Český jazyk Husův

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

Чешский язык Гуса / La langue tchèque de Jan Hus

Velké osobnosti jak myslitelské, tak umělecké bývají zpravidla charakterizovány výrazně i jazykem, osobitými způsoby jazykového vyjádření, totiž stylem, a někdy i osobitými prostředky jazykovými. Seneka uvádí sentenci: Talis hominibus fuit oratio, qualis vita (taková byla u lidí řeč, jaký byl jejich život) a jinde u něho čteme: Oratio cultus animi est (řeč je zušlechtění duše).[1] Jistě to neplatí vždy a obecně; bývá i nesouhlas mezi stylem autorovým a jeho lidským charakterem anebo se myslitel neprojevuje osobitými znaky a jeho jazyk a styl je určen především konvencí, standardem doby. O mistru Janu Husovi platí však i naše tvrzení i sentence Senekova plnou měrou, ač jde právě o dobu, kdy celkem vládne v jazykovém vyjádření dobová konvence. Rozbor jazyka a stylu Husova ukazuje nejen význačné stylové znaky dobové a dobré dědictví velkého rozmachu literárního českého jazyka v 14. století, ale zřejmě i specifické znaky osobní.

Obecně se uznává význam Husův pro vývoj spisovné češtiny a často se uvádí Hus jako zakladatel nového spisovného jazyka českého; je to sice v základě pravda, ale nechceme tuto otázku zjednodušovat. Věc je složitější a je třeba vidět jasně celou dobovou jazykovou situaci.

 

Celková jazyková situace, v níž Hus vyrostl a kterou měl k dispozici jako východisko, když začínal svou činnost kazatelskou a spisovatelskou na samém začátku 15. století, byla dobrá, ba lze bez nadsázky říci vynikající.

Za prvé je třeba si uvědomit bilingvní jazykovou situaci latinsko-českou tehdejších vzdělanců, kteří prošli universitou (ovšem jen s bilingvismem funkčním[2]); Hus byl z velké části své činnosti také spisovatelem latinsky píšícím, a je proto nutno vidět, chceme-li odpovědně osvětlit jeho jazyk, i celou dobovou úroveň obou jazyků, českého i latinského. Možno říci, že v oné době byla kultura jazyka latinského a českého u nás vyspělá a u vrcholných představitelů tehdejší vzdělanosti v našich zemích lze právem mluvit o společné jazykové kultuře latinsko-české (z menší části i o latinsko-česko-německé).[3] V okruhu Jana ze Středy (Johannes Noviforensis) pronikaly k nám od polo[2]viny 14. století počátky humanistické latiny a její stylové ideály, ale bylo by možno stejně dobře také mluvit o vyspělé latině středověké. Prostředky tehdejšího latinského stylu odrážejí se však takřka beze zbytku i v literární tvorbě skládané v jazyce domácím; abych uvedl konkrétní příklad v stylově vyspělé prozaické skladbě „Tkadlečkovi“, který má i paralelu v německé skladbě Ackermann aus Beheim, u nás vzniklé, ale v jehož citátech a odkazech se zrcadlí i známé středověké dílo Valtera Burleye De vita et moribus philosophorum (O životě a mravech filosofů). Právem lze zde mluvit o vědomém užívání jazykových prostředků a právě cílevědomé užívání jazyka platí plnou měrou pro Husa, jak ještě ukážeme.

Mistr Jan Hus vyrostl na pražské universitě v prostředí vysoké formální jazykové kultury; lze upozornit jen na to, že věrný jeho stoupenec a přítel, mistr Jeroným Pražský ovládal skvěle soudobou vyspělou rétoriku latinskou a jeho projevy[4] lze uvádět za příklad počátků latinského humanistického jazyka u nás i podle jejich pověsti a svědectví o nich i podle dochované jeho universitní řeči Recommendatio artium liberalium (Řeč k chvále svobodných umění), přednesené na kvodlibetu po vydání Dekretu kutnohorského v lednu 1409 (srov. značnou část jejího latinského textu ve Výboru z české literatury doby husitské I, 1963, s. 244 a 250 a český překlad tamže, s. 211—218). Latinský jazyk Husův nedosahuje této úrovně, neodráží se v něm jako u Jeronýma nástup humanistického jazyka, ale přece např. i jeho latinské kázání k výročí smrti Karla IV. z téhož roku (1409) má rovněž propracovanou a rétoricky účinnou jazykovou stavbu.

V zásadě však Hus patrně ani neměl v úmyslu usilovat o formální dokonalost samoúčelnou; u něho vždy je položena větší váha na sám obsah a na jasnost a konkrétnost výkladu: z toho vyplývá mnoho důsledků a konec konců právě v tom tkví jeho jazyková osobitost i důležité místo, které má ve vývoji českého spisovného jazyka, k čemuž se ještě vrátíme.

Přesto i prostředky jazykové i způsoby vyjadřování u Husa se zřejmě zařazují do této uvedené vysoké společné jazykové kultury latinsko-české a jsou rozsáhlou měrou určovány právě jejími dobovými zvyklostmi.

Pro poměr česko-latinského slohu u něho můžeme hned na začátku uvést jako názorný příklad české verše Husovy, převahou hexametrického složení. Není jich mnoho: jsou ve Výkladu velkém, v Dcerce, v Jádru učení křesťanského aj. a formálně plně odpovídají středověké tradici; jsou to hexametry sylabické s penthemimeres (s césurou v 3. stopě) a často leoninské (s vnitřním rýmem). Skoro všechny mají citátové paralely latinské u Husa samého.[5]

 

Např. v Jádře učení křesťanského (HusErb 3, 259):

Pro čtyři příčiny bývá muži poznanie ženy:

aby chlípnil, varoval, plodil, dluh zákona plnil.

Najprvý smrtedlný, druhý jest toliko všední,

ale dva poslednie jesta bez smrti a viny všednie.

[3]Latinsky je známe u Husa ze dvou variant, ale jde o parafrázi veršů i jinak v středověku známých. Citujeme je ze závěru Husova traktátu De matrimonio ad Robertum:

Quatuor ex causis tibi sit conjunctio carnis:

ut satiet, vitet, ut gignat, debitum solvat.

Primum mortale, sed reliquum est veniale,

sed duo postrema tibi prorsus sunt sine poena.

Anebo máme u Husa překlad, lépe řečeno českou úpravu tzv. Demosthenova Epitafu na smrt Alexandrovu:

Aj toť já, jenž vešken svět válkú sem přemohl,

Alexander řečený, přemožen sem v hodinu krátkú! Atd. (23 veršů)

V českém znění jsou ve Výkladu velkém (HusErb 1, 283n.), ale má je Hus i v latinském znění (v elegickém distichu) v jednom universitním kázání:

En ego, qui totum mundum certamine vici,

     dictus Alexander, vincor in hora brevi. Atd.

Máme u Husa např. i parafrázi antických veršů z Persiových Satyr: Povězte, biskupové, na svatém co činí zlato? (HusErb 1, 283) Dicite, pontifices, in sancto quid facit aurum?

Skládání veršů a často jen citování a jejich volné obměňování patřilo k samozřejmému školení na tehdejší universitě. Proto se také objevují u Husa latinské verše, zvláště v jeho proslovech universitních. Že to ale nebylo tak zcela jen dobově přechodné, ukazuje fakt, že se k nim vrací ještě i ve svém vězení kostnickém, kde skládá i verše české a latinské; výše uvedený Robertus je jeho kostnický žalářník.

Není to však jen skládání hexametrů a jejich struktura, která ukazuje tyto typické dobové latinsko-české formy vyjadřování. Patří k nim i mnoho dalších znaků tehdejší rétoriky (ovšem i poetiky, neboť rétorika a poetika a její pravidla se tehdy málo lišily).

Hus užíval soustavně s uvědomělou účinností zvukových rétorických prostředků, jaké tehdejší rétoriky doporučovaly. Setkáváme se u něho v české próze, stejně jako v latinské s rytmizovanou prózou členěnou na kóla a mající typické rytmické klauzule i vnitřní rýmy.

Srov. nejen např. v Dcerce podle latinského vzoru v přeloženém a upraveném citátu z Bernarda: Co prospěje krása, urozenie, co bohatstvie i uměnie, co dlouhá zde rozkoš i smilněnie, co sila i všeho světa oslava aneb chvála? (HusErb 3, 111 — Quid prosunt fasces, quid opes, quid fama, quid artes … LF 88, 172). Ale stejně najdeme je v českých skladbách poměrně velmi často, také i v tak původních a účinných skladbách, jako jsou jeho kostnické listy. Srov. v závěru proslulého listu loučícího se s přáteli z 10. června 1415 (HusKor 273):

Také prosím, | aby sě milovali, ||

dobrých násilím | tlačiti nedali ||

a pravdy | každému přáli

s typickou klauzulí závěrečnou, kterou najdeme i jinde v témže listu, např. psal sem list tento vám | v žaláři v okovách, | čekaje nazajtřie | na smrt odsúzenie (HusKor 272), anebo s obměnou jako: nedajte hubiti | dobrých kněží; [4]Mistře Martínku, učedníče; || pomni, co sem tě | věrně učil (HusKor 336). Apod.

Členění na kóla je doprovázeno vnitřními rýmy anebo aspoň asonancemi, srov. už ve výše uvedeném místě z Dcerky: urozenie — uměnie, oslava — chvála, a dále v tom díle ještě výrazněji: již pozná duše, že co bude kto zde sieti, to bude po smrti žieti. Psota po psotě leze a duše sě do pekla veze (HusErb 3, 111). Apod.

Již zde vidíme dále i způsob vyjadřovat myšlenky v paralelních, synonymních nebo antinomních dvojicích; je u Husa velmi častý. Např. ve Výkladu velkém: kněžie a žáci řiekají a zpievají hodiny; …: neb jiní sú penieze brali, a námi zavláčili a zaorali (HusErb 1, 307); podobně: což … ani lapka, ani zloděj noční nevezme; ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřík ludař a zloděj na ní vylúdí (HusErb 1, 220). Umierá učený, též i neučený (HusErb 1, 283).

Podobně i v jeho proslulých listech (od r. 1411) na mnoha místech: vždy mi radosti i veselé přispářie; ať se neduživý hněvá a škeří; mile a vesele trpím; tisknú a núzie kniežata, pány, rytieře, panoše i chudú obec; (Kristus) podstúpiv žízeň a lačnost, zimu i vedro, trud i nespanie …; že sú ho nazývali žráčem i opilcem, bláznem i ďábelníkem, svódcí i božím rúhačem (HusKor 105, 140, 157, 143); apod. — Někdy jde o celou řadu opozicí, jako např. v listu věrným Čechům z r. 1414: On bóh a my jeho stvořenie, on pán a my slúhy, on všeho světa král a my lidičkové nestateční, on bez hřiechu a my hřiešní, on nepotřebný a my potřební (HusKor 208). Apod.

V některých uvedených citátech, zvl. v posledním, vidíme už typické sřetězení, resp. rozvedení pojmu v jednotlivé dílčí nebo paralelní složky; srov. např. pojem „kněží“, který se zpravidla rozkládá v řadu: biskupové, preláti, kanovníci, faráři, třídníci (v různé obměně, např. HusErb 1, 438 aj.), anebo často právě u řady synonymních sloves, např. ve Výkladu velkém: jako sě klanějí lakomí, chtějíc sobě obroky neb dary biedné vyklekati, vyklaněti, vymodliti a vyctiti (HusErb 1, 75); a dále tamže: avšak stoje, kleče, sedě neb leže před obrazem …; před obrazem sě klanie, modlí, kleká, pláče, kuklu snímá, sviečku dává, hřiechóv zpoviedá. Apod.

Někdy se setkáváme i s velmi složitým řetězem s členy vzájemně vázanými; srov. např. v proslulém listu k Pražanům z r. 1414: prosímť vás …, abyste rádi chodili na kázanie, chodiece, pilně poslúchali, poslúchajíce srozoměli, srozomějíce zachovali, zachovajíce, aby se poznali, poznajíce se právě, aby poznali svého najmilejšího spasitele, … poznajíce, abyste jeho milovali ze všeho srdce a všie své vóle, … a milujíce jeho s ním se radovali bez konce (HusKor 192).

Jiný takový typ — v středověké rétorice obvyklý a u Husa velmi často užívaný — je řetězové řadění s anaforickým začátkem. Srov. např. ve Výkladu velkém: Aniž měj pochybenie, byť svatokupci a prodavači nebyli lúpežníci a zloději; řekltě bóh Ježíš, že zloději jsú a lotrové. A velmě chytří; neb což ani pán násilím, ani lapka, ani zloděj noční nevezme, toť svatoprodavač vylúdí: ono za zpověď, ono za mši, ono od svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnánie, ono za pohřeb, ono za pokropenie, ono za modlitby (HusErb 1, 220). Anebo v traktátu O svatokupectví: ono kardinál jest, ono [5]písař, ono kancléř, ono vrátný, ono bulař, to jest pečetník, ono přímluvce (HusErb 1, 400). A jestliže někde je zřejmý i podnět vzatý z nepřímo citovaného latinského originálu (rovněž v traktátu O svatokupectví): To vypisuje S. Bernard, mnich, že ono víno s pelynkem, ono s rosmarínem, ono s bobkem, ono s šalvějí, ono s omanem, ono s zázvorem, ono sladké, ono vonné; a to přelévají z pivnice do pivnice (HusErb 1, 428), srov. přidané zde pokračování Husovo: A v Čechách také, S. Bernarte, ač si nebyl, ale jáť poviem, žeť mají pivo i staré i mladé, i husté i tenké —, má jinde (ve Výkladu velkém) tuto anaforickou podobu: a pivo ono staré, ono mladé, ono s bobkem, ono s malinami, jistě tedy v stylizaci Husově (HusErb 1, 220). Je jasné již z míst, která jsme v malém výběru výše citovali, že je tento prostředek Husovi velmi běžný; srov. např. ještě i obdobné místo v listě k Plzeňským z r. 1412: Již fryvorty, již hry, již jiné nešlechetnosti … (HusKor 105). Apod.

I z tohoto stručného náčrtku je jasně vidět, že Hus dobře ovládal a užíval všechny tyto prostředky soudobé rétoriky, společné vyjadřování latinskému i českému, třebaže jich využil jinak a značně je posunul ke konkrétnosti, jak je vidět i z uvedených příkladů a jak dále ještě podrobněji ukážeme.

Husovi však nebyla, jak jsem již uvedl, cílem formální dokonalost. Je to zvlášť vidět na jeho české souvětné stavbě, zejména na jeho delších českých periodách, jejichž výstavba nemá té symetričnosti a uzavřenosti, k nimž tehdy v latinském stylu souvětná stavba směřovala. Jeho delší a složitější souvětí jsou dost často — můžeme takřka říci — neurovnaná, zejm. bývají hodně přerušována častými parentezemi, vsuvkami, např. v traktátu O manželství celá jedna pětina souvětných celků je přerušována různými vsuvkami. Uvedu příklad:

Poněvadž manželstvie jest stav vysoký, od boha v ráji ustavený, jenž budúcie snětie každého věrného konečně setrvajícieho zde v ctnostech nerozdielně znamenává s chotem jeho s Kristem, — a ačkoli jest stav tak vysoký, ale jest velmi nejistý, tak že, jako die s. Augustin, „manželé v nejistotách búřě mořě světa tohoto do královstvie nebeského bředúce tápají až do hrdla“ —, protož svatý Pavel, znamenaje ty nejistoty, kdež sú korintští měštěné naučenie žádajíce, slušie-li sě pojímati, jemu psali, píše v prvé své epištole v sedmé kapitole, a řka: „Dobré by bylo člověku ženy sě nedotýkati“ (HusErb 3, 197).

Je zde dlouhá perioda se zřejmou první a druhou částí, ale obě tyto části jsou odděleny nepřehlednou, dlouhou a složitou vsuvkou (a ačkoli jest … až do hrdla).[6]

Celkem lze říci, že více sleduje ještě středověký typ souvětí, dosti volný, nesevřený a často nesymetrický, než humanistické počátky větné stavby na straně jedné, avšak na straně druhé je třeba obrátit zřetel na to, že při mluvním charakteru jeho jazyka vsuvky, intonačně diferencované, neruší celkovou stavbu tak, jak se to jeví při jejich pouhém čtení zrakem.

Přesto však dospívá na tomto podkladu, zvláště ve vrcholné své spisovatelské činnosti, zejm. v listech z Kostnice, k souvětím s přesnou a nesložitou stavbou, ale průzračnou a působivou. Srov. např. v listu přátelům z 10. 6. 1415, již citovaném: Psal sem list tento vám v žaláři v okovách, čekaje na zajtřie [6]na smrt odsúzenie, maje plnú naději v bohu, abych pravdy božie neustupoval a bludóv, kteréž sú na mě křiví svědkové svědčili, abych sě neodpřísahal (HusKor 272).

Uplatňuje se v nich paralelnost stavby, o níž jsme již mluvili z hlediska výstavby sémantické, srov. např. v témže listu:

Prosím vás a napomínám, aby pána boha poslúchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, aby pravdy boží, kterúž sem z božieho zákona psal a z řečí svatých kázal a psal, aby sě té drželi. Prosím také, ač by kto ote mne slyšal na kázání neb súkromie co proti pravdě božie, aneb ač bych kde psal, jenž úfám bohu, toho nenie, aby toho nedržal. Prosím také, ač kto viděl mé lehké obyčeje v mluvenie neb v skutciech, aby sě jich nedržal, ale aby za mě boha prosil, aby mi ráčil odpustiti (HusKor 270).

Aneb srov. z listu před odjezdem do Kostnice z r. 1414:

A byl sem umínil vám kázati před svú jézdú, než bych otjel k svolánie do Constancie, a z jména vám ohlásiti křivé svědectvie i svědky, jenž sú proti mně svědčili, jež mám všecky sepsány i s jich svědectvími; a tiť vám budú ohlášeni, proto, aby potupie-li mě neb na smrt odsúdie, aby vy, to vědúce, nelekali sě, bych pro které kacířstvie, jež bych držel, byl odsúzen; a také proto, abyste stáli v té pravdě bez strachu a bez viklánie, kterúž dal vám pán bóh skrze věrné kazatele i skrze mě nestatečného poznati, a třětie proto, abyste sě uměli lstivých a pokrytých kazatelóv varovati (HusKor 207).

Zde se vyskytuje zčásti i vkládání závislé věty do věty řídící, které existuje již ve stylu výslovně středověkém, ale stalo se typickým právě i pro český styl humanistický. Avšak i v kostnických listech, zvl. v starších, značnou měrou se uplatňuje v souvětích typ lineárního řadění vět, souřadných i podřadných, nikoli jejich složitě rozvětvená skloubenost, jaká je pak v periodách humanistických; srov. např.:

Také napomínám tě, aby, když súdíš, peněz řečí nehonil, jakož mnozí činie, že sprostná nebožátka pro jedno slovo z sprostnosti řečené, odsuzují o penieze a někdy i o hrdlo …

Ne pohřiechu, taký rád vidí, když jeho poddací sě co přěstupně dopustí; raduje sě někdy sěčbě jako lékař ráně a kněz smrti, aby pán vzal vinu (‚pokutu‘), lékař za uléčenú ránu a kněz ofěru (HusKor 25n., 1407).

Neb Písmo svaté velmě volá na pomstu těch, kteříž křivě berú lidem jich statečky, a zvláště na ty, kteříž ustavujú sobě práva, aby lid svój dřěli (ib. 22, 1407).

Nejdůležitější však při této otázce, jak jazyk a styl Husův souvisí s požadavky soudobé latinsko-české jazykové kultury a se soudobými pravidly rétorickými, je nejen jejich shoda, ale především jejich rozdíl: nové využití těchto typů u Husa, nikoli samoúčelné k sledování stylového efektu v složité symbolice nebo alegorii, anebo k zastírání obsahu přemírou slovního vyjádření, ale naopak k tomu, aby zpřesnil a konkretizoval obsah a přiblížil ho čtenáři, resp. posluchači, přímo aktualizoval ve službě ideologického záměru.[7]

Využívá k tomu často i prostředků konkretizace spojené s přímou nebo nepřímou apostrofou svých posluchačů. Např. v traktátu O manželství čteme: A tak jestli že by dva, jakož by to Oldřich s Aničkú, Janovo neb Margetino [7]dietě na křtu zdvihli … (HusErb 3, 207) anebo již ve Výkladu velkém, kde přibližuje obsah uváděním konkrétních běžných jmen: neb netoliko ty, jenž jsi muž žádostí božích, rozsuzuješ ty hanebné věci, ale již Hodek, Klimeš, Pabeš umějí to znáti i jich děti (HusErb 1, 123). Anebo obecným přímým oslovením svých čtenářů, resp. posluchačů, zejm. často vloženým křesťánkové (ó, věrní křesťánkové) (HusErb 1, 127), a i ‚rozvažte to, dobří lidé‘ (HusKor 194), někdy také vložením jich do kontextu, jako ‚my lidičkové nestateční‘ (HusKor 208), apod.

Konkretizaci obsahu přispívají častá rozvedení obecného pojmu v dílčí výčty, jak je patrno i z uvedeného již rozvádění pojmu kněží na řadu: biskupové, preláti, faráři, třídníci apod., anebo srov. řadu: (kněžie a zákoníci) jimž, ač jsú plny stodoly, komory, špižierny i pivnice, ale žádost vždy děravá nenie plna (v Postile, HusErb 2, 271), anebo srov. již výše rýmy uplatňované pro členění kól (sieti-žieti, leze-veze apod.).

Konečně k témuž cíli slouží i přímo využívání nejen kazatelsky obvyklých přísloví, často latinského původu, např.: darmo jazyk pracuje, když sě nemodlí srdce (si cor non orat, in vanum lingua laborat, jak je připsáno v samém výkladu in margine, HusErb 1, 306), ale i přímo konkrétních českých rčení, např. v Knížkách proti knězi kuchmistrovi: nenie lepšie silnice než z kuchyně do pivnice (HusErb 3, 246), jak ještě dále uvedeme. — Zajímá nás pak zvláště konkretizující aplikace takového úsloví, jako např. v Postile (HusErb 2, 81): Psi sě o kost hryzú, vezmi kost a přěstanúť : nebuď zbožie u kostela, a nenalezneš k němu kniežka. Apod.

K této konkretizaci a přibližování obsahu slouží i jiné jazykové prostředky, ale zde uvádím jen ty, u nichž můžeme mluvit o posunu rétorických prostředků a typů, o jejich novém využití.[8]

 

Ukázali jsme tedy, jak na jedné straně i český jazyk a styl Husův vyrostl z půdy vyspělé společné latinsko-české kultury jazykové, obvyklé v universitním prostředí a v prostředí pražském, ve své složce latinské zvlášť zesílené v okruhu Jana ze Středy. Ovšem na druhé straně nelze nevidět, že jejím základem a východiskem jsou rovněž výsledky velkého a rychlého vzestupu českého jazyka v umělecké i odborné literatuře v průběhu celého 14. století. Právem můžeme mluvit, zvláště od poloviny 14. století, o dvojí vrstvě literárního českého jazyka, z nichž jednu může reprezentovat jazyk staročeských satir Hradeckého rukopisu a druhou jazyk kateřinské legendy; pro Husa je pak zvlášť důležitý jazyk tzv. rozjímavé literatury náboženského obsahu, rozšířené v 2. pol. 14. století a vrcholící ve spisech Štítného na straně jedné a na straně druhé jazyk českých překladů biblických.

Český spisovný jazyk v 14. století měl ovšem své značné shody se soudobým jazykem latinským a jeho stylem, jak jsme již v první části ukázali, ale měl také specifické rysy vlastní, přímo vyplývající z úsilí o jeho samostatnost. [8]Nejde nám zde přitom o snahu vyjadřovat veškeré myšlení v českém jazyce, jak je tomu zejména u Štítného a v slovnících Klaretových, ale o celé zaměření puristické v poměru k latinským slovům, o snahu nahrazovat latinské termíny slovy českými a ovšem i o snahu rozšiřovat slovní českou zásobu, někdy i dost násilnými neologismy.

Takovýto uvědomělý postoj a požadavky českosti odborného vyjadřování se odrážejí i u Husa.

Najdeme u něho překládání cizích, zejména latinských termínů v tradici Klaretově, srov. např. Klaretovo čtena za „literu“, husovské pravouk, pravoučec, doplněné i podobou dvouslovnou práv uk pro „iuristu“, nabodeníčko pro „punctum“, spoluhlas pro „consonans“ a mnoho podobných, ba i překládání cizích jmen např. Zlatá usta anebo Zlatoústý pro Jana Chrysostoma apod.[9]

Nejčastěji se tyto překlady cizích termínů, někdy již přejatých a počeštěných, dějí v podobě synonymních dublet, buď český termín vykládá termín cizí, anebo k českému termínu je na druhém místě připojen termín cizí. Např. o homilii: omelí neb obecné kázání (na několika místech); alba neb mešná košile; vizitoval, to jest navštievil kláštery; v ambitě, to jest v okolku; nepuď na domnievače neb ubrmany, anebo: když sě udá být domnievačem, ježto řiekáte ubrmanem; bulař, to jest pečetník. Apod.

Velmi často mají tyto české náhrady formu dvouslovného pojmenování, např. planety, jenž slovú bludné hvězdy, podacie pán za patronus, anebo i známá pojmenování z jeho návrhů za německá slova hauzsknecht, kunškop, mazhaus: domovní pacholek, koňský náhlavek, svrchní sieň (v. dále). Do této podoby dvouslovného pojmenování převádí i některé starší kalky, doslovné překlady z němčiny, např. za penězoměnce (geldwechsler) uvádí také peněz měniči, anebo prsnie plechy za prsplechy, což je vlastně počeštěné starší přejaté slovo prusplech (brust-) apod.[10]

Ovšem na druhé straně má také velmi mnoho kompozit, ať už v jeho době běžných, např. cizozemec, malodušnost, malomocný, modloslužba a mnoho jiných, ale i některá kompozita nová, např. smilnomluvec, svatokrádec, svatoprodavač, křivochvalec, křivověrec, anebo i kompozita snad lidová, snad ad hoc vytvořená, jako hnojikyd, kydochlév, hodoválek (ke spojení „hody váleti“) apod.

Nová slova však často tvoří nejen ve formě dvouslovného pojmenování anebo kompozit, ale i pokračuje v tradici Klaretově, odvozováním slov, jen s tím rozdílem, že zpravidla Hus užívá derivačních typů souhlasících s celkovými zásadami tvoření českých slov. Např. dotváří slova obvyklými příponami jako -ník: blekotník, chlubník, potomník apod., -č a -ec: dokonavač, domnievač, uvedené již výše svatokrádec, svatokupec apod.

Oblíbená je také u Husa přípona -dlný pro adjektiva významu latinských adjektiv na -bilis, jako např. čitedlná (muka), věci jedlné, nekúpedlná milost, neuzdravedlná chlúba, nevyčiščedlná vina (sám vykládá: t. nemóž lehcě býti vyčištěna, HusErb 3, 238), porušedlný i neporušedlný, vidědlný i nevidědlný aj., [9]i když některá z nich jsou už doložena v tzv. rozjímavé literatuře před Husem, např. čitedlný aj.[11]

Mezi Husovy neologismy patří patrně i některá prostá slovesa tvořená deprefigací, jako týnit (k otýniti), nažiti (obnažiti), ptýleti (rozptýleti) apod.[12]

U tohoto tvoření nových slov a pojmenování, jak typem dvouslovného pojmenování, tak odvozováním, celkem odpovídajícím pravidlům českého jazyka, je vidět Husovu dobrou, hlubokou znalost českého jazyka. Hus opravdu projevil na svou dobu velmi vyspělé porozumění pro jazyk, moderně bychom mohli říci, pro jeho analýzu. Mohli bychom uvést jeho známý, přímo fonetický popis výslovnosti hlásek y a tvrdého ł spolu s jeho známými výtkami Pražanům, že tyto hlásky správně nevyslovují, a konečně i patrně Husův známý návrh na diakritický pravopis pro češtinu. Ale uvedu raději jiný příklad, mené známý, jak jemně rozebírá gramatický význam pasívního typu súzen jest a význam súdie ho; v Postile (100b = HusErb 2, 215n.) srovnává tento typ s latinským iudicatur, iudicatus est takto:

Slyš, coť die dále: „Ktož věří veň,“ to věz, ktož milostí srdečnú sě ho drží do smrti, „nesúdie ho,“ to věz otec a syn k zatracení. Tu věz, že latině stojí: non judicatur, a toho slova česky jedniem slovem podobně k rozumu nemohu vyložiti; neb řekl-li bych non judicatur: nesúdí sě, to slovo táhne k jinému rozumu; pakli bych řekl: nenie súzen, to jest: non est judicatus; pakli diem: nebude súzen, to jest: non erit judicatus. I zdálo mi sě lépe řéci, že ktož věří, „nesúdie ho“.

Výklad Husův je v zásadě zcela správný, třebaže v dnešní terminologii bychom prostě řekli, že súdie ho má význam skutečného prézentu, kdežto súzen jest význam rezultativní (zhruba novočeského „je odsouzen“).

Pramenem tohoto vědomého užívání jazyka je jednak vysoké vzdělání latinskou jazykovou kulturou, ale jednak také zřejmé úsilí mluvit a psát srozumitelně, přístupně a přesně; z toho všeho zřejmě plyne i vědomá péče o vlastní jazyk a jeho způsoby vyjadřování.

Snaha po srozumitelnosti a obecné přístupnosti je dána za prvé určením jazykových jeho projevů, totiž tím, že jazykové vyjadřování není u Husa samoúčelnou hrou se stylovými ozdobami, ale účinným nástrojem, prostředkem propagace nových myšlenek a celého hnutí za obrodu společnosti. — Za druhé je dána mluvní podobou jeho projevů: jde o kazatelské slovo, a to v kázáních, která se obracejí k „třetímu“ stavu, k měšťanstvu, k řemeslníkům i k venkovskému lidu. Sám Hus píše v Postile, dokončené na Kozím r. 1413: „Prve sem kázal v městech i uliciech, ale nynie káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi cěstami měst i vsí.“ I když toto určení míst, zejména v „ulicích“, je do jisté míry nadsázkou, přece jen je jasné, že i tato místní situace jeho kázání určovala jeho úsilí po srozumitelnosti a obecné přístupnosti.

Toto úsilí se pak neztrácí ani v jeho projevech psaných; sám např. na konci úvodu k Postile (HusErb 2, 2) píše: „I mámť umysl, abych což mohu, najlehčejie vyložil k rozumu čtenie“. A třebaže dál dodává „ač ne ovšem týmž obyčejem, jako káži“, přece v zásadě i jeho psané projevy zachovávají znaky mluvní podoby, a to vědomě [sám Hus v Postile (HusErb 2, 440) říká: „Psal [10](sem zde), jakž obyčejně mluvím“]. Psaný projev český má u Husa jinou úlohu než latinský; latina zůstala u Husa jazykem přísně odborným, naproti tomu čeština je jazykem populárně propagačním. Toto jasné funkční rozlišení jazyka českého a latinského má za následek jiné postavení češtiny v jeho spisech i ve srovnání s předchozí dobou, která chtěla, např. v díle Štítného nebo v terminologických pracích Klaretových, zabírat pro češtinu jeden obor po druhém na úkor latiny.

Z tohoto úsilí po obecné srozumitelnosti i z mluvní podoby jeho jazykových projevů plynou, jak jsme již naznačili, i pro jazyk sám značné důsledky.

Předně upouští Hus ve svém jazyce od toho, co pro svou archaičnost mohlo by znesnadňovat porozumění, a modernizuje, můžeme-li tak říci, svůj jazyk po stránce lexikální i gramatické, a to nejen svůj jazyk autorský, ale zčásti i tam, kde cituje biblický text.

Srov. např. úryvek z Deuteronomia (z 28. kap., v. 15—26) v jeho Výkladu velkém se starším biblickým překladem tzv. první redakce, zachovaným v Bibli olomoucké.

U Husa (HusErb 1, 55):	V Bibli olomoucké (BiblOl Dt 28, 15—26):
Nebudeš-li chtieti slyšeti hlasu Pána boha svého, aby ostřiehal a činil všecka přikázanie jeho, i duchovnie obyčeje, ješto já přikazuji dnes, spadnú na tě všecky kletby tyto a chopie sě tebe.	Pakli nebudeš chtieti slyšeti hlasu Hospodina boha tvého, by choval i plnil všěcka přikázanie jeho i duchovnie obyčeje, ješto já tobě přikazuji, spadnú na tě všěcky kletvy tyto, i uvieží sě v tě.
… prokletá stodola tvá a prokleté všecky jiné věci tvé …	… prokletá stodola tvá, prokleté všecko nádobie tvé …
Pustí na tě Pán hlad a lačnost i trestánie, … pro tvá vymyšlenie psotná, v kterýchž opustil si jeho.	Přivede Hospodin hlad na tě i tresktánie i lačnost, … pro tvá vymyšlenie psotná, v nichžtos ostal jeho.
Přičiň tobě Pán šelmu, až tě i zatratí s země, do niežto přijdeš k držení …	Přičini tobě Hospodin šelmu, doňadž tebe neztráví s země, do niežto přijdeš k držění …
Poddá tě Pán padajícieho přěd nepřátely tvými; jednú cestú vyjdeš proti nim …	Poddá tě Hospodin, že padneš před svými vrahy; a jednú cěstú vyjdeš proti nim …

Vidíme i v tomto krátkém úryvku, že Hus zde zastaralá slova i vazby, jako Hospodin, ostati koho, doňadž ne nahrazoval tehdy běžným Pán, opustil, až; rovněž neponechává slova, jejichž význam již tehdy se zatím specifikoval ve významu užším, než byl jejich starší širší význam, a klade proto místo slov vrah, nádobie slova nepřietel, věci; rovněž odstraňuje archaizující podobu kletva (mění ji na kletba), tresktánie na trestánie, neobvyklé již tehdy patrně spojení uvieží sě v tě nahrazuje spojením i podnes zcela jasným chopie sě (chopí se) tebe. Neznamená to ovšem, že Hus odstranil všude ze svého jazyka archaismy; užívá např. starobylého robotěz, dokonce ve spojení s přechýleným robotnicě (k robotník).

Rovněž v oblasti morfologické zbavuje Hus svůj jazyk řady jevů v jeho době již zastaralých; zvlášť omezuje užívání jednoduchých tvarů pro vyjádření tvaru minulého (aoristu a imperfekta) skoro jen na biblické citáty, do zakončení první osoby jednotného čísla uvádí vesměs tvary zakončené na -m, jako slyším, [11]umiem, volám za starší slyši, uměji, volaji, a jmenné tvary adjektiv má již skoro v stejně omezené míře, jaká je v dnešním jazyce.

Za druhé v jeho jazyce se ozývá značnou měrou lidová zásoba slovní i lidová frazeologie. Např. v jeho jazyce čteme často slova jako babka, babounky (čáry), blekotný, chropie apod. Pro nevěstky má celou řadu lidových názvů: ženima, podběha, vydra, kuběna a příležitostně i kniehně aj.

Z lidových rčení čteme u něho dokonce třikrát dost ostré označení nevěstky rčením Panna pik mezi všecky (HusBetl. 4, 246aj.). Anebo srov. z Betlémských kázání: kdy sem s tebú husy pásl (HusBetl 3, 111); (velcí pijáci) vylejí duši z sebe, jako sysla z dúpě (ib. 2, 7); již tě tu čert přinesl (ib. 2, 54), nebo z traktátu O svatokupectví: v něčí škorně se obúvati (např. HusErb 1, 398, ‚napodobovati koho‘); z Postily (HusErb 2, 347): kasati pod sě koho (‚podmaňovati si koho‘); z Výkladu velkého: až had na ledu se shřeje (HusErb 1, 100). Poslední rčení pak se ozývá v básních Budyšínského rukopisu s rýmem shřěje — zpřěje (Budyš 77: dřieve had sě v ledě shřěje, nežli Němec Čechu zpřěje).[13]

Toto užívání lidových obratů vede až i k hříčkám jazykovým, např. v Postile (Erb 2, 39): hrubí lidé mnie, by jedné jich (mužě a ženy) svalenie bylo manželstvie, kde „svalenie“ zahrává s jeho definicí manželství, totiž že „manželstvie jest řádné svolenie muže a ženy“ (HusErb 1, 2, ib. i 198).

Za třetí cizí termíny počešťuje, anebo aspoň vykládá, jak jsme již viděli. V tomto úsilí jde někdy značně daleko a vytýká češtině pražské na známém místě ve Výkladu velkém užívání německých, resp. z němčiny přejatých slov. Uvádíme příslušný citát (HusErb 1, 133n.):

… též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc: tobolka za tobołka, liko za lyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunéř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sieň, trepky za chódy, mantlík za pláštiek, hauzsknecht za domovní pacholek, forman za vozataj. A kto by mohl vše vypsati, co sú řeč českú již změtli? tak že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluvie, nerozumie jim, co mluvie; a odtud pocházie hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupenie.

Avšak sám často podobných slov ve svých českých skladbách užívá, např. heryňk, hynšt (kůň), maštalér, kunštovat, šprechéř, frej, frejéř, frejovat apod., zvláště tam, kde jsou v expresívním, často hanlivém významu.

Je zde však věcný rozdíl mezi překládáním slov latinských kulturního a odborného jazyka do češtiny a tímto nahrazováním vžitých slov německého původu týkajících se běžného života. Zde nejde o rozšíření zásoby slovní potřebné pro nové úkoly vyjadřovací, nýbrž do jisté míry již o projev ideologického boje pražského měšťanstva a řemeslnictva proti německému patriciátu a jistým způsobem i o symbolické rozšíření práv české vrstvy pražské do oblasti jazyka. Obdobným zdůrazněním prestiže češtiny — která je v jazykové rovině odrazem známého Dekretu kutnohorského z r. 1409 — je například Husovo české prohlášení z r. 1414 týkající se jeho boje proti nařčení z kacířství, paralelní s kratším prohlášením německým a latinským, a z téhož roku [12]jeho prohlášení určené králi a jeho okolí; proti dřívějšímu úzu i u Husa samého nejsou tato prohlášení již jen latinská, nýbrž také česká.

Pokračováním této linie je pak u jeho následovníků zavedení českého jazyka do bohoslužeb, ale především i úsilí Husa samého o počeštění, resp. úpravu českého znění celé bible, je-li oprávněný předpoklad, že s působením Husovým je spojena druhá redakce českého biblického překladu. Tato věc ovšem opět má i pozadí ideologické, totiž čtení bible a její znalost i u laiků, na které Hus klade důraz.[14] Je známo, jak široce bylo rozšířeno české znění biblické v době husitské; dokládá to nejen známý výrok Eneáše Silvia, ale i prostý fakt, že máme zachováno z 15. století přes dvacet rukopisných biblí českých a více než sto jejích částí a zlomků.

Bylo by však zjednodušováním skutečnosti, kdybychom ze všech těchto projevů a především z přibližování jazyka Husova jeho posluchačům a čtenářům prostě uzavírali, že Husův jazyk se rovnal běžně mluvenému jazyku v oné době. Skutečnost je složitější. Nelze přehlížet, že Husův jazyk jednak se řídí pravidly soudobé rétoriky, jednak je i dědicem a odrazem celého vývoje českého jazyka kulturního a literárního 14. století a že je přímo prosycen citáty biblickými, jak je pro onu dobu samozřejmé, tedy tehdy již do jisté míry ustáleným jazykem biblickým. A je proto třeba vidět i druhou stránku věci. Kazatelským působením Husa samého i jeho následovníků i samým rozšířením textu biblického se proti předchozí době neobyčejně rozšířil a biblické citáty a obraty přímo přecházely do běžného úzu; vyšel ovšem tento kazatelský a literární jazyk Husův a husitský vůbec ze své předchozí uzavřenosti tím, že Hus odstraňoval z jazyka důvody této uzavřenosti.

Jde tedy o zcela jasný dialektický vztah: jazyk literární a kazatelský Husův se přiblížil k jazyku mluvenému, ale i Husův jazyk — spolu s celým tímto rozšířením české bible — působil na posluchače a čtenáře, a tak došlo k sblížení obou vrstev. A právě výsledky tohoto sblížení můžeme pokládat právem za východisko nové spisovné češtiny a za mocný impuls ke značnému sjednocení českého jazyka.

Ukázali jsme již, jak se jazyk Husův zbavil jisté výlučnosti jazyka předchozí doby, stal se opravdu obecně přístupným a srozumitelným proti jazyku Štítného. I když Hus využíval všech rétorických prostředků jazykové kultury své doby, dovedl je využít pro zvýšení působnosti svého jazyka.

Uvedu na závěr aspoň jediný příklad, jak zvukový paralelismus středověkého básnictví není v jazyce Husově už jen ozdobou, ale nositelem ideologické závažnosti. Po zvukové stránce často a důsledně Hus využívá slov pravda, právo a spravedlnost a zesiluje jejich význam opakováním jejich slovního základu prav-; stačí srovnat známé místo ve Výkladu viery: „Protož věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav [13]pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti“ (HusErb 1, 7). Anebo z ohlášení z 26. srpna 1414 čteme: „Protož, poněvadž v mnohých kútech kacířě mi obrážějí proti spravedlnosti a právu, … a já za svú pravdu nechci se liknovati, … A protož rozvažte to, dobří lidé, ktož spravedlnost milujete, žádám-li co proti právu božiemu aneb lidskému písmem tímto nepravého“ (HusKor 194).

Je pro nás zajímavé, že právě v skladbách Budyšínského rukopisu se téhož základu prav-, rozšířeného ještě o základ prah/ž- v slovech Praha, praźský užívá jako zvukosledu zdůrazňujícího věcný obsah. Srov. např. (v Poroku koruny české, Budyš 67):

Českého královstvie hlava jest i slove s právem Praha, neb z nie jakožto od hlavy všecky Čechy ždají zprávy pravé, světské i duchovnie, kterýmž líbě pravda vonie; máť z nie pořad, čest i chválu po všem světě ohlášenú. Protož arcibiskup prazský sloveť z práva, a ne český; prazskýť slove i purkrabě, jenž popravu první v sobě

má vždy mieti v České zemi. Tak držieno bez proměny. Též hrad, jiných hradóv hlava, prazskýť slove vždycky z práva; groš, jenž jest všech věcí cena a pohodlná všem otměna, veždyť jest i slově prazský, ne královský, ani horský, na němž lev jest i koruna. Tiem čest prazská oznámena, že ten hoden lva, koruny, ktož jest mocen řádně Prahy.

Mistr Jan Hus nejen plně dovedl k svému účelu účinně využít všech těchto prostředků doby své i doby předchozí, rozšířit je i o prostředky nové, ale především dospěl k opravdové široké působivosti a účinnosti svého jazyka a v posledních svých literárních projevech, mezi něž právem můžeme počítat jeho listy kostnické, k opravdové monumentálnosti, která neztratila na své účinnosti ani dnes. Vedle citátů, které jsme již uvedli z jeho známého listu, v němž se loučí se svými přáteli, můžeme na doklad toho uvést ještě aspoň toto místo:

Prosím pánóv, aby své chudině milostivě činili a právě jie zpravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli a jeho požívali. Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem věrně slúžili. Prosím mistróv, aby, jsúce dobře živi, své žáky věrně učili, najprvé aby boha milovali, pro jeho sě chválu učili a pro prospěch obcě a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvie ani pro světské zvelebenie. Prosím studentóv i žákóv jiných, aby mistróv svých v dobrém poslúchali i následovali a aby sě pilně pro boží chválu a pro spasenie své i jiných lidí učili (HusKor 270n.).

A i závěr tohoto listu, již jednou citovaný: Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.

 

Otiskuji zde referát pro Symposium Hussianum Pragense 1415—1965, konané 19. až 20. srpna v Praze; zprávu o něm přineseme v příštím čísle našeho časopisu.

Zkratky: HusBetl = Sermones in capella Betlehem, ed. V. Flajšhans, VKČSN tř. pro filosofii, historii a filologii, 1—4, Praha 1938—1941; HusErb = Mistra Jana Husi sebrané spisy české 1—3, ed. K. J. Erben, Praha 1865—1868; HusKor = M. Jana Husi korespondence a dokumenty, ed. V. Novotný, Praha 1920; Budyš = Husitské skladby Budyšínského rukopisu, ed. J. Daňhelka, Praha 1952.

Literatura: Kromě článků výše už v poznámkách citovaných z důležitého čísla LF (88, 1965), věnovaného 550. výročí úmrtí Jana Husa, a článku J. Daňhelky (viz [14]pozn. 7) srov. dále K. Novák, Slovník k českým spisům Husovým, Praha 1934 a autorův Vývoj spisovného jazyka českého, Praha 1936, s. 36n. (zde na s. 218 je přehled starší literatury o jazyce Husově) a K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků, nyní v Studiích o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 95n. (dř. ve sb. Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 47n.). — Přesto je zde koncepce výkladu Husova jazyka zčásti nová.

 

R É S U M É

La langue tchèque de Hus

Il est vrai que Maître Jean Hus a vécu au temps où lʼexpression linguistique se trouvait fortement influencée par les conventions de lʼépoque, mais malgré cela sa langue et son style traduisent non seulement les traits très marqués de lʼépoque et un bon héritage du grand essor littéraire de la langue tchèque survenu au XIV^e siècle, mais aussi des traits spécifiques et personnels.

Jean Hus sʼest formé à lʼUniversité de Prague, dans un milieu de niveau très élevé de culture de langues latine et tchèque, sʼappuyant sur la tradition avancée du XIV^e siècle. Mais cependant, Jean Hus ne cherchait pas à atteindre la perfection formelle pour elle-même; ce quʼil accentuait toujours et dans tous les cas, cʼétait avant tout le contenu et la clarté de son exposition, aussi bien que le caractère concret de lʼexposé. Telle est la source de lʼindividualité de sa langue personnelle et la raison pourquoi il occupe une place si importante dans lʼévolution de la langue littéraire tchèque.

Quoiquʼil nʼy ait pas, dans les écrits de Jean Hus (et même dans ceux qui sont écrits en latin), un plein reflet de la poussée de la langue des premiers humanistes, on y trouve encore la construction bien étudiée de la langue, visant un but rhétorique, ce qui prouve que Jean Hus possédait la maîtrise et dʼexcellentes connaissances de la stylistique (rhétorique) exigente de son époque. La preuve en est donnée par les vers tchèques de Jean Hus, sa prose rythmée articulée en côlons, comprenant des clauses rythmiques caractéristiques et rimes intérieures. Dans les écrits tchèques de Jean Hus, on rencontre aussi très fréquemment le mode dʼexpression en couples parallèles, synonymiques ou antonymiques. On trouve lʼenchaînement typique: le développement du concept en composants partiels ou parallèles, lʼemploi fréquent de la série de mots synonymes ou bien la création dʼune chaîne compliquée dont les membres sʼenchaînent mutuellement; lʼarrangement en chaîne est souvent souligné encore par un début anaphorique.

Le fait que le but poursuivi par Jean Hus nʼest pas seulement la perfection formelle, est attesté particulièrement par la structuration de ses phrases composées, avant tout ses périodes plus étendues — elles nʼont pas le caractère rigoureusement symétrique et fermé vers lequel penchait alors la structure des phrases dans le style latin — mais elles sont souvent interrompues par des incises, parenthèses. Au total, on peut dire que, dʼune part, Jean Hus suit toujours plutôt le type médiéval des phrases composées (libre et non fermé, type dʼallignement non symétrique des phrases), et, dans une moindre mesure, les débuts de structuration humaniste des phrases, mais, dʼautre part, il faut avoir en vue que les incises différenciées par leur intonation ne dérangent pas la construction des phrases, étant donné le caractère parlé, colloquial de sa langue. Au sommet de son activité littéraire, surtout dans ses Lettres de Constance, Jean Hus en arrive à formuler des phrases composées ayant une structuration précise, non compliquée, qui est limpide et suggestive.

Ce qui est le plus important dans lʼétude du problème du rapport, du style et [15]de la langue de Jean Hus vis-à-vis des exigences de la culture de langues latine et tchèque de lʼépoque, et des régles de rhétorique de lʼépoque, ce nʼest pas seulement lʼaccord entre elles, mais le mode de leur utilisation chez Jean Hus — il ne sʼen sert pas pour elles-mêmes en vue dʼatteindre un effet ou pour voiler le contenu lui-même par lʼemploi de mots surabondants, mais bien au contraire pour préciser, concrétiser ce contenu et lʼapprocher du lecteur. A cet effort se rattache également la fréquence des apostrophes directes ou indirectes adressées aux interlocuteurs. Cʼest au même but que sert aussi lʼutilisation non seulement des proverbes courants en rhétorique (dont la plupart sont dʼorigine latine), mais aussi de locutions et dictions concrets, pris directement dans la langue tchèque. En règle générale, il sʼagit donc du déplacement fonctionnel des moyens et types courants de rhétorique, dʼun nouveau mode de leur utilisation.

En ce qui concerne les traits spécifiques que le tchèque lui-même a créés au cours du XIV^e siècle et qui découlaient de lʼeffort dʼassurer lʼautonomie de cette langue, Jean Hus continue les tendances et exigences conscientes de rendre en tchèque lʼexpression technique. Il traduit les termes étrangers, en particulier latins, souvent sous forme de doublets synonymes (dans le texte, il introduit le terme étranger et parallèlement à celui-ci il indique le terme tchèque, ou bien au contraire il accompagne le terme étranger dʼune explication tchèque) ou de dénominations en deux mots; il se sert aussi de mots composés et de dérivation.

La façon de créer de nouveaux mots et dénominations prouve que Jean Hus avait une profonde connaissance de la langue tchèque. En effet, Jean Hus a fait preuve dʼune compréhension linguistique très avancée pour son temps (ceci se trouve attesté, entre autres, par quelques observations exactes de certains faits de langue répondant bien à la réalité, aussi bien que par les principes de lʼorthographe diacritique énoncés par lui). Jean Hus se sert de la langue sciemment — comme source on doit mentionner ici, dʼune part, le haut niveau de lʼenseignement de la culture de la langue latine, mais aussi lʼeffort bien visible de rendre les manifestations parlées et écrites bien compréhensibles, accessibles à tous et précises — un soin conscient apporté à la langue maternelle et à ses modes dʼexpression. Lʼeffort de compréhensibilité et dʼaccessibilité générale est donné, en premier lieu, par lʼorientation de Jean Hus — le mode de sʼexprimer en une langue représente, chez Jean Hus, un instrument efficace, un moyen de propagation de nouvelles idées et de tout le mouvement ayant pour but la régénération de la société. En deuxième lieu, il sʼagit de la parole du prédicateur, donc de la forme parlée de la langue. Les deux moments ne se perdent même pas dans ses manifestations écrites. Pour la langue elle-même il sʼen suivent des conséquences de grande importance.

Jean Hus modernise sa langue, aussi bien au point de vue lexical que grammatical: en premier lieu, il substitue aux mots et tournures qui ont vieilli des expressions courantes et bien vivantes, en débarassant la langue de toute une série de faits morphologiques vieillis. En deuxième lieu, ce sont le lexique et la phraséologie populaires qui sʼimposent, dans une grande mesure, dans son lexique. En troisième lieu, il exprime en tchèque les termes étrangers ou bien, du moins, il les explique, comme nous venons de le voir ci-dessus (on se rend bien compte de la portée de cet effort, en pensant à ses paroles bien connues quʼil emploie pour reprocher aux habitants de Prague de se servir outre mesure de termes pris de lʼallemand; mais il y a ici une différence de fait entre la traduction en tchèque des mots de la langue culturelle et technique latine, dont le besoin est donné par les nécessités de la langue tchèque, et cette substitution des termes dʼorigine allemande, devenus courants dans les différents domaines de la langue tchèque répondant aux différents secteurs de la vie de tous les jours: dans ce dernier cas il sʼagit du besoin dʼaccentuer le prestige du tchèque dans sa lutte contre lʼallemand). Cette ligne de con[16]duite est suivie aussi par les continuateurs de Jean Hus qui introduisent la langue tchèque dans le service divin, mais elle se manifeste aussi dans lʼeffort de Jean Hus de traduire en tchèque toute la Bible, éventuellement dʼen adapter la traduction tchèque, si lʼon accepte comme justifiée la supposition que lʼactivité de Jean Hus est liée à une deuxième traduction tchèque de la Bible.

Mais ce serait une simplification des faits si lʼon voulait tirer de lʼeffort de Jean Hus consistant à approcher sa langue de celle de ses lecteurs et auditeurs, la conclusion pure et simple que la langue de Jean Hus était égale à la langue parlée couramment à son époque. Il ne faut nullement sousestimer le fait que la langue de Jean Hus répond, à la fois, aux exigences de la rhétorique de lʼépoque, quʼelle est lʼhéritière et le reflet de toute lʼévolution de la langue littéraire et culturelle tchèque au XIVe siècle, étant farcie, au sens propre du mot, de citations de passages bibliques, dont les tournures sont entrées directement dans lʼusage courant, grâce précisément à lʼactivité de Jean Hus prédicateur et grâce à celle de ses continuateurs.

Il sʼagit donc dʼune relation dialectique tout à fait claire: la langue littéraire et oratoire sʼest approchée de la langue parlée, mais la langue de Jean Hus (simultanément avec lʼextension de la Bible tchèque) exerçait elle aussi une influence réciproque sur les auditeurs et lecteurs, et cʼest ainsi que les deux couches de la langue se sont raprochées. Ce sont précisément les résultats de ce rapprochement quʼon peut considérer comme le point de départ du nouveau tchèque littéraire et une puissante impulsion donnée à la langue en vue de sʼunifier considérablement.

La conception de la langue littéraire de Jean Hus ne signifie nullement un effort de vulgarisation — lʼapport de Jean Hus consiste, avant tout, dans lʼunion organique de la tradition du tchèque littéraire et de la langue parlée. En vue du but envisagé, Maître Jean Hus a su non seulement mettre pleinement à profit tous les moyens dʼexpression de son époque et de lʼépoque précédente, mais aussi de les élargir en adoptant de nouveaux procédés; il a atteint, avant tout, lʼefficacité vraiment très large de sa langue, en arrivant dans ses dernières manifestations littéraires à une véritable monumentalité qui nʼa pas perdu dʼefficacité jusquʼà présent.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 1, pp. 1-16

Previous Zdeněk Tyl: Slovo a slovesnost. Bibliografický soupis k ročníkům 1 (1935) — 25 (1964)

Next Petr Zima: K obecným otázkám výzkumu multilingvních oblastí