dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Strukturní předpoklady zániku slov

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Структурные предпосылки утраты слов / Les conditions structurales de la disparition des mots

1. Slovem rozumíme formálně-významovou jednotku vyšší než morfém a nižší než syntagma, jejíž významová stránka je dána jedním nebo několika navzájem souvisícími lexikálními významy; přitom lexikální význam slova chápeme jako odraz skutečnosti psychicky zpracovaný ve vědomí uživatelů jazyka a jazykově ztvárněný formou slova i jeho vztahy paradigmatickými a syntagmatickými.[1] V rovině označované skutečnosti, v rovině jejího psychického zpracování nebo v rovině jazykového ztvárnění se shledávají podněty k zániku jednotlivých slov: nezřídka se konstatuje, že jisté slovo zaniklo, poněvadž zanikla jím označovaná věc; že dané pojmenování cizího původu vyšlo z užití, protože zesílilo národní uvědomění a s ním odpor k cizím slovům; nebo že zaniklo slovo, které hláskoslovným vývojem nabylo nežádoucí homonymní podoby se slovem zcela jiným. Přesto však existují nadále slova, která přežila zánik jimi označované věci; žijí dále pojmenování cizího původu, proti nimž brojil purismus; a nezanikla všechna slova, která vývojem své formy rozmnožila počet homonym. Zánik slov tedy dostatečně neosvětlíme zjišťováním takovýchto podnětů, jež se ocítají v úloze „jediné příčiny“. Více světla nám zde poskytne studium strukturních předpokladů zániku slov.[2] — V čem vidíme strukturní předpoklady zániku slov?

2. Tato otázka vyžaduje především osvětlení pojmu struktura. Pro cíle našeho zkoumání je vhodné vyjít ze soudobého společenskovědního pojetí, podle něhož je struktura dynamická organizace částí v celku, v níž tkví předpoklady dalšího vývoje — předpoklady zániku jednotek starých i vzniku nových a přehodnocování vztahů mezi jednotkami. Dynamičnost struktury záleží v tom, že je vlastně „přechodným stavem mezi procesy destrukturace a restrukturace“.[3] Organizovanost jejích částí v celku se zakládá na souvztažnosti jednotek tvořících různě hierarchizovaná seskupení, tj. struktury dílčí (každá struktura vyššího typu se skládá z jednotek typu nižšího; mikrostruktura je proto pro nás užitečný termín). — Jakou povahu má souvztažnost jednotek, na níž je založena struktura slovní zásoby?

3. Vycházíme-li z názoru, že základní jednotkou slovní zásoby je výraz lexikálního významu (a polysémické slovo že je nejnižší strukturou tvořenou takovýmito jednotkami),[4] shledáváme v slovní zásobě tyto základní strukturní vztahy:

3.1. Vztah mezi jednotkami majícími stejnou lexikální formu a opoziční lexikální význam. Jednotky spojené tímto vztahem tvoří tzv. korelace [153]lexikálně sémantické, jako květ ‚část rostliny vyznačující se zpravidla nápadným zbarvením‘ : květ ‚rostlina s květem, květina‘, pustit ‚uvolnit něco (drženého, zavřeného apod.)‘ : pustit ‚uvést v činnost něco (motor, rádio apod.)‘, hořký ‚mající chuť jako pelyněk apod.‘ (např. nápoj) : hořký ‚bolestný, strastný‘ (např. osud). Na takovýchto korelacích se zakládá struktura polysémního slova, neboť rozdíly mezi členy těchto korelací tkví pouze v rovině lexikálně významové: jsou to opozice mezi významem základním a významem posunutým metaforou (hořký nápoj : hořký osud), synekdochou (květ jabloně : kytice květů), specializací, generalizací aj.

3.2. Vztah mezi jednotkami majícími pouze stejný kořen lexikální formy a opoziční lexikální význam. Jednotky spojené tímto vztahem tvoří tzv. korelace kmenoslovné, jako květ : květina, pustit ‚uvolnit‘ : spustit ‚uvést v činnost‘, hořký : hořknout. Jak patrno, rozdíl mezi členy takové korelace tkví nejen v rovině významové, ale i v rovině formální, v složení kmene: formálním distinktivním znakem je zde především morfém nekořenný — přípona nebo předpona, popř. reflexívní částice (srov. synonymní kmenoslovné korelace vaří polévku : polévka vře a vaří polévku : polévka se vaří). Pokud oba členy korelace patří k témuž slovnímu druhu, lze tedy říci, že korelace kmenoslovná je vlastně morfematizovaná korelace lexikálně sémantická (srov. 3.1, např. květ ‚nápadně zbarvená část rostliny‘ : květ ‚rostlina s tímto květem‘ = květ : květina; pustit ‚uvolnit‘ : pustit ‚uvést v činnost‘ = pustit : spustit; vaří polévku : polévka vaří = vaří polévku : polévka se vaří).[5]

3.3. Vztah mezi jednotkami majícími různou lexikální formu a lexikální význam stejného sémantického okruhu. Jednotky spojené takovým vztahem tvoří skupinu zahrnující synonyma, antonyma a výrazy významově souřadné — tzv. kategorii lexikálně sémantickou (např. ráno jitro den večer noc … nebo červenat rudnout blednout tmavnout zlatovět …). Jak potvrzují asociační testy psycholingvistické,[6] v lexikálně sémantické kategorii slov jsou nejtěsněji navzájem spjaty výrazy opačného významu, tj. antonyma (noc : den, blednout : tmavnout apod.); dodejme hned, že lexikální jednotky tvořící podobné dvojice jsou svým vzájemným vztahem pevně drženy v centru své „mikrostruktury“ (lexikální kategorie) a nesnadno ustupují na její periférii, kde hrozí zánik.[7]

3. 4. Vztah mezi jednotkami majícími pouze stejný nekořenný morfém lexikální formy a lexikální význam stejného sémantického okruhu. Jednotky spojené takovým vztahem tvoří tzv. kategorii kmenoslovnou (např. blednout hnědnout rudnout tmavnout … nebo přečin přehmat přestupek přešlápnutí …). Společný rys po stránce významové — příslušnost k témuž sémantickému okruhu — je zde provázen společným znakem formálním — stejným morfémem nekořenným: příponou, předponou, popř. reflexívní částicí (srov. 3. 2). Kategorie kmenoslovná je tedy vlastně morfematizovaná kategorie lexikálně sémantická (srov. 3. 3): ovšem přesněji lze [154]říci, že kmenoslovná kategorie je morfematizované centrum kategorie lexikálně sémantické: v tomto centru jsou soustředěny ty jednotky kategorie lexikálně sémantické, které mají navíc společný klasifikační rys formální — stejný nekořenný morfém (zpravidla mezi ně patří právě antonyma, srov. červenat rudnout blednout tmavnout zlatovět …, kyselý hořký sladký trpký slaný …).

4. Uvolnění a rozklad takového strukturního vztahu mezi lexikálními jednotkami (3.1—3.4) je první předpoklad zániku slova. Může vést k zániku slova, ale nemusí. Tak např. se zánikem jisté právní praktiky (vymrskávání odsouzence z obce) byla rozložena lexikálně sémantická korelace vypráskaný ‚potrestaný vymrskáním‘ : vypráskaný ‚vychytralý, prohnaný‘ (3.1), ale důsledkem tohoto rozkladu nebyl zánik slova, nýbrž pouze zánik jeho motivačního významu (‚potrestaný vymrskáním‘): lexikální jednotka vypráskaný ‚vychytralý, prohnaný‘ se rozbitím oné lexikálně sémantické korelace jen posunula od centra k periférii, do oblasti nemotivovaných výrazů expresívních,[8] ale nezanikla, neboť zde byla poutána vztahem ke své lexikálně sémantické kategorii výrazů souznačných a souřadných mazaný, fikaný, pálený, prohnaný (3.3). Již tímto příkladem lze naznačit, že rozklad strukturního vztahu uvnitř slova polysémického nevede k jeho zániku, není-li uvolněná lexikálně významová jednotka izolovaná zcela, tj. zůstává-li začleněná v lexikálním systému ještě jinými strukturními vztahy. Avšak nemusí zaniknout ani monosémické slovo, které bylo izolováno rozkladem svého strukturního vztahu k slovu motivujícímu nebo k jiným slovům téže kategorie. Tak např. substantivum mouřenín, které již v staré češtině stálo na okraji kmenoslovné kategorie (3.4) slov zeměnín, měštěnín, Moravěnín apod. (poněvadž netvořilo jim vlastní kmenoslovnou korelaci s příslušným jménem místním typu země : zeměnín, 3.2), vypadlo z této kmenoslovné kategorie vůbec, když její ostatní jednotky prodělaly morfologickou změnu typu zeměnín > zeman: dnes již slovo mouřenín nepatří k slovům zeman, Moravan apod. ani po stránce významové, neboť má posunutý, speciální význam kulturní — užívá se ho o člověku, který za své úsilí sklízí nevděk (např. používat někoho k úloze mouřenína).[9] — Z obou případů je tedy patrno, že rozklad strukturního vztahu — ať již způsobený změnou v mimojazykové skutečnosti (vypráskaný, mazaný, prohnaný) nebo změnou v jazykovém systému (mouřenín) — sám o sobě není postačující podmínkou zániku slova. Je k tomu třeba ještě předpokladů dalších.

5. Nezaniká-li slovo rozkladem svého vztahu k centrálním jednotkám lexikálního systému, nýbrž se jen posouvá na periférii tohoto systému, pak další jeho osud záleží na tom, zda tu jsou podmínky k jeho udržení jako výrazu expresívního, knižního, speciálního apod.[10] Další předpoklad k zániku slova proto vidíme v jeho nezpůsobilosti plnit funkci lexikální [155]jednotky periferní. Ovšem zjistit zákonitosti v tom, které jednotky odtržené od jednotek centrálnějších mohou a které nemohou se stát výrazem expresívním nebo příznakovým prostředkem stylistickým, to je velmi náročný úkol. Zatím se musíme omezit na pokus naznačit v tom směru pouze některé předpoklady dílčí.

5.1. Především lze říci, že ani na periférii lexikálního systému neobstojí taková slova, jejichž morfologický typ zanikl s typologickým vývojem jazyka. Příkladem toho může být zánik jednovýchodných (rodově nekongruentních) adjektiv v souvislosti s přebudováním starého jmenného systému kmenového v slovanský systém rodový; jde o adjektiva stč. typu náběl, náčrn, nálys, nárus, nápiknos, návetech (např. voda klétová bude náběl LékJádroJ 61), který měl ovšem responze i v starších fázích vývoje jiných jazyků slovanských.[11] Podobně v slovanském flektivním systému neobstál jmenný typ adjektiv měkkého sklonění, z něhož se do doby historické zachovaly přežitky jmen posesívních (jako stč. komornič druh ArchČ 2, 485 nebo páně dědina ŠtítKlem 88a) a také ojedinělá adjektiva kvalitativní, jako např. adj. bujь, doložené v strus., stč. aj. (o tom ještě níže, 6).

5.2. Na periférii lexikálního systému se ovšem udržely ty archaické morfologické typy, jejichž flektivní neobvyklosti mohlo být využito jako příznaku expresívnosti; příklad nám poskytují substantiva a-kmenová: s přebudováním starého jmenného systému kmenového v slovanský systém rodový byla vyhrazena rodu ženskému, takže a-kmenová maskulina ztratila produktivnost a zanikala, nezanikla však substantiva mužského rodu jako báťa, táta, neruda, poberta s významem expresívním. Právě na příkladech z této periferní oblasti, z oblasti výrazů expresívních, můžeme si naznačit další předpoklad zániku, slov: předpoklad k zániku mají izolovaná slova, která se nevyznačují příznakem žádné z periferních kategorií. Podrobně prozkoumat takovýto předpoklad ovšem není dost dobře možné, dokud neznáme podstatu všech periferních kategorií. Je nepř. těžko říci, proč ze dvou sloves téhož ustupujícího kmenoslovného typu hřbíti ‚být pohřben‘ a pníti ‚být rozpjat‘ prvé zaniklo a druhé se uchovalo jako výraz knižní; k zodpovězení této otázky bychom potřebovali propracovanou teorii knižních výrazů (v čem tkví příznak knižnosti?) aspoň do té míry, jako máme teoreticky propracovánu kategorii expresivity. O výrazu expresívním platí, že „jeho základním jazykovým rysem je nápadnost v systému jazyka, a to formální a významová (u výrazů inherentně expresívních) a jenom významová (u výrazů adherentně expresívních)“.[12] Např. uvedená již adjektiva fikaný, mazaný, pálený, prohnaný, vypráskaný s významem ‚vychytralý‘ nezanikla po ztrátě stejně znějících jednotek s opozičním významem motivačním (‚potrestaný mrskáním‘, ‚potrestaný pálením‘ atd., srov. 4), nýbrž se udržela na periférii lexikálního systému, poněvadž se vyznačovala příznakem expresívním: na pozadí nezaniklého základního konkrétního významu jejich lexikální formy (‚pořezaný‘, ‚namazaný‘, ‚popálený‘ atd.), pociťoval se jejich lexikální význam jako neobvyklý, zvláštní (neobvyklý byl totiž významový vztah ‚pořezaný‘ : ‚vychytralý‘, ‚namazaný‘, : ‚vychytralý‘ atd.); adjektivum fikaný se vedle této neobvyklosti významové vyznačovalo i jistou neobvyklostí formální — onomatopoickou [156]strukturou kořene (srov. citoslovce fik). Zkoumáme-li slova zaniklá, zpravidla u nich nenalézáme takovéto příznaky expresivity, které by jim umožnily udržet se na periférii lexikálního systému.

6. V předchozích odstavcích jsme se pokusili naznačit, že zánik slova lze chápat jako proces realizující se střetnutím dvou hlavních předpokladů: rozkladem svého strukturního vztahu se slovo přesouvá k periférii lexikálního systému (4) a tam mu jeho strukturní vlastnosti neumožňují se udržet (5). V jazykovém vývoji můžeme tento proces sledovat na těchto třech etapách: I. dané slovo má ještě postavení víceméně centrální; II. totéž slovo patří jen k periférii lexikálního systému; III. ono slovo již neexistuje. K ilustraci toho nám poslouží zmíněné již adjektivum bujь.

(I) Na jeho někdejší (psl.) centrální postavení ještě dobře ukazují poměry v staré ruštině, kde toto slovo patří do živé ještě kategorie adjektiv zachovávajících jmenný tvar i v atributu a je v systému stabilizováno řadou významů (3.1), zčásti paralelních s významy synonym (3.3): ‚silný, plný síly, bujný‘, ‚hrdý‘, ‚hloupý‘ aj.;[13] (II) v staré češtině je již adj. buj zachováno jen ve svém okrajovém významu hanlivém jako rozpadávající se přežitek (srov. strus. buj ‚hloupý‘ a stč, kto die svému bratru ‚racha‘, jako by řekl česky ‚bu‘ ŠtítVyš 6a);[14] (III) v dnešní češtině ani v soudobé ruštině již adj. buj neexistuje. Ve svém významu centrálním (např. v strukturním vztahu k bujěti ‚nabývat síly, bujnět, bujně si počínat‘, 3.2) ovšem adj. buj nezaniklo bez náhrady, nýbrž bylo nahrazeno stejnokořenným synonymem produktivního morfologického typu bujný (rus. bujnyj).

O takovém nastoupení strukturně vhodnějšího slova na místo slova vypadlého z centrální lexikální korelace v důsledku změn jazykových nebo mimojazykových (tj. o restrukturaci typu vchoditi : veštie vchoditi : vchod aj.) podrobně pojednávám na jiném místě.[15] Zde budiž řečeno, že podmínky k takové restrukturaci, a tedy i k zániku starého slova tkví v samém systému jazyka: z živých strukturních vztahů může vypadnout jen takové slovo, pro které již v systému jazyka existuje náhrada. Odpovídá to obecné zákonitosti renovace jazyka, která záleží v tom, že jistou dobu před vypadnutím starého prvku „existují již v normě jazyka prvky, které převezmou funkci prvku vypadlého“ (E. Coseriu, o. c. s. 228).

Lze říci, že stč. slovo veštie mohlo zaniknout proto, že vedle této staré (ustupující) varianty, náležející k ustupujícímu formálnímu typu, existovala nová (nastupující) varianta vchod, náležející k formálnímu typu živému; že staré intranzitivní sloveso uvřieti mohlo zaniknout v souvislosti s rozvojem synonymní formy reflexívní uvařiti se; že staré stavové sloveso hřbieti mohlo zaniknout proto, že jeho funkci v systému slovesa již plnila forma rozvíjející se gramatické kategorie pasíva býti pohřben apod.[16] Naopak zase nedostatečné předpoklady k zániku vidíme u slov jako voda, slunce, jíti nejen v jejich začlenění do četných strukturních vztahů (např. do korelací s příslušnými odvozeninami), ale i v tom, že zatím nemají v systému jazyka náhradní vyjádření pro své základní významy.

7. Zkoumáme-li tedy zánik slov nejen v úzkém rámci destrukturace, ale [157]i z hlediska restrukturace (viz výše 2), zjišťujeme, že proti zániku slov působí obecná tendence diferenciační, jež souvisí s vývojem myšlení: staré slovo, vytlačované ve svém strukturně centrálním významu slovem novým, nezaniká, nýbrž je vyhrazeno pro okrajovější význam speciální. Tak např. substantivy produktivních typů (vyjití a východ) bylo vytlačeno starobylé podstatné jméno výchoz ve svých základních významech motivovaných slovesem vyjíti / vychoditi, srov. zaniklé obraty výchoz dítěte z matky ‚vyjití‘ (Valkenberger, Zahrádka růžová žen plodných, r. 1576), strúhú udělati vodě výchoz ‚východ‘ (ArchČ 18, 354, r. 1479) apod.; slovo výchoz však nezaniklo beze zbytku, neboť bylo zachováno jako speciální geologický termín označující místo, kde na povrch zemský vychází rudná žíla, vrstva nebo ložisko něčeho (např. výchoz uhelné sloje Příruční slovník jazyka českého 7, 135). Lze říci, že zde stará lexikální korelace (vyjíti / vychoditi : výchoz), rozložená v důsledku jistých změn mimolexikálních (zde hláskoslovných a morfologických), byla renovována dosazením nového členu formálně homogennějšího (vyjíti : vyjití, vychoditi : východ) ve významu centrálním, ale ve významu okrajovějším, speciálnějším zůstal fungovat starý člen vypadlý z korelace (výchoz). Jiný příklad: když stará korelace oslepiti : oslnúti ‚oslepnout‘ byla nahrazena novou korelací homogennější oslepiti : oslepnúti, izolované sloveso oslnúti nezaniklo, nýbrž zůstalo vyhrazeno pro speciálnější význam ‚být postižen oslněním‘. Podobně když s diferenciací syntaktické a lexikálně sémantické úlohy pádů[17] starou korelaci jíti do města : dojíti města nahradila nová korelace jíti do města : dojíti do města, stará vazba s prostým genitivem cílovým (dojíti čeho) nezanikla, nýbrž byla vyhrazena významu přenesenému (dojíti práva, spásy, souhlasu, vyslyšení apod.). Vidíme z toho, že jednotek vypadlých ze své korelace jazyk využívá k formální diferenciaci významů centrálních a okrajovějších. Studovat předpoklady zániku slov tedy znamená zkoumat osudy těch izolovaných slov, jimiž jazyk neřeší rozpor mezi růzností významů a jednotou jejich formy.

 

R É S U M É

Структурные предпосылки утраты слов

(1—2) Говоря о структурных предпосылках утраты слов автор оперирует терминами слово, лексическое значение и структура, которые определяются во вводной части статьи.

(3) Основной единицей словаря автор считает выражение лексического значения (многозначное слово представляет собой структуру таких единиц). В лексической системе языка оно находится в ряде структурных отношений, из которых главными являются следующее: (3.1) отношение между единицами с тождеством формы и оппозицией лексических значений (единицы находящиеся в таком отношении образуют корреляции лексико-семантические, такие как květ ‚цветок’ : květ ‚растение с цветами’); (3.2) отношение между единицами с тождественным корнем и оппозицией лексических значений (напр. květ : květina; семантические различия между членами [158]такой морфо-лексической корреляции сочетаются с формальным различием в составе морфем); (3.3) отношение между единицами имеющими разную лексическую форму и значение общего семантического плана (в таком отношении находятся слова определенных лексико-семантических категорий — синонимы, антонимы и понятийно-тематические группы слов, напр. ráno jitro den večer noc …); (3.4) отношение между единицами имеющими общую некорневую морфему и лексическое значение общего семантического плана (единицы такого рода составляют морфю-семантические категории, напр. blednout hnědnout rudnout tmavnout …).

(4) Ослабление и распад структурных отношений служит одной из предпосылок к утрате слов, так как слово выпавшее из своей корреляции перемещается от центра ближе к периферии лексической системы языка, где ему угрожает утрата.

(5) Многие слова однако переживают распад корреляций и продолжают существовать на периферии (или недалеко от нее) как выражения экспрессивные, книжные, специальные и т. п. Слово не удерживается на периферии и отмирает, если не сохраняется его морфологический тип (напр. неконгруэнтный тип прилагательных náběl, nálys, nápiknos и т. п., 5.1) или если оно не обладает свойством периферийных категорий (напр. экспрессивности, основной признак которой неожидаемость формы и/или значения, 5.2).

(6—7) Можно говорить о трех этапах в судьбе утраченных слов: 1. слово находится в центре системы, иначе говоря, является членом ряда корреляций; 2. распад или ослабление корреляций ведет к перемещению слова из центра на периферию лексической системы; 3. слово вообще выходит из употребления. Процесс отмирания слов ограничен дифференциацией лексических единиц, процессом, который обогащает словарный состав языка: центральную, основную функцию слова, отодвинувшегося на периферию (выпавшего из корреляции) берет па себя новое слово (напр. výchoz ‚выход’ : vychoditi východ : vychoditi), в то время как старая лексическая единица продолжает функционировать в более специальном значении (срав. геологический термин výchoz ‚обнажение’). Процесс замещения лексических единиц происходит только в тех случаях, когда в системе языка уже существует средство способное взять на себя функцию заместителя.


[1] Srov. podrobnější výklad tohoto pojetí slova a lexikálního významu v knize Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, §§ 2 a 3.

[2] Objasňovat jazykové změny studiem jejich okolností a podmínek, nikoli hledáním příčin doporučuje E. Coseriu, Sincronía, diacronía e historia, Montevideo 1958, VI, 3.2.1 (rus. překlad: Novoje v lingvistike 3, s. 278n., srov. též 182 a 217); srov. rec. P. Nováka v SaS 21, 1960, 292.

[3] Srov. sb. Sens et usage du terme structure dans les sciences humaines et sociales, Haag 1962 (čes. překlad uvedeného citátu od V. Strakové v Jazykovědných aktualitách 1965/II—III, s. 64).

[4] Srov. I. Němec, For more Objective Delimitation of the Basic Lexical Unit in Historical Lexicology, TLP 3, Praha 1968 (v tisku).

[5] Podrobněji o kmenoslovné korelaci viz I. Němec, o. c. v pozn. 1, § 17.2; o poměru ke korelaci lexikálně sémantické tamtéž, § 23.

[6] Srov. J. Průcha, O psycholingvistice, SaS 26, 1965, 72.

[7] Centrum skupiny jednotek se stejnými vlastnostmi (klasifikačními rysy) tvoří totiž ty jednotky, které jsou těsněji spojeny dalším společným rysem; srov. F. Daneš, The Relation of Centre and Periphery as a Language Universal, TLP 2, Praha 1966, 16.

[8] O okrajovějším postavení expresív v lexikálním systému jazyka (na přechodu k periférii) viz J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, TLP 2, tab. k s. 264.

[9] O změně typu zeměnín > zeman v důsledku přehlásky 'a > ě a v souvislosti s vyhraňováním opozice sg. / pl. viz I. Němec, o. c. v pozn. 1, §§ 9.32 a 15.1; o původu uvedeného kulturního významu slova mouřenín ze známého Schillerova citátu (jak ukázal V. Šmilauer) viz tamtéž, pozn. 150.

[10] O druzích lexikálních jednotek periferních viz J. Filipec, o. c., zvl. s. 271.

[11] Srov. J. Zubatý, Studie a články I/1, Praha 1945, s. 214—215.

[12] J. Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, s. 46.

[13] Viz B. A. Larin, Ob archaike v semantičeskoj strukture slova (jar — jur — buj), sb. Iz istorii slov i slovarej, Leningrad 1963, s. 79n.

[14] Srov. J. Gebauer, Slovník staročeský I, Praha 1903, s. 115: „V doklade stč. je bu z býv. buj patrně zkomolenina (jejíž původce snad se mátl s interj. bu, v. t.); slovo záhy zaniká, nerozumí se mu a kazí se na stránce hláskové.“

[15] Viz I. Němec, o. c. v pozn. 1, §§ 9.14, 10.22, 10.32, 14.1, 15 aj.

[16] Srov. I. Němec, A Diachronistic Approach to the Word-Formative System of the Czech Verb, TLP 1, 1964, 178.

[17] Srov. B. Havránek, Metodická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe, sb. Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 156.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 2, pp. 152-158

Previous Karel Svoboda: K třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů

Next Karel Oliva: K otázce lexikálního systému (na materiále českém a polském)