Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K slovosledu a větosledu v slovenštině

Helena Křížková

[Discussion]

(pdf)

К порядку слов и предложений в словацком языке / Au sujet de l’ordre des mots et l’ordre des propositions en slovaque

[1]Mistríkova monografie o slovosledu a větosledu v slovenštině má být podle autorových slov „konkrétnym príspevkom ku komplexnému výskumu syntaktických a štylistických javov súčasnej slovenčiny“ (s. 5). Je jistým dovršením a zobecněním četných studií věnovaných v slovenské lingvistice (a šíře vůbec lingvistice československé) těmto problémům a odráží současný stav bádání.

[89]Materiálová základna práce — excerpované prameny — je značně široká, doklady jsou uváděny především z původní beletrie klasické i současné. Autor zdůvodňuje výběr těchto textů tím, že umělecký styl, v němž se uplatňují prvky jiných stylů, poskytuje nejvíce možností k využití různých variant slovosledu. Zevrubné prozkoumání poměrů v uměleckém stylu je jistě velmi záslužné, avšak zdá se nám, že nadměrný důraz na poměry v umělecké literatuře poněkud zastírá stav spisovné slovenštiny v stylisticky neutrální základně spisovného jazyka, nepříznakové z hlediska expresivity apod. Tím, že autor věnuje jen v malé míře pozornost např. jazyku novin a publicistiky, vědecké literatury apod., kde slovosledné poměry jsou ustálenější než v beletrii a speciálně v dialogu, připravuje se o možnost plasticky a diferenčně zachytit zvláštnosti slovenského slovosledu, a to nejen v rovině aktuálního členění, nýbrž také v rovině gramatické, tj. v rovině větných členů.

V prvé kapitole (18—67) se autor zabývá vztahem slovosledu k abstraktnímu větnému vzorci a slovosledem v syntagmatech, tj. problémy tzv. gramatického slovosledu. Slovosled v rovině gramatické stavby výpovědi (tj. v rovině syntagmatické) považuje za průvodní složku gramatické formy. Pociťuje se zpravidla tehdy, je-li jeho změny využito k významové výstavbě. Slovosled v syntagmatu bývá pevně ustálený, obvyklý nebo volný. První dva případy jsou charakteristické pro atributivní syntagma, kdežto verbální syntagmata mají slovosled volný. Slovosled pevně ustálený a obvyklý odolává aktuálnímu členění, jeho inverze je proto provázena zejm. hodnocením expresívním. Volného slovosledu verbálních syntagmat je plně využito při aktuálním členění výpovědi, tj. při zařazení výpovědi do kontextu.

Vzhledem k tomu, že pořadí členů ve verbálních syntagmatech je značně volné, všímá si autor detailně jen slovosledu syntagmat atributivních. Tato část kapitoly je zpracována velmi podrobně — autor stanoví např. pořadí jednotlivých typů přívlastku a vzájemnou zaměnitelnost jejich pořadí: R (relativní, tj. kontextový nebo situační přívlastek) — P (posesívní přívlastek) — D (diferencující přívl.) — K (kvalifikující přívl.) — S (substantivum); základní a podílné číslovky nemají ustálené postavení a mohou stát mezi R—P, P—D, D—K, K—S. R P D K S představuje slovosled obvyklý, přičemž relativně nejpevnější je postavení R a poměrně volné je pořadí P—D a D—K, kde je inverze v zásadě možná. Nápadná je inverze S a atributu, tj. postpozice atributu. Hodnotí se zčásti jako archaismus, zčásti jde o ustálené pojmenování, zčásti o zdůraznění přívlastku (aktuální členění); v citovaných projevech může být postponovaný přívlastek i bezdůrazový. Pozornost věnuje autor také postavení členů rozvíjejících přívlastkové adjektivum.

V souvislosti s nadhozenými problémy vznikají otázky. V oddíle o verbálních syntagmatech a v kapitole o významové výstavbě výpovědi se za obrácený (inverzní) slovosled považuje takový slovosled, kde je místo nepříznakového pořadí V (východisko) — J (jádro) užito pořadí J V, tj. obrácený slovosled se chápe ve vztahu k aktuálnímu členění; o inverzním slovosledu se však mluví i v případě pořadí S A (syntaktické adjektivum), s. 34. V tomto případě je termínu inverzní užito nikoli ve vztahu k aktuálnímu členění, nýbrž ve vztahu k frekventovanějšímu pořadí A S. Avšak pořadí A S a S A může mít různou syntaktickou funkci a také různé aktuální členění. Oba členy v obou spojeních mohou být nositeli důrazu, tj. À — S // A — S̀ // S — À // S̀ — A. Srovnáme-li tyto čtyři možnosti, zjistíme, že pořadí A — S̀ // S — À je nutno považovat za stejně stylisticky nepříznakové (v obou případech je např. nositel důrazu na druhém místě), kdežto À — S // S̀ — A jsou příznakové, přičemž S̀ — A je příznakovou variantou A — S̀, kdežto À—S je variantou S — À; je tedy třeba považovat je ve vztahu k základním variantám za pořadí inverzní. Základní pořadí A — S̀ // S — À pak se od sebe liší nikoli jen tím, že nositelem důrazu je v prvém případě S a v druhém A; A v prvém případě totiž může být ve výpovědi právě tak novým jako S, ovšem v dvoučlenném syntagmatu se vyskytuje jen jeden nositel dů[90]razu, a tím je zpravidla člen druhý, strhující důraz na sebe:[2] Včera sa mi stala neobyčajná príhoda = Včera sa mi stala príhoda + Príhoda bola neobyčajná, tj. v těch větách, jež jsou tak či onak základem citované výpovědi, jsou členy syntagmatu príhoda a neobyčajná nositeli důrazu, přičemž S v první větě není nijak blíže určeno, tj. Stala sa mi (voľaká) príhoda. V pořadí Včera sa mi stala príhoda neobyčajná však jde o sdělení, v němž A individualizuje předchozí S, vyčleňuje je z řady jiných, má charakter restriktivní na rozdíl od nerestriktivního A v prvním případě.[3] Má-li A restriktivní charakter, je vyloučeno nesplývavé připojení a víceméně závazná je postpozice, kdežto v případě nerestriktivního charakteru je možnost nesplývavého připojení v postpozici nebo splývavého v prepozici. Restriktivní charakter A, z něhož vyplývá jeho důraz, neznamená, že A nutně funguje jako jádro celé výpovědi (Mistrík, s. 36) — o jádru lze zde hovořit jen ve vztahu k aktuálnímu členění té jádrové věty, z níž lze transformačními pravidly generovat atribut. Z výkladu o restriktivním a nerestriktivním charakteru A vyplývá, že případy, kdy se S nachází mezi dvěma A, např. nový klobúk zelený, otcov klobúk zelený, zelený klobúk nový, zelený klobúk otcov apod., připouštějí nikoli dvojí možné členění: nový klobúk zelený // nový klobúk zelený apod. (s. 45), nýbrž pouze jediné: nový klobúk zelený, neboť rozvité S s prepozitivním A může být determinováno restriktivním A, avšak S s restriktivním A v postpozici jakožto celek nemůže být determinováno prepozitivním nerestriktivním A.

Za základní pořadí neadjektivního shodného i neshodného přívlastku považuje J. Mistrík ve shodě s tradicí přívlastek v postpozici. Dvojí hodnocení připouští však v případech chudera mama (s. 49) — přívlastkem je mama — a huncút dievča (s. 52) — přívlastkem je huncút. Za adekvátní považujeme interpretaci druhou, tj. v pořadí hodnotící S + S plní funkci atributu hodnotící S, o čemž svědčí i gramatická shoda přísudku s druhým S: chúďatko chlapec bol smädný apod. Hodnotící S je zpravidla nerestriktivním atributem a bývá preponováno.

Nejednotné je u Mistríka hodnocení spojení dvou vlastních jmen — Alexander Nevský, Ivan Hrozný apod., hodnocené jako člen určující a určovaný (s. 33), kdežto spojení František Hečko apod. interpretuje opačně (s. 49). Dáváme přednost interpretaci druhé, tj. v pořadí dvou S v témž pádu — s výjimkou hodnotících S — je druhé S členem determinujícím, kdežto první je členem determinovaným. Z tohoto hlediska nevidíme rozdíl mezi hrad Bojnice a Bojnice hrad (s. 52), neboť v prvém případě se hradu přisuzuje jméno, kdežto v druhém se o nositeli jména říká, že je hradem, nelze tedy hovořit o inverzním slovosledu.[4]

Spojení včera večer, dnes odpoludnia apod., u nichž autor konstatuje ustálený slovosled s pořadím odolným proti aktuálnímu členění (konkrétnější určení je v postpozici), se při bližší analýze ukazují jakožto nepravé dvojice, jež nejsou spojeny determinačním vztahem mezi sebou navzájem, nýbrž oba členy jsou v podobném vztahu k členu třetímu (ke slovesu), přičemž jeden z nich je mu blíže. Je pravda, že zpravidla jsou podobné členy společně součástí buď jádra výpovědi, nebo jejího východiska, avšak situace, kdy každý z nich patří k jiné části, jsou možné, viz Dnes sa vrátim večer = (Vrátim sa večer) + dnes. Viz též čes. Letos se v zimě děti dost nasáňkovaly (příklad [91]V. Šmilauera), kde je mezi dvěma adverbiálními určeními vloženo zvratné se svědčící o tom, že i určení patřící k téže části výpovědi netvoří větnou dvojici.

Pokud jde o verbální syntagmata, jsou jim věnovány jen čtyři strany a autor konstatuje, že pořadí podmět — přísudek, přísudek — podmět, přísudek — předmět, předmět — přísudek apod. je stejně možné a stejně obvyklé a záleží na aktuálním členění, které pořadí se uplatní; za základní považuje to pořadí, které respektuje pořadí V J. Zdá se nám však, že i u verbálních syntagmat lze vystopovat jisté pravidelnosti v uspořádání jednotlivých větných členů.

Některé autorovy formulace a příklady jsou nejasné — např. na s. 56 se hovoří o antepozici u výrazů adverbálních a o podřizování okolnostních určení aktuálnímu členění, avšak příklady nadáva hrozne, sedí ticho, píše rýchlo apod. lze v této souvislosti sotva považovat za okolnostní, jde přece o kvalitativní determinaci slovesného děje. Pořadí v tzv. recipročních syntagmatech (tj. modální nebo fázové sloveso a infinitiv) je právě tak záležitostí aktuálního členění jako pořadí jiných verbálních syntagmat a sotva lze pořadí inf. — modální // fázové sloveso považovat za inverzní, stylisticky příznakové (s. 57): I v slovenčine je to tak, že atributívny aj predikatívny vzťah formálne vyjadrený byť musí. Za stylisticky příznakový by bylo naopak možno v tomto případě pokládat slovosled opačný, tj. musí byť.

 

Druhá kapitola je věnována slovosledu v rovině významové výstavby výpovědi (68—180) a obsahuje kromě vysvětlení pojmů a závěru pododdíly „Aktuálne členenie výpovede“, „Kontextové slová“ a „Poznámka o slovoslede gramatických slov“.

Autor zastává názor, že „Veta je abstraktná schéma, pole vzťahov, a nemá slovoslednú podobu“ (s. 63). Slovosled lze zkoumat jen v rovině výpovědi, která se z tohoto hlediska zpravidla člení na východisko (V), jádro (J) a v případě trojčlenné a vícečlenné výpovědi má zpravidla také tranzitní člen, jímž je určitý slovesný tvar (T). Základním (objektivním) pořadím je pořadí V T J (resp. V J), kdežto pořadí J T V (J V), popř. V J T, J V T, T V J, T J V je třeba považovat za pořadí obrácené, subjektivní, stylisticky příznakové. Speciální pozornost věnuje autor vyjadřování východiska výpovědi navazujícího na předchozí kontext a prostředkům signalizujícím jádro výpovědi, tj. např. částicím, vymezovacím zájmenům apod. Příklady nejsou však vždy dosti přesvědčivé, např. ve větě Nikto sa učený nenarodil lze považovat za J nenarodil sa (s. 96). Sporné je naznačení V pomocí gramatických prostředků — viz na s. 94 Bo-l vysok-ý, mocn-ý chlap, ešte mlad-ý — lze-li už hovořit o vztahu k V u bo-l, neplatí to o adjektivech, neboť ta jsou bezprostředně vztažena k substantivu chlap a spolu s ním tvoří J. Ostatně i u slovesa nejde ani tak o signalizaci vynechaného V, stejně tak bychom mohli hovořit o signalizaci J, viz Zazne-l výstrel. Nejde tedy ani o jedno, ani o druhé, nýbrž jen o vztah ke gramatickému subjektu.

Zajímavé poměry jsou v doplňovacích otázkách. J. Mistrík zjišťuje, že tázací zájmeno bývá zpravidla centrem J bez ohledu na své postavení ve větě. Je-Ii zájmeno centrem J, je nositelem důrazu: A kto to rozbil? Není-li větným centrem, je důraz umístěn na skutečném centru: A kto to rozbil? (s. 97—98, 109—110). Nepovažujeme první příklad za frekventovanější než druhý, který reprezentuje fakticky neutrální otázky. První typ je provázen značným zdůrazněním zájmena, může se vyskytnout např. při opakované otázce. Druhý typ považujeme za základní, přičemž i v tomto případě jádrem otázky zůstává zájmeno. Avšak nositelem větného důrazu je ten člen, který se ve výpovědi spolu se zájmenem uvádí jako nový a je spolu s ním součástí J. Viz rozdíl mezi: (a) Kedy sa vrátil otec? (b) Kedy sa vrátil otec? Typ (a) se neliší z hlediska aktuálního členění od jiných výpovědí s objektivním pořadím, za subjektivní pořadí lze považovat typ (b), a ten je menšinový.

Termín tranzitní člen (T), jímž je podle Mistríka v aktuálním členění zpravidla finitní sloveso, je převzat z členění syntaktického, tj. subjekt — VF — objekt (adverbiální určení apod.), v němž sloveso ve větě vícečlenné plní funkci relátora mezi předměty [92]a okolnostmi. Z této jeho syntaktické funkce sice vyplývá, že při aktuálním členění nejčastěji bývá někde uprostřed věty, kde je těžko stanovit hranicí mezi V a J, avšak nelze hovořit z hlediska aktuálního členění o tranzitním členu, uvádí-li se např. pořadí T V J, T J V apod., neboť zde přece je sloveso zcela obyčejným východiskem výpovědi, přičemž si ovšem ponechává syntaktickou funkci relátora (tranzitního členu). Není-li sloveso přímým V nebo J ve vlastním smyslu slova, patří k V nebo J v širším smyslu.[5]

V některých případech se nám nezdá zcela přesvědčivé hodnocení toho či onoho pořadí jakožto stylisticky příznakového, např. pořadí T V J, tj. se slovesem na počátku (s. 116): (Zastrelil som ho.) Trafil som mu rovno do komory. — (Nakúpila som včera pohľadnice.) Pošlem domov pozdravy apod. Slovenština (a stejně např. čeština) nemá vlastně ani jinou možnost vyjádření, podmět (osobní zájmeno) se závazně vynechává, jeho užití by naopak bylo příznakové. Podobně není vysvětleno, v čem spočívá expresívnější povaha jednočlenných vět (s. 117). I jinde se hovoří o expresívnosti nebo stylisticky příznakovém pořadí, ale jsou to pojmy značně vágní, zejm. když základní schéma V J zůstává zachováno. Je otázka, proč by mělo být pořadí se čtyřmi komponenty V T R J (R je člen mezi východiskem a jádrem), např. Vtedy pristúpil k nim Adam, objektivní a stylisticky nepříznakové, kdežto pořadí V R T J, např. (Pred jarmokom dva týždne každý deň som krajciare vyberal.) Ale krajciarov nikdy nebolo vyše tridsať — pořadí stylisticky příznakové, stejně jako v případě (V zámku vládla hojnosť a veselosť.) Raz sa medzi veselé panstvo zatúlal akýsi chudobný človek (s. 119). Necítíme žádný patos v tom, že spisovatel „jadro vyjadril troma komponentami R T R R R“: (Dobre som nezaplakal, on má pri mne sedieť, chudobnej robotníčky syn pri jedináčkovi rychtárovom.) Škola stratila predo mnou hneď všetok pôvab (s. 122).

Sloveso v excentrické poloze, tj. na počátku nebo na konci výpovědi, považuje J. Mistrík za signál stylistické příznakovosti textu (s. 120). Nerozlišuje však, je-li sloveso na počátku nebo na konci výpovědi východiskem nebo jádrem — stylisticky lze hodnotit především ty případy, kdy sloveso — V je na konci nebo sloveso — J je na začátku, nikoli však naopak.

Uvedli jsme už výše, že autor přiznává slovoslednou podobu pouze výpovědi, nikoli však větě, neboť ta je pro něho jen abstraktním polem vztahů. Protože se verbální syntagmata snadno přizpůsobují aktuálnímu členění, nelze u nich stanovit ani základní pořadí komponentů mimo výpověď. Autor se tedy omezuje v podstatě na zjišťování postavení V a J, jimiž může být kterýkoli větný člen, a na zjišťování T, přičemž obsazení V nebo J tím nebo oním větným členem je pro něho nerelevantní. Takovýto přístup má své přednosti, neboť rovina aktuálního členění není komplikována vztahem ke konstrukci větné, skládající se z větných členů. Nicméně i v jazycích s tzv. volným slovosledem verbálních syntagmat mají při slovosledu větné členy, tj. gramatické členění, jistou úlohu omezující a považujeme za potřebné zjistit právě tento vztah gramatického členění k členění aktuálnímu, tj. zjistit krajní meze možného přizpůsobení gramatického uspořádání účelům aktuálního členění. Považujeme-li větu za abstraktní pole vztahů, neznamená to ještě, že je zbavena jakékoli lineárnosti. Např. směr vztahu VF k subjektu a k objektu je opačný, lze hovořit o intenci směrem napravo a nalevo nebo naopak; pokud pak jde o vztah slovesa k vedlejším větným členům, jsou tyto členy na sloveso vázány zpravidla hierarchicky, tj. některé jsou s ním spojeny těsněji, jiné volněji a jsou odsunuty více na okraj. Pro aktuální členění považujeme za závažné zjistit, jak se navenek projeví těsnost nebo volnost vztahu toho či onoho členu, stane-li se jiný — těsnější nebo volnější — člen V nebo J. Zdá se nám, že Mistríkovy vzorce V T R J, V R T J apod. by získaly, kdyby uvažoval o tom, jakým členem je obsazena pozice V, J apod. Je známo, že v slovenštině (češtině) je při objektivním pořadí běžný např. slovosled Adv — VF — Subj — Obj (Adv …) na [93]rozdíl např. od ruštiny s pořadím Adv — Subj — VF — Obj (Adv …), přičemž toto pořadí se zachovává také v případě, když pozice Adv je obsazena vedlejší větou. Vyjdeme-li z abstraktního pořadí Subj — VF — Obj — Adv (toto pořadí dostaneme při generování věty), pak definitivní uspořádání komponentů předpokládá dvě permutace: 1. Subj — VF — Obj — Adv → Adv — Subj — VF — Obj, 2. Subj — VF → VF — Subj. Druhá — obligátní — permutace nejčastěji způsobuje to, že v slovenštině (češtině) nejsou od sebe jasně odděleny V a J. Prolnutí V a J Mistrík hodnotí obecně takto: „To, že východisko a jadro majú často plynulú hranicu, zvádza autorov k porušeniu správneho slovosledu — komponenty východiska mávajú poprepletané medzi komponenty jadra a naopak“ (s. 123). Za víceméně obligátní je nutno považovat permutaci Subj — VF → VF — Subj také v případě, že VF je složený tvar, např. opisné futurum, kondicionál, reflexívní sloveso, ale stejně tak např. spojení modální // fázové sloveso — infinitiv. Permutace však spočívá v tomto případě, jak známo, nikoli v záměně pořadí Subj a celého slovesného tvaru nebo spojení, nýbrž pouze té jeho složky, jež je nositelkou finitních kategorií (bude, začne, má …), popř. reflexívní částice, což má za následek značné propojení V a J, nicméně je takový slovosled zcela neutrální, obligátní.

Velmi mnoho pozornosti věnuje autor tzv. kontextovým slovům, jimiž rozumí „také slová, ktoré sa nezúčastňujú na aktuálnom členení, ale výpoveď len začleňujú do podmienok prehovoru takto: naznačujú osoby a veci, ktorých sa výpoveď v podmienkach prehovoru týka, aj to, v akom vzájomnom vzťahu sú v momente novej výpovede“ (s. 136). Jsou to enklitika v širokém smyslu slova. Autor podrobně zkoumá pořadí enklitik, jejich místo po ukončené nebo neukončené pauze, vztah enklitik k výpovědním úsekům apod. Zdá se nám však, že ve vztahu k aktuálnímu členění se enklitika chovají diferencovaně. Za komponenty výpovědi patřící k V je třeba podle našeho názoru považovat např. osobní zájmena mi, ti, ma, ťa apod., kdežto např. tvary pomocného slovesa byť, tj. som, si, sme, ste apod., samy o sobě komponenty výpovědi nejsou. Není nám zcela jasné, proč autor ztotožňuje tvary pomocného slovesa som, si, sme, ste s tvary sponového slovesa som, si, je, sme, ste, sú, které za enklitické považovat nelze. Viz např. na s. 150 příklady na enklitika na začátku výpovědi, slovosled se hodnotí jako stylisticky příznakový: Ste zvedavý, ako sa mám; Si celkom k svetu; Sa ťa bojím; Som si myslel apod. První dva příklady je třeba považovat za stylisticky neutrální a odlišit je jasně od hovorových, nespisovných příkladů se skutečnými enklitiky na počátku. Nerozlišování sponového byť a pomocného slovesa se projevuje i jinde, např. při uvádění enklitik po spojkách (s. 153).

 

Třetí kapitola je věnována větosledu (181—228), tj. pořadí vět v souvětí. Vychází se ze syntagmatické klasifikace souvětí, které se označuje za souvětní výpověď, jejímiž členy jsou jednotlivé výpovědi. Ty mohou plnit úlohu V, J nebo jiného R, nepatřícího přímo k V nebo J, a jsou nejčastěji vázány na T jiné výpovědi. Uvádějí se různá schémata možného uspořádání výpovědi při koordinaci a subordinaci, speciální pozornost se věnuje postavení deiktik v souvětí. Nezdá se nám však vhodné mluvit o intenzifikující funkci deiktik, např. v … akoby chcel strestať rozum za to, že ho opustil; Za to, ako sme kupovali zlaté hodinky, sme sa dlho hanbili apod. (s. 194). Deiktikum totiž plní v prvé řadě funkci čistě formální — umožňuje inkorporaci vedlejší věty do postavení některého komponentu věty řídící.[6]

Za důležité považujeme autorovo zjištění o síle aktuálního členění v souvětí. Je slabší než ve větné výpovědi, proto vystupuje zřetelněji do popředí princip sémantického členění souvětí. Stejně důležité je zjištění rozdílu mezi souvětím souřadným a podřadným. Pořadí vět v souřadném souvětí odráží postup myšlenek spojených do vyššího celku, přičemž jednotlivé věty jsou samostatné a celé souvětí má lineární [94]stavbu. V podřadném souvětí je stavba stupňovitá, jednotlivé věty vytvářejí formálně a obsahově uzavřený celek. Z hlediska větosledu se liší od sebe podřadné souvětí s vedlejšími větami atributivního charakteru a podřadné souvětí verbálního charakteru, v němž se vedlejší věta váže na VF věty řídící. Podle své funkce bývá častěji anteponovaná nebo postponovaná, kdežto v případě atributivní věty jde vždy o antepozici vzhledem k nadřazenému výrazu věty řídící.

Vcelku lze o knize J. Mistríka říci, že je to práce podnětná, přinášející mnoho nového materiálu. Autor se pokusil shrnout dosavadní stav bádání a v řadě případů se snaží přistupovat k faktům nově. Naše poznámky sledovaly spíše možnosti ještě dalšího rozvinutí a zpřesnění autorových pozorování než soustavnou kritiku.


[1] Jozef Mistrík, Slovosled a vetosled v slovenčine, SAV, Bratislava 1966, 276 s.

[2] To pěkně ukázal na přednášce v r. 1966 A. V. Isačenko; otištěno jako čl. Frazovoje udarenije i porjadok slov v sb. To Honor Roman Jakobson II, The Hague 1967 s. 967—976.

[3] V podnětné studii Untersuchungen zur Apposition im Deutschen, Studia grammatica V, Berlin 1965, 87n. vyvozuje W. Motsch z restriktivního a nerestriktivního charakteru věty inkorporované do pozice substantiva např. možnosti generování určitého a neurčitého členu. V češtině, ruštině, slovenštině apod. má restriktivní a nerestriktivní charakter atributu dosah pro slovosled.

[4] Viz k tomu H. Křížková, K voprosu o tak nazyvajemoj appozicii, TLP 3 (v tisku).

[5] Viz k tomu P. Adamec, Porjadok slov v sovremennom russkom jazyke; Rozpravy ČSAV, Řada společ. věd, roč. 76, seš. 15, 1966.

[6] Viz k tomu W. Hartung, Die zusammengesetzten Sätze des Deutschen, Studia grammatica IV, Berlin 1964.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 88-94

Previous Petr Piťha: Nový krok ve vývoji transformační gramatiky?

Next Oldřich Leška: Sovětský výbor z prací Pražského lingvistického kroužku