]Přitom povaha těchto spojovacích výrazů je velmi různá jak z hlediska stylistického, tak z hlediska jejich funkce a změn této funkce ve vývoji spisovné češtiny. Např. spojka nebo vyjadřuje v „Pražském poslu“ vztah vylučovací i důvodový, neboť v tomto případě připouštěla tehdejší spisovná norma užití obojí, i když již ve významu důvodovém nebyla tato spojka příliš častá. Stejně tak poněkud archaické absolutní ježto [ješto], u Tyla velmi časté, mohlo mít několikerý význam. Např. větu uvozenou ježto můžeme v tomto příkladě chápat dvojím způsobem, a to jako podmětnou (ježto ‚kteří‘) nebo předmětnou (ježto ‚že‘[5]): Vy (sc. učitelé) máte z nerozumného stvoření vychovat … hodného občana. Honoste se tím, ježto k tomu krásnému stavu povoláni jste.

Dvojího významu mohla nabývat i spojka že, a to u přímých řečí s elipsou uvozovací věty; vedlejší věta tu nabývá zároveň významu věty příčinné: A proč to všechno? … proč nechtěla komise dále vyjednávat? Že prý se nesplnily s stran obce výminky … (170b).

Z mluveného jazyka přejal Tyl i kladení spojky že až těsně před větu vedlejší, kterou uvozuje, i když je tato věta rozvíjena další, předcházející větou vedlejší: Tu prej měl říct kníže Windišgrec, kdyby prej měl na několik hodin plnomocenství, že by tu vzpouru pokořil (146a).

Přímá řeč často vyjadřuje předmět i příčinu uvozovací věty: … všechno se těšilo: teď máme spravedlivého, ale i horlivého zástupce slovanské národnosti (226a).

V repertoáru vztažných výrazů zaujímá důležité místo nekongruentní zájmeno co. O tom, že si Tyl byl vědom jeho hovorového zabarvení, svědčí, že je v dramatických dílech vkládal téměř výhradně do úst lidových postav. Vztažné příslovce kde (kdež, kdežto) má v „Pražském poslu“ nejen význam místní, ale často i časový; varianta kdežto je pak homonymní se spojkou kdežto ve významu přípustkovém. Např.: … teď časy nastávají, kde se leckdo … s nějakým lístkem vytasí (3b). … i bylo všem patrno, že musí teď vláda určitě vystoupit, kdežto se posud v celé té uherské různici … neurčitě držela (341b).

Zvláště se Tyl vyhýbá přesné klasifikaci spojkou u kausálních vztahů. Např. při podmínkovém spojení se často vyskytne spojka když (tak častá v tomto významu v mluveném jazyce lidovém), ba občas i spojka aby: Styděti bychom se museli, aby nám tma a vlhkost národní barvy naše předpisovati směly (27a). (Zde vidíme jasně, že takový způsob vyjádření může mít původ i v elipse některých článků myšlenkového postupu, protože nezáleží na přesném vztahu a poměru jednotlivých myšlenek. V strohém intelektuálním vyjádření vztahů by tato věta zněla asi takto: Styděti bychom se museli, kdybychom připustili, aby …)

Poněkud stranou stojí zájmeno an (u Tyla důsledně nekongruentní). Soudobá spisovná norma je sice uznávala (např. Václav Hanka ve svém českém zpracování mluvnice Dobrovského je uvádí zároveň s množstvím příkladů, v nichž je ho užito v nejrůznější platnosti a významu), ale lidové mluvě bylo cizí. Tylovi vyhovovala zřejmě jeho mnohoznačnost, kromě toho se tu projevil i vliv ostatní spisovatelské práce, totiž jeho historických povídek a dramat, v nichž zájmeno an sloužilo jako prostředek archaizace. V „Pražském poslu“ ho Tyl užívá ve větách [25]způsobových, časových (pro vyjádření současnosti s dějem hlavním) a důvodových. Jen zřídka má platnost způsobovou: Říšský sněm přestoupil … mez svého práva, an ( ‚tím, že‘) se na místo vládní moci postavil (265b).

6. Syntax mluveného lidového jazyka se vyhýbá složitým souvětím s mnoha vztahy závislosti. Je to pochopitelné, uvědomíme-li si, že jde téměř úplně o projev mluvený. Tyl se i zde blíží syntaxi mluveného jazyka. Sloh „Pražského posla“ není pregnantní, nýbrž myšlenka se často opakuje a zdůrazňuje; větná stavba nebývá příliš složitá, zvláště řetězce vět s postupem závislosti jsou řídké. Myšlenky bývají řazeny paralelně a postupně a jejich spojení bývá volné.

Neobvykle hojným prostředkem Tylovy větné stavby jsou věty přívlastkové. Větou přívlastkovou přisuzujeme vlastnost substantivu, které věta rozvíjí. Ale kromě případů, kdy je obsah vedlejší věty skutečně vlastností, setkáváme se i s případy, kdy obsah přívlastkové věty nelze chápat jako vlastnost skutečnou, ale pouze domnělou. A právě tento moment se v přívlastkových větách „Pražského posla“ uplatňuje velmi často, neboť uvedený druh vedlejších vět vyjadřuje vztah v podstatě velmi prostý a v hierarchii složitosti souvětných vztahů zaujímá místo nejnižší (s tím souvisí i časté přívlastkové věty v jazyce lidovém, uvozené obvykle nekongruentním co).[6] Působí tu však i druhá příčina. Tyl často neudává činitele děje (zčásti proto ne, aby přemírou nedůležitých jmen neodváděl pozornost od myšlenky, kterou chce zdůraznit) a vyjadřuje se zhusta větami s všeobecným podmětem a větami s pasivní konstrukcí, v nichž zůstává činitel nevyjádřen: Na Starém a Novém městě běhalo se ale v tu dobu po všech místech, aby se stříleti přestalo … (169b). Lambert … byl zavražděn, tím tedy slovo císařovo zneuctěno a prostřednictví k narovnání obou stran zavrženo (332a).

S tím souvisí v „Pražském poslu“ do značné míry i hojnost jmenného vyjadřování (typ byla veliká veselost), kterým je agens rovněž zatlačován do pozadí. Při tomto jmenném vyjadřování se dějová představa rozloží v sloveso formálního rázu nebo alespoň významově oslabené, které je nositelem mluvnických významů, a v substantivum, které vyjadřuje významové jádro představy; objevují se tu především abstrakta a podstatná jména slovesná. Z toho pak plyne, že všechny předmětné a příslovečné věty, určující blíže sloveso řídící věty, mění se při jmenném vyjádření ve věty přívlastkové.

Tam, kde si konkuruje vyjádření souřadné a podřadné, dává Tyl přednost souřadnému. Tak značná část souvětí po formální stránce souřadných (slučovacích) vyjadřuje předmětné, přívlastkové a především příčinné vztahy, a to nejen v těch případech, kdy bývá vztah vyjádřen podřadným souvětím, nýbrž i uvnitř souřadného souvětí dochází k přesunům od vět důvodových a důsledkových směrem k větám slučovacím, v nichž obvykle není vztah formálním prostředkem vůbec vyjádřen. Např.:

Stran, té svobody tisku pusťte všechnu starost mimo sebe, to není žádné utiskování vašeho těla, vaší duše … (35b).

… ty (sc. Hanačky) měly před sebou veliký koláč, nebo vlastně buchtu, a ta byla ozdobena velikou kytkou (343b).

Důvodové souvětí samo je častější než podřadné souvětí s vedlejší větou příčinnou. Stylistické objasnění tohoto jevu souvisí s celkovými poměry ve vyjadřo[26]vání kausality.[7] Explikativní ráz a poměrná volnost a postupnost v připojení důvodových vět v souřadném souvětí umožňovaly Tylovi apelovat na čtenáře a daleko více jej vyzývat k hodnocení jevu týmž způsobem, jakým jej viděl autor. Postupnost řazení byla ve shodě se snahou, aby větná stavba nebyla příliš složitá a nezabraňovala spontánnímu přijímání myšlenek.

7. Postupné řazení a volné připojování se projevuje u Tyla i ve stavbě jednoduché věty. Jde o způsob, při kterém se jeden nebo více větných členů z věty přímo vyčleňují. Přitom můžeme rozlišovat dva druhy takového osamostatnění. Především jde o volné připojení větného členu za větu, od níž je oddělen pauzou (v písmě čárkou). Postavením za větu nabývá větný člen povahy dodatečného doplnění. Nejčastěji se volně připojovala příslovečná určení, méně často pak předměty a přívlastky. Psychologický podklad tohoto jevu ukazuje k situaci mluveného projevu. Mluvčí má předem ujasněn obvykle jen celkový obsah věty a jemu odpovídající stavbu, kterou pak ex post doplňuje dalšími skutečnostmi. K tomuto typu se řadí větné členy připojené dodatečně pomocí výrazů a sice, a to. Liší se od prostě připojených členů tím, že připojenou představu zesilují. Volně připojený člen s omezující platností uvozují příslovce aspoň, alespoň. Např.: Za mnou přišlo několik sousedů, jen tak na skleničku rosolky nebo se ohřát … (28a). — … na mnohých místech se také se zdí strhovalo (sc. oznámení), a to sice též od lidí, o kterých se to študentstvo zajisté nenadálo (153a) atd.

Podobně vyčleňoval Tyl s oblibou větný člen opakováním. Tím, že opakovaný člen byl dále rozvit, rušila se složitá stavba souvětí, rozvíjející člen byl velmi volně připojen k větě prostřednictvím vyčleněného opakovaného členu: A to byl spolu také den, ode všech stran dychtivě očekávaný den, kde měli ministři dát odpověď (192b). — Opakování větného členu v „Pražském poslu“ bývá omezeno na místa emfatická, v prostém výkladu se uplatňovalo ojediněle. Volné připojení má tu dvojí účel: někdy pouze odlehčuje příliš složité větě, jindy, a to častěji, vytýká větný člen tak, aby se stal myšlenkovým středem a jádrem výpovědi.

Druhým způsobem rozkladu myšlenek v postupně řazené celky jsou hojné samostatné větné členy, které nemají s ostatními větnými členy formální skladební vztah a spojují se s nimi jen svým významem. Stávají před větou, ke které se vztahují. Podstata tohoto typu je podle Frant. Trávníčka tato: „Mluvčí nejprve to, co mu tane na mysli, prostě pojmenuje …, vyjádří jmennou větou, a pak teprve o tom něco řekne[8]“. Tento výklad postihuje užívání samostatných větných členů v mluveném jazyce; běží tu o rozklad myšlenky, její postupné vybavování, vnitřní pořádání a vyslovení. U autorů nadaných schopností zvládnout velké myšlenkové celky nemůžeme předpokládat takovou postupnost, nehledě ani k tomu, že jde o projev psaný, který předpokládá přesné předběžné ujasnění vztahů mezi jednotlivými představami a zároveň umožňuje dodatečně text upravit. Používal-li Tyl ve své žurnalistice tohoto způsobu velmi běžně, využíval buď typického prostředku mluveného jazyka, anebo upozorňoval tímto způsobem na sémantickou závažnost samostatného členu. Samostatné členy před[27]cházející bývají východiskem výpovědi a rozvíjejí se někdy i několika vztažnými větami. Působí tu jistě i obava před přílišným syntaktickým přetížením, stejně jako tomu bylo při opakování větných členů. Uveďme několik příkladů: Mermocí těm Čechům všechno pobrat, knihy spálit, ústa zašpejlit — to by dělalo jen povyku (31b). — Naučit dítky psát, počítat a číst, to dovede každý trochu vykřesanější sedlák (174b). — Výrazová působivost rozvitých samostatných větných členů se zvyšuje často tím, že se vztahuje k neomezovacím větám. Jiná platnost než prostě oznamovací se objeví až ve větě samé; samostatný větný člen má sám o sobě platnost vypovídací. Předěl mezi samostatným členem a větou je pak velmi ostrý a obě části větného celku stojí proti sobě ve výrazném kontrastu: V hospodářství, kde panuje křik a váda mezi manželi, mezi rodičemi a dětmi, kde se jen po chlastu a hře baží, kde se den co den kleje, kde nádhera v šatstvu vládne … — jakž pak mohou v takovém domě hodní čeledínové býti? (244b).

8. Sloh „Pražského posla“ v oblasti větné skladby je dále charakterizován hojnými parenthesemi.[9] Dvojí myšlenkové pásmo, které je podkladem parenthese, už samo ukazuje, kde hledat její vlastní působiště. Je to projev mluvený, reagující na okamžitý popud a snažící se podat myšlenku co nejúplněji v poměrně krátkém časovém úseku. Proto zpracovává najednou několik myšlenek: jedna je hlavní, ostatní ji korigují, doplňují, omezují atd. Parenthese autorovi umožňuje zaujmout zároveň hodnotící a citové stanovisko, tak důležité pro žurnalistiku.

V „Pražském poslu“ je zastoupena především parenthese aktuální. Vedle vsuvkových slov a vět vřazených do jiné věty naprosto isolovaně, vyskytují se tu i dodatečné vsuvky, spojené s ostatní větou nějakým skladebným vztahem. Takto včleněná věta přerušuje myšlenkový tok slaběji. Sledujeme-li aktuální parenthesi v Tylově díle jako celku, vidíme, že je v jeho žurnalistice zastoupena mnohem častěji než v jeho dramatech a povídkách. Tam totiž vsouvání nejlépe vyhovovalo úkolu obsáhnout široký myšlenkový útvar a zároveň vytvořit zdání nesložitosti. Přitom se slohově posílila tendence co nejvíce využít prvků mluveného jazyka. Uveďme si několik příkladů:

Parenthesí se dodatečně připojuje nějaká vedlejší skutečnost: Mezi tím však, co se tuty články oznamovaly (jakož už dříve, když se o ně na hradě jednalo) počalo se … páliti (169a).

Jindy zase parenthese vysvětluje neznámý pojem: … pravidel na kterých se jednota ustanovila — po latinsku se nazývají štatuta — kteréž tuto uvádím (116b).

V parenthesi vstupuje do zorného pole čtenářova autor: Mezi tím roznášela se pověst, nevíme, jak dalece pravdivá, že se okolo Prahy vojsko stahuje (146b) atd.

Zajímavým způsobem dokázal Tyl využít ve své žurnalistické práci aposice. Možnost označit jednu představu několikerým způsobem mu sloužila jako vítaný prostředek pro vysvětlení, jehož bylo velmi často zapotřebí právě u venkovských čtenářů, neznalých politických a mnohdy i jiných událostí. Aposice mu usnadňovala i objasňování cizích slov, kterým se nemohl vyhnout, nebo i propagaci českých výrazů tam, kde doposud žilo v lidu jen pojmenování německé, např.: České komando čili velitelství (286b) atd. Avšak aposiční vztah, z jedné strany Tylovi velmi vyhovující, křížil z druhé strany záměr vyhýbat se přeintelektualizování větné stavby; přístavek je právě jedním z oblíbených prostředků odborného slohu. Tyl našel východisko v tom, že připojoval k jmennému výrazu apo[28]siční spojkou celé vedlejší věty a tím vyloučil z aposičního vztahu prvek neslovesné statičnosti a rozložil druhé pojmenování v dějově pojatý celek. Např. … ouřadu, kterému říkali cenzura, to je asi tolik, jako oceňování a šacování spisu k tomu cíli, aby se shledalo, může-li se na světlo vydati (36a). — Dalším stupněm přiblížení aposiční vazby mluvenému jazyku a jejího včleňování do základního slohového principu „Pražského posla“ jsou konstrukce, kde se už mění aposiční vztah přímo ve větu vedlejší nebo i hlavní: Garda dělala špalíry u Nußdorfu, což je asi hodinku od města vzdálená ves (241b). … demokracie (my snad bychom řekli: lidovláda) … (209b).

Do jazyka „Pražského posla“ uváděl Tyl i syntaktické prvky čistě mluvené. K nim náleží především elipsa větných členů, ba i celých vět, jejichž obsah bylo možno doplnit ze souvislosti, např.: Prosím vás, milý příteli! co je to — že prej nesmějí teď naši gardisté … zbraň nosit? (254b)

Stejný úkol mají i hojné aposiopese. (Boroš) řekl … ministrům: Držíte s námi nebo nedržíte? Mluvte! — a nebo z vás … (291). — Jde tu o typicky hovorový zvrat ve vyprávění: mluvčí se zarazí před nevhodným slovem.

9. Zvláštní poměry nacházíme v slovosledu „Pražského posla“. Tu je Tyl ještě značně konzervativní. Postavení shodných přívlastků, u nichž kdysi humanistický vliv značně ustálil postavení postponované, už se sice do jisté míry přiklonilo k typu obvyklému v jazyce lidovém, ale slovesné zakončení věty zůstává běžným slovosledným postupem i u Tyla. Souvisí to se starší jazykovou tradicí. Hned na počátku národního obrození se V. M. Kramerius uvědoměle opřel o humanistickou tradici: jazykovou neurovnanost a rozkolísanost věty mladších knížek lidového čtení nahradil zvyklostí starších knih lidové četby a svou autoritou utvrdil v ní tradici věty se slovesem na konci. Kramerius upevnil tento stereotypní slovosledný princip[10] nejen v knížkách lidového čtení, ale i v žurnalistice. Přitom se v jeho „Vlasteneckých novinách“ projevují zajímavé diference: výrazně převažuje slovesné zakončení na konci větných celků, kde je spojeno s koncovou kadencí (okolo 80 % všech případů), uvnitř souvětí se už neslovesný výraz dostává na konec častěji (asi v 45 % případů). Ustálená slovosledná konstrukce se pak držela i dále přes ojedinělé pokusy sloveso z koncového postavení uvolnit.[11] Kromě tradice tu možná poněkud působil i analogický slovosled latinský a do jisté míry i německý, jehož vliv při tehdejším bilingvismu české inteligence není možno pominout.[12]

Také Tyl ve svých počátečních pracích staví sloveso na konec věty velmi důsledně. Postupně se však poměr slovesných a neslovesných zakončení částečně mění v neprospěch prvních, a to v různých žánrech, s různou rychlostí. První krok udělal Tyl v historické povídce („Čech a Lech“ z r. 1835, časem se však spíše vrátil k starému stavu — „Dekret Kutnohorský“). Důsledněji si počínal v dramatických báchorkách z let 1847—1848.[13] Tu už rozlišil závěr slovesný od závěru neslovesného jako stylistický prostředek. V historických dramatech zacho[29]vával většinou tradiční slovosled jako formální výraz slavnostního ovzduší a patosu. V žurnalistické próze je tu Tyl nejkonzervativnější. Při zkoumání, jak jsou slovesná zakončení rozložena v jednotlivých typech vět, zjistíme, že tu proti Krameriovi nastal jistý přesun. Nerozhoduje už postavení věty uvnitř vyššího syntaktického celku, ale mluvnický druh věty. Ve vedlejších větách je neslovesné zakončení stále ještě výjimečné (kolem 10 % ); naopak hlavní věta již tradiční postavení slovesa opustila bez ohledu na postavení věty. Právě okolnost, že Tyl ve vedlejších větách klade sloveso na konec bez ohledu na kontextové členění, asi často způsobovala, že Tylovi současníci, např. F. L. Čelakovský,[14] mu vytýkali slohové nedostatky a nedbalost. U Tyla, stejně jako u Palackého, rozhodovaly ovšem ještě i jiné příčiny než pouhý zvyk a snad nechuť k četbě starších českých knih, jak to vytýkal Čelakovský ve svém dopise dále; u Palackého to byly zřetele estetické a jeho představa o klasičnosti, u Tyla pak hlavně zřetel ke kontinuitě výkladového slohu. Ukázali jsme ovšem výše, že šel v oproštění českého slovosledu od starých přežitých postupů dosti daleko, ale nemohl opustit tradiční koncové postavení slovesa úplně, pokud nechtěl čtenářovu pozornost připoutávat k výrazové stránce svého projevu; právě tyto slovosledné postupy byly venkovskými čtenáři považovány vlivem dlouhé tradice knížek lidového čtení za příznak projevu psaného a jejich naprosté opuštění by bylo překvapovalo.

10. Zbývá ještě odpovědět na otázku, jaký vztah má Tylova žurnalistika k jinému tradičnímu útvaru výkladové prózy, tj. k periodě. Tylovi je tento útvar již dosti cizí. Z dramatických děl se vylučovala perioda odlehlostí od projevu mluveného a nesouměřitelností s ním, zvláště když Tyl stále více zdůrazňoval mluvený projev lidový a přecházel zřetelně k stanovisku jazykového realismu. V beletrii už před Tylem se zřetelem k estetické aktualizaci[15] směřoval vývoj k nastolení nového větného typu. V celém Tylově díle měla tedy žurnalistika jako druh výkladového slohu (nižšího řádu podle tehdejšího pojetí) k periodě nejblíže. To se také odrazilo alespoň částečně v „Pražském poslu“ i v „Sedlských novinách“.

I když tedy Tylova žurnalistika tradiční klasickou periodu úplně neopustila, nezachovávala ji tak, jak ji zachovávali autoři období obrozenského a jak to žádala tehdejší teorie. Perioda v Tylových novinách je téměř vždy nějak oslabena nebo deformována. Především tu platí, že se periodická stavba uplatňuje nejvýše v jednom větném celku, častěji však pouze v části souvětí. Tak je porušen jeden ze základních principů, který žádal, aby perioda byla formálně i obsahově ucelená. Uveďme příklad:

Ono to není nic tak tuze divného, když se děti trochu poperou; podobných případů máme na sta; ale když se jedni na druhé rozkatějí, a to pro nic za nic, leda proto, že se jim svobodné povětří zošklivuje a že by rádi, aby tu v celé zemi po kasárnách a po starém tyranství vonělo; [30]když se jedni na druhé ozbrojí, pak neozbrojené přepadnou a přemůžou, a potom ještě říkají, že byli sami přepadnuti, a soud si udělají, a k tomu svému soudu osoby dohánějí, na které se jim od hanebných vyzvědačů, od pravých ohav člověčenstva nějaké klepy donesou: to je něco nad míru divného, to je ve svobodné zemi něco neslýchaného a nevídaného (225a).

Toto souvětí je typické i jinak; ukazuje totiž, jak v Tylově periodě převládl prvek syntaktický, vyvolávající napětí anteposicí řady vedlejších vět, vesměs už dále nerozvíjených nebo rozvíjených jen jednou závislou větou druhého stupně. Také malá frekvence přechodníkových vazeb snižuje míru složitosti předvětí.

Napětí v periodě bývá oslabeno i tím, že se sice zachová souměrnost a myšlenková celistvost vět, ale jejich uspořádáním v závětí se zruší vědomí neukončenosti souvětí, uspokojené v klasické periodě až hlavním členem řídící věty stojícím na samém konci souvětí. Tím má závětí klesavý průběh, neboť závislé členy a věty následují za členy a větami řídícími a pouze doplňují už vyřčenou hlavní myšlenku.

Nehojné periody „Pražského posla“ nevystupují obvykle v čistém výkladu, nýbrž ve výkladu citově zabarveném, neboť formální napětí periody se tu shoduje často s napětím obsahovým, majícím vzbudit osobní účast čtenáře. Není jistě náhodné, i když nelze okolnost přeceňovat, že nejobsáhlejší a vnitřně nejsložitější periodu nacházíme v článku, v němž Tyl brání sebe a své kolegy před útoky po odchodu z říšského sněmu. Tehdy Tyl napsal:

My se jich (sc. čtyř poslanců, kteří na zasedání říšské rady zůstali) nebudeme ptát, proč tam zůstali; mají-li oni, kteří k národnímu probuzení jindy ani prstem nehnuli (my alespoň o tom víme) — mají-li oni jiné politické přesvědčení nežli mužové, kteří celý svůj věk a veškeré své síly na to obětovali, aby přišel národ k nějakému poznání a skrze poznání k svobodnému postavení, a takových mužů je mezi českými poslanci veliký počet! — mají-li oni čtyři páni, co ve Vídni zůstali, moudřejší nahlídnutí nežli všichni ostatní, co odešli: dobře, ať si to odbydou se svým svědomím; my jim nechceme žádné mravní násilí činit, ale musím podotknout, že se nám zdá, že to byla jejich povinnost podrobit se většině a držet věrně s ostatními poslanci (356a).

I když Tyl v „Pražském poslu“ občas periody užívá, je tu ve srovnání s ostatními syntaktickými jevy její frekvence velmi malá. Také vedlejší slovosledné prostředky (např. hyperbaton) tu nenajdeme, i když v jeho povídkách s historickými náměty není odtržení členů, které k sobě významově i mluvnicky náleží, jevem nijak nezvyklým. Pouze koncové postavení slovesa se udrželo ve značné míře, ale téměř ztratilo souvislost se slohem periody. Jeho automatizací v koncovém postavení ve větách vedlejších se slohový účin napětí v periodě ztratil nebo alespoň citelně oslabil.

Shrneme-li poznatky z rozboru větné skladby Tylova „Pražského posla“, můžeme stanovit několik základních rysů, které určují místo Tylovy žurnalistiky ve vývoji spisovné češtiny. Podstatou syntaktické struktury Tylových žurnalistických projevů je opuštění periodické výstavby větných celků, i když ne zcela důsledné. Příčiny přehodnocení a potom i zavržení vůdčího prostředku starší výkladové prózy je třeba vidět ve změně společenského rozsahu národního hnutí v 30. a 40. letech minulého století i v estetických zásadách nových literárních směrů. Mnohem pevněji se držely některé principy slovosledné, kdysi pevně s periodou spojené; časem však spojitost mezi nimi a periodou ustoupila a zatemnila se natolik, že mohly přetrvat i mizející periodickou stavbu věty (koncové postavení slovesa a částečně i inverze v postavení přívlastků).

Ve větné skladbě „Pražského posla“ opustil Tyl monotónnost dvojčlenné vypovídací věty jako jediného prostředku výkladové prózy a položil důraz na věty [31]s citovým a volním zabarvením a na věty jednočlenné. Omezil prostředky vlastní monologickému projevu a vnesl do publicistiky skladební prostředky a větné typy, které s sebou přinášejí dynamičnost dialogického projevu. Snažil se nikoli vykládat, ale rozprávět, jako by hovořil s čtenářem přímo, a to i v článcích popisných a výkladových.

Do psaného projevu vnesl Tyl velmi mnoho z mluveného jazyka lidového. To se týká především nevyjadřování vztahů podřízenosti a parataktického spojování závislých myšlenek a užívání mnohovýznamových spojek a vztažných výrazů, jimiž se vyjádří pouze vztah podřízenosti, ale nediferencuje se přesně jeho druh, dále vystupuje silný sklon k parentetickému přerušování toku myšlenek а k postupnému jejich přerušování a navazování.

Ve svých žurnalistických projevech Tyl často nedodržel přísně logickou stavbu myšlenek v souvětí, ale kladl přibližně stejný důraz na emociální stránku projevu i na elementy volní. Nelze si ovšem představovat, že přenesením těžiště větné skladby do oblasti mluveného jazyka a dialogického projevu byly tu úplně potlačeny prvky intelektuální a ryze spisovné. Tyl je neodstranil, ani by to nebylo možné, neboť důsledným napodobením lidového jazyka by spisovný projev upadl do primitivismu. Nacházíme tedy přesto v Tylových žurnalistických projevech často hypotaxi i logické spojování a řazení myšlenek. Také přechodníkové a přístavkové vazby jsou součástí spisovné složky Tylova projevu. S tradicí intelektuálního spisovného výkladu souvisí i zbytek periodické výstavby větných celků a zachovávání tradičního slovosledu.

Všechny tyto základní rysy je možno vysvětlit tím, že si Tyl jasně uvědomoval, kterému společenskému okruhu je jeho projev určen a jakých cílů chce dosáhnout. Proti žurnalistice předcházejícího období bylo tu těžiště přeneseno ze snahy informační, osvětové a národně probuzenecké na úsilí získávací a agitační v politickém slova smyslu.

Sledujeme-li další vývoj české žurnalistiky po stránce jazykové, je nepochybné, že české novinářství 60. let i pozdější doby vyšlo především z Havlíčka, jehož projev byl mnohem intelektuálnější a odbornější. Přitom by bylo chybné, kdybychom z tohoto rozdílu, který vyplynul ze svérázného dvojího využití širokých možností tehdejší značně neustálené spisovné normy, vyvozovali závěry o slohových a jazykových kvalitách vůbec jednoho nebo druhého představitele české žurnalistiky v polovině 19. století,[16] jak se někdy stává.

Skladební výstavba novinářského projevu, jak ji poprvé uplatnil Tyl, nebyla úplně opuštěna. Nerozvinula se sice v informačních a politicky výzvových žánrech, kde se uplatňovaly stále více prvky slohu odborného, ale zdomácněla v žánrech, které teprve postupně vznikaly a utvářely svou specifickou podobu, ve fejetonu, v žurnalistické povídce a v reportáži.

 

R é s u m é

К ХАРАКТЕРИСТИКЕ ЯЗЫКА ЧЕШСКОЙ ЖУРНАЛИСТИКИ СЕРЕДИНЫ 19 СТОЛЕТИЯ

Статья решает вопрос, какое место принадлежит в развитии чешского литературного языка и в частности его публицистического стиля творчеству чешского драматурга, жур[32]налиста и общественного деятеля Й. К. Тыла. Автор анализирует синтаксическое строение предложения в газете »Пражский посел«, которую Тыл издавал в 1848 г., и сопоставляет его с языком предшественников Тыла. Он приходит к заключению, что хотя Тыл приминает много стилистических и языковых элементов в области предложения из языка предыдущего периода, всё-таки его стиль представляет собою новую ступень в развитии чешского литературного языка того времени. Тыл почти полностью отвергает реликты периодического строения предложения (остаются только некоторые принципы в порядке слов, главным образом заключение предложения при помощи глагола). Одновременно Тыл вносит в язык публицистики много элементов народного разговорного языка и элементы диалога. Впервые в истории чешской журналистики он систематически использует эмоционально окрашенные типы предложения и односоставные предложения. В области сложного предложения язык газет Й. К. Тыла характеризуется прежде всего использованием многозначных союзов, относительных местоимений и наречий, свойственных народному языку. Часто Тыл не выражал отношения подчинённости и заменял их формальной сочинённостью. Свои мысли Тыл выражал постепенным присоединением, часто прерываемым вводными словами и предложениями.

Таким образом язык журналистики Й. К. Тыла тесно связан с языком его драматических произведений и с процессом демократизации чешского литературного языка в середине 19 века, процессом представленным в первую очередь творчеством Б. Немцовой и К. Гавличка.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 1, s. 19-32

Předchozí Leonid I. Rojzenzon (Samarkand): K časovému souvětí v dnešní češtině (Věty vyjadřující děj, který nastal nečekaně)

Následující Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, Igor Němec, František Daneš, Karel Hausenblas: Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě