dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nový krok ve vývoji transformační gramatiky?

Petr Piťha

[Discussion]

(pdf)

Новый шаг в развитии трансформационной грамматики? / Un pas en avant dans l’évolution de la grammaire transformationnelle

Ve dnech 4.—6. 9. 1967 uspořádala Německá akademie věd v Berlíně kolokvium o otázkách transformační gramatiky. Kolokvia, které mělo úzce vymezenou tematiku, zúčastnili se vedle pracovníků skupiny strukturní lingvistiky NAV[1] a dalších [86]pracovišť NDR pracovníci z USA (MIT), z Maďarska a z ČSSR. Velkým a neobvyklým kladem kolokvia byl jeho pracovní charakter; široké debaty k jednotlivým referátům, které se převážně týkaly rozpracovávaných otázek (nikoli problémů již dořešených), umožnily zvážit danou problematiku z nejrůznějších hledisek a vytvářet tak opravdu východisko dalšího zkoumání.

Prvá část programu byla věnována otázkám slovotvorby; referoval o nich W. Motsch a ukázal, že slovotvorba jako jev syntaktickosémantický[2] musí být popisována v hloubkové struktuře. Dále se zabýval otázkou analyzovatelnosti slov. Slova neúplně analyzovatelná nebo neanalyzovatelná považuje autor za výjimky (popř. neproduktivní typy) a v jazykovém popisu je klade do slovníku jako idiomatická, na rozdíl od produktivních, analyzovatelných, která klade do gramatiky a označuje jako systematická. V oblasti terminologie, kterou se autor rovněž zabývá, se tento přístup projevuje v ostrém rozlišení termínů popisných (syntaktických v terminologii autora) a značkových (lexikálních či idiomatických). V části věnované generativnímu popisu slovotvorby ukázal autor dosti přesvědčivě nutnost hierarchie pravidel (např. že pravidla adjektivizace musí předcházet pravidlům o negaci aj.).

Dalším problémem byla otázka subkategorizace, o níž referovali R. Steinitzová a W. Hartung. Po srovnání kategorizace a subkategorizace v kontextových a bezkontextových gramatikách se rozvinula debata o poměru syntaktických pravidel (včetně transformací) a kategorií lexika, v níž byla shoda v tom, že vazba mezi syntaxí a lexikem způsobuje nutně jistou redundanci gramatiky, ale naprostá neshoda v názorech jak na to, zda je možno, popř. nutno tuto redundaci odstraňovat, tak na to, zda těžiště popisu jazyka je v propracovaném systému transformací nebo spíše v jemném utřídění slovníku. Debata ukázala, že v této otázce zatím zůstává nejasno.[3]

Referát P. Kiparského (z MIT) byl věnován možnostem transformační gramatiky v oblasti diachronního popisu jazyka. Hlavní jeho myšlenkou bylo, že jazykové změny nelze zachytit změnou jednoho nebo více oddělených pravidel. Pravidla gramatiky jsou uspořádaná a při změnách obsahu pravidel nutně musí docházet též ke změnám v jejich uspořádání. Přestože v detailech popisu změn ve fonologii němčiny autor předvedl propracovanou a vynikající analýzu, nelze navrhovanou metodu diachronního popisu nekriticky přijímat. Hlavním problémem je otázka, zda je možno vývoj jazyka popsat jako sled synchronních popisů. Tento postup v americké lingvistice nyní stále oblíbenější a umožněný výborným technickým vybavením pro záznam a sledování jazykových změn,[4] není zcela práv složitosti zkoumaného jevu, protože pracuje pouze s pojmy synchronní a diachronní, nikoli s pojmy statický a dynamický.[5]

Debata o paralelismu vývoje jazyka a rozvoje řeči u dítěte ukázala potřebu psychologického a sociologického aspektu při zkoumání jazykových změn i současného stavu jazyka, ale nepřinesla žádné konkrétní návrhy.

[87]Referáty M. Bierwische a K. E. Heidolpha se týkaly otázek sémantiky. M. Bierwisch vyložil své názory na popis lexikální i větné sémantiky. Větu považuje za logickou strukturu, která musí být popsána jako konjunkce jednoduchých formulí, které zachytí jednak význam slovních jednotek (vlastně jistou definici pojmu), jednak vztahy těchto jednotek. Všechny implikace popisované věty musí být vyjádřeny. Věta Karel sedí bude podle autora ve svém popisu obsahovat základní formule říkající, že Karel je fyzikální objekt, že je to člověk, že jedná v čase atd. Za velmi důležité proto autor považuje popsat lexikální opozita, napr. před za, pod nad, i všechny ostatní vztahy slov, které mají logické konsekvence (autor je všechny označuje za lexikální opozita), jako např. mít dát, odejít být u (při, v) atd. Jedině tak je možno popsat plný význam věty Karel dal knihu Marii, která říká, že Karel měl knihu, dal ji Marii, Marie má knihu. — Stejnými požadavky na úplnost popisu vět se vyznačoval referát K. E. Heidolpha, který pojednal o logických otázkách odkazování. Šlo mu především o uvedení denotačních homonymií do popisu jazyka. Podal návrh dosti složitého logického kalkulu, který by umožňoval rozklad vět na formule, které by měly zcela jednoznačnou denotační platnost. Věty jazyka by opět byly popisovány jako konjunkce těchto formulí.

V obou případech je třeba si klást otázku, zda takto úplný popis vět přísluší opravdu lingvistice. Zdá se spíše, že autoři zřetelně překročili hranici významu a přešli k popisu obsahu.[6] Zdá se rovněž, že ve své snaze podat úplný popis obsahu vět (a to univerzálně pro všechny jazyky) přistupují k jazyku vlastně zprostředkovaně přes popis myšlení. Mnohé distinkce, které v myšlení (v souboru lidských úsudkových schopností a poznání) existují, chtějí autoři najít v jazyce, který ovšem nemusí nutně tyto distinkce rozlišovat jasně, anebo je nemusí rozlišovat vůbec. Kladou tak na jazyk požadavky neodpovídající skutečnosti. U mnoha vět nejde totiž o mnohonásobnou homonymii, ale o jistou vágnost, přirozenému jazyku vlastní. Uvážíme-li větu Deset italských vlastenců se po návratu z vězení políbilo, vidíme jasně, že nejde o jednu z mnoha možností, jak se mohli políbit (kdo s kým), ale o jediný (pravda logicky, doslovně bráno, neurčitý) význam. Je proto asi v jazykovědě přiměřenější a také přesnější popisovat podobné jevy jako systémovou vágnost. (Důsledně bráno bylo by nutno popisovat plurál a číslovky ve funkci atributu jako konjunkce singuláru nebo koordinace, což je zjevně nevhodné.)

Z druhé strany je ovšem třeba přiznat, že zájem o logickou strukturu obsahu vět má v lingvistice velký význam. Jednak se při tomto pohledu vyjasňuje naprosto nejasná hranice mezi významem a obsahem, protože se nacházejí skutečné strukturní homonymie,[7] jednak se může o znalost nových způsobů přesného vyjadřování (přinášených hlavně z oblasti moderní logiky a matematiky) opřít současná stylistika. V debatě byl dokonce vysloven názor, že tento směr zkoumání by (přinejmenším v oblasti stylistiky odborného stylu, lépe jednoznačného vyjadřování) mohl znamenat zásadní změnu v poměru jazykovědy a vývoje jazyka. Jazykověda by se zabývala vytvářením nových prostředků pro dosud nejasně vyjadřované významové distinkce a nedávala by pouze výklad o prostředcích již vzniklých. Od funkce normativní mohla by zde přejít k funkci formativní.

Nejdůležitějším vystoupením bylo však vystoupení J. R. Rosse (MIT), který vyložil některé principy nového typu transformační gramatiky (dále TG).[8] Autor [88]vycházel z kritiky Chomského hloubkové struktury,[9] o níž tvrdil, že není dosti univerzální, tj. není dosti „hloubková“, a že musí být pro všechny jazyky jen jedna, zatímco Chomského hloubková struktura je pro různé jazyky různá. Za vhodný popis hloubkové struktury považuje Ross logicko-sémantický kalkul, obdobný návrhům popsaným výše.[10] Autor však nechce popisovat jen úplný obsah jednotlivých vět, chce ve stejném smyslu přejít k popisu výpovědí (popř. i promluv). Dosti složitými úvahami o zvratných zájmenech (-self forms) v angličtině[11] dokazoval, že u každé věty musíme vědět, kdo je mluvčí, a že proto všechny věty musí být popisovány jako vložené do základní věty typu Někdo řekl, že —. Tím je popisovaná věta vložena do jiné věty, která vyjadřuje některé (možná všechny relevantní) prvky situace, v níž daná věta byla výpovědí (popř. promluvou). S tímto — v podstatě syntaktickým — způsobem popisu lze však dosti těžko souhlasit, protože se jím větě připisuje více struktury, než v ní opravdu je, nemluvě ani o tom, že potřeba vědět, kdo je mluvčím, týká se pouze dosti omezeného množství vět a jinak je zbytečné uvádět zcela přirozený fakt, že věta byla pronesena a byla pronesena někým.

Některé argumenty proti potřebě hloubkové struktury Chomského TG, uvedené v závěru referátu, měly blízko k myšlence o dvou rovinách syntaktického popisu, jak s nimi pracuje P. Sgall a jeho spolupracovníci.[12] Spojovaly totiž sémantiku s Chomského bází do jedné (tektogramatické) úrovně a syntax posouvaly do úrovně fenogramatické. Tak např. gramatické vztahy, jako subjekt, predikát, objekt, jsou odlišovány od „významových“ vztahů agens, děj (actio), patiens; nebo gramatické kategorie rodu, čísla i slovního druhu jsou považovány jen za „gramatické reprezentace“ významových kategorií genu, mnohosti atp. Přes určité přiblížení TG myšlence vícerovinného popisu jazyka nelze ovšem toto přiblížení přecenit. Ross vidí ve své sémantické bázi gramatiku zcela univerzální, což zdaleka neodpovídá pražské představě tektogramatické roviny popisu jazyka (předpokládá se o ní, že přes značnou obdobnost bude pro různé jazyky různá). Při detailním rozboru by se pak jistě objevila celá řada dalších rozdílů.

Přednesené zprávy i debata k nim ukázaly, že myšlenka obecné gramatiky na straně jedné a potíže s určením vztahu mezi sémantikou a syntaxí (v tomto případě mezi generativní bází a sémantickou interpretativní složkou Chomského TG) na straně druhé vedou k zajímavým pokusům o nové formulace TG. I když je dnes možno vznášet různé námitky, které, jak uvedl v diskusi J. Ross, má také N. Chomsky, je třeba vyčkat podrobnějšího zpracování popsaných problémů a řešení, protože bez nich tyto myšlenky nelze dobře zhodnotit.


[1] Tato skupina (Arbeitsstelle für strukturelle Grammatik der deutschen Gegenwartssprache DAW zu Berlin) je známa především souborem prací vydávaných jako nepravidelné periodikum pod názvem Studia Grammatica (I—V), které přináší práce reprezentující jedno z nejširších užití transformační metody na materiále z přirozeného jazyka vůbec. Srov. recenzi v Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, Praha 1966, č. 5, 62—73. Srov. o této skupině už v SaS 23, 1962, 157n.

[2] Spojuje se v ní totiž syntax morfémů s jejich lexikální sémantikou.

[3] Je snad možno připomenout, že N. Chomsky nepovažuje vyřešení této otázky za obecně platné; tvrdí, že řešení bude souviset s typem popisovaného jazyka a principiálně bude irelevantní. Srov. o tom ve zprávě P. Piťhy - F. Daneše Letní lingvistická škola 1966 a americké konference s ní spojené, SaS 28, 1967, 201n.

[4] Srov. výzkumy W. Labova The Social Stratification of English in New York City, Washington, Centre for Applied Linguistics 1966.

[5] O nutnosti obojího pohledu na jazyk pojednal výrazně např. J. Vachek, Význam historického studia jazyků pro vědecký výklad současných jazyků se zvláštním zřetelem k materiálu anglickému, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 58n.

[6] Užívám terminologie M. Dokulila a F. Daneše, kteří se těmito problémy zabývali. Srov. M. Dokulil - F. Daneš K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, 231—246. Srov. též P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967, 39—44.

[7] Některé takové homonymie podařilo se mi popsat u koordinačních konstrukcí, srov. můj čl. On the Problem of Co-ordinate Conjunctions in the Analysis of Czech, Prague Studies in Mathematical Linguistics 1, 1966, 195—217.

[8] Návrh nového typu TG obsahuje dosud nepublikovaná disertace J. R. Rosse, opřená o rovněž zatím nepublikované stati G. Lakoffa, P. Kiparského a dalších mladších pracovníků MIT.

[9] N. A. Chomsky, Aspects of the Theory of Syntax, MIT Press 1965; srov. rec. P. Sgalla v SaS 28, 1967, 94—96.

[10] Nevím, zda myšlenka tohoto popisu vznikla dříve v MIT nebo v berlínské skupině nebo nezávisle na obou místech. Návrh z MIT je dnes ovšem propracovanější.

[11] Popisoval nutnou shodu subjektu a objektu, která není vždy totožná se shodou agentu a patientu a někdy bývá nevyjádřena, je-li agentem (subjektem) mluvčí.

[12] Srov. P. Sgall, o. c. v pozn. 6.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 85-88

Previous Milan Romportl: Congressus phoneticus Praha 1967

Next Helena Křížková: K slovosledu a větosledu v slovenštině