Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Congressus phoneticus Praha 1967

Milan Romportl

[Discussion]

(pdf)

Фонетический конгресс Прага 1967 / Congrès phonétique Prague 1967

Není ve vědeckých časopisech běžné, aby o kongresu referoval a o jeho hodnocení se pokoušel jeden z jeho organizátorů. Je nebezpečí, že takovému téměř autoreferátu bude chybět kritický nadhled, který jen částečně vyrovnává povšechná informovanost o vnitřním uspořádání. Přistupuji tedy k referování o 6. mezinárodním kongresu fonetických věd, který se konal 7.—13. září 1967 v Praze, s vědomím této nesnáze i s vědomím, že mé hodnocení bude někdy subjektivnější, než je obvyklé.

Řada mezinárodních kongresů fonetických věd byla započata v r. 1932 v Amsterdamu. Nebyl to prvý kongres fonetiků vůbec — bylo tu v minulosti několik pokusů shromáždit pracovníky zvláště ve fonetice samé, např. v r. 1914 v Hamburku. Pokrokem amsterdamského kongresu však bylo — a byl to počin, který nebyl obvyklý ve většině vědních oborů v tehdejší době —, že shromáždil pracovníky rozličných vědních odvětví, která se zabývají z různých aspektů mluvenou řečí jako svým předmětem. Šlo o odvětví patřící vědám různého charakteru, lingvistickým — jakými byla nedávno předtím na kongresu v Haagu manifestačně vystoupivší fonologie[1] i rozdílně pojímaná fonetika, pedagogickým — např. logopedie, v té době zastoupená ještě především učiteli hluchoněmých, lékařským — zde pak zejména otolaryngologie a od ní se postupně diferencující foniatrie, ale i fyziologie a rentgenologie, ovšem i technickým — ať již šlo o jejich zaměření ke konstrukci přístrojů nutných k výzkumu artikulační i akustické stránky mluvené řeči, nebo o disciplíny zabývající se přímo mluvenou řečí jako svým předmětem, tj. např. akustiku, přenosovou techniku atp.

Tato tendence k spolupráci mezi disciplínami, která se projevila již při prvém kongresu, se pak uplatňovala i při kongresech dalších, druhém v r. 1935 v Londýně, třetím v r. 1938 v belgickém Gentu, na čtvrtém kongresu v Helsinkách, konaném po třiadvacetileté přestávce v r. 1961, i pátém v r. 1964 v Münsteru.[2] Stále více sílila snaha, aby na kongresech fonetických věd nešlo pouze o představení výsledků ve všech zúčastněných oborech, ale i o konfrontaci těchto výsledků, o oplodňování práce v jedné disciplíně výsledky v oboru zcela odlišném, majícím však shodný předmět, i když nazíraný z jiného úhlu a s jiným cílem. Byla formulována ústřední témata kongresu (např. na münsterském „Foném a jeho realizace“), která sice usměrňovala volbu témat některých referátů, avšak ty se ztrácely v záplavě přednášek s tématy volenými podle individuálního zaměření práce referenta, takže při pohledu na výsledky kongresu obsažené ve sbornících je někdy možno centrální linii jen stěží odhalit.

Když na 5. kongresu rozhodl Stálý mezinárodní výbor, aby se 6. kongres konal v r. 1967 v Praze za předsednictví prof. B. Hály, ponechal organizátorům sjezdu volbu centrálního tématu. Organizační výbor ustavený při věd. kolegiu jazykovědy ČSAV z československých zástupců fonetických věd navrhl ústřední téma „Akustický jazykový signál a jeho percepce“, které bylo již mezinár. výborem přijato s uspokojením. Odezva v mezinárodních odborných kruzích pak byla zcela mimořádná. Třebas ani tentokrát se nepodařilo soustředit k tomuto ústřednímu tématu naprosto převažující část referátů — to může být ostatně cílem toliko tematicky vymezeného menšího symposia, nikoli velkého mezinárodního kongresu s téměř osmi sty účastníků, z toho skoro šesti sty účastníky aktivními z 34 zemí všech kontinentů —, [82]ukázaly již přihlášky k referátům, jak je problematika vnímání mluvené řeči bez výjimky ve všech oborech, které jsou označovány jako fonetické vědy, v současnosti živá a jak je právě v této etapě nutná konfrontace výsledků výzkumů.

Organizátoři kongresu pokládali za potřebné odchýlit se od některých společenských uzancí obvyklých při podnicích tohoto významu a omezili počet plenárních referátů na pouhých pět a svěřili je badatelům, jejichž vizitkou byly nejen významné práce v minulosti, popř. práce charakteru především organizačního, ale takovým, kteří přinášejí nejzávažnější příspěvky k řešení otázek vytváření jazykového akustického signálu, vlastností akustického signálu samého, jeho percepce, relevance tohoto signálu a percepce jeho složek pro jazykový systém, a to nyní, v současné etapě výzkumu. Nejen že nepokládali za závadu, nejsou-li názory plenárních referentů přijímány obecně za nepopiratelné pravdy, ale pokládali diskusnost přístupů a pak i představovaných výsledků za přednost těchto referátů.

Pokládá-li se již nyní pražský kongres — podle ohlasů docházejících od nejvýznamnějších účastníků i těch, kteří se sice nemohli účastnit, ale uvádějí názory přímých účastníků — za mimořádně úspěšný, je to kromě volby tematiky především zásluha plenárních referátů.

Prvý z nich přednesl přední zástupce skupiny kolem newyorských Haskinsových laboratoří, Francouz P. Delattre (z Kalifornské university v Santa Barbara) na téma Od akustických příznaků k distinktivním vlastnostem. Vyzbrojen bohatým dokladovým materiálem (skutečně experimentálně fonetickým) z analýz mluveného jazyka, ale především ze syntéz a z percepčních testů ukazoval na podíl jednotlivých akustických fenoménů na rozlišení realizací fonémů od realizací fonémů jiných a na důležitost souhrnů těchto fenoménů, na vytváření jejich svazků, které nejspíš odpovídají distinktivním vlastnostem. Odvažuji se zde upozornit, že jde o názor nikoli nepodobný názoru, jaký jsme v naší fonetice zastávali již řadu let a který narážel na prudký odpor některých našich badatelů.

L. Čistovičová (z leningradského fyziologického ústavu I. P. Pavlova) představila ve svém referátu Metody studia pravidel rozhodování užívaných při percepci řeči výsledky psychologických a fyziologických pokusů svých a svého pracoviště, zdůrazňující významný, až rozhodující podíl motorických (artikulačních) složek mluvené řeči pro jejich percepci.[3]

Trojici plenárních referátů zabývajících se z různých aspektů problematikou percepce řeči doplnila přednáška švédského akustika G. Fanta (ředitele laboratoře pro přenos řeči na stockholmské technice), kterou nazval Hláska, (distinktivní) vlastnost a percepce. Bývalý člen skupiny R. Jakobsona a spolutvůrce prvé koncepce teorie distinktivních protikladů v známých Preliminaries se zabýval ve svých dalších samostatných výzkumných pracích korespondencí hodnot artikulačních a akustických; v poslední době pak klade mnohem více důraz na rozhodující roli percepce pro posouzení závažnosti (popř. funkčnosti) toho kterého akustického (popř. artikulačního) fenoménu.

Referát dalšího nedávného Jakobsonova blízkého spolupracovníka M. Halle (z Massachusettského technologického institutu), přednesený v autorově nepřítomnosti P. Kiparským byl věnován problematice, která byla v Chomského koncepci generativní gramatiky vícekrát diskutována,[4] totiž Generativní fonologii. Autor zde uvažoval o vlastnostech a způsobech aplikace pravidel ve fonologickém plánu. Hlavní pozornost pak věnoval kategorii příznakovosti, kterou nově zavádí do své (a Chomského) koncepce generativní fonologie (s odvoláním na pražskou školu, zároveň však s pochopitelnou kritikou jejího pojetí).

Konečně poslední z plenárních referátů přednesl profesor fonetiky na bonnské [83]universitě G. Ungeheuer. Jeho přednáška Komunikativní a extrakomunikativní hlediska ve fonetice vzbudila zaslouženou pozornost pro nekonvenční přístup k otázce vymezení předmětu fonetiky (resp. i fonologie), i když její autor ji sám předkládal spíše jako kritiku dosavadních koncepcí zkoumání mluvené řeči než jako koncepci nové teorie. Ovšem Ungeheuerovo upozornění na potřebnost lišení jazykového prvku a konstrukce v komunikativním procesu od jiných mimo tento proces (které nelze ztotožnit s lišením parole a langue) a z toho vycházející potřebnost odlišení přístupů a metod výzkumu bylo nepochybně velmi podnětné.

Jestliže mohli pořadatelé ovlivnit výběr plenárních referátů, nebylo to již možné u referátů v sekcích, kde bylo rozhodujícím úkolem pořadatelů provést jejich uspořádání. Snažili se, aby tyto referáty navazovaly na referáty plenární. Bylo ovšem technicky nesnadné utřídit 350 přihlášených referátů (z nich pak bylo předneseno téměř 300) tak, aby mohly být zařazeny do 4 sekcí, z nichž prvé tři tvořily jádro programu (I. fyziologie a patologie řeči, II. akustika a percepce řeči, III. fonologie a lingvistická fonetika) a čtvrtá byla v podstatě přiřazeným vědeckým zasedáním Mezinárodního sdružení pro biofonetiku. Přitom pořadatelé usilovali, aby současně neprobíhalo více než šest zasedání a aby současně probíhající referáty měly co možná rozdílnou tematiku. Nevýhodou byl velmi omezený čas na diskusi, vynucený množstvím referátů. Jediným řešením tu bylo sdružování vždy tří tématem příbuzných referátů v celek, k němuž se pak diskutovalo společně.

Zařazení referátů do sekcí bylo ovšem jen přibližné, neboť velká část se dotýkala problematiky nejméně dvou sekcí. Jestliže byla řada referátů věnovaných percepci řeči soustředěna do druhé sekce, vyskytovaly se tu referáty zabývající se touto tematikou z hlediska psychologie a fyziologie vedle referátů zaměřených lingvisticky. K prvým patří hlavní referáty sekce, a to přednáška profesora fonetiky na londýnské universitě D. B. Frye i referát moskevského fonetika a psychologa R. I. Artemova, dále pak referáty rumunské psycholožky T. Slama-Cazacu, bruselského Y. Lebruna, tokijského fonetika M. Onishiho, italských foniatrů Caleara, Teatiniho a Antonelliho, berlínského fonetika G. Lindnera, k druhým např. referát amsterdamské L. Kaiserové, E. Hampa z chicagské university, G. Heikeho z Marburgu, amerických badatelů L. Liskera a A. Abramsona, bruselského fonetika M. Wajskopa, Holanďanů A. van Katvijka a J. t’Harta, Rumuna E. Vasiliu, leningradských R. Z. Zindera a L. V. Bondarkové, dále L. Blochinové a R. Potapovové z Moskvy nebo Z. N. Džaparidzeho z Tbilisi. K prvé skupině je možno přiřadit i referát M. Sováka i několika našich foniatrů, k druhé např. referát P. Janoty, B. Borovičkové a V. Maláče. K referátům prvé skupiny se ovšem blížily tematicky i některé referáty ze sekce fyziologie a patologie řeči (např. oxfordského M. Kingsbourna, amsterdamského B. Tervoorta a některých československých badatelů, např. E. Sedláčkové, skupiny psychiatrů Bašteckého a Vinaře, popř. kolektivu pražských foniatrů). Volněji se zde připojovaly některé přednášky, kde převažovala tematika akustická (např. referát amsterdamského fonetika H. Mola, západoberlínského akustika F. Winckela nebo drážďanského W. Tscheschnera, popř. kodaňského J. Rirschela).

Zmíníme-li se ještě jen letmo o referátech s problematikou artikulačně fyziologickou (např. helsinského fonetika A. Sovijärviho, skupiny pařížského foniatra B. Vallanciena, polské otolaryngoložky J. Trończynské a skupiny J. Ondráčková-J. Lindkvist-G. Fant, které se všechny zabývají metodami registrace řečově fyziologických pochodů), o referátech podávajících informaci o nových registračních akustických metodách (t’Hart-A. Cohen, Mehnert, Eras, Filip), ponecháme-li celkem stranou jednání biofonetické sekce (i když zde byla přednesena řada referátů souvisících i s problematikou lingvistickou, jako obě před[84]nášky vídeňského F. Trojana, zvláště hlavní referát sekce o výsledcích ankety k Jakobsonovu zákonu o výstavbě jazykového systému po vrstvách, dále I. Blanchardové z Kalifornie i pedofonetické přednášky K. Ohnesorga nebo W. von Raffler-Engela z Vanderbildtovy university), děje se tak proto, abychom především zaznamenali nejdůležitější přednášky v největší a nejčlenitější sekci fonologické a lingvisticko-fonetické, přestože právě zde referáty souvisely s hlavním tématem většinou jen velmi volně.

V zasedáních věnovaných obecným otázkám se vícekrát objevila problematika vztahu fonetiky a fonologie, např. v historizujícím referátu lundského B. Malmberga nebo v přednášce bruselského De Grèva, otázky jazykového systému v referátu moskevského K. S. Šaumjana (Fonologický systém jako jednota komplementárních diakritických systémů) nebo našeho V. Skaličky (Typologie hláskových systémů) i otázka segmentace a základních zvukových jednotek, např. v referátech Švéda G. Hammarströma (působícího nyní v Claytonu), varšavského J. Wierzchowského nebo H. Lüdkeho z Freiburgu, s nimiž souvisí přednášky věnované stále živé problematice hranic jazykových jednotek, zvláště slabiky, např. v referátech našeho J. Vachka, E. Pulgrama z Ann Arboru nebo W. R. Leea. Z dalších obecně lingvistických přednášek uveďme referát P. Garvina, z těch, které navazovaly na přednášku Halleho, pak mj. berlínského M. Bierwische a bonnského H. G. Tillmanna.

Velmi široce byl zastoupen soubor problémů akcentových a intonačních, a to jak obecných, tak speciálních. Nemá-li se ovšem tato zpráva stát ještě více pouhým výčtem několika desítek jmen, je třeba uvést jen několik referátů za mnohé, aniž uvedení nebo neuvedení by mohlo být bráno za měřítko kvality. Zejména četné referáty sovětské delegace byly věnovány speciálním problémům intonace v jednotlivých jazycích spíše než obecným otázkám prozodickým (uveďme E. A. Bryzgunovou — o intonaci v ruštině a A. N. Nurmachanovou v uzbečtině a jiných jazycích Středního východu). Z ostatních se zmiňme o referátech obírajících se suprasegmentálními vlastnostmi, např. o přednášce kielského anglisty G. Nickela, J. Firbase, hallského E. Stocka, G. Faura a M. Rossiho, obou z Aix-en-Provence, R. Gsella z Grenoblu, bukurešťského A. Avrama, göttingenské slavistky I. Mahnkenové aj.

V subsekcích zasvěcených zvukové stránce jednotlivých jazyků nebo jazykových skupin lze mnohdy nalézt velmi zajímavé příspěvky o otázkách obecných, tak např. mezi přednáškami orientalistickými diskutovanou přednášku Š. G. Gaprindašviliho z Tbilisi (o distinktivních rysech) nebo mezi afrikanistickými J. Carnochana (o bačamském vokalismu), v dalších H. Birnbauma (o percepci a interpretaci hlásek v polštině), J. Šabršuly (o fonetickém vyjádření francouzské negace), R. Charbonneaua (o nosovkách v kanadské francouzštině), W. A. Huckleberryho, S. Eustace a A. Skaličkové přednášky o problematice současné anglické výslovnosti; V. Şuteua (lokus rumunských konsonantů), B. Wierzchovské (rentgenologický výzkum polských okluzív), mezi nimi i značný počet příspěvků badatelů našich.

Zvláštní zasedání byla zasvěcena otázkám zvukové stránky slovesného díla (zde zvláště zajímavé referáty K. Taranovského z Harvardské university, K. Sedláčka a A. Sychry, S. Golopenţia-Eretescu z Bukurešti), jiné otázkám pedagogické aplikace (s přednáškami seniora naší fonetiky A. Frinty, A. Schneidera ze známého střediska audiovizuální metodiky v belgickém Monsu nebo A. Tătaru z Kluže), jiné využití fonetických výzkumů v kybernetice a v automatické rekognoskaci řeči (s referáty poznaňského L. Zabrockého, berlínského G. F. Meiera, N. G. Zagoruika z Novosibirska i badatelské skupiny IBM ze švýcarského střediska, zastupované D. Maiwaldem).

[85]Podíl československých účastníků na vědeckém programu byl ovšem mnohem větší, než je z několika namátkou uvedených jmen zřejmé. Jak přednášky, tak vystoupení v diskusích ukázaly velkou většinou šíři zájmů československých badatelů i potřebnou erudici opírající se o bohatou tradici většiny z „fonetických věd“ v Československu.

Do programu kongresu byla poprvé včleněna diskuse kolem kulatého stolu, vedená předsedou Mezinárodního výboru D. B. Fryem, jejíž předmět byl ovšem poměrně obecný a široký: Úkoly a cíle fonetických věd v současnosti. Diskuse představila spíše rozdílnost názorů vedoucích představitelů zúčastněných disciplín, a i když přinesla i některé náměty na mezinárodní spolupráci (např. E. Zwirner z Kolína n. R. zdůraznil potřebu spolupráce při budování zvukových archívů, Ľ. Novák navrhoval mezinárodně koordinovaný výzkum v oblasti fonetiky, fonologie a morfonologie), nedošlo se prozatím ke konkrétním závěrům.

Naproti tomu zasedání mezinárodních organizací měla alespoň některé pozitivní výsledky organizačního rázu. Mezinárodní společnost pro fonetické vědy (předseda prof. B. Malmberg, sekretář prof. M. Kloster Jensen) v Praze schválila své nové stanovy (při Jazykovědném sdružení ČSAV se zakládá sekce pro fonetické vědy jako regionální centrum Společnosti), byla ustavena Mezinárodní asociace fonologická (patrně jako přidružená předcházející společnosti), v jejímž výboru zastupuje Československo prof. J. Vachek, své zasedání zde uskutečnilo Mezinárodní sdružení biofonetické (předseda prof. F. Trojan), dále Mezinár. kolegium pro experimentální fonologii (v naší terminologii rozuměj: foniatrii; gen. taj. dr. B. Vallancien) i Sdružení vedoucích zvukových archívů (IALSA — předs. prof. E. Zwirner), které se pokouší převzít i úlohu v současnosti nefungující transkripční komise.

Stálý mezinárodní výbor pro pořádání mezinárodních kongresů fonetických věd (předs. prof. D. B. Fry, místopř. prof. B. Hála a prof. M. Halle, tajemník prof. R. Gsell) přijal nové členy, prof. G. Ungeheuera z Bonnu (za prof. E. Zwirnera, který se stává členem čestným) a prof. L. K. Pikea z Ann Arboru (za zemřelého prof. G. E. Petersona), a rozhodl o konání příštího kongresu v r. 1971 v Kanadě (Montréal), popř. v USA (Ann Arbor).

Sborník obsahující protokoly sjezdu a plné texty včas dodaných referátů a résumé diskusních příspěvků byl již redakčně zpracován a dodán nakladatelství Academia, které jej vydá v koedici s některým nakladatelstvím zahraničním v roce 1968 pod obvyklým názvem Proceedings oj the 6th International Congress of Phonetic Sciences. Referáty, které nemohly být na kongresu z různých příčin předneseny nebo jejichž texty došly opožděně, vyjdou ve zvláštním čísle časopisu Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung.

Z těchto publikací bude nejlépe zřejmé, zda okamžitá hodnocení, která pokládají pražský kongres pro zdůraznění percepční složky v komunikačním procesu za mezník ve vývoji fonetických věd, měla plně pravdu. Zároveň umožní odkrýt v přednesených referátech i ty hodnoty, které unikly přímým účastníkům při poslechu (jaký paradox!) pro neuvěřitelně špatnou akustiku hlavních přednáškových síní pražské právnické fakulty, kde se tento kongres konal a kde se bohužel koná poslední dobou tolik mezinárodních kongresů.


[1] Problematika fonologická, včetně otázky stavby verše, byla zastoupena mezi všemi 40 příspěvky (jaká to dnes neuvěřitelná idyla) 4 referáty představitelů pražské školy (Havránka, Jakobsona, Mukařovského a Trubeckého), k nimž se přiřazovaly i 4 víceméně fonologické referáty další.

[2] Srov. autorovu zprávu o kongresu v Helsinkách v SaS 23, 1962, 79—80 a J. Ondráčkové a F. Daneše o kongresu v Münsteru v SaS 26, 1965, 90—92.

[3] O dosavadní práci L. Čistovičové srov. recenzi J. Novotné v SaS 28, 1966, 291—295.

[4] J. Vachek v Zeitschrift für Phonetik (Berlin) 17, 1964, 409—431.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 81-85

Previous J. Vachek, B. Havránek, M. Těšitelová, F. Daneš, J. Filipec, K. Hausenblas, J. Chloupek, A. Vašek, rd.: X. mezinárodní kongres lingvistů v Bukurešti

Next Petr Piťha: Nový krok ve vývoji transformační gramatiky?