dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka (K diskusi o obecné a hovorové češtině)

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

Стили языковых высказываний и расслоение языка / Le style des communications orales et la stratification de la langue

1. Národní jazyky jsou útvary nehomogenní. Základní diferenciace v nich je čtverého druhu: vedle diferenciace (a) teritoriální, (b) sociální a (c) podle věkových stupňů je to ještě (d) stylová. Rozvrstvení jazyka podle těchto aspektů má nejen různou motivaci a různé příčiny vzniku a vývoje, ale i jiný charakter. Necháme-li zde pro stručnost stranou diferenciaci podle věkových stupňů[1] i diferenciaci zvanou tradičně (příliš široce) sociální,[2] zůstává diferenciace teritoriální [190](na nářečí a jiné nářeční útvary) a stylová. Zde panuje velmi značná terminologická a zčásti i pojmová nejednotnost: při rozvrstvení podle stylů se mluví o příslušných útvarech jako o dílčích jazycích, např. funkčních, nebo dialektech, nebo i „řečech“, jindy zase jen o vrstvách, někdy pak prostě o stylech a ještě jinak.

2. V lingvistických pracích i diskusích českých, také v poslední diskusi,[2a] se věnovalo a věnuje nepoměrně více pozornosti zkoumaným jevům v aspektu prvním, vztahu mezi jazykem spisovným jakožto útvarem celonárodní platnosti a útvary omezenými teritoriálně, tj. archaickými a ustupujícími nářečími a (do určité míry) šířícími se interdialekty. Rozlišení nářečí a interdialektů a jazyka spisovného však nestačí ještě vysvětlit složitost jazykové skutečnosti, neboť v dorozumívací praxi se setkáváme, především ovšem v oblasti běžného denního dorozumívacího styku, s jazykovými projevy, jejichž výstavba bývá co do příslušnosti prostředků k příslušným útvarům jazyka a co do kombinací různorodých prostředků velice rozmanitá.

Vzhledem k tomu bývají vyčleňovány mezi oběma póly, jazykem čistě spisovným a lokálně omezeným nespisovným, ještě útvary další: vedle vlastního spisovného jazyka čeština hovorová, nebo i ještě „běžně mluvená“, popř. nad obecnou češtinou chápanou jakožto oblastní interdialekt ještě obecná čeština vyššího stupně, takže vzniká jakási vícestupňová řada přechodových útvarů. Na druhé straně zase jindy se nepočítá ani s hovorovou češtinou (jako u Sgalla nebo vlastně i u Kučery).[3] Popsány a vyloženy jsou však zatím jen krajní útvary — vlastní spisovný jazyk a (některá) nářečí, pojetí ostatních je nejednotné (zvláště to platí o „hovorové češtině“).

Nejednotnost a obtíže výkladu tu pramení kromě jiného z toho, že se ne dost soustavně přihlíží k diferenciaci, kterou do jazyka vnášejí činitelé jiní, především ti, které nazývám interindividuálními (objektivními) činiteli slohotvornými, na jejichž základě se vytvořily interindividuální styly jazykových projevů, vyjadřovací styly. Volíme ad hoc tento termín, abychom se vyhnuli termínu jazykový styl, ev. styl jazyka, které sugerují dojem, že jde už rovnou o slohové varianty jazyka, systémové útvary: někdy se tak — metonymickým přenesením — styly i chápou, když se říká, že např. spisovný jazyk je rozvrstven na určité styly, např. funkční. My však máme na mysli styl jakožto způsob výstavby jazykového projevu, textu,[4] nikoli systém prostředků k vytváření textů sloužící.[5]

3. Každé lingvistické zkoumání nakonec vychází z rozboru konkrétních jazykových projevů (textů). Analýzou textů zjistíme systém prostředků (repertoár prostředků a jejich paradigmatiku a syntagmatiku), „jazyk“, „langue“, „kód“. Syntézou, užitím prostředků podle systémových pravidel k určitému cíli, resp. s určitým obsahem, vytvoříme text. Z prostředků systému je možno utvořit více textů, z prostředků systému národních jazyků je možno utvořit prakticky neomezené množství textů. Přitom však je zde, a v přirozených jazycích vůbec, situace o to složitější, že jazykové projevy tu vznikají v nestejných podmínkách dorozumívacího aktu, v různé situaci, s různým zaměřením, funkcí atd. Projevy [191]takto vznikající se liší nejen svým obsahem, ale i charakterem výstavby, stylem. Stylem rozumíme charakteristický a jednotící princip výstavby projevu, uplatňující se ve výběru, uspořádání, ev. i přizpůsobení složek.[6] Styl se projevuje v různých stupních abstrakce: vedle stylu jedinečného konkrétního projevu je individuální styl (autorský), styl žánrového druhu či formy, na základě určitého interindividuálního činitele, např. funkce, je styl funkční (např. vědecký), podle prostředí styl veřejných projevů atd. Podle vlastností jednotlivých stylů se přizpůsobují a diferencují i prostředky jazyka: některé prostředky dostávají charakteristické stylové zabarvení, vytvářejí se specifické prostředky (např. v oblasti odborného stylu odborné termíny), ty pak vytvářejí někdy i rozsáhlou vrstvu specifických prostředků daného stylu (např. terminologie), styly si přizpůsobují i celé útvary: Co je to vlastně spisovný jazyk? Je to útvar národního jazyka, který slouží a je přizpůsoben, vypracován pro potřeby veřejného kulturního společenského styku příslušníků dané společnosti. Tedy spisovný jazyk je charakterizován nejen svou celonárodní povahou v protikladu k teritoriálně omezeným nářečím, ale zároveň a vlastně především svou funkcí sloužit jako útvar potřebám projevů veřejného kulturního dorozumívacího styku.

Připomeňme zde, že samo vymezení pojmu „spisovného jazyka“ se nám z této perspektivy ukazuje složitější, než je chápání dejme tomu školské: bylo již dostatečně objasněno, že jazyk spisovný není jen jazykem písemných textů, ale uplatňuje se velmi významně i v projevech mluvených. Není však dosud zcela jasně formulováno vymezení spisovného jazyka z hlediska funkcí, především ve dvou oblastech, ve vztahu vlastních spisovných projevů k dílům literatury (tvorby) umělecké a zejména ve vztahu vlastních spisovných projevů k projevům hovorovým, „běžně mluveným“. Také pojetí a terminologie v jiných jazycích ukazují, že při vymezení útvaru, který plní nejdůležitější funkci veřejného kulturního společenského styku, neprobíhá svazek relevantních „izoglos“ jednotně: srov. např. německé termíny a pojmy Schriftsprache, Hochsprache, Normalsprache, anebo anglický standard language, polský język kulturalny atd., v nichž se obráží nejen různá věcná situace těchto jazyků, ale i různý přístup k vymezení nejdůležitějšího, resp. nejdůležitějších útvarů v rámci národního jazyka, různá relevance jednotlivých faktorů při tomto vymezení. Právě u nás, kde jak teoreticky, tak i historicky se dostalo před zhruba 30 lety těmto otázkám tak pronikavého rozboru i syntézy, jako byly B. Havránka studie Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura a Vývoj spisovného jazyka českého,[7] na něž navázalo bádání další (Běličovo, Horálkovo, Jedličkovo aj.), je vhodná půda k teoretickému osvětlení těchto otázek v novém kontextu vědy.

V „jazykové skutečnosti“ (v nejširším smyslu), kterou lingvista zkoumá, je po stránce, o kterou nám zde jde, po stránce stylistické diferenciace, rozlišeno a je záhodno rozlišovat (nejméně) čtvero jevů:

                                                                         oblast norem

                              

 

jazykové projevy (texty) jakožto akty a výsledky jazykové komunikace „dorozumívací praxe“

 

 

vyjadřovací
styly inter-individuální

 

 

vrstvy jazykových prostředků

 

systémové útvary jazyka („varianty“, „obměny“ jazyka)

 

              oblast stavby projevu                                        oblast stavby jazyka

[192]Vysvětlení potřebuje poměr vrstev prostředků k útvarům jazyka: je možné — pro zjednodušení — při výkladu stylové diferenciace jazyka, např. jazyka spisovného, uvádět diferenčně jen vrstvy speciálních prostředků jednotlivých stylů (např. familiárních, kancelářských, profesionálních atd.), ale je třeba si uvědomovat, že — zvláště pokud tu jde i o prostředky gramatické — má jejich systémová vázanost dosah i pro celý systém prostředků v oblasti daného stylu: tedy existence, užívání speciálních prostředků ovlivňuje i charakter prostředků ostatních, společných. Proto není nejen chybou, ale je dokonce vlastně přesnější vydělovat při výkladu stylové diferenciace jazyka nejen vrstvy speciálních prostředků, ale i systémové celky prostředků dané oblasti speciálně sloužící. V tomto směru byl výstižnější původní Havránkův termín „funkční jazyky“[8] než jeho pozdější náhrady a současná teorie jazyka proti němu nemá námitky. Jazyk je tvořen nejen „dílčími systémy“ fonologickým, morfologickým atd., ale i koexistujícími variantami, modifikacemi systému podle několikerého aspektu (z čehož jsme vyšli na počátku článku). Jazyk se „nerozpadá“ na „dílčí jazyky“, ani není pouze „rozvrstven“ na „vrstvy“ prostředků. Jde v základě o diferenciaci jiného řádu, než napovídají označení „rozvrstvení“ nebo „rozčlenění“ svou slovotvornou motivací — neměli bychom je brát jako pojmenování popisná!

Je potřebí diferencovanější a dynamičtěji pojaté klasifikace, resp. typologie stylů, než poskytují stylistické příručky a než se objevuje v lingvistických pracích. Zatímco např. v dialektologii je vypracována již hodně důkladně metodologie zachycení nářeční diferenciace (pomocí svazku izoglos nejdůležitějších jevů), pracuje se při výkladu rozdílů slohových, které ovšem mají zcela jinou povahu, zatím ne dost soustavně a s hrubými a nedostatečně jednotně vymezenými pojmy.[9]

Domnívám se, že optimální úplnosti a soustavnosti dosáhneme ve výkladu vyjadřovacích stylů a stylistické diferenciace jazyka nejlépe tím, jestliže v analýze půjdeme dostatečně hluboko, a to tak, že jednotlivé styly vymezíme na základě jednoho (interindividuálního) slohotvorného činitele, který se v dorozumívacím styku uplatňuje.

Je třeba, abychom se vyhnuli nedorozumění a směšování pojmu stylu ve smyslu způsobu výstavby projevu (v duchu Havránkova a Skaličkova výměru „singularizační organizace promluvy“, který je jen poněkud úzký) a na druhé straně ve smyslu „podsystému jazykových prostředků“ v projevech určitého stylu (ve smyslu prvně uvedeném) užívaných, neboť jinak si předem zatarasujeme cestu k postihnutí dynamiky mezi oběma jevy. Samozřejmě, že bereme v úvahu [193]jen ty slohotvorné činitele (na nichž jsou styly založeny), které se při užívání češtiny nějak významně uplatňují, a nepřihlížíme dejme tomu k rozdílům v řeči mužů a žen, které mají nebo měly v některých jazycích odlehlých nám společností též významnou úlohu. — Přitom se snažíme odhalit i činitele nově se uplatňující, jako např. (u mluvených projevů) kontakt mezi mluvčím a posluchačem, resp. neexistenci přímého kontaktu, což tvoří podstatnou složku specifičnosti projevů rozhlasových a televizních, filmových aj.

Tak na základě toho, v jakém materiále se jazykový projev realizuje, zda zvukovém nebo grafickém, se vyděluje styl projevů mluvených a styl projevů písemných (psaných a tištěných): rozdíl vyjadřování mluveného a písemného zasahuje velmi silně i elementární plán stavby jazyka (fonický a grafický) a projevuje se i jinak (srov. např. pozici vlastních jmen, odlišených jen v písemném projevu velkým písmenem); nás zde zajímá, že rozdílné podmínky a možnosti a rozdílné vlastnosti mluveného a písemného textu mají vliv na jeho slohovou výstavbu (přehlednost, hutnost atd.). Své vlastnosti si podržují mluvené projevy všeho druhu, ať jde — podle účasti jiných činitelů — o projevy veřejné anebo neveřejné, odborné nebo neodborné atd.: takovou vlastností je např. nutná koincidence tempa mluvení a vnímání.[10]

Jinak zase se ve výstavbě textu, ve využití a diferenciaci prostředků obráží rozdíl mezi stylem projevů připravených a nepřipravených (spontánních): projevuje se výrazně i po stránce lexikální a syntaktické.

Jaký je vztah mezi stylem projevů mluvených a písemných na jedné straně a připravených a nepřipravených na straně druhé? Není tu přímý paralelismus: projevy mluvené mohou být nepřipravené (v běžném rozhovoru) i připravené (přednáška, přednášení zpaměti), projevy písemné rovněž (srov. časop. článek × osobní dopis třebas o témže tématě). — Přitom ještě necháváme stranou zjev, že i v poměru mluvenost : písemnost nebo nepřipravenost : připravenost je mezi oběma póly oblast různých přechodů a kombinací; např. přednáška se může v různé míře opírat o připravený písemný podklad atd. Přece však jsou si v dorozumívací praxi bližší a častěji se kombinují styl projevů mluvených a nepřipravených a na druhé straně styl projevů písemných a připravených. Podobně se jeví vztah mezi styly různých funkcí (zvl. prostě sdělovací a ostatních). Takto by bylo možno a pro diskutovanou problematiku velmi potřebné probrat všechny hlavní slohotvorné činitele; to dosud není uděláno, ale pro to zde všem není místo.[11]

Dospělo by se tak k charakteristice stylů jednotlivých, a na jejich základě pak i stylů komplexních, v nichž se protínají vlastnosti stylů, které se v dorozumívací praxi zvláště hojně kombinují: tak především proti komplexnímu stylu hovorovému, „běžně mluvenému“, stojí komplexní styl „knižní“, styl projevů vlastně spisovných.

4. V souboru jazykových projevů, textů, jež můžeme mít k dispozici při jazykovém zkoumání, můžeme vydělit soubor projevů jednotlivého vyjadřovacího stylu (existují ovšem i projevy slohově smíšené); v těchto projevech bývá užito buď (a) prostředků jednoho útvaru, např. v projevech prakticky odborného stylu právního skoro vesměs (necháme-li stranou otázky slangu) jen jazyka spisovného, a to v jeho variantě funkčního jazyka odpovídajícího danému stylu: jsou to jednak prostředky obecně spisovné, jednak vrstva speciálních prostředků daného stylu (především ter[194]mínů, některých obratů, popř. v malé míře syntaktických spojovacích výrazů, ev. ještě slovotvorných postupů); anebo (b) prostředků různých útvarů, jako právě je u nás běžné v oblasti hovorového, „běžně mluveného“ vyjadřování.

V projevech hovorového, běžně mluveného stylu — a to je pro něj velmi příznačné, ač právě to bohužel velice komplikuje situaci a lingvistům práci — se však užívá ne jediného, ani převážně jediného, ale různých útvarů, totiž všech, které tak či onak mohou plnit prostě sdělovací funkci a ostatní slohové požadavky výše uvedené — a to jsou vlastně všechny útvary národního jazyka, nářečí, obecná čeština i jazyk spisovný (třebas ten byl vytvořen pro „vyšší“ funkce), a nejen to, velmi často se v projevech tohoto druhu kombinují prostředky různých útvarů. Je skutečností, že spisovného jazyka vlastního neužívá v projevech tohoto stylu skoro nikdo (leda snad s výjimkou některých profesionálů s jazykem pracujících; někdy se o to snaží některé matky, které se nějaký čas domnívají, že by tak měly mluvit na malé děti, aby je naučily správnému jazyku). Naopak je velmi mnoho mluvčích, kteří v projevech tohoto stylu užívají obecné češtiny, resp. interdialektu: mezi ně patří jak mluvčí, kteří aktivně ve větší míře v mluvených projevech neužívají spisovného jazyka, tak i část těch, kteří v projevech „vyšších“ stylů užívají spisovného jazyka. Část uživatelů spisovného jazyka však kombinuje výrazivo spisovné s nespisovným, zvl. ovšem v prostředí neveřejném, pracovním a poloveřejném, někteří i ve veřejném.

Někdy se takto kombinují i slovní základy výrazně spisovné anebo úzce speciální s koncovkami nespisovnými. V diskusi byly uváděny příklady řeči intelektuálů; zřejmě proto, že právě v jejich projevech se v největší míře projevují slova (základy) knižní, termíny hodně speciální, v neodborném úzu vůbec neužívané atd. Nepochybuji však, že bychom takové podoby našli i v pracovním prostředí jiném, v řeči dělníků v továrnách, např. s hydraulickejma lisama, zkrátka v projevech všech mluvčích (i když patří mezi aktivní uživatele spisovného jazyka nejen písmem, ale i mluveným slovem, jako jsou pedagogové atd.), kteří v projevech hovorového stylu užívají obecné češtiny, a těch je velmi mnoho. Jindy se však zase i v projevu, jehož základna je nespisovná, objevují slova, která mají výrazněji spisovný, odborný charakter, která přicházejí z tisku atd., v podobě spisovné, např. brigáda socialistické práce; užití spisovné nebo nespisovné podoby takového výrazu závisí jednak na tom, do jaké míry se dané slovo začlenilo do repertoáru základních a běžných pojmenování v mluvě daného jednotlivce, pracovního kolektivu, jednak na tom, do jaké míry se za ním cítí, resp. necítí a v řeči chce, resp. nechce zdůraznit souvislost slova i pojmu se stylem a prostředím, z něhož je výraz přejímán, s nímž je jeho užívání spojeno. Nejde-li o veřejný projev, zarážejí takové podoby s nespisovnými koncovkami zpravidla jen ty uživatele jazyka, kteří v neveřejném prostředí neužívají obecné češtiny, ale jiného interdialektu, resp. kteří se snaží mluvit hovorovou češtinou v podstatě spisovnou. — Jiná je situace, když se obecné češtiny užívá i v projevech veřejných, kde je na místě vyjadřování jazykem spisovným. Tu pak působí ovšem nejnápadněji právě takové kombinace, v nichž je velká distance mezi základem čistě spisovným a koncovkou nespisovnou. Stále více ubývá referentů a diskutujících, kteří při oficiálních příležitostech, na shromážděních, sjezdech atd. užívají jazyka nespisovného (zpravidla obecné češtiny, neboť příslušníci nářečí si nepoměrně častěji uvědomují regionální omezenost nářečí). K zajímavé disproporci dochází v projevech vysílaných rozhlasem (popř. televizi), totiž v těch, které probíhají na pracovišti apod. (anebo i ve studiu) a mají např. formu rozhovoru mezi několika účastníky. Takové projevy mají charakter spontánního rozhovoru o jevech z pracovního prostředí a i jiné atributy hovorového stylu, ale rozhlasovým přenosem se jim dostává obrovské publicity, tedy charakteru projevu veřejného. Vzpomínám, jak nedávno v Rozhlasových novinách v rozhovoru se skupinou výtvarníků pravila jedna účastnice na adresu výtvarníků: „Myslím, [195]soudruzi, že vám chybí voptimismus …“[12] Tyto dvojí případy užití výrazů uvedeného typu je třeba rozlišovat, právě slohotvorný činitel veřejného zaměření tu především rozhoduje při hodnocení vhodnosti či nevhodnosti vyjádření.

V projevech hovorového stylu se vyvinul útvar, v němž dochází k vyrovnání prvků různých rovin; pro tento útvar, tedy speciální podobu vypracovávanou a užívanou aktivními nositeli spisovného jazyka v projevech běžně mluveného stylu, by měl být i nadále podle mého názoru rezervován termín hovorová čeština, ať už ji budeme zahrnovat do šíře pojatého jazyka spisovného, jak je již tradicí podle prací Havránkových aj., anebo kdybychom ji, jako vlastně činil V. Mathesius, vyčleňovali po bok spisovnému jazyku, za nějž bychom považovali útvar odpovídající požadavkům „knižního“ stylu (nikoli ovšem úzce chápaného).

Existenci hovorové češtiny není třeba popírat. Důvodem proti ní není ani to, že její prostředky netvoří „samostatný“ útvar od jiných se podstatně lišící — do takové míry se neliší ani dialekty mezi sebou, ani jazyk spisovný od jazyka nespisovného: podstatné složky mluvnické a lexikální stavby jsou všem útvarům češtiny ve veliké míře společné, rozdíly se týkají vždy jen některých prostředků. Není však důvodem proti ani to, že hovorová čeština nemá vlastně skoro žádné specificky „své“ a jiným útvarům neznámé prostředky (s výjimkou nepříliš početné vrstvy výrazů konverzačních, jako starší madam, novější šoking atp.). Např. na místě spisovného, ale nehovorového téci má hovorová čeština týct nebo tect, ale zároveň jsou tyto tvary i buď obecně české nebo nářeční. Speciální je jen nepříliš časté téct. Hovorovost je někdy chápána hodně úzce. Považoval bych za hovorové např. i abysme m. abychom, kterého se užívá v hovorových projevech velmi hojně a které je rozšířeno i na Moravě, aniž by se z toho musely činit nějaké závěry pro nutnost uznávat tento tvar za spisovný; tu by byla výhoda volnějšího a i terminologií vyjádřeného poměru mezi češtinou hovorovou a spisovnou (ve vlastním smyslu). Existenci hovorové češtiny a její potřebu zdůvodňují dva faktory, které jí daly vznik, které ji udržují a postupně upevňují: je to jednak hovorový styl vyjadřování, nejen v jeho elementárním odstínu obcovacím, ale i pracovním a konverzačním, v jehož podmínkách a pro jehož potřeby se vypracovává, jednak skutečnost, že stále přibývá mluvčích, kteří v hojné míře aktivně užívají spisovného jazyka i ve formě mluvené. Hovorová čeština je tedy „funkční jazyk“, jenž je (stále ovšem ne v podobě ve všech rysech vyhraněné) k dispozici uživatelům (vlastního) spisovného jazyka. Nejen (vlastní) spisovná čeština, ale i čeština hovorová potřebuje kultivaci, neboť i v projevech hovorového stylu, zvl. v jeho odstínu společenské konverzace, se klade na vyjadřování řada požadavků. Neměli bychom při jejím výkladu soustřeďovat pozornost na stránku hláskovou a tvaroslovnou, nýbrž všímat si více i syntaktické, lexikální a promluvové výstavby hovorových projevů, např. i konverzačních. Vidíme veliký rozdíl, jaký čeština po těchto stránkách udělala za poslední půlstoletí, zřetelně např. při srovnání konverzačních aj. partií v překladech ze světové literatury, které svědčí nejen o růstu úrovně překladatelské práce a překladatelského umění, ale i o rozvoji a tříbení hovorového jazyka.

Nedostává se jí ovšem ještě důkladnějšího popisu strukturního. Gramatickou charakteristiku některých hlavních jevů dávají diferenčně, jako komentář k jevům čistě spisovným, v České mluvnici B. Havránek a Al. Jedlička, jinak jsou porůznu zpracovány některé dílčí jevy.

[196]Pokud jde o charakteristiku lexikální, měla by v nově vydávaném Slovníku spisovného jazyka českého, protože jde o slovník zaměřený právě na šíře pojatý jazyk spisovný, být ona (rozsáhlá) vrstva slovní zásoby češtiny, která je z velké části společná češtině hovorové a češtině obecné, charakterizována právě z hlediska hovorovosti (při jiném zaměření slovníku by zas mohl být postup jiný); bylo by podle mého názoru (a podle návrhu, který jsem svého času podal) nejvýhodnější soustředit hlavní pozornost na tři vrstvy: (a) slova vlastního spisovného jazyka, resp. společného, neutrálního jádra pro všechny útvary (bez charakteristiky), (b) slova hovorová, tj. běžná v projevech stylu hovorového, ne však v projevech čistě spisovných (ale také ne výrazně nespisovná), jako např. moc (‚příliš‘), kloudný, legrace atp., (c) slova výrazně nespisovná (s nejnutnějším, ale ne příliš diferencovaným rozlišením dalším). Slovník však charakterizuje onu oblast společnou češtině hovorové a obecné (též výše uvedená slova) označením „obecná“, což vlastně obraz, který měl být podán především z hlediska vlastní češtiny spisovné a češtiny hovorové, zkresluje.

Zatím ovšem v jazykové oblasti v projevech tohoto stylu převládají nepochybně projevy, v nichž se v různé míře kombinují prvky jazyka spisovného i nespisovných útvarů, ať už je základnou útvar nespisovný, jako zpravidla v soukromém, neveřejném styku, anebo ať už do projevu, jehož základem je norma spisovná, pronikají v různé míře a při různých podmínkách prvky zřetelně nespisovné, jako tomu bývá podle okolností i v projevech veřejných. Velmi typický příklad mohu uvést např. z nedávné besedy s našimi krasobruslaři v televizi: šlo o projev široké publicity, reportér mluvil spisovně, naši mladí krasobruslaři ve svých zčásti zřejmě i písemně připravených odpovědích též na spisovné základně, ale stačila dodatečná otázka P. Romanovi (19 let, rodem z Olomouce, od 9 let žije v Praze), zda není na svou sestru při tréninku přísný: překvapila ho, vyvedla poněkud z původního zaměření, a tázaný reagoval na ni vyjádřením v rouše obecné češtiny: „Jestli nejsem přísnej? Přísnost musí bejt.“ Jisté uvolnění situační k spontánnosti vyjádření se pak projevilo i v dalším průběhu besedy hojnějším užíváním prvků obecně českých u Romana i jeho sestry Evy, aniž však přešli zcela na základnu obecné češtiny. Je to postup zcela přirozený u mluvčího, který z profese není vycvičen držet projev v rovině čistě spisovné.

5. Ač se toho diskuse zatím mnoho nedotýkala, není v dané problematice bez významu přihlédnout ke způsobu užití obecné a hovorové češtiny v literatuře umělecké. Jaké stanovisko máme zaujmout k složkám (jednotlivým výrazům, celým partiím, popř. i celým textům) vyjádření nikoli čistě spisovného v dílech umělecké literatury? V situaci, kdy jazyk můžeme zkoumat — na rozdíl od historického zkoumání — v jeho základních formách dorozumívacího styku, v mluvené i písemné dorozumívací praxi, v základních funkcích sdělovacích, má sice umělecká literatura význam nemalý, ale svou povahou nutně druhotný.

I pro řešení otázek spojených s charakteristikou obecné a hovorové češtiny má situace v umělecké literatuře druhotnou úlohu. Především proto, že stav užívání obecné nebo hovorové češtiny v krásné literatuře není prostým zrcadlem, „záznamem“ stavu v současné jazykové praxi, ale z několika důvodů jde vždy o užití posunuté, stylizované. Souvisí to jak s uměleckou funkcí díla jako celku, v němž jazyk (a jeho dílčí složky, např. řeč postav nebo vypravěče) má svou úlohu, tak i s okolnostmi jinými: tak tu má vliv už sám charakter písemného projevu, rozdílná působivost nespisovné podoby výrazu proneseného a napsaného (zčásti to dobře vystihuje staré přísloví „scripta manent“); nespisovný výraz napsaný působí mnohem nápadněji a — ochuzen o doprovodné složky (fonické a situační) — ne vždy přesvědčivě.

[197]Také obvyklost grafického obrazu slova je asi hlavním důvodem k tomu, že autoři v textu i s hojnými prvky nespisovnosti velmi často nepíší tvary pomocného slovesa v podobě sem, si, ste, sou …, ačkoli toto znění je i ve spisovných mluvených projevech podle kodifikačních příruček přípustné a výslovnost jsem, jste … je nesporně jen knižní. Jak už bylo nejednou ukázáno, autoři dávají často i v řeči postav, jejichž projev nemá být čistě spisovný, hláskovou nebo i tvarovou podobu v zásadě spisovnou a spíše uvolňují syntax a do slovníku zařazují i výrazněji nespisovné prostředky. (V dorozumívací praxi bývá však v analogických situacích spíše častější obrácený postup: V neveřejném projevu běžně mluveném, v němž mluvčí užívá slov nespisovných, mívají taková slova i hláskovou a tvarovou podobu nespisovnou, a zpravidla, ač ne nutně, se v takové podobě objevují i pojmenování ostatní.) V dramatě zase je zvláštní situace v tom, že nespisovný tvar nebo výraz, ač nepsaný, ale jen vyslovený, je pronášen ze scény, z místa, odkud zaznívá často jazyk čistě spisovný, kde mívá představení i rámec slavnostnosti atp.

6. Nevyjasněno zůstalo v diskusi ono „jádro národního jazyka“, o němž mluví Sgall (VJaz 13 a SaS 22, 37) a do něhož počítá nejen spisovný jazyk, ale i obecnou češtinu (resp. běžně mluvený nespisovný jazyk, později pak jen „ty prvky, které se rozšiřují a postupně zatlačují prvky okrajové“. Autoři Bělič a kol., upozorňujíce na rozdílné chápání, připomínají, že v druhém pojetí jádrem není žádný celistvý útvar, nýbrž heterogenní soubor prvků. Je myslím zřejmé, že v dané situaci nemůžeme s takovým jádrem počítat a pracovat, pokud má být vymezeno jako „jednotná jazyková norma“. Nehledě na to však soudím, že v jiném smyslu vzatý pojem jádra odpovídá něčemu v jazyce reálně existujícímu; snadnější je postihnout to staticky: všechny útvary (systémy), v něž je národní jazyk diferencován a které se liší jen zčásti svými prostředky a strukturními vlastnostmi, mají mnoho společného, dokonce (necháme-li stranou oblast odborné terminologie) více společného než rozdílného: toto společné tvoří v statickém pojetí jádro národního jazyka. Podobně ovšem je tomu i ve „vyšších“ souvislostech mezi češtinou a slovenštinou,[13] mezi jazyky slovanskými atd. — O dynamické řešení, které by vystihovalo úlohu takového „jádra“ ve vývoji jazyka, se tu ani předběžně nepokouším.

7. Na základě podaného výkladu můžeme vyvodit tyto závěry:

(a) Slohový aspekt v širokém smyslu, tj. podmínky, potřeby a požadavky, vlastnosti vyjadřovacích stylů, stává se stále více hlavním činitelem, který ovlivňuje dynamiku diferenciace útvarů jazyka: uplatňuje se stále více na úkor faktorů, které vedly k diferenciaci teritoriální (nářečí ustupují) a sociální (spisovný jazyk přestal již být výsadou jen dříve privilegovaných vrstev společnosti).

(b) Problematiku stylů nelze omezovat jen na oblast jazyka spisovného — sám tzv. jazyk spisovný je jeden (třebaže ovšem nejdůležitější a „reprezentativní“) útvar jazyka národního, vypracovaný pro potřeby stylu projevů veřejného kulturního styku.

(c) Vyjadřovací styly (jakožto — zcela obecně řečeno — interindividuální způsoby výstavby jazykových projevů) nelze ztotožňovat ani směšovat se systémovými útvary. Obojí jevy je potřebí zásadně rozlišovat především proto, že vztah [198]mezi nimi není zcela přímočarý a jednoduchý. Vyjadřovací styly si sice přizpůsobují jazykové prostředky a tíhnou do jisté míry k vytváření specifických jazykových útvarů (a to nejen v rámci jednoho národního jazyka, ale i v měřítku mezinárodním),[14] ale v projevech jednoho daného stylu se (teoreticky a zčásti i prakticky) může užívat prostředků útvarů různých a mohou se kombinovat, což se nezřídka v určitých případech děje — kromě jiného např. i v „pracovních“ projevech odborného stylu; z druhé strany, jeden útvar může sloužit k vytváření projevů různých stylů; např. čistě spisovného jazyka se dá užít i v projevech elementárního obcovacího stylu, ač běžně se tak ovšem nevyjadřujeme. Slohové nedostatky, „prohřešky“, např. v užívání obecné češtiny ve veřejných projevech, však právě svědčí o tom, že se tak činit dá a že tedy s tímto faktem v teoretickém rozboru právě musíme počítat a styly a útvary zásadně odlišovat.

(d) Nejsložitější ve vztahu mezi vyjadřovacími styly a útvary jazyka je situace v oblasti stylu hovorového, resp. běžně mluveného, který můžeme vymezit buď pouze na základě funkce, totiž funkce prostě sdělovací (bez zvláštních nároků, které kladou na vyjádření ostatní funkční styly), anebo jako komplexní styl, v němž se spojují a pokud se v něm spojují vlastnosti stylu projevů prostě sdělovacích, mluvených, nepřipravených, dialogických, emocionálních a dalších ještě, vymezených na základě slovotvorných činitelů v dorozumívacím styku relevantních. Stojí tak proti komplexnímu stylu vlastně spisovnému, knižnímu (v širokém smyslu). Ani tento styl hovorový, resp. běžně mluvený není ovšem (podobně jako nejsou jiné styly, např. odborný) uvnitř dále nečleněný: bude tu možno a záhodno rozlišit elementární styl obcovací, omezený na prostředí zcela neveřejné, pak snad neveřejný styl jednací a pracovní a pak ještě, už poloveřejný (společenský) styl konverzační. Toto vnitřní odstínění, v jistém smyslu stupňovité, má ovšem nemalý dosah právě pro diskutovanou problematiku, zvl. pro pojetí hovorové češtiny: sféra jejího užití jsou především druhý a třetí z výše uvedených typů.

(e) Složitost jazykové výstavby u projevů stylu hovorového (běžně mluveného) spočívá v tom, že — právě vzhledem k vlastnostem tohoto slohu, kdy se nekladou zpravidla zvláštní nároky na způsob vyjádření ve srovnání třebas s vyjádřením publicistickým nebo vědeckým — se v nich užívá jazykových prostředků ne jediného, ale několika útvarů v jazyce historicky vypracovaných, ať už v jednotlivém projevu prostředků útvaru jednoho, anebo prostředků útvarů několika v kombinaci různého druhu: (a) dosud u nemalého počtu mluvčích to je nářečí, ale nářečí rychle ustupují, (b) mnoho mluvčích užívá obecné češtiny, popř. (na Moravě) jiného interdialektu; nesmíme ani pominout ty případy, kdy mluvčí, přesídlivší do jiné oblasti anebo v ní pracující, než z které pocházejí, se novému prostředí jazykově přizpůsobují (je opravdu i teoreticky naléhavé zpracovat zvl. mluvu velkých měst a pohraničních oblastí!), (c) v některých projevech jsou kombinovány prostředky spisovné a nespisovné na základně nespisovné, anebo na základně spisovné, tj. mluvčí užívají v podstatě tzv. hovorové češtiny, která bývá počítána do šíře pojatého jazyka spisovného, (d) zcela řídce, ne-li ojediněle je užito pouze prostředků vlastního jazyka spisovného.

Jestliže teoreticky platí, že rozborem projevů každého stylu můžeme zjistit příslušný systém, systémový útvar, bylo by tak teoreticky možné hovorovému, běžně mluvenému stylu přiřadit „běžně mluvený jazyk“. — Na rozdíl třebas od projevů [199]vědeckých, kde se nám při analýze dobře rozlišují prostředky typické od atypických, neboť užívání prostředků nespisovných je ve vlastních projevech vědeckých řídké, a když už se vyskytují, mívají zcela zřetelnou speciální motivaci, byl by systémový útvar, který by bylo lze vypracovat rozborem projevů stylu hovorového, skutečně neobyčejně (nefunkčně) rozmanitý, rozkolísaný, jak dobře konstatují Bělič[15] i Kučera (který ovšem se zabývá jen stránkou fonologickou). Vlastní, specifický útvar češtiny společný všem uživatelům jazyka v projevech hovorového, běžně mluveného stylu, je — ponecháváme tradiční už u nás termín — hovorová čeština, resp. hovorová čeština spisovná.

(f) Necháme-li stranou nářečí a vlastní spisovný jazyk, uplatňují se v úloze „funkčního jazyka prostě sdělovacího“, resp. v úloze „jazyka běžně mluveného“ dva útvary češtiny (velmi si ovšem blízké): „hovorová čeština“ jakožto stále dosud málo upevněný, ale dalším rozšiřováním spisovného jazyka a jeho „demokratizací“ podporovaný útvar, sloužící, resp. mající sloužit v projevech hovorového, běžně mluveného stylu těm, kdo ve vlastních stylech veřejného styku užívají češtiny spisovné (a jejich okruh a míra užívání spisovného jazyka se bude nadále rozšiřovat) a „obecná čeština“, interdialekt rozšířený něco málo přes hranice Čech, který je sice zřetelně vykrystalizován, a jeví i tendenci dále se rozšiřovat — jeho doménou je tu oblast elementárního stylu obcovacího; je však handicapován právě v oblastech stylu běžně jednacího a pracovního a společenského stylu konverzačního, které jsme vydělili podrobnějším rozborem uvnitř stylu hovorového (běžně mluveného): je handicapován jednak tím, že není rozšířen po celém území, a je proto částí uživatelů pociťován jako útvar oblastní, dále též tím, v jaké podobě se využívá hovorové a obecné češtiny v literatuře (ukázali jsme, že mezi skutečným územ a hojně rozšířeným typem literárního využití stylizace hovorové a obecné češtiny jsou některé dosti podstatné rozdíly).

(g) Proces vyrovnávání útvarů v oblasti „běžně mluvené“ řeči a překlenutí dosti velkých rozdílů mezi jazykem spisovným a nespisovným (rozdíl, který především v oblasti hláskové zajisté z hlediska dorozumívací funkce jazyka není potřebný, na rozdíl zvl. od lexika a promluvové výstavby, v nichž se spisovný a nespisovný jazyk i v budoucnosti budou nezbytně stále rozlišovat) bude jistě dlouhodobý.

V diskusi správně upozorňují Bělič a kol. (SaS 23, 1962, 108), že nelze pomýšlet na to, „změnit spisovný jazyk v jeho podobě hláskové a tvarové prostě podle normy obecné češtiny“ a že proces vyrovnávání v projevech hovorového stylu neprobíhá jako „jednostranné působení obecné češtiny na jazyk spisovný“, ale i naopak. Pokud jde o osudy obecné češtiny, bude záležet na tom, zda se její výrazné znaky (v hláskové stránce především ej) rozšíří na celé území češtiny. Jestliže ano, pak padne jedna z hlavních překážek — pociťování obecné češtiny jako útvaru oblastního — a vypracování celonárodního útvaru se uskuteční jistě rychleji než v případě, jestliže se znaky obecné češtiny nebudou dále rozšiřovat. Ale o tom těžko dělat prognózy. Něco by snad mohlo napovědět srovnání znaků obecné češtiny a ostatních interdialektů z hlediska toho, do jaké míry které z nich více a které méně odpovídají strukturním vývojovým tendencím projevujícím se v češtině v novějším období, např. ve zjednodušení flexe zájmen, plurálu obecně atd. Ale, jak známo, vývojovým tendencím strukturního rázu se mohou v cestu postavit faktory jiné.

[200](h) Pokud jde o postupné sbližování obecné češtiny a češtiny hovorové, stojí za uváženou, jaký dosah má tento proces vůbec pro poměr mezi spisovným a nespisovným jazykem. Jestliže na jedné straně se sbližuje obecná a hovorová čeština a na druhé straně se s rozvojem vědy a techniky, který, jak se lze nadít, půjde v nedaleké již budoucnosti tempem, které si stěží dovedeme představit, velmi zvyšují nároky zvl. vědeckého vyjadřování, přičemž se projevuje velmi zřetelně tendence o sbližování internacionální, zdá se — alespoň mně — zřejmé, že vlastní styly spisovné se zase vzhledem k těmto novým požadavkům (řečeno hrubě) zvýšené odbornosti budou dále uchovávat, resp. rozvíjet svou specifičnost na rozdíl od stylu hovorového, běžně mluveného.

Integrace v jednom směru bude zase zřejmě vyvážena diferenciací v jiném směru. To je též jedna ze zákonitostí jazykového vývoje. A o problémy nebude nikdy nouze.

 

R é s u m é

СТИЛИ РЕЧИ И ВНУТРЕННЯЯ ДИФФЕРЕНЦИАЦИЯ ЯЗЫКА

1. Стили речи, их условия и потребности все сильнее влияют на дифференциацию языка, между тем как «расслоение» территориальное и социальное постепенно стирается.

2. Стили речи (vyjadřovací styly) — нельзя отождествлять со стилевыми вариантами (разновидностями) языковой системы. В чешской научной литературе термины «стили речи» и «стили языка» обычно не различаются. Понятием и термином «стиль» и лучше пользоваться для обозначения разных (индивидуальных и интериндивидуальных) способов построения высказывания, текста. Стили речи приспосабливают языковые средства для своих потребностей — таким образом возникают стилевые слои (vrstvy) языковых средств — и стремятся к созданию специфических модификаций, разновидностей языка; однако в высказываниях одного стиля (т. е. стиля речи) можно — по обстоятельствам — использовать средства различных разновидностей языка; они также могут комбинироваться. С другой стороны, одна разновидность языковой системы может служить для построения вызказываний разных стилей.

3. Самим сложным является положение в области разговорного стиля, который мы можем определить или только как функциональный стиль с функцией обиходно-коммуникативной, или же как комплексный стиль, в котором совмещаются стилевые особенности высказываний устных, неподготовленных, выказываний с обиходно-коммуникативной функцией, диалогических, эмоциональных (и некоторых других). Комплексный разговорный стиль противопоставлен книжному стилю. Но сам разговорный стиль также дифференцирован: это — элементарный стиль обиходный и стиль разговоров в обществе.

4. В высказываниях разговорного стиля в чешском языке используются языковые средства не только одной разновидности языка, а нескольких: а) диалектов (довольно быстро исчезающих); б) обиходно-разговорного нелитературного чешского языка (obecná čeština), или других интердиалектов; в) комбинации средств литературного и нелитературного языка на основе нелитературного языка; г) комбинации такого же характера, но на основе литературного языка — в этой области развилась разговорная разновидность литературного языка (hovorová čeština spisovná); д) чисто литературного языка (очень редко).

5. Процесс выравнивания разновидностей языка в области обиходно-разговорного стиля будет длиться, вероятно, еще долгое время. Этот процесс протекает не только как влияние нелитературного языка на литературный язык, но и наоборот. Нежелательно [201]стремиться изменить литературный язык по нормам нелитературного обиходно-разговорного языка. Обе разновидности чешского языка будут, конечно, и в будущем сближаться. Разница между разговорным и книжным стилями будет, без сомнений, существовать и в будущем, а поэтому и будет существовать также разница между чисто литературным и разговорным языкам, хотя, конечно, кое в чем иначе, чем в настоящее время.


[1] Zahrnuje dvojí problematiku: jednak řeči dětí a mládeže ve spojitosti s jejich fyzickým a mentálním rozvojem, jednak koexistenci jazykových norem různých generací v dané době. Tato problematika ovšem není bez významu při rozboru naší otázky, neboť jak mezi uživateli jazyka všeobecně, tak i mezi lingvisty se projevují leckteré rozdíly jazykového povědomí a hodnocení jazykových jevů u příslušníků různých generací.

[2] Ta rychle ztrácí půdu pod nohama s všestranným rozšiřováním aktivního užívání spisovného jazyka a mizením nepříliš rozvitých útvarů argotických, resp. s přecházením problematiky slangové v podstatě do oblasti stylové, avšak odraz této diferenciace se dosud projevuje kromě jiného i v postoji některých mluvčích k jazyku spisovnému, anebo zase i mezi lingvisty v přežívání pojmu jazyka „lidového“.

[2a] Srov. údaje o ní zde na s. 201 v pozn. 1.

[3] Nejnověji v knize Phonology of Czech, ’s-Gravenhage 1961; autor ovšem vychází jen ze stránky fonologické, tedy jen z jednoho plánu stavby jazyka.

[4] V pojetí, které vychází z J. Kořínka (TCLP 6, 27), B. Havránka (OSN Dod VI, 1 472a), Vl. Skaličky, SaS 7, 1941, 191n.

[5] Řečeno ruskými termíny, máme na mysli stiľ reči, nikoli stiľ jazyka.

[6] Podrobněji viz k pojetí stylu mou stať K základním pojmům jazykové stylistiky, SaS 16, 1955, 1n.

[7] Sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932. — Čs. vlastivěda, II. řada, Praha 1936.

[8] Cit. sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, zvl. s. 42 a 67n. Později volí Havránek termín (funkční) vrstvy (spisovného) jazyka (ČMF 28, 1942, 411), upozorňuje však, že „rozdíly mezi jednotlivými vrstvami netýkají se jen zásoby jazykových prostředků …, tedy jen jejich souboru, nýbrž zasahují i do strukturního uspořádání tohoto souboru (do zákonitých vztahů v něm). Jsou to tedy rozdíly v soustavě, ale ne takové, aby vytvářely samostatné struktury, jaké by bylo možno klásti vedle sebe; jen pozměňují strukturu spisovného jazyka v jistých úsecích, obdobně jako při rozvrstvení jazykového celku na dialekty místní, jenže zasažené úseky bývají zde jiné“. — Protože však pod termínem vrstva bývá často rozuměn právě jen soubor specifických prostředků, nikoli však i jejich vázanost s ostatními, s nimiž vytvářejí strukturní útvar — a to právě my zde akcentujeme, když stavíme proti sobě pojmy styl a jazyk (= systém prostředků) —, zdá se nám přece jen nejvhodnější mluvit o funkčních a jiných modifikacích, „podobách“ daného (národního) jazyka, zkráceně o funkčních a jiných jazycích.

[9] Od doby, kdy B. Havránek v hesle Stylistika v OSNDod. (1940) podal stručný, ale velmi výstižný přehled slohotvorných činitelů a na nich založených stylů, nepostoupilo se o mnoho dále. (Pokusil jsem se na toto Havránkovo pojetí navázat v cit. stati v SaS 1955 rozšířeným přehledem hlavních vyjadřovacích stylů a teoreticky propracovat klasifikaci, resp. typologii stylů v přednášce v Jazykovědném sdružení (srov. résumé v SaS 22, 1961, 71), dosud netištěné.

[10] Od ní jen zčásti může osvobodit zápis magnetofonový, gramofonový nebo filmový, což se ovšem nedá vůbec srovnat s naprostou nevázaností tempa čtení u projevu písemného.

[11] O stylu projevů běžně mluvených viz mou stať O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, Otázky slovanské syntaxe, Spisy univ. v Brně 85, 1962.

[12] Stylistika projevů v rozhlase a televizi, právě proto, že tyto instituce mají velký význam a dosah v našem životě, potřebuje ostatně pozorného zpracování, jehož se už řadu let dostává „sesterské“ instituci, tisku.

[13] Oba jazyky mají nesrovnatelně více strukturních vlastností, v nichž se shodují, než těch, v nichž se odlišují — bylo by velmi potřebné takové srovnání na základě statistickém provést, musilo by ovšem nějak vyjádřit zároveň strukturní relevanci jednotlivých prvků, což je zatím požadavek teoreticky a metodologicky nezvládnutý.

[14] Srov. např. velice důležitou problematiku postupného vytváření „vědeckého jazyka“ pro potřeby vědeckého stylu — to jsme zde ovšem nechali zcela stranou.

[15] Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny, Český jazyk a literatura 10, 1959, 434.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 3, pp. 189-201

Previous Ladislav Nebeský, Petr Sgall: Vztah formy a funkce v jazyce (Pokus o axiomatizaci)

Next Vladimír Skalička: Poznámky o obecné češtině