Děj v infinitivu

Ivan Poldauf

[Articles]

(pdf)

Действие в инфинитиве / L’action exprimée par l’infinitif

Zkoumání infinitivu se poslední dobou značně rozmáhá. Je rozpracováno mnoho porovnávacích studií. U nás se k mým pracím z let 1954 a 1955 přidružily zvláště monografie Ružičkova, stati A. Dostála a P. Trosta a zásadní příspěvek Skaličkův. Mnoho obecných poznatků je i v průkopnické monografii Ďurovičově a ve studiích V. Hraběte a J. Vachka.[1]

Dnes je třeba vidět problémy v systémech, do nichž infinitiv patří. Především jde o otázku, jak je chápán (pojat) děj vyjádřený infinitivem[2] to je přístup onomatologický (J. Vachek říká „hledání onomatologických rozdílů mezi infinitivem a větným vyjádřením“). Z této otázky nutně vyplývá i otázka, zdali je infinitiv modus. Pak jde o místo infinitivu mezi ostatními „kondenzory“, tj. prostředky, které umožňují stručně vyjádřit část věty, kterou by jinak bylo třeba rozvést celou větou vedlejší. Jde i o vztahy mezi těmito prostředky a o jejich vztahy k vedlejším větám (o jejich vzájemnou „konkurenci“).[3] S tím souvisí otázka závažnosti infinitivních konstrukcí v jednotlivých jazycích a zjištění, jaké jsou příčiny rozdílů mezi jazyky v užívání infinitivu.[4] V historickém pohledu to je i otázka verbalizace a substantivizace[5] útvaru, který původně nepochybně sloužil jako určení okolností. Konečně se rozvíjí otázka, do jaké míry je infinitiv volný a do jaké míry je vázán povahou konstrukce, do níž vstupuje. Je třeba zvlášť rozpracovat otázku, jak se vyjadřuje nositel děje infinitivu.

[184]Nám tu půjde o to, jak je vlastně děj vyjadřovaný infinitivem pojat. Vycházíme z přesvědčení, že k tomu, abychom stanovili obsah formy, je napřed třeba zjistit, kdy se jí může nebo musí užít. Podobně musíme například v tom případě, že chceme zjistit podstatu čísla (sg.-pl.) nebo vidu (dok.-nedok.), především stanovit, u kterých substantiv, resp. sloves je daný jev rozvinut a u kterých nikoli. Infinitiv ovšem není vázán na děj, který vyjadřuje, ale na obsah věty a jejích složek.

Infinitiv je v podmětu vět, v nichž se děj hodnotí, a to vzhledem k člověku jako něco pro něj kladného nebo záporného. Říká se v něm, jakým se děj lidem jeví (Inf. A., s. 14). Ději se přitom připisuje vlastnost. Víme, že vlastnosti lze připisovat věcem, osobám i dějům. Vlastnost můžeme připsat prostě (strom je zelený, zelený strom, střílení je silné, silné střílení) nebo můžeme připsáním vlastnosti i hodnotit (strom je milý, milý strom, střílení je nesnadné, nesnadné střílení). Rozdíl tkví v predikačním, resp. determinačním jádru. Výrazy, které prostě popisují, vytýkají rysy platné obecně (aspoň domněle). Výrazy, které hodnotí, vytýkají rysy chápané vzhledem k člověku, vztahované na člověka (vztah ke kolektivům, zvířatům a věcem musí být zvlášť signalizován, např. nebezpečné národům, myším, okenním tabulím). V predikátu mohou mít hodnotící výrazy nejrůznější formu (je nesnadný, maličkost, pěkná věc, nad lidské síly, dobře, sladko, škoda, hodí se, vyplatí se, imponuje, škodí, bolí, dá moc práce, není jen tak něco, načože je …). Nehodnotí-li se, nelze užít v podmětu infinitivu. Je nutno sáhnout k obecně použitelným prostředkům (střelba je silná, střílení zesílilo).

Akad. Trávníček (K diskusi, s. 238) správně vidí význam věty Střílet je nesnadné jako „střílet je pro člověka, pro lidi nesnadné“ („je pro člověka“) je totéž jako naše „jeví se“). Nelze však popřít, že se tu právě ději (infinitivu) připisuje vlastnost jako jejímu nositeli (děj má určitou vlastnost). Akad. Trávníček to však popírá: „Ve větě střelba je silná je podmět střelba nositelem vlastnosti silná, kdežto ve větě střílet je nesnadné infinitiv nositelem nesnadnosti není.“ V obou větách však přece jde o střílení, které je jednou silné a podruhé nesnadné. To je nositelem těchto vlastností (jedné obecně platné, druhé platné vzhledem k člověku). Akad. Trávníček soudí, že „nesnadnost se obecně připisuje slovně nevyjádřenému vykonavateli střílení, tj. (každému) člověku, lidem“. Připisovat něčemu vlastnost však znamená říkat, že je takové či onaké. Nesnadné je právě střílení a ne člověk, lidé. „Smysl je tedy tento,“ praví akad. Trávníček, „střílet je pro člověka, pro lidi nesnadné.“ Avšak říkám-li, že je něco nesnadné, nepřipisuji tím nesnadnost člověku, nýbrž tomu, o čem říkám, že je to nesnadné. Připisovat někomu vlastnost a vidět vlastnost vzhledem k někomu jsou dvě různé věci. Jde o vlastnost vztahovanou k člověku, člověk však není jejím nositelem. Nelze spojit nesnadnost pro člověka a člověka jako nositele infinitivního děje. Z věty

Něco takového tvrdit není (od A)	(vůči B) pěkné.
A nositel inf. děje	B osoba, k níž se vlastnost vztahuje

je vidět, že nejde nutně o totožné osoby. I V. Hrabě říká nesprávně (op. cit., s. 388), že „infinitivní děj lze hodnotit, zda je snadný či těžký vzhledem k jeho [!] nositeli“. V uvedené větě je přece děj nepěkný vzhledem k B, ač jeho nositelem je A. Víme-li, že infinitiv všude „vyvolává představu o nositeli děje“, ptáme se, proč jen v podmětu musí být „lidský“, tj. proč děj musí vycházet z člověka [185]jako nositele. Nelze říci Sněžit je nepříjemné nebo Stýskat se je nepříjemné, a ani v jazycích, které mohou u infinitivu uvést jeho vlastní podmět (nositele děje), nelze infinitivem vyjádřit věty jako Bolení (trhání) zubů je nepříjemné.

To, že charakter děje v infinitivu je „lidský“, tj. že prakticky tu vždy jde o lidské konání, vyplývá z nutných vztahů děje vyjádřeného infinitivem k výstavbě věty. Za nositele (podmět) děje se totiž přijímá podmět věty (slíbil^s jí přijít)[6] nebo výraz přímého zasažení (dovolil jí^s vstoupit). Výraz přímého zasažení má tuto funkci tehdy, jestliže se predikuje o ději, který se nutně nese vně subjektu, nebo o něčem nutně spjatém s něčím vně subjektu (nařizuji, dovoluji vždy někomu mimo sebe, vidím, slyším vždy něco mimo sebe, i když ovšem může jít o něco, co se jen chápe, jako by bylo mimo subjekt, např. ve spojeních poručil si, cítil bušit srdce, viděl se vstupovat). Tohoto druhu jsou nutně všechny predikace způsobovací (das macht mich^s lachen, poručil mu^s jít). Zvláštního druhu je predikování slovesy typu dáti (např. poskytnouti, slíbiti, nabídnouti, dovoliti, odpustiti, záviděti). Jde v nich o děj, který se nese od subjektu k objektu za nutné účasti dalšího objektu. Vypůjčíme-li si termíny ze soudobé fyzikální teorie chemických vazeb, můžeme říci, že v ději vyjádřeném větou D dává A knihu (B) je D donor, A akceptor a B donum.[6a] Tradičně sice mluvíme o „nepřímém předmětu“, jde v něm však o „přímo“ zasaženého (tzv. přímý předmět uvádí jen obsah děje, totiž čím se provádí, oč v něm jde). Jde přitom o děj, který nutně probíhá mezi D a A a má „obsah“ B. Doplní-li se věta infinitivem, bude jeho podmětem přímo zasažený, tj. akceptor: dal mi^s přečíst dopis, he promised me^s a book to read. Za podmět infinitivu se tento účastník na ději přijímá, i když se jen vyrozumívá z kontextu: dej (mi^s) vody píti. Poznamenejme jen mimochodem, že není náhodné, že mezi akceptorem a donem je vztah vyjádřitelný obecně výrazem míti, který pro minimální významový obsah lze přiřadit k sponám (doplňuje se akuzativem, který však není plnoprávným předmětem);[7] a ten je těsně spjat s vyjádřením prospěchu (habeo = mihi est). Při hodnocení má prospěch/neprospěch zvláštní význam. Je-li děj „kladný či záporný vzhledem k člověku“, jde výrazně o prospěch či neprospěch pro člověka. Akceptorem však není každé vyjádření prospěchu (např. ve větě našel mi místo nejsem akceptorem, nutným účastníkem děje, jímž je nalézání). Je jím jen nezbytné vyjádření toho, kdo prospěch má. A je pochopitelné, že při hodnocení je ten, vůči komu se hodnotí (komu je děj na prospěch či neprospěch, a to je vždycky člověk), tolik co akceptor. Chápe se přirozeně jako podmět děje vyjádřeného infinitivem. Protože infinitiv je podmětem sám, nemůže být nositelem děje infinitivu podmět. A nic jiného než akceptor tu „přímo zasaženo“ není: Střílet je pro mne^s nesnadné. Akceptor hodnotící predikace může mít různé formy: mi, pro mne, vůči mně, líbí se mi a při hodnocení účinkem [186]lichotí mi, mrzí mě, těší mě. Ježto vztah typu míti vzniká za vhodných podmínek i mezi akceptorem a vlastním výrazem hodnocení (např. je mi radost zase vás vidět — mám radost), lze učinit paralelu a vidět v hodnoceném ději donor a ve výrazu pro hodnocení donum: Střílet (D) je pro mne (A) nesnadné (B).

Sama predikace má při hodnocení nejrůznější formy. Není forem omezených jen na popis nebo jen na hodnocení. Popis: Zívání je nakažlivé; je přirozené, že člověk v noci spí; chození v pytli je směšné, proto si tím lidé jako zábavou krátívají dlouhou chvíli. Hodnocení: Je přirozené protestovat (v dané situaci správné); je směšné chodit v pytli, když můžeš chodit v suknici (neužitečné). Ježto lze hodnotit i účinkem, jímž děj pro svou vlastnost na člověka působí, je přirozeně zvlášť snadný přechod od připisování děje (činnosti) k hodnocení: Milování (láska) dodává člověku sílu (co dělá?) — Milovat dodává člověku sílu (jaké je, jakým účinkem se člověku jeví?). Udělat to pořádně vyžaduje čas (= je nesnadné). Je-li výraz hodnocení jmenný, lze odkázat na skutečný podmět děje infinitivu prostředkem známým z pasíva: Je od vás milé zase se přijít ukázat. V češtině to není (jako vůbec zavádění výrazu pro „původní podmět“) zvlášť obvyklé.

Nositelem děje vyjádřeného infinitivem v podmětu je tedy akceptor. Ten je ovšem nutně lidský, neboť se hodnotí vzhledem k člověku. Je-li výslovně uveden nebo jestliže se vyrozumívá (srovnej s tím dej napít vody), musí být nositelem děje infinitivu. Jinak je obecný a platnost infinitivního děje je také obecná, a to ve smyslu takových vět jako klesá se, letí se. V infinitivu, stejně jako v těchto větách a jim podobných, se vždy vyrozumívá (Ružička „předpokládá“) vztah k nositeli děje, tedy i když jím je kdokoli. Při takovéto lidsky univerzální platnosti nemusí však být obecný nositel infinitivního děje a obecný akceptor totožný: Dovolit v této chvíli rozchod bylo jistě vítané. Uzavíráme tedy: To, že děj v podmětu je lidský (můžeme říci osobní, ovšem ne ve smyslu gramatickém), vyplývá přímo z toho, že infinitiv tu může mít za svůj podmět jen akceptor hodnocení, že jen ten může vyjadřovat nositele infinitivního děje. Přímý, logický spoj nositel infinitivního děje — ten, vzhledem k němuž se hodnotí tu tedy není. Tento spoj teprve vyplývá z techniky zapojování infinitivu do věty.

Akad. Trávníček má nepochybně pravdu, že infinitivní podmět vět, jimiž se hodnotí, vznikl přehodnocením větného typu ovoce jésti bylo nechutné (Hist. ml. 3, s. 171). K tomu však není třeba předpokládat význam „existuje nesnáz“, pokud jde o střílení (K diskusi, s. 237). 1. Pro podobný význam je vždy adjektivum (nesnadné). Také bychom těžko pochopili, že se klade existence vlastnosti, popřípadě i v jejím účinku (radost, strach, div, [po]třeba), nikoli však něčeho jiného. Neznáme věty jako *Tam okno pohlédnout ven nebo *Překážky pro nás odejít. 2. Kladení existence vlastnosti předpokládá vysoce abstraktní způsob myšlení. 3. Jazyky, které silně rozvinuly zřetelový infinitiv, neznají ani v pokročilých stadiích větný typ „existuje nesnáz, pokud jde o …“. 4. Hodnocení se neomezuje na formu podmět + spona s adj., ale má podoby nejrůznější (jak si máme představit třebas „imponuje mi, pokud jde o …“?). — U akad. Trávníčka tu lze vidět odraz dlouhé tradice ruské gramatiky při výkladu vět typu Trudno putešestvovať a Putešestvovať trudno (nebylo to však řešení Šachmatovovo, srov. Sintaksis I, s. 119n.). Připojil se k němu po jistém kolísání Potebňa, najdeme je u Peškovské[187]ho a nověji u Timofejeva. Teoreticky tento výklad podložila Galkinová-Fedoruková.[8] Fedoruková vychází z toho, že infinitiv jakožto slovesný tvar je spjat s nositelem děje jako procesu, který ovšem není vyjádřen v mezích infinitivní formy. Má-li fungovat v subjektu, musí u slovesa dojít k objektivizaci a ta nutně implikuje vyloučení spoje s nositelem děje. Musí vzniknout pouhé jméno pro děj. Podle Fedorukové dochází k takové eliminaci v dvoučlenné větě, tj. ve větě členěné ve dvě části s dvěma gramatickými jádry, neboť se v ní o něčem (o ději) vypovídá (hodnotí se). Ve větě jednočlenné nelze takovou eliminaci prokázat, proto prý v ní infinitiv podmětem není. Dvoučlennost, jak se chápe v slavistické tradici,[9] vyplývá z intonačního a rytmického členění. Tedy máme v Putešestvovať trudno infinitivní podmět (je tu možnost pauzy a pauza tu často vskutku je) a v Trudno putešestvovať doplnění neslovesného trudno (v min. č. trudno bylo) infinitivem. Potud Galkinová-Fedoruková. Necháme-li stranou to, že je při nejmenším neobvyklé doplňovat jiné výrazy než výrazy s modálním významovým jádrem (jinde se vyjádření zřetele neudrželo), stojí celý důkaz na „vyloučení spoje s nositelem děje“. Tento spoj tu však stále je. I když je nositel děje obecný, je nositelem, a to tím spíše, jestliže jiný než obecný nositel může být na svém místě vyjádřen. Nositel děje je vyrozumíván z jistého větného členu nebo z členu, který by tam byl, kdyby byl vyjádřen: Trudno togda bylo (nam, ljuďam) putešestvovať v takom znoju. Je třeba lišit neosobní (bez příznakové gramatické osoby) a nemající vztah k člověku. Větné typy prší, hraje se jsou neosobní, avšak typ hraje se má vztah k nositeli děje, který může být obecný nebo se může vyrozumívat ze situace.

Zvláštní případy hodnocení jsou hodnocení srovnáním nebo prohlášením za ekvivalentní. Slyšet ji bylo jako naslouchat hudbě. Loupit není (neznamená) koupit. Mlčet je něco jiného než souhlasit. Optat se je lepší než bloudit. — Hodnocení může také být vztahováno k osobě přeměnou větné formy: mám radost, tu čest, to potěšení zase tě vidět. Je to ovšem možné jen za jistých, formálně příznivých podmínek. — O tom, že se hodnotí, lze i výslovně predikovat. Uznal, pokládal, považoval za nebezpečné cestovat v noci. Slovesa jako pokládat vyžadují, aby se jich užilo ve větě právě takto postavené.

Infinitiv v podmětu nacházíme dále ve větách typu je mým úkolem pomoci. Tato věta například vyslovuje vlastně myšlenku mám, musím mu pomoci (ovšem navíc vytýká, že jde o úkol). Je třeba počítat s tím, že v jazyku máme takové protějšky. Jsou v rovině gramatické (zedníci postavili dům — dům byl postaven zedníky, od zedníků) i lexikální (uvěřila mu — došel u ní víry). Podobně máme k slovesům jako mohu, smím, mám, musím, uspěl jsem, dokážu, umím, jsem zvyklý apod., o nichž bude ještě řeč, s infinitivem jako nutným doplněním protějšky (často ovšem jen přibližné, s vlastním dalším významovým odstíněním) je možné, jde, je mi (tj. musím), nedá mi (tj. chtě nechtě musím), je mi dovoleno, zakázáno, určeno, souzeno, chce se mi, je můj úkol, má povin[188]nost, má starost, je mi dost, stačí mi, je mi málo, nestačí mi, je mým (u mne) zvykem, není u nás vzácností, bylo (pro mne) dílem okamžiku. Jde tu o výrazy z jedné významové oblasti, avšak s odlišnými požadavky na větnou stavbu.[10] Požadavek na větnou stavbu („klíčová formule“ slovesa nebo jiného predikačního výrazu), to je vlastně rekce v nejširším smyslu slova. Infinitiv tu vždy vyjadřuje děj, který se (zatím ještě) neuskutečňuje (říká se však případně, jak je uskutečnění podmíněno), nebo děj, o jehož uskutečnění se teprve vypovídá (rus. uspel, čes. podařilo se mu). Jde tedy o děj, který se podává aspoň v rámci infinitivu jako děj (ještě) neskutečný.

Konečně se v podmětu najde ještě infinitiv, který označuje možnost řešení problému: je co dělat, není co dělat, kde ležet, kam jít, s kým promluvit, je (není) známo co dělat. Tuto možnost lze klást prostě nebo vztahovat ji k osobě: mám, vím co dělat. (Kontaminací vzniká Nemá tu kdo poroučet, kde kdo k sobě vztáhlo tvar nemá.) Možnost řešit problém spočívá v tom, že existuje (je známo) x daného problému. Mají proto spojení infinitivu s tázacím výrazem[11] odvozeně značně konkrétní obsah. Je kde ležet je tolik jako je místo, je dostatek místa. Stejně se pak infinitivu užívá k doplnění sloves, jimiž se vyslovuje nějaký postoj k možnosti řešit nějaký problém: radil, radil se, ptal se. Tak je tomu i u jmen paralelního obsahu: otázka, sporné. Zde může jít i o problém bez neznámé x: ptal se, zda (má) jít (či zůstat).

Infinitiv je dále přísudkem vět bez určitého slovesa, ať predikačně rozčleněných (v slavistické tradici dvoučlenných, srov. pozn. 9) nebo nerozčleněných (jednočlenných). V tomto druhém případě se normálně vypovídá o něčem mimovětném nebo se něco prostě klade („hlavní jednotná větná část“, Tk). Možnosti jsou tu pestré a zvláště v některých slovanských jazycích jsou infinitivní věty v hovorovém slohu bohatě rozvinuty.

Jestliže je intonační linie výrazně příznaková, tj. není prostě sdělovací, předkládá tu mluvčí v infinitivu děj, který nějak hodnotí. Hodnocení provádí právě intonací a jinými prostředky, jako jsou barva hlasu, mimika, gesto apod. Takhle ničit boty![12] (to je nesmyslné), Smět si tak vyjít! (to by bylo něco), Vykašlat se na to (je lepší), Já ženit se! Ja naplevať na vse eto. Větami jako Uvařit kávu? Co dělat? se nepředkládá prostě problém. Posluchač se v nich žádá, aby zaujetím stanoviska zároveň hodnotil, co je správné, nutné, žádoucí, žádané, aby vybral to, co je lepší (Být či nebýt?). Jsme tu v styčné oblasti mezi hodnocením a modalitou. Nemůžeme třeba místo Kam jedeme? říci Kam jet? Jako při všem hodnocení je i tu nositel děje „lidský“. Formu věty bez určitého slovesa si ovšem vynucuje emoce. Ani větou jako Proč, nač to dělat? nepředkládáme prostě problém. Zesměšňujeme ho, říkáme, že je zbytečné takový problém si předkládat. Lze tím nepřímo vyzývat k opačné činnosti: Proč tam chodit? — Ve všech dosud uvedených případech vět bez určitého slovesa tedy nejde o nic podstatně odlišného od toho, co jsme poznali již při infinitivu v podmětu. Hodnotí se zvláště nápad („to je nápad …“), může však také jít o vyslovení pouhé představy: Být laureátem! (to je pěkné, to musí být pěkné). [189]Odtud je povlovný přechod k vyjádření přání, tužby: Být tak laureátem! (kéž bych tak byl …).

Infinitiv v rozkaze je asi jen případem užití infinitivu jakožto pojmenovávací, citátové formy. Zastavit! (srov. Nástup!) Je však ve shodě s jinými případy užití infinitivu. Srovnejme s tím dále děj „náhle pojatý, nečekaný a rychlý“ v historickém infinitivu (P. Trost) a modalitu povinnosti, nutnosti.

Uvedené věty bez určitého slovesa mohou přistoupit k větám slovesným a vytvořit s nimi souvětí. Děje se tak cestou vytčeného členu. Vytknout lze nejen podmět (Něco takového tvrdit, to je ale hloupost!), ale i přání, tužbu: Být doma, to by bylo něco (hodnocení prosté). Být doma, to bych si výskal (hodnocení účinkem). V češtině tak vzniká forma pro vyjádření neskutečné podmínky: Být živa maminka, ta by se divila. Být živa maminka, divila by se. Přišel bych, mít peníze. Jestliže jazyky, které jinak bohatě využívají infinitivu k určení okolností, málo užívají podmínkové infinitivní „věty“, souvisí to jistě s menší jejich expresivitou, a tedy menší možností pro to, aby infinitiv v infinitivní větě přistoupil k větě jiné. O ději v infinitivu tu tedy můžeme říci, že vyslovuje něco pomyslného (tužbu), něco neuskutečněného (rozkaz) a neskutečného (neskutečná podmínka).

Vzácnější jsou případy infinitivu v stejném typu vět při celkem klidné intonační linii. V češtině tu je „hodnotící typ“ s radši (= je lepší): Radši umřít (případně …, než …; srov. výše Vykašlat se na to). Pak typ, kterým se teprve mluví o neuskutečnění děje vyjádřeného infinitivem: Franta ne a ne [néané] vstávat / vstát, srov. angl. slovesné he failed to come. Tu už přecházíme k oblasti „historického infinitivu“, kde může jít o děj v jeho střední fázi, kontinuativní, On pořád jen spát a spát, nebo o děj ve fázi počáteční, Tohle slyšet dědeček, hned utíkal. Jen mrknout a už byli pryč. V češtině je zachován jen v této formě, když vytvořil s větou souvětí (= jakmile).[13] V ruštině, zvl. v lidovém jazyku, je tu infinitiv s podmětem rozvinut i jako samostatná věta. Ve fázi počáteční jde o děj pojatý náhle: on — bežať, i carica chochotať … Jde-li o střední fázi, je děj pojat jako úsilný, soustavný, jako výsledek vytrvalosti nebo i tvrdohlavosti: … da polutora goda i prosidel nemec v ťurme … Žena — chlopotať. Paralelní český typ tu vyžaduje ještě jiné vyjádření trvání a úsilnosti: ten (pořád) jen … Franta, ten jen dělat a dělat. V obou případech jde o fázi, v níž se děj jeví nějak pozoruhodným (náhlost — úsilnost), při čemž to pozoruhodné vystihuje intonační odstínění a především rytmus, zrychlený v prvním a zpomalený v druhém případě. — Infinitiv tu tedy předvádí děj v určité jeho fázi, kde je nějak pozoruhodný.

Dále tu máme infinitiv k vyjádření nemožnosti a nutnosti (tak i v litevštině, P. Trost). Jsou pádné důvody pro vydělení vět s výrazy vjemového zážitku: sloven. badať, vidieť, počuť, pozorovať, poznať (podle počuť i čítať v novinách), rus. vidať, slychať. Jen u nich by bylo lze mluvit o kladení existence možnosti. Jinak je to opět modalita, v níž se děj jeví nějak pozoruhodným: setkává se s nepřekonatelnými překážkami (nemožnost) nebo naopak neodolatelným tlakem (nutnost). Intonační odstínění tu není zvláštní, zato výrazy, v nichž se koncentruje představa překážky a tlaku, se často vyslovují úsilně: ja ho ani vidieť, že ani hnúť, že jej páru hladať, ako mu pozrieť na devu, kto[190]rá … — ľahšiu robotu ti nájsť. V češtině takto lze vyjádřit jen nutnost, a to s přehodnocením (intonace!) ve výzvu: Jen se domluvit! V ruštině je i zmírněný tvar (kladně doporučení, záporně varování): Neopozdať by nam k pojezdu. Stejně tak jako výraz tužby vstupuje do věty a vytváří souvětí, vytváří i vyjádření nutnosti: Když pracovat, tak pracovat. Trpět, ale nedat se! — Tu ovšem všude šlo o pojetí děje, jak jsme je poznali již dříve (modalita nemožnosti, nezbytnosti apod.).

Infinitiv může také být ve významovém jádru slovesné predikace. I tu vyjadřuje děj, který může (i kladně!), má nebo musí být. Vyjádření možného děje najdeme jen v jazycích, které si zachovaly a rozvinuly infinitiv ve funkci omezovací (pokud jde o …), která jako vyjádření zřetele je zvlášť důležitá pro determinaci, a tedy přes ni i pro jádro predikátu: pitná voda — voda píti, ta voda je pitná — ta voda je píti (tj. čes. „k pití“). Např. wie ist das zu verstehen, is that water to drink, if there be any good thing to be done. Zpravidla tu není prostá modalita možnosti; přibývá odstín určenosti, zaměřenosti, tedy odstíny modality nutnosti (jak to má být, jak je to míněno). Prostou možnost tu najdeme rovněž jen u výrazů, v nichž jde o vjemový zážitek. Nověji je tento typ i v češtině: hora je vidět, der Berg ist zu sehen, the mountain is to be seen (s trp. inf.). — Infinitiv přitom může být i ve větách bezpodmětých pojmenovávajících určitou situaci. Při použití infinitivu ji pojmenovávají jako možnost: Nebolo tam ani hnúť. — Srov. s tím Bylo tam tma. Tyto věty se opět v kladné podobě vyskytují u sloves vjemového zážitku: je vidět horu, je slyšet hudbu, je slyšet hrát.

V determinaci se infinitivu hojně užívá v západních evropských jazycích, a to při substantivu i při adjektivu (typy voda píti a dobrá píti), méně při slovese (I know him to talk to z hovoru s ním, osobně). Tak jako v predikátu označuje i tu infinitiv různé odstíny (před)určenosti, zaměření, sklonu, vhodnosti (včetně toho, že subjekt je děje hoden, např. she is to fear rather than to love). Determinace se pak snadno spatřuje i ve větě typu dal mu knihu čísti (jakou knihu, knihu vhodnou, určenou ke čtení). V češtině se táž věta spíš interpretuje, jako by měla infinitiv vyjadřující zaměření, jak je známe u sloves pohybu: šel si přečíst knihu — dal mu přečíst knihu. Podle toho je i poslal mu přečíst dopis, nesu ti přečíst, co píše apod. Akuzativ je však dále předmětem k dát (kniha mu byla dána přečíst), kdežto při intranzitivním slovese v infinitivu je předmětem infinitiv (bylo mu dáno napít). Je zřejmé, že děj v infinitivu je tu pojat jako něco, co (ještě) není, co je k realizaci děje zaměřeno, ale nic více.

Nyní je třeba promluvit o infinitivu jako určení okolností. Je to jistě původní oblast uplatnění infinitivu. Infinitiv tu nikdy nevyjadřuje reálné okolnosti, jako jsou skutečné časové zařazení a skutečný důvod. Výše jsme poznali vstup věty bez určitého slovesa do věty k vytvoření „vedlejší věty infinitivní“ pro neskutečnou podmínku. Za přirozený význam infinitivu (srov. předložky zu, to, à) se přijímá funkce vyjadřovat účel. Je však třeba lišit účel a zaměření. P. Trost mluví o supinu doplňujícím slovesa pohybu jako o vyjádření „děje jako cíle děje“. Akad. Trávníček kritizuje názor, že infinitiv po slovesech pohybu vyjadřuje cíl děje (op. cit., s. 164). To platí, pokud se cíl chápe jako bod na dráze pohybu. Cíl je však i zaměření na provedení děje jinde, než odkud vyšel. Ve větě Jdu se umýt je chůze zaměřena na to, jinde provést druhý děj. Nejde tu o účel děje (smysl děje), který četné jazyky od zaměření dobře [191]odlišují (Wasser holen — um Wasser zu holen, me le dire — pour me le dire, prinesti — čto by prinesti). Řeknu-li šel spát, abychom se mohli bavit, nejde tu o dvojí smysl pohybu (1. spát, 2. my … se bavit, a to ani v podřadění, spaní zábavu neumožňuje, zato ji umožňuje odchod na lůžko). Pohyb (i působený) může být zaměřen na provedení jen tenkrát, jestliže nositel pohybu právem počítá se závislostí realizace tohoto děje na své vůli: jdu se podívat (zda se podívám či ne, závisí na mně). Přitom může záležet na jeho vůli potud, že se děj uskuteční, nebude-li se mu pohybující se bránit: jdu spát, jdu se přesvědčit, žertem i jdu trpět. — Účel je smysl děje. Smysl může mít jen děj konaný myslícím tvorem. Je to širší pojem (srov. P. Trost „infinitiv je tvar širokého užití“ ve srovnání se supinem): jdu, abych viděl, abych měl zásluhy, abych to všecko znal. Vidět, mít zásluhy, znát, to nejsou činnosti, tím méně mnou řízené. Tu v češtině infinitiv nemáme: nemáme infinitiv účelový. Pokud jde o pohyb, může jeho smyslem být i děj, který se nemá uskutečnit: Utíkal, aby nebyl dopaden. Jde o účel, odtud v češtině opět nemožnost užít infinitivu. Mezi jazyky není však nutné shody o tom, které významy jsou významy zřetelně zaměřeného pohybu. Může tu být i vývoj (stč. vstáváte ráno pit by bylo dnes nemožné, vstávat je „pohyb na místě“). Jazyky mohou zaměření vidět i při zastavení pohybu (sloven. ľahl si spať, zastavil sa / odmlčala sa oddychnúť, Ružička, op. cit., — české zastavit se + inf. znamená jen „zajít někam“). Mohou vidět pohyb skrytý za jinými ději (natiahol ruku pohladiť ho po hlave), nebo kde druhý jazyk vidí především kvalitu děje (tak sloven. slnce sa odobralo zapadnúť, schádzali sa utrúsiť niekoľko slov, apod. nemá české protějšky s infinitivem). Ve slovenštině je zřejmě uvolněnější chápání zaměření, a tedy i větší možnost přejít k účelovému infinitivu.[14]

Infinitiv v okolnostním určení, jaký vidíme v němčině při ohne a statt, vyjadřuje ovšem rovněž děj, který není.[15] V angličtině lze takto vyjádřit i míru účinku (tak, že …, natolik, že …) i to, s čím nelze při uskutečňování nějakého děje počítat (příliš …, než aby …). Jde tu o přiměřenost nebo nepřiměřenost účinku. Ve větě He was good to stay with us je hodnocení účinkem (it was good of him to stay). Ve větách he was good enough to stay, he was so good as to stay, he was too tipsy to stay pak jde o hodnocení míry účinku. Anglický infinitiv vlastně nevyjadřuje přímo účinek, toliko při větné přestavbě zcela paralelní k přestavbě při změně aktiva v pasivum se infinitiv, vyjadřující při hodnocení to, co se jeví, vysunuje na okraj věty (zcela tak jako v pasivu určení původního nositele děje, když ještě byl pojat aktivně) a tam má přirozeně k ději věty kauzativní vztah. Stejně je ve větě Dům byl postaven zedníky mezi zedníky a postavením domu kauzativní vztah. Z hlediska češtiny překvapují možnosti angličtiny při „přestavbě v pasivum“. V. Mathesius vysvětlil,[16] proč se angličtina snaží o podmět označující osobu, zvláště pak určitou osobu. Odtud její Vy jste byl dán (od něho) knihu, ale také Vy jste byl laskav zůstati, Byla ráda vidět ho, Usmála se vidět ho.

 

[192]Aktivně:

D	A	(A')	v	B
on	ti		dal	knihu		(číst)
pracovat	ti = pro tebe		je	radost
pracovat	tě		těší
pracovat	ti		dává-sílu
přijít sem	—	od vás	je	milé
he	you		gave	a boy
to stay	for you		was	lucky
to stay	—	of you	was	kind
to see him	her		made		glad smile

A' je vsunuté vyjádření nositele inf. děje; jako A může být podmětem

 

Pasivně: 

	A (nyní subjekt)	v	B	D (původní subjekt)
you		were given	a book (to read)	by him
you		were	lucky	to stay
you		were	kind	to stay
she		was-made-glad = was glad		to see him
she		was-made-to-smile = smiled		to see him

 

Akceptor (v angličtině trpnou formou přeměněný v podmět věty) se vždy chápe jako nositel děje infinitivu. Hodnotící predikace ovšem žádný vlastní signál „přestavby v pasivum“ nemá. Je ji proto možno provést tehdy, 1. lze-li ponechat původní prostředky (např. laskavé je jednání, ale laskavý je i člověk), 2. nedojde-li k nezřetelnosti (např. he was difficult to answer je už „přestavba věty“ if was difficult to answer him). Příklady ukazují, že hodnocení účinkem (typ pracovat ti dává sílu) a účinek sám v sebe hladce přecházejí. Má tedy angličtina infinitiv i v určení, které udává, co se jeví (popřípadě ve svém účinku), a to jako předmět hodnocení (určení podkladu hodnocení paralelní k určení původce děje): byl jsem správný zůstati (zůstati je, co bylo ode mne správné), ona se usmála vidět ho (vidět ho je, co tak příjemně účinkovalo, co bylo / jevilo se příjemné, a to ve zcela určitém účinku.

Oddíl o určení okolností můžeme jednoznačně uzavřít s tím, že tu vždy šlo o děj (ještě) neskutečný, někdy jen o zřetel k něčemu, smysl něčeho (zvláště konání, inf. účelový). V angličtině může být v takovém určení uveden i podklad hodnocení: to, co se (v účinku) jeví.

Infinitiv v doplnění určitého (nebo řídícího) slovesa je vyžádán jeho rekcí (v nejširším smyslu slova), jeho klíčovou formulí. Jsou slovesa, která se doplňují jen infinitivem (přitom nahrazení infinitivu sloves pohybových adverbiem je záležitost jiné roviny), jiná se doplňují infinitivem nebo vedlejší větou, jiná zas i podstatným jménem jako předmětem. Děj nutně zaměřený vně subjektu nemůže být doplňován infinitivem, není-li uvedeno (nebo ze situace patrno) to, nač se přímo zaměřuje. Např. dbá, abychom se učili (dbát se nespojuje s akuzativem osoby) — dbá, aby byl čistý, rozkázal (jim^s) potáhnout zdi suknem = …, aby potáhli, pomáhal (jim^s) kosit (jen tak). Infinitiv [193]a sloveso vytvářejí různě pevné jednotky (pevnější pokládají zvl. slovenští lingvisté za „složený přísudek“).

Pevnost spojení lze posoudit podle úlohy, jakou řídící sloveso má ve větě.

1. U některých sloves je předmět u infinitivu předmětem celého spojení. Při přestavbě v pasivum je postižena infinitivní složka jako významonosná, druhá složka — jako složka pomocná — zůstane nedotčena. 

on

může   zaskočit

nás

my

můžeme   být zaskočeni

(jím)

Zde např. je může nositelem signálu modality (i potřebných predikačních kategorií). Do pasiva se tedy dostalo celé může zaskočit. Podobně: Jestřáb už měl chytit holuba. — Holub už měl být chycen. Musím / potřebuji napsat ještě dva dopisy. — Ještě dva dopisy se musí / potřebují napsat. Tu věc nestačí člověk napsat přes noc. — Ta věc se nestačí napsat přes noc. Smějí prodávat žákovské noviny. — Žákovské noviny smějí být prodávány. Začínají psát dopisy latinkou. — Dopisy se začínají psát latinkou. Kdyby slovesa mít, stačit, musit, smět znamenala to, co jim můžeme podložit v aktivu (mít povinnost, dostatečnou schopnost, mít dovoleno apod.), neměly by věty v trpném rodě smysl. Jsou tedy tato slovesa zřejmě jen signály modality a fáze věty. V češtině např. patří do této základní vrstvy pomocných sloves (se základní modalitou, do níž nepatří např. chtění a schopnost): mít, moci, smět, stačit, musit, potřebovat, začít, počít, nepřestávat, přestat. Slovensky je tu také ísť (anglické be going to, francouzské aller s inf.).[17] Jen tato základní, celovětná modalita se objevuje i v jiných užitích infinitivu než v závislosti na slovese (a na příbuzných výrazech).

2. Další vrstvu můžeme vyčlenit na základě úvahy, že mezi slovesem a infinitivem je neutralizován vztah určujícího a určovaného.[18] 

S

v ↓ ↑ I

O

Viděli jsme, že předmět doplňuje celé složené predikační jádro. Je-li uvedený vztah neutralizován, pak musí toto jádro vytvářet jak podmětnou, tak i bezpodmětnou větu: 

on

může ↓      ↑ zaskočit

nás

může ↓      ↑ pršet

Takové věty jsou možné i s jinými slovesy než se slovesy první vrstvy: chce pršet, vydrželo pršet, dokázalo pršet celý den, což dnes míní pršet celou noc? jalo se pršet apod. Přibývá tu modalita volní i schopnostní, také význam zpola fázový, zpola modální (o tom závěrem): u nás má ve zvyku / je zvyklé pršet třebas od rána do večera.

3. Dále jsou slovesa, která se doplňují i vedlejší větou.

4. Konečně jsou slovesa doplňovaná i jménem.

Záleží zřejmě na tom, do jaké míry se cítí přítomen prvek z prvních dvou vrstev modality. Česky bychom sotva řekli umírala spatřit ho (ale angl. she died [194]to see him) = dychtila. Řekneme dohodli se odejít (i že odejdou) = stanovili, že hodlají, ale jen domluvili se, že odejdou (ve významu převládá prvek sdělování, sloven. však dohovorili sa odísť). Sdělovací složka převládá v češtině přirozeně zvláště při akuzativním předmětu u sloves jako prosit, žádat, vyzvat, nabádat, varovat. Češtině je to spíše na překážku v tom, aby se doplňovala infinitivem, slovenštině nikoli: prosil nás prísť = prosil nás, abychom přišli. V češtině bychom sotva viděli význam chtění v naznačit (naznačil mi vstúpiť) nebo schopnosti ve vidět (vidíš čítať pri takom svetle?). Proti němčině a zvláště angličtině jsou pak slovanské jazyky chudé na výrazy pro pouhé, jiným významem nezatížené uskutečňování, způsobování.

Je tu aspoň významový prvek hry náhody: udaťsja, uspel, podařilo se mu, přišlo mu podívat se, zř. nahodil se být kde, dostalo sa mi s ním hovoriť. A stejně chudý je repertoár holých kauzativ. Proti machen (das macht mich lachen), make, cause, necessitate, occasion, provoke tu je jen knižní způsobit, které se doplňuje dějovým jménem anebo jemu odpovídající obsahovou větou s že, kterou tu umožňuje asi jen paralelnost s větou účinkovou (kde je ovšem možné takže, že až). Nepochybně to souvisí s větším dynamismem slovanského slovesa (J. Vachek, op. cit.), a tedy s potřebou výraznějšího obsahu. Tranzitivní jsou tu v češtině jen slovesa opaku k způsobování, bránění (a nebránění): bránit — nechat. Příčiny určitého „postoje“ jazyků k doplňování sloves s modální náplní infinitivem zbývá ještě osvětlit. V angličtině, kde je přes konkurenci s gerundem doplňování infinitivem silně rozvinuto, nastal například v určité době odklon od praxe doplňovat infinitivem slovesa, jejichž modální význam není uskutečňování, ale neuskutečňování (nestát o něco, vystříhat se, bránit se — bránit, zrazovat, zakazovat apod.), ačkoli holé sloveso pro vyjádření neuskutečňování, aspoň ve spisovném slohu běžné, fail = selhati (he failed to come, srov. naše zapomněl se polekat, opominul přijít), se stále doplňuje infinitivem. — Po vzoru modálních dvojic (jako chce se mi — chci) rozvinuly některé jazyky i výraz pro hodnocení, blízký však modalitě chtění: těší mě — rád, radujet menja — rad, ljublju. Někde je to rozšířeno na celou skupinu výrazů (rád/nerad: [dis]like aj.). Infinitiv po slovesech sdělování a myšlení (mentální postoj a jeho zveřejňování) je nejspíše cizí import (jeho význam v latině by bylo třeba osvětlit). Zůstává otázkou, proč se ujal a držel nakonec jen ve formě spony (stč. pravil sě býti …). Pochopitelně mělo spojení sloves s významy jako doufat, očekávat, předstírat s infinitivem o něco snazší úkol, mělo-li se udržet (jde o něco, co „zřejmě není“).

Za infinitiv předmětový lze pokládat jen infinitiv schopný přeměny v podmět trpné věty (dali mu pít). Jinde je lépe spokojit se širším pojmem „doplnění slovesa“.

Svízelný je problém infinitivu u sloves vyjadřujících smyslový zážitek: vidět, slyšet, cítit. V některých jazycích jde i o zážitek v obecnějším chápání: shledat, přistihnout = náhle shledat. Nejde o slovesa ‚řízení smyslových orgánů‘ (podívat se, naslouchat apod.). U sloves smyslového zážitku je děj netoliko chápán jako něco vně subjektu (vidím něco = předestírá se to [způsobem přístupným pro jeden ze smyslů]), ale subjekt tu je vlastně přímo neúčastněn tohoto děje: ani ho neprovádí (musím se teprve nedívat, chci-li zabránit vidění), ani jím není přímo zasahován (jako tomu je u sloves typu trpím). Je ho účastněn nepřímo. Jeho smysly mají, a on nepřímo prostřednictvím jich, jistý zisk z děje. Tento děj — vidění (na rozd. od hledění), slyšení (na [195]rozd. od naslouchání) — nijak neovládá. Ve vidím ho přicházet je jeho příchod (jen) jevem, tím, co se jeví. Jevovost tu není totéž, co neskutečnost. Naopak, subjekt normálně věří svým smyslům, a právem.

Studujme tyto vztahy vyjádření v podstatě téhož obsahu podle dvou různých „klíčových formulí“: 

(log.) S		v apod.	V (inf.)
my		nemůžeme	nevzpomenout
nám		nemožno	nevzpomenout
my		nemůžeme	přesvědčit ho
x		nedajbože	ho presvedčiť
my		máme čas	jít
x		je čas, na čase	jít
my		jsme nemohli než jsme mohli již jen	poddat se
nám		zbývalo jen	poddat se
já		mohu jen	se podívat
mně		stačí	se podívat
my		musíme	si všimnout
nám		je třeba	si všimnout
nám		treba	všimnúť
já		nesmím	se ozvat
já		božechráň	sa ozvať
x		chraňbože	se ozvat

Jádrem spojení může být výraz nutně vztahovaný k dalšímu činiteli (F). Logický subjekt se pak vyjadřuje objektem: 

S	v	V (inf.)
já	smím	zůstat
mně	je dovoleno (kýmsi F)	zůstat	F dovolil mi zůstat
já	mám	umřít
mně	jest	umřít
mně	je určeno (kýmsi F)	umřít	F určil mi umřít
já	musím, mám povinnost, jsem povinnen	jít
já	jsem nucen (kýmsi F)	jít	F nutí mě jít
mně	je přikázáno (kýmsi F)	jít	F přikazuje mi jít

Srovnejme s tím: 

ona	může	lhát
ona	zdá se	lhát
Ø	zdá se	pršet
ona	vidí sa	byť chorou
ona	jeví se (komusi F)	(být) zaujatou	F shledává ji zaujatou
ona	připadá (komusi F)	(být) zaujatou
ju	vidno/vidieť	prichádzať
ji	je vidět (komusi F?)	přicházet	F ji vidí přicházet
Ø	je slyšet (komusi F?)	pršet venku	F slyší (Ø) venku pršet

[196]V pravém sloupci jsou věty, v nichž se nositeli děje hlavního slovesa připisuje určitá aktivita, jejíž jádro je modální. Je to modalita smím, mám, musím. Vyloučíme-li tohoto nositele (např. trpnou formou), ustupuje tato aktivita do pozadí a vystupuje modální jádro. Nový způsob vyjádření je pak přibližně ekvivalentní modálnímu výrazu. Jak je to s modalitou typu mohu, tj. s vlastní potencionalitou?

Je nutno lišit 1. možné jako prostřední mezi skutečným a neskutečným (Že nepřišel? Může být nemocen), a to v současnosti (mají věci nemožné za možné) i v budoucnu (eventuální, např. možný zdar); 2. možné jako uskutečnitelné — přistupuje moment aktivity, proti reálnosti tu už jde o realizaci (Z toho se můžeš jen radovat); 3. možné jako uskutečnitelné díky vlastnostem uskutečňujícího — schopnost (Udeřil ho, co mohl). V posledních dvou případech je vstup prvku agens celkem přirozený (on může = je mu to umožněno, on může = dostalo se mu schopnosti, ist befähigt worden, has been enabled, capacitated). Máme-li výrazy F umožňuje (komu) / uschopňuje (koho) dělat to či ono (podle 2. a 3.), máme také výraz s významem F „činí něco prostředním mezi skutečným a neskutečným“ (podle 1.)? Než takový výraz najdeme, hledejme jeho protějšek. K F umožňuje je takovým protějškem (komu) je umožněno: mohl to provést ≐ bylo mu umožněno to provést. V této rovnici je přibližná ekvivalence. V druhém výrazu je ve významu navíc v pozadí přítomen nositel děje (F), který byl sice pasivní formou gramaticky eliminován, ale potenciální vztah děje k nositeli zůstal, zcela tak jako třebas v dům byl stavěn.[19] Máme stejnou ekvivalenci pro první význam možnosti, jaký je v může být nemocen (možná, že je nemocen), ona může lhát (možná, že lže)? Zajisté: ona může lhát ≐ ona se zdá lhát. I tu je v druhé větě navíc v pozadí přítomen nositel děje (F, ten komu se to zdá, jeví). Není to ovšem nositel ve smyslu konatel, ale nositel „toho, co se jeví“ (N. B. nikoli nositel děje, jenž se jeví, uváděný úvodem naší stati), jev je tu právě „to mezi skutečným a neskutečným“ s potenciálním vztahem k nositeli. Ten může, ale nemusí být vyjádřen. Častěji je nevyjádřen (tedy zcela tak jako v případech je mi dovoleno, jsem nucen apod.): Mnich zdál se (jim) dotýkati stropu. Vraťme se teď k otázce, kterou jsme si položili. Jde o úměru: mně je umožněno (kýmsi F): F mi umožňuje = ona se zdá (komusi F) : x. V češtině nemá zdá se patrný pasivní tvar, nepřipadá nám proto hned aktivní paralela. Jinak tomu je třeba se slovenským vidí sa a latinským videtur. Hledaný výraz je nasnadě: F ji vidí. To jest, hledaný protějšek existuje v oblasti sloves zážitku, a ty mají jazyky už specifikované na zážitky prostředkované určitými smysly (vidět, slyšet, cítit), řidčeji méně přesně (cítit). V angličtině je blízko obecné platnosti find:[20] she was found by him (to be) a liar (cf. he found her a liar = she seemed (to him) (to be) a liar). 

 

Mně Já Ea

je umožněno (kýmsi F) jít jsem nucen (kýmsi F) jít videtur (ab aliquo F) ire zdá se, kažetsja, scheint, semble, seems, appears, is found

= F umožňuje mi jít. = F nutí mě jít. = F videt eam ire.    F found her …[21]    F vidí, slyší ji jít, cítí.

[197]Obsahují tedy slovesa vjemového zážitku modální jádro, a proto je možné doplňovat je infinitivem. V jádře jde o jev jakožto něco uprostřed mezi skutečným a neskutečným (něco možného), k tomu se připojuje vztah k nositeli a nadto se zpravidla specifikuje, který smyslový orgán váže jev a tohoto jeho nositele. S jmenným doplněním jako předmětem nebo i bez něho jsou podobná slovesa paralelami k slovesům jako poroučet ve větě On (mi) poroučí, kde modální jádro je ve významu potlačeno na minimum. Podobný je stav ve větě bez gramatického podmětu:

Mně se poroučí jít : mně se poroučí : on mi poroučí : on poroučí = ji je vidět přicházet : ji je vidět : on ji vidí : on vidí.

Že logický podmět je pak v akuzativu, je specifikem těchto sloves (mně se poroučí jít = já musím, ji je vidět přicházet = *ona se jeví přicházet ≐ ona se zdá přicházet).

 

V je ji vidět = (lidé, kdosi) ji vidí je tedy potlačený, ale přece přítomný obecný nositel děje: on la voit. Tak tomu je i v bezesponové podobě této věty: „Horí!“ čuť z ulice. Okolnost, že v neslovesných větách a v přísudku najdeme vedle infinitivů sloves vnímání jen infinitivy k vyjádření nemožnosti a nutnosti (včetně smíšené možnosti a nutnosti), srov. … že ani hnúť, svědčí pro tuto interpretaci vět Badať na ňom únavu, bolo na ňom badať únavu: existuje děj (s obecným nositelem) s logickým podmětem (v ak.) (jako „existuje stav“ ve větě je tma). Tento děj se prostě pojmenovává (jako se pojmenovává stav tma). Tento děj je však jev, něco uprostřed mezi skutečným a neskutečným, něco možného, proto má tvar infinitivu. — Jiný je ovšem infinitiv závislý (Z okna [je] slyšet zpívat), jímž jsme se zabývali předtím.

Infinitiv ovšem může také doplňovat jména, podstatná i přídavná, a to v determinaci udávající obsah. Jde tu jednak o problém (otázka, co dělat, neznalý, kde začít), jednak o doplnění modálního jádra jména (právo pracovat, doplňuje jádro smím, nápad ubytovat ho u sebe, doplňuje jádro rozhodl se, chce).[22] Je to infinitiv paralelní ke „genitivu věcného obsahu“ (trest smrti).

[198]Stojíme nyní před otázkou: lze jednotlivé druhy „obsahů“ děje infinitivu shrnout a infinitivu přisoudit funkci vyjadřovat určitým způsobem pojatý děj?

Jistěže může být infinitiv také jen pouhým „technickým zařízením“, např. jak připojit druhé sloveso. Tak tomu jistě je v různých perifrastických formách (např. českém futuru, německém kondicionálu apod.) a konstrukcích (např. mám prádlo schnout na balkóně, typ rozvinutý v angličtině, he had his sister come to see him every day) i zdvořilostních opisech (ráčíte, račte, nech sa páči, buďte tak laskav + inf., veuillez, wollen sie, will you please say, místo to say, dovoluji si atd.). Infinitiv může také být jen pojmenovávacím tvarem pro děj, nulovým tvarem (Skalička), vhodným pro „citování“. Vždyť abstrahuje od kategorií určitého slovesa i jiných jeho tvarů. Ovšem to dělá i dějové jméno; naopak infinitiv si zachovává „vyrozumívání nositele děje“. Sám se optat, na tos nemyslel. Tomu říkáš pracovat (= práce)? Já ti dám odmlouvat! Tak vytkne vhodně obsah větného členu: Jít tam, to nepůjdu (již i v češtině na Moravě přechází ve větný typ bez pauzy — jít tam nepůjdu, ale …). — Ovšem jsem je tvar s definovatelnou funkcí, i když slouží i při výstavbě imperfektních tvarů; tvar substantiva pro funkci podmětu (a určitých druhů jádra přísudku) má rovněž definovatelnou funkci, i když se jím zároveň pojmenovává. Tyto možnosti využití tvaru nemohou mluvit proti definovatelnosti jeho funkce.

Peškovskij pravil (op. cit., s. 128): „V slovech psát a mluvit není sebemenšího poukazu na to, zda mluvčí pokládá děj za reálný či nereálný.“ Dovodil z toho, že infinitiv není modus. Je však třeba učinit závěr i z toho, že infinitiv zásadně neoznačuje děj, který by byl již v rámci infinitivu chápán jako reálný (při nejmenším je reálnost děje vyjádřena na výrazu, který s infinitivem vytvořil vyšší celek) nebo jako něco více než děj, který se nám jeví, tedy takový, o němž jsme si jinde ukázali, že je mezi skutečným a neskutečným (může — zdá se — jeví se — videtur). V tomto druhém případě přirozeně nezáleží na tom, zda si děj, který se jeví, předestíráme sami (jako nápad, problém, nebo prostě abychom se o něm s hodnocením vyslovili), nebo zda se děj-jev předestírá sám (ho-přicházet vidíme). Musí tkvít v obsahu infinitivu, že v své nejvlastnější oblasti, při určování okolností, označuje zaměření, zřetel a účel, neskutečnou podmínku apod., tedy co zrovna není, ale s čím provádíme pomyslný spoj, nikoli však časovou souběžnost nebo nesouběžnost (jako zařadění do děje) nebo zdůvodnění skutečným faktem. Musí tkvít v podstatě infinitivu, že se hodí do vět, jimiž se o ději, jenž se nějak jeví, říká, jak se (popřípadě i výslovně komu se jak) jeví, a ne do vět, kde se ději prostě připisuje vlastnost nebo činnost. Musí být v podstatě infinitivu, že je v souladu se slovesy, stručně řečeno, modálního obsahu, když s nimi vytváří složitější predikaci.

Jednotnost funkce infinitivu (označovat děj určitým způsobem pojatý) není v rozporu s vývojem v detailu a s růzností přístupu jednotlivých jazyků k využití této formy v podrobnostech. Děj jako jev není vždy vyjadřován infinitivem (ruština nezná infinitiv po slovesech vnímání, a ukázali jsme si, že jsou spory o tom, má-li jej v podmětu, čeština v obou případech dříve infinitiv rovněž neměla, apod.). Možnost jako prostředek mezi skutečným a neskutečným nebyla vždy přijímána jako příznaková modalita (tou je nereálnost a nerealizovanost, „nebytí [ještě] něčím“). To ostatně vidíme v přísudku a jinde, jak se infinitivem spíše vyjádří nemožnost (a možnost jen v odstínech blízkých jiné modalitě). Možné je, co se „jen“ tak jeví. Možné je to, co je nezaručené — odtud latina, která právě rozvinula infinitiv k vyjádření možného a nezaručeného (neskutečné je jen při doplňování sloves), má i svůj akuzativ s infinitivem: u sloves dicendi et sentiendi jde tedy o něco, co se „jen“ jeví nebo jako nezaručené podává.

[199]Je však ještě problém vyjadřování fáze. Poznali jsme, že v historickém infinitivu jde jen o emocionální větný typ, jímž mluvčí hoví své potřebě povolit svému citu ve vztahu k počátku nebo průběhu nějakého děje (v druhém případě české pořád jen apod.). I tak málo expresivní jazyk jako angličtina má pro obojí své prostředky: Off he went (slovosled). Why do you go burning your fingers (go -ing)?

Infinitiv je ovšem zcela přirozený u vyjádření fáze počáteční (děj zatím ještě není). To potvrzuje P. Trost pro litevský infinitiv, který rozvíjí infinitiv u jiných fází až nověji. Angličtina, jakmile rozvinula jiný, stejně plnohodnotný tvar ve svém gerundu, drží infinitiv ve větším rozsahu jen při vyjádření počáteční fáze (jinde jej jen připouští u základních románských výrazů — vliv francouzštiny? — continue, cease). Přitom je fázová modifikace tak přirozeně základní, že nepřekvapuje, že se staví po bok základním, modálním výrazům: stromy začaly/přestaly být poráženy, they continued to be asked.

Začetí děje přímo souvisí s jeho uskutečněním. Zmínili jsme se už o tom, že slovanské jazyky jsou poměrně chudé na prosté výrazy uskutečňování. Pro svůj malý sémantický obsah se takové výrazy dobře hodí k tvorbě opisných forem: he did work, er tut arbeiten, udaťsja. A těm právě poslouží i výrazy pro počáteční fázi (předchůdcem angl. opisů s do bylo gin, gan = can; rus. stanu, stal — u nás má zůstat uskutečňovací význam jen v zůstat stát, srov. naproti tomu severské blive). Díky většímu dynamismu slovanského slovesa jsou v slovanských jazycích výrazy pro počáteční fázi významnější než výrazy prostého uskutečnění.

Ukončení děje je neuskutečňování, které náhle nastává a „přetíná“ uskutečňovaný děj nebo nastává s jeho přirozeným závěrem (přestat — končit). Je tu tedy zvláštní spojení skutečného a neskutečného a nepřekvapuje, že se tu jazyky vždy hned nepřiklonily ochotně k stránce ne-reálné (končím, kde jde o přirozené doznění děje, přirozený přechod skutečného v neskutečné, nemá infinitiv dosud). K začít je akuzativní protějšek začít něco, spustit to. Infinitiv tu je nutně právě tehdy, převažuje-li moment uskutečňování: Now I begin to understand proti I begin reading nebo to read, kde jde i o chápání, ujímání se činnosti. Podobně je to při přestat v čem, zastavit, zarazit (v angl. jen u cease).

Trvání děje lze snadno spojit s navyklým jeho uskutečňováním, z něhož plyne uskutečňování pravidelné (při opakování), plynulé (není-li u přestávek) a navazující na uskutečňování předchozí; varianty pravidelně, stále a dále. Výrazy, jichž se tu užívá, vycházejí z významů navyklého praktikování (něm. pflegen zasazovat se o něco, pak pěstovat to, soustavně to dělat, angl. use praktikovat, přimět, aby praktikoval, be used praktikovat), přidržování se návyku (něm. anhalten, keep, -teneo > continuare vytvářet nepřetržitou řadu, provádět spojitě, trvalý, spojitý, dlouhý, srov. prodolžať a indulgere nechat trvat svou n. cizí činnost [věřitelský poměr — dolg], svou činnost dělat napořád) a dalšího postupu v utvořeném návyku (go on). Při návyku jde o modalitu schopnosti, která má vždy blízko k myšlence pravidelného provádění (srov. Hoši umějí trhat. Šim. PS; naučit = navyknout, naučený = navyklý). Stačí jen, aby převážila tato stránka, fázová, a k tomu stačí, když ustoupí významový prvek schopnosti: mít nabytou schopnost a stále ji uplatňovat (prováděním něčeho) > stále něco pro[200]vádět.[23] V češtině máme jediné sloveso pro střední fázi, trvací, které je jiného původu a omezuje se na vyjadřování setrvávání v klidovém stavu: zůst(áv)at ležet, stát, sedět, v. však výše zůstat stát.

Lze tedy fázové významy pojmout jako určité rozvinutí významů modálních. On (stal) bežať je příbuzné s he did go (středoangl. he gan go) = uskutečnil jití. Žena (prodolžala aj.) chlopotať je příbuzné s měl ve zvyku pracovat. Přestal se bát je příbuzné se zapomněl se bát (tj. *neuskutečňoval báti se, u přestal ovšem „nadále již …“).

Podle V. Skaličky (op. cit., s. 8) se význam infinitivu řídí jeho syntaktickým vztahem a naopak tento syntaktický vztah umožňuje jeho samostatné významy. Jde asi o obdobu toho, že např. z významu odlučování u genitivu (rekční vztah) vyplynul samostatný význam partitivní (kus — kousati, část — skheidō, scindō). Ježto se neobrážejí všechny syntaktické významy rekcí, počítáme s prioritou rekce. U infinitivu není ovšem priorita vázané formy tak jednoduchá věc. Jistěže platí, ale jde o vázanost původně adverbiální, funkčně: zřetelovou. Mohu jít = mám mohoucnost, pokud jde o chůzi (srov. I know him to talk to).

Podřaďovací vztahy se zakládají na tom, že se z určovaného výrazu abstrahuje kategoriální příslušnost nebo obecnější významový rys. Ze slova kámen abstrahujeme maskulinitu a znovu ji signalizujeme („opakujeme“) u určujícího: těžký kámen. Ze zbaviti abstrahujeme odlučování, z rozuměti přístup k něčemu jako celku a postupujeme obdobně: zbaviti útrap, rozuměti látce. Z vrtati abstrahujeme pronikání a opět je signalizujeme na místě předp.: provrtati (podřazením vzniká tvar určený co do vidu, protože další „obsah“ předpony je nulový). Vedle toho je i podřazování prostě skladebné: prima kluk (bezpříznakový, „neshodný“ přívlastek); vzít komu co, chápat co (bezpříznaková rekce); po-čkat (prostě vidová předpona). Abstrahujeme-li z významu jeden z významových rysů, je přirozené, že lze při vyvážené závažnosti složek významu abstrahovat jednou ten, jindy onen rys: vystříhat se čeho/čemu, přilepit/nalepit. K tomu nutno uvážit, že se významové složky překrývají, jedna druhou zahrnuje apod. Naproti tomu kategoriální příslušnost má eliminační povahu, takže se podobné zjevy při abstrahování kategoriální příslušnosti mohou vyskytnout jen vzácně: koupili si pěkného athose/pěkný athos.

Infinitivní doplnění sloves nelze pokládat za bezpříznakovou formu doplnění výrazem pro děj. Slovesné významy, které je nesnášejí, náležejí v jazyku do zcela určitých tříd (způsobil, že A zaniklo = zánik A, dbal, aby se rychle zotavil, říkal, že to neví). Infinitiv doplňuje zcela určité významové kategorie a nedoplňuje jiné, třebas se v dílčích oblastech překrývá s oblastí jiných prostředků připojení „druhého slovesa“ (např. že s fut. při slíbiti, aby s inf. při nutiti apod.). Je tedy infinitiv spjat s významem významových tříd, které doplňuje; to může být jen proto, že opakuje jejich společný rys, který se abstrahuje.

Infinitiv není modus jako kategorie určitého slovesa. Infinitivem je děj pojat neosobně v tom smyslu, že nemá gramatickou osobu vyjádřenu ve své formě, není však paralelou bezpodmětých vět typu prší, ale bezpodmětých vět typu hraje se (kde je vyrozumíván, J. Ružička „předpokládán“, vztah k nositeli). To jsou rysy, které má i gerundium anglického typu. Dějové jméno nevyrozumívá vztah k nositeli (proto lze objektivizovat: sněžení, ale ne sněžit), i když [201]i tu může být nositel vyjádřen (jeho konání). V infinitivu je neosobně pojatý děj podán jako abstrakce. Tím rozumíme, že děj není v rámci infinitivu podáván jako (již) reálný nebo jako něco více než ‚co se někomu jeví‘. Výraz ‚abstrakce‘ tu zahrnuje vše, co postihují příznakové mody určitého slovesa. Vždyť těm není cizí ani pojetí obecného děje, jenž se (nějak) jeví (ač se třeba [ještě celý] neuskutečnil): aequum est, ut victor victis parcat; it is right that you should say so. Proti tomu stojí výraz pro neabstraktní, resp. po stránce abstraktnosti neutrální výraz pro neosobně pojatý děj s vyrozumívaným vztahem k nositeli (N. B. na rozdíl od dějového jména), jaký má angličtina ve svém gerundu-participiu („tvaru na -ing“). Má všechny rysy společné se slovesem, ještě snazší samostatné vyjadřování nositele děje a navíc může stát i po předložkách a spojkách. Potenciálně (a zpravidla) je neabstraktní i obsah přechodníků, které však jsou tvary osobní (v absolutním postavení mohou osoby využívat i jinak než jen ke kongruenci).[24]

 

R é s u m é

DIE AKTION IM INFINITIV

Im infinitivischen Subjekt wird eine Aktion als etwas (Irgendwie-) Erscheinendes aufgefaßt, das im übrigen Satz gewertet wird, u. zw. einfach, mit Bezug auf Wirkung oder durch Vergleich. Die Aktion wird auf den sog. Akzeptor als ihren Träger bezogen (es ist für mich erfreulich, es freut mich). — Ferner erscheint das infinitivische Subjekt in Abhängigkeit von der „Schlüsselformel“ der im Satze benutzten Form der Prädikation (eine weite Auffassung der Rektion). Es ist dann gleichgültig, ob der I. abhängig (als Ztwt.usw.bestimmung) oder selbständig (als Subjekt) im Satze auftritt: wir können gehen, es ist uns möglich zu gehen. der Rektion). Es ist dann gleichgültig, ob der I. abhängig (als Ztwt.-usw.bestimmung) oder gemeinsamen abstrakten Bedeutung. Daraus folgt, daß diese Bedeutung das Nichtsein oder die Unwirklichkeit einer Aktion ist oder das bedingte Sein, von dessen Verwirklichung erst außerhalb des I.s die Rede sein muß. Um eine den modalem Ausdrücken parallele Schlüsselformel handelt es sich auch bei den Nomina mit modalem Bedeutungskern und dem Determinations - I. — Schließlich findet man das infinitivische Subjekt in Sätzen, wo die Möglichkeit der Lösung eines Problems gestellt wird (parallel dazu in Abhängigkeit von Ausdrücken, die von einer ähnlichen Möglichkeit aussagen). In Sätzen ohne ein bestimmtes Zeitwort wird ein Hörer aufgefordert, durch eine Stellungnahme zu werten (Was tun?).

In diesem letztgenannten Satztyp kann auch durch prosodische und außersprachige Mittel gewertet werden oder es kann von einer stark emotionellen Stellungnahme zu einer Vorstellung die Rede sein (z. B. Wunschsatz und der davon abgeleitete infinitivische irreale Bedingungssatz). Am infinitivischen Befehlsatz kann man wenigstens die Übereinstimmung zwischen der merkmalhaften Modalität dieses Satztyps mit dem Inhalt der Form merken. Im sogenannten „historischen“ I. handelt es sich um eine emotionell unterstrichene Phase (Anfang — et mon chat de crier, oder Mittel — diem ex die ducere Haedui).

Im Prädikat nach einer Kopula (in manchen Sprachen parellel auch im Attribut) werden mittels einss I.s Unmöglichkeit und Notwendigkeit und verschiedene Nuancen zwischen Möglichkeit und Notwendigsein ausgedrückt.

Als ein zweitrangiges Satzglied erscheint der I. in größter Ausdehnung als Ausdruck einer anderstelligen Handlung als Ziel einer Bewegung (also einer Aktion, die sich während der [202]Bewegung noch nicht realisiert). In einigen Sprachen überwiegt die Einschränkungsfunktion (Wasser zu trinken, gut zu trinken), in anderen die Absichtsfunktion (um zu tun). Nie handelt es sich um reale temporelle oder logische Umstände. Die Sätze wie Ich freue mich, Sie zu sehen besagen, was die ausgesagte Wirkung hat und durch diese gewertet werden kann. Die Aktion ist hier also wieder, wie im erstgenannten Falle, das (Irgedwie- — in einer Wirkung) Erscheinende.

Die Zeitwörter des Wahrnehmens können mit einem I. ergänzt werden, sobald das, was man z. B. sieht, als dasjenige aufgefaßt wird, was (dem menschlichen Sinne) zu sein scheint, also was zwischen wirklich und unwirklich als „bloß möglich“ schwebt (vergl. scheinen = videri, d. h. gesehen werden). Man kann dann von einer Erscheinung als Möglichkeit sprechen. — Die Phasenausdrücke können mit einem I. ergänzt werden, sobald die Phase als der Modalität verwandt aufgefaßt wird (Anfangsphase — Verwirklichung, Endphase — Enthaltung, also Nichtverwirklichung, Mittelphase — Gewohnheit, praktische Wiederholung einer Fähigkeit).

Die Aktion im I. wird also als eine Erscheinung, eins Vorstellung, eine Lösungsmöglichkeit oder etwas (im Rahmen des I.s noch) nicht Wirkliches, sogar Unmögliches, wenn auch manchmal Wünschenswertes oder Notwendiges ausgedrückt. Die Aktion wird also aufgefaßt als etwas, was nur vorgelegt wird oder vorliegt (den Sinnen, auch zur Wertung oder Lösung seitens des Menschen), ohne notwendigerweise reale Existenz haben zu müssen. Sie ist ihrer Auffassung nach eine Abstraktion und entspricht größtenteils den merkmalhaften Modi der finiten Formen.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 3, pp. 183-202

Previous Karel F. Svoboda: Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině

Next Bohuslav Ilek, Karel Horálek, Zdeňka Havránková, Petr Sgall: Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě