dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Syntax promluvy (enunciace)

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

Синтаксис высказывания (энунциации) / Syntaxe de l’énonciation

1. Úkolem tohoto článku je ukázat, jaký je vztah složek promluvy, tj. vět, a vysvětlit, proč doporučujeme užití termínu syntax i zde.

„Promluva“ (sloven. prehovor, rus. vyskazyvanije, angl. utterance, fr. énoncé nebo énonciation, něm. Äusserung — uvádíme jen nejužívanější termíny)[1] je pro nás jazykový útvar, kterým se k někomu (k jedné nebo více osobám) obracíme. Promluvou může být jedna věta (buď víceslovná, nebo jednoslovná), jindy dvě věty, více vět, někdy celý proslov, přednáška, dopis, pojednání, román.[2] Promluva má velké potíže po stránce terminologické. Nemáme pro ni platného termínu mezinárodního. Domnívám se, že nejlepším takovým termínem by bylo slovo enunciace. Jinak se užívá rozličných termínů, jak ještě uvidíme. Vedle neujasněnosti věcné (o níž mluvíme dále) je tu i velká neujasněnost terminologická: většina termínů, jichž se užívá, má i jiné významy: rus. vyskazyvanije znamená i „výrok“ (termín logiky), angl. utterance i „projev vůbec“ (tedy např. i větu, bez zřetele k tomu, zda je v juxtapozici s jinou větou téhož mluvčího a adresáta).

Když hovoříme o promluvě, můžeme se odvolávat na světovou literaturu. Přitom ovšem si musíme dobře uvědomit, že různí autoři užívají tohoto nebo podobného termínu ve významu ne zcela stejném nebo zase mluví o vlastnostech promluvy (např. o monologu a dialogu) a termínu promluva neužívají. Promluva má několik podstatných vlastností — stejně jako věta, slovo a jiné jednotky —, a proto různí autoři zdůrazňují tu neb onu vlastnost a tak pojetí promluvy posouvají tím neb oním směrem. L. Doležel[3] uvádí — vcelku správně — tyto vlastnosti promluvy jako konstituující: 1. sémantickou uzavřenost; 2. relativní samostatnost (vůči jiným promluvám); 3. jednotu původce; 4. konkrétní úkol spjatý s určitým stylem; 5. konkrétní situaci prostorovou a časovou; 6. konkrétní realizaci jazykového systému. Ať již souhlasíme do písmene s tímto výčtem či nikoli — tolik je jisto, že konstitutivních vlastností je více; navíc pak ta nebo ona vlastnost se může projevovat silněji nebo slaběji.

Komplexnost promluvy vede k tomu, že se někdy pochybuje o její existenci. Tak P. Garvin[4] namítá, že u domnělé promluvy se těžko dají najít hranice.

[242]V lingvistické teorii trpí promluva tím, že se jí nevěnuje pozornost soustavná a stálá. V úvodech do jazykozpytu se jí dostává, pokud vůbec se o ní zmiňují, jen letmých připomínek.[5] Jinak se uvažuje o vztahu promluvy k útvarům mimo promluvu. Tak L. Zawadowski[6] uvažuje o souvislosti promluvy („textu“) s realitou. V teorii informace[7] je promluva jako jeden druh sdělení (message) velmi důležitá. Dále má promluva blízko k otázkám stylistiky,[8] a proto práce stylistické se více či méně dotýkají otázek promluvy.[9] Další problematika promluvy se týká otázek dialogu a monologu, otázek řeči přímé, nepřímé, polopřímé, otázek uplatnění dialogu v monologu.[10] Rozdělováním (segmentací) promluvy na menší jednotky (věty, slova, morfémy) se zabývají někteří američtí lingvisté.[11] Jak jsme již řekli, pojetí promluvy kolísá. A tak někdy se promluva ztotožňuje s „mluvou“ (parole), jindy se zase její podstata hledá v tom, že tu není syntax.[12]

Někteří autoři se věnovali speciálně některým druhům promluv. Tak např. v antice byla důležitým vědeckým oborem rétorika, tj. nauka o řečnictví, orientovaná především pedagogicky. Tato nauka se zabývala např. tím, jak je třeba konstruovat řečnickou promluvu, řeč. Na příklad podle spisu De arte rhetorica, dříve připisovaném Ciceronovi, má mít řeč šest částí: exordium (začátek), narratio (výklad), divisio (rozdělení), confirmatio (upevnění argumentů), confutatio (vyvrácení námitek), conclusio (závěr).[13] Největší pozornost se věnuje promluvě literární. Bezděční lingvisté, tj. literární vědci, zkoumají významovou stránku literárních promluv.

Konečně mluví někteří autoři i o našem problému, problému vztahu vět náležejících jedné promluvě —, ale o tom chceme mluvit v dalším paragrafu. Napřed bychom chtěli povědět o jedné jednotce, která je pro poznání promluvy důležitá, a to je sdružení promluv („diskurs“).

Promluva totiž je jednotka vysoká, ale není nejvyšší (jak jsem se domníval v uvedeném článku v pozn. 2). Některé promluvy jsou na sebe těsně vázány a vytvářejí dialog, diskusi; někdy dokonce přebírají od sebe větnou syntax (typ Komus to dal? Kamarádovi). Taková sdružení promluv mají svůj význam, [243]dramaticky se proměňující a v něco ústící (v rozchod, ve smír, v objasnění problému, v usnesení, ve shrnutí diskuse atd.). Tomuto souboru promluv (který se může skládat z jedné promluvy, asi jako promluva se může skládat z jedné věty, věta z jednoho slova, slovo z jednoho morfému atd.) říkáme diskurs (angl. discourse).[14] U nás navrhoval L. Doležel[15] termín text, avšak tento termín znamená již mnoho jiných věcí. Diskurs může být různého druhu: patří sem např. dialog chodců, kteří se potkali na ulici, diskuse na vědeckém zasedání nebo na politické schůzi, monologické promluvy, které zůstávají bez odpovědi, literární nebo vědecká díla apod.

Pojem diskursu uvádíme zde především proto, že i diskurs je konstruován pomocí jakési syntaxe. Jednotlivé promluvy téhož diskursu jsou na sebe vázány ve vztazích poněkud jiných než jednotlivé věty téže promluvy.

 

2. Promluvě bylo tedy věnováno pozornosti mnoho, i když nekoordinované. V našem článku jde nám o jednu stránku promluvy, tj. o studium vztahu složek promluvy. Bylo již konstatováno,[16] že promluva se význačně liší od věty neexistencí větné syntaxe v běžném smyslu (neznamená to ovšem, že v neexistenci syntaxe v běžném smyslu je podstata promluvy, srov. výše). To je jistě pravda. Není tím však ještě vyčerpána otázka vztahů složek promluvy. I tato otázka byla řešena různým způsobem. Důležité je, že se zde často ozývá slovo „syntax“, ovšem v poněkud jiném smyslu, než je obvyklý. Jsou to dvě disciplíny, které se zabývají těmito otázkami, a to logika a lingvistika.

Logika zjišťuje — kromě jiných úkolů — vzájemný vztah výroků.[17] Někdy se zde mluví o syntaxi, která bývá definována jako nauka o kombinování znaků v složité znaky.[18]

V lingvistice se zpravidla mluví o navazování, tj. chápe se vztah vět jako relativně volný.[19]

Obojí toto stanovisko, uplatňované v dvou disciplínách, přináší mnoho poučení o stavbě vět, ale nepřináší vysvětlení úplné. Chceme zdůraznit, že vztah vět je mnohem důsažnější a pevnější a že může být označen slovem „syntax“. Máme pro to tři argumenty.

První důvod pro to, že vztah vět může být označen jako syntax, máme v tom, že promluva je jednotkou jazyka, jednotkou, která má svůj celkový význam. Promluva jakéhokoli rozsahu má svůj význam jako celek, tj. chci jejím prostřednictvím něco říci, něco, co se dá říci slovy, kterých jsem užil, ale také slovy jinými. Než začnu mluvit, vím již, co řeknu. V průběhu promluvy tento celkový význam promluvy udržuji, i když jej měním podle toho, jak posluchač na můj projev reaguje. A zakončím promluvu s významem poněkud odchylným od významu, který měla na svém začátku, přece však v podstatě nezměněným. [244]Z tohoto důvodu nemůžeme považovat jednotlivé věty za samostatné celky, které se k sobě jen „váží“; považujeme je za součásti celkového plánu promluvy, součásti, které jsou spolu úzce spjaté.

Druhý důvod, proč považujeme vztah vět za syntax svého druhu, je v tom, že prvky jazykové, jako morfémy, slova, věty, promluvy, sdružujíce se vstupují v nějaký vztah. Jestliže sdružíme dva jazykové prvky (to může znamenat i jeden opakovaný), vzniká již tím vzájemný vztah, syntax. Kdybychom si představili nejjednodušší jazyk s jedním prvkem A a s možností opakování (AA, AAA …), musíme přiznat, že prvky jsou v takové posloupnosti v nějakém vztahu. Bylo by možno vyjádřit takovou posloupnost ve formě, která by vyjadřovala tento vztah, tedy asi AaA, AaAaA, AaAaAaA, …, tím však bychom naznačovali nový vztah mezi A a a, a a A atd. Tak by tomu bylo v jakémsi předpokládaném jazyce nejjednodušším. V jazycích skutečných, mnohem složitějších, jsou vztahy diferencovány (není jen vztah a, nýbrž také b, c, d, e …) a navíc se váží elementy nejen k elementu předcházejícímu a následujícímu, nýbrž i k dalším předcházejícím a dalším následujícím.

 

3. Třetí důvod, proč chceme mluvit o syntaxi v promluvě, je v srovnání situace promluvy se situací větnou. „Syntaxí“ se myslí tradičně větná syntax, běžně známá.[20] Z tohoto hlediska se pak dochází někdy k protikladu věty jako útvaru syntaktického a promluvy jako útvaru nesyntaktického.[21] Za „promluvu“ se pak označují agramatické (tj. asyntaktické) věty a spojení vět. Je to jistě správné potud, že promluva nemá syntax v běžném smyslu. Není to však správné, pokud se v běžné syntaxi vidí jedině možná syntax věty.

Snažil jsem se dokázat jinde,[22] že vedle základní syntaxe větné (1) existují v rámci věty ještě syntaxe další, a to 2. syntax aktuální, tj. aktuální členění větné; 3. syntax lexikální, tj. syntax implicitní, vyjadřující vztahy slov implicitně, pouhým významem příslušných slov; 4. důraz, 5. syntax formálních prostředků, známých z literatury, jako rýmu, aliterace, inverzního slovosledu aj.; 6. syntax stylistická, tj. syntax užívající prostředků z jiných stylů.

Pro srovnání se syntaxí promluvy je důležitá syntax lexikální, implicitní. Je jasně vidět tam, kde je nějak porušena a selhává syntax základní (v mluvě cizince, v řeči dítěte, v prudkém afektu, při afatické poruše, při technické závadě, při náhodné homonymii gramatických elementů aj.). Jako příklad uvedeme prostou větu ze školní čítanky, kdy homonymie morfologických prostředků vyjadřujících syntaktické vztahy způsobuje, že se využívá syntaxe „lexikální“: Dvě lodi potopily mořské vlny. Podmět a předmět je vyjádřen nominativem a akusativem, které tu jsou homonymní (lodi nom. ak., vlny nom. ak.). Přesto je věta zcela jasná, díky lexikálním významům. Tato forma syntaxe se také běžně vykládá v rozboru souřadných souvětí. Souřadné souvětí bývá konstruováno buď se spojkou, anebo beze spojky, a přece se snadno dá klasifikovat.[23] Tak např. souvětí Slunce připékalo, ovzduší se chvělo i ve stínu stromů je souvětí slučovací; souvětí Nedali mu zaměstnání, ba smáli se mu do očí je [245]stejně stupňovací jako Nedali mu zaměstnání, smáli se mu do očí; souvětí Čekal jsem ho, ale nepřijel je stejně odporovací jako Čekal jsem ho, nepřijel atd.

Tato lexikální syntax — pravděpodobně bude lépe říkat implicitní syntax — je syntaxí původní v nejstarším údobí lidského jazyka a dnes má již méně významnou úlohu. Byla zatlačena jednak do roviny nižší než věta, do roviny slova, tj. do vzájemného vztahu částí slov, jednak do roviny vyšší než věta, tj. do roviny promluvy. A tak je hlavní syntaxí — nikoli jedinou, jak uvidíme — v rovině promluvy.

Je to větná syntax, která je pro nás nejvýznačnějším argumentem pro to, abychom hledali syntax i v promluvě. Vezměme si např. složitou periodu humanistickou:

A že tomu tak jest, i při Vti, pane z Hodic, se to onehdejšího dne ukázalo, když při sjezdu brněnském po té plané radě, která v domě pana kardinála z Ditrichšteina od některých osob z obyvatelův země této obeslaných, horlivěji než potřebněji od pana Ladislava z Lobkovic, místodržícího pana Karla Lichtenšteina, hejtmana našeho, držána byla, v kteréž jsem nevšelijak k tomu, což by se s Vti i některých jiných zdáním, snad k dobrému této země povrchně směřujícím, srovnávalo, se přimlouval, při shledání se se mnou na mém novém stavení na rynku brněnském ráčili jste těch slov u přítomnosti přístojících, za příčinou oznámenou, ke mně užiti, „že zle dělám, že dary boží v sobě udušuji“.

(Karel z Žerotína, Obrana.)

Snadno si takovou periodu rozdělíme, bez újmy obsahu na věty rozsahu pro nás běžného. Asi takto:

A že tomu tak jest, i při Vti, pane z Hodic, se to onehdejšího dne ukázalo. V domě pana kardinála z Ditrichšteina byla držána planá rada od některých etc. Na ní jsem se nevšelijak k tomu přimlouval, což by se srovnávalo se zdáním Vti i některých jiných, snad k dobrému této země povrchně směřujícím. Shledali jsme se pak na mém novém stavení na rynku brněnském. Ráčili jste těch slov užiti etc.

Naším pokusem jsme odňali textu kus základní syntaxe. Avšak ztratila se vzájemná souvislost součástí textu? Je text méně pochopitelný? Jistě že ne.

 

4. S tím přicházíme k rozboru implicitní (lexikální) syntaxe promluvy. Je jasné, že implicitní syntax promluvy je poněkud jiná než implicitní syntax věty. Vstupují zde v souvislost nikoli prosté lexikální jednotky, nýbrž jednotky vzniklé sdružením lexikálních jednotek, tj. věty. Vyložíme věc na textu:

Ulehl na své kamenné lože. Slunce zašlo. V jeskyni se setmělo. Lehký pohyb vln Ichtiandra uspával. Unavený rušným dnem a prací začal dřímat.

(Beljajev, Člověk obojživelník, 80.)

Z příkladu je jasně vidět, jak souvislost pasáže je dána významem slov a vět. Nikde není explicite řečeno, že věty, o něž jde, spolu souvisí, přitom však souvislost je naprosto zřejmá a souvislý děj, který je tu vyjádřen, odehrává se čtenáři plasticky před očima.

Tak vyvstávají otázky: Jak se vlastně konstituuje tato syntax? Jaký má význam a čím se vyjadřuje? Pokusíme se na tyto otázky odpovědět.

Základní syntaktické spojení vět je výčet, enumerace. Vztah vět by se dal v tomto případě vyjádřit spojkou a. Zřejmým příkladem tohoto vztahu jsou třeba rozhlasové zprávy. Výčet ovšem může být různého druhu. Někdy jde o popis nějaké skutečnosti, kde se vypočítávají jednotlivé součásti této skutečnosti (srov. níže úryvek z I. Olbrachta). Jindy, ve vědeckém textu, autor klasifikuje něco a tak má příležitost k výčtu (srov. níže partii z mluvnice). Jindy [246]opět se líčí událost a vypočítávají se jednotlivé události dílčí. Zde ovšem je patrně účastna i časová souvislost, o níž mluvíme dále (srov. níže doklad z Beljajeva). K výčtu náleží také vyjádření toho, že jde o výčet, a toto vyjádření někdy tvoří samostatnou větu (typ Vysíláme zprávy Československé tiskové kanceláře). Tato věta je pak spojena s druhými větami vztahem celku a části. Uvedeme příklady:

Tady dole jsou vesnice. Leží roztroušeny v údolích vodních toků a po strmých stráních. Chýše s vysokými slaměnými střechami, jejichž došky se již dávno staly mrvou, na níž rostou mechy, trsy travin a květiny. Kolem nich se zelenají, jsouce oploceny proti dobytku, zahrádky konopí, bramborů, bobů a zelí, vroubené žlutými terči slunečnic na postní olej. Nepravidelná pole leží až za obydlími, na strmých stráních: řídký oves s nízkými stvoly a něco bramborů.

(I. Olbracht, Hory a staletí, Praha 1950, 10.)

V souvětí souřadném někdy jedna věta vyjadřuje důvod a druhá důsledek. Vyjadřuje-li první věta důvod a věta připojená k ní spojovacím výrazem důsledek, je to spojení důsledkové. Vyjadřuje-li naopak důvod věta druhá, připojená spojovacím výrazem, je to věta důvodová.

(Havránek-Jedlička, Stručná mluvnice česká, Praha 1956, 156.)

Jiný vztah vět je tam, kde obě věty míří na týž úsek reality a kde jedna věta vysvětluje druhou. Uvedeme příklady na vysvětlení, explikaci:

Tímto večerem se počalo podivínství kapitána J. van Tocha. Do kampongu se vrátil až s úsvitem …

(K. Čapek, Válka s mloky, Praha 1947, 24.)

A současně (poslal) telegrafickou žádost o roční dovolenou. Naléhavé zdravotní důvody a tak dále.

(Tamtéž, 26.)

Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem …

(Tamtéž, 39.)

Uplynuly dva měsíce a já sám už dobře porozuměl údivu Karlíkovu. Ani guláš jsem nechtěl — nic ho nemohlo přesvědčit o mé blízké smrti než právě toto.

(J. Fučík, Reportáž psaná na oprátce, 25, 35.)

Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné straně sklápěcí kavalec, na druhé straně smutně hnědá polička s hliněným nádobím.

(Tamtéž, 32.)

Má knížka chtěla pomáhat tomuto procesu. Domýšlela jej a probojovávala, kde stály v cestě překážky, sledujíc zejména uvědomělé, metodické vytváření básnické.

(B. Václavek, Tvorbou k realitě, Praha 1937, 5.)

Jak jsme řekli výše, při výčtu, pokud se týče událostí, je důležitá i souvislost časová. Ta pak je živou součástí syntaxe promluvy. I když časový vztah je vyjádřen jen implicite, je zřejmo, zda jde o současnost, předčasnost nebo následnost. Tak např. v prvních dvou větách první citované pasáže (Beljajev) Ulehl na své kamenné lože. Slunce zašlo má sdružení obou vět jen tehdy smysl, je-li v časové souvislosti. Ta by se dala vyjádřit explicite (Ulehl na své kamenné lože. Slunce právě zašlo), ale vůbec to není nutné. Jiný příklad:

Tu se objevil sám hoteliér, napomenul manželku řka, že není čas na pestré vzpomínky z mládí, ale že by bylo vhodné dohlédnout na personál. Kyprá hostinská se zasmála, mrkla na paní Dynderovou jako spiklenec, poznamenala, že bůh ji potrestal manželem podivínem, …

(K. Poláček, Hostinec u kamenného stolu, 30.)

Další souvislost je souvislost kauzální, zpravidla těsně spjatá se souvislostí časovou. Tato souvislost může být různého druhu, příčinná, přípustková, důsledková, důvodová (důvod je v jazyce zahrnut do oblasti kauzality). [247]Tak např.:

Vincek vykládal rozrušeně a červeně z tváří mu přitom neubývalo. Byl ještě mladý a prvně se pořádně kohoutil.

(B. Říha, Země dokořán. 15.)

Pověsily mu na hrdlo desku, rozhněvaný chlupáč skočil s pece dolů s hrozným rámusem, trhaje se sebe hanlivé znamení. Stárek skočil leknutím s lavice, babička si odplivla a pan otec, pohroze pikslou na pec, volal:

(B. Němcová, Babička, 30.)

Po pěti minutách své zkoumání ukončil, sklonil dalekohled, až se dotkl paluby, a pak se o něj opřel, jako kdyby to byla nějaká hůl. Jednotlivé díly dalekohledu se ovšem do sebe okamžitě zasunuly, dalekohled se složil, …

(J. Verne, Děti kapitána Granta, 37.)

Když Kašpar školu odbyl, chtěl se učit tkalcovství a já mu nebránila. Řemeslo je pán.

(B. Němcová, Babička, 94.)

Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána van Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se dovědět víc. Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit? Jen ho nechte, jeho roztrpčenost si najde cestu sama.

(K. Čapek, op. c., 10.)

Někdy se může stát, že čtenář chápe kauzalitu trochu jinak než autor:

(chlapec v sirotčinci) Vyděsil všechny děti a sestře představené prokousl malíček. Kradl, na co přišel. A dnes je doktorem práv.

(M. Pleinerová, Život je krásný, Praha 1947, 81.)

 

5. Řekli jsme výše, že implicitní syntax není jedinou syntaxí v rovině promluvy. Přejděme nyní k těmto dalším formám. Druhou formou je syntax, vyjádřená explicitně. Mezi implicitním a explicitním vyjádřením je nesporně velký rozdíl. Explicitní syntax je nesporně mnohem diferencovanější a přesnější, má bohatý repertoár vyjadřovacích prostředků.

Doklad na výčet:

Tento boj je konec konců odrazem třídního boje, který probíhá ve společnosti rozdělené na nepřátelské třídy a je hlavní hybnou silou vývoje společnosti, všech forem společenského vědomí, včetně filosofie. Přitom zpravidla (až na vzácné výjimky) vyjadřuje materialismus světový názor pokrokových, progresívních společenských sil, …

(Dějiny filosofie, Praha 1959, 9.)

Doklad na explikaci:

Každé filosofické učení, ať materialistické nebo idealistické, je vždy stranické. To znamená, že každý myslitel, filosof buď tak či onak vyjadřuje světový názor té či oné třídy nebo společenské skupiny.

(Tamtéž. 11.)

Doklady na explicitně vyjádřené časové vztahy:

Seběhl po kamenných schůdkách na dvorek Honzy Lavců. Kopl přitom do shnilé kapusty.

(B. Říha, op. c., 1.)

Vůz Honzíka Lavců zahnul na silnici, a protože jel nyní s mírného kopce, přibral na rychlosti. V několika dalších okamžicích opustil ves …

(Tamtéž, 37.)

Viktorka je dcera sedlákova ze Žernova. Rodiče její jsou už dávno pochováni, ale bratr a sestra žijou podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovné.

(B. Němcová, op. c., 59.)

Doklady na explicitně vyjádřené kauzální vztahy:

Vinci se nehýbal. Šel (otec) proto synovi vstříc, stiskl mu ruku.

(A. Branald, Chléb a písně, 190.)

Honzík byl nerad, když mu někdo viděl do mísy. Vítal tedy hosty raději na dvoře.

(B. Říha, op. c., 1.)

[248]„Všiváku.“ Paní Hardkopfová zabouchla za sebou dveře. Na schodech se však musela usmát.

(W. Bredel, Otcové, 11.)

Filosofie, stejně jako jiné součásti společenské nadstavby (umění, morálka, právo atd.), buď hájí zájmy ekonomické základny, nebo bojuje za likvidaci staré základny, za její nahrazení novou ekonomickou základnou, která odpovídá charakteru a úrovni vývoje výrobních sil společnosti. Tak je filosofie ve svém vývoji podřízena hlavnímu zákonu veškerého života společnosti …

(Dějiny filosofie, 10.)

 

6. Třetí konečně prostředek, který váže věty syntakticky, je poukaz, navázání.[24] Některý prvek jedné věty se nějak váže na některý prvek druhé věty a tím se naznačuje, jaká je asi souvislost obou vět. Prostředky jsou tu nejrůznější. Opakují se jednotlivá slova a tím se ukazuje, že jde o tutéž věc. Zachovává se stejný podmět. Zájmeno ukazuje na některé slovo předchozí věty. Opakuje se týž význam s pozměněným názvem. Slovosled dosvědčuje, že jádro výpovědi je východiskem pro další větu atd. Souvislosti se tedy naznačují rekurencí různé podoby. Příklady:

Kopl přitom do shnilé kapusty, která obloučkem nadlétla a posadila se na bílé křídlo slepice. Slepice vykvokla.

(B. Říha, op. c., 37.)

Komisař seděl na pařezu a zapálil si dýmku, tkadlec ležel na zádech a díval se do korun borovic. Jehličí bylo tmavé …

(Tamtéž, 115.)

Na panské louce kvítí až strakato; uprostřed louky mez, na mezi mateří doušky, jak by nastlal. V mateří doušce jako v podušce sedí Adélka.

(B. Němcová, op. c., 100.)

Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! — Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svou barvitostí …

(Tamtéž, 7.)

 

7. Je třeba nyní zhodnotit jednotlivé formy syntaktické, o nichž jsme mluvili. Je třeba říci, že jde o různé formy týchž významů. Implicitní či explicitní vyjádření nemění nic na podstatě věci, jen má explicitní vyjádření větší možnost diferencovat. Vyjadřování vztahů navazováním pak jen dokresluje jednotný obraz.

Abychom mohli zhodnotit syntaktické vztahy promluvy v celku, musíme si říci, jak je vlastně určeno rozdělení (segmentace) promluvy na věty.

Prvním kritériem je tu skutečnost, kterou je třeba vyjádřit. Věty dělíme především podle toho, jak se věci, o nichž vypravujeme, udály, nebo podle toho, jak věci, o kterých něco sdělujeme, spolu souvisí. Uvedeme příklad:

Lateránka však brzy poznala, že tenhle štěkot je marný. Tiše kňučíc stáhla se z vody a na břehu se zuřivě otřepávala ze studené vody. Děti výskaly a ustupovaly nazad, vyhýbajíce se stříbrným krůpějím.

(B. Říha, op. c., 65.)

Zcela jasně jsou v této pasáži věty děleny tematicky. Události jsou enumerativně a v časové souvislosti řazeny do vět tak, jak se sběhly. A tím také syntax promluvy je obrazem vztahu jednotlivých dějů.

Druhým kritériem pro segmentaci vět je zaujetí mluvčího. Tam, kde je zapotřebí zdůraznit nebo objasnit některou podrobnost, vytváří se nová věta. Zde je především cesta k vytváření explikativních vztahů. Příklad:

V čem je jádro Engelsovy námitky? Včera jsme ještě nevěděli, že v kamenouhelném dehtu je alizarin. Dnes jsme to poznali. Tážeme se: byl alizarin už včera v kamenouhelném dehtu?

(V. I. Lenin, Marxismus a empiriokriticismus, Praha 1955, 88.)

[249]Věc by se dala jednou větou říci asi takto:

Jádro Engelsovy námitky je v tom, že alizarin, který jsme našli v dehtu teprve dnes, byl tam již včera.

Dalším činitelem, který určuje rozdělení vět, jsou stylistické návyky a stylistické rozhodnutí autorovo. Dlouhá věta znamená zpevnění syntaktických závislostí, kondenzaci, zatímco krátká věta znamená uvolnění závislostí (uplatňuje se spíše implicitní syntax). V různých dobách a stylech se uplatňuje dlouhá nebo krátká věta.

Rozdělení promluvy na věty umožňuje uplatnění syntaxe promluvy a do značné míry má vliv i na její formu. Ovšem tato forma není dána jen rozdělením vět. Rozhodují zde ještě další činitelé, druh tematiky, styl, jazyk (tvrdí se např., že pro některé jazyky je charakteristický enumerativní způsob vyjadřování) a ještě jiní činitelé.

Tím končíme svůj přehled problematiky syntaxe promluvy. Doufáme, že jsme ukázali existenci této syntaxe i důležitost jejího dalšího zkoumání.

 

R é s u m é

SYNTAX DER ÄUSSERUNG (DER ENUNZIATION)

Die Äusserung (auch Sprechakt, fr. énoncé, énonciation, engl. utterance, russ. vyskazyvanije, tschech. promluva, international vielleicht enuntiatio) ist als sprachliche Einheit, die aus einem oder mehreren Sätzen besteht und mit der man sich an eine oder mehrere Personen wendet, aufzufassen. Über die Frage der Äusserung sind bereits mehrere wichtige Abhandlungen veröffentlicht worden, die z. B. Segmentation der Äusserung, direkte und indirekte Rede, Stil der Äusserung betreffen, es fehlt jedoch vollkommen eine Koordinierung dieser Arbeiten.

Was die Syntax (d. h. die Verbindung der sprachlichen Elemente) betrifft, beschrieb man sie bisher gewöhnlich nur im Rahmen eines einzigen Satzes. Von der Syntax der Sätze (der Aussagen) spricht in der Regel die Logik, im Rahmen der Linguistik kommt dieser Termin nur selten vor, z. B. bei Klemensiewicz. Um in die Frage der Syntax der Sätze (im pregnanten Sinne des Wortes Syntax der Äusserung) Licht zu bringen, ist es notwendig, die Analyse des Satzes von neuem aufzunehmen. Auch in der Syntax eines Satzes können mehrere Pläne der syntaktischen Analyse unterschieden werden, und zwar Syntax der aktuellen Gliederung, lexikale, d. h. die implizite Syntax, Hervorhebung, formale Syntax (die Verbindung durch Reim, Alliteration, Inversion usw.), stylistische Syntax (Ausnützung von stylistischen Verschiedenheiten zum Zweck der Verbindung). Die lexikale, implizite Syntax bildet die Grundlage der Syntax der Äusserung (Es regnet. Wir bleiben zu Hause). Die Syntax schliesst in sich mehrere Funktionen, und zwar eine enumerative, explikative, temporelle und (im breitesten Sinne des Wortes) eine kausale Funktion ein. Neben der impliziten gibt es in der Äusserung noch eine explizite Syntax, die besser differenziert ist, und eine Syntax der Anknüpfung, die durch die Pronomina, die Kongruenz usw. ausgedrückt wird.


[1] Srov. J. Marouzeau, Lexique de la terminologie linguistique,2 Paris 1943, s. v. énoncé; M. A. Pei - F. Gaynor, Dictionary of Linguistics, New York 1954, s. v. utterance; E. P. Hamp, A Glossary of American Technical Linguistic Usage 1925—1950, Utrecht-Antwerp 1957, s. v. utterance, Ž. Maruzo, Slovar’ lingvističeskich terminov, přel. N. D. Andrejev, Moskva 1960, s. v. vyskazyvanije; J. Vachek, Dictionnaire de linguistique de l’École de Prague, Utrecht-Anvers 1960, s. v. énonciation (2) a énonciation et phrase.

[2] Srov. o tom blíže V. Skalička, Promluva jako linguistický pojem, SaS 3, 1937, 163—166; E. Pauliny, La phrase et l’énonciation, Recueil linguistique de Bratislava I, Bratislava 1948, 59—66.

[3] L. Doležel, O stylu moderní české prózy. Výstavba textu, Praha 1960, 10—11.

[4] V recenzi knihy L. Hjelmsleva, Prolegomena etc., Language 30, 1956, 71.

[5] L. Bloomfield, Language, New York, 1933, 170 (termín „utterance“); K. Ammer, Einführung in die Sprachwissenschaft, Halle 1958, 94 (termín „Äusserung“).

[6] Les fonctions du texte et des catégories des propositions, Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego 15, 1956, 34n.

[7] Srov. např. P. Neidhardt, Einführung in die Informationstheorie, Berlin 1957, 46.

[8] Srov. např. B. Trnka, Rozbor nynější spisovné angličtiny I (skripta), Praha 1953, 4, III, 1956, 5; B. Havránek, K funkčnímu rozvrstvení spis. jazyka, ČMF 28, 1942, 413.

[9] Srov. např. V. Mathesius, Řeč a sloh, sb. Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, 14n. (termín promluva); F. Trávníček, O jazykovém slohu, Praha 1953, 15 passim (jazykový projev, konkrétní jazykový projev); K. Hausenblas, K základním pojmům jazykové stylistiky, SaS 16, 1955, 1n. (promluva, projev, jazykový projev, výpověď); P. Trost, K obecným otázkám stylu, tamtéž, 15n. (promluva, jazykový projev); E. Pauliny, O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka, tamtéž, 19; (prejav — jazyková stránka oznamovania, prehovor — jazykové i nejazykové prostriedky) ; A. N. Gvozdev, Očerki po stilistike russkogo jazyka, Moskva 1955, 449 (vyskazyvanije).

[10] J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I2, Praha 1947, 129; L. Doležel op. c. v pozn. 3.

[11] Např. Z. S. Harris, Methods in structural linguistics, Philadelphia 1947, passim.

[12] Srov. na jedné straně V. N. Vološinov, Marksizm i filozofija jazyka, Leningrad 1929, 96 passim; na druhé straně K. Ammer, l. c. v pozn. 5.

[13] M. Tulii Ciceronis Ad C. Herennium libri IV. de arte rhetorica, rec. G. Friedrich, Lipsiae 1908.

[14] Srov. Z. S. Harris, Discourse Analysis, Language 28, 1952, 1; týž, Discourse Analysis: Sample Texte, tamtéž, 474.

[15] L. Doležel, op. c., 14.

[16] Srov. např. V. Skalička, The Need for a Linguistics of la Parole, Recueil linguistique de Bratislava I, 1948, 35; v. též L. Doležel, op. c., 13, pozn. 20.

[17] Srov. např. O. Zich (a kolektiv), Moderní logika, Praha 1958, 47n.

[18] Ch. Morris, Signs, Language and Behavior, New York 1946, 355.

[19] J. Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I2, 1948, 119; Z. Klemensiewicz, O syntaktycznym stosunku naviązania, Slavia 19, 1949—50, 13 (termín wypoviedź; autor zde mluví o „syntaktycznym stosunku nawiązania“ v promluvě na rozdíl od „syntaktycznego stosunku zespolenia“ uvnitř věty); J. V. Bečka, Stylistická forma vyjadřování myšlenkových souvislostí, Sborník vyšší pedagogické školy v Ústí n. L., Praha 1958, 37n. (termín projev).

[20] Srov. např. N. Chomsky, Syntactic Structures, s’-Gravenhage 1957, 11.

[21] Srov. např. H. Hirt, Indogermanische Grammatik VII, Heidelberg 1937, 1; K. Ammer, op. c., 94—95.

[22] Über die besonderen Formen der Syntax, Rusko-české studie, sb. Vysoké školy pedagogické v Praze, Jazyk a literatura II, 1960, 37—42.

[23] Např. B. Havránek - A. Jedlička, Stručná mluvnice česká, Praha 1956, 158.

[24] Srov. Z. Klemensiewicz, op. c. v pozn. 19.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 4, pp. 241-249

Previous stp (= Kolektiv oddělení pro teorii strojového překladu na filos. fak. Karlovy university): Teorie informace a lingvistika

Next Eugen Seidel (Berlín): O problémech vidu