dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů

Karel Svoboda

[Articles]

(pdf)

К классификации придаточных предложений по характеру соединительных выражений / Au sujet de la classification des subordonnées d’après les expressions de conjonction

Souvětí souřadné se třídí celkem tradičně „po stránce obsahové“[1] na slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkové a příčinné, resp. důvodové a prostě vysvětlovací a podle toho lze mluvit o větách hlavních (resp. vedlejších) v poměru slučovacím, odporovacím, vylučovacím atd. Toto třídění by však bylo možné chápat také jako třídění podle hlavního gramatického rysu vět z hlediska souvětné stavby, tj. podle spojovacích výrazů, kdyby byly odstraněny některé tradiční nedůslednosti, zejména to, že se souřadné asyndetické souvětí neodděluje od souřadného souvětí syndetického, že se někdy při určování druhu souvětí vychází z věcného obsahu[2] vět, ne ze spojovacího výrazu (např. souvětí, v němž věcný obsah věty uvozené slučovací spojkou a je na základě lexikální a morfologické sémantiky věty v poměru odporovacím k obsahu věty předchozí, se řadí mezi souvětí odporovací, třebaže spojka a v češtině sice může spojovat věty v poměru odporovacím, avšak poměr odporovací nesignalizuje).

Takto pojatá klasifikace souřadného spojení vět podle spojovacích výrazů by se v podstatě shodovala s tříděním vět vedlejších podle spojovacích výrazů a podporovala by jeho potřebnost. Avšak vlastní jeho hodnota může být prokázána poznatky o větách vedlejších a jejich spojovacích výrazech, na nichž třídění bude založeno, a systémovými shodami a rozdíly, které z něho budou patrny. Tříděním vedlejších vět podle spojovacích výrazů nemá být potlačováno jejich třídění podle větněčlenských vztahů, ani jiné třídění, nýbrž má být jím doplněno a prohloubeno. Aby potřeba takového třídění a jeho přednosti byly zřejmé, je vhodné alespoň zcela stručně připomenout nedostatky nejznámějších výkladů o druzích vedlejších vět.

Ve výkladech z hlediska větněčlenského se spojovací výrazy pouze vypočítávají, popř. charakterizují po stránce stylové. Uvádí se např., že věty předmětové jsou připojeny spojovacími výrazy že, aby, jak, kdo, co, kam, odkud, tj. pouze se vypočítávají spojovací výrazy velmi různorodé.[3] A obráceně se konstatuje, v kterých větách se užívá např. spojovacího výrazu že, aby atd., aniž se objasňuje, co tyto věty mají společného, co je např. společným sémantickým rysem každého jednotlivého spojovacího výrazu ve všech nebo alespoň v některých případech jeho užívání, v čem je rozdíl mezi spojovacími výrazy. Aniž se srovnává sémantika např. vět (1) Řekl, že otec přišel. — (2) Řekl, aby otec přišel, říká se, že funkcí „spojky“ že je vyjadřovat jen silnou závislost, že však „spojka“ že má nulový význam.[4] Zajmenná příslovce kde, kam atd. se v některých pracích určují jako vztažná, a to nejen v případech jako (3) Kam ne[143]chodí slunce, tam chodí lékař, ale i v případech (4) Ptal se, kam půjdu,[5] aniž se vysvětluje, jak rozumět termínu zájmeno vztažné, resp. příslovce vztažné nebo věta vztažná.

Jinde se věty vedlejší v příkladech (1) a (4) určují jako věty obsahové, avšak pojem věta obsahová — stejně jako pojmy věta doplňovací vztažná a věta příslovečná určovací — se vymezuje především po stránce sémantické.[6] Až v třídění obsahových vět na oznamovací, tázací a žádací se uplatňuje zřetel k spojovacím výrazům, ale protože nadřazeným pojmem je různorodý pojem sémantický (věta obsahová), řadí se např. mezi věty oznamovací také případy různorodé z hlediska sémantického i z hlediska spojovacích výrazů. Tak se vykládá, že základní „spojkou“, které „lze užít takřka ve všech druzích obsahových vět oznamovacích“ (o. c. v pozn. 6, s. 175; proloženě od K. Sv.) je „spojka“ že, tj. projevuje se tu zřetel k modálnosti věty. Ale mezi věty obsahové oznamovací se řadí i případy jako Komisař slyšel, jak otvírá zámeček kabelky a vykládá se, že „spojky“ jak lze užít, „obrací-li se pozornost na průběh sdělovaného děje“ (o. c, s. 176n.), tj. řadí se sem případy, v nichž o užití spojovacího výrazu nerozhodl modální význam, nýbrž jiná složka věcného významu.

Někdy se rozlišují dva základní typy podřadných souvětí: jednočlenný a dvojčlenný; jako dvojčlenný se určuje takový, v němž „lze vydělit konstruktivně určující element, který jednoznačně určuje nebo alespoň úže vymezuje způsob formálního připojení vedlejší věty, jež je na něm závislá“, a jako dvojčlenný ten, v němž „konstruktivně určující element vydělit nelze“.[7] Klad takového přístupu je v tom, že vede ke studiu distribuce vedlejších vět a k rozlišování obligátní a fakultativní determinace. Jeho nedostatkem je, že silný zřetel ke „konstruktivně určujícím elementům“ není provázen přiměřenou pozorností k spojovacím výrazům vět vedlejších.

Je třeba vycházet z toho, že spojovací výraz vedlejší věty je dán sémantikou, kterou má tato věta vyjadřovat. Tato sémantika je někdy jednoznačně určena řídícím výrazem, z něho vyplývá, jindy (častěji) je jím jen omezen repertoár možností. V případech jako (5) Slíbil, že přijde. — (6) Rozkázal, abychom přišli může na řídícím výraze záviset předmětná věta s jediným spojovacím výrazem. J. Bauer vysvětluje, že „řídící věta si žádá jistý typ obsahové věty, podobně jako sloveso nebo jméno si žádá předmět v jistém pádu“ (o. c. v pozn. 6, s. 169). Jde tu o obdobu mezi pádovou rekcí u větného členu a — mohli bychom říci — modální rekcí věty vedlejší. S týmž spojovacím výrazem jako ve větách podmětových a předmětových se setkáváme také u vět přívlastkových, závisí-li na substantivu, které má týž slovní základ jako sloveso řídící větu předmětovou, např. (52) Slib, že přijde, … — (62) Rozkaz, abychom přišli … Avšak na mnohých výrazech mohou záviset předmětové věty s různými spojovacími výrazy, např.: (7) Křičel, že otec přijde. — (8) Křičel, aby otec přišel. — (9) Křičel, kdy otec přijde. — (10) Křičel, proč otec přijde. Je zřejmé, že o spojovacím výraze vždy rozhoduje jistá sémantická složka věty, kterou uvozuje. Nebyl by zajisté správný výklad, že se v posledních příkladech užívá různých spojovacích výrazů proto, že řídící sloveso má tu různé (lexikální) významy. Zda se vyjadřuje pouze sdělení o sdělení, či zda se referuje o přání nebo [144]o otázce, je v uvedených případech patrno právě až ze spojovacího výrazu závislé věty.

Podobně nelze říci, že v souvětí (11) Šel tam, odkud slyšel výstřely je užití příslovce odkud podmíněno užitím příslovce tam. K příslovci tam se mohou pojit i jiná příslovce, např. (12) Šel tam, kde se ozývaly výstřely. K větě Šel tam se může pojit dokonce i věta spojková, např. (13) Šel tam, protože slyšel výstřely. Ani např. o větách vztažných pojících se k substantivům nelze říci, že je „výběr relativa určován slovem, k němuž se vztahuje“ (o. c. v pozn. 6, s. 198). Užití zájmen který a jaký je dáno sémantikou věty vztažné a jen zčásti také vztahovým výrazem.

Přistupme k vlastní problematice třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů. Za základní rys, na němž se založí první stupeň třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, lze přijmout jejich větněčlenskou povahu. Jednu skupinu (I) tvoří věty uvozené spojovacími výrazy, které mají platnost větných členů, tj. výrazy autosémantickými (zájmeny a zájmennými příslovci, popř. zájmennými číslovkami, zejména číslovkou kolik), druhou skupinu (II) tvoří věty uvozené spojovacími výrazy, které nemají platnost větných členů, tj. výrazy synsémantickými.

 

I. Vedlejší věty uvozené spojovacími výrazy autosémantickými

 

Podle toho, kterým z autosémantických spojovacích výrazů je věta uvozena, rozlišujeme věty zájmenné, příslovcové a číslovkové. Protože jsou uvozeny výrazy se zájmenným základem, mohli bychom je nazvat souhrnně (vedlejší) věty zájmenné v širším smyslu; rozsah tohoto termínu by se shodoval s rozsahem termínu (vedlejší) věty uvozené výrazy autosémantickými.

Tím se však novým názvům věty příslovcové a věty číslovkové nevyhneme. V podrobných výkladech potřebujeme totiž oddělit od sebe věty uvozené zájmeny, (zájmennými) příslovci a (zájmennými) číslovkami a potřebujeme je z hlediska spojovacího výrazu nazvat. Dosud se uvádí jako ekvivalent adjektiva adverbiální, odvozeného od substantiva adverbium, české příslovečný (viz např. SSJČ I, 9). Kdybychom však na tomto ekvivalentu trvali, ztížilo by se (přinejmenším) označení věty z hlediska spojovacího výrazu od jejího označení z hlediska větněčlenského vztahu, třebaže každá věta uvozená příslovcem, tj. každá veta příslovcová, není větou příslovečnou.

Zájmena uvozující vedlejší věty jsou povahy buď substantivní (kdo, co), nebo adjektivní (který, jenž, jaký, čí). Podle toho lze jedny věty nazvat substantivní, druhé adjektivní. Věty substantivní[8] pojmenovávají podobně jako substantiva osoby nebo věci nebo se na ně ptají, např. (14) Kdo se bojí, nesmí do lesa. — (15) Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. — (16) Co jsme se dověděli, je velmi zajímavé. — (17) To, co jsme se dověděli, je velmi zajímavé. Protože základem tohoto pojmenování je spojení substantivního zájmena s finitním slovesem, může substantivní věta — na rozdíl od substantiva — vyjadřovat také čas a modus.

Věty adjektivní (podobně jako adjektiva) blíže určují (předcházející) substantivum nebo konkretizují předcházející zájmeno nebo naznačují bližší určení substantiva následujícího za zájmenem. Např. ve větě (18) Chlapec, který se bojí, nesmí do lesa zájmeno naznačuje, že výraz se bojí je určením substantiva [145]chlapec; větu lze transformovat na spojení substantiva s adjektivem: bázlivý (bojící se) chlapec. Ve větě (19) Jaký pán, takový krám se zájmenem jaký naznačuje ponětí kvality toho, co je pojmenováno následujícím substantivem pán. V konstrukci zvláštního typu (20) Dům vyhořel do základů, kteréžto neštěstí nás hmotně velmi postihlo se zájmenem kteréžto vztahuje substantivum neštěstí k řídící větě a tak se jím naznačuje, že řídící věta blíže určuje substantivum neštěstí. — Také zájmenné věty adjektivní na rozdíl od adjektiv — vyjadřují čas a modus.

Základní rozlišení zájmenných vět substantivních a adjektivních, ale i příslovcových a číslovkových se uskutečňuje z hlediska vztahové modálnosti,[9] a to na věty otázkové a neotázkové.

Zájmenné, příslovcové a číslovkové věty otázkové jsou nepřímé otázky, tj. otázky bez apelu k odpovědi; na rozdíl od přímých otázek nevybízejí k odpovědi, větou řídící se v nejvýraznějších případech pouze vypovídá, že byly vysloveny: (21) Ptal se, kdo (kdy) to (kolik toho) udělal. Referuje se jimi o otázce na osobu nebo věc, které jsou naznačeny zájmenem kdo, co, nebo na místo, dobu, příčinu, způsob, množství, naznačené příslovci kde, kam, kdy, proč, jak aj., číslovkou kolik. Protože jejich vlastní funkcí není pojmenovávat osobu nebo věc nebo místo apod., jako je tomu u zájmenných, příslovcových a číslovkových vět neotázkových, nelze na ně odkazovat zájmenem ten, ani např. příslovcem tam, číslovkou tolik, nýbrž zájmenem to: (22) Ptal se na to, kde (kdy) to udělal (kolik toho udělal). Srov. s tím: (23) Ptal se na toho, kdo to udělal. — Srov. ještě: (24) To, kdo promluvil první, nás nezajímá. — (25) Ten, kdo promluvil první, nás nezajímá. Naproti tomu souvětí (26) Kdo promluvil první, nás nezajímá je dvojznačné.

Je-li však v závislé větě užito zájmena co, lze ovšem ve větě řídící užít v obou případech pouze zájmena to; uvedený rozdíl mezi zájmennou větou otázkovou a neotázkovou je co do vnější formy neutralizován.

Zájmenné a příslovcové věty neotázkové vyjadřují osobu nebo věc, místo, počet ve spojitosti s nějakým dějem. Přitom tento děj buď není vztažen ke skutečnosti,[10] např. ve větě (14), nebo je vztažen ke skutečnosti, např. (27). Kde jsme včera večeřeli, bylo by příjemné zůstat delší dobu. Vyjádření osoby větou závislou může být anticipováno zájmenem ten, vyjádření věci zájmenem to, vyjádření místa např. příslovcem tam, vyjádření počtu číslovkou tolik. Zájmenná nebo příslovcová, resp. číslovková věta se pak stává větou vztažnou.

Je patrno, že rozlišení vět zájmenných, příslovcových a číslovkových (souhrnně nazvaných vedlejší věty se spojovacími výrazy autosémantickými) umožňuje opustit široké pojetí vět vztažných, podle něhož se jako věty vztažné [146]určují všechny vedlejší věty uvozené podřadicími zájmeny v širokém smyslu slova. Termín věta vztažná je výhodné omezit na případy, v nichž zájmeno (příslovce nebo číslovka), popř. vztažná spojka[11] vskutku vztahuje svou větu k podstatnému jménu, zájmenu, číslovce (např. který, co, kolik) nebo k celé větě (zejména což) a současně tento vztahový výraz uvádí do významového vztahu k některému výrazu vztažné věty. To znamená, že o vztažnou větu jde v případech (15), (17), (18), (20), (22), ne však v případech (3), (4), (16), (19). Např. v souvětí (14) lze doplnit zájmeno ten (142: Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa), a větu nevztažnou změnit na vztažnou. Tím jsme však změnili (transformovali) jednu syntaktickou konstrukci na jinou, odlišnou. Nelze říci, že by konstrukce (14) byla eliptickou vůči konstrukci (142). Třebaže je možné i obráceně konstrukci (14) transformovat z konstrukce (142), nebylo by správné z toho vyvozovat, že zájmeno kdo má v obou konstrukcích tutéž funkci.

Vztažné zájmeno se shoduje se vztahovým substantivem nebo zájmenem v jistých mluvnických významech, ale i vztažné příslovce je alespoň v sémantickém souladu se vztahovým substantivem, říká se např. místo, kde, ne však člověk, kde.

Na rozdíl od toho v souvětích se zájmennými, příslovcovými nebo číslovkovými větami otázkovými tvoří zájmeno, příslovce nebo číslovka syntaktickou dvojici pouze se slovesem věty závislé, a tedy o něm rozhoduje pouze tento vztah, ne vztah k některému výrazu věty řídící, např. (28) Řekne nám, co dělá, na co myslí, kam půjde, kolik toho koupí.

Než podám na závěr tohoto oddílu přehled třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů autosémantických, je třeba konstatovat, že jeho dichotomie umožňuje výrazné vytčení shod a rozdílů mezi vedlejšími větami, že však vede k některým důsledkům, jež by se mohly právem chápat jako terminologicky nevýhodné. Tak je tomu zejména např. při určení zájmenných vět jako substantivních, neotázkových, nevztažných. Je nutno zdůraznit, že tu nejde o termín v pravém slova smyslu, proto jsem znaky zájmenných vět neuvedl formou postupně rozvíjejícího přívlastku, nýbrž prostě je vypočítal. Zpravidla stačí, označí-li se věta např. jako zájmenná nevztažná. Jak bude patrno zejména z následujícího přehledu třídění, věta je tím dostatečně určena; ostatní její znaky podstatné z hlediska jejího místa v systému vedlejších vět, tj. že jde o větu neotázkovou a např. substantivní, uvedou se v daném případě tehdy, je-li to potřebné.

Důležité je ještě ujasnit, v jakém poměru je tradiční pojem věta obsahová k pojmům, které jsme získali naznačeným tříděním. Připomeňme si alespoň nejnovější pojetí obsahových vět, s nímž se setkáváme u J. Bauera (o. c. v pozn. 6, s. 173): „vyjadřují vlastní obsah toho, co je ve větě řídící jen obecně nazváno, označeno (nejčastěji slovesem nebo dějovým jménem), nebo co se v ní hodnotí (různými predikativními adjektivy nebo příslovci)“. Je zřejmé, že věty závislé na větách vyjadřujících hodnocení jsou ve zcela jiném významovém vztahu než věty závislé na větách vyjadřujících např. sdělování, smyslové vnímání, myšlení. V tomto případě lze říci, že vyjadřují obsah sdělení, vnímání, myšlení, nemůžeme však přijmout, že vyjadřují obsah hodnocení v souvětích jako Bylo nám příjemné, že jste nás doprovázel. Proto, jak upozorňuje Bauer (o. c. v pozn. 6, s. 62), nemůže se v nich uplatnit tzv. souslednost časů, a proto je oprávněná jeho otázka, zda tu jde ještě o vedlejší [147]věty obsahové. Zejména z následujícího výkladu o vedlejších větách uvozených spojovacími výrazy synsémantickými bude, doufám, patrno, že je potřebné rozlišovat především věty příslovečné a nepříslovečné, přičemž termín věty nepříslovečné by byl souhrnný název pro vedlejší věty podmětové, předmětové, přívlastkové a doplňkové. Věty obsahové by pak byly druhem vět nepříslovečných, byly by to podmětové, předmětové a přívlastkové věty uvozené spojovacími výrazy autosémantickými a částicemi (ne spojkami), které závisejí na výrazech znamenajících sdělovat, vnímat, myslil, ptát se, přát si a v nichž se užívá časů podle tzv. souslednosti časů.

Vedlejší věty uvozené spojovacími výrazy autosémantickými v přehledu

|

——————————————————————————————

|                                    |                                    |

zájmenné                       příslovcové                       číslovkové

 

Věty zájmenné substantivní i adjektivní, příslovcové a číslovkové se dále třídí stejným způsobem na věty

|

                                     —————————————————————

                                    |                                                    |

                               otázkové                                      neotázkové

                             (obsahové)                                            |

                                                                             ——————————

                                                                            |                         |

                                                                      nevztažné              vztažné

 

II. Vedlejší věty uvozené spojovacími výrazy synsémantickými

 

Rovněž při třídění vět uvozených spojovacími výrazy synsémantickými se uplatňuje na jeho začátku hledisko modálnosti. Vyjděme z vedlejších vět v souvětích (29) Řekl, že zůstane v dílně. — (30) Brání chlapci, aby jezdil na kole. — (31) Řekl, aby zůstal v dílně. — (32) Zůstal v dílně, aby se setkal s instruktorem. — (33) Zůstane v dílně, jestliže přijde instruktor. — (34) Zůstane v dílně, protože přijde instruktor. Obě vedlejší věty v souvětích (29) a (30) jsou předmětové, a nemůže nás tedy uspokojit tvrzení, že spojka že vyjadřuje pouhou závislost. Takové tvrzení se ukáže nesprávným, zkoumáme-li vztah věty s že a věty s aby ke skutečnosti, tj. jejich vztahovou modálnost.

V souvětí (29) se větou řídící referuje o výpovědi vyjádřené větou vedlejší, oznamuje se (sděluje se), že bylo učiněno sdělení. Jsou tu tedy dvě věty oznamovací, věta hlavní oznamovací a věta vedlejší oznamovací. Větu se že můžeme převést na hlavní větu oznamovací: (291) Řekl: „Zůstanu v dílně.“

Na rozdíl od toho v souvětí (30) věta s aby obsah jen navozuje, nevyjadřuje, zda děj existuje, či neexistuje (zda chlapec jezdí na kole, či nejezdí).[12] V tom smyslu je věta s aby amodální. Ze základní, třebaže ne nejčastější amodálnosti vět s aby lze pochopit, že věty s aby — podobně jako infinitiv — nabývají ve spojení se slovy znamenajícími ‚přát si, říkat‘ modálnosti žádací, tj. jsou chápány jako žádací. Takovou větu s aby lze převést na hlavní větu žádací: (311) Řekl: „Zůstaň v dílně.“

Jako zvláštní druh modálnosti žádací se může jevit i modálnost vět účelových, vyjadřují-li děj, jehož chce podmět dosáhnout. Přání dosáhnout děje je však až druhotný sémantický rys vět účelových, někdy se jimi vyjadřuje pouhá účelnost např. funkcí organismů, u nichž o záměrné, volní činnosti [148]nelze mluvit.[13] Účelová věta je pak vlastně amodální. Obecnou funkcí vět účelových je totiž vyjadřovat děj, k němuž směřuje děj věty řídící. Pojetí vět s aby jako účelových, ať jde o děj záměrný, či nezáměrný, je vázáno na lexikální výstavbu souvětí.

Jiné spojovací výrazy než že, aby (viz o modální rekci na s. 143) jsou podstatně méně vázány na některý výraz jiné věty, a to spojovací výrazy souřadicí, např. ale, avšak, buď nebo, proto, neboť, ale i podřadicí, např. když, sotvaže, protože, jestliže, ačkoli aj. Jsou to výrazy, jejichž základní funkcí je signalizovat věcněvýznamový vztah věty k jiné větě. Uvedené a jiné spojovací výrazy podřadicí se vyznačují mimo jiné tím, že uvozují — na rozdíl od spojovacích výrazů že, aby — převážně věty příslovečné. Je však třeba zdůraznit, že v případech méně častých mohou některé z nich uvozovat také věty nepříslovečné, zejména podmětové a předmětové; záleží na syntaktické struktuře řídící věty. Např. v souvětí Stejně nám nepomohlo, když se někteří spisovatelé začali pitvorně namáhat o vnějškové napodobení výrazu Vančurova (Hájek) je věta s když větou podmětovou, v souvětí Vždycky poznal, když mělo něco vážného přijít (Procházka) je věta s když větou předmětovou, v souvětí Pamatuji se dobře na Vás z dob, když jste býval mým žákem (Klostermann) je věta s když větou přívlastkovou a v souvětí Nebyla zvyklá nehybně se dívati na lidi, když mají spěch (Holeček) větou doplňkovou. Svou sémantikou a větněčlenskou funkcí se věty uvozené jistými spojovacími výrazy podstatně liší od vět, které jsou uvozeny spojovacími výrazy, jejichž vlastní funkcí je signalizovat modální vztah věty, tj. výrazy že, aby, ale také zda, -li, ať; takové věty jsou převážně větami nepříslovečnými a méně často, popř. jen ve zvláštních případech, jsou větami příslovečnými, např. Že (= protože) jsi mě oklamal, nevěřím ti.

Je zřejmé, že tu jde o dvě podstatně odlišné třídy spojovacích výrazů a ve spojitosti s tím o dvě třídy vedlejších vět: (1) spojovací výrazy, které kromě syntaktické závislosti signalizují druh okolnostního významu, např. význam časový, příčinný, přípustkový, a jen v omezené míře význam modální a uvozují věty, jež mají nejčastěji platnost vět příslovečných, tj. vět vyjadřujících většinou jen fakultativní determinaci. Tyto spojovací výrazy budeme nadále nazývat spojkami a věty jimi uvozené větami spojkovými; — (2) spojovací výrazy, které kromě syntaktické závislosti signalizují modální význam věty a uvozují věty, jež nejčastěji mají platnost vět nepříslovečných, a to často obsahových, tj. věty vyjadřující většinou determinaci obligátní.[14] Jak nazvat tyto spojovací výrazy? Ke kterému v lingvistice uznávanému slovnímu druhu patří nebo ke kterému mají alespoň nejblíže? Jde o slova synsémantická a z nich přicházejí v úvahu spojky a částice. Dosud se rozlišují kromě jiných znaků tak, že spojky „spojují jednotlivé členy větné nebo věty“, že však částice „uvozují samostatné věty“ (o. c. v pozn. 1, s. 309n.). J. Bauer[15] však, třebaže nejprve říká, že částice nemají „úkon spojovací“, [149]na téže straně správně konstatuje, že částice -li, zdali, hovor. jestli mají ve vedlejších obsahových větách „úkon spojovací“, ale vyvozuje z toho, že „se blíží spojce“. Domnívám se, že není výhodné, jestliže se jako částice označují slova se sémantikou velmi různorodou.[16] Považuji za nutné pojem částice vymezit tak, aby soubor rysů, z nichž v některých se s jinými slovními druhy shoduje, v některých se od nich liší, byl sjednocen takovým distinktivním rysem, který lze pokládat za eminentně důležitý. Za částice proto pokládám neohebná slova, která signalizují modálnost vět, jež uvozují, ať jde o větu samostatnou, či závislou. Se spojkami se shodují v tom, že to jsou neohebná slova synsémantická, která pouze signalizují významový vztah, tj. nevyjadřují jej sama. Liší se od spojek v tom, že signalizují modálnost, tj. vztah ke skutečnosti, kdežto spojky signalizují věcněvýznamový vztah věty (jejího obsahu) k jiné větě (jejímu obsahu). Nelze ovšem ani pominout, jakou mají formální funkci ve stavbě věty. O obou lze říci, že uvozují větu, avšak spojky uvozují větu pouze v souvětí a současně ji spojují s jinou větou (jako spojují větné členy ve větě jednoduché), kdežto částice nejen uvozují a současně spojují věty v souvětí, ale i uvozují věty samostatné. Stranou nechávám otázku, zda by nebylo výhodné mezi částice, pojaté jako slova signalizující modálnost vztahovou, zahrnout i slova, která signalizují modálnost pravdivostní, např. snad, asi, prý, avšak větné členy (ani spojky) nespojují.

Jestliže se tedy slova zda, zdali, -li, ať chápou jako částice především proto, že signalizují tázací, resp. žádací modálnost, je třeba spojovací výrazy že, aby řadit rovněž mezi částice proto, že jejich základní funkcí je signalizovat modálnost oznamovací, resp. amodálnost, resp. modálnost žádací. Částice aby se vyznačuje tou zvláštností, že jejím komponentem — podobně jako komponentem spojky kdyby — je morfém tvarově totožný s morfémem kondicionálovým, takže částice aby současně vyjadřuje mluvnickou osobu a číslo a sloveso vět s aby (kdyby) se označuje jako sloveso v kondicionálu. Avšak modálnost vět s aby není totožná s modálností kondicionálu.

Věty uvozené částicemi jsou věty částicové. Je výhodné z hlediska celého systému vedlejších vět (ale to v úvodním článku nelze přesvědčivě doložit) mluvit o větách částicových i tehdy, mají-li platnost vět příslovečných a vyjadřují okolnostní význam, např. jde-li o větu účelovou s aby, příčinnou nebo účinkovou s že, příslovečnou (irelevantních okolností) s .

Druh syntaktického vztahu věty uvozené částicí může však být naznačen také (1) příslušným pádem zájmena to, např. Vyprávěl o tom, že … Větu pak nazýváme zájmenně částicovou. Jde zpravidla o věty nepříslovečné;

[150](2) příslovci tak, proto, např. Vyprávěl tak, že … Větu pak nazýváme příslovcově částicovou. Jde vesměs o věty příslovečné;

(3) předložkou místo (místo aby) a předložkou kromě se zájmenem toho (kromě toho, že). Jde pak o větu předložkově částicovou, která má vždy platnost věty příslovečné.

Naznačený výklad vět spojkových a částicových vychází z toho, co je základním rysem jejich formy, tj. ze spojovacího výrazu. Ukazuje však také, jak se rozdíl v této formě projevuje v sémantice vět, tj. v jejich užívání z hlediska větněčlenského (věty spojkové, jak bylo již ukázáno, jsou ve velké většině větami příslovečnými, věty částicové jsou převážně nepříslovečné), a v modálnosti. (Modálnostní rozdíly mezi vedlejšími větami byly dosud nedoceňovány nebo spíše vůbec přehlíženy.) Některé vedlejší věty, a to spojkové i částicové, jsou v poměru modálnostního protikladu. Tzv. věta příčinná a tzv. věta podmínková mohou vyjadřovat týž okolnostní vztah a lišit se pouze tím, že věta příčinná je modální, věta podmínková amodální (viz můj čl. cit. v pozn. 9, s. 100). Modálnostní protiklad je mezi větou přípustkovou s ačkoli, třebaže, přestože a amodální větou přípustkovou s i kdyby, někdy také větou s i když. Modálnostní opozice tvoří i věty příslovcově částicové, např. věta účinková s tak, že a věta účinková s tak, aby: Utíkal tak, že mu nikdo nestačil. Utíkal tak, aby mu nikdo nestačil.

Jindy se k modálnímu protikladu přidružuje ještě rozdíl v okolnostním významu, takže by bylo možné mluvit o asymetrickém modálnostním protikladu. Ten je např. mezi modální (oznamovací) větou časovou s když a amodální větou podmínkovou s kdyby, mezi modální větou časovou s dokud a amodální větou podmínkovou s pokud, mezi modální větou příčinnou s proto, že a amodální, popř. žádací větou účelovou s proto, aby, mezi větou s místo, aby a větou s kromě toho, že.

Mluvil-li jsem v dosavadních výkladech o modálnosti spojkových vět, označoval jsem větu zpravidla pouze jako modální nebo amodální. Je však vhodné ještě tu dodat, že vedlejší věty spojkové mají modálnost oznamovací (ne tázací ani žádací), nebo jsou amodální. Na rozdíl od tohoto některé (vedlejší) věty částicové jsou oznamovací, jiné tázací, žádací i amodální. Aby se v třídění vět spojkových a částicových dosáhlo co největšího izomorfismu a aby i tu mohl být uplatněn dichotomický postup, rozlišuji částicové věty nejprve na oznamovací a neoznamovací. Další, ale jen základní stupně třídění, kterých jsem se alespoň dotkl v předchozím výkladu, uvádím v přehledu. Rozdíl mezi větou spojkovou a částicovou z hlediska větněčlenského vztahu je v přehledu vyjádřen tak, že se v třídění vět spojkových na prvním místě uvádí jejich platnost příslovečná, u vět částicových platnost nepříslovečná. Věty částicové (a věty uvozené výrazy autosémantickými) se liší od spojkových také tím, že mohou být větami obsahovými.

 

Přehled třídění vedlejších vět uvozených spojovacími výrazy synsémantickými

Věty spojkové

|

——————————————————————————

                                  |                                                                |

                oznamovací (modální)                                              amodální

                                  |                                                                |

                   ————————————                                    ————————————

                  |                             |                                   |                             |

         příslovečné              nepříslovečné                    příslovečné             nepříslovečné

 

[151]Věty částicové a zájmenně částicové

|

                                   ————————————————————————

                                  |                                                           |

                          oznamovací                                          neoznamovací

                                  |                                                           |

                   ————————————                               ————————————

                  |                             |                              |                             |

        nepříslovečné            příslovečné                  otázkové                 neotázkové

                                                                       (obsahové)

                                                                                                              |

                                                                                                     ————————

                                                                                                    |                   |

                                                                                               žádací           amodální

                                                                                            (obsahové)

                                                                                                                         |

                                                                                                               ————————

                                                                                                              |                   |

                                                                                                     nepříslovečné    příslovečné

 

Věty příslovcově a předložkově částicové

|

                       ——————————————————————————————————

                       |                                                                                   |

              oznamovací                                                                    neoznamovací

     (příslovečné, modální)                                                         (příslovečné, amodální)

 

R É S U M É

Towards a Classification of Dependent Clauses Based on Connectors

The presented classification of dependent clauses based on their principal grammatical feature, i. e. on the connectors, does not wish to replace the traditional classification based on the analogy between a clause and a part of the sentence. The paper tries to show the connector as a primary feature of the classification. At the first stage of the classification dependent clauses are classified into clauses introduced by an autosemantic word and those introduced by a synsemantic word.

The first group is represented by clauses introduced by pronouns, pronominal adverbs and pronominal numerals. All of them are divided into interrogative and non-interrogative clauses, the non-interrogative clauses being sub-divided into non-relative and relative clauses. Relative clauses are only those that really relate (by means of a pronoun, pronominal adverb or pronominal numeral) to a substantive, pronoun or a whole sentence.

The group of clauses introduced by a synsemantic word is at its first stage divided into those introduced (1) by connectors called in the paper conjuctions, signalling — besides the syntactic relation — a kind of adverbial meaning and — in some cases — also a modal meaning of the clause, or (2) by a modal connector, i. e. a word signalling — apart from the syntactic relation — only the modal meaning of the clause. The conjunctional clauses operate in a great majority as adverbial and only in non-typical cases they have the non-adverbial function. The (dependent) clauses introduced by modal connectors have, in the most frequent cases, a non-adverbial function and, less typically, they function as adverbial.

The paper distinguishes also adverbial modal-connector clauses, pronominal modal-connector clauses and prepositional modal-connector clauses.


[1] Srov. např. B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 387.

[2] Věcným obsahem věty rozumím vyjadřovaný objekt, předmět mysli bez myšlenkového zpracování (viz můj čl. Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět, SaS 22, 1961, 241). Věcným významem rozumím předmět mysli vyjádřený větou (větným vzorcem) v jistém myšlenkovém procesu.

[3] L. Ďurovič (Obsahové vedľajšie vety, Jazykovedné štúdie IV, Bratislava 1959, s. 158) říká, že základní chybou dělení vět podle větněčlenských vztahů je, že „odtrháva od seba javy v podstate totožné a naopak spája javy absolútne heterogénne“.

[5] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, 48. — B. Havránek — A. Jedlička, o. c. v pozn. 1, s. 378n.

[6] Viz zejm. J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (učební text). Praha 1965, 181n. — J. Bauer, Souvětí s větami obsahovými, SPFFB Univ. 1965, A-13, 56n.

[7] Viz např. M. Kubík, K voprosu klassifikacii složnopodčinennych předloženij v russkom jazyke, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 61.

[8] Viz např. J. Nosek, Contributions to the Syntax of the New English Complex Sentence, Praha 1966, s. 107n.

[9] Vztahovou modálností rozumím vztažení toho, co je pojmenováno, ke skutečnosti, tj. oznámení, že to, co je pojmenováno, existuje, resp. neexistuje (modálnost oznamovací), dotaz na to (modálnost tázací), nebo žádost, aby se to, co je pojmenováno, uskutečnilo (modálnost žádací). Modálností pravdivostní rozumím vztah nebo vztažení toho, co je pojmenováno, ke skutečnosti z hlediska míry pravdivosti (viz čl. K podstatě věty zejména z hlediska modálnosti, SaS 27, 1966, 97n. a Dvě úvahy ke spisu K. Welkeho o „modálních“ slovesech v němčině, SaS 28, 1967, 429).

[10] Jsou pak amodální podobně jako věty podmínkové s jestliže, -li, nelze však říci, že mají význam podmínkový, jak se s tím setkáváme u Fr. Trávníčka (Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951, II, 1168) a J. Bauera (o. c. v pozn. 6, s. 196).

[11] Viz můj čl. Vztažné věty s nesklonným co, NŘ 50, 1967, 12.

[12] Srov. mou práci Infinitiv v současné spisovné češtině, Praha 1962, 19.

[14] J. Hrbáček v čl. cit. v pozn. 4 takové věty označuje jako spojkové se silnou závislostí.

[15] J. Bauer, Spojky a částice, Sborník prací filos. fak. brněnské university, 1964, A 12, s. 132.

[16] To se víc než u J. Bauera projevuje u J. Mistríka (K otázke častíc v slovenčine, Jazykovedné štúdie IV, Bratislava 1959, 201—228), který sice „obsahové částice“ dělí na opytovacie, želacie, rozkazovacie a zvolacie, tj. nezná částici oznamovací, ale zato uvádí částice např. odkazovacie, hodnotiace, vydelujúce, citové. Neohebná slova, která vyjadřují např. hodnocení, mají zcela jinou sémantiku i jinou funkci v sémantické struktuře věty (mohli bychom je nazvat např. citová slovce). Již před lety M. Dokulil (K modální výstavbě věty, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, 255n.) zdůraznil oprávněnost požadavku V. V. Vinogradova, aby se ostře rozlišily různé formy emocionálních reakcí na skutečnost a modální hodnocení vztahu výpovědi ke skutečnosti; viz také Ľ. Ďurovič, Modálnosť, Bratislava 1956, s. 26, 152, nebo nejnověji M. Dokulil, K pojetí morfologické kategorie, Jazykovedný časopis 17, 1967, 25.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 142-151

Previous František Daneš: Typy tematických posloupností v textu (na materiále českého textu odborného)

Next Igor Němec: Strukturní předpoklady zániku slov